Nález
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jiřího Zemánka, soudce Radovana Suchánka a soudkyně zpravodajky Milady Tomkové o ústavní stížnosti stěžovatelky Jany P. (jedná se o pseudonym), zastoupené Mgr. Ing. Jiřím Horou, advokátem, sídlem Moravské nám. 15, Brno, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 27. listopadu 2018 č. j. 20 Co 359/2018-424, za účasti Krajského soudu v Brně jako účastníka řízení a za účasti Pavla P. (jedná se o pseudonym), zastoupeného Mgr. Marií Farníkovou Fabišovou, advokátkou, sídlem Senovážné nám. 978/23, Praha 1, a nezl. Evy P. (jedná se o pseudonym), zastoupené opatrovníkem Úřadem pro mezinárodněprávní ochranu dětí, sídlem Šilingrovo nám. 3/4, Brno, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
I. Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 27. listopadu 2018 č. j. 20 Co 359/2018-424 bylo porušeno právo stěžovatelky na soudní ochranu zaručené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. II. Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 27. listopadu 2018 č. j. 20 Co 359/2018-424 se ruší.III. Vedlejšímu účastníkovi řízení se náhrada nákladů řízení před Ústavním soudem nepřiznává.
Odůvodnění
I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky se stěžovatelka s tvrzením o porušení svých práv ústavně zaručených v čl. 10 odst. 2, čl. 32 odst. 1 a 4, čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") domáhala zrušení shora označeného rozsudku, kterým Krajský soud v Brně (dále jen "krajský soud") změnil rozsudek Městského soudu v Brně (dále jen "městský soud") ze dne 18. 9. 2018 č. j. 125 Nc 2503/2018-381 tak, že nařídil navrácení nezletilé vedlejší účastnice do místa jejího obvyklého pobytu ve městě Č. na Ukrajině ve lhůtě a za podmínek stanovených ve výroku rozsudku.
2. Ze spisu městského soudu sp. zn. 125 Nc 2503/2018 vyplynulo, že stěžovatelka (dále též "matka") a vedlejší účastník (dále též "otec") jsou rodiči vedlejší účastnice (dále též "dcera") a všichni tři jsou státní příslušníci Ukrajiny s povolením k trvalému nebo dlouhodobému pobytu na území České republiky. Dne 17. 8. 2017 matka a dcera odjely z Ukrajiny do České republiky a setrvaly zde. Dne 3. 8. 2018 otec navrhl, aby nezletilá byla navrácena do místa jejího obvyklého pobytu ve městě Č. na Ukrajině. Po provedeném dokazování městský soud návrh otce zamítl, neboť dospěl k závěru, že nezletilá nebyla dne 17. 8. 2017 protiprávně přemístěna ve smyslu čl. 3 Úmluvy o občanskoprávních aspektech mezinárodních únosů dětí ze dne 25. 10. 1980 (sdělení Ministerstva zahraničních věcí č. 34/1998 Sb., dále jen "Haagská úmluva"), neboť odcestovala z Ukrajiny do České republiky v doprovodu své matky na základě písemného souhlasu otce s vycestováním. Městský soud vzal za prokázané, že rodiče nezletilé sepsali dne 4. 2. 2016 formou notářského zápisu prohlášení, jímž poskytli vzájemný souhlas s dočasným vycestováním jejich dcery z Ukrajiny do České republiky v období od 4. 2. 2016 do 4. 2. 2021 v doprovodu rodičů nebo jednoho z nich. Dle shodného tvrzení obou rodičů byl písemný souhlas stále platný a nebyl do doby rozhodnutí městského soudu odvolán. Městský soud nepřisvědčil tvrzení otce, že písemný souhlas byl vydán pouze pro účely jednání s úřady v České republice pro získání dlouhodobého, resp. trvalého pobytu pro matku a dceru, neboť nic takového v něm není uvedeno, uvedeno je pouze to, že se jedná o pobyt dočasný a že po jeho skončení se nezletilá vrátí zpět na Ukrajinu. Městský soud poukázal na výpovědi stěžovatelky a vedlejšího účastníka učiněné dne 22. 3. 2017 na Ministerstvu vnitra, odboru azylové a migrační politiky, v souvislosti s vyřizováním žádosti o udělení povolení k trvalému pobytu jejich dcery na území České republiky, podle kterých oba rodiče výslovně projevili společný úmysl usadit se s nezletilou v České republice a vyjádřili se k jejich společnému plánu žít zde, když za tím účelem koupili a zrekonstruovali dům v K. S těmito výpověďmi korespondovala i výpověď svědkyně Anny S. (jedná se o pseudonym), která společný úmysl rodičů nezletilé usadit se v České republice výslovně potvrdila. Městský soud proto uzavřel, že i přesto, že nezletilá měla v době tvrzeného protiprávního přemístění obvyklý pobyt na Ukrajině, k jejímu přemístění a k dalšímu pobytu v České republice došlo se souhlasem navrhovatele a v souladu s plány jejích rodičů. Městský soud rovněž zmínil, že usnesením Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 13. 12. 2017 č. j. 60 P 184/2017-66, které vedlejší účastník osobně převzal a které nabylo právní moci dne 11. 1. 2018, bylo nařízeno předběžné opatření, jímž byla nezletilá předána do péče matky. Otec nezletilé se proti předběžnému opatření nikterak nebránil, a podle městského soudu tak lze mít za to, že s mezinárodní příslušností českých soudů konkludentně souhlasil a s nastalou situací se dodatečně smířil. V odůvodnění rozsudku městský soud dále zmínil, že rozhodnutím Sosnivského okresního soudu města Č. ze dne 19. 4. 2018 byla nezletilá svěřena do péče otce; toto rozhodnutí však Obvodní soud pro Prahu 3 neuznal (usnesení ze dne 7. 8. 2018 č. j. 60 P 184/2017-287, 10 Pa NC 154/2018, výrok I), neboť podle čl. 54 písm. d) dvoustranné Smlouvy mezi Českou republikou a Ukrajinou o právní pomoci v občanských věcech (sdělení Ministerstva zahraničních věcí č. 123/2002 Sb. m. s. a č. 77/2008 Sb. m. s.) rozhodnutí nelze uznat ani vykonat, jestliže o téže věci mezi týmiž účastníky rozhodl pravomocně již dříve justiční orgán smluvní strany, na jejímž území se má rozhodnutí uznat a vykonat, nebo pokud mezi týmiž účastníky v téže věci bylo dříve zahájeno řízení před justičním orgánem smluvní strany, na jejímž území má být rozhodnutí uznáno a vykonáno.
3. K odvolání otce krajský soud zopakoval a zčásti i doplnil dokazování a poté rozsudek městského soudu změnil tak, že nařídil navrácení nezletilé do místa jejího obvyklého pobytu v Č., uložil stěžovatelce, aby tak učinila do jednoho měsíce od právní moci rozsudku, v opačném případě by byl vedlejší účastník oprávněn za tímto účelem nezletilou od stěžovatelky v České republice převzít. Aby návrat stěžovatelky a navrácení nezletilé do místa jejich obvyklého pobytu bylo bezproblémové, krajský soud podmínil navrácení splněním záruk ze strany vedlejšího účastníka (zajistit stěžovatelce a nezletilé samostatné bydlení v místě obvyklého bydliště nezletilé za podmínek v rozsudku blíže stanovených, uhradit stěžovatelce výživné na nezletilou za dobu a ve výši stanovené v rozsudku, zdržet se odejmutí nezletilé z faktické péče stěžovatelky a uhradit stěžovatelce náklady spojené s návratem ve výši stanovené v rozsudku).
4. V odůvodnění rozsudku krajský soud vymezil hmotněprávní a procesněprávní rámec úpravy problematiky navrácení nezletilého dítěte do místa obvyklého pobytu, připomněl její základní cíle a zdůraznil, že právní úprava je poměrně jasná a striktní; dojde-li k protiprávnímu přemístění a je-li podán rodičem návrh na navrácení dítěte do jednoho roku od protiprávního zadržení nebo přemístění, soud musí nařídit navrácení dítěte do místa jeho obvyklého bydliště. Tuto povinnost nemá pouze tehdy, je-li dána některá z výjimek uvedených v čl. 13 nebo 20 Haagské úmluvy, i tyto výjimky je však nutno vykládat restriktivně. S poukazem na Haagskou úmluvu, nařízení Rady (ES) č. 2201/2003 ze dne 27. 11. 2003 o příslušnosti a uznávání a výkonu rozhodnutí ve věcech manželských a ve věcech rodičovské zodpovědnosti, Úmluvu o právech dítěte (sdělení Federálního ministerstva zahraničních věcí č. 104/1991 Sb.) a judikaturu Soudního dvora Evropské unie, v odůvodnění rozsudku konkrétně označenou, a praxi v zemích anglosaského práva krajský soud v obecné rovině nastínil, jak je třeba přistupovat k výkladu pojmu "místo obvyklého bydliště dítěte" a jak v únosové agendě reflektovat "nejlepší zájem dítěte". Zmínil se i o obtížnosti posouzení, které řešení je pro budoucnost dítěte lepší, jakou váhu mají jednotlivá kritéria a jak se v některých zemích přistupuje k hodnocení případného konfliktu zájmu rodičů a nejlepšího zájmu dítěte. Krajský soud uvedl, že podle Haagské úmluvy je třeba považovat přemístění nebo zadržení dítěte za protiprávní, jestliže došlo k porušení práva péče o dítě, které svědčí výlučně nositeli rodičovské odpovědnosti. Cílem komplexu právních předpisů je zajistit, aby nikdo nemohl těžit ze svého protiprávního chování či jednání, a proto rodič, který dítě nezákonně přemístil či zadržel, je nucen prostřednictvím zásahu státní moci dítě bezodkladně navrátit do jeho původního bydliště. Krajský soud věnoval pozornost pojmům "právo společné péče" a "neoprávněné odebrání nebo zadržení dítěte" se zdůrazněním, že dítě se zásadně nenavrací k druhému z rodičů, ale navrací se do místa obvyklého bydliště (srov. body 6 až 21 rozsudku).
5. Ve věci samé krajský soud předeslal, že rozsah dokazování a skutkové závěry městského soudu shledal adekvátními, pro stručnost na ně odkázal, nicméně nesouhlasil se závěrem, že s přemístěním nezletilé a jejím dalším pobytem v České republice měl vedlejší účastník vyslovit souhlas ve společném prohlášení rodičů. Podle krajského soudu představuje písemnost označená jako souhlas s vycestováním nezletilé z území Ukrajiny administrativněprávní úkon sui generis, zpracovaný pro účely cizinecké policie za situace, kdy rodina plánovala jezdit do České republiky častěji, mimo jiné také za účelem zamýšleného investování. Předmětné prohlášení v žádném případě nevypovídá nic o tom, že by snad vedlejší účastník byl srozuměn s tím, že jednoho dne stěžovatelka bez jeho souhlasu a vědomí převeze dceru natrvalo do České republiky a bude zde s ní trvale pobývat. Naopak stěžovatelka se dosti jasně vyjádřila v tom směru, že z Ukrajiny odešla "před navrhovatelem", neboť nebyla v manželství dlouhodobě spokojená, cítila se být trýzněná, sužovaná a manžel na ní měl páchat násilí. To však nebylo provedeným dokazováním prokázáno a není ani úkolem soudu v návratovém řízení v tomto směru vést dokazování. Řešit touto cestou manželské neshody a legitimizovat pobyt matky s dcerou v České republice je v rozporu s účelem Haagské úmluvy, jakkoliv pro to mohou být důvody charitativní, sociální či prostý soucit. Krajský soud uzavřel, že nezletilá nemůže mít na území České republiky založen obvyklý pobyt jen a právě na základě potvrzení vydaného pro účely krátkodobých či dlouhodobých návštěv v České republice, které by nyní mělo sloužit jako zákonný podklad pro separaci rodičů a zejména totální odloučení dcery od otce. Krajský soud proto rozhodl o návratu nezletilé do místa obvyklého pobytu, státu a města, kde má nezletilá kořeny, z něhož pochází, kde bydlí, resp. bydleli oba rodiče, kteří zde založili manželství a společně se podíleli na výchově nezletilé.
6. K namítané výluce podle čl. 13 písm. b) Haagské úmluvy, tedy tvrzenému vážnému nebezpečí duševní újmy dítěte, které by mělo nastat po návratu nezletilé na Ukrajinu, krajský soud uvedl, že není v projednávané věci aplikovatelná. Jeho rozhodnutí je předběžným opatřením sui generis, přičemž důvody pro nenavrácení je třeba vykládat spíše restriktivně. Krajský soud nenavrací nezletilou druhému z rodičů, ale do místa jejího obvyklého pobytu. Rozhodnutí Sosnivského okresního soudu města Č., které fakticky stanovilo obvyklý pobyt nezletilé s otcem v Č., krajský soud označil za rozhodnutí vydané mimo zákonem svěřenou pravomoc soudu a v příkrém rozporu s cílem a charakterem Haagské úmluvy, neboť ukrajinský soud měl vyčkat na rozhodnutí zdejšího únosového soudu a teprve poté ve věci iniciovat řízení ve věci samé. Předběžné opatření Obvodního soudu pro Prahu 3 krajský soud naopak označil za legitimní, nicméně i to pozbude účinnosti okamžikem vykonatelnosti rozsudku únosového soudu.
7. Krajský soud při hodnocení zájmu dítěte vzal do úvahy i zájmy všech zúčastněných osob. Připomněl, že nezletilá se na Ukrajině narodila tamním rodičům, vyrůstala zde, má zde kořeny sociální, etnické, náboženské, do daného prostředí patří, a to jak právně, tak i fakticky, má zde prarodiče a další příbuzné. Z tohoto prostředí byla nečekaně a násilně přemístěna a nežádoucím způsobem oddělena od otce. Stěžovatelka brání styku vedlejšího účastníka s nezletilou, poukazujíc na jeho násilnickou povahu, despotismus a nebezpečnost; podle krajského soudu taková povahová charakteristika z obsahu spisu městského soudu nevyplynula. Krajský soud má naopak za to, že rodina žila v Č. na prestižní adrese, udržovala čilý a široký společenský život v nadstandardním a na tamější poměry nebývalém materiálním dostatku, bez signálů, že by vedlejší účastník stěžovatelku nějakým způsobem izoloval. Krajský soud zohlednil aktuální rozhodnutí Ukrajinského policejního vyšetřujícího orgánu Č. oblasti ze září 2018, podle kterého se podezření ze spáchání trestného činu mučení, násilí, bití a ponižování stěžovatelky ze strany vedlejšího účastníka neprokázalo a oznámení učiněné policii bylo odloženo; tímto rozhodnutím se cítil být vázán, veden zásadou důvěry v mezinárodní justiční spolupráci. Krajský soud shrnul, že nezletilá má právo být vychovávána oběma rodiči, i když jejich partnerské soužití aktuálně selhalo, a její nejlepší zájem (ve smyslu Haagské úmluvy) bude naplněn navrácením na Ukrajinu, čímž bude zaručena kontinuita sociálního prostředí, v němž vyrůstala. Krajský soud v závěru svého rozsudku též rozvedl, jakými úvahami byl veden při stanovení záruk, které musí vedlejší účastník naplnit, aby se stěžovatelka po návratu s nezletilou na Ukrajinu neocitla v nouzi.
II. Argumentace stěžovatelky
8. V ústavní stížnosti stěžovatelka předeslala, že vedlejší účastník je jejím bývalým manželem (manželství bylo rozvedeno rozsudkem Sosnivského okresního soudu v Č. ze dne 27. 3. 2018), se kterým žila společně ve městě Č. na Ukrajině, nicméně od roku 2016 rodina bydlela převážně v K. a na Ukrajinu se vracela jen občasně. V posledních letech byla stěžovatelka vystavena domácímu násilí ze strany vedlejšího účastníka, jehož svědkem bývala i nezletilá. Po příjezdu do České republiky v srpnu 2017 stěžovatelka podala trestní oznámení a byla jí poskytnuta policejní ochrana včetně utajení adresy. Trestní řízení vedené proti vedlejšímu účastníkovi bylo z formálních důvodů odloženo, neboť se ho nepodařilo obeslat. V mezidobí vedlejší účastník po stěžovatelce pátral a dne 8. 11. 2018 ji před domem fyzicky napadl, dceru vytrhl z náručí a odjel s ní. Policie České republiky ho zadržela na česko-polských hranicích, nezletilá byla vrácena stěžovatelce a vedlejší účastník byl v době podání ústavní stížnosti vazebně stíhán.
9. Ve věci samé stěžovatelka označila závěry krajského soudu jako chybné. Podle jejího přesvědčení nelze při posouzení obvyklého bydliště nezletilé vycházet pouze ze skutečnosti, že se nezletilá na Ukrajině narodila a má ukrajinské státní občanství, a pominout, že podstatnou část svého života strávila v České republice, v době, kdy již vnímala svět, zde pobývala převážně, navázala mnohem silnější sociální vazby a adaptovala se, což však krajský soud nezkoumal. Námitku vedlejšího účastníka, že cesty do České republiky měly pouze rekreační nebo zdravotní charakter, označila za účelovou. Uvedla, že jako rodiče nezletilé měli zájem jezdit do České republiky častěji, pobývat zde a natrvalo se zde usadit. O záměru změnit obvyklé bydliště nezletilé svědčí nákup nemovitosti pro bydlení, podnikatelské záměry vedlejšího účastníka a v neposlední řadě i řízení o povolení trvalého pobytu nezletilé za účelem sloučení rodiny. V rámci tohoto řízení při zkoumání vazeb žadatelů na Českou republiku, dosavadní délky pobytu, budoucích plánů žadatelů, souhlasu rodičů s trvalým pobytem nezletilé na území České republiky vedlejší účastník výslovně uvedl, že má v plánu se v České republice usadit ("nepředstavuji si budoucnost mne, manželky a dcery na Ukrajině"). Lze tedy mít za to, že v rámci pobytového řízení dal vedlejší účastník rovněž souhlas s pobytem dcery v České republice. V současné době mají všichni tři členové rodiny povolen trvalý či dlouhodobý pobyt v České republice; vedlejší účastník již sedmnáct let, podle jeho tvrzení před úřady České republiky zde žije trvale a hodlá zde žít i nadále. Stěžovatelka vytkla krajskému soudu, že nevzal v úvahu všechny skutečnosti nasvědčující tomu, že přítomnost nezletilé v České republice neměla pouze dočasnou nebo příležitostnou povahu a že její pobyt vykazoval i jistou integraci v rámci sociálního prostředí. Přitom ve svém jiném rozhodnutí tentýž soud označil za relevantní faktory při posouzení obvyklého bydliště dítěte délku pobytu, pravidelnost pobytu, záměry a důvody pro předchozí stěhování a následný pobyt dítěte v daném členském státě (...), jakož i úmysl rodičů usadit se v členském státě a v neposlední řadě i nákup, prodej či pronájem nemovitosti rodiči dítěte v daném členském stát nebo jejich další významnější majetkové dispozice (ve věci sp. zn. 20 Co 365/2012).
10. Stěžovatelka zopakovala, že s nezletilou odcestovala do České republiky legálně, neboť k tomu měla souhlas vedlejšího účastníka platný až do roku 2021, navíc nezletilá je v České republice domicilována. Úvaha soudu, že stěžovatelka odešla od vedlejšího účastníka, nemůže platnost souhlasu otce s vycestováním nezletilé z Ukrajiny zpochybnit či vyloučit přihlédnutí k němu. Rovněž tvrzení vedlejšího účastníka, že Haagská úmluva má zabránit tomu, aby rezignoval na výkon rodičovské odpovědnosti z důvodu vzdálenosti, je chybná, neboť bylo-li jeho dlouholetou snahou žít trvale v České republice, může se s nezletilou vídat v České republice podle pravidel stanovených českými soudy. Z tohoto pohledu je jeho aktuální snaha vrátit nezletilou na Ukrajinu účelová. I stěžovatelka chce natrvalo zůstat v České republice a rozhodnutí o péči o nezletilou řešit prostřednictvím českých soudů. Obává se, že po případném odcestování na Ukrajinu by jí vedlejší účastník bránil v péči o nezletilou. Podmínku stanovenou krajským soudem (zdržet se odejmutí nezletilé z její faktické péče) označila za formální, neboť český soud nemůže nijak zajistit její dodržení; nemá k dispozici žádné rozhodnutí ukrajinského soudu, které by jí po návratu zaručovalo styk s nezletilou či svěření do její péče.
11. Stěžovatelka dále oponovala krajskému soudu v posouzení aplikace čl. 13 Haagské úmluvy, podle kterého soud nenařídí navrácení dítěte, jestliže je prokázáno, že a) osoba, která měla pečovat o dítě, ve skutečnosti nevykonávala právo péče o dítě v době přemístění nebo zadržení, nebo souhlasila či se později smířila s přemístěním nebo zadržením dítěte, nebo b) je vážné nebezpečí, že návrat by dítě vystavil fyzické nebo duševní újmě nebo je jinak dostal do nesnesitelné situace. Stěžovatelka má za to, že důvody k nenařízení navrácení nezletilé jsou dány jednak z důvodu existence souhlasu vedlejšího účastníka s vycestováním nezletilé do České republiky a jednak z důvodu fyzického napadání stěžovatelky, kterému byla nezletilá přítomna. Krajský soud pominul zásadní okolnost, že vedlejší účastník byl v době podání ústavní stížnosti ve vazbě právě z důvodu svého protizákonného jednání a tvrzení o svém agresivním chování bagatelizoval. Podle stěžovatelky se krajský soud postavil k celé věci formalisticky, když uvedl, že mu nepřísluší hodnotit otázku "manželských neshod" mezi rodiči, a odmítl se zabývat situací v rodině. Nezletilá však trpí separační úzkostnou poruchou vzniklou jako následek toho, že byla dlouhodobě svědkem fyzického a sexuálního napadání matky otcem, a její stav se zhoršil po únosu vedlejším účastníkem v listopadu 2018.
12. Stěžovatelka dále namítla porušení zásady dvojinstančnosti řízení, neboť krajský soud posoudil věc jinak, provedl důkazy i přesto, že jeho rozhodnutí bylo konečné a nemůže podléhat dalšímu instančnímu přezkumu. Napadené rozhodnutí považuje za překvapivé, neboť ji krajský soud o svém jiném právním náhledu na věc nepoučil, neseznámil ji s ním a neumožnil jí vyjádřit se k němu.
13. K tvrzenému porušení práv vyplývajících z čl. 32 Listiny stěžovatelka uvedla, že výkonem napadeného rozhodnutí budou porušena její rodičovská práva, zatímco v případě ponechání nezletilé v České republice práva vedlejšího účastníka neutrpí. Zopakovala, že i když s nezletilou odcestovala do České republiky, fakticky se nachází ve státě, kde s pobytem nezletilé vedlejší účastník písemně souhlasil a trvale zde pobývá již řadu let nejen on, ale i stěžovatelka a nezletilá.
14. Otázku, zda fakticky došlo k přemístění nezletilé z místa obvyklého bydliště do jiného státu, stěžovatelka označila za primární. Podle jejího názoru se tak nestalo, neboť rodina v České republice již převážnou dobu žila a realizovala svoje plány se zde usadit, vedlejší účastník i nezletilá zde mají povolený trvalý pobyt. Další otázkou je posouzení protiprávnosti přemístění nezletilé. Stěžovatelka má za to, že šlo o legální vycestování, neboť vedlejší účastník vždy souhlasil s pobytem nezletilé v České republice. Jeho souhlas nebyl pouze formální, ale i faktický, když dal jako rodič písemný souhlas k zajištění jejího trvalého pobytu v České republice. Na závěr stěžovatelka uvedla, že v případě závěru, že došlo k protiprávnímu přemístění nezletilé, je třeba přísně hodnotit podmínky pro nenařízení navrácení nezletilé podle čl. 13 Haagské úmluvy, neboť hrozí vážné nebezpečí, že návrat na Ukrajinu by nezletilou vystavil fyzické nebo duševní újmě nebo ji jinak dostal do nesnesitelné situace.
15. S ústavní stížností stěžovatelka spojila návrh na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí, který blíže odůvodnila zájmem dítěte.
III. Průběh řízení před Ústavním soudem
16. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastníkem řízení, v němž bylo vydáno soudní rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu") a ústavní stížnost je přípustná, neboť vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
17. Usnesením ze dne 6. 2. 2019 č. j. III. ÚS 428/19-16 Ústavní soud ustanovil Úřad pro mezinárodněprávní ochranu dětí opatrovníkem nezletilé, neboť ústavní stížností byl napaden rozsudek krajského soudu, jehož závěry se dotýkají konkrétních zájmů nezletilé, mající v řízení o ústavní stížnosti postavení vedlejší účastnice.
18. Usnesením ze dne 20. 2. 2019 č. j. III. ÚS 428/19-40 Ústavní soud podle § 79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu odložil vykonatelnost napadeného rozsudku krajského soudu, neboť jde o rozhodnutí učiněné ve věci navrácení nezletilé do místa jejího obvyklého pobytu, přičemž právě "místo obvyklého pobytu" bylo ústavní stížností zpochybněno a výkon práv vyplývající z rozhodnutí by pro stěžovatelku, resp. nezletilou vedlejší účastnici znamenal nepoměrně větší újmu, než jaká může vzniknout odložením vykonatelnosti otci nezletilé.
19. Ústavní soud si vyžádal vyjádření účastníka řízení a vedlejších účastníků řízení, spis městského soudu sp. zn. 125 Nc 2503/2018 (který mu byl zaslán i s připojeným spisem Obvodního soudu pro Prahu 3 sp. zn. 60 P 184/2017) a spisy Ministerstva vnitra České republiky (dále též "správní orgán") vztahující se k žádostem stěžovatelky, vedlejšího účastníka a vedlejší účastnice o povolení k pobytu na území České republiky (k č. j. OAM-1068/TP-2017, OAM-3457/DV-2016, OAM-2280/ZR-2018, OAM-219160/MC-2017, PZC-1431/PCSO-C-2001, OAM-17251/PP-2018, OAM-03461/D/2016 a OAM-1252/DP-2017), s jejichž obsahem se seznámil.
IV. Vyjádření účastníka řízení
20. Krajský soud ve vyjádření k ústavní stížnosti ze dne 12. 2. 2019 v plném rozsahu odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí, ve kterém popsal vzniklý skutkový stav a ozřejmil důvody vedoucí k právnímu hodnocení věci. Zdůraznil, že jeho rozhodnutí je předběžným opatřením sui generis, a nikoliv řízením opatrovnickým. Stěžovatelčiny výtky uplatněné v ústavní stížnosti krajský soud odmítl, neboť se týkaly zčásti skutečností, které pro právní posouzení věci nemohly být určující (adaptace nezletilé na poměry v České republice), zčásti šlo o rozsáhlou skutkovou polemiku se závěry krajského soudu a nakonec i o úvahy ryze emocionální. Krajský soud souhlasil s názorem, že každá neshoda rodičů dítěte, navíc eskalující do soudního řízení, má na dítě negativní vliv. Nelze ovšem dovodit, a bylo by to proti smyslu Haagské úmluvy, že každé únosové řízení, v němž bylo najisto postaveno protiprávní přemístění dítěte a současně zjištěn trvalý a neústupný rodičovský konflikt, musí vést k odepření návratu dítěte z důvodu presumované fyzické nebo duševní újmy, případně "nesnesitelné situace". Krajský soud vždy pečlivě zvažuje existenci okolností a vychází z lékařských zpráv a důkazů, které byly učiněny ke dni jeho rozhodnutí, nikoliv z písemností zajištěných po rozhodnutí odvolacího soudu. Ty přicházejí k důkazu až v řízení o výkonu rozhodnutí a mohou představovat důvody pro jeho odepření, resp. zastavení. Tyto etapy řízení (nalézací a vykonávací) nelze zaměňovat. Krajský soud není povolán sjednávat individuální spravedlnost pro neúspěšného rodiče v nalézacím řízení za situace, zjistil-li jednoznačné naplnění podmínek Haagské úmluvy. V posuzované věci nadále považuje stěžovatelku za autorku nezákonného přemístění nezletilé a odpovědnou za její stav, který je popsán v ústavní stížnosti. Má za to, že stěžovatelka si byla v průběhu řízení pravděpodobně vědoma protiprávnosti svého jednání, lhostejno zda si důsledky svého jednání uvědomovala, neboť při odjezdu z místa obvyklého bydliště nezletilé postupovala nestandardním způsobem. Krajský soud uzavřel, že jeho rozhodnutí je podloženo solidním teoretickým základem a přiléhavým a zcela adekvátním výrazem naplnění cílů Haagské úmluvy a závazků České republiky v praktickém životě.
21. Krajský soud vyloučil, že by napadené rozhodnutí bylo překvapivé, neboť předseda senátu zcela standardním způsobem seznámil účastníky s účelem řízení, skutečnostmi rozhodnými pro právní posouzení věcí, zamýšleným dalším doplněním dokazování a s možností rozhodnutí v režimu úplné apelace.
22. Součástí vyjádření krajského soudu se stal i širší právní rozbor posuzované problematiky, který na tomto místě není třeba podrobněji rozvádět, neboť je v podstatě rekapitulací obecně teoretické části odůvodnění napadeného rozsudku, jak je popsán v bodu 4.
V. Vyjádření vedlejšího účastníka řízení
23. Vedlejší účastník ve vyjádření k ústavní stížnosti ze dne 11. 3. 2019 popřel skutkovou situaci, jak ji popsala stěžovatelka, a její tvrzení označil za nepravdivá. Uvedl, že nezletilá do svých tří let pobývala mimo území Ukrajiny celkem tři měsíce, o čemž svědčí potvrzení Státní pohraniční služby Ukrajiny o překročení státní hranice Ukrajiny za období od 11. 7. 2014 do 17. 8. 2017. Rodina trvale žila na Ukrajině, cestovala po Evropě na dovolené, ale do České republiky nikdy nepřesídlila a své plány v tomto směru nezrealizovala. Krajský soud měl proto zcela správně za to, že obvyklé bydliště nezletilé je na Ukrajině, a správný byl i jeho závěr, že obvyklé bydliště nezletilé nebylo změněno na základě vůle obou rodičů, ale jednostranným rozhodnutím stěžovatelky, která zneužila dočasný souhlas otce k vycestování nezletilé udělený za účelem vyřízení dokladů ve věci žádosti o trvalý pobyt, navíc šlo o souhlas dočasný, nikoliv trvalý.
24. Vedlejší účastník oponoval i tvrzení o násilném chování vůči stěžovatelce, poukázal na to, že si nikdy nestěžovala, nepodala žádný podnět ukrajinské policii a jediný incident, ke kterému došlo (trestní oznámení v České republice postoupené z důvodu místní příslušnosti na Ukrajinu), byl ukrajinskými orgány prošetřen a trestní stíhání bylo zastaveno. Vedlejší účastník potvrdil, že došlo k rozvodu manželství, a to rozsudkem pro zmeškání, neboť stěžovatelka se k jednání Sosnivského okresního soudu města Č. nedostavila. K incidentu dne 8. 11. 2018 stěžovatel uvedl, že byl dne 15. 2. 2019 propuštěn z vazby na svobodu, orgánům činným v trestním řízení se k trestné činnosti doznal, vyjádřil lítost a vysvětlil, že jednal zkratkovitě, neboť v té době dceru již více než rok neviděl a stěžovatelka mu žádný kontakt s nezletilou neumožnila.
25. Vedlejší účastník popřel, že by v České republice vlastnil nemovitosti, připustil, že má v České republice povolený trvalý pobyt, nicméně trvale pracuje na Ukrajině. Snaha stěžovatelky určovat mu, aby žil v České republice a aby zde probíhal styk s nezletilou, je pro něho nepochopitelná. Všichni tři členové rodiny mají obvyklé bydliště na Ukrajině, přesto stěžovatelka protiprávně přemístila nezletilou do České republiky, začala zde žít nový život se svým přítelem a vedlejšího účastníka účelově vytěsňuje ze života nezletilé.
26. Vedlejší účastník vyloučil, že by napadený rozsudek krajského soudu mohl být pro stěžovatelku překvapivým rozhodnutím, neboť se jí dostalo od předsedy senátu krajského soudu dostatečného poučení a na svoji obranu měla dostatečný časový prostor.
27. Vedlejší účastník navrhl, aby ústavní stížnost stěžovatelky byla zamítnuta a aby mu Ústavní soud přiznal právo na náhradu nákladů řízení.
VI. Vyjádření vedlejší účastnice řízení
28. Úřad pro mezinárodněprávní ochranu dětí (dále též "opatrovník") se ve vyjádření k ústavní stížnosti ze dne 21. 3. 2019 nejprve věnoval posouzení otázky obvyklého bydliště nezletilé s poukazem na odlišné závěry městského soudu a krajského soudu při hodnocení souhlasu otce s jejím vycestováním z Ukrajiny. Zatímco městský soud dospěl k závěru, že souhlas nebyl vydán pouze pro jednání s úřady v České republice pro získání dlouhodobého pobytu, neboť vzal za prokázané, že rodiče nezletilé projevili společný úmysl usadit se s nezletilou v České republice, krajský soud dospěl k závěru, bez širšího odůvodnění, že souhlas byl jistým administrativním úkonem sui generis. Zcela však pominul skutkové okolnosti zjištěné městským soudem z provedeného dokazování (koupě nemovitostí, rekonstrukce domu k zajištění bydlení rodiny, povolení k trvalému pobytu nezletilé a stěžovatelky, vyjádření budoucího záměru žít v České republice) a veškerou svoji pozornost upřel jednostranně pouze k souhlasu s vycestováním. Takový postup nesvědčí o řádném hodnocení provedených důkazů. Tento nedostatek nemohl zhojit ani obsáhle pojednaný koncept obvyklého bydliště, neboť v jeho teoretických východiscích, která opatrovník nezpochybňuje, nelze bez dalšího najít spojitost s konkrétní procesní situací posuzovaného případu.
29. Opatrovník též upozornil na rozhodnutí ukrajinského soudu z 19. 4. 2018, jímž bylo určeno místo bydliště nezletilé v Č. na Ukrajině a byla svěřena do výlučné péče otce. Přestože krajský soud na toto rozhodnutí nahlížel negativně, nevyvodil z něj žádné závěry a jen opakovaně zdůrazňoval, že nezletilá se nenavrací do péče konkrétního rodiče, nýbrž do státu obvyklého bydliště. Nicméně právě ve světle tohoto rozhodnutí je třeba posuzovat následky navrácení nezletilé na Ukrajinu. Je pravda, že návratové řízení je svého druhu řízením předběžným, nemůže ale zcela ignorovat realitu případu a důsledky, které může mít. Podle opatrovníka nelze vzhledem k dosavadnímu chování vedlejšího účastníka vyloučit, že právě na základě zmíněného rozhodnutí ukrajinského soudu by nezletilá byla stěžovatelce odňata, přičemž matka nemá žádné reálné záruky kontaktu s nezletilou. Konkrétní otázky úpravy péče sice nejsou předmětem návratového řízení, soud by však od nich [přinejmenším při úvahách o aplikaci čl. 13 písm. b) Haagské úmluvy] neměl zcela odhlédnout. Krajský soud mimo jiné argumentoval, že smyslem Haagské úmluvy je kromě dalšího zabránit tomu, aby jeden z rodičů byl odtržen od dítěte a neměl s ním žádný kontakt. Opatrovník nezletilé se na základě obsahu soudního spisu domnívá, že tento důsledek hrozí v případě navrácení nezletilé na Ukrajinu. Ke stykům otce s nezletilou opatrovník uvedl, že navrhoval asistovaný styk z důvodu podezření z domácího násilí či on-line facilitovaný rozhovor. Vedlejší účastník tuto formu kontaktu odmítal, k navrhovaným termínům se nevyjádřil a poté byl v České republice nedostupný. Opatrovníkovi je známo, že stěžovatelka je připravena umožnit kontakt otce s nezletilou v České republice, podobná ochota umožnit styk nezletilé s matkou ze strany vedlejšího účastníka ze soudního spisu nevyplynula, navíc stěžovatelka se podle svého sdělení na Ukrajinu vrátit nehodlá. Návrat nezletilé na Ukrajinu by tak mohl vést k úplnému zpřetrhání vazeb mezi matkou a dcerou, přičemž při setrvání nezletilé v České republice lze zajistit odpovídající kontakt dcery s otcem.
30. Opatrovník upozornil i na další specifické okolnosti, kterými se krajský soud z pohledu možné aplikace čl. 13 písm. b) Haagské úmluvy dostatečným způsobem nezabýval. Především ignoroval možné dopady incidentu ze dne 8. 11. 2018 na psychickou újmu nezletilé, nezvažoval možné riziko vážné újmy nezletilé v souvislosti s tvrzeným domácím násilím, pro které byla stěžovatelce a nezletilé poskytnuta v České republice policejní ochrana, a opomenul vyjádřit se k poukazu stěžovatelky na vyhlášený válečný stav na Ukrajině a celkovou bezpečnostní situaci v době rozhodování krajského soudu, přestože v jiném svém rozhodnutí považoval za hrozbu vážného nebezpečí občanskou válku či teroristické útoky.
31. Na rozdíl od vyjádření krajského soudu se opatrovník domnívá, že napadený rozsudek mohl obsahovat prvky překvapivosti v tom smyslu, že účastníci řízení se o zcela opačném právním hodnocení souhlasu otce dozvěděli až při vyhlášení rozsudku. Tím mohla být omezena jejich možnost soustředit svoji argumentaci, případně důkazní návrhy, na jiné rozhodné skutečnosti, které by braly do úvahy rozdílný právní názor krajského soudu.
32. Opatrovník dále uvedl, že považuje za podstatné reflektovat situaci rovněž z pohledu nejlepšího zájmu dítěte s ohledem na pozitivní povinnost státu ve smyslu čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte. Poukázal na principy vyplývající z rozhodnutí Ústavního soudu (usnesení sp. zn. II. ÚS 1116/13; dostupné na https://nalus.usoud.cz) či Evropského soudu pro lidská práva (dále jen "ESLP"), (rozsudky ve věci Neulinger a Shuruk proti Švýcarsku, stížnost č. 41615/07, či ve věci Sneersone a Kampanella proti Itálii, stížnost č. 14737/09), podle kterých zájem dítěte může podle své povahy a závažnosti převážit nad zájmy rodiče, ačkoli zájmy rodičů, zejména právo na pravidelný kontakt s dítětem zůstávají relevantním hlediskem při vyvažování dotčených zájmů. Podle opatrovníka nastala v posuzované věci situace navozující nutnost preferovat zájmy nezletilé v duchu těchto principů. Přestože krajský soud ve svém jiném rozhodnutí deklaroval, že pojem nejlepší zájem dítěte nabyl na významu a stal se určitým teoretickým východiskem i v únosové agendě, jeho závěry v napadeném rozsudku jsou v rozporu s východisky, k nimž se sám v minulosti přihlásil.