33. K podpoře svého tvrzení o nedostatečné pozornosti krajského soudu stran aplikace čl. 13 písm. b) Haagské úmluvy opatrovník nezletilé připomněl i rozsudek velkého senátu ESLP ve věci X proti Lotyšsku (stížnost č. 27853/09), v němž se soud podrobně zabýval návratovým řízením v souvislosti s aplikací čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Evropská úmluva"). Podle ESLP je třeba Evropskou úmluvu a Haagskou úmluvu vykládat ve vzájemném souladu, přičemž rozhodující je nejlepší zájem dítěte. ESLP upřesnil, že harmonický výklad obou úmluv má dva základní předpoklady - vnitrostátní soudy se musí dostatečně zabývat a zvažovat faktory, které mohou ovlivnit uplatnění výjimek z pravidla bezodkladného návratu, a tyto faktory musí posoudit ve světle požadavků vyplývajících z čl. 8 Evropské úmluvy. Ten ukládá soudu rozhodujícímu o navrácení dítěte specifickou procesní povinnost posoudit tzv. hájitelné tvrzení, že v případě návratu hrozí vážná újma, a své rozhodnutí dostatečně podrobně konkrétně odůvodnit. V posuzované věci se krajský soud vyjádřil i k otázce záruk, které měly mimo jiné reagovat na tvrzené důvody pro nenavrácení dítěte na základě čl. 13 písm. b) Haagské úmluvy. Vymahatelnost záruk na území cílového státu má být zajištěna prostřednictvím tzv. mirror orders, kdy dožadující stát obvyklého bydliště vydá stejný předběžný příkaz, jak byl vydán v dožádaném státě, a to do doby vydání meritorního rozhodnutí. Opatrovník nezletilé připomněl existenci pravomocného rozsudku ukrajinského soudu (který rozhodoval v rozporu s platnými pravidly mezinárodního práva soukromého dopadajícími na posuzovanou věc) a stanovené záruky označil do značné míry za neschopné plnit svou funkci.
34. V závěru svého vyjádření opatrovník vyjádřil přesvědčení, že napadeným rozsudkem došlo k porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky a nezletilé, a navrhl, aby byl zrušen.
35. Podáním ze dne 23. 4. 2019 opatrovník doplnil své vyjádření o informaci o existenci rozhodnutí Sosnivského okresního soudu města Č. ze dne 18. 12. 2018, jímž bylo rozhodnuto o odebrání nezletilé dcery matce. Rozhodnutí navazuje na dřívější rozhodnutí téhož soudu ze dne 19. 4. 2018 o určení bydliště nezletilé s vedlejším účastníkem ve městě Č. a svěření do jeho péče, které však, jak bylo již uvedeno shora, nelze uznat (srov. bod 2). Vzhledem k tomu, že rozhodnutí o odebrání dítěte matce bylo vydáno v nepřítomnosti stěžovatelky (pro zmeškání) na základě zcela jednostranně vylíčených skutečností, opatrovník nezletilé nevyloučil aplikaci čl. 54 písm. c) Smlouvy mezi Českou republikou a Ukrajinou, podle kterého rozhodnutí nelze uznat ani vykonat, jestliže povinný byl v řízení zbaven možnosti hájit svá práva, a v případě, že tento účastník neměl způsobilost k právním úkonům, jestliže nebyl v řízení řádně zastoupen; podle § 25 odst. 2 zákona o zvláštních řízeních soudních nelze v jím upravených řízeních (tedy i ve věcech péče soudu o nezletilé) rozhodnout rozsudkem pro zmeškání. Opatrovník nezletilé si je vědom, že krajský soud nemohl na skutečnosti, jež obsahuje rozhodnutí ukrajinského soudu z dubna 2018, reagovat, nicméně předmětné rozhodnutí dokresluje situaci, ke které by vedlo navrácení nezletilé na Ukrajinu, a podporuje závěr, že by pravděpodobně vedlo ke zpřetrhání vazeb mezi matkou a dcerou a že záruky uložené krajským soudem se jeví jako iluzorní vzhledem k jednání ukrajinských orgánů vykazujícímu prvky svévole. Opatrovník dále doplnil, že vedlejší účastník v rámci vyšetřování podezření ze spáchání trestného činu únosu dítěte a osoby stižené duševní poruchou podle § 200 tr. zákoníku vypověděl, že se má v České republice kde zdržovat, jelikož zde má trvalý pobyt, a po celou dobu, co se zde zdržuje, neměl žádné problémy se zákonem. Jeho výpověď je v rozporu s argumentací prezentovanou ve vyjádření k ústavní stížnosti a svědčí též o tom, že vedlejší účastník účelově mění svoje výpovědi podle aktuální potřeby.
VII. Reakce vedlejšího účastníka na vyjádření účastníka řízení a opatrovníka vedlejší účastnice řízení
36. Podáním ze dne 4. 4. 2019 vedlejší účastník reagoval na vyjádření krajského soudu a opatrovníka nezletilé. Zcela se ztotožnil se všemi argumenty krajského soudu, podtrhl, že nespokojený účastník se vždy obrací na soud vrcholné soudní soustavy s úmyslem prodloužit řízení, což je v příkrém rozporu s duchem Haagské úmluvy a základním cílem únosového řízení, poukázal na nestandardní způsob odjezdu stěžovatelky z místa obvyklého bydliště a shodně s krajským soudem by zvažoval, jaké důsledky přičítat zprávě psychologa či psychiatra. Vedlejší účastník se neztotožnil s názorem opatrovníka, že krajský soud odůvodnil své rozhodnutí velmi stručně, zopakoval, že rodina jezdila do České republiky pouze na rekreační pobyty, ale trvale zde nežila, zdůraznil, že nemá v úmyslu odtrhovat dítě od matky, naopak tak učinila stěžovatelka, když bez jeho souhlasu, a tudíž protiprávně, odvezla nezletilou do cizí země, zablokovala jeho kontakt s nezletilou a dále se snaží zpřetrhat jejich veškeré vazby.
VIII. Replika stěžovatelky a reakce vedlejšího účastníka
37. V replice ze dne 16. 4. 2019 stěžovatelka označila vyjádření opatrovníka nezletilé za objektivní shrnutí jak právní, tak i skutkové stránky věci, se kterým plně souhlasila.
38. Tvrzení vedlejšího účastníka stěžovatelka považovala za účelové, kterým svoje jednání bagatelizuje a stěžovatelku očerňuje. Zopakovala, že fyzické napadání a psychické ponižování ze strany vedlejšího účastníka nebylo výjimečné a rozhodně nešlo o "jednu nahrávku vytrženou z kontextu" či jednorázový vyhrocený spor, jak tvrdí vedlejší účastník, způsob jeho chování ke stěžovatelce dokládá videonahrávkou, ze které je patrná jeho fyzická a psychická převaha ústící do útoku pěstí do obličeje a kopání. Stěžovatelka doplnila, že na základě jejího podnětu z března 2019 Okresní státní zastupitelství v Karlových Varech vydalo usnesení o ukončení dočasného upuštění od některých úkonů trestního řízení vůči vedlejšímu účastníkovi a věc s dalšími pokyny předalo příslušnému policejnímu orgánu. Pokud jde o vysvětlení vedlejšího účastníka, že k incidentu dne 8. 11. 2018 přistoupil ze zoufalství, protože dceru více než rok neviděl, stěžovatelka upozornila na vyjádření opatrovníka nezletilé, který se snažil zprostředkovat kontakt otce s dcerou, což však vedlejší účastník odmítal. Účelovost argumentace vedlejšího účastníka v souvislosti s jeho pobytem v České republice vyplývá podle stěžovatelky i z toho, že vedlejší účastník zde získal trvalý pobyt daleko dříve, než se vůbec se stěžovatelkou seznámil, nakupoval zde nemovitosti, dlouhodobě zde s rodinou pobýval, aktivně podnikal a pro dceru zařizoval povolení k trvalému pobytu. Jeho tvrzení, že nemá na Českou republiku žádné vazby, je účelové, nešlo také jen o plány, které se nezrealizovaly, jak uvedl, ale o faktickou situaci rodiny, která zde žila a podnikala. Ke způsobu, jakým vedlejší účastník manipuluje s informacemi, stěžovatelka uvedla, že před Okresním soudem v Č., který rozhodl v její nepřítomnosti, vedlejší účastník tvrdil, že nezletilá spadla ze schodů ve třetím poschodí a zlomila si obratle páteře. Ukrajinský soud, aniž by toto tvrzení jakkoliv přezkoumal, dospěl k závěru, že stěžovatelka není schopna zajistit nezletilé řádnou péči a podmínky, které zajišťuje nezletilé, jsou pro její zdraví a život nebezpečné. Lékařským vyšetřením nezletilé stěžovatelka dokládá, že nezletilá žádné takové zranění páteře nikdy neutrpěla.
39. Přístup krajského soudu k věci samé a jeho vyjádření stěžovatelka i nadále považuje za formalistické. Krajský soud se odmítl zabývat všemi relevantními okolnostmi případu, zeširoka se zabývá věcí pouze v teoretické rovině, ale k aplikaci teoretických závěrů na konkrétní situaci nepřistoupil. Svůj závěr, že zájem dítěte nemůže tvořit podklad pro rozhodnutí soudu bez dalšího tam, kde je dána jednoznačná právní úprava, neodůvodnil vůbec. V závěru repliky stěžovatelka setrvala na svém původním tvrzení, že nedošlo k přemístění dítěte do jiného státu (do České republiky), neboť zde rodina již žila, spíše šlo o setrvání s dítětem ve státě, kde již bylo domicilováno. V případě, že by bylo posouzeno, že došlo k přemístění dítěte, nemůže být na něho nahlíženo jako na protiprávní, neboť vedlejší účastník s pobytem nezletilé v České republice vždy souhlasil, a to nikoliv pouze formálně, ale i fakticky, zajištěním trvalého pobytu pro ni a faktickým žitím zde. Pokud by i přes vše výše uvedené byl přijat závěr, že došlo k protiprávnímu přemístění do cizího státu, je třeba přísně hodnotit podmínky podle čl. 13 Haagské úmluvy, které krajský soud ryze formalisticky odmítl, ale stěžovatelka má za to, že jsou dány důvody pro to, že je vážné nebezpečí, že návrat by dítě vystavil fyzické nebo duševní újmě nebo je jinak dostal do nesnesitelné situace.
40. Vedlejší účastník podáním ze dne 24. 6. 2019 reagoval na vyjádření stěžovatelky ze dne 16. 4. 2019 a vyjádření opatrovníka nezletilé ze dne 23. 4. 2019. Odmítl tvrzení stěžovatelky, že byla psychicky i fyzický týrána, a ke svému chování dokumentovanému videonahrávkou připustil, že jednal v nervovém rozpoložení a ve strachu, že se dceři po pádu ze schodů stalo něco vážného. Táže se však, proč se stěžovatelka po tomto incidentu neobrátila na policii a místo toho odjela s rodinou na dovolenou do Turecka. Uvedl také, že do doby únosu dcery stěžovatelka neměla v České republice žádné přátele, naopak na Ukrajině nejméně šestnáct svědků vypovědělo, že zde rodina trvale žila. Vedlejší účastník se též ohradil proti vyjádření stěžovatelky, že mu nebránila komunikovat s dcerou, když opak byl pravdou; po odjezdu z Ukrajiny do P. se skrývala a nedala vedlejšímu účastníkovi vědět, kde se s dcerou nachází. Asistovaný styk s dcerou zůstal jen ve stadiu slibů a videohovor vedlejší účastník odmítl, neboť měl zájem o osobní kontakt. Není též pravda, že nezletilá žila na území České republiky, neboť zde nebyla přihlášena do předškolního zařízení, neměla zde ošetřujícího lékaře a rodina cestovala do České republiky vždy výhradně za účelem rekreace. Vedlejší účastník odmítl existenci tvrzených konfliktů v rodině, uvedl, že mu stěžovatelka nepomáhala v podnikání v České republice, protože zde nebyl registrován jako podnikatel a neměl živnostenské oprávnění, naopak stěžovatelka na základě jím poskytnutého oprávnění mu odcizila finanční prostředky z bankovních účtů, na které podle manželské smlouvy neměla nárok. Ke kritice rozhodnutí ukrajinských soudů stěžovatel podotkl, že se stěžovatelka proti nim mohla bránit opravnými prostředky. Vedlejší účastník zmínil svůj nepříznivý zdravotní stav vyvolaný stresem z únosu nezletilé, bránil se tvrzení právního zástupce stěžovatelky, že uprchl na Ukrajinu a slíbil, že se v krátké době vrátí, a odmítl jako ničím nepodložené tvrzení, že má vliv na policejní orgány, státní zastupitelství, soudy a další státní orgány Ukrajiny, což navozuje snahu pošpinit nejen jeho, ale i celý systém Ukrajiny. K vyjádření opatrovníka nezletilé vedlejší účastník uvedl, že ukrajinský soud rozhodoval na základě předložených důkazů, konkrétně projevu infekční choroby v raném věku nezletilé a posunutí obratlů na páteři, což je zaznamenáno a podloženo ve spisovém materiálu; rozhodnutí ukrajinského soudu stěžovatelka nerespektuje a v současné době je v seznamu hledaných osob. Na závěr svého vyjádření stěžovatel konstatoval, že žádná jeho trestní věc nemá vztah k únosovému řízení, zopakoval, že přemístění nezletilé bylo protiprávní, vedlejší účastník k němu nikdy nedal souhlas a tvrzení, že by návrat vystavil nezletilou fyzické nebo duševní újmě je zcela neprůkazné, ne-li nemožné, neboť nezletilá žila až do doby únosu na Ukrajině, kde byla integrována, nehledě k tomu, že je stejně jako její oba rodiče státní občankou Ukrajiny.
41. Podání vedlejšího účastníka ze dne 24. 6. 2019 Ústavní soud nezasílal účastníkům řízení k vyjádření, neboť obsahově představovalo rozvedení náhledu vedlejšího účastníka na celou situaci, ke které se však již dříve vyjádřil.
IX.
42. K objasnění věci nebylo třeba nařizovat ústní jednání, Ústavní soud proto podle § 44 zákona o Ústavním soudu rozhodl bez jeho konání.
X. Obecná východiska právní úpravy podmínek navrácení dítěte ve věcech mezinárodních únosů dětí
43. Základní pravidla pro navrácení dítěte přeshraničně neoprávněně odebraného nebo zadrženého, včetně možnosti odmítnout jeho navrácení ve zvláštních, řádně odůvodněných případech, jsou upravena v Haagské úmluvě, která je součástí právního řádu České republiky podle čl. 10 Ústavy. Jejím cílem je chránit děti před škodlivými účinky protiprávního přemístění nebo zadržování, stanovit postupy k zajištění bezodkladného návratu do státu jejich obvyklého bydliště, zajistit ochranu práva styku s nimi a odradit od šíření mezinárodních únosů dětí jakožto hlavních obětí traumat způsobených protiprávním přemístěním nebo zadržováním (srov. též rozsudky ESLP ve věci Maumousseau a Washington proti Francii č. 39388/05 ze dne 6. 12. 2007, § 69, a ve věci Macready proti České republice č. 4824/06, č. 15512/08 ze dne 22. 10. 2010, § 62).
44. Článek 3 Haagské úmluvy stanoví, kdy se přemístění nebo zadržení dítěte považuje za protiprávní, a spojuje je s porušením práva péče o dítě podle právního řádu státu, v němž dítě mělo obvyklé bydliště bezprostředně před přemístěním nebo zadržením. Právo péče o dítě může vyplývat zejména ze zákonů nebo ze soudního nebo správního rozhodnutí nebo z dohody platné podle právního řádu daného státu a podle čl. 5 písm. a) Haagské úmluvy zahrnuje zejména právo určit místo pobytu dítěte. Podle čl. 12 odst. 1 Haagské úmluvy (relevantní v posuzované věci), jestliže bylo dítě protiprávně přemístěno nebo zadrženo podle článku 3 a v den zahájení řízení před soudním nebo správním orgánem smluvního státu, v němž dítě je, uplynulo období kratší jednoho roku ode dne protiprávního přemístění nebo zadržení, nařídí příslušný orgán bezodkladné navrácení dítěte. Článek 13 Haagské úmluvy stanoví podmínky, za kterých nemá orgán dožádaného státu povinnost nařídit navrácení dítěte; podle písm. b) citovaného ustanovení tak lze učinit v případě, že "je vážné nebezpečí, že návrat by dítě vystavil fyzické nebo duševní újmě nebo je jinak dostal do nesnesitelné situace".
45. Podle judikatury ESLP je Haagskou úmluvu třeba vykládat v souladu s požadavky čl. 8 Evropské úmluvy při respektování nejlepšího zájmu dítěte. Aspekty, které utváří nejlepší zájem dítěte, jsou dvojí povahy, jde jednak o udržení rodinných vazeb, pokud nejsou nežádoucí, a jednak o možnost vyvíjet se ve zdravém prostředí, kdy rodič není oprávněn k opatřením, která by poškodila zdraví a vývoj dítěte; zájem dítěte může podle své povahy a závažnosti převážit nad zájmy rodiče, ačkoli zájmy rodičů, zejména právo na pravidelný kontakt s dítětem, zůstávají relevantním hlediskem při vyvažování dotčených zájmů. Soud posuzující žádost o navrácení dítěte tedy musí důkladně přezkoumat rodinnou situaci a při zohlednění řady faktorů, zejména skutkové, emocionální, psychologické, materiální či zdravotní povahy, vyváženě a přiměřeně posoudit zájmy každé osoby za neustálé snahy o určení nejlepšího řešení pro dítě (srov. rozsudky ESLP ve věci Neulinger a Shuruk proti Švýcarsku ze dne 6. 7. 2010, č. 41615/07, § 134 a 136, a ve věci Sneersone a Kampanella proti Itálii ze dne 12. 7. 201, č. 14737/09, § 85).
46. Nejlepší zájem dítěte je v kontextu řízení upraveného Haagskou úmluvou třeba posuzovat i ve světle výjimek uvedených v jejích čl. 12, 13 či 20, neboť jejich existence napovídá, že návrat dítěte nemůže být nařízen automaticky či mechanicky. Soud rozhodující o žádosti o navrácení dítěte proto musí důkladně vážit skutečnosti odůvodňující jejich uplatnění, zejména upozorní-li na ně některý z účastníků řízení, rozhodnout o nich a své rozhodnutí dostatečně odůvodnit (srov. rozsudek ESLP ve věci X proti Lotyšsku ze dne 26. 11. 2013, stížnost č. 27853/09).
47. Pojem "obvyklé bydliště dítěte", který má význam jako hraniční určovatel pro stanovení neoprávněnosti, resp. protiprávnosti přemístění nebo zadržení dítěte, Haagská úmluva výslovně nedefinuje a je na vnitrostátním soudu, aby určil obvyklé bydliště dítěte s přihlédnutím ke všem konkrétním skutkovým okolnostem v každém jednotlivém případě. Z dosavadní rozhodovací praxe českých soudů, jakož i z mezinárodní judikatury (dostupné na www. INCADAT.com) vyplývá, že jde o místo, kde se zpravidla dítě zdržuje obvykle delší dobu a vytvoří si zde sociální vazby. Časové určení délky pobytu pro vznik obvyklého bydliště či stálost jeho pobytu na území jiného státu se však liší v závislosti na okolnostech toho kterého případu (srov. např. rozhodnutí ve věci Cameron v. Cameron, ref. č. INCADAT: HC/E/UKs 71), významné mohou být i důvody a podmínky pobytu dítěte v jiném státě sledující zájem jeho rodičů na přesídlení (srov. např. rozhodnutí ve věci DeHaan v. Gracia, 2004, ref. č. INCADAT: HC/E/CA 576). Jisté vodítko při výkladu tohoto pojmu může poskytnout i judikatura Soudního dvora Evropské unie, jíž se lze v posuzované věci inspirovat a podle které obvyklé bydliště odpovídá místu, které vykazuje určitou míru integrace dítěte v rámci sociálního a rodinného prostředí (např. rozsudky ve věci C-523/07 A. ze dne 2. 4. 2009 a ve věci C-497/10 PPU).
XI. Vlastní posouzení důvodnosti ústavní stížnosti
48. V posuzované věci se stěžovatelčina ústavněprávní argumentace, jíž napadla právní závěry krajského soudu, koncentrovala do dvou základních námitek směřujících k
- posouzení obvyklého bydliště dítěte a posouzení, zda přemístění nezletilé do České republiky bylo protiprávní ve smyslu čl. 3 Haagské úmluvy,
- posouzení podmínek pro aplikaci výluky podle čl. 13 písm. b) Haagské úmluvy.
K námitce první:
49. Krajský soud vyloučil, že by nezletilá mohla mít na území České republiky založeno obvyklé bydliště a na základě učiněných skutkových zjištění dospěl k závěru, že za místo jejího obvyklého pobytu je třeba považovat Č. na Ukrajině. Konstatoval, že nezletilá se narodila na Ukrajině, má zde svoje kořeny, bydleli tam oba rodiče, kteří zde založili manželství a společně se podíleli na její výchově. V nejlepším zájmu nezletilé byl podle krajského soudu její návrat do místa, kde vyrůstala. Společné prohlášení rodičů s vycestováním nezletilé z Ukrajiny krajský soud hodnotil jako administrativněprávní úkon sui generis, zpracovaný pro účely cizinecké policie, který nic nevypovídal o souhlasu otce s trvalým přemístěním dcery do České republiky.
50. Má-li být pojem "obvyklého bydliště dítěte" vykládán vždy ve vztahu k reálné situaci dítěte a okolnostem jeho života, pak v případě, kdy jde o malé dítě, nabývá na zvláštním významu i jeho věk. Prostředím dítěte nízkého věku je zpravidla především rodina tvořená osobou či osobami, s nimiž dítě žije, které je opatrují a pečují o ně a dítě je na nich závislé. V tomto ohledu je třeba hodnotit míru integrace těchto osob (rodičů) v jejich sociálním a rodinném prostředí, včetně jejich záměrů o své budoucnosti, resp. budoucnosti své rodiny.
51. V této souvislosti Ústavní soud zejména poukazuje na vyjádření vedlejšího účastníka, který v rámci žádosti o udělení povolení k dlouhodobému pobytu stěžovatelky na Ministerstvu vnitra, odboru azylové a migrační politiky, regionálním oddělení pobytu cizinců v K., dne 22. 3. 2017 (č. l. 337 a násl. správního spisu) uvedl, že je v České republice již 16 let (pozn.: na základě povolení k trvalému pobytu) a že se rozhodl zde usídlit, za tím účelem koupil dva domy, které se rekonstruují, jeden je určen pro podnikání, druhý pro bydlení rodiny. Na dotaz správního orgánu, jak si představuje budoucnost své dcery na území České republiky, odpověděl, že si nepředstavuje budoucnost manželky a dcery na Ukrajině, poté, co dcera dostane doklady, chce ji dát do školky a poté do školy, a dodal, že se tak rozhodl i proto, že na Ukrajině je plno zbraní a válka se vede i uvnitř země; ke svému podnikání na Ukrajině uvedl, že jeho přítomnosti tam není třeba, byznys tam bude omezovat a v České republice rozšiřovat. Rovněž stěžovatelka ve své výpovědi učiněné téhož dne uvedla, že jakmile obdrží dokumenty, budou bydlet v domě v K., jehož rekonstrukce se dokončuje. Stěžovatelka se vyjádřila o budoucnosti své dcery shodně jako vedlejší účastník a zmínila i plány na budoucí pracovní a podnikatelské aktivity v České republice - rodina hodlá v domě v K. otevřít fitness, kde ona i vedlejší účastník budou pracovat jako trenéři - z tohoto důvodu má zájem na urychleném vystavení potřebných dokladů, neboť "muž chce ukončit práci a přestěhovat se sem už úplně".
52. Z vyžádaných spisů správního orgánu vyplynulo, že nezletilá pobývala v České republice na základě dlouhodobého víza a poté získala povolení k trvalému pobytu na území České republiky podle § 66 odst. 1 písm. d) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, (rozhodnutí ze dne 23. 5. 2017 č. j. OAM-1068-20/TP-2017 s platností od 20. 6. 2017), v současné době je držitelkou průkazu o povolení k pobytu platného od 12. 10. 2018 do 19. 6. 2022. Přestože správní rozhodnutí není odůvodněno, ze správního spisu vyplývá, že důvodem žádosti (a jejího následného vyhovění) bylo zajištění společného soužití nezletilé žadatelky s jejím otcem pobývajícím na území České republiky. Stěžovatelka získala povolení k dlouhodobému pobytu podle § 42 odst. 1 zákona č. 326/1999 Sb. s účelem rodinným, s platností od 20. 3. 2017 do 19. 3. 2019, (rozhodnutí ze dne 17. 5. 2017 č. j. OAM-1252-24-DP-2017; v současné době bylo k žádosti stěžovatelky povolení zrušeno a stěžovatelka má v České republice povolen přechodný pobyt). Vedlejší účastník žádal o povolení k trvalému pobytu v roce 2001 a žádosti bylo vyhověno.
53. Záměru rodičů, nevyjímaje vedlejšího účastníka, usadit se i s nezletilou v České republice nasvědčovala i další hmatatelná opatření, např. koupě nemovitostí, jejich příprava pro život rodiny a pro podnikání, účty rodičů u českých bank či daňová přiznání vedlejšího účastníka svědčící o jeho příjmech plynoucích na území České republiky.
54. Pokud jde o souhlas rodičů nezletilé k jejímu vycestování z Ukrajiny do České republiky, krajský soud jej hodnotil jako administrativněprávní úkon sui generis zpracovaný pro účely cizinecké policie. Z listiny založené ve spisu krajského soudu na č. l. 125 vyplývá, že oba rodiče udělili dne 4. 2. 2016 souhlas k dočasnému výjezdu nezletilé za hranice Ukrajiny do České republiky pro dobu od 4. 2. 2016 do 4. 2. 2021 v doprovodu obou rodičů nebo v doprovodu jednoho z nich a zaručili v něm návrat nezletilé na Ukrajinu. Dočasnost výjezdu nezletilé, tj. doba po jakou nezletilá opouští Ukrajinu, nebyla v písemném souhlasu nikterak blíže specifikována. Ústavní soud má proto za to, že vůli obou rodičů v předmětném souhlasu je třeba interpretovat podle výslovného jazykového vyjádření tak, že nezletilá může v doprovodu jednoho z rodičů (od)cestovat do České republiky a pobývat zde, a to po dobu blíže neurčenou, nejdéle však do 4. 2. 2021. Prohlášení rodičů též nikterak nespecifikuje účel výjezdu nezletilé do České republiky a neobsahuje žádné jiné omezení než obecně formulovanou záruku obou rodičů, že se nezletilá (po ukončení dočasného výjezdu) vrátí na Ukrajinu. Ústavní soud považuje hodnocení předmětného prohlášení krajským soudem za nesprávné (extrémně rozporné s jeho obsahem), neboť mu byl přisouzen význam, který z jeho obsahu nevyplývá. Výklad projevu vůle může směřovat jen k objasnění jeho obsahu, tedy ke zjištění toho, co bylo skutečně projeveno, a nelze jím nahrazovat nebo doplňovat vůli, kterou účastník v rozhodné době neměl nebo kterou sice měl, ale neprojevil ji. Souhlas s vycestováním nezletilé z Ukrajiny (na dobu pěti let) do České republiky je třeba také hodnotit v kontextu s dalšími úkony jejích rodičů a projevenými záměry, jak byly zmíněny shora.
55. Po přezkoumání napadeného rozsudku krajského soudu dospěl Ústavní soud k závěru, že se krajský soud dostatečně nezabýval otázkou, zda chování rodičů, jejich reálné konání a výslovná vyjádření o budoucím uspořádání jejich rodinného života nasvědčovaly postupné realizaci legálního přesídlení rodiny do České republiky nebo přinejmenším úmyslu zřídit zde když ne trvalé, tak minimálně obvyklé centrum svých zájmů. Skutková zjištění krajského soudu a právní závěry z nich vyvozené tak dostatečně nereflektovaly všechny konkrétní skutkové okolnosti, které byly schopné výraznou mírou ovlivnit posouzení, zda vůle rodičů směřovala k přemístění obvyklého bydliště nezletilé do České republiky. Podle Haagské úmluvy rodiče dítěte, které toho není schopné, mají právo určit místo pobytu dítěte, a je tedy na krajském soudu, aby posoudil, zda po udělení povolení k trvalému pobytu nezletilé za účelem sloučení rodiny (tj. s vedlejším účastníkem pobývajícím zde na základě povolení k trvalému pobytu a projevujícím vůli zde i nadále s rodinou setrvat) došlo k založení obvyklého bydliště nezletilé v České republice již před jejím odjezdem z Ukrajiny v srpnu 2017; délka doby, po kterou zde předtím pobývala, je v jejím případě bez většího významu.
56. Teprve po řádném vyhodnocení všech skutkových okolností relevantních pro zodpovězení otázky, kde měla nezletilá v srpnu 2017 místo svého obvyklého bydliště, bude krajský soud moci posoudit, jaký dopad do práv vedlejšího účastníka měl odjezd nezletilé. Míru a závažnost omezení práva vedlejšího účastníka pečovat o nezletilou, dočasné přerušení jejich osobních a rodinných kontaktů (čl. 8 Evropské úmluvy) bude zcela nezbytné poměřovat i důvody, které stěžovatelku přiměly k odjezdu z Ukrajiny, a jí tvrzenými změnami v manželských a rodinných vztazích. Těmi se totiž krajský soud způsobem, jaký vyžaduje posouzení nejlepšího zájmu dítěte, nezabýval. V odůvodnění svého rozsudku uvedl, že není úkolem soudu v návratovém řízení vést dokazování o manželském soužití rodičů nezletilé, případně o podezření na domácí násilí, s čímž Ústavní soud souhlasí, nicméně od tvrzení stěžovatelky nelze zcela odhlédnout. Krajský soud na jedné straně tvrdí, že ho manželské neshody nemohou zajímat, na straně druhé straně však konstatuje, že k neshodám nedocházelo a že nic nesvědčí o opaku. K tomu závěru dospěl na základě vyjádření vedlejšího účastníka a svědectví jím označených osob, aniž by jakkoliv vzal v úvahu tvrzení stěžovatelky o tom, že byla obětí domácího násilí. Nelze přehlédnout, že stěžovatelce byla po příjezdu do České republiky přidělena policejní ochrana a společně s dcerou byla ubytována na chráněném místě v P. Její výpověď byla podnětem pro zahájení trestního stíhání vedlejšího účastníka Policií České republiky pro podezření ze spáchání zločinu týrání osoby žijící ve společném obydlí podle § 199 odst. 1, odst. 2 písm. d) tr. zákoníku a přečinu nebezpečného vyhrožování podle § 353 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku a důvodem k přidělení dočasné ochrany. Krajský soud sice uvedl, že je vázán rozhodnutím ukrajinského policejního vyšetřujícího orgánu Č. oblasti ze září 2018 o ukončení trestního stíhání vedlejšího účastníka, což Ústavní soud respektuje, nicméně jeho závěr, že rodina žila v Č. málem idylickým způsobem, je opět třeba hodnotit jako jednostranný, opírající se pouze a jenom o výpověď vedlejšího účastníka a jím obstaraných svědeckých výpovědí. Nelze též pominout, že vázanost rozhodnutím ukrajinského policejního orgánu má pouze relativní význam, neboť české vyšetřující orgány rozhodly o ukončení dočasného upuštění od některých úkonů trestního řízení s pokynem věcí se znovu zabývat [§ 108 odst. 4 písm. d) zákona č. 104/2013 Sb., o mezinárodní justiční spolupráci ve věcech trestních]. Ústavní soud není oprávněn, stejně jako krajský soud, hodnotit zda či v jaké míře docházelo k manželským neshodám a jak se na nich ten který z manželů podílel, nicméně byla-li těmito neshodami dotčena i nezletilá, což podle stěžovatelčina (zatím nevyvráceného) tvrzení byla, nelze je při rozhodování, které má sledovat nejlepší zájem dítěte (srov. bod 45), pominout.
57. Aniž by Ústavní soud usuzoval o budoucím závěru krajského soudu stran obvyklého bydliště nezletilé a s tím souvisejícího posouzení jejích přemístění, považuje na tomto místě za žádoucí vyjádřit svůj náhled na rozhodnutí krajského soudu o vyloučení aplikace výjimky z bezodkladného návratu nezletilé a připojit svůj náhled na případný postup krajského soudu, bude-li ho třeba.
K námitce druhé:
58. Závěr krajského soudu, že v posuzované věci nejsou dány podmínky pro aplikaci čl. 13 písm. b) Haagské úmluvy, považoval Ústavní soud za nepřesvědčivý a nedostatečně podložený. Článek 13 Haagské úmluvy stanoví, že bez ohledu na ustanovení předcházejícího článku není soudní nebo správní orgán dožádaného státu povinen nařídit navrácení dítěte, jestliže osoba, instituce nebo jiný orgán, který nesouhlasí s jeho navrácením, prokáže že "b) je vážné nebezpečí, že návrat by dítě vystavil fyzické nebo duševní újmě nebo je jinak dostal do nesnesitelné situace". Krajský soud odmítl aplikaci čl. 13 písm. b) Haagské úmluvy v podstatě s odůvodněním, že "nevrací nezletilou druhému z rodičů, ale vrací nezletilou do místa obvyklého pobytu". Připustil, že "daná věc je poněkud specifická v té otázce, že v mezidobí (zcela proti cílům Úmluvy a její dikci) bylo vydáno Sosnivským soudem města Č., státu Ukrajina, rozhodnutí, které (podle obsahu posuzováno) stanovilo obvyklý pobyt nezletilé s otcem na adrese v Č., stát Ukrajina". I když krajský soud toto rozhodnutí označil za rozhodnutí vydané mimo svěřenou pravomoc ukrajinského soudu, nezamýšlel se nad jeho dopady, které by pro nezletilou představovalo v případě jejího návratu na Ukrajinu, a to v kontextu všech okolností případu, zejména dalšího navazujícího rozhodnutí téhož soudu z prosince 2018, na jehož základě byla nezletilá matce odebrána a svěřena do péče otce.
59. Ústavní soud zde sdílí shodný názor jako opatrovník nezletilé, a to že vedlejší účastník předkládá ukrajinskému soudu informace jednostranně zaměřené, na základě kterých ukrajinský soud rozhoduje, ač pravomoc rozhodovat v tomto směru nemá. Obava stěžovatelky, že v případě návratu nezletilé na Ukrajinu lze mít důvodně za to, že vedlejší účastník by převzal nezletilou do své výlučné péče, se na základě skutkových okolností případu jeví jako reálná. Změna výchovného prostředí by pro nezletilou, která byla doposud v péči matky, na kterou má i s ohledem na svůj nízký věk velmi silnou citovou vazbu, byla nepochybně traumatizující. Z odůvodnění rozsudku je zřejmé, že krajský soud klade značný důraz na prvek vzájemnosti při dodržování Haagské úmluvy ze strany jejích signatářů, nelze však nevidět realitu věci, a to, že zde není (kromě nevymahatelného slibu otce) žádná relevantní záruka ve formě rozhodnutí, že by stěžovatelka měla možnost stýkat se s nezletilou, přičemž české justiční orgány nemají žádnou možnost dohlédnout na to, aby rozhodnutí Sosnivského okresního soudu města Č., vydaná mimo stanovenou pravomoc, nebyla vykonána.
60. Ústavní soud dal již dříve najevo, že aplikace článku 13 písm. b) Haagské úmluvy by měla přicházet v úvahu pouze ve výjimečných případech. Konstatoval však zároveň, že tato skutečnost nezbavuje soudy povinnosti důkladně zkoumat podmínky pro případné naplnění dikce tohoto ustanovení, zvláště tehdy, uvádí-li účastník řízení konkrétní okolnosti směřující k takovému závěru a navrhne důkazy k prokázání svých tvrzení. Krajský soud předtím, než vyloučil aplikaci čl. 13 písm. b) Haagské úmluvy, měl přinejmenším zvažovat, zda skutkové okolnosti případu nenasvědčují, že návrat by nezletilou vystavil nebo mohl vystavit fyzické nebo duševní újmě nebo ji jinak dostat do nesnesitelné situace [srov. nález sp. zn. II. ÚS 378/17 ze dne 9. 5. 2017 (N 71/85 SbNU 257), body 35-36]. Nelze nevidět, že míra integrace rodičů nezletilé v jejich sociálním a rodinném prostředí se podstatně změnila v důsledku rozpadu manželství stěžovatelky a vedlejšího účastníka a z důvodů, pro které stěžovatelka odmítá návrat na Ukrajinu. Při úvahách o aplikovatelnosti čl. 13 písm. b) Haagské úmluvy je nerozhodné, kdo nastalou situaci přivodil, rozhodné je posouzení, zda tento stav ve vztahu k nezletilé naplňuje předpoklady tímto článkem stanovené. V rámci těchto úvah je rovněž nepominutelné, že vedlejší účastník je v České republice trestně stíhán pro únos nezletilé, která je v postavení oběti trestného činu, což ve svém souhrnu minimálně signalizuje potřebu posouzení míry její dosavadní traumatizace doložené lékařskými zprávami.
61. Krajský soud rovněž nevěnoval pozornost námitce stěžovatelky týkající se bezpečnostní situace na Ukrajině, o které se zmínil i vedlejší účastník v souvislosti se žádostí o udělení trvalého pobytu pro nezletilou.
62. Bude-li krajský soud rozhodovat o aplikaci čl. 13 písm. b) Haagské úmluvy, je třeba, aby uplatnění této výjimky posoudil nejen ve světle rozhodujících skutkových okolností projednávaného případu, ale především ve světle požadavků vyplývajících z čl. 8 Evropské úmluvy. Rozhodnutí krajského soudu musí být učiněno po důkladné úvaze o životní situaci nezletilé, ve které by se ocitla po nařízení jejího návratu na Ukrajinu.
63. S ohledem na shora uvedené Ústavní soud shledal, že napadené rozhodnutí krajského soudu nesplňuje ústavní požadavky na řádné odůvodnění pro nařízení postupu podle čl. 12 Haagské úmluvy, a porušuje tak ústavně zaručené právo stěžovatelky na řádné soudní řízení podle čl. 36 odst. 1 Listiny. Ústavní soud proto podle ustanovení § 82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ústavní stížnosti vyhověl a napadené rozhodnutí krajského soudu podle § 82 odst. 3 písm. a) téhož zákona ve všech jeho výrocích zrušil.
XII. Rozhodnutí o návrhu vedlejšího účastníka na náhradu nákladů řízení
64. Návrhu vedlejšího účastníka na náhradu nákladů řízení před Ústavním soudem Ústavní soud nevyhověl. Náklady řízení před Ústavním soudem si zásadně nese každý z účastníků i vedlejších účastníků sám (§ 62 odst. 3 zákona o Ústavním soudu); pouze v odůvodněných, výjimečných případech lze podle výsledku řízení uložit některému účastníkovi nebo vedlejšímu účastníkovi povinnost nahradit jinému náklady řízení (§ 62 odst. 4 zákona o Ústavním soudu). Vedlejší účastník nevysvětlil, v čem spatřuje důvody pro použití tohoto výjimečného institutu, přičemž ani Ústavní soud takové důvody neshledal.