Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Janem Filipem ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Petra Rudolfa, Ph.D., zastoupeného JUDr. Petrem Šádou, advokátem, sídlem Bořice 65, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 6. září 2018 č. j. Nco 94/2018-1646, za účasti Vrchního soudu v Praze, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Návrhem podle § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví napadeného rozhodnutí Vrchního soudu v Praze (dále jen "vrchní soud"), kterým došlo dle jeho tvrzení k porušení jeho ústavních práv vyplývajících z čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. Z obsahu napadeného rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že stěžovatel vznesl v řízení vedeném u Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích pod sp. zn. 18 Co 397/2016, 18 Co 254/2018 námitku podjatosti proti rozhodujícím soudcům. Vrchní soud, jako soud nadřízený, rozhodl napadeným usnesením o této námitce tak, že rozhodující soudci nejsou vyloučeni z projednávání a rozhodování ve stěžovatelově řízení.
3. Aniž by Ústavní soud přistoupil k meritornímu posouzení stěžovatelovy argumentace, musel ústavní stížnost odmítnout pro její nepřípustnost.
4. Pojmovým znakem procesního institutu ústavní stížnosti je její subsidiarita, jež se po formální stránce projevuje v požadavku předchozího vyčerpání všech procesních prostředků, které právní řád stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu), a po stránce materiální v požadavku, aby Ústavní soud zasahoval na ochranu ústavně zaručených základních práv a svobod až v okamžiku, kdy ostatní orgány veřejné moci nejsou schopny protiústavní stav napravit (věc je pro ně uzavřena). Z výše uvedeného vyplývá, že stanoví-li právní předpis, že v určité procesní situaci je k rozhodování o právech a povinnostech fyzických a právnických osob příslušný konkrétní orgán veřejné moci, nemůže Ústavní soud do jeho postavení zasáhnout tím, že by ve věci sám rozhodl dříve než tento orgán. Princip právního státu takové souběžné rozhodování nepřipouští. Z uvedeného pak vyplývá, že Ústavní soud je principiálně oprávněn rozhodovat meritorně jen o takové ústavní stížnosti, která směřuje proti rozhodnutím "konečným", tj. zpravidla těm, jimiž se soudní či jiné řízení končí, a kdy jeho účastník nemá možnost jiné právní obrany než cestou ústavní stížnosti.
5. Z výroku napadeného rozhodnutí je zřejmé, že dané řízení bude nadále pokračovat a je tedy stále věcí obecných soudů, aby dostály své povinnosti chránit dotčená základní práva a svobody (čl. 4 Ústavy České republiky). Je především nutné zdůraznit, že námitku podjatosti rozhodujících soudců lze uplatnit v opravných prostředcích proti meritorním rozhodnutím, jimiž se dané řízení končí. Za splnění zákonných podmínek může rovněž účastník řízení využít institutu žaloby pro zmatečnost. Proto by rozhodnutí o ústavní stížnosti v době, kdy řízení nadále pokračuje, bylo v kontrapozici s formální i materiální dimenzí subsidiarity ústavní stížnosti (obdobně např. usnesení Ústavního soudu ze dne 19. 4. 2018 sp. zn. IV. ÚS 1154/18, ze dne 20. 2. 2018 sp. zn. I. ÚS 4079/17, ze dne 13. 10. 2017 sp. zn. II. ÚS 3005/17, ze dne 18. 1. 2017 sp. zn. I. ÚS 359/16, ze dne 21. 8. 2015 sp. zn. III. ÚS 1982/15, ze dne 29. 7. 2013 sp. zn. II. ÚS 1254/13 nebo ze dne 3. 5. 2016 sp. zn. III. ÚS 555/16).
6. Z těchto důvodů Ústavní soud ústavní stížnost jako návrh nepřípustný podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 25. ledna 2019
Jan Filip v. r. soudce zpravodaj