Nález
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jaromíra Jirsy a soudců Josefa Fialy a Jana Filipa (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti stěžovatele L. N., zastoupeného doc. JUDr. Zdeňkem Koudelkou, Ph.D., advokátem, sídlem Optátova 874/46, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. října 2018 č. j. 11 Tvo 19/2018-11 a usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 28. listopadu 2018 sp. zn. 8 To 68/2018, za účasti Nejvyššího soudu a Vrchního soudu v Praze jako účastníků řízení, takto:
I. Usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 28. listopadu 2018 sp. zn. 8 To 68/2018 bylo porušeno ústavně zaručené právo stěžovatele na řádné soudní řízení podle čl. 36 odst. 1 ve spojení s právem na zákonného soudce podle čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.II. Usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 28. listopadu 2018 sp. zn. 8 To 68/2018 se ruší.III. Ve zbývající části se ústavní stížnost odmítá.
Odůvodnění
I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů, jimiž byla dle jeho tvrzení porušena jeho ústavní práva vyplývající zejména z čl. 2 odst. 3, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 1 a čl. 2 odst. 4 Ústavy.
2. Z obsahu napadených rozhodnutí a dále z vyžádaných meritorních rozhodnutí (viz též sub 20) se podává, že proti stěžovateli je od roku 2013 vedeno trestní řízení pro podezření ze spáchání zvlášť závažného zločinu vraždy podle § 140 odst. 2 a odst. 3 písm. j) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, spáchaného ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 trestního zákoníku. Obžaloba byla proti němu vznesena pro skutek, který měl spočívat v tom, že dne 21. 2. 2013 v přesně nezjištěné době mezi 16.55 hod. až 17.05 hod. v ulici XX, v prostorách kadeřnictví provozovaného poškozenou, s přímým úmyslem ji usmrtit, a získat tak majetkový prospěch, s rozmyslem, který spočíval v obstarání zbraně, a to tupého předmětu, fyzicky napadl poškozenou nejméně šesti opakovanými údery značné intenzity rozpůleným polenem do oblasti vlasové části hlavy, kdy tímto jednáním poškozené způsobil mnohočetná tupá poranění hlavy - četné tržně zhmožděné rány v temenních a týlních krajinách oboustranně a v pravé spánkové krajině, pod kterými se nacházely vpáčené tříštivé zlomeniny lební klenby, plošná ložiska krvácení do prostoru pod tvrdou lební plenou nad oběma týlními laloky mozku a drobná povrchní ložiska zhmoždění mozkové tkáně v obou týlních a pravém temenním, spánkovém a čelním laloku mozku, a tržně zhmožděnou ránu dolní části pravého ušního boltce, kdy tato poranění vedla k bezprostřednímu ohrožení života poškozené, vyžadovala urgentní chirurgické ošetření a následnou zdravotní péči ve Fakultní nemocnici v Hradci Králové, poté obžalovaný místo svého jednání prohledal, odcizil peněženku poškozené, v níž se nacházely osobní doklady, finanční hotovost a tržba kadeřnictví v celkové částce nejméně 10 000 Kč, když po činu těžce poraněnou a na životě ohroženou poškozenou, která si s ohledem ke svému zdravotnímu stavu nebyla schopna zajistit nutnou lékařskou péči, uzamkl v prostoru kadeřnictví a z místa činu odešel, kdy pouze shodou náhod dne 21. 2. 2013 v době okolo 18.15 hod. byla poškozená nalezena svým synem, který jí zajistil lékařskou péči.
3. Ve věci již bylo vydáno 12 meritorních rozhodnutí. Prvním rozsudkem (rozhodnutí č. 1) ze dne 9. 1. 2014 č. j. 9 T 12/2013-1935 Krajský soud v Hradci Králové (dále jen "krajský soud") uznal stěžovatele vinným ze spáchání uvedeného zločinu a odsoudil jej k trestu odnětí svobody v trvání šestnácti let. Tento rozsudek zrušil Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") usnesením ze dne 10. 3. 2014 sp. zn. 8 To 15/2014 a věc vrátil krajskému soudu k novému projednání (rozhodnutí č. 2 - prvé "kolo" řízení).
4. Nalézací soud následně vydal rozsudek ze dne 21. 5. 2014 č. j. 9 T 12/2013-2383, kterým stěžovatele znovu uznal vinným a odsoudil jej k totožnému trestu (rozhodnutí č. 3). Na základě stěžovatelem podaného odvolání zrušil vrchní soud uvedený rozsudek v části o trestu a stěžovatele nově odsoudil k trestu odnětí svobody v trvání třinácti let (rozhodnutí č. 4). Proti tomuto rozsudku podala ministryně spravedlnosti stížnost pro porušení zákona, o níž rozhodl Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 20. 5. 2015 č. j. 8 Tz 15/2015-55 tak, že zrušil poslední rozhodnutí krajského soudu a vrchního soudu a nařídil nové projednání věci (rozhodnutí č. 5 - druhé kolo řízení).
5. Ve třetím kole krajský soud vydal nový rozsudek ze dne 1. 4. 2016 č. j. 9 T 12/2013-3176, kterým stěžovatele opět shledal vinným ze spáchání uvedeného zločinu a odsoudil jej opět k trestu odnětí svobody v trvání třinácti let (rozhodnutí č. 6). Proti tomuto rozsudku podal stěžovatel odvolání, které vrchní soud usnesením ze dne 31. 8. 2016 sp. zn. 8 To 54/2016 zamítl (rozhodnutí č. 7). Z hlediska předmětu ústavní stížnosti je prvním důležitým rozhodnutím usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2017 č. j. 8 Tdo 1706/2016-I-122, kterým Nejvyšší soud k stěžovatelovu dovolání zrušil předchozí odsuzující rozhodnutí krajského soudu a vrchního soudu a nařídil, aby krajský soud věc znovu projednal a rozhodl v jiném složení senátu (rozhodnutí č. 8). Nejvyšší soud v odůvodnění tohoto usnesení obsáhle rozebral důkazní situaci a shledal, že hodnocení několika důkazů ze strany soudů nižších stupňů vykazuje tzv. extrémní nesoulad s jejich obsahem a porušuje zásadu in dubio pro reo. Některé okolnosti pak soudy dostatečně nezjistily či neobjasnily (např. možnou manipulaci s důkazy). Změnu senátu krajského soudu nařídil Nejvyšší soud z toho důvodu, že nalézacímu soudu byly již zrušeny tři odsuzující rozsudky, a opakovaně se tak ukázal jako neschopný respektovat pokyny soudů vyšší instance. Provedené důkazy podle Nejvyššího soudu krajský soud nereprodukoval přesně a jejich obsah hodnotil v rozporu se zákonnými zásadami pro hodnocení důkazů.
6. Po novém projednání a zopakování celého důkazního řízení (čtvrté kolo řízení) vynesl krajský soud rozsudek ze dne 20. 11. 2017 č. j. 9 T 12/2013-3862, kterým stěžovatele zprostil výše uvedené obžaloby (rozhodnutí č. 9). V rozsáhlém důkazním řízení nebyl dle krajského soudu opatřen takový důkaz (či soubor důkazů), který by svým obsahem stěžovatele jednoznačně usvědčoval a zároveň se nedal zpochybnit z hlediska zásad spravedlivého procesu. Proti tomuto rozsudku podal státní zástupce odvolání, na jehož základě v neveřejném zasedání zrušil vrchní soud usnesením ze dne 23. 3. 2018 sp. zn. 8 To 25/2018 uvedený rozsudek a věc vrátil k novému projednání a rozhodnutí krajskému soudu (rozhodnutí č. 10). V odůvodnění tohoto usnesení vrchní soud uvedl, že rozsah dokazování považuje za dostatečný. Zásadní výhrady má však k hodnocení provedených důkazů. Z rozsudku krajského soudu je dle vrchního soudu zřejmé, že hodnocení důkazů bylo opřeno o závazný právní názor Nejvyššího soudu. Ze závěrů vrchního soudu (podepřeného odkazy na stanoviska odborné literatury) však vyplývá, že soudy nižších stupňů jsou vázány pouze pokyny k výkladu právních předpisů, nikoliv pokyny k hodnocení důkazů. Dle vrchního soudu výše uvedené usnesení Nejvyššího soudu žádné stanovisko k otázkám výkladu právních předpisů neobsahuje. Nejvyšší soud nezaujal stanovisko k přípustnosti jednotlivých důkazů, nenařídil provést některý z doposud neprovedených důkazů nebo nějaký důkaz opakovat. Nařídil pouze, aby dokazování proběhlo znovu před jiným senátem. Dle odvolacího soudu se tak krajský soud nemůže zaklínat závazným právním názorem Nejvyššího soudu. Hodnocení důkazů tedy trpí takovou vadou, kterou nelze napravit v odvolacím řízení. Je otázkou vnitřního přesvědčení krajského soudu, jakou měrou se nechá nezávaznými pokyny Nejvyššího soudu ovlivnit při hodnocení důkazů. V této souvislosti vrchní soud poznamenal, že tyto pokyny naprosto kopírují argumentaci obžalovaného (stěžovatele), což jejich úroveň poněkud degraduje. Při hodnocení důkazů by si měl krajský soud ujasnit, zda skutečně byla prokázána nějaká manipulace s důkazy a z jakého důvodu by se tak dělo. Krajský soud by si měl podle vrchního soudu nejdřív ujasnit, zda jde o běžnou praxi orgánů činných v trestním řízení, či zda k takové masivní manipulaci za účelem odsouzení nevinného obžalovaného došlo pouze v této konkrétní trestní věci. Byla-li by v pozadí takového jednání snaha o diskreditaci stěžovatelova otce, což byla namítaná domněnka, bylo by vhodné toto tvrzení důkazně podložit. Dále vrchní soud poukázal na manipulace s důkazy ve prospěch obhajoby, a to způsobem potenciálně trestným.
I. a) Obsah rozhodnutí krajského soudu (rozhodnutí č. 11)
7. Následně (v pátém kole řízení) krajský soud vynesl rozsudek ze dne 14. 5. 2018 č. j. 9 T 12/2013-4024, kterým stěžovatele opětovně zprostil shora uvedené obžaloby. Odůvodnění tohoto rozsudku je v podstatě zcela totožné (převzaté) ze zrušeného rozsudku ze dne 20. 11. 2017. Za takto pojaté odůvodnění vložil krajský soud v podstatě doslovný přepis odůvodnění zrušujícího usnesení vrchního soudu, za něž pak připojil svou krátkou reakci na toto rozhodnutí. Ke stejnému (zprošťujícímu) rozhodnutí dospěl proto, že vrchní soud neuvedl žádné zásadní konkrétní kritérium, v němž by jako nalézací soud pochybil při hodnocení důkazů, a proto krajský soud při aplikaci zásad ústnosti, přímosti, bezprostřednosti a kontradiktornosti dospěl k závěru o neprokázání viny stěžovatele. Z odůvodnění jeho zrušeného rozsudku je dle krajského soudu zřejmé, že - ač veden úvahami Nejvyššího soudu - v rozsudku vyjadřuje svoje názory a závěry, jakož i důvody jejich vyústění. Není pak jeho úkolem komentovat rozhodnutí soudů vyšších stupňů, musí je nicméně respektovat. Podle jeho názoru je vyššími soudy "za každou nohu tahán jiným směrem", ačkoli na rozdíl od něj ani jeden z těchto soudů nevydal své rozhodnutí při aplikaci zásad ústnosti, přímosti, bezprostřednosti a kontradiktornosti. Bez ohledu na otázku výkladu pojmu "právně závazného názoru" je třeba dle krajského soudu vnímat, že hodnocení důkazů byla a jsou v dané věci rozdílná. Původní senát krajského soudu a odvolací soud nevidí žádné pochybnosti o vině stěžovatele, kdežto Nejvyšší soud a nový senát krajského soudu takové pochybnosti vnímají. Byla-li Nejvyšším soudem opakovaně prolomena právní moc odsuzujících rozhodnutí, je třeba tuto okolnost vnímat. Hodnoticí úvahy o prokázané vině stěžovatele byly podrobeny výrazné kritice ze strany Nejvyššího soudu s tím, že některé důkazy byly opomíjeny, jiné bagatelizovány a závěr o vině nebyl prokázán bez důvodných pochybností. Nalézací soud provedl detailní rozbor provedených důkazů a pak podle svého přesvědčení rozhodl. Dle krajského soudu je ze zrušujících rozhodnutí Nejvyššího soudu zřejmé, co tento soud chce, ať se to již nazve závazným či nezávazným právním názorem, pokynem či jinak. Obě rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou kategorická a byla závazná pro nižší soudy. Dále krajský soud zdůraznil, že argumenty z jejich odůvodnění tak nemůže pomíjet, přičemž si tato pravidla nevymyslel, ale ke spravedlivému procesu patří. Byl tak postaven do situace vyřčeného názoru Nejvyššího soudu v konfrontaci s verbálně fakticky nevyřčeným názorem soudu vrchního, který však současně nalézací soud ničím konkrétním nezavázal. I po provedení nového hlavního líčení tak krajský soud neshledal vinu stěžovatele za prokázanou. Soud byl veden vlastními úvahami, byť rozhodnutí Nejvyššího soudu byla pro něj významným vodítkem. Nijak se však jimi nezaklínal. Co se týče možné manipulace s důkazy, ta nebyla vzhledem k provedeným důkazům vyloučena (nesprávně provedená rekognice, přenos pachových stop, důvěrný vztah vyšetřujícího policisty se svědkyní), a je tedy třeba s ní jako s možností počítat, ve smyslu zásady in dubio pro reo.
I. b) Napadené rozhodnutí vrchního soudu (rozhodnutí č. 12)
8. Proti tomuto rozsudku podal státní zástupce odvolání, na jehož základě v neveřejném zasedání vrchní soud ústavní stížností napadeným usnesením zrušil rozsudek krajského soudu (výrok I), věc vrátil k novému projednání (výrok II) a podle § 262 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), nařídil, aby byla věc u krajského soudu projednána a rozhodnuta v jiném složení senátu (výrok III). V odůvodnění vrchní soud uvedl, že oproti předchozímu zprošťujícímu rozsudku převzal krajský soud celé původní odůvodnění beze změn, aniž by jakkoliv dbal výhrad odvolacího soudu. Odůvodnění je navíc poněkud rozporné, jelikož např. v odst. 206 uvádí, že provedenými důkazy se podařilo prokázat vinu stěžovatele. Tato pasáž zůstala v rozsudku, přestože na její nelogičnost upozornil odvolací soud. To dle vrchního soudu nesvědčí o soustředěnosti a pečlivosti soudu při vypracování písemného vyhotovení rozsudku. Dále vrchní soud uvedl, že krajský soud nadále na mnoha místech opakovaně připomíná závazný právní názor Nejvyššího soudu (např. v odst. 212, 213, 216, 237 a dalších) s tím, že je tímto názorem vázán. Krajský soud tak podle něj zjevně nepochopil výhrady vrchního soudu, takže je tento dále doslova zopakoval. Pochybení krajského soudu netkví v tom (jak sám naznačuje), že vlastně neví, komu se má zavděčit, nýbrž v tom, že jeho vlastní hodnocení důkazů v napadeném rozsudku chybí.
9. Vrchní soud dále zdůraznil, že rozhodně nevyjádřil žádný závazný názor o vině stěžovatele; pouze krajskému soudu vytýká, že z jeho rozhodnutí není zřejmé, jaké vlastní hodnocení důkazů krajský soud provedl, protože se nadále neočistil od vlivu domnělého závazného právního názoru Nejvyššího soudu. Krajskému soudu proto jen vytkl, že namísto nového vlastního hodnocení důkazů reagoval podrážděně a původní hodnocení důkazů jen zkopíroval do nového rozsudku. Jinými slovy, nejprve učinil závěr o výsledku řízení a teprve poté tomuto závěru přizpůsoboval důkazy. U každého z provedených důkazů vyjadřuje své pochybnosti o jeho věrohodnosti, avšak tyto pochybnosti dle vrchního soudu nemohou být založeny ani na "závazném právním názoru", ani na iracionální nedůvěře k poskytovateli tohoto důkazu. Odůvodnění pochybností musí být jasné a přesvědčivé, musí být opřeno o provedené důkazy a logické myšlenkové pochody. Protože soud vyjadřuje pochybnosti prakticky o všech důkazech a protože má ve věci rozhodovat jiný senát, nepovažoval vrchní soud za nutné všechny tyto pochybnosti rozebírat. Kupříkladu lze zmínit pochybnosti o přenosu pachových stop, což však znalec vyloučil, anebo úvahy o amnézii poškozené, ačkoliv si tato pamatovala posledního zákazníka i osobu, která přišla po něm (údajného pachatele). Takovou vadu hodnocení důkazů však vrchní soud nemohl sám napravit v odvolacím řízení. Jelikož dospěl k závěru, že rozhodující senát krajského soudu se není schopen oprostit od nesprávného hodnocení důkazů, a není tak schopen rozhodnout nestranně, nařídil odvolací soud změnu rozhodujícího senátu.
I. c) Napadené rozhodnutí Nejvyššího soudu (podjatost soudců vrchního soudu)
10. V odvolacím řízení před vrchním soudem (v pátém kole) vznesl stěžovatel námitku podjatosti všech rozhodujících soudců vrchního soudu. Ten usnesením ze dne 27. 8. 2018 sp. zn. 8 To 68/2018 rozhodl, že tito soudci nejsou vyloučeni z vykonávání úkonů v trestní věci stěžovatele, neboť sami se necítí být podjatí. Je-li jejich nestrannost zpochybňována s ohledem na závěry výše uvedeného rozhodnutí Nejvyššího soudu, pak bylo na Nejvyšším soudu, aby posoudil, zda jejich procesní postup je takového rázu, že v dalším řízení již nemohou rozhodovat. Proti předsedovi senátu pak stěžovatel vznesl zjevně osobní útoky. Je mu vytýkáno především to, že o prvním odvolání rozhodoval v neveřejném zasedání již devět dnů po nápadu odvolání, a tím znemožnil podání námitky podjatosti.
11. K tomu vrchní soud v odvolacím řízení namítl, že soudci jsou s kauzou dobře seznámeni z minulosti (rozhodovali už sedmkrát), a pokud měl stěžovatel pochybnosti o jejich nepodjatosti, mohl tuto námitku vznést kdykoliv v minulosti, neboť příslušnost totožného senátu byla založena v roce 2014, jak vyplývá z rozvrhu práce. Ostatní námitky (např. přílišně krátké rozhodnutí, tvrzené poučování Nejvyššího soudu apod.) označil vrchní soud za irelevantní. S meritorním rozhodnutím však vrchní soud počkal až do rozhodnutí Nejvyššího soudu o stížnosti stěžovatele proti nevyloučení soudců vrchního soudu, neboť není dle vrchního soudu vyloučeno, že vzhledem k popsanému procesnímu vývoji věci budou soudci vrchního soudu shledáni podjatými.
12. Tyto námitky stěžovatel následně uplatnil ve stížnosti, kterou Nejvyšší soud zamítl napadeným usnesením. V jeho odůvodnění se zcela ztotožnil se závěry vrchního soudu stran nepodjatosti jeho soudců. Konstatoval, že v žádném jejich postupu nelze shledat známky jejich osobní podjatosti vůči stěžovateli a svůj závěr logicky a srozumitelně odůvodnil, přičemž zdůraznil, že jiný právní názor, který ve věci senát vrchního soudu (jehož soudci měli být podjatí) zaujal v posuzované věci, takovým důvodem být nemůže.
II. Argumentace stěžovatele
13. Stěžovatel namítá, že napadené meritorní rozhodnutí působí dojmem, že vrchní soud vede válku s Nejvyšším soudem o hodnocení důkazů. Protože vrchní soud nemůže zrušit rozhodnutí Nejvyššího soudu, opakovaně ruší rozhodnutí krajského soudu, která z právních závěrů Nejvyššího soudu vycházejí. Tento stav přitom trvá dle stěžovatele dlouhodobě. Z citací napadeného rozhodnutí dovozuje stěžovatel pohrdavý postoj vrchního soudu k rozhodovací činnosti Nejvyššího soudu. Závěry dovolacího soudu se tak i přes jejich závaznost vrchní soud neřídí. Má-li Nejvyšší soud možnost zrušit rozhodnutí soudů pro tzv. extrémní nesoulad v hodnocení důkazů, je dle stěžovatele logické, že soudy jsou pak vyslovenými závěry ohledně shledaných pochybení vázány. Vrchní soud však na vytčená pochybení nereaguje a dále, v rozporu se zásadou presumpce neviny, následuje své starší rozhodnutí. Dále stěžovatel obsáhle cituje judikaturu Ústavního soudu k rozsahu pravomoci odvolacího soudu měnit hodnoticí úvahy nalézacího soudu a vyžadovat v tomto směru nápravu. V daném případě postupoval vrchní soud dle stěžovatele v rozporu s touto ustálenou judikaturou, neboť sám žádné důkazy neprovedl (a tedy nepřehodnocoval) a pouze se mu nelíbilo, k jakému výsledku dospěl krajský soud. Sám přitom neuvedl, z jakého důvodu se odchyluje od závazného názoru Nejvyššího soudu. Napadené rozhodnutí je tak nepřezkoumatelné. Sama existence dvou protichůdných závazných rozhodnutí narušuje nyní stěžovatelovo právo na spravedlivý proces u krajského soudu. Uvedeným postupem došlo rovněž k porušení práva na zákonného soudce. Navíc vrchní soud rozhodoval opakovaně v neveřejném zasedání, a stěžovatel tak v odvolacím řízení nemohl jako jeho účastník řádně vystupovat. Dostává se tak do role pasivní oběti soudního "ping-pongu".
14. V daném řízení rovněž dochází k opakovanému porušení principu presumpce neviny. Vzhledem k tomu, že jednotlivé soudní orgány vyjádřily řadu pochybností o stěžovatelově vině, není možné jej v duchu obžaloby odsoudit. Dále stěžovatel dovozuje, že vrchní soud porušil princip dvojinstančnosti trestního řízení tím, že si fakticky vynucuje určitý výrok na krajském soudu, jehož rozhodovací činnost tak není výsledkem jeho nezávislého uvážení. Dokonce si tím dle stěžovatele atrahuje nepřípustně pravomoc, kterou nemá (uznat stěžovatele vinným). Změnou senátu pak pochopitelně nelze soud prvního stupně navádět k určitému výsledku. Vynucování si určitého výsledku řízení je rovněž porušením zásady volného hodnocení důkazů. Přesně takového pochybení se vrchní soud dle stěžovatele dopustil, neboť si na nalézacím soudu vynucuje určité hodnocení důkazů.
15. Dále stěžovatel namítá, že v dané věci existují pochybnosti o nepodjatosti rozhodujících soudců vrchního soudu. To dle stěžovatele vyplývá z opakovaného nesprávného hodnocení provedených důkazů v jeho neprospěch, což konstatoval i Nejvyšší soud. Rychlým rozhodnutím o podaném odvolání (pět dnů od nápadu stěžovateli) pak fakticky soud znemožnil podání námitky podjatosti před vynesením rozhodnutí (pozn. - napadeného ústavní stížností). V tak krátké době se soud ani nemohl seznámit s novým obsáhlým dokazováním, což je znát na délce a obsahu odůvodnění, které stěžovatel hodnotí jako arogantní a namyšlené a rovněž nepravdivé. Vznesení námitky podjatosti rovněž brání to, že soud neinformoval stěžovatele o složení senátu, přičemž Nejvyšší soud tuto praxi potvrdil s tím, že obhajoba může každý den sledovat nápad věci na příslušný soud. To považuje stěžovatel za arogantní. Neinformování stěžovatele o složení senátu, jak je to běžné u nejvyšších soudních institucí v České republice, považuje stěžovatel za další projev nepřátelského postoje vůči němu. Pokud soud rozhoduje v neveřejném zasedání, musí dát účastníkům řízení možnost vznést námitku podjatosti. Ústavní soud již v minulosti konstatoval, že nesděluje-li soud účastníkům složení senátu, svědčí to o jeho nevlídném přístupu.
16. Konečně stěžovatel dovozuje, že o jeho námitce podjatosti rozhodoval podjatý soudce rovněž na Nejvyšším soudu. Jednou z rozhodujících soudkyň vrchního soudu je i Pavla Augustinová a jedním z rozhodujících soudců Nejvyššího soudu je Tomáš Durdík. Ten ve veřejně dostupném rozhovoru uvedl: "Pokud jde o trestní právo, pak musím vzpomenout na úplné začátky, kdy to byli vynikající pedagogové na vysoké škole a současně soudci Krajského soudu v Plzni, jmenovitě JUDr. Josef Baxa, JUDr. Milan Suk, JUDr. Eduard Wipplinger a JUDr. Pravoslav Polák, kteří nás vedli a odborně formovali při svých seminářích. V neposlední řadě to byla i má první školitelka při zahájení čekatelské praxe u Obvodního soudu pro Prahu 10 JUDr. Pavla Augustinová a její lidský a současně vysoce profesionální přístup při praktické aplikaci trestního práva a výkonu soudcovské profese vůbec." Dle stěžovatele je nepřijatelné, aby se soudce napřed takto přátelsky až obdivně vyjadřoval o svojí kolegyni, která měla významný vliv na jeho kariéru, a při své přezkumné činnosti jejího procesního postupu se sám nevyloučil pro pochybnosti o své nepodjatosti. V tomto směru stěžovatel poukazuje na obdobnou věc Nejvyššího soudu, při níž se soudce vyloučil pro možné (nepotvrzené) setkání s otcem jednoho z účastníků řízení. Uvedený výrok stěžovatel před rozhodnutím Nejvyššího soudu neznal, a proto jej v tomto řízení nevznesl. Soudce Tomáš Durdík však měl povinnost navrhnout své vlastní vyloučení z rozhodování v této věci.
17. Ze všech uvedených důvodů stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud obě napadená rozhodnutí zrušil, přičemž konkretizoval své námitky o porušení ústavního pořádku (viz sub 1), popř. mezinárodní smlouvy, kterou je soud podle čl. 95 odst. 2 Ústavy vázán.
18. Podle jeho názoru tak vrchní soud porušil právo stěžovatele na zákonného soudce, právo domáhat se svého práva stanoveným postupem u soudu, zásadu presumpce nevinny, princip právního státu a princip vázanosti státní moci zákonem a právo na spravedlivý proces, tedy ustanovení čl. 2 odst. 3, čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 1, čl. 40 odst. 2 Listiny, čl. 1, čl. 2 odst. 4 a čl. 10 Ústavy a čl. 2 Protokolu č. 7 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Zároveň navrhl, aby Ústavní soud odložil vykonatelnost napadeného rozhodnutí vrchního soudu s odůvodněním, které směřovalo především proti nařízené změně rozhodujícího senátu krajského soudu. Podmínky pro takový postup jsou dle stěžovatele naplněny, neboť není v rozporu s žádným důležitým veřejným zájmem, a naopak jeho výkon by mohl vyústit v nové (a potenciálně protiústavní) projednání věci jiným senátem. Pozdějším zásahem Ústavního soudu by vznikla procesně nepřehledná situace. Konečně stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud vrchnímu soudu přikázal, aby byl při rozhodování o věci vázán názory Nejvyššího soudu obsaženými v kasačních dovolacích rozhodnutích v této věci.
19. Návrh na zrušení napadeného usnesení Nejvyššího soudu stěžovatel odůvodnil tím, že porušuje právo stěžovatele na zákonného soudce, právo domáhat se svého práva stanoveným postupem u soudu, princip právního státu a princip vázanosti státní moci zákonem a právo na spravedlivý proces, tedy ustanovení čl. 2 odst. 3, čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 1, čl. 40 odst. 2 Listiny a čl. 1, čl. 2 odst. 4 a čl. 10 Ústavy.
III. Vyjádření účastníků řízení a replika stěžovatele
20. Soudce zpravodaj podle § 42 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu") zaslal ústavní stížnost k vyjádření účastníkům řízení a od krajského soudu si vyžádal všechna meritorní rozhodnutí z jím vedeného soudního spisu.
21. Nejvyšší soud ve svém vyjádření v první řadě plně odkázal na argumentaci obsaženou v napadeném rozhodnutí. K námitkám týkajícím se možné podjatosti soudce Tomáše Durdíka uvádí, že profesionální vztahy mezi soudci nejsou podle ustálené judikatury důvodem pro jejich podjatost. Vztahy uvedeného soudce k bývalé kolegyni (soudkyni vrchního soudu) nikdy nepřesáhly ryze profesní a kolegiální rámec. Jeho vyjádření v citovaném rozhovoru je zjevně reflexí jednak profesní stránky jejich spolupráce a profesních a odborných kvalit uvedené soudkyně.
22. Vrchní soud ve svém vyjádření upozornil na skutečnost, že dané řízení je stále tzv. živá věc. K jednotlivým námitkám stěžovatele pak uvedl, že tento hovoří o "válce soudů", což je dle vrchního soudu termín spíše z oblasti pokleslé žurnalistiky. Jde-li o důvody zrušení rozsudku krajského soudu, odkázal vrchní soud na odůvodnění svého napadeného rozhodnutí. Především zdůraznil, že argumentace citovanou judikaturou vůbec není namístě, neboť vrchní soud nevyslovil odlišný skutkový závěr od závěru soudu prvního stupně, čehož se citované judikáty týkají, ale poukázal na to, že v napadených rozhodnutích jakékoliv vlastní hodnocení provedených důkazů soudem prvního stupně jednak chybí, jednak vyznívá opačně, než je meritorní závěr soudu. Vrchní soud přitom nevyslovil odlišný názor v oblasti hodnocení důkazů. Právo na zákonného soudce nebylo dle vrchního soudu porušeno, neboť senát krajského soudu nebyl schopen opakovaně splnit své povinnosti, v napadeném usnesení je tento postup dostatečně odůvodněn a zákon jej připouští (§ 262 trestního řádu). Senát krajského soudu nebyl schopen ani na druhý pokus řádně zhodnotit provedené důkazy a vypracovat jasné a přezkoumatelné rozhodnutí. Konečně obdobný postup zvolil i Nejvyšší soud (sc. rozhodnutí č. 8 sub 5). Co se týče způsobu projednání věci v neveřejném zasedání, poukázal na to, že je v souladu s § 263 odst. 1 písm. b) trestního řádu. Stejně tak se ohradil proti tvrzení, že vrchní soud svým postupem vynucuje určitý způsob rozhodnutí. Uvedl též, že vrchní soud neporušil principy právního státu (nenásledováním závěrů Nejvyššího soudu) a princip dvojinstančnosti trestního řízení. Z uvedených důvodů navrhl, aby byla ústavní stížnost odmítnuta.
23. Vrchní státní zastupitelství v Praze se svého postavení vedlejšího účastníka řízení vzdalo.
24. Obě vyjádření soudce zpravodaj zaslal stěžovateli na vědomí a k případné replice. V ní stěžovatel na základě odkazů na řadu odborných článků uvedl, že termín válka soudů je běžně používán i v odborné literatuře. Porušení práva na zákonného soudce vrchní soud relativizuje irelevantními výhradami v postupu Nejvyššího soudu, přičemž jako státní orgán nemůže vytýkat stěžovateli, jaký způsob argumentace na svou obranu zvolí. Odmítl též názor, že konání neveřejného zasedání bylo v souladu s trestním řádem, neboť stěžovatel nebyl informován o složení senátu písemně a měl mít možnost hájit se v ústním jednání. Znovu pak zdůraznil, že nalézací soud má ze zákona respektovat právní názor dovolacího i odvolacího soudu, což zde nelze, jsou-li tyto názory protichůdné. Nalézací soud uznává, že dovolací soud vyslovil právní názory ve věci. Pakliže je rozpor Nejvyššího soudu a vrchního soudu, platí, že "vyšší bere". K zásadě dvojinstančnosti stěžovatel v replice připomněl, že je založena na tom, že na vině se musí shodnout svobodně dvě instance. To však není zajištěno, vynucuje-li si vyšší instance vyslovení viny po nalézacím soudu. K vyjádření Nejvyššího soudu stěžovatel uvedl, že pomíjí své usnesení ze dne 14. 8. 2018 č. j. 3 Tdo 990/2018-312, kde bylo použito daleko přísnější měřítko pro vyloučení soudce Nejvyššího soudu z rozhodování.
IV. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
25. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu.
26. K otázce přípustnosti ústavní stížnosti (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu) Ústavní soud připomíná, že zpravidla je povolán rozhodovat meritorně jen o takové ústavní stížnosti, která směřuje proti rozhodnutím "konečným", tj. zpravidla těm, jimiž se soudní či jiné řízení končí a kdy jeho účastník nemá možnost jiné právní obrany než cestou ústavní stížnosti. Za taková "konečná" rozhodnutí je však možno považovat i některá procesní rozhodnutí, jimiž se řízení sice nekončí, ale kterými se uzavírá jeho relativně samostatná část, a jeho účastník již nemá možnost takové rozhodnutí napadnout. Podle ustálené judikatury Ústavního soudu patří k tomuto typu rozhodnutí i pokyn nadřízeného soudu podle § 262 trestního řádu, aby věc byla projednána a rozhodnuta v jiném složení senátu, protože proti tomuto rozhodnutí nelze brojit žádným opravným prostředkem [srov. např. nálezy Ústavního soudu ze dne 6. 6. 2002 sp. zn. III. ÚS 711/01 (N 66/26 SbNU 193), ze dne 12. 1. 2005 sp. zn. III. ÚS 441/04 (N 6/36 SbNU 53), ze dne 5. 3. 2013 sp. zn. II. ÚS 3564/12 (N 38/68 SbNU 391), ze dne 1. 12. 2015 sp. zn. II. ÚS 2766/14 (N 202/79 SbNU 281), ze dne 21. 6. 2016 sp. zn. I. ÚS 794/16 (N 118/81 SbNU 833); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz]. Aby mohl Ústavní soud přezkoumat, zda ke změně rozhodujícího senátu došlo v souladu s ústavním pořádkem, musel jako přípustné označit rovněž přímo související námitky o podjatosti takto rozhodujících soudců, které lze zpravidla (osamocené) přezkoumat s ohledem na požadavek jejich přípustnosti až po ukončení trestního řízení (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 16. 7. 2018 sp. zn. III. ÚS 4005/17 či ze dne 6. 9. 2018 sp. zn. IV. ÚS 2758/18). V posuzované věci však je takové usnesení součástí již uzavřené části řízení.
V. Posouzení důvodnosti ústavní stížnosti
27. Ústavní soud posoudil všechny výše uvedené skutečnosti a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je částečně důvodná proti napadenému usnesení vrchního soudu, ve zbývající části pak je zjevně neopodstatněná.
V. a) Posouzení námitek podjatosti soudců vrchního soudu a Nejvyššího soudu
28. V první řadě musel Ústavní soud posoudit námitku podjatosti rozhodujících soudců, neboť v případě jejich důvodnosti by bylo nutno bez dalšího přezkumu napadená rozhodnutí zrušit. Uvedeným námitkám však Ústavní soud přisvědčit nemohl.
29. Pochybnosti o nepodjatosti soudce Tomáše Durdíka neshledal Ústavní soud proto, že tato námitka se opírá pouze o jeho odbornou profesionální spolupráci se soudkyní vrchního soudu. Ze stěžovatelem citovaného článku nevyplývá nic, co by naznačovalo, že "přátelské až obdivné" vyjádření soudce Tomáše Durdíka přesahuje meze obvyklého profesionálního vztahu popisovaného z hlediska hodnocení dřívější spolupráce obou účastníků. Samotný dřívější kolegiální vztah, jakkoliv blízký, nepřekročí-li rámec profesionálního vztahu dvou kolegů, nemůže sám o sobě založit pochybnosti o schopnosti obou soudců nestranně a spravedlivě rozhodnout danou věc [obdobně např. nález ze dne 3. 7. 2001 sp. zn. II. ÚS 105/01 (N 98/23 SbNU 11), usnesení ze dne 26. 4. 2016 sp. zn. III. ÚS 377/16, ze dne 7. 6. 2016 sp. zn. IV. ÚS 3205/15 nebo ze dne 6. 4. 2017 sp. zn. IV. ÚS 1489/16]. Jak výstižně shrnul Nejvyšší správní soud, "každý soudce v průběhu své soudcovské kariéry navazuje na svých pracovištích, odborných konferencích a seminářích a při jiných příležitostech společenského života uvnitř soudcovského stavu standardní kolegiální a profesní vztahy a jen některé z nich se vyvinou ve vztahy osobní. Krom toho, hloubka těchto vztahů se v čase mění, některé se prohlubují, jiné - zejména po opuštění společného pracoviště - blednou. Každý soudce profesionál při rozhodování musí být schopen tyto standardní profesní a kolegiální vztahy odstínit, resp. jde o - zejména u soudců vyšších soudů, již pravidelně přezkoumávají rozhodnutí svých kolegů na nižších stupních soudní soustavy - natolik běžný fenomén, že si soudci profesionálové jejich existenci při rozhodování ani nemusí uvědomovat" (viz usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 8. 2013 č. j. Nao 41/2013-56). Z toho důvodu soudce na tyto vztahy nebude v drtivé většině případů vůbec účastníky řízení upozorňovat. V obecné rovině lze tedy konstatovat, že profesní "známosti" mezi jednotlivými soudci nejsou na překážku tomu, aby jeden z nich v rámci řízení o opravném prostředku přezkoumával rozhodovací činnost druhého soudce.
30. Nejinak je tomu podle Ústavního soudu i u přezkumu podjatosti jednoho soudce druhým, kde sice nejde o faktický přezkum něčí rozhodovací činnosti, ale o posouzení jeho vztahu k účastníkům nebo předmětu řízení. Ani u této otázky nelze dle Ústavního soudu shledat apriorní vlastní osobní a konkrétní zájem kteréhokoliv z nich na výsledku řízení. Ostatně takový nedostatek osobního zájmu prokázal v dané věci vrchní soud v dostatečné míře již tím, že v odůvodnění usnesení ze dne 27. 8. 2018 sp. zn. 8 To 68/2018 připustil reálnou konkrétně odůvodněnou možnost, že Nejvyšší soud o vyloučení všech rozhodujících soudců vrchního soudu rozhodne, a z toho důvodu navíc posečkal s vydáním meritorního rozhodnutí.
31. Odlišně je třeba dle Ústavního soudu nahlížet na vztah soudců k přímým účastníkům řízení, což navíc jsou osoby vně justičního systému, i když ani zde není vždy nutné hodnotit jejich osobní vztah pohledem nezbytnosti vyloučení soudce (srov. např. usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 9. 2010 č. j. Nao 76/2010-107). Tím se právě posuzovaný případ odlišuje od stěžovatelem zmíněného rozhodnutí Nejvyššího soudu, neboť v něm šlo o možný osobní vztah k účastníkovi řízení (resp. osobě blízké), navíc v určitém významném společenském postavení. Hodnotit přiměřenost takového vyloučení Ústavnímu soudu v dané věci nepřísluší. S ohledem na výše uvedené rozdíly však musí konstatovat, že ve stěžovatelově věci z ničeho nezjistil porušení principů nestranného soudního rozhodování soudce Tomáše Durdíka, jak vyplývají z ustálené judikatury.
32. Totéž pak platí i v otázce posouzení (ne)podjatosti soudců vrchního soudu. V tomto směru může Ústavní soud pouze odkázat na zevrubné odůvodnění usnesení vrchního soudu ze dne 27. 8. 2018 sp. zn. 8 To 68/2018 a napadeného usnesení Nejvyššího soudu, která se příkladně se všemi vznesenými námitkami vypořádala, aniž by na to stěžovatel jakkoliv konkrétně reagoval. Ústavní soud tedy uzavírá, že při posuzování otázky (ne)podjatosti soudců vrchního soudu nedošlo k porušení stěžovatelových ústavních práv a v této části posoudil ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný.
V. b) Posouzení námitky porušení práva na zákonného soudce