53. Ústavní soud rekapituluje, že krajský soud následně po právním posouzení věci přikročil k přepočítání odevzdaných hlasů ve všech pěti volebních okrscích volebního obvodu Hostivice, odevzdaných pro jednotlivé volební strany a jejich kandidáty. Následně v napadeném usnesení přehledně formou textu a souvisejících tabulek (srov. body 42 až 46 napadeného usnesení) odůvodnil závěr, že 2. stěžovatelce nepřipadl žádný mandát, přičemž naopak o jeden mandát navíc oproti vyhlášeným výsledkům voleb připadl volební straně č. 3 Středočeši2012.cz, přičemž dovodil, že došlo k hrubému ovlivnění výsledků volby kandidáta, a rozhodl tak, jak je uvedeno sub 4. Krajský soud pak rozhodl zcela také v souladu s názorem Nejvyššího správního soudu vyjádřeným v jeho usnesení č. j. Vol 58/2017-187, že rozhodne-li soud o neplatnosti volby kandidáta a vyhlásí za zvoleného toho, kdo byl řádně zvolen (§ 90 odst. 1 a 4 s. ř. s.), rozhodne zároveň o změně v pořadí náhradníků, pokud k ní došlo. Na výše nastíněném procesním postupu krajského soudu a na z něj vyplývajících právních závěrech neshledal Ústavní soud žádné ústavně relevantní vybočení z výkladových pravidel, které by odůvodňovalo jeho případný kasační zásah. Krajský soud své závěry v odůvodnění napadeného usnesení řádně, jasně, rozumně a logicky odůvodnil [viz nález Ústavního soudu ze dne 27. 3. 2012 sp. zn. IV. ÚS 3441/11 (N 61/64 SbNU 723)].
V.d) Návrh na zrušení části § 90 odst. 2 a § 90 odst. 3 s. ř. s.
54. Stěžovatelé svou ústavní stížnost spojili podle § 74 zákona o Ústavním soudu s návrhem na zrušení částí ustanovení § 90 odst. 2 s. ř. s., a to ve slovech "o návrhu na neplatnost voleb nebo na neplatnost hlasování" a "V řízení o návrhu na neplatnost volby kandidáta jsou účastníky navrhovatel, příslušný volební orgán a ten, jehož volba byla napadena.", a navrhují také zrušení § 90 odst. 3 s. ř. s., a to dnem vyhlášení nálezu ve Sbírce zákonů.
55. Ústavní soud podrobil napadená ustanovení (jejich části) ústavněprávnímu přezkumu, přičemž shledal, že návrh na jejich zrušení je zjevně neopodstatněný, a neshledal tak důvod pro postup podle § 78 odst. 1 zákona o Ústavním soudu.
56. K návrhu na zrušení výše uvedených částí § 90 odst. 2 s. ř. s. Ústavní soud předně konstatuje, že výklad tohoto ustanovení již provedl částečně v části IV tohoto nálezu a dále pak sub 31 až 33, na což pro úplnost odkazuje. Nadto Ústavní soud doplňuje, že předmětné ustanovení je třeba ústavně konformně vykládat (obdobně, jak to učinil Nejvyšší správní soud v jeho usnesení č. j. Vol 58/2017-187) tak, že i v případě návrhu na neplatnost volby kandidáta nelze opomenout objektivní kontrolu řádného průběhu a správnosti výsledků voleb. Již v usnesení ze dne 19. 10. 2004 sp. zn. II. ÚS 540/02 (U 51/35 SbNU 603) k tomu Ústavní soud poznamenal, že smyslem soudního přezkumu voleb není bez dalšího toliko ochrana subjektivního volebního práva (viz k tomu též sub 20 až 22), nýbrž především zajištění objektivnosti výsledku volby, na jehož zachování může mít případné porušení individuálního subjektivního volebního práva voliče vliv, nicméně takový závěr je vždy třeba korigovat celkovým dopadem porušení subjektivního práva na objektivní výsledek volby. Předmětem přezkumu soudu v řízeních o tzv. volební stížnosti je otázka protizákonnosti a intenzity této nezákonnosti (způsob porušení volebního zákona a jeho dopad na volební výsledek), tedy ochrana objektivního volebního práva, nikoliv prima facie ochrana subjektivního volebního práva jednotlivce. Rigoróznost této podmínky byla ještě podtržena dalším zpřísněním podmínek pro konstatování neplatnosti voleb, hlasování či zvolení v důsledku novelizace volebních zákonů provedené zákonem č. 322/2016 Sb., kterým se mění volební zákony a další související zákony, ve kterých se v příslušných ustanoveních nahradila slova "mohl ovlivnit" slovy "hrubě ovlivnil".
57. Ustanovení soudního řádu správního vymezující účastníky řízení o návrhu na neplatnost volby kandidáta proto nelze vykládat mechanicky. V počáteční fázi řízení je bezesporu úkolem navrhovatele, aby vymezil konkrétní kandidáty, jejichž zvolení, s ohledem na tvrzenou protizákonnost, zpochybňuje, přičemž není vyloučeno napadení volby všech zvolených kandidátů, případně i jejich náhradníků (srov. např. usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 7. 2008 č. j. Vol 66/2006-105, publ. pod č. 948/2006 Sb. NSS). V průběhu řízení však soud může zjistit určité okolnosti nasvědčující tomu, že tvrzeným porušením zákona mohla být ovlivněna volba i jiných kandidátů než těch, které navrhovatel výslovně označil. Zde se nabízejí dvě alternativy dalšího postupu. Za prvé, soud by mohl konstatovat, že je striktně vázán petitem volební stížnosti, a v případě, kdy navrhovatelem tvrzené a v řízení prokázané skutečnosti ovlivnily volbu jiných kandidátů než těch, které navrhovatel výslovně označil, návrh zamítnout. Takový postup však v žádném případě neodpovídá požadavku na efektivní soudní přezkum voleb, který vyplývá jak z ústavního pořádku (čl. 4 Ústavy, čl. 36 Listiny), tak z judikatury Evropského soudu pro lidská práva k čl. 3 Dodatkového protokolu k Úmluvě (srov. např. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 8. 4. 2010 ve věci Namat Aliyev proti Ázerbájdžánu č. 18705/06). Takový postup by současně kladl na navrhovatele, který namítá vady při zjišťování výsledků voleb příslušnými volebními orgány, nesplnitelné břemeno, neboť v době podání návrhu nemá a nemůže mít povědomí o tom, jak se tvrzená vada celkově promítla do volby kandidátů a jejich pořadí. Zbývá tak druhá možnost, tedy pravomoc soudu na základě potvrzených vad volebního procesu vyslovit neplatnost volby i těch kandidátů, které navrhovatel ve volební stížnosti výslovně neoznačil. V takovém případě by však bylo nemyslitelné, aby tito kandidáti neměli možnost účastnit se řízení a vyjádřit se ke všem skutečnostem a provedeným důkazům (čl. 38 odst. 2 Listiny). Taková situace však v nyní přezkoumávané věci nenastala. Přesto je nutné ústavně konformně vyložit § 90 odst. 2 s. ř. s. v části týkající se návrhu na neplatnost volby kandidáta, tak, že v řízení o návrhu na neplatnost volby kandidáta jsou účastníky navrhovatel, příslušný volební orgán, ten, jehož volba byla napadena, a dále též další kandidáti, ohledně kterých soud zjistí, že by výsledkem řízení mohlo být vyslovení neplatnosti jejich zvolení. Vzhledem k uvedenému ústavně konformnímu výkladu předmětných částí § 90 odst. 2 s. ř. s. tak Ústavní soud tvrzenou neústavnost částí § 90 odst. 2 s. ř. s. neshledal.
58. K návrhu na zrušení § 90 odst. 3 s. ř. s. Ústavní soud konstatuje, že toto ustanovení je v aplikační praxi jak volebních soudů, tak samotného Ústavního soudu [srov. např. nejnověji nález ze dne 27. 3. 2019 sp. zn. III. ÚS 35/19 (N 42/93 SbNU 87)] bez problémů aplikováno, a jak volební soudy, tak Ústavní soud nemají o jeho ústavnosti pochyb. Pro úplnost však Ústavní soud shledává (obdobně jako v nálezu ze dne 27. 3. 2019 sp. zn. III. ÚS 35/19), že předmětné ustanovení je třeba ústavně konformně vykládat tak, že v soudním řádu správním není pro řízení o návrhu na neplatnost voleb či hlasování či volby kandidáta výslovně stanovena koncentrace řízení ve vztahu k důkazním návrhům. Stanovení lhůty k rozhodnutí o návrzích na neplatnost voleb či hlasování či volby kandidáta a její smysl však mají jistý význam i pro tyto návrhy. Podle čl. 36 odst. 1 Listiny se každý může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu. Zákonodárce může a musí při vymezení "stanoveného postupu" určit bližší podmínky poskytování soudní ochrany (čl. 36 odst. 4 Listiny). Účelem právní úpravy týkající se soudního řízení je zajistit řádný chod spravedlnosti a zejména respektování právní jistoty, která je jedním ze základních prvků výsadního postavení práva. Uplatněná omezení a výklad však nesmějí omezit přístup jednotlivce k soudům takovým způsobem nebo v takové míře, že by uvedené právo bylo zasaženo v samé své podstatě [viz nález ze dne 25. 8. 2005 sp. zn. IV. ÚS 281/04 (N 165/38 SbNU 319)]. Součástí práva na soudní ochranu je rovněž možnost navrhovat důkazy a povinnost soudu se s důkazními návrhy vypořádat, a to buď tak, že důkaznímu návrhu vyhoví, nebo vysvětlí, proč mu nevyhověl. Zákonem, který zakotvuje stanovený postup pro domáhání se svého práva před soudem, je možno upravit též podávání důkazních návrhů. Ústavní soud akceptuje, že úpravu týkající se důkazních návrhů je výkladem možno dovodit i z § 90 odst. 3 s. ř. s., upravujícího lhůtu pro vydání rozhodnutí.
59. Ústavní soud dospěl k závěru, že zakotvení lhůty pro rozhodnutí o předmětném návrhu, spojené se specifiky volebního soudnictví, umožňuje soudu zamítnout provedení důkazního návrhu, který byl uplatněn po lhůtě pro podání návrhu na neplatnost voleb či hlasování či volby kandidáta, a u něhož nic nebránilo jeho uplatnění v této lhůtě, s odůvodněním, že z důvodu provedení takového důkazu by soud překročil lhůtu, již má k rozhodnutí. Právo na soudní ochranu (čl. 36 odst. 1 Listiny) v takovém případě nemůže být porušeno, jelikož důkazní návrh mohl být uplatněn ve lhůtě pro podání návrhu. Není přitom třeba poskytovat ochranu procesnímu postupu navrhovatele, který s uplatněním důkazních návrhů z rozličných důvodů vyčkává, mohl-li takový návrh uplatnit ve lhůtě pro podání návrhu na neplatnost voleb či hlasování či volby kandidáta. Naopak převáží zájem na tom, aby řízení o návrhu na neplatnost voleb či hlasování či volby kandidáta proběhlo rychle, s ohledem na dopad takového řízení na fungování zastupitelstva a potažmo s ohledem na ústavně zaručené právo na samosprávu územních samosprávných celků (čl. 8 Ústavy).
60. Zároveň Ústavní soud trvá na tom (srov. již zmíněný nález sp. zn. III. ÚS 35/19, od jehož závěrů nebyl důvod se odchýlit, a které je pouze třeba připomenout), že nevyhovění důkaznímu návrhu pro jeho uplatnění po lhůtě k podání návrhu na neplatnost voleb či hlasování či volby kandidáta je možné jen u takového důkazního návrhu směřujícího k důkazu, jehož provedení by vedlo k překročení pořádkové lhůty stanovené pro rozhodnutí. Není tak možno odůvodnit zamítnutí důkazního návrhu jen tím, že byl uplatněn po uplynutí lhůty pro podání návrhu na neplatnost voleb či hlasování či volby kandidáta, byť v ní uplatněn být mohl, ale musí být současně splněno, že jeho provedením by soud nedodržel lhůtu k rozhodnutí. Jinými slovy, ty důkazní návrhy, které navrhovatel mohl uplatnit ve lhůtě pro podání svého návrhu na neplatnost voleb či hlasování či volby kandidáta, ale neučinil tak, nebude možno zamítnout jen z důvodu jejich uplatnění po lhůtě pro podání návrhu na neplatnost voleb či hlasování či volby kandidáta, když by provedení navržených důkazů nevedlo k překročení lhůty k rozhodnutí podle § 90 odst. 3 s. ř. s. Jelikož je naznačené omezení důkazních návrhů odůvodněno zájmem na zachování lhůty pro rozhodnutí (a zájmem na rychlosti řízení o návrzích o neplatnosti voleb či hlasování či volby kandidáta), a právě jen jím, není možno akceptovat širší omezení důkazních návrhů, než zájem na zachování lhůty k rozhodnutí nutně vyžaduje.
61. Ústavní soud má dále za vhodné vyslovit, že je ve vlastním zájmu navrhovatele, aby již v samotném návrhu na neplatnost voleb či hlasování či volby kandidáta uvedl všechny důkazní návrhy ke skutkovým tvrzením v návrhu, které může nabídnout. Je třeba si uvědomit, že jednání o návrhu na neplatnost voleb či hlasování či volby kandidáta není třeba nařizovat (§ 90 odst. 3 s. ř. s.) a soud rozhoduje, které z navržených důkazů provede (§ 52 odst. 1 s. ř. s.). Jednání se nebude konat např. též tehdy, vyhodnotí-li soud, že nevyhoví žádnému z důkazních návrhů uplatněných v návrhu na neplatnost hlasování či voleb či volby kandidáta (např. proto, že skutková tvrzení, k nimž se důkazní návrhy vztahují, jsou pro věc irelevantní), jak tomu bylo ostatně i v nyní posuzované věci. O případech, kdy v návrhu na neplatnost voleb či hlasování či volby kandidáta nebude ve lhůtě pro jeho podání uplatněn žádný důkazní návrh, ani nemluvě. Uplatní-li navrhovatel až posléze dříve nezmíněný důkazní návrh, který nebyl, ale mohl být učiněn ve lhůtě pro podání návrhu na neplatnost voleb či hlasování či volby kandidáta, ke skutkové okolnosti relevantní, např. svědecké výpovědi, kterou nelze provést jinak než při jednání, bude namístě zkoumat též to, zda je možno navržený důkaz provést tak, aby byla dodržena lhůta pro rozhodnutí. Lze přitom vyjít z toho, že dodatečně uplatněný důkazní návrh musí soud nejprve posoudit z toho hlediska, zda by provedení navrženého důkazu mělo pro věc význam, poté případně nařizovat jednání a nechat účastníkům přiměřený čas na přípravu k němu (nemusí jít ale o lhůtu celých deseti dní, srov. § 49 odst. 1 s. ř. s., jelikož jde o řízení, v němž je třeba rozhodnout ve lhůtě počítané na dny), určitý čas si vyžádá samotné doručování, neboť účastníků řízení je zpravidla větší okruh a ne u všech se dá předpokládat zřízení datové schránky, tj. některým z nich bude třeba doručovat poštou se všemi časovými nároky s tím spojenými. I samotná lhůta dvaceti dnů pro rozhodnutí po soudech vyžaduje značné úsilí, a to při vědomí, že v souvislosti s volbami správní soudy v jeden okamžik mohou obdržet i několik desítek návrhů. Nebylo-li jednání nařízeno již dříve s ohledem na důkazní návrhy uplatněné ve lhůtě pro podání návrhu na neplatnost voleb či hlasování či volby kandidáta, považuje Ústavní soud za prakticky vyloučené, aby soud stihl nařídit a uskutečnit jednání ve lhůtě podle § 90 odst. 3 s. ř. s. pro dodatečný důkazní návrh uplatněný 10 dnů či méně před koncem lhůty pro rozhodnutí. Shrnout a ústavně konformně vyložit předmětné ustanovení tedy lze tak, že nařídí-li soud jednání o návrhu na neplatnost voleb či hlasování či volby kandidáta, nelze zamítnout pro jejich podání po lhůtě pro podání návrhu na neplatnost voleb či hlasování či volby kandidáta ty důkazní návrhy, které bylo na tomto jednání možno provést (např. listinné důkazy, u nichž nejpozději u jednání navrhovatel listiny předložil, či výslech svědků, které sám navrhovatel k jednání přivedl). Tvrzenou neústavnost § 90 odst. 3 s. ř. s. tak Ústavní soud neshledal.
VI. Závěr
62. Na základě toho, co bylo výše uvedeno, tak Ústavní soud ústavní stížnost podle § 82 odst. 1 zákona o Ústavním soudu zamítl v části, ve které směřuje proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 30. 10. 2018 č. j. 54 A 118/2018-50. Tím byl vypořádán i dodatečně učiněný návrh na rozšíření petitu ústavní stížnosti ze dne 25. 6. 2019 (viz sub 12 a 13), aniž bylo třeba posuzovat jeho opodstatněnost, popř. včasnost jeho podání, když samotná ústavní stížnost směřovala nikoli proti tzv. jinému zásahu veřejné moci, nýbrž proti pravomocnému rozhodnutí krajského soudu, navíc v řízení podle zvláštních pravidel volebního soudnictví. Námitka směřující proti vyžádání stanoviska Českého statistického úřadu pak byla vypořádána v bodech 37 a násl.
63. Ve zbývající části (akcesorický návrh) byla ústavní stížnost odmítnuta podle § 43 odst. 2 písm. a) ve spojení s § 43 odst. 2 písm. b) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný. Ve vztahu k 3. stěžovatelce (blíže sub 22) pak podle § 43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu byla ústavní stížnost odmítnuta jako návrh podaný někým zjevně neoprávněným.
64. Ústavní soud o ústavní stížnosti rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, neboť měl za to, že od něho nelze očekávat další objasnění věci (§ 44 zákona o Ústavním soudu). O žádosti stěžovatelů o přednostní projednání ústavní stížnosti (podle § 39 zákona o Ústavním soudu) samostatně nerozhodoval, jelikož ve věci rozhodl hned, jak to bylo s ohledem na obsáhlost argumentace stěžovatelů a vyžádaných podkladů možné.