28. Rovněž judikatura Evropského soudu pro lidská práva vychází z dvojího testu nestrannosti soudce: subjektivní test je založen na základě osobního přesvědčení soudce (personal conviction of a particular judge) v dané věci, objektivní test sleduje existenci dostatečných záruk, že je možno v tomto ohledu vyloučit jakoukoliv legitimní pochybnost (guarantees sufficient to exclude any legitimate doubt in this respect) - srov. rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva ve věci Saraiva de Carvalho proti Portugalsku ze dne 22. 4. 1994 č. 15651/89 nebo Gautrin a další proti Francii ze dne 20. 5. 1998 č. 21257/93, 21258/93, 21259/93 a 21260/93.
29. Z judikatury (a to i přímo ve vztahu k § 8 s. ř. s.) pak vyplývá to, že k vyloučení soudce z projednání a rozhodnutí věci může v zásadě dojít teprve tehdy, je-li evidentní, že vztah soudce k dané věci, účastníkům nebo jejich zástupcům dosahuje takové povahy a intenzity, že i přes zákonem stanovené povinnosti nebude moci nebo nebude schopen nezávisle a nestranně rozhodovat (viz např. usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 11. 2015 č. j. Nao 278/2015-34). Nejvyšší správní soud pak opakovaně ve své rozhodovací praxi (srov. např. usnesení ze dne 14. 11. 2017 č. j. Nao 338/2017-19 nebo ze dne 15. 8. 2018 č. j. Nao 172/2018-22 či ze dne 8. 1. 2018 č. j. Nao 226/2018-19) ústavně konformně dovozuje, že "rozhodnutí o vyloučení soudce z důvodů uvedených v ustanovení § 8 s. ř. s. představuje výjimku z ústavní zásady, podle níž nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci s tím, že příslušnost soudu i soudce stanoví zákon (ustanovení čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod). Tak, jak zákon tuto příslušnost stanovil, je zásadně dána, a postup, kterým je věc odnímána soudu příslušnému a přikázána soudu, resp. soudci jinému, je nutno chápat jako postup výjimečný. Vzhledem k tomu lze vyloučit soudce z projednávání a rozhodnutí přidělené věci jen výjimečně a ze skutečně závažných důvodů, které mu reálně brání rozhodnout v souladu se zákonem nezaujatě a spravedlivě".
30. Optikou výše uvedeného pak nahlížel Ústavní soud na důvod č. 1 ústavní stížnosti. Důvody, které uvedl soudce Mgr. Ing. Petr Šuránek ve svém oznámení o podjatosti, naplňují jak subjektivní, tak objektivní hledisko jeho podjatosti. Vzhledem k úzkým rodinným vazbám mezi soudcem Mgr. Ing. Petrem Šuránkem a navrhovatelkou PhDr. Jitkou Gabašovou (zejména to, že navrhovatelka se švagrem soudce Mgr. Ing. Petra Šuránka hlídají jeho děti při jeho pobytu v zahraničí) je zřejmé, že vztah soudce k navrhovatelce dosahuje takové osobní povahy a intenzity, že i přes zákonem stanovené povinnosti by se mohl jevit z objektivního hlediska jako nesplňující předpoklad pro nezávislé a nestranné rozhodování. Z tohoto důvodu je opatření místopředsedkyně krajského soudu ze dne 15. 10. 2018 č. j. 54 A 118/2018-8 o vyloučení soudce Mgr. Ing. Petra Šuránka z projednávané věci v souladu s ústavními kautelami práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny a práva na zákonného soudce podle čl. 38 odst. 1 Listiny. Vzhledem k faktu, že jde o vyloučení soudce zcela z osobních důvodů, nejsou důvodné obavy stěžovatelů o nestrannosti soudcových kolegů z téhož senátu. Nadto Ústavní soud nemohl přehlédnout fakt, že k námitce 1. stěžovatele rozhodoval o podjatosti ostatních soudců a soudkyň správního úseku krajského soudu Nejvyšší správní soud usnesením ze dne 22. 10. 2018 č. j. Nao 247/2018-5, a na jeho závěru, že tito soudci nejsou vyloučeni z projednávání a rozhodování předmětné věci, jelikož 1. stěžovatel nepředestřel závažné důvody, které by soudcům správního úseku krajského soudu reálně bránily rozhodnout v souladu se zákonem nezaujatě a spravedlivě, neshledal Ústavní soud nic neústavního, co by odůvodňovalo jeho případný kasační zásah. Uvedená námitka stěžovatelů je tedy nedůvodná.
V.b) Tvrzená procesní pochybení v řízení před krajským soudem
31. První okruh námitek stěžovatelů k tvrzeným procesním pochybením v řízení před krajským soudem spočíval v tom, že krajský soud jednal jako s účastníkem řízení pouze s 1. stěžovatelem jako kandidátem, nikoli s 2. stěžovatelkou jako volební stranou a ani s 3. stěžovatelkou jako voličkou.
32. K této námitce Ústavní soud shledává, že § 90 s. ř. s. rozlišuje pro napadnutí výsledků voleb do zastupitelstev obcí tři druhy řízení, a to řízení o návrhu na neplatnost volby kandidáta, řízení o neplatnosti hlasování a řízení o neplatnosti voleb. Krajský soud v napadeném usnesení uvedl, že byť jsou návrhy v řízení před krajským soudem rozdílně označeny, je z jejich obsahu nade vši pochybnost zřejmé, že všichni navrhovatelé napadají volbu 1. stěžovatele kandidujícího na kandidátní listině 2. stěžovatelky zastupitelem obce Hostivice. Proti volbě ostatních zvolených kandidátů ani proti platnosti hlasování či voleb samotných navrhovatelé u krajského soudu nic nenamítají (srov. bod 5 napadeného usnesení). Krajský soud proto posoudil jejich návrhy podle jejich obsahu jako návrhy na neplatnost volby kandidáta. Na základě vyžádaných soudních spisů a posouzení jednotlivých návrhů (ve věcech sp. zn. 54 A 118/2018, 43 A 125/2018, 43 A 129/2018 a 43 A 136/2018) Ústavní soud činí závěr, že na tomto posouzení krajským soudem nelze shledat nic nezákonného, natožpak neústavního, jelikož z podání jednotlivých navrhovatelů je skutečně především patrno, že jejich návrhy jsou podány vůči konkrétnímu kandidátovi (1. stěžovateli), nikoliv k neplatnosti hlasování či neplatnosti voleb jako celku. Ratio řízení o návrhu na neplatnost volby kandidáta spočívá právě v tom soudně přezkoumat nikoliv výsledek celých voleb, nýbrž pouze volbu jednoho kandidáta, případně několika kandidátů, a přesně tohoto se navrhovatelé ve svých návrzích domáhají. Postup krajského soudu, který posoudil jejich návrhy jako návrhy na neplatnost volby kandidáta, je tak zcela legální, a vzhledem k uplatněným žalobním námitkám a podstatě věci správný, jelikož dopad namítaných vad na výsledky voleb (rozdělení mandátů) lze korigovat právě prostřednictvím vyslovení neplatnosti volby konkrétního kandidáta, což výslovně umožňuje § 90 odst. 4 s. ř. s., který stanoví, že rozhodne-li soud o neplatnosti volby kandidáta, "může současně vyhlásit za zvoleného toho, kdo byl řádně zvolen". Třeba dodat, že namítané vady volebního procesu v přezkoumávané věci by nijak nemohly v posuzované věci zpochybnit ani platnost voleb jako takových, ani platnost hlasování (opakováním hlasování by nebylo možné tuto vadu odstranit). V tomto směru tak jde o zjevně neopodstatněný návrh.
33. V ustanovení § 90 odst. 2 poslední větě s. ř. s. je speciálně upraven okruh účastníků řízení ve volebním soudnictví, a to tak, že "v řízení o návrhu na neplatnost volby kandidáta jsou účastníky navrhovatel, příslušný volební orgán a ten, jehož volba byla napadena" [k namítanému nesouladu ustanovení s ústavním pořádkem srov. část V.d) nálezu]. Z hlediska uvedeného je zřejmé, že okruh účastníků řízení pak krajský soud (když za účastníky řízení nepovažoval ani 2. stěžovatelku jako volební stranu a ani 3. stěžovatelku jako voličku) posoudil jak v souladu se soudním řádem správním, tak i v souladu s rozhodovací praxí Nejvyššího správního soudu (srov. již citované usnesení Nejvyššího správního soudu č. j. Vol 58/2017-187), podle které jsou účastníky řízení ve věci návrhu na neplatnost volby kandidáta kandidát, jehož volba byla navrhovatelem napadena, a kromě něj též další kandidáti, ohledně kterých soud zjistí, že by výsledkem řízení mohlo být vyslovení neplatnosti jejich zvolení. Znovu je však třeba připomenout odlišnosti právní úpravy aktivní legitimace v řízení o ústavní stížnosti, které není pokračováním řízení před krajským soudem (sub 22 až 24).
34. Další námitka spočívá v tvrzení, že 1. stěžovatel sice byl vyrozuměn o zahájení řízení a byla mu dána možnost vyjádřit se k podaným žalobám, nebyl však jako právní laik řádně poučen o všech svých procesních právech a neměl dále příležitost seznámit se se všemi podklady, z nichž krajský soud při svém rozhodování vycházel. Ústavní soud z předložených soudních spisů ověřil, že 1. stěžovatel byl přípisy krajského soudu ze dne 11. 10. 2018 č. j. 54 A 118/2018-4, ze dne 16. 10. 2018 č. j. 43 A 125/2018-4, ze dne 19. 10. 2018 č. j. 43 A 136/2018-5 a ze dne 17. 10. 2018 č. j. 43 A 129/2018-17 řádně poučen o všech svých právech a povinnostech v předmětných soudních řízeních, a to jak s možností namítnout podjatost soudců podle § 36 odst. 1 s. ř. s. ve spojení s § 8 odst. 5 s. ř. s., tak také s faktem, že může být rozhodnuto o předmětném návrhu bez nařízeného soudního jednání podle § 90 odst. 3 s. ř. s. (k tomu viz dále), a byl poučen o možnosti nahlížet do soudního spisu, přičemž k tomuto mu bylo dokonce sděleno telefonní číslo na vedoucí kanceláře správního úseku krajského soudu, kde lze nahlížení domluvit. O tom, že 1. stěžovatel tomuto poučení porozuměl, svědčí mj. i samotný fakt, že svým podáním ze dne 16. 10. 2018 (č. l. 32 soudního spisu sp. zn. 54 A 118/2018) namítl podjatost všech soudců krajského soudu. Nelze akceptovat argumentaci stěžovatelů, že 1. stěžovatel měl být seznámen se všemi dokumenty postupem podle § 36 odst. 3 správního řádu. K této argumentaci lze konstatovat toliko to, že uvedené ustanovení se týká správního řízení, nikoliv však soudního řízení správního, a jeho analogické uplatnění v soudním řízení správním není možné dovodit ani z právní úpravy, ani z judikatury, ani z doktríny. Ústavní soud k této námitce shledává, že krajský soud v předmětném soudním řízení dbal dostatečným způsobem procesních práv 1. stěžovatele a k namítanému porušení jeho procesních práv nedošlo. Uvedená námitka není důvodná.
35. Stěžovatelé dále směřují své námitky proti procesnímu postupu krajského soudu, který "přepočítával" odevzdané hlasy ve volbách do zastupitelstva obce Hostivice a podrobil volební dokumentaci vlastnímu přezkumu bez toho, aby k tomu přizval 2. stěžovatelku, a bez toho, aby ve věci provedl dokazování. K této námitce Ústavní soud shledává, že soudní řád správní ani jakýkoliv jiný předpis nestanoví, jak mají volební soudy při přepočítání odevzdaných hlasů přesně postupovat. Z ustálené praxe volebních soudů se pak podává, že se účastníci řízení (tedy nejen 2. stěžovatelka) na kontrole volebních lístků a ani na přepočítávání hlasů v rámci řízení u volebních soudů nepodílejí a ani mu nejsou přítomni (za všechny srov. např. usnesení Nejvyššího správního soudu č. j. Vol 58/2017-187). Ústavní soud také konstatuje, že právní předpisy neukládají volebním soudům povinnost provádět přepočet hlasů během nařízeného ústního jednání, a zdůrazňuje, že přepočítávání hlasů zároveň není důkazním prostředkem, jejž by bylo třeba provést na nařízeném ústním jednání, nýbrž toliko postupem, během něhož volební soud ověřuje na základě volební dokumentace správnost vyhlášených výsledků voleb. Volební dokumentace je totiž v daném případě obdobou správního spisu, jehož obsahem se taktéž u správních soudů nedokazuje (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 9. 2006 č. j. 7 Afs 39/2005-53). Na uvedeném postupu krajského soudu tedy nelze shledat ničeho nezákonného, natožpak neústavního.
36. Nelze též přisvědčit námitce stěžovatelů, že krajský soud nenařídil ve věci jednání, ačkoli to zákon umožňoval, a soud si nad rámec spisu opatřoval další důkazy nezbytné pro rozhodnutí, které bylo nutné provést, a naopak neprovedl důkazy, které bylo vhodné provést. Ústavní soud předně konstatuje, že podle § 90 odst. 3 věty druhé s. ř. s. "jednání není třeba nařizovat" [k namítanému nesouladu ustanovení s ústavním pořádkem srov. část V.d) nálezu], což je samozřejmě třeba vykládat tak, že se jednání nenařizuje jen tehdy, neprovádí-li soud vlastní dokazování. Na základě předloženého soudního spisu Ústavní soud shledává, že krajský soud dokazování neprováděl. Za dokazování nelze považovat "přepočet" odevzdaných hlasů (viz předchozí bod), ale ani zpracování ověřovacího výpočtu rozdělení mandátů mezi volební strany (kandidátní listiny) provedené Českým statistickým úřadem (srov. č. l. 41 až 48 soudního spisu sp. zn. 54 A 118/2018 a zejména stanovisko Českého statistického úřadu ze dne 25. 10. 2018 č. j. CSU-03161/2018-03).
37. Ústavní soud konstatuje, že ve volebním soudnictví může mít pro správní soud v některých případech význam obrátit se na Český statistický úřad se žádostí, aby na podkladě vstupních údajů, které soud poskytne, úřad provedl přepočet, jak by byly přiděleny mandáty. Nezjišťuje-li úřad sám skutkové údaje, ale pouze provádí přepočet (a to navíc toliko ověřovací, jako v nyní posuzované věci), jde výhradně o sdělení jeho stanoviska týkajícího se užití právní normy. Úloha Českého statistického úřadu se zde omezuje jen na užití právní normy, která v daném případě v zásadě odpovídá opakovanému provádění jednoduchých matematických operací upravených zákonem, jejichž prostřednictvím se zjišťuje zisk mandátů. Jelikož v některých případech může provedení takových matematických operací být pro rozsáhlost vstupního souboru dat náročné na čas, svůj význam takový postup může pro soud mít např. tehdy, nevede-li se před soudem spor o výklad právních norem, které upravují mechanismus přidělování mandátů na základě výsledků hlasování.
38. Ve svém sdělení Český statistický úřad neposkytoval informace o skutkovém stavu (počtu odevzdaných hlasů, počtu kandidujících stran atd.). Pouze na skutkový podklad, jehož parametry plně předurčil krajský soud ve své žádosti o sdělení, užil právní úpravu a sdělil, k jakému výsledku užití právní úpravy na takto předurčený skutkový podklad podle jeho názoru vede. Skutkový podklad byl předurčen krajským soudem. Počty hlasů ani jiné vstupní údaje Český statistický úřad sám nezjišťoval. Sdělení Českého statistického úřadu v posuzované věci Ústavní soud vyhodnotil jako vyžádané stanovisko úřadu, které se týkalo užití právní normy. Na takové stanovisko není z ústavního hlediska nutné uplatnit úpravu týkající se dokazování, neboť jeho prostřednictvím se nezjišťuje skutkový stav, ale stanovisko pojednávalo jen o výsledku užití právní normy, a to dokonce pouze o ověření správnosti výpočtu provedeného krajským soudem (šlo o toliko ověřovací výpočet). Samo sdělení Českého statistického úřadu má tedy nulovou vypovídací hodnotu a soud si jej opatřil toliko proto, aby ověřil správnost svých "matematických operací". Na základě výše uvedeného Ústavní soud shledává, že tím, že nebylo tímto stanoviskem dokazováno na nařízeném ústním jednání, nemohlo k porušení ústavně zaručených práv stěžovatelů dojít.
39. Nelze také přisvědčit námitce stěžovatelů, že si soud ani od kandidátů, jejichž kandidatura byla zpochybněna, nevyžádal žádné jejich stanovisko k věci a rozhodné skutečnosti neověřoval ani žádnými dalšími dostupnými důkazními prostředky (výpisy z katastru nemovitostí, výpovědi dalších svědků, údaje o místě výkonu zaměstnání apod.). Jedinou skutečností, která byla pro posouzení ze strany krajského soudu rozhodná [k právnímu posouzení věci srov. část V.c) nálezu], bylo to, zda kandidáti 2. stěžovatelky měli ke dni voleb trvalý pobyt na území města Hostivice [podmínka trvalého pobytu je stanovena jako condicio sine qua non volitelnosti do zastupitelstva obce - srov. § 4 a 5 zákona o volbách do zastupitelstev obcí a např. nález ze dne 10. 10. 2000 sp. zn. IV. ÚS 420/2000 (N 145/20 SbNU 43) - viz dále sub 41]. Za tímto účelem si krajský soud vyžádal stanovisko vedlejšího účastníka a ověřil tuto skutečnost také z centrální evidence obyvatel (srov. č. l. 13-29 soudního spisu sp. zn. 54 A 118/2018). Ani tento postup krajského soudu nelze označit za neústavní, kterým by došlo k porušení práv stěžovatelů, jelikož krajský soud toliko zjistil uvedené skutečnosti z vyjádření vedlejšího účastníka a ověřil z evidence vedené orgány veřejné moci (centrální evidence obyvatel). Uvedeným postupem nemohlo dojít k porušení žádných ústavně zaručených práv stěžovatelů, jelikož šlo o údaje ze státem spravované databáze a o údaje z vyjádření vedlejšího účastníka, a navíc o údaje, jejichž správnost nerozporují ani samotní stěžovatelé (tedy fakticitu toho, zda kandidáti 2. stěžovatelky měli či neměli ke dni voleb trvalý pobyt na území města Hostivice).
V.c) Tvrzená neústavnost právních závěrů krajského soudu při posouzení podmínek volitelnosti některých osob uvedených na kandidátní listině 2. stěžovatelky
40. Ústavní soud úvodem rekapituluje (a to je mezi účastníky a vedlejším účastníkem nesporné), že kandidáti 2. stěžovatelky s pořadovými čísly 8 Barbora Drlíková, 10 Jiří Hriagyel, 11 Filip Hynek, 12 Pavel Burian, 13 Tomáš Borovka, 15 Bohumil Hynek, 16 Dominik Votoček a 17 Lukáš Martínek v den konání voleb nebyli hlášeni k trvalému pobytu na území města Hostivice.
41. Ústavní soud považuje za ústavně konformní výklad příslušných ustanovení zákona o volbách do zastupitelstev obcí, podle kterého nemůže být členem zastupitelstva obce zvolena osoba, která nemá trvalý pobyt na území obce [srov. § 4 a 5 zákona o volbách do zastupitelstev obcí a např. nález ze dne 10. 10. 2000 sp. zn. IV. ÚS 420/2000 (N 145/20 SbNU 43)]. Jak dovodil ve svém nálezu ze dne 4. 5. 2011 sp. zn. Pl. ÚS 6/11 (N 85/61 SbNU 315), tak smyslem existence obce je, aby si její obyvatelé mohli sami spravovat své vlastní záležitosti. Činí tak prostřednictvím orgánů obce. Proto také oprávnění tyto orgány vytvářet je podmíněno faktickým poutem obyvatele-voliče k obci. O existenci tohoto pouta nesvědčí sama subjektivní vůle osoby být veden v evidenci občanů obce, ale musí být odpovídajícím způsobem objektivně vyjádřena. Tento závěr podporuje i ústavní vymezení územních samosprávných celků jako územních společenství občanů, která mají právo na samosprávu (čl. 100 odst. 1 Ústavy). Ve věci rozhodující senát přitom považuje za nutné podotknout, že v posuzované věci jde o otázku volitelnosti, která je se spjatostí se společenstvím občanů přirozeně propojena, nicméně zákon o volbách do zastupitelstev obcí obsahuje v § 22 odst. 3 určitý dispens pro registraci a potestativní podmínku (tato možnost v případě zápisu do seznamu voličů stanovena není). Nevzniká zde proto nutnost posoudit, zda přísným hodnocením podmínek pro zápis do seznamu voličů v některých případech nedochází k faktickému zbavení možnosti zúčastnit se jakýchkoli voleb do jakéhokoli obecního zastupitelstva.
42. Splnění podmínky trvalého pobytu se ověřuje při registraci kandidátní listiny volební strany. Nesplňuje-li kandidát tuto podmínku v době provádění registrace, musí předložit písemné prohlášení, že tuto podmínku censu trvalého pobytu splní (překážka tak pomine) ke dni voleb (§ 22 odst. 3 zákona o volbách do zastupitelstev obcí). Není-li takové prohlášení předloženo, je to důvod pro škrtnutí kandidáta na kandidátní listině [§ 23 odst. 2 písm. a) zákona o volbách do zastupitelstev obcí]. V nyní posuzované věci však prohlášení předloženo bylo, ovšem 2. stěžovatelka neodvolala kandidaturu shora uvedených kandidátů, kteří v době mezi registrací kandidátní listiny a dnem voleb v rozporu se svým prohlášením neodstranili překážku bránící jim ve výkonu volebního práva, tj. neprovedli ohlášení změny trvalého bydliště na území města Hostivice a žádný z uvedených kandidátů se rovněž vlastní kandidatury nevzdal. Uvedení kandidáti tak ke dni konání voleb nesplňovali podmínky volitelnosti do zastupitelstva obce Hostivice. K námitce ověřování "úzkého vztahu" krajským soudem (sub 9) je třeba zdůraznit, že tento vztah či faktické pouto lze ověřovat pouze o těch, kteří jsou přihlášeni k trvalému pobytu v obci, takže toto ověřování může mít jen negativní výsledek, tedy že evidovaná osoba takový požadavek nesplňuje, nikoli pozitivní výsledek, tedy že neevidovaná osoba přesto může volit, či je dokonce volitelná. To by bylo v rozporu se zárukami rovnosti volebního práva.
43. Relevantní (pro právní posouzení předmětné věci klíčovou) otázkou pak zůstává, jak má být při zjišťování výsledků voleb naloženo s hlasy získanými kandidáty, kteří ke dni voleb nesplňovali podmínky volitelnosti, což není dosud jednoznačně ve volební judikatuře vyřešená otázka, a proto byl v této části ústavní stížnosti shledán potřebný postup pro posouzení důvodnosti (nikoli pouhé opodstatněnosti) ústavní stížnosti.
44. K posouzení této klíčové právní otázky se v judikatuře správních soudů vyvinuly dvě judikaturní linie. Podle první z nich, která vychází z analogické aplikace § 24 odst. 5 zákona o volbách do zastupitelstev obcí, nelze k hlasům odevzdaným pro kandidáta, který nesplňuje podmínky volitelnosti, přihlédnout a současně je třeba o tohoto kandidáta snížit počet kandidátů příslušné volební strany (usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 13. 11. 2006 č. j. 22 Ca 411/2006-19, Krajského soudu v Plzni ze dne 16. 11. 2010 č. j. 57 A 95/2010-87 či Krajského soudu v Brně ze dne 7. 11. 2014 č. j. 66 A 13/2014-40). Druhá linie vychází z toho, že k hlasům odevzdaným pro kandidáta, jenž nesplňuje podmínky volitelnosti, je třeba přihlédnout, jako by se jednalo o kandidáta splňujícího podmínky volitelnosti. Takový kandidát pouze nemůže nabýt mandát, a v případě, že by jej měl nabýt, se postupuje podle § 55 a 56 zákona o volbách do zastupitelstev obcí (usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 16. 11. 2006 č. j. 15 Ca 238/2006-19 a ze dne 10. 11. 2014 č. j. 40 A 18/2014-39). Krajský soud se v nyní projednávané věci přiklonil k uvedené první judikaturní linii, což je předmětem zásadní námitky stěžovatelů.
45. Jak již Ústavní soud zdůraznil výše, ústavní stížnost je podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy nástrojem ochrany před zásahem orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod fyzických nebo právnických osob. Posláním Ústavního soudu v řízení o ní tudíž není ochrana podústavního volebního práva v objektivním smyslu; odpovídající volební chyby, vady a delikty jsou předmětem řízení ve správním soudnictví vedeném podle § 90 s. ř. s. [srov. např. nález ze dne 18. 1. 2011 sp. zn. Pl. ÚS 57/10 (N 2/60 SbNU 11) nebo usnesení ze dne 10. 5. 2011 sp. zn. Pl. ÚS 4/11], v případě závažných volebních deliktů pak v řízení trestním (§ 351 trestního zákoníku). Toto jednoinstanční řízení (kasační stížnost je podle § 104 odst. 1 s. ř. s. vyloučena) je sevřeno do krátkého časového období 20 dnů a platí, že netřeba nařizovat jednání (§ 90 odst. 3 s. ř. s.), čímž je předznačena i povaha a rozsah pramenů skutkových zjištění. Je-li tak účel této úpravy zřejmý a odůvodněný (potřeba včasné stabilizace právně-politických důsledků voleb), bylo by mu protisměrné, kdyby Ústavní soud měl zaujmout bez dalšího postavení (chybějící) druhé instance vybavené instrumenty úplného soudního přezkumu (srov. např. usnesení ze dne 14. 12. 2006 sp. zn. III. ÚS 874/06). Nicméně nelze odhlédnout od skutečnosti, že takovou roli (do doby zahájení činnosti Nejvyššího správního soudu) v nevyhnutelných případech plnil [srov. k tomu např. nálezy ze dne 17. 5. 2001 sp. zn. IV. ÚS 393/2000 (N 76/22 SbNU 151) a zejména ze dne 27. 6. 2001 sp. zn. Pl. ÚS 16/99 (N 96/22 SbNU 329; 276/2001 Sb.)].
46. S ohledem na předmět řízení ústavních stížností ve volebních věcech (viz k tomu sub 22 až 24) není úkolem Ústavního soudu podávat obecný (podústavní) výklad příslušných ustanovení zákona o volbách do zastupitelstev v obcích. Na druhou stranu nemůže pominout fakt, že je zde objektivní rozpor ve volební judikatuře v předestřené otázce (srov. sub 44) a že řízení v těchto věcech je jednoinstančním. Rozhodnutí obecného soudu nezavazuje jiný soud v jiné, byť právně a skutkově totožné věci, proto stěžovateli nyní uplatněná námitka jiného právního názoru v takové věci má charakter jakékoliv jiné námitky, s níž jsou obecné soudy povinny se v přezkoumatelné míře vypořádat, přičemž Ústavní soud není povolán posuzovat jiné rozhodnutí než to, které bylo ústavní stížností napadeno (srov. usnesení ze dne 23. 1. 2014 sp. zn. III. ÚS 1900/13 (U 1/72 SbNU 557). Nepřísluší mu proto přímo hodnotit, které z diformních rozhodnutí je po právu. Taková situace ovšem může vést ke stavu právní nejistoty v rozporu s čl. 1 odst. 1 Ústavy (princip právního státu) a narušovat rovněž pravidla svobodné soutěže politických stran a sil (čl. 5 a čl. 102 odst. 1 Ústavy, čl. 21 odst. 1, 3 a 4 a čl. 22 Listiny). Vzhledem k tomu, že nelze v soustavě jednoinstančního rozhodování volebních věcí krajskými soudy vyloučit rozdílné právní názory a stěžovatelé v posuzované věci obsáhle namítají zásah do svých ústavně zaručených práv (viz sub 1), bylo třeba v této věci rozhodnout meritorně, byť obecně nelze přisvědčit názoru, že existuje univerzální (subjektivní) právo na jednotnost judikatury [viz např. nález ze dne 29. 5. 1997 sp. zn. III. ÚS 31/97 (N 66/8 SbNU 149)], nicméně stát, jsa vázán preskriptivním charakterem čl. 1 odst. 1 Ústavy, je povinen činit kroky k tomu, aby se tak nedělo ke škodě základních práv a svobod. To vyplývá i z rozhodování Evropského soudu pro lidská práva, pro který požadavek právní jistoty obvykle nezahrnuje právo na ustálenou judikaturu (viz např. rozhodnutí ve věci Blücher proti České republice ze dne 11. 1. 2005 č. 58580/00 nebo Unédic proti Francii ze dne 18. 12. 2008 č. 20153/04), což našlo svůj odraz i v usnesení Ústavního soudu ze dne 5. 2. 2013 sp. zn. II. ÚS 4809/12. Ústavní soud v této věci dospěl k závěru, že uvedené rozdíly v judikatuře volebních soudů jsou tak závažné, že i když v posuzované věci namítané porušení Ústavní soud neshledává, může (i s využitím tzv. objektivní funkce ústavní stížnosti) zjednat žádoucí a ústavně konformní výklad příslušných ustanovení zákona o volbách do zastupitelstev obcí, neboť - jak bylo právě výše ukázáno - tento výklad má i ústavněprávní přesah.
47. Ústavní soud také nemohl odhlédnout od faktu, že usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 10. 11. 2014 č. j. 40 A 18/2014-39, řazené do tzv. druhé linie v rozhodování volebních soudů v těchto věcech (srov. sub 44), bylo předmětem rozhodování Ústavního soudu, konkrétně jeho usnesení ze dne 19. 5. 2015 sp. zn. III. ÚS 99/15. Závěry v něm uvedené jsou však pro nyní přezkoumávanou věc použitelné jen částečně. S tím pak souvisí to, že Ústavní soud v odkazované věci neměl (ještě) za nutné sjednocovat rozhodovací praxi volebních soudů, protože tehdy (na rozdíl od nynější věci) šlo o odlišnost i v zásadních skutkových okolnostech, neboť byly posuzovány hlasy odevzdané pro zemřelého kandidáta, nikoli pro kandidáta, který (stejně jako jeho kandidující volební strana) nesplnil shora uvedené podmínky volitelnosti ve dnech voleb. Posuzovala se tam skutečnost, která objektivně nemohla být jak zemřelým kandidátem, tak ani volební stranou, za kterou kandidoval, ovlivněna (vis maior). Proto v nyní posuzované věci je třeba pouze na tuto okolnost odkázat, stejně jako na to, že "volba" zemřelého kandidáta je v zákonodárství a judikatuře různých států (např. Spojené státy americké, Indie, komunální volby v SRN, Polsko, Chorvatsko) posuzována s různými následky, dokonce i tehdy, nejde-li o naplnění zásad poměrného zastoupení, nýbrž i o většinový systém (v podmínkách České republiky lze odkázat jen na § 76 zákona č. 247/1995 Sb., o volbách do Parlamentu České republiky a o změně a doplnění některých dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů). Proto je tato otázka stále otevřena pro výslovné řešení zákonodárcem, a to zejména pro celou řadu odlišností, kterou má uplatnění zásad poměrného zastoupení při volbách do obecních zastupitelstev (institucionální rámce voleb), neboť právě tam se může díky způsobu počítání hlasů pro volební stranu smrt jejího kandidáta projevit. Stojí-li dosud z těchto důvodů judikatura obecných soudů na stanovisku, které by se dalo vyjádřit tak, že zemřelého kandidáta lze volit, nikoli však zvolit (viz ale § 56 - minimální počet členů zastupitelstva, a tím i volitelných kandidátů), nelze proti tomu mít v obecné rovině námitek, byť by bylo namístě výslovně tyto situace upravit zákonem.
48. V nyní posuzované věci jsou skutkové okolnosti zcela odlišné. Ústavní soud zdůrazňuje, že 2. stěžovatelka i přesto, že věděla, či minimálně měla vědět, že někteří její kandidáti nesplňují podmínky volitelnosti pro volby do zastupitelstva města Hostivice, tyto kandidáty neodvolala, přestože tito v rozporu se svým prohlášením neodstranili překážku bránící jim ve výkonu volebního práva, tj. neprovedli ohlášení změny trvalého bydliště na území města Hostivice. Žádný z uvedených kandidátů (srov. sub 42) se rovněž vlastní kandidatury nevzdal. Je sice pravda, že tím 2. stěžovatelka (jakožto volební strana) ani předmětní kandidáti neporušili žádnou povinnost výslovně stanovenou zákonem o volbách do zastupitelstev obcí, navíc se mohla (byť ne zcela případně) odvolávat na jinou linii judikatury (viz sub 44 a 47), takže do sjednocení judikatury nebude odvolání se na maximu o těžení z nepoctivosti - nemo turpitudinem suam allegare potest vždy namístě, nicméně Ústavní soud shledává, že se 2. stěžovatelka, resp. sub 40 uvedení kandidáti dopustili tzv. volební chyby, či spíše pochybení, nikoli volebního deliktu. V případě, že by měly být zohledněny též hlasy pro kandidáty, kteří z důvodu nesplnění podmínek volitelnosti nemohli mandát vůbec získat (bez ohledu na výsledek voleb), těžila by 2. stěžovatelka, která na kandidátní listině takové kandidáty uvedla, a následně zákonem stanoveným postupem neodvolala (přestože jí zákon o volbách do zastupitelstev obcí takovou možnost skýtá), z toho, že se pokusila získávat na své konto i hlasy voličů prostřednictvím nevolitelných kandidátů. Jak případně uvedl krajský soud, toto pochybení pak musí být přičteno k tíži nejen takovému kandidátovi, ale i volební straně, na jejíž kandidátní listině kandiduje osoba, která nemá pasivní volební právo (sc. nesplňuje podmínky volitelnosti), neboť to je právě tato volební strana, která vznik této situace dopustila, resp. tolerovala, a zároveň může po registraci kandidátní listiny takovou osobu odvolat. Lze pak uvést jako argumentum reductionis ad absurdum, že by pak např. jednomu kandidátovi stačilo "naplnit" svou kandidátku záměrně kandidáty nesplňujícími podmínky volitelnosti, a to pouze za tím účelem, aby získal hlasy pro "svou" volební stranu, čímž by tyto hlasy fiktivně získal jen pro sebe.
49. Z toho plyne, že zjištění výsledku voleb podle § 45 zákona o volbách do zastupitelstev obcí, které by vycházelo též z hlasů získaných kandidáty, kteří v rozhodné době nesplňovali podmínky volitelnosti, pak nelze v nastíněné optice považovat za souladné s ústavněprávními kautelami zakotvenými v čl. 5 a čl. 102 odst. 1 Ústavy a v čl. 21 odst. 1, 3 a 4 a čl. 22 Listiny, zejména s požadavkem na rovnost podmínek k přístupu k voleným funkcím, jelikož uvedený postup by mohl způsobit zkreslení výsledků voleb, získá-li kandidát nesplňující podmínky volitelnosti pro svou volební stranu (srov. § 49 zákona o volbách do zastupitelstev obcí) alespoň jeden hlas, a tato skutečnost má dopad na přidělení mandátů v zastupitelstvu obce. Třeba dodat, že se to týká i čl. 21 odst. 3 Listiny, neboť volič hlasující podle § 34 odst. 4 zákona o volbách do zastupitelstev v obcích pro takovou kandidátku, popř. v rámci tzv. panašování podle § 34 odst. 3 téhož volebního zákona pro takového "kandidáta", by měl fakticky daleko větší počet hlasů (a tím i váhu hlasu), než mu ve skutečnosti přísluší. Jak správně dovodil krajský soud, uvedený postup by totiž vedl ke znevýhodnění volebních stran, které si při nominaci kandidátů počínaly obezřetně a poctivě a na svých kandidátních listinách uvedly jen osoby, které splnily podmínky volitelnosti ve dnech voleb, byť třeba nesehnaly dostatek kandidátů k zaplnění celé kandidátní listiny.
50. Uvedené plně koresponduje s faktem, že podle Ústavního soudu (srov. též usnesení ze dne 19. 5. 2015 sp. zn. III. ÚS 99/15) je systém voleb do zastupitelstev obcí založen na principu poměrného zastoupení, kdy pro jeho výsledek je jednoznačně určující celkový počet hlasů odevzdaných pro jednotlivé volební strany. V těchto volbách má totiž volič (až) tolik hlasů, kolik je voleno členů zastupitelstva (§ 34 odst. 2 zákona o volbách do zastupitelstev obcí), nicméně i tehdy, odevzdá-li je nikoliv volební straně způsobem předpokládaným § 34 odst. 4 zákona o volbách do zastupitelstev obcí, nýbrž přímo osobám jednotlivých kandidátů (§ 34 odst. 3 a 4 zákona o volbách do zastupitelstev obcí), sčítá se vždy nejprve celkový počet hlasů - tedy jak hlasy odevzdané pro jednotlivé volební strany, tak také pro jednotlivé kandidáty (§ 40 odst. 4 zákona o volbách do zastupitelstev obcí). Z takto zjištěného počtu hlasů se poté určí počet mandátů pro jednotlivé volební strany (§ 45 odst. 1 a 2 zákona o volbách do zastupitelstev obcí) a teprve následně se zjišťuje, zda byly splněny zákonné podmínky pro to, aby se přihlédlo k počtu hlasů udělených jednotlivým kandidátům tak, aby se změnilo pořadí na kandidátní listině (§ 45 odst. 4 zákon o volbách do zastupitelstev obcí). Pro rozdělení mandátů mezi volební strany, které postoupily do skrutinia, je pak rozhodný celkový počet hlasů (nota bene pouze platných) získaných kandidáty uvedenými na kandidátní listině dané volební strany (§ 45 odst. 1 poslední věta zákona o volbách do zastupitelstev obcí).
51. Na základě výše uvedeného Ústavní soud shledává, že z hlediska dodržení principu poměrného zastoupení je určující, aby volební straně byl zhodnocen pouze takový počet hlasů, který získali její kandidáti, kteří splňují podmínky volitelnosti podle zákona o volbách do zastupitelstev obcí. Proto při zodpovězení otázky, jak má být při zjišťování výsledků voleb naloženo s hlasy získanými kandidáty, kteří ke dni voleb nesplňovali podmínky volitelnosti, Ústavní soud uzavírá, že ústavně konformní (čl. 102 odst. 1 Ústavy a čl. 21 odst. 4 Listiny) je takový postup volebních orgánů, že s hlasy získanými kandidáty nesplňujícími podmínky volitelnosti je třeba naložit shodně jako s hlasy získanými kandidáty, kteří byli volební stranou odvoláni nebo kteří se své kandidatury vzdali. V obou případech jde totiž o hlasy získané kandidáty, kteří se nemohou stát členem zastupitelstva obce (srov. § 5 odst. 1 zákona o volbách do zastupitelstev obcí). Ustanovení § 24 odst. 5 věty první zákona o volbách do zastupitelstev obcí pak stanoví: "Bylo-li prohlášení o vzdání se kandidatury nebo odvolání kandidáta učiněno po registraci kandidátní listiny, zůstávají údaje o kandidátu na kandidátní listině, avšak při zjišťování výsledku voleb do zastupitelstva obce se k hlasům pro něj odevzdaným nepřihlíží; zároveň se snižuje počet kandidátů příslušné volební strany (§ 45 odst. 1 a 4)." Ustanovení § 40 odst. 5 písm. d) zákona o volbách do zastupitelstev obcí stanoví: "Okrsková volební komise po posouzení hlasovacího lístku (§ 41) započte platný hlas pro kandidáta takto: [...] ke kandidátům, kteří se kandidatury vzdali nebo byli odvoláni podle § 24, a k hlasům pro ně odevzdaným se nepřihlíží." Proto Ústavní soud činí závěr, že při zjišťování výsledků voleb ve volbách do zastupitelstev obcí se k hlasům získaným kandidáty, kteří ke dni voleb nesplňovali podmínky volitelnosti, nepřihlíží. Důsledkem tohoto závěru z hlediska volebnětechnického je to, že současně je třeba o takovéto kandidáty snížit počet kandidátů příslušné volební strany a přizpůsobit této skutečnosti první kroky okrskové volební komise při sčítání hlasů. Ústavní soud si je vědom možných komplikací s tímto závěrem a zjišťováním pouze "platných" hlasů pro "volitelné" kandidáty spojených. Současně však předpokládá, že po zaujetí ústavně konformního výkladu uvedených ustanovení volebního zákona již počet pokusů takto získat (nyní již nepoctivě) hlasy či mandáty navíc nebude významný, zejména bude-li na to náležitě reagovat i volební zákonodárce.
52. Dospěl-li tedy krajský soud v nyní přezkoumávané věci k závěru, že při zjišťování výsledků voleb nelze přihlížet k shora uvedeným kandidátům (srov. sub 40) 2. stěžovatelky, kteří ke dni konání voleb neměli na území města Hostivice hlášený trvalý pobyt, ani k hlasům, které byly pro tyto kandidáty odevzdány, tak jeho právní názor je souladný s požadavky na řádně prováděné volby [viz sub 49, k tomu též čl. 25 písm. b) Paktu], a Ústavní soud nespatřuje důvod ke zrušení napadeného usnesení z tohoto stěžovateli namítaného důvodu.