41. Poučovací povinnost nadále trvá u dovolatele, který podal dovolání bez zastoupení advokátem nebo notářem, ačkoli zastoupen být měl. Její podstatou je především poučení o nutnosti být zastoupen podle § 241b odst. 2 a 3 občanského soudního řádu. Jak již bylo uvedeno výše, teprve uplynutím lhůty ke splnění této podmínky, případně právní mocí rozhodnutí o žádosti o ustanovení zástupce podle § 30 občanského soudního řádu, začne plynout lhůta odpovídající lhůtě k dovolání, v jejímž rámci lze doplnit jeho obsahové náležitosti. Občanský soudní řád tudíž vytváří dostatečný prostor k tomu, aby si dovolatel bez právnického vzdělání, který není řádně zastoupen advokátem nebo notářem, po výzvě soudu takovéto zastoupení zajistil, a nebyl tak zkrácen na možnosti podat dovolání.
42. Je pak už jen logickým důsledkem, že pokud obstojí jako ústavně konformní v § 243b občanského soudního řádu stanovené vyloučení povinnosti soudu poučit dovolatele podle § 43 občanského soudního řádu o nedostatku náležitosti dovolání spočívající ve vymezení, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, pak musí rovněž obstát i vyloučení možnosti doplnit tuto náležitost po uplynutí lhůty k dovolání podle § 241b odst. 3 věty první občanského soudního řádu. Neexistuje žádný důvod, pro který by lhůta dvou měsíců od doručení rozhodnutí odvolacího soudu neměla být pro advokáta nebo notáře, případně pro osobu s právnickým vzděláním, dostatečná k podání řádného dovolání.
43. Ústavní soud tak shrnuje, že povinnost doplnit náležitost dovolání spočívající ve vymezení, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů jeho přípustnosti, ve lhůtě pro podání dovolání podle § 241b odst. 3 první věty občanského soudního řádu, stejně jako z § 243b občanského soudního řádu plynoucí neexistence povinnosti soudu vyzvat dovolatele podle § 43 občanského soudního řádu, aby ve stanovené lhůtě odstranil vadu dovolání, kterou je absence řádného vymezení této náležitosti, jsou součástí zákonem stanoveného postupu, jímž se jednotlivec může v dovolacím řízení domáhat soudní ochrany ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny. V obou případech jde o zákonnou úpravu podmínek přístupu k soudu, jež sledují legitimní cíl, kterým je racionalizace, zpřehlednění a zrychlení dovolacího řízení, a jsou způsobilé tohoto cíle dosáhnout. Není s nimi přitom spojeno takové omezení přístupu k soudu, které by nerespektovalo podstatu a smysl základního práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny, tedy, jež by účastníkům odvolacího řízení, v jejichž případě zákon stanoví přípustnost dovolání za podmínek podle § 237 občanského soudního řádu, ztěžovalo přístup k dovolacímu soudu způsobem, který by byl nepřiměřený či by jej dokonce fakticky znemožňoval. Požadavek zastoupení advokátem či notářem nebo právnického vzdělání dovolatele podle § 241 občanského soudního řádu společně s dvouměsíční lhůtou k dovolání podle § 240 odst. 1 občanského soudního řádu, jež se odvíjí ode dne doručení rozhodnutí odvolacího soudu, představují dostatečnou záruku, že výše uvedená náležitost bude moci být splněna. Soud prvního stupně je v této souvislosti podle § 241b odst. 2 a 3 občanského soudního řádu navíc povinen poskytnout dovolateli, jenž nesplňuje podmínku zastoupení či právnického vzdělání, přiměřenou lhůtu k zajištění zastoupení advokátem či notářem nebo k podání žádosti o ustanovení zástupce podle § 30 občanského soudního řádu.
44. Závěrem Ústavní soud poznamenává, že jádrem návrhu navrhovatele je především jeho pochybnost ohledně určitosti či předvídatelnosti zákonných předpokladů přípustnosti dovolání, jak jsou vymezeny v § 237 občanského soudního řádu. I kdyby však takovýto nedostatek skutečně byl dán, což Ústavní soud netvrdí, a dovolatelé by ani v případě zastoupení nemohli předvídat, zda jimi podané dovolání splňuje zákonem stanovené náležitosti, pak takto formulované námitky neústavnosti zákonné úpravy dovolání nelze směřovat do napadených ustanovení občanského soudního řádu, jejichž "odstranění" by na těchto nedostatcích beztak nemohlo nic změnit. Nanejvýš by dovolatelům otevíralo prostor k tomu, aby bez jakékoli garance výsledného posouzení zkusili dovolání formulovat ještě jednou.
VIII. Závěr
45. Ze všech těchto důvodů Ústavní soud rozhodl podle § 43 odst. 2 písm. b) ve spojení s § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu o odmítnutí návrhu navrhovatele na zrušení § 241b odst. 3 občanského soudního řádu ve slovech "v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 238 až 238a)" a § 243b občanského soudního řádu ve slovech "§ 43," pro zjevnou neopodstatněnost. Ve zbylém rozsahu odmítl návrh na zrušení § 241b odst. 3 první věty občanského soudního řádu jako podaný osobou k tomu zjevně neoprávněnou. V souladu s § 11 odst. 2 písm. k) zákona o Ústavním soudu a čl. 1 odst. 2 písm. b) rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 25. 3. 2014 č. Org. 24/14 o atrahování působnosti, publikovaného jako sdělení Ústavního soudu č. 52/2014 Sb., tak učinil v plénu.
46. Odmítnutím návrhu přijal Ústavní soud návrh rozhodnutí, který se podstatně liší od návrhu původní soudkyně zpravodajky Kateřiny Šimáčkové, aby bylo o návrhu navrhovatele rozhodnuto vyhovujícím nálezem. Předseda Ústavního soudu proto podle § 55 zákona o Ústavním soudu pověřil vypracováním usnesení (a tím určil novým soudcem zpravodajem) soudce Pavla Rychetského.
1. Odlišné stanovisko soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudců Vojtěcha Šimíčka, Davida Uhlíře a Jiřího Zemánka
1. Z čl. 36 odst. 1 Listiny, který každému garantuje právo domáhat se svého práva u soudu stanoveným způsobem, vyplývá, že podmínky a podrobnosti stanoví zákon (čl. 36 odst. 4 Listiny). Onen stanovený způsob je obvykle obsažen v procesních předpisech a je v zásadě na zákonodárci, jaká konkrétní pravidla (lhůty, obsahové a formální náležitosti podání, soudní poplatky a další) pro přístup k soudům stanoví. Z hlediska ochrany základních práv a svobod je ovšem nezbytné, aby jednotlivé podmínky, za nichž je možné se soudní ochrany domáhat, sledovaly legitimní cíl a byly vůči tomuto cíli přiměřené. Právě uvedené platí také pro požadavky, jimiž zákonodárce podmiňuje přístup k řádným a mimořádným opravným prostředkům. Z povahy těchto prostředků, jakož i ze skutečnosti, že tyto prostředky nejsou garantovány ústavním pořádkem, pak samozřejmě vyplývá, že zákonodárce má v tomto směru daleko širší možnost uvážení. Jak Ústavní soud v citovaném plenárním stanovisku sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 shrnul, mimořádný opravný prostředek v podobě dovolání mívají (za splnění dalších podmínek) účastníci řízení k dispozici poté, co jejich věc byla již minimálně dvakrát posouzena soudy nižších stupňů, a nyní žádají, aby se jí zabýval přímo Nejvyšší soud, tedy jeden z vrcholných orgánů soudní moci v České republice (čl. 92 Ústavy). Nezpochybňujeme nikterak, že již jen z právě uvedeného je zřejmé, že přístup k dovolacímu řízení může zákonodárce podmínit řadou požadavků, a to včetně požadavků kladených na formu a obsah podání, které účastník řízení Nejvyššímu soudu předkládá. Tyto požadavky mohou směřovat mimo jiné i k omezení počtu podaných dovolání a ke zvýšení kvality těch dovolání, která se účastníci odvolacího řízení rozhodnou podat v případě, že jim to zákon umožňuje. Efektivně fungující Nevyšší soud pak totiž sjednocováním judikatury přispívá i k vyšší kvalitě rozhodování nižších soudů.
2. Sledovanému účelu sjednocení judikatury v právně složitých a zatím nerozhodnutých věcech však napadená právní úprava nepřispívá. Ustanovení § 241b odst. 3 věty první o. s. ř. fakticky vylučuje vůbec možnost k odstranění vad vyzvat, neboť pokud dovolání není podáno s výrazným předstihem před uplynutím lhůty k tomu určené (§ 240 odst. 1), je spíše nepravděpodobné, že by soudy dovolání administrativně zpracovaly a vyhodnotily, zda netrpí vadami, v takovém předstihu, aby bylo vůbec možné k nápravě vad vyzvat a dovolatel měl možnost ji realizovat. Například ve věci projednávané II. senátem bylo rozhodnutí odvolacího soudu stěžovateli doručeno dne 23. 3. 2017 a dovolání bylo podáno dne 22. 5. 2017, tedy předposlední den lhůty. Obecné soudy proto neměly nejen povinnost, ale ani možnost stěžovatele usnesením vyzvat, aby své dovolání, které neobsahovalo všechny stanovené náležitosti, opravil nebo doplnil. Stěžovatel tedy ztratil nárok na projednání věci dovolacím soudem a v důsledku i na projednání své věci Ústavním soudem. Bylo-li totiž dovolání odmítnuto dovolacím soudem jako vadné, nebyly efektivně vyčerpány všechny opravné prostředky, které stěžovateli právní řád k ochraně jeho práv poskytuje (k tomu srov. např. usnesenísp. zn. III. ÚS 3209/08ze dne 22. 1. 2009; usnesenísp. zn. I. ÚS 1489/08ze dne 16. 7. 2009; a zejména stanovisko pléna sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, citované výše; vše dostupné na http://nalus.usoud.cz).
3. Byť i je úkolem Nejvyššího soudu projednání sporů, které jsou právně složité, a zajištění jednoty a zákonnosti rozhodování [§ 14 odst. 1 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích)], nelze odhlédnout od toho, že účastník řízení svým dovoláním vždy sleduje ochranu svých subjektivních práv bez ohledu na to, jaký jiný účel řízení o mimořádném opravném prostředku sleduje. Ochranu subjektivních práv proto nelze pouštět ze zřetele ani tam, kde je zákonodárcem sledovaným účelem řízení o mimořádném opravném prostředku tzv. sjednocování judikatury. Tento účel nemůže převážit nad ochranou subjektivních práv účastníka řízení tak, že se ochrana subjektivního práva zcela vyprázdní a tento účastník se stává pouze jakýmsi "dodavatelem materiálu" pro sjednocování judikatury, nýbrž je třeba hledat vztah přiměřené rovnováhy mezi omezením práva na přístup k soudu a tímto účelem, který současně reprezentuje veřejný zájem, jímž je v daném případě zajištění souladné aplikace a interpretace podústavního práva obecnými soudy [srov. nález Ústavního soudusp. zn. IV. ÚS 128/05ze dne 10. 5. 2005 (N 100/37 SbNU 355)]. Takovýto výklad by byl v rozporu s čl. 4 Ústavy ukládajícím všem částem soudní moci povinnost chránit základní práva a svobody.
4. Ustanovení vylučující užití § 43 o. s. ř. v dovolacím řízení má dle názoru většiny i důvodové zprávy k aktuálnímu znění napadených ustanovení zvýšit efektivitu a hospodárnost řízení a urychlit jej. V důvodové zprávě je konkrétně uvedeno, že cílem je "usnadnit Nejvyššímu soudu práci s podanými dovoláními" (viz Důvodová zpráva k zákonu č. 404/2012 Sb., sněmovní tisk č. 686/0, Poslanecká sněmovna, 6. volební období, 2010-2013, dostupné z www.psp.cz). Takto formulovaný účel právní úpravy ovšem považujeme za nepřípustný. Cílem právní úpravy nemůže být pouhé usnadnění práce státního orgánu, a to na úkor jeho primárního úkolu, kterým je poskytování ochrany právům jednotlivce. Cíl spočívající ve zvýšení efektivity vyřizování dovolání Nejvyšším soudem naopak lze považovat za legitimní.
5. Napadená ustanovení podle názoru většiny úzce souvisí s povinností dovolatelů být před dovolacím soudem právně zastoupen (§ 241 o. s. ř.), jež má přispívat ke kvalitě podávaných dovolání. Avšak ani stanovením povinného zastoupení advokátem nebo notářem, případně právního vzdělání dovolatele, v řízení o dovolání není možnost podání vadného dovolání vyloučena. Přestože obecně by advokát jistě měl být schopen dovolání řádně podat, není tomu tak vždy, o čemž svědčí výskyt dovolání odmítnutých Nejvyšším soudem pro vady. Lze doplnit, že v některých evropských zemích potřebuje advokát pro zastupování klientů před vysokými soudy speciální vzdělání. Tak je tomu například ve Francii, kde v řízení před Cour de cassation mohou jako Avocats aux Conseils účastníky zastupovat pouze specializovaní advokáti. V České republice ovšem takové omezení neplatí. To pak v některých případech nevyhnutelně může vést k tomu, že advokát, který se nutně nespecializuje na specifika řízení před Nejvyšším soudem, podá vadné dovolání, na což však nakonec doplatí sám dovolatel. Pokud právní řád nestanovuje speciální požadavky pro advokáty, kteří zastupují klienty před Nejvyšším soudem, nelze předpokládat, že všichni advokáti budou podávat bezvadná dovolání, neboť jde o podání mimořádná a formálně velmi složitá.
6. Skutečnosti, že právní zastoupení advokátem nemusí být nutně spojeno s vyšší kvalitou právního podání, si ostatně byl vědom i zákonodárce, neboť z důvodové zprávy k zákonu č. 404/2012 Sb. se podává, že se "velmi často objevují případy, kdy kvalita dovolání sepisovaných advokáty je na opravdu nízké úrovni. Nejčastěji se jedná o dovolání, v nichž advokáti zaměňují ustanovení občanského soudního řádu o přípustnosti dovolání s dovolacími důvody, dále jde o dovolání, jež zcela postrádají právní kvalifikaci dovolacích důvodů, v neposlední řadě jde pak o souběžné uplatnění všech taxativně vypočtených dovolacích důvodů v občanském soudním řádu, aniž by v textu dovolání bylo provedeno obsahové rozlišení jednotlivých dovolacích důvodů z hlediska užité argumentace v podaném dovolání. Exemplárními případy jsou potom dovolání, při kterých advokát zcela rezignuje na vlastní práci s dovoláním tím, že se pouze ztotožní s podáním vypracovaným účastníkem řízení, jehož zastupuje". Z citované důvodové zprávy tedy plyne, že zákonodárce věděl, že dovolání sepsaná advokáty jsou často nekvalitní. Možnost odstranění vad dovolání postupem podle § 43 o. s. ř. tedy zákonodárce vyloučil navzdory tomu, že sám konstatoval, že povinné právní zastoupení není zárukou kvalitních podání, a to dokonce za situace, kdy oproti předchozí právní úpravě ještě zpřísnil požadavky na obsahové náležitosti dovolání o vymezení předpokladů jeho přípustnosti.
7. V důsledku napadené právní úpravy jsou dovolatelé vystaveni situaci, kdy právní řád na jednu stranu stanoví podmínku povinného zastoupení advokátem, aby byly chráněny zájmy dovolatelů v právně a formálně složitém řízení před Nejvyšším soudem, zároveň však připouští, aby dovolatelé doplatili bez možnosti nápravy na chyby způsobené svými advokáty. Jakkoliv se v případech odmítnutí dovolání pro vady teoreticky může dovolatel, který nebyl v řízení neúspěšný z důvodu pochybení advokáta, domáhat náhrady škody, kterou mu tím advokát způsobil, ve skutečnosti je taková možnost spíše iluzorní.
8. Požadavky kladené na klienta, který se domáhá náhrady škody po advokátovi, který jej zastupoval v jiném řízení, jsou ostatně podle judikatury Nejvyššího soudu velmi přísné. Z rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 1734/2016 ze dne 27. 9. 2017 (všechna rozhodnutí Nejvyššího soudu citovaná v tomto nálezu jsou dostupná též na http://nsoud.cz/) se podává, že úprava odpovědnosti advokáta za škodu způsobenou při výkonu advokacie vyplývá ze zvýšených nároků, jež jsou na advokátní stav kladeny z důvodu vyšší míry rizika spojené s jejich činností a z důvodu nezbytnosti zajištění důvěry ve vztahu mezi advokátem a klientem. Odpovědnost advokáta je v § 24 zákona č. 85/1996, o advokacii, vymezena poměrně široce, má však svoje limity vyplývající z charakteru výkonu advokacie, a nastupuje proto až tehdy, pokud bylo prokázáno, že advokát nesplnil, resp. porušil svoji povinnost, kterou od něj lze s ohledem na ustanovení § 16 a § 1 odst. 2 zákona o advokacii důvodně očekávat, tedy zejména znalost právních předpisů, schopnost jejich logické a vhodné aplikace, důsledné zastupování klienta, obstarávání jeho záležitostí podle smlouvy o poskytování právních služeb a provádění činností úzce souvisejících. V rozsudku sp. zn. 25 Cdo 2789/2006 ze dne 18. 1. 2007 Nejvyšší soud uvedl, že předpokladem vzniku nároku na náhradu škody je zjištění, že pochybení advokáta je hlavní a rozhodující příčinou vzniklé majetkové újmy. Je proto třeba zodpovědět otázku, zda by v případě, že by žalovaný advokát své povinnosti při výkonu advokacie neporušil, skutečně došlo k rozmnožení majetkových hodnot žalobce v rozsahu požadované náhrady. Podle usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 1862/2001 ze dne 26. 2. 2003 musí být v řízení jednoznačně zjištěno splnění předpokladů odpovědnosti za škodu. Důkazní povinnost má v tomto směru poškozený. V minulosti například neuspěl se svou žalobou na náhradu škody klient, kterému advokát zamlčel doručení rozhodnutí dovolacího soudu, čímž mu znemožnil přístup k Ústavnímu soudu a případně též k Evropskému soudu pro lidská práva, protože podle obecných soudů tento klient neprokázal, že by jinak byl býval v těchto řízeních úspěšný (srov. usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 3046/2016 ze dne 29. 11. 2016). Klient, jehož advokát pochybil při podání dovolání, by tedy nejprve musel podle aktuální judikatury Nejvyššího soudu prokázat, že by býval byl u dovolacího soudu nebýt pochybení advokáta úspěšný, což ovšem v některých případech (zejména tehdy, domáhá-li se dovolatel přehodnocení judikatury dovolacího soudu) může představovat úkol téměř nemožný.
9. Nadto se Nejvyšší soud často zabývá případy účastníků, kteří jsou ve slabším postavení, zaměstnanci, spotřebitelé apod. I tito účastníci plní své zákonné povinnosti, platí náklady spojené se svým právním zastoupením, ale v případě, kdy se jim nevydaří provést "správnou" volbu dobrého advokáta, schopného kvalitně odůvodnit jejich dovolání, tak bez dalšího ztratí jak možnost ochrany svých práv Nejvyšším soudem, tak i potažmo Ústavním soudem.
10. Napadené ustanovení ani jinak nemíří k zefektivnění činnosti Nejvyššího soudu, jehož primárním úkolem je rozhodování složitých právních otázek a zajišťování jednoty a zákonnosti rozhodování soudů. Pokud totiž Nejvyšší soud vadná dovolání automaticky odmítá, nemůže se zabývat ani dovoláními, která pokud by byla na výzvu řádně opravena, splňovala by jeden z předpokladů přípustnosti dovolání dle § 237 o. s. ř. To znamená, že Nejvyšší soud nemá možnost zabývat se meritorně dovoláními podanými ve věcech, při jejichž posuzování skutečně došlo k pochybení odvolacích soudů, jež se při řešení rozhodné právní otázky odchýlily od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, nebo ve věcech, v nichž šlo o právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo sice již byla dovolacím soudem vyřešena, ale je namístě ji nyní posoudit jinak. Pokud z důvodů vad podání Nejvyšší soud v takových případech dovolání neprojedná, je tak potlačena funkce dovolacího řízení spočívající v zajištění jednoty a zákonnosti soudního rozhodování a vyřešení zásadních právních otázek.
11. Ostatně lze poukázat i na samu věc posuzovanou II. senátem. Tam sice dovolání stěžovatele formálně vzato skutečně nedostálo požadavkům vymezit konkrétní právní otázku, která měla být posouzena odvolacím soudem chybně, a spatřovaný předpoklad přípustnosti dovolání; nicméně toto dovolání nebylo zpracováno ledabyle, ale bylo sepsáno pečlivě, stěžovatel projevil snahu naplnit zákonné požadavky a z dovolání bylo patrné, jaký postup odvolacího soudu je zpochybňován. Dovolání nebylo pouhým nesouhlasem s rozhodnutími nižších soudů či polemikou se skutkovými závěry; stěžovatel v něm předestřel vlastní právní argumentaci. V dané věci se přitom jednalo prima facie o důležitou právní problematiku ochrany spotřebitele, která by si zasloužila jednoznačné věcné rozhodnutí Nejvyššího soudu.
12. Pokud by se tedy i v dovolacím řízení užilo ustanovení § 43 o. s. ř., mohl by stěžovatel opravit své dovolání a formálně a jednoznačně vymezit předpoklad jeho přípustnosti i konkrétní právní otázku, kterou měl odvolací soud vyřešit nesprávně. Nejvyšší soud by pak měl možnost zhodnotit, zda byla ona rozhodná právní otázka vyřešena v souladu s jeho dosavadní judikaturou, případně by mohl vyřešit právní otázku dosud neřešenou nebo rozhodovanou rozdílně, a tím přispět ke sjednocení judikatury v souladu se svou primární funkcí. Krom toho by se při tomto postupu stěžovatel, respektive jeho právní zástupce, musel též důkladněji seznámit s judikaturou Nejvyššího soudu (za účelem řádné opravy dovolání), což by naopak a posteriori přispělo k žádoucí efektivitě dovolacího řízení.
13. Dostatečným prostředkem k dosažení onoho legitimního cíle napadené právní úpravy, tj. zvýšení efektivity dovolacího řízení, je již samotné stanovení striktnějších podmínek dovolání dle § 241a odst. 2 o. s. ř., ve srovnání s podáními k nižším soudům. Naopak opatření ve formě vyloučení povinnosti soudu vyzývat k opravě vad dovolání vůbec není způsobilým k dosažení jmenovaného legitimního cíle. Takové opatření jistě může přispět k rychlejšímu a snazšímu "odklízení" podaných dovolání Nejvyšším soudem, to však samo o sobě není a nemůže být legitimním cílem jakékoli právní úpravy. Naproti tomu k žádoucímu zvýšení efektivity dovolacího řízení prostřednictvím projednávání obsahově kvalitních dovolání lze přispět právě v situaci, kdy jsou dovolatelé upozorňováni na nedostatečnost svých dovolání a vyzývání k odstranění jejich vad.
14. Navíc v případě jiného nedostatku, který brání věcnému projednání dovolání, a to nezaplacení soudního poplatku, mají obecné soudy povinnost vyzvat dovolatele k nápravě (srov. § 9 odst. 1 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích). Tuto povinnost mají primárně soudy prvního stupně, u kterých se dovolání podává, a pouze v případě, že dovolací soud zjistí, že nebyl poplatek zaplacen ve věci, která mu již byla předložena, vyzve dovolatele k jeho zaplacení sám (§ 9 odst. 2 zákona o soudních poplatcích). Jakkoliv je konečné rozhodnutí o tom, zda dovolání trpí vadami, úkolem dovolacího soudu (§ 243c o. s. ř.), v souladu s ustanovením § 241b odst. 1 o. s. ř. ve spojení s ustanovením § 209 a § 43 o. s. ř. by v případě zrušení napadené právní úpravy bylo vyzývání k odstranění vad podaného dovolání také úkolem soudů prvního stupně, které kontrolují i splnění dalších náležitostí dovolání. Nicméně derogace napadených ustanovení by otevřela možnost poučovat o vadách dovolání i Nejvyššímu soudu. Takový postup by dovolací soud nadměrně nezatížil a zásadně by nesnížil efektivitu dovolacího řízení, která je důležitým cílem právní úpravy.
15. V rámci dovolacího řízení se tedy účastník dozví, když nemá zaplacený poplatek, a je vyzván, aby tuto vadu odstranil. Ale když jeho advokát nedodrží přísné podmínky pro dovolání, tak se nedozví vůbec nic, tedy až do chvíle, kdy je soudem definitivně odmítnut a už se s tím nedá nic dělat.
16. Při posuzování ústavní konformity napadených ustanovení nelze odhlédnout ani od toho, že poučovací povinnost soudů je podle judikatury Ústavního soudu jedním z důležitých aspektů práva na spravedlivý proces zaručeného v čl. 36 odst. 1 Listiny. Povinnost soudů poučovat účastníky řízení o jejich procesních právech a povinnostech je též jednou z řídících zásad občanského soudního řádu, vyjádřenou v jeho § 5. Vyzývat k odstranění vad jsou povinny nejen soudy nalézací a odvolací, ale také další soudy ve všech ostatních řízeních o mimořádných opravných prostředcích před vrcholnými soudy. Podle ustanovení § 265h odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), nesplňuje-li dovolání nejvyššího státního zástupce nebo dovolání obviněného podané jeho obhájcem náležitosti obsahu dovolání podle § 265f odst. 1, vyzve je předseda senátu, aby vady odstranili ve lhůtě dvou týdnů, kterou jim zároveň stanoví, a upozorní je, že jinak bude dovolání odmítnuto. Podle ustanovení § 106 odst. 3 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, nemá-li kasační stížnost všechny náležitosti již při jejím podání, musí být tyto náležitosti doplněny ve lhůtě jednoho měsíce od doručení usnesení, kterým byl stěžovatel vyzván k doplnění podání. Konečně také Ústavní soud podle § 41 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu vyrozumí navrhovatele o tom, že jeho návrh na zahájení řízení nemá náležitosti podání podle tohoto zákona, a určí mu lhůtu k odstranění vad návrhu.
17. Ústavní soud pak ve své judikatuře shledal úzkou souvislost mezi právem na spravedlivý proces a poučovací povinností soudů. Jak uvedl Ústavní soud ve svém nálezusp. zn. I. ÚS 138/98ze dne 7. 7. 1999 (N 96/15 SbNU 3): "Hranice poučovací povinnosti obecných soudů jsou ústavně dány čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a též zásadou rovnosti účastníků řízení, a to bez ohledu na to, o jaké řízení jde či jaká věc má být projednávána. Podle § 5 občanského soudního řádu mají být přiměřené situaci a brát v úvahu všechny okolnosti případu. Nelze dát průchod pozitivistickému přístupu obecných soudů ve věcech nalézání práva tam, kde by šel na podstatu práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práva a svobod, a to v tom smyslu, že by je eliminoval." Ve svém nálezusp. zn. II. ÚS 1331/07ze dne 27. 11. 2007 (N 207/47 SbNU 255) Ústavní soud uvádí, že "poučovací povinnost obecných soudů představuje jeden ze základních předpokladů práva na spravedlivý proces, zaručeného především v čl. 36 odst. 1 Listiny. Tomuto právu odpovídá povinnost soudů poskytovat účastníkům řízení poučení o jejich procesních právech a povinnostech (§ 5 o. s. ř.), včetně poučení o opravných prostředcích". Právo být poučen má účastník podle judikatury Ústavního soudu bez ohledu na to, zda je zastoupen advokátem či notářem [srov. např. nález Ústavního soudusp. zn. I. ÚS 151/94ze dne 6. 6. 1995 (N 27/3 SbNU 197)]. Ve své starší judikatuře pak Ústavní soud neměl pochyb o tom, že se poučovací povinnost má vztahovat i na dovolací řízení: "I kdyby nebylo povinnosti soudu, vyplývající z již citovaného ustanovení § 5 občanského soudního řádu, vyplývala by tato povinnost pro obecný soud zcela zřetelně z ustanovení článku 36 odst. 1 Listiny ...; pod tam zmíněný ,stanovený postup' (při úsilí o právo před nezávislým a nestranným soudem) je totiž třeba zahrnout též právo na zákonem připuštěný přezkum soudních rozhodnutí soudem instančně nadřízeným, a to (v případech stanovených zákonem) i tam, kde jde již o rozhodnutí pravomocné" [srov. nálezsp. zn. III. ÚS 65/93ze dne 31. 5. 1994 (N 27/1 SbNU 213)]. Při plnění poučovací povinnosti obecným soudem Ústavní soud ve své judikatuře klade důraz na to, aby účastník řízení měl vždy možnost formální vadu svého návrhu odstranit. Případné odůvodňování obecného soudu, proč se tak nestalo, Ústavní soud chápe jako sofistikované zdůvodňování zjevné nespravedlnosti, a tím dotčení smyslu § 1 o. s. ř. a čl. 36 odst. 1 Listiny. Neobstojí v této souvislosti ani námitka porušení ústavního principu rovnosti účastníků řízení, protože požadavek neakceptovatelnosti přepjatého formalismu se vztahuje stejnou měrou na každého z účastníků [nálezsp. zn. III. ÚS 61/97ze dne 4. 11. 1999 (N 154/16 SbNU 145)]. V nálezusp. zn. IV. ÚS 2163/11ze dne 30. 5. 2013 (N 97/69 SbNU 641) Ústavní soud dovodil z čl. 36 odst. 1 Listiny a z § 5 o. s. ř. povinnost poučit o přípustnosti žaloby pro zmatečnost nad rámec § 157 o. s. ř. V jiném svém rozhodnutí [sp. zn. II. ÚS 2087/08ze dne 20. 4. 2010 (N 90/57 SbNU 179), bod 28] za pramen poučovací povinnosti Ústavní soud primárně určuje přímo čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 90 Ústavy. I podle recentnější judikatury Ústavního soudu [srov. nálezsp. zn. I. ÚS 4004/14ze dne 22. 9. 2015 (N 174/78 SbNU 593)] je poučovací povinnost soudů prostředkem ke spravedlivému rozhodnutí věci.
18. Procesualistická doktrína obecně uznává závěr, že v řízení by neměla zvítězit strana, která je obratnější nebo chytřejší, ale strana, která je v právu (Jauernig, Zivilprocessrecht. 29. vydání, Mnichov: C. H. Beck, s. 73). Poučovací povinnost se uskutečňuje v zájmu dosažení materiální spravedlnosti a rovnosti zbraní. Zabraňuje tomu, aby procesní strana v důsledku omylu nebo přehlédnutí utrpěla na svých hmotných právech újmu, již bylo možno odvrátit (Wagner, C. Münchner Kommentar zur Zivilprozessordnung. Mnichov: C. H. Beck, 2008, § 139). Poučovací povinnost plynoucí z materiálního vedení řízení, jíž v občanském soudním řádu odpovídají především § 43 a § 118a odst. 1 až 3 o. s. ř., nemá za účel nahrazení nedostatku právních informací o procesních právech a povinnostech. Materiální vedení řízení má zajistit, aby skutkový základ rozhodnutí byl co nejúplněji a pravdě nejblíže objasněn; proto poučovací povinnost z materiálního vedení řízení vyplývající bude soud realizovat nejen vůči práva neznalým účastníkům, ale také vůči těm, kteří jsou odborně zastoupeni advokátem či notářem (srov. Lavický, P. a kol. Občanský soudní řád, praktický komentář. Praha: Wolters Kluwer, 2016, s. 17). Další komentářová literatura (JIRSA, J. a kol. Občanské soudní řízení. Soudcovský komentář. Praha: Wolters Kluwer, 2016, s. 37) upozorňuje na to, že povinnost soudu poučit účastníka tak, aby jen pro neznalost procesního předpisu neutrpěl újmu, souvisí se zásadou předvídatelnosti soudního rozhodnutí, která je nyní výslovně upravena v § 6 o. s. ř. Podle citovaného soudcovského komentáře: "neznalost hmotného práva sice neomlouvá, pro neznalost práva procesního však účastník nesmí bez předchozího poučení ze strany soudu prohrát."
19. V neposlední řadě je potřeba znovu zdůraznit, že vzhledem k zásadě subsidiarity ústavní stížnosti zakotvené v § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu má odmítnutí dovolání pro vady zásadní důsledky i pro dovolatelův přístup k Ústavnímu soudu. Pokud je totiž dovolání odmítnuto jako vadné, znamená to, že dovolatel řádně nevyčerpal dostupné efektivní prostředky k ochraně svého práva, které mohlo být porušeno soudy nižších stupňů; a Ústavní soud se nemůže meritorně zabývat přezkumem rozhodnutí těchto nižších soudů. Tedy například i ve věci posuzované II. senátem by ústavní stížnost stěžovatele v části mířící proti rozhodnutí odvolacího soudu musela být odmítnuta jako nepřípustná podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu, a to i přesto, že stěžovatel spatřuje v postupu odvolacího soudu porušení svých substantivních základních práv, která mu ústavní pořádek zaručuje. Skutečnost, že napadená ustanovení o. s. ř. znemožnila, aby byl stěžovatel vyzván k opravě vad svého dovolání, tedy vedla k tomu, že stěžovatel ztratil možnost přístupu nejen k Nejvyššímu soudu, ale i k Ústavnímu soudu. Tento výsledek se přitom jeví jako nepřiměřený vzhledem ke sledovanému cíli, neboť nepřiměřeně zasahuje do ústavně zaručeného práva na přístup k soudu i procesního aspektu konkrétních substantivních práv, která mohou být v posuzovaném případě ve hře.
20. Lze shrnout, že samotné přísné stanovení náležitostí dovolání je dostatečnou zárukou, že se dovolací soud bude meritorně zabývat pouze těmi podáními, která mají určitou kvalitu a v nichž dovolatel prokáže, že se již seznámil s dosavadní rozhodovací praxí dovolacího soudu, čímž má být zajištěno zefektivnění dovolacího řízení. Stávající právní úprava je v kontextu řízení před ostatními vrcholnými soudy, které účastníky řízení k odstranění vad běžně vyzývají, zcela výjimečná, vede k situacím, kdy účastníci řízení doplácí na chyby svých advokátů (nezřídka soudně ustanovených), na které nejsou předem upozorněni a které nelze napravit, a to za situace, kdy jde o řízení formálně složité.
21. Poučovací povinnost obecných soudů představuje jeden ze základních předpokladů práva na spravedlivý proces, zaručeného především v čl. 36 odst. 1 Listiny. Ustanovení § 243b ve slovech "§ 43," a ustanovení § 241b odst. 3 věty první o. s. ř., která brání soudům, aby v dovolacím řízení vyzývaly k odstranění vad podaného dovolání, nejsou způsobilá dosáhnout sledovaného legitimního cíle, jímž má být zefektivnění a zkvalitnění dovolacího řízení, a jsou proto v rozporu s právem na soudní ochranu zaručeným článkem 36 odst. 1 Listiny, jehož podstatnou součástí je také právo na přístup k soudu. Vyloučení povinnosti vyzývat k odstranění vad dovolání může vést i k popření smyslu a účelu dovolacího řízení, pokud jsou odmítána pro vady dovolání, která přináší závažné právní otázky směřující ke sjednocení judikatorní praxe, byť formálně vzato nesplňují nároky kladené na dovolání.
22. Rozhodnutím většiny bylo znemožněno obyčejným lidem, kteří se s důvěrou obrátili na naši justici a nesli všechny povinnosti s tím spojené, dozvědět se v průběhu řízení před Nejvyšším soudem, že jejich advokát nedostatečně odůvodnil jejich dovolání, dříve než už s tím nemohou nic dělat. V důsledku takové chyby je jim též odepřena ochrana jejich základních práv před Ústavním soudem, to pak odcizuje justici lidem, kteří k ní tak ztrácejí důvěru, což může ve svém důsledku vést i ke snižování legitimity soudní moci i demokratického právního státu jako takového.
2. Odlišné stanovisko soudce Ludvíka Davida
Nesouhlasím s výrokem ani odůvodněním usnesení pléna z důvodů, jež jsou níže vypočteny.
Nehodlám polemizovat se všemi argumenty odmítavého rozhodnutí a sdílím jako člen senátu, jenž návrh na zrušení částí právní úpravy řízení o dovolání plénu předložil, většinu názorů disentující dřívější soudkyně zpravodajky Kateřiny Šimáčkové i dalších kolegů, kteří se k jejímu disentu připojili. Využívám možnosti publikace nesouhlasného stanoviska ke shrnutí svého názoru na problematiku, vycházejícího též z dlouholetých zkušeností soudce Nejvyššího soudu; meritum věci však nezůstává opomenuto. Nechť je mi průběžně promíjeno nadužívání metafor a zejména uvozovek, tedy jisté beneficium disentu.
Své pojetí věci rekapituluji v deseti tezích či spíše skupinách argumentů.
1. Právní úprava přípustnosti dovolání před 1. 1. 2013 nebyla vysloveně špatná. Obsahovala procesně jasnou přípustnost skrze zjevnou a skrytou diformitu (neshodu) rozhodnutí odvolacího a prvostupňového soudu. Neztrácela ze zřetele ani přezkum správnosti výrokově shodných rozhodnutí obou nižších instancí tehdy, bylo-li žádoucí rozhodovací praxi sjednotit. Za tím účelem byla v § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přidána "zadní vrátka" o přípustnosti dovolání též v případě, má-li napadené rozhodnutí ve věci samé "po právní stránce zásadní význam". Civilní kolegium Nejvyššího soudu vnímalo svou přezkumnou roli extenzivně, což bylo patrné ještě z Rc 34/2012: judikatorní přesah věci je zajisté významný, ale sjednocování judikatury se děje již a především samotným rozhodováním v konkrétních případech.
2. Plénu Ústavního soudu se však jevila tato zadní vrátka jako příliš neurčitá a co do rozhodovacích důsledků nepředvídatelná. Vycházelo se především z negativních zkušeností a z potenciálu zneužití oněch zadních vrátek. Jinými slovy, pochybnou se v určité chvíli zdála příliš široká diskrece Nejvyššího soudu, spojená s nebezpečím špatného výběru dovoláními otevřených "právních otázek zásadního významu". Plénum tedy přijalo nálezsp. zn. Pl. ÚS 29/11(N 34/64 SbNU 361; 147/2012 Sb.), jenž celé ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. s účinností uplynutím dne 31. 12. 2012 zrušil. Z pěti disentů, jejichž znění zčásti sdílím, mne nejvíce zaujalo varování soudce Vladimíra Kůrky, vytýkající plenárnímu postoji, že nedohlédá důsledky svého derogačního nálezu. Plénum mělo mít podle Kůrky konkrétní představu, jaká jiná dovolací úprava je namísto zrušeného textu ústavně žádoucí a proveditelná, aby přinesla pozitivní efekt.
3. Plenárním nálezem byl vypuštěn termínovaný "džin z lahve". Okleštěná právní úprava přípustnosti dovolání, "pouze" s dvěma diformitami, totiž nevyhovovala veliké skupině těch civilních soudců Nejvyššího soudu, kteří chtěli dosud existující prostor široké diskrece zachovat. Vlastní názor tu vyjádřím spíše jen povzdechem, že pro evropský kontinent (a zejména jeho vnitrozemí) je příznačné na jedné straně volání po koncepcích a systémech, na straně druhé však "kultura" výjimek ze striktních pravidel v zájmu zachování "úplné" spravedlnosti.
4. S účinností od 1. 1. 2013 tedy nabyla (novelou o. s. ř. pod č. 404/2012 Sb.) účinnost zákonná úprava civilního dovolacího řízení, jež cum grano salis vykazuje rysy geniality. Podařilo se totiž shromáždit obecné judikatorní varianty dovolacího přezkumu a "prodat" je v novém ustanovení § 237 o. s. ř. jako právní úpravu přípustnosti dovolání. Nedosti však na tom. Ačkoliv přípustnost dovolání posuzuje vždy (dovolací) soud, přesto se dovolatelům, resp. v praxi jejich advokátům, uložilo, že musí jednu z variant přípustnosti dovolání jako povinnou náležitost dovolání označit a náležitě odůvodnit. Nejvyšší soud k tomu ve skryté reakci na nálezsp. zn. Pl. ÚS 29/11konstatuje, že odpadlo (neurčité) kritérium "zásadní právní významnosti" a upraveny byly čtyři varianty (otázky) hmotného nebo procesního práva, jejichž naplněním je přípustnost dovolání založena (Rc 80/2013; jinými slovy totéž in Rc 4/2014).