5. Těmito variantami přípustnosti dovolání jsou, volně vyjádřeno, 1. zjištěné odchýlení se odvolacího soudu od ustálené judikatury Nejvyššího soudu, 2. pro týž soud nastolená nová právní otázka, 3. rozhodovací kontradikce uvnitř dovolacího soudu a 4. záměr dovolacího soudu překonat svou dosavadní judikaturu. Varianty se staly "vstupními dveřmi" k meritornímu dovolacímu přezkumu. A protože řízení o dovolání je mimo jiné v zásadě (podrobněji § 241 o. s. ř.) advokátským procesem, "vtahuje" Nejvyšší soud advokáty, jako své ex lege vynucené partnery, do hájemství své argumentace, svých pramenů a úvah, svých řešení.
6. Na advokáty, či snad přesněji na ty dobré z nich, a tedy ochotné a způsobilé se s danou úpravou skutečně poprat, se tak nakládá něco, čemu říká lidskoprávní jurisprudence nepřiměřené břemeno. Jsou totiž nuceni vyslovovat, vedle tvrzení o nesprávném právním posouzení věci nižšími instancemi, také své odhady, přání, ba téměř věštby. Zdá se to být vyjádřeno přehnaně. Ale čím jiným než věštci mohou být ti, kteří mají znát sjednocovanou judikaturu měnící se nevyhnutelně už skoro ze dne na den nebo mají odhadovat, jestli se Nejvyšší soud bude či nebude chtít od své stávající rozhodovací praxe odchýlit a jak?
7. A rozpaky ještě nekončí. Musím i jako disentující soudce přiznat, že podobně "věštit" by zčásti museli soudci (asistenti) soudů prvního stupně, kdyby se nyní vyhovělo derogačnímu návrhu a ustanovení § 43 o. s. ř. se svou výzvou k odstranění vad podání by se do úpravy dovolacího řízení vrátilo. Mimochodem, odstranit toto ustanovení z právní úpravy dovolacího řízení byl solidní výkon, uvážíme-li, že obecná zásada poučovací povinnosti provází, a to i prizmatem základních práv (veřejný zájem na transparentnosti řízení), celou úpravu civilního sporného řízení.
8. Dovoluji si nabídnout řešení, které je vlastně v derogačním návrhu II. senátu již obsaženo. Totiž zrušit v rámci ustanovení § 241b odst. 3 slova "v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a)". Právě tato slova vtahují advokáty do rozhodovacího procesu Nejvyššího soudu.
9. Považuji svůj návrh za korektní. Je-li de lege lata ustanovení § 237 o. s. ř. právní úpravou přípustnosti dovolání, tak proč je advokát nucen popisovat něco, co má být již systémově doménou soudu? Pro advokáta je přirozené předestřít soudu svá tvrzení o nesprávném posouzení věci nižšími instancemi včetně explicitní či implicitní formulace právní otázky, odkazovat na relevantní judikaturu, navrhnout výrok rozhodnutí, nikoli však - dokonce závazně - vést soud "za ruku" při úvahách, jakým směrem se má sjednocování rozhodovací praxe ubírat. Vždyť to bude ve finále stejně Nejvyšší soud, kdo s použitím některé z variant ustanovení § 237 o. s. ř. o věci rozhodne. Vypuštění výše citované formulace zákona by přinejmenším narovnalo dovolací proces.
10. Závěrem povzdech sub specie aeternitatis. Proč se vůbec s tím vším na Ústavním soudě od samého počátku namáháme? Ono totiž nakonec jde, a to nejen z pohledu Ústavního soudu, o naplnění dvou postulátů. Za prvé, aby Nejvyšší soud již na počátku řízení neodmítl dovolatele nedostatečně nebo v relaci k jeho problému protiprávně. A za druhé, aby týž soud ctil obecné principy přezkumu, v jejichž centru vždy zůstane maxima správnosti a spravedlivosti rozhodnutí.