Pohled na citovaná ustanovení nicméně důvod k takovému optimismu nedává. Sám nález ostatně přiznává, že § 9 školského zákona a vyhláška č. 15/2005 Sb., kterou se stanoví náležitosti dlouhodobých záměrů a výročních zpráv, ve znění pozdějších předpisů, jsou pouze "strohým obsahovým vymezením dlouhodobých záměrů". Veškeré limitace tak je nutno dovozovat z § 2 školského zákona, který ovšem obsahuje toliko povšechné cíle a zásady. Skutečnost, že orgány veřejné moci musejí dodržovat ústavní pořádek, je pak sice nepochybná, za uvedené situace však může stěží dostatečně podpořit výše citovaný závěr většiny, že zákon neponechává široký prostor politickému uvážení exekutivy. Realita je totiž taková, že v otázce zakládání (i soukromých) škol je právě politické uvážení exekutivy v důsledku napadeného ustanovení rozhodující a v mnoha směrech takřka neomezené.
Většina bere tuto skutečnost poměrně na lehkou váhu patrně s ohledem na její další argumentační větev, a sice že neexistuje právo na zakládání soukromých škol a v případě jiných (ústavně zaručených) práv nedochází k zásahu do jejich jádra. I v tomto směru je ale nutné vyjádřit určité pochyby. Důkladněji se totiž většina věnuje pouze čl. 33 odst. 3 Listiny, odůvodnění vztahující se k čl. 2 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod je nedostatečné a čl. 13 odst. 4 Mezinárodního paktu o hospodářských, sociálních a kulturních právech je pro jistotu pominut zcela.
Ve vztahu k Úmluvě mělo být reagováno minimálně na ta rozhodnutí, podle nichž čl. 2 Dodatkového protokolu "zaručuje právo založit a vést soukromou školu" (srov. např. rozhodnutí komise ve věci Verein Gemeinsam Lernen proti Rakousku ze dne 6. 9. 1995 č. 23419/94). Většina místo toho cituje závěr Evropského soudu pro lidská práva, dle něhož Dodatkový protokol "neukládá státům povinnost zakládat určitý typ školských zařízení". V posuzované věci však nikdo netvrdil, že stát takovou povinnost má, nýbrž pouze že nemá libovolně a nepřezkoumatelně v provozování škol bránit soukromým osobám.
Pozornost si pak jistě zasloužil i zmiňovaný čl. 13 odst. 4 Mezinárodního paktu o hospodářských, sociálních a kulturních právech, podle kterého "žádná z částí tohoto článku nemá být vykládána jako vměšování do svobody jednotlivců a organizací zřizovat a řídit výchovné instituce". Tím spíše, pokud Výbor pro hospodářská, sociální a kulturní práva v obecném komentáři č. 13 konstatoval, že dle předmětného článku má každý právo svobodně zakládat a řídit vzdělávací instituce všeho typu. Komentáře výboru pochopitelně nejsou závazné, s ohledem na zásadu, podle níž mají být smlouvy vykládány v dobré víře (kodifikovanou např. v čl. 31 odst. 1 Vídeňské úmluvy o smluvním právu), je nicméně nezbytné k interpretacím výboru přihlédnout, a jsou-li přesvědčivé, ztotožnit se s nimi, nebo je argumentačně vyvrátit. Možná, že kdyby tak většina učinila, byla by i přece jen opatrnější v tom, zda nechat rozhodování o nových školách zákonem takřka nelimitované exekutivě.
Tak se pohříchu nestalo a zakládání soukromých škol bude nadále záviset na velmi volné úvaze ministerstva a krajů. Většinu to nejspíše trápit nebude, podle bodu 53 nálezu ostatně soukromé školy "konstruují ekonomické překážky v přístupu ke vzdělání, čímž mohou prohlubovat nejen stávající sociální a ekonomické rozdíly ve společnosti, ale zároveň mohou v dlouhodobém horizontu zesilovat ekonomickou stratifikaci společenských skupin". Netroufám si tvrdit, zda uvedená věta odpovídá skutečnosti. Domnívám se ovšem, že když už se Ústavní soud rozhodl vstoupit do těchto neprávních končin, měl si pro své závěry obstarat odpovídající podklady. Ještě vhodnější by však patrně bylo, kdyby právní rovinu vůbec neopouštěl. Úsilí a prostor mohl místo toho věnovat např. právě vypořádání závazků plynoucích z výše zmíněných mezinárodních smluv.