Tento předpoklad většiny pléna si nedovedu logicky rozvinout jinak, než že vede k závěru, že méně nebo snad nedostatečně odměňovaný advokát neposkytuje právní služby svým klientům na takové úrovni, resp. v takové kvalitě, již by vyžadovala účinná ochrana a prosazování jejich práv a oprávněných zájmů. Tuto povinnost přitom advokátům ukládá výslovně § 16 odst. 1 zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii, ve znění pozdějších předpisů, a lze ji označit za jeden z pilířů výkonu českého pojetí advokacie. O tom svědčí i skutečnost, že blíže je tato povinnost rozvinuta v čl. 6 odst. 1 etického kodexu České advokátní komory (dále jen "ČAK"), podle něhož mají oprávněné zájmy klienta přednost před vlastními zájmy advokáta i před jeho ohledem na jiné advokáty, a v čl. 6 odst. 2 etického kodexu ČAK, podle něhož advokát postupuje se stejnou svědomitostí a péčí ve věcech, v nichž byl ustanoven soudem nebo určen ČAK, jako ve věcech ostatních klientů. Že tyto povinnosti mají pro výkon advokacie kruciální význam, potvrzuje i skutečnost, že jsou upraveny hned v prvním článku oddílu druhého ("Povinnosti advokáta ke klientovi") části druhé ("Pravidla profesionální etiky") etického kodexu ČAK.
Většina pléna tak, byť jistě vedena dobrým úmyslem, v plenárním nálezu Ústavního soudu operuje s tím, že advokáti v řízeních, v nichž jsou ustanovováni jako opatrovníci osob, jejichž pobyt není znám, porušují tyto své povinnosti vyplývající jak ze zákona, tak z patrně nejdůležitějšího stavovského předpisu, a to jenom proto, že odměna, které se jim za odvedené právní služby dostává, může být nepřiměřená. Toto porušení v pojetí většiny pléna nemůže být nahodile se vyskytující, neboť hrozba ojedinělých případů by jistě nevedla ke zrušení části právního předpisu, ale její řešení by bylo svěřeno řízením o individuálních ústavních stížnostech v jednotlivých případech, v nichž by došlo k selhání opatrovníka z advokátského stavu právě v důsledku nedostatečnému odměňování opatrovníka osoby, jejíž pobyt není znám, v občanském soudním řízení.
Aby bylo napadené ustanovení § 9 odst. 5 advokátního tarifu zrušeno, musela tak většina pléna presumovat, resp. usoudit, že takové selhání opatrovníků z advokátského stavu je systémové, v podstatě představující v řízeních, jichž se účastní osoba neznámého pobytu, pravidelný prvek. Takový přístup je ovšem nepodložený (nebyl předložen žádný důkaz o tom, že by k takovému systémovému selhání docházelo), paušalizující a dle mého názoru k advokátům a advokátkám i hrubě nespravedlivý a zpochybňující jejich profesionalitu v určitém druhu řízení en bloc. V příslušnicích a příslušnících advokátního stavu spatřuje pouze ryze materiálně orientované podnikatele, jejichž jedinou motivací pro výkon advokacie je vidina výdělku, resp. zisku, a kteří při honbě za touto vidinou ignorují základní požadavky na profesionalitu a společensky prospěšný rozměr tohoto povolání, spočívající ve službě spravedlnosti v širším slova smyslu. Mohu-li si dovolit v tomto odlišném stanovisku i poněkud vzletnější formulaci, obávám se, že většina pléna v tomto nálezu advokáty považuje za služebníky démona Mamona, nikoliv bohyně Themis.
To ovšem neodpovídá obrazu advokacie tak, jak jsem jej alespoň já v dobách, kdy jsem toto povolání aktivně vykonával (7 let), zažil. Setkal jsem se s řadou advokátů a advokátek, kteří své povolání vykonávají vysoce profesionálně a vynakládají přitom ze sebe to nejlepší i v případech, v nichž byli odměňováni dle ustanovení o mimosmluvních odměnách či i tzv. zcela pro bono, tedy když jim kynul menší materiální prospěch, než na jaký byli zvyklí u svých smluvních klientů, či dokonce v nichž jim nekynul prospěch vůbec žádný. Pokud je mi známo, tak i ČAK zcela obecně klade značný důraz na povinnosti dle čl. 6 odst. 1 a 2 etického kodexu ČAK a velmi si zakládá právě na tom, že advokát musí poskytovat kvalitní právní služby všem svým klientům bez ohledu na to, jak finančně rentabilní pro ně jsou. To je ostatně i jedním z důvodů, proč advokacie není obyčejným podnikáním, ale proč si zachovává i svůj společensky prospěšný přesah.
Tím nechci v žádném případě říci, že by bylo možno advokáty a advokátky systematicky využívat či dokonce zneužívat nepřiměřeně nízkými odměnami v určitých procesních pozicích či typových věcech jen s poukazem na to, že stejně musí poskytovat právní služby na vysoké úrovni bez ohledu na odměnu, kterou za to obdrží. Jde mi pouze o to, že napadené ustanovení § 9 odst. 5 advokátního tarifu se týká práv toliko advokátek a advokátů, kteří před jakýmikoliv jeho negativními důsledky své klienty a klientky chrání právě profesionálním výkonem advokátní činnosti. Pro tento profesionální výkon, který většina příslušníků a příslušnic advokátního stavu bere za samozřejmost, a tu zbývající menšinu k němu dokáže ČAK přimět, na napadené ustanovení § 9 odst. 5 advokátního tarifu po mém soudu nelze nazírat optikou čl. 37 odst. 2 Listiny, ale toliko čl. 26 odst. 1 Listiny (k tomu viz výše). Plénum Ústavního soudu tak mělo v nynějším řízení u napadeného ustanovení právního řádu sáhnout pouze k testu racionality.
Domnívám se přitom, že i při testu racionality by výsledek ústavního přezkumu mohl být stejný, tedy mohl by odůvodňovat závěr, že napadené ustanovení § 9 odst. 5 advokátního tarifu je v rozporu s ústavním pořádkem, a to zejména z důvodů, které jsou uvedeny v bodě 39 nálezu. Má-li totiž ratio napadeného ustanovení § 9 odst. 5 advokátního tarifu být představováno zájmem na snižování mandatorních výdajů tím, že v typově jednoduchých věcech, jež představuje opatrovnictví osoby neznámého pobytu v občanském soudním řízení, bude i odměna advokáta-opatrovníka přiměřeně menší, pak takové ratio skutečně, jak uvádí bod 39 nálezu, není dáno, neboť náročnost úlohy opatrovníka osoby neznámého pobytu v občanském soudním řízení nijak nesnižuje skutečnost, že opatrovaný je neznámého pobytu, ale odvíjí se především z povahy takového řízení v konkrétním případě (právní a skutková složitost atd.).
Stejného výsledku tak mohlo být dosaženo i při zachování důvěry v řádné fungování advokacie coby nejen podnikání, ale i vysoce kvalifikovaného profesního stavu a služby spravedlnosti v širším slova smyslu. Řešení zvolené většinou pléna kromě implicitního vyjádření nedůvěry v advokátní stav jako celek navíc otevírá shora zmíněnou mýtickou Pandořinu skříňku. Jeho závěr o možném systémovém porušení práva na právní pomoc dle čl. 37 odst. 2 Listiny v důsledku nedobrovolnosti a nízké rentability pro poskytovatele takové právní pomoci je totiž přenositelný do celé další řady procesních situací. Může jít o určování obhájců ex offo v trestním řízení, ustanovování zástupce soudem v občanském soudním řízení či správním řízení soudním, jakož i o určování advokáta k úkonu právní služby dle § 18a až 18c zákona o advokacii. Ve všech těchto případech může v budoucnosti být s oporou o tento nález argumentováno, že na nedostatečnou výši odměny doplácí klienti, čímž je systémově porušen čl. 37 odst. 2 Listiny.
Nelze přitom přehlédnout, že většina pléna se opírá o předpokládanou nevoli advokátů a advokátek poskytovat právní služby pouze proto, že je k tomu nutí právní či stavovský předpis (viz větu: "Málokdo by si asi zvolil pomoc od někoho, kdo jej zastupuje jen proto, že musí" v bodě 37 nálezu), nikoliv o to (což by rovněž bylo jádrem testu racionality), že by poskytovaná odměna nebyla dostatečná ani pro pokrytí vynaložených nákladů.
To znamená, že stejného závěru by bylo možno se dobrat i v situacích, kdy určitý způsob odměňování za právní služby poskytnuté ustanovenými či určenými advokáty a advokátkami státem bude jimi jen subjektivně pociťován jako nedostatečný, ačkoliv objektivně jim pokryje všechny náklady a případně vystačí i na určitý čistý zisk, neboť dle názoru většiny pléna není relevantní posuzovat reálnou výši odměny advokátů či advokátek, ale to, zda se tito budou cítit k poskytování právních služeb nuceni či zda k němu budou ochotni proto, že budou dostatečně motivováni výší odměny. Absence této ochoty přitom vyplývá ze subjektivních, nikoliv objektivních kritérií.
Ze všech těchto důvodů mám za to, že v nynější věci právo na právní pomoc dle čl. 37 odst. 2 Listiny nebylo pro přezkum ústavnosti napadeného ustanovení § 9 odst. 5 advokátního tarifu relevantní. K tomuto přezkumu tak měl být využit test racionality, nikoliv proporcionality, neboť dotčena byla pouze práva dle hlavy čtvrté Listiny. Výsledek tohoto přezkumu by přitom mohl být i přesto stejný, přičemž by se tím zabránilo možným problémům s jinými procesními instituty zastoupení advokátem na základě rozhodnutí orgánu veřejné moci, respektive s problematikou související s jeho odměňováním.
2. Odlišné stanovisko soudce Jana Filipa k odůvodnění nálezu
Podle § 14 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, podávám odlišné stanovisko k formulaci výroku a k odůvodnění nálezusp. zn. Pl. ÚS 4/19.
Předmětem řízení v této věci byla (nebo alespoň měla být) přiměřenost paušální částky, kterou stanoví § 9 odst. 5 vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů, za výkon funkce opatrovníka účastníku řízení, jehož pobyt není znám. Souhlasím s výchozí tezí, podle které stanovení tarifní hodnoty neodpovídá v nálezu blíže uvedeným ustanovením ústavního pořádku, byť ne všem (viz níže). Jako předmět řízení byla nakonec ovšem určena jen část původně napadeného ustanovení, takže nález ve svém výroku prohlašuje za neústavní nikoli tuto tarifní hodnotu, o kterou (a jen o ni) v iniciačním případě jde, nýbrž hypotézu právního pravidla, která je s ní spojena ("jehož pobyt není znám"). Tento výrok je navíc založen na výkladu některých ustanovení Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), která na věc přímo nedopadají, takže je tím oslabována přesvědčivost výroku i odůvodnění nálezu. Z těchto důvodů považuji za nutné zaujmout konkurující stanovisko. Vedou mě k tomu následující důvody:
1. Ústavní soud bez dalšího zvolil výrok, ve kterém ruší část předmětného ustanovení, která sama o sobě nemůže být považována za neústavní a pro kterou ani ústavní stížnost podána nebyla. To sice s ohledem na § 29 odst. 3 o. s. ř. nemá za následek nemožnost ustanovení opatrovníkem pro tento případ ani po vykonatelnosti nálezu. Mohl však být zvolen rozsahový výrok, který by vyjádřil jádro problému, tedy že tato forma tarifní hodnoty neodpovídá tomu, co je, popř. může být opatrovníkovi poskytováno (ve srovnání s poskytováním právních služeb v jiných případech), a že současně tato výtka dopadá na všechny složky hypotézy právní normy vyvozované z § 9 odst. 5 advokátního tarifu.
2. Výrok tedy mohl znít (rozsahová forma umožňuje různé formulace) např. takto: "Dnem vyhlášení tohoto nálezu ve Sbírce zákonů se zrušuje ustanovení § 9 odst. 5 vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů, stanoví-li za výkon funkce opatrovníka účastníku řízení, jehož pobyt není znám, jako tarifní hodnotu částku 1 000 Kč." Rozsahový výrok by umožnil lépe vyjádřit, v čem spočívá neústavnost napadeného ustanovení. Sice by § 9 odst. 5 advokátního tarifu zůstal navenek beze změny, avšak aplikován by již mohl být jen v rozsahu, který vymezil nález Ústavního soudu v této podobě, tak jak to vyžaduje čl. 89 odst. 2 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava").
3. Tím by bylo vyjádřeno to hlavní ve vztahu k dispozici normy a bylo by zde vodítko pro obecné soudy při posuzování zákonnosti předmětného ustanovení advokátního tarifu podle čl. 95 odst. 1 Ústavy i ve vztahu k jiným případům opatrovnictví. Neústavnost napadeného ustanovení § 9 odst. 5 advokátního tarifu přece nespočívá v osmi jednotlivých případech možného použití tohoto ustanovení (to by mohl být jen problém § 29 o. s. ř.), nýbrž v paušálním stanovení odměny. Jinak řečeno - zatímco jednotlivé varianty hypotézy § 9 odst. 5 advokátního tarifu mají svůj odraz, jak již bylo (sub 1) řečeno, v občanském soudním řádu, takže na ně obecné soudy přímo "nemohou", paušální částka a její použití již jsou věcí podzákonného předpisu, což otevírá cestu k postupu podle čl. 95 odst. 1 Ústavy, aniž by tomu bránila potřeba neustále se obracet podle čl. 95 odst. 2 Ústavy na Ústavní soud při posuzování (zcela zbytečném) jiných ustanovení navázaných na použití paušální tarifní hodnoty 1 000 Kč.
4. Pro tento paušál by tak již byla ve výroku vyslovena neústavnost, takže obecné soudy se mohou v podobných případech odvolat i na tento nález, aniž by musely komplikovaně vysvětlovat, co na té či oné hypotéze je neústavní, když to ani nemůže vést ke zdárnému výsledku.
5. Pro korektnost však dodávám, že není jisté (pro zásadní nesouhlas některých soudců Ústavního soudu s takovou formou výroků), že by bylo dosaženo potřebné většiny. Konečně upozorňuji, že tradiční výtka proti této formě výroku po nabytí účinnosti zákona č. 222/2016 Sb., o Sbírce zákonů a mezinárodních smluv a o tvorbě právních předpisů vyhlašovaných ve Sbírce zákonů a mezinárodních smluv (zákon o Sbírce zákonů a mezinárodních smluv), ztratí na svém významu, neboť elektronická podoba Sbírky zákonů pomůže tento problém překlenout do doby, než Ministerstvo spravedlnosti, jak doufám, tento problém novou úpravou odstraní zcela.
6. Odůvodnění nálezu je pak mimo jiné založeno na argumentaci, která vychází z neústavnosti § 9 odst. 5 advokátního tarifu pro jeho rozpor s čl. 37 odst. 2 Listiny. V posuzované věci však o poskytování právní pomoci nejde (jde o výkon opatrovnictví honorovaný jako právní služba), protože je zde sice ustanovení opatrovníkem, nikoli však smlouva s klientem, takže zde chybí mandant. Nejde proto o výkon ústavně zaručeného práva jeho nositelem, nýbrž o plnění povinnosti v podobě ochranné funkce státu. Tyto povinnosti mají různou podobu (např. pozitivní, negativní, represivní, preventivní, procedurální atd.). V posuzované věci jde o pozitivní závazek státu, který plyne z čl. 1 odst. 1 a čl. 90 Ústavy (in principio) a čl. 36 odst. 1 Listiny a který ukládá státu v právních řízeních zajistit ochranu práva a oprávněných zájmů i těch, kteří se řízení přímo nemohou zúčastnit a kteří v konečné fázi mohou být z výsledku takové právní "pomoci" dosti překvapeni.
7. Stejně tak v posuzované věci nejde o problém zajištění práva na práci a odměny za vykonanou práci (tak v bodu 32). Výkon advokacie sice může být vykonáván i v pracovním poměru, ale o to zde přece vůbec nejde. Jde o poskytování právní služby, tedy o aplikaci čl. 26 odst. 1 a 2 Listiny, nikoli čl. 26 odst. 3 Listiny. S tím je pak spjato riziko spojené se snahou o dosažení zisku, nikoli o zaručené právo zaměstnance na spravedlivou odměnu podle čl. 28 Listiny. Zde žádný zaměstnanec (ani státu, soudu či osoby neznámého pobytu) nevystupuje, proto též snaha dostat sem i analogicky ústavní východiska pro úpravu mzdy či platu není namístě, což konečně správně předestírá i účastník řízení ve svém vyjádření (viz bod 10). To ovšem neznamená, že při jiné argumentaci mohl být výsledek (mimo formulace výroku) jiný. Problém tak vidím ve "zglajchšaltování" odměny za výkon opatrovnictví (která může být nakonec vyšší i nižší než onen paušál), přičemž rozsahový výrok by k - alespoň dočasnému - řešení tohoto problému přispěl účinněji než zvolené řešení "natvrdo", které vlastně míří mimo cíl a částečně obsáhlou argumentaci v odůvodnění nálezu podkopává.
3. Odlišné stanovisko soudkyně Milady Tomkové k odůvodnění nálezu
Nálezemsp. zn. Pl. ÚS 4/19ze dne 24. 9. 2019 Ústavní soud k návrhu III. senátu zrušil § 9 odst. 5 advokátního tarifu ve slovech "jehož pobyt není znám," (výrok I), ve zbývající části návrh odmítl (výrok II). Dle většiny napadené ustanovení nepřiměřeně zasahuje do práva na právní pomoc. Tento závěr většina vyslovila bez srozumitelného vysvětlení, jak je právo na právní pomoc předmětným ustanovením dotčeno, a bez patřičného důrazu na podstatu celé věci, tedy práva samotných advokátů. Ačkoli jsem hlasovala pro oba výroky, s takto pojatým odůvodněním se ztotožnit nemohu.
Napadený § 9 odst. 5 advokátního tarifu mimo jiné stanoví, že se za tarifní hodnotu při výkonu funkce opatrovníka ustanoveného soudem účastníku řízení, jehož pobyt není znám, považuje částka 1 000 Kč. V jeho důsledku tudíž - zjednodušeně řečeno - dostávají advokáti v těchto případech nižší odměnu než ve funkci zástupce dle § 30 občanského soudního řádu. Ustanovení § 9 odst. 5 advokátního tarifu se tedy dotýká toliko výše odměny ustanoveného advokáta, aniž by jakkoli limitovalo samotné poskytnutí právní pomoci. Ostatně v řízení, které vyústilo v ústavní stížnost vedenou podsp. zn. III. ÚS 395/19a v posuzovaný návrh III. senátu, bylo aplikováno poté, co ustanovená advokátka řádně zastupovala účastnici neznámého pobytu a zajistila jí převážný úspěch ve věci; jinými slovy, poté, co byla právní pomoc v plné míře poskytnuta, neboť jak i nynější nález v bodu 30 uvádí, účel práva na právní pomoc je naplněn, "zajistí-li stát účastníku řízení - který ať už z jakéhokoliv důvodu nemůže svá práva v řízení bránit vlastními silami - takovou pomoc a podporu, aby se mohl bránit stejně efektivně jako účastník řízení, který nikterak v možnosti bránit se omezen není". Tomu koneckonců odpovídá i usnesenísp. zn. III. ÚS 395/19ze dne 14. 5. 2019, kterým III. senát navrhl plénu § 9 odst. 5 advokátního tarifu zrušit a které se o právu na právní pomoc vůbec nezmiňuje.
Přijatý nález však poté obrací a právo na právní pomoc (patrně dle čl. 37 odst. 2 Listiny, byť toto ustanovení v celém nálezu není ani jedinkrát zmíněno) pojímá jako primární hledisko svého přezkumu. Proč se tak stalo, není zcela zřejmé. V bodu 30 nálezu se poznamenává, že "porušení práva na spravedlivou odměnu za přispění k nalezení spravedlnosti při poskytnutí právní pomoci znamená zároveň porušení ústavně garantovaného práva na právní pomoc (obhajobu), protože oboje je v takovém případě dotčeno současně". Z tohoto konstatování (jakkoli je samo o sobě podle mého názoru také neudržitelné) by ovšem vyplývalo, že Ústavní soud podrobí napadené ustanovení přezkumu z hlediska "práva na spravedlivou odměnu za přispění k nalezení spravedlnosti" a v případě, že shledá jeho porušení, mohl by dovodit i porušení práva na právní pomoc.
Tak ovšem většina nepostupuje. V bodu 32 místo toho konstatuje, že § 9 odst. 5 advokátního tarifu podrobí nejdříve testu proporcionality ve vztahu k právu na právní pomoc s tím, že pokud projde tímto testem, prošel by i testem racionality ve vztahu k právu získávat prostředky pro potřeby prací (které má patrně odpovídat zmíněnému právu na spravedlivou odměnu za přispění k nalezení spravedlnosti). Jinými slovy, většina náhle a bez vysvětlení či rozumného důvodu převrací logickou posloupnost své argumentace. To se ovšem fatálním způsobem projevuje na celém odůvodnění nálezu, které je v důsledku toho místy nesrozumitelné.
Následně tedy většina přistupuje k testu proporcionality. Činí tak však bez vymezení, v čem onen zásah do práva na právní pomoc, jehož přiměřenost je testována, spočívá. Koneckonců, původně měl tento zásah (a porušení) spočívat v odepření spravedlivé odměny advokátovi, ale v tomto směru (tedy zda k odepření spravedlivé odměny aplikací napadeného ustanovení skutečně dochází) většina žádné závěry nevyslovila. V bodu 34 se přesto dozvíme, že tento imaginární zásah je způsobilý dosáhnout svého cíle (který je dovozován ze "zdrojů České advokátní komory", jakoby snad šlo o stavovský předpis), ale dle bodu 35 mohl normotvůrce k jeho dosažení zvolit řešení k právu na právní pomoc šetrnější. Ačkoli tedy většina neobjasnila, jak § 9 odst. 5 advokátního tarifu do práva na právní pomoc vůbec zasahuje, již stihla shledat, že existují i zásahy mírnější.
U bodu 35 a v něm vysloveného závěru, že cíle právní úpravy (kterým má být snížení státních výdajů) může být dosaženo jinak, se ještě na chvíli zastavme. Většina uvádí, že "stát má nepřeberné množství metod, jak prostředky v řádech maximálně stovek milionů korun, které na právní pomoc jako celek vynakládá ... získat, a to takovým způsobem, aby do žádného základního práva nemuselo být zasaženo". To se snad rozumí samo sebou. Stát přece nikdy nečerpá prostředky jen z jednoho zdroje, resp. je nešetří jen na jediném místě. Takto formulovaný argument je v testování ústavnosti právního předpisu zcela absurdní. Vysvětlit jej lze právě jen absencí vystižení samotné podstaty zásahu.
V čem onen nešetrný zásah do práva na právní pomoc podle většiny opravdu spočívá, se nicméně začíná naznačovat v bodech 36 a násl. Většina uvádí, že "opatrovník při své práci jistě využije širší životní zkušenosti, které začínající advokát nemusí mít" (bod 36), čímž vypořádala argument Ministerstva spravedlnosti, že funkce opatrovníka je atraktivní zejména pro začínající advokáty. Na to navazuje konstatování, že "málokdo by si asi zvolil pomoc od někoho, kdo jej zastupuje jen proto, že musí" (bod 37), a vše je završeno tvrzením, že "stanovení nižší odměny pro advokáta jako opatrovníka ... ohrožuje kvalitu poskytované právní pomoci" (bod 38). Jinými slovy, dle většiny zásah zrušovaného ustanovení do práva na právní pomoc nějakým způsobem souvisí s kvalitou poskytované služby. Jde ovšem o natolik problematický a ničím nepodložený názor, že většina (naštěstí) neměla odvahu jej vyslovit přímo a raději celý test proporcionality provedla bez specifikace testovaného zásahu.
Na základě takovéhoto testu většina dochází k závěru, že ustanovení upravující odměnu advokáta je v rozporu s právem na právní pomoc, která přitom musí být a je poskytována bez ohledu na následně přiznanou odměnu (což paradoxně dokládá věc, z níž návrh III. senátu pramenil). Považuji za potřebné zdůraznit, že podle mého soudu jde o dvě samostatné věci: jednou je zajištění řádné právní pomoci (čímž je účel práva na právní pomoc naplněn, jak sama většina v bodu 30 vysvětluje), druhou je poskytnutí odměny advokátovi. Nepopírám, že za určitých, mimořádných okolností by v důsledku právní úpravy odměny advokátů mohlo být právo na právní pomoc porušeno. Mohlo by tomu tak být např. tehdy, pokud by taková právní úprava reálně znemožňovala právní pomoc poskytnout. Nic takového se ovšem neděje, a pokud snad ano, měla by "o tom být řeč".
Vhodnější by však patrně bylo, kdyby se většina pečlivěji zabývala relevantními právy advokátů (především z hlediska iracionální nerovnosti mezi advokáty jakožto zástupci a advokáty jakožto opatrovníky), která pro zrušení napadeného ustanovení poskytují dostatečný podklad. Otázce rovnosti se většina věnuje spíše okrajově, a to až do té míry, že se v závěrečném shrnutí ke svým v tomto směru učiněným závěrům raději nehlásí. Místo toho činí zbrusu nový závěr, a sice, že normotvůrce nezvolil "nejšetrnější řešení ... k právu získávat prostředky na životní potřeby prací" (bod 45). Pominu-li, že u práva dle čl. 26 odst. 3 Listiny není z ústavního hlediska vyžadováno "nejšetrnější řešení" (což ostatně plyne i z bodu 32 nálezu), je to jen další důkaz toho, že většina si neujasnila, co a jakým způsobem přezkoumává.
Výmluvný je v tomto směru zejména zmíněný bod 32. Většina v něm, jak už bylo řečeno, vybírá test, podle kterého bude postupovat. Konstatuje, že volí test proporcionality s tím, že "obstojí-li posuzovaná právní úprava v testu přísnějším, obstála by i v testu méně přísném". Tento závěr by však mohla vyslovit jen tehdy, pokud by se oba testy aplikovaly na stejný zásah do stejného práva. Nelze však tvrdit, že pokud určitý podzákonný předpis nezpůsobuje nepřiměřený zásah do práva na právní pomoc, tak tím pádem nezpůsobuje ani neracionální zásah do práva získávat prostředky na životní potřeby prací. Pokud by si většina udělala jasno, o čem rozhoduje, tyto nelogičnosti by musela odhalit. Bohužel se tak nestalo, o čemž svědčí skutečnost, že odůvodnění shledává porušení práva, jehož zasažení vůbec nebylo testováno (tedy práva získávat prostředky na životní potřeby prací).
Problematických pasáží je v odůvodnění nálezu více. Je např. zarážející, že Ústavní soud musí nahlížet do literatury, aby se dozvěděl, jaké testy ústavnosti ve své judikatuře provádí (bod 31). Jeden náhled do literatury mu ale zároveň stačí k tomu, aby se ze soudního orgánu ochrany ústavnosti přeměnil v orgán kompetentní zhodnotit, že "uspořádání společnosti - založené na vládě práva - pak přes všechny své eventuální problémy lze označit rovněž z ekonomického pohledu za efektivní" (bod 44).
Ovšem za situace, kdy plénum Ústavního soudu vydává derogační nález vystavěný na argumentaci, kterou nemohu přijmout z principiálních důvodů, jsou tyto a další dílčí nedostatky, byť by si za jiných okolností zasloužily pozornost, bohužel podružné.