19. Souhlasím ovšem s tím, že nález ponechal v platnosti zákon č. 125/2019 Sb., jehož článkem I došlo ke zrušení § 15 odst. 6 ZMV (na rozdíl od příspěvku na podporu činnosti dotčených církví a náboženských společností podle § 17 ZMV, jehož odstavec 5 zůstal uvedenou novelou nedotčen). Důsledkem toho se totiž zákonodárce od 1. 1. 2020 může znovu rozhodnout, zda finanční náhradu opět učiní předmětem daně, popř. poplatku či jiného obdobného peněžitého plnění. Vrcholem argumentačních zmatků dnešního nálezu je však hodnocení účinků (zákonem zrušeného) § 15 odst. 6 ZMV. Nález na jedné straně uvádí, že "jeho důležitý význam spočívá spolu s dalšími pojistkami ... v deklaraci připravenosti státu plnit své závazky ve smluvené výši" a na straně druhé mu vzápětí přiznává "pouze psychologický efekt"(sic!), který nepostačuje k tomu, aby jeho absence mohla být považována za "protiústavní stav" (bod 90). Kdyby se plenární většina namísto fantazírování o psychologickém působení § 15 odst. 6 ZMV věnovala rozboru pozitivní právní úpravy, třeba by zjistila, že právě na základě tohoto ustanovení ve spojení s tehdy platným ustanovením § 18 odst. 4 písm. e) zákona o daních z příjmů byla finanční náhrada vyňata ze zdanění již od její první splátky, tedy od roku 2013 (§ 15 odst. 4 a § 26 ZMV), přičemž § 18a byl do zákona o daních z příjmů včleněn až s účinností od 1. 1. 2014 (čl. LXV zákonného opatření Senátu č. 344/2013 Sb.).
III. Jde o nepřípustnou retroaktivitu?
20. Nesouhlasím ani se závěrem nálezu, že v případě jím zrušeného ustanovení zákonodárce "postupoval svévolně, čímž porušil rovněž zákaz retroaktivity" (bod 74), že rozhodl "nepřípustně retroaktivním způsobem (nepřípustná nepravá retroaktivita)" (bod 96, viz bod 41). Také já mám za to, že zákon č. 125/2019 Sb. je založen na retroaktivitě nepravé, která je ovšem zásadně přípustná, neboť zákon mění režim zdanění plnění plynoucího z právního vztahu založeného přede dnem své účinnosti, nemění však onen právní vztah samotný ani se nevztahuje na již vyplacené části tohoto plnění (splátky finanční náhrady za roky přede dnem účinnosti tohoto zákona). Takový postup je obecně přípustný, resp. v daňové oblasti naprosto běžný, kdy nově zavedená úprava se použije na práva a povinnosti za zdaňovací období započatá po nabytí její účinnosti, tedy bez ohledu na to, kdy byl založen právní vztah, z něhož plyne příjem zakládající daňovou povinnost. Zákon č. 125/2019 Sb. (tj. včetně nálezem zrušeného ustanovení) tím, že předmětem daně učinil plnění plynoucí poplatníkům po nabytí jeho účinnosti, se z této praxe nevymyká.
21. Lze pochopit, že návrhy skupin senátorů a poslanců podané k Ústavnímu soudu nezmiňují argumenty, jež zazněly v komorách Parlamentu při projednávání návrhu zákona (přijatého jako zákon č. 125/2019 Sb.) na jeho podporu. O to pečlivěji se jimi měl zabývat nález Ústavního soudu při zkoumání otázky, zda se zákonodárce dopustil svévole. Diskuse o návrhu zákona přitom byla v obou komorách velmi rozsáhlá, v rozpravě vystoupila řada poslanců a senátorů (jejich parlamentní řeči čítají několik set stran textu) a k dané problematice byly ústavněprávním výborem Poslanecké sněmovny vyžádány právní posudky Právnické fakulty Univerzity Karlovy v Praze, Právnické fakulty Masarykovy univerzity v Brně, Ústavu státu a práva Akademie věd České republiky a Legislativní rady vlády (viz jeho usnesení z 13. schůze ze dne 28. 3. 2018 č. 32). O ničem z toho se však v nálezu nedočteme. Na rozdíl od většiny pléna zastávám názor, že navrhovatelky nepředložily žádné důkazy dokládající údajnou svévoli zákonodárce, natož pak s důsledkem přijetí nepřípustně retroaktivního zákona.
IV. V čem je nerovnost mezi adresáty daňových norem?
22. Většina pléna tvrdí, že zrušené ustanovení "zakládá neodůvodněnou nerovnost mezi adresáty daňových norem - v několika aspektech zároveň" (bod 80). V těch, v nichž ji shledává, ale ve skutečnosti nepřípustná nerovnost nespočívá. Předně není pravda, že "žádné jiné majetkové restituce a náhrady újmy zdanění nepodléhají" (bod 81), jak dokládám již shora.
23. Jestliže pak nález dále dovozuje, že jím zrušené ustanovení porušovalo rovnost mezi jednotlivými skupinami restituentů, kdy "rozhodujícím ukazatelem jsou všichni příjemci restitučního plnění ze strany státu, lhostejno, podle kterého restitučního předpisu jim oprávnění vzniklo" (bod 82), pak nelze než konstatovat, že naopak žádné skupině restituentů se nedostalo tak velkorysých uspokojení jejich nároků (co do rozsahu vydávaného majetku a výše náhrad za ten nevydávaný), jak k tomu přistoupil zákonodárce v případě zákona o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi. Jak již přiléhavě uvedl soudce Vojen Güttler ve svém odlišném stanovisku k nálezu sp. zn. Pl. ÚS 10/13: "Je zřejmé ... že zákon je vůči církevním subjektům ve srovnání s dosavadními restituenty velmi vstřícný. To není plně v souladu s principy laického, nábožensky neutrálního státu (věřící x ateisté), jak plyne mj. z čl. 2 odst. 1 Listiny." Dále pak odkazuji na II. část odlišného stanoviska soudce Jana Musila k témuž nálezu, v němž podrobně doložil, v jakých aspektech se projevuje zvýhodnění církví oproti jiným subjektům, jichž se týkalo dřívější restituční zákonodárství (zejména jeho bod 17). Zahrnutím finanční náhrady do základu daně dotčených církví by tato nerovnost byla alespoň zmírněna.
24. Tvrzení, že "napadené ustanovení vytváří neopodstatněný rozdíl v postavení církví a náboženských společností, v jejichž případě převládla naturální forma restituce, oproti jiným, které byly v převážné míře odkázány na formu finanční náhrady," (bod 82) žádné nepřípustné nerovné zacházení neprokazuje. Onen rozdíl je zde přece od počátku samozřejmě přítomen i bez zahrnutí finanční náhrady do základu daně té či oné církve.
25. Podobně je tomu s tvrzením, že je zde "neopodstatněný rozdíl co do ,zdanění' jednotlivých forem restitučního plnění, tj. naturálního vrácení věci a finanční náhrady" (bod 82). Nález tu vychází z toho, že finanční náhrada "přichází na řadu pouze tam, kde zabavený majetek není z nejrůznějších důvodů možné vydat zpět v původní podobě, není však důvod přistupovat k ní jinak", pak se však vzápětí popírá, když uznává, že "vedle hlavního restitučního účelu má ... také funkci přípravy církví ... na budoucí ekonomickou odluku od státu" (bod 94, též 83-85).
V. Závěrem:
26. "Tehdy odšedše farizeové, radili se, jak by polapili jej v řeči. I poslali k němu učedlníky své s Herodiány, řkouce: Mistře, víme, že pravdomluvný jsi, a cestě Boží v pravdě učíš, a nedbáš na žádného; nebo nepatříš na osobu lidskou. Protož pověz nám, co se tobě zdá: Sluší-li daň dáti císaři, čili nic? Znaje pak Ježíš zlost jejich, řekl: Co mne pokoušíte, pokrytci? Ukažte mi peníz daně. A oni podali mu peníze. I řekl jim: Čí jest tento obraz a nápis? Řekli mu: Císařův. Tedy dí jim: Dávejtež tedy, co jest císařova, císaři, a co Božího, Bohu. To uslyšavše, divili se, a opustivše jej, odešli." (Bible, Nový zákon, Evangelium podle Matouše, 22: 15-22; srov. též Evangelium podle Marka, 12: 13-17 a Evangelium podle Lukáše, 20: 20-26).
"Každému tedy, což jste povinni, dávejte. Komu daň, tomu daň; komu clo, tomu clo; komu bázeň tomu bázeň; komu čest, tomu čest." (Bible, Nový zákon, Epištola Pavla apoštola k Římanům, 13: 7).
"Tento krok by měl skutečně mezinárodní dopad. Museli bychom přistoupit ke krokům, které se mi příčí." (arcibiskup pražský, kardinál ThLic. Dominik Duka, O. P., po jednání 114. plenárního zasedání České biskupské konference - https://ct24.ceskatelevize.cz/domaci/
2531506-duka-varuje-pred-zdanenim-restituci-museli-bychom-pristoupit-ke-krokum-ktere-se-mi; 7. 7. 2018).