91. Namísto toho, aby k návrhu na zastavení výkonu britských rozhodnutí vedlejší účastnice obecné soudy nejprve pečlivě posoudily samotnou povahu a vykonatelnost britských rozhodnutí, zabývaly se otázkami jinými - de facto posuzovaly, zda je trvalý návrat nezletilého do Velké Británie v jeho nejlepším zájmu. Taková otázka je nicméně (jak je uvedeno výše) předmětem řízení meritorního, tj. řízení ve věcech péče o nezletilé.
92. Odvolací soud uvádí v bodu 26 odůvodnění napadeného usnesení, že neschvaluje počínání matky, ale že v zájmu dítěte není jeho návrat do Velké Británie. Z postupu obecných soudů spíše vyplývá, že rezignovaly na vzniklou situaci. Obecné soudy svým postupem porušily základní práva stěžovatele, neboť celkově pominuly a nesprávně aplikovaly mezinárodní a unijní úpravu a prostřednictvím aplikace § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. stěžovatele uvedly do absurdní situace. Na jedné straně okresní soud řízení o úpravě poměrů k nezletilému zastavil z důvodu nedostatku mezinárodní příslušnosti (viz bod 11), na druhé straně se okresní soud ve vykonávacím řízení zabýval otázkou, zda je v zájmu nezletilého žít ve Velké Británii.
93. Ústavní soud zdůrazňuje, že z usnesení Okresního soudu v Kladně č. j. 9 Nc 11/2014-471, jímž bylo vyhověno návrhu stěžovatele na výkon britských rozhodnutí, vyplývá, že okresní soud vyzval vedlejší účastnici ke splnění povinnosti uložené jí britským soudem s odkazem na čl. 42 Nařízení. Ze soudního spisu však již nevyplývá, že by okresní soud zkoumal, zda jsou předmětná rozhodnutí britských soudů rozhodnutími nařizujícími návrat dítěte ve smyslu čl. 11 odst. 8 Nařízení osvědčenými podle čl. 42 Nařízení - jak je uvedeno výše, britská rozhodnutí jimi nejsou.
94. Úkolem okresního soudu bylo v průběhu řízení určit, zda byly vůbec splněny podmínky pro výkon předmětných britských rozhodnutí, tzn. zda rozhodnutí byla uznána a zda byla prohlášena za vykonatelná (viz čl. 21 a 31 Nařízení); zároveň byl okresní soud povinen posoudit, zda nejsou dány důvody pro neuznání rozhodnutí ve věci rodičovské zodpovědnosti ve smyslu čl. 23 Nařízení (zejména výhrada veřejného pořádku a další). Právě tyto důvody jsou v dané fázi věci jedinými relevantními, které obecné soudy mohou zkoumat. V návaznosti na právě uvedené pak bylo třeba zkoumat, zda není dán důvod pro zastavení výkonu britských rozhodnutí podle § 268 odst. 1 písm. a) o. s. ř.
95. Lze tedy uzavřít, že obecné soudy interpretovaly a aplikovaly § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. v rozporu s jeho "eurokonformním" výkladem a smyslem, a tím porušily právo stěžovatele na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy ve spojení s právem na rodinný život zaručeným v čl. 10 odst. 2 Listiny a právem na péči o děti a jejich výchovu zaručeným čl. 32 odst. 4 Listiny. Ústavní soud do jisté míry chápe snahu řízení "ukončit" - nesmí se však stát způsobem, který odporuje smyslu aplikovaného ustanovení i ústavnímu pořádku.
96. Ústavní soud považuje za vhodné rovněž se vyjádřit k námitce stěžovatele ohledně nezákonného způsobu provedení důkazu znaleckým posudkem, a tím i porušení práva na spravedlivý proces stěžovatele. Okresní soud se v bodu 15 napadeného usnesení vypořádává s tzv. soukromým znaleckým posudkem (§ 127a o. s. ř.) předloženým matkou tak, že znalecký posudek soud provedl "jako listinný důkaz". Zároveň okresní soud své závěry o nepřípustnosti návratu nezletilého do Spojeného království alespoň částečně opírá právě o znalecký posudek vypracovaný Znaleckým ústavem zdravotním, s. r. o., aniž by zástupce tohoto znaleckého ústavu, kteří posudek vypracovali, vyslechl při nařízeném jednání a za přítomnosti stěžovatele. Takovýto postup považuje Ústavní soud za hrubé porušení procesních pravidel (§ 127 odst. 1 věta poslední o. s. ř.). V souzené věci nepochybně nešlo o odůvodněný případ, kdy by se soud mohl spokojit jen s písemným posudkem znalce. Tzv. soukromý znalecký posudek je naroveň postaven znaleckému posudku "soudnímu" (§ 127 o. s. ř.), je však třeba dodržet přísná procesní pravidla pro provedení tohoto specifického důkazního prostředku, který slouží pro vyřešení odborné skutkové otázky. Obejít tato pravidla tím způsobem, že soud prohlásí znalecký posudek za listinný důkaz (§ 129 o. s. ř.) je podle Ústavního soudu v rozporu s pravidly fair procesu, a tedy i s čl. 36 odst. 1 Listiny. Tím spíše, že šlo o znalecký posudek předložený matkou týkající se tak citlivé věci, jakou je úprava poměrů nezletilého dítěte a zajištění jeho kontaktu se stěžovatelem, je třeba znalecký posudek provést zákonným způsobem, tedy vyslechnout při nařízeném jednání a za přítomnosti stěžovatele (jeho zástupce) všechny zástupce ústavu, kteří se na vypracování znaleckého posudku podíleli. Krajský soud procesní pochybení okresního soudu napravil tím, že ze znaleckého posudku při svém rozhodnutí nevycházel, a především vyslechl nezletilého (zjistil jeho názor ve smyslu § 100 odst. 3 o. s. ř.); přesto považuje Ústavní soud za důležité pro další průběh řízení na nezákonný postup při znaleckém dokazování upozornit. V souladu s výše uvedenými závěry je nicméně nutné zdůraznit, že v rámci vykonávacího řízení obecné soudy znalecký posudek ani výslech nezletilého provádět nemusely, jelikož předmět daného řízení není úprava péče o nezletilého.
VIII. 2 c) Povinnost soudů poskytnout ochranu základním právům stěžovatele a jednat v nejlepším zájmu dítěte
97. Jak je uvedeno výše, z judikatury Evropského soudu pro lidská práva vyplývá, že řízení o navrácení uneseného dítěte obecně, včetně předběžných řízení nebo výkonu rozhodnutí vydaných po jejich skončení, vyžadují bezodkladné vyřízení, neboť plynutí času může mít nenapravitelné důsledky pro vztahy mezi dítětem a rodičem, který s ním nežije (viz rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 10. 11. 2009 ve věci R. R. proti Rumunsku (č. 1), č. stížnosti 1188/05, § 171). Ještě přísnější požadavky z hlediska rychlosti řízení o navrácení uneseného dítěte jsou stanoveny právě v nařízení Brusel II bis: podle čl. 11. odst. 3 Nařízení soud, u kterého je podána žádost o navrácení dítěte podle Haagské úmluvy, jedná v řízení o žádosti rychle a využívá nejrychlejší postupy, které vnitrostátní právo umožňuje.
98. Nad rámec posouzení samostatného zastavení výkonu britských rozhodnutí Ústavní soud uvádí, že z kontextu projednávaného případu je zjevné, že předešlá řízení týkající se návratu nezletilého do Velké Británie pozitivní povinnosti soudů respektovat požadavek rychlosti nedostála. Od vydání předmětných britských rozhodnutí uběhlo více než 6 let a je zjevné, že běh času má vážné důsledky na vzájemný vztah nezletilého a stěžovatele a na vývoj osobnosti nezletilého. Je přitom nutné zdůraznit, že britská (zatímní) rozhodnutí byla vydána pouze za tím účelem, aby britský soud následně rozhodl o meritu věci, tedy zejména o právech a povinnostech týkajících se péče rodičů o dítě. Jak totiž vyplývá z vyžádaného soudního spisu i z podání účastníků řízení, ve věci posouzení rodičovské zodpovědnosti dosud nebylo vydáno meritorní rozhodnutí (okresní soud řízení o úpravě poměrů k nezletilému zahájené na návrh matky naopak zastavil z důvodu nedostatku mezinárodní příslušnosti - viz bod 11). Pasivní postup soudů však Ústavní soud (alespoň pro tuto chvíli) hodnotí jako odepření spravedlnosti.
99. Obecné soudy nyní musí usilovat o to, aby se ochrana ústavně zaručených práv stěžovatele, ale i nezletilého a vedlejší účastnice nestala pouze teoretickou či iluzorní, nýbrž aby byla praktická a účinná. To musí učinit i s ohledem na skutečnost, že jedním ze základních práv dítěte je právo udržovat pravidelné osobní vztahy a přímý styk s oběma rodiči, jehož dodržování nesporně splývá s nejvlastnějším zájmem každého dítěte (viz čl. 24 odst. 3 Listiny základních práv Evropské unie). Přemístění dítěte na základě jednostranného rozhodnutí jednoho z jeho rodičů dítě nejčastěji zbavuje možnosti udržovat pravidelné osobní vztahy a přímý styk s druhým rodičem tak, jak tomu je v nyní projednávaném případě. Při volbě vhodného postupu je zásadní, aby obecné soudy zohlednily, že zájem na vydání spravedlivého a podloženého konečného soudního rozhodnutí o péči o dítě, jakož i právo dítěte udržovat pravidelně osobní vztahy a mít přímé kontakty s oběma rodiči mají přednost před případnými obtížemi, které by případné neužitečné přemísťování dítěte z jednoho členského státu do druhého mohlo způsobit (viz bod 63 rozsudku Soudního dvora Evropské unie ze dne 1. 7. 2010 ve věci C-211/10 PPU Doris Povse proti Mauru Alpagovi).
100. Ústavní soud zdůrazňuje, že závěry v tomto nálezu nemusí vést k automatickému navrácení dítěte do Velké Británie pro účely řízení ve věci rodičovské zodpovědnosti. Obecné soudy nicméně nesmí rezignovat na zajištění práva dítěte udržovat pravidelné osobní vztahy a přímý styk s oběma rodiči, přičemž musí postupovat v souladu s příslušnou unijní a mezinárodní úpravou.
101. V dalším řízení je předně třeba, aby se okresní soud nejprve zabýval otázkou, zda je výkon předmětných britských rozhodnutí vůbec možný, tzn., zda jsou předmětná britská rozhodnutí vykonatelná podle čl. 28 Nařízení, resp. zda není dán důvod pro zastavení výkonu britských rozhodnutí podle § 268 odst. 1 písm. a) o. s. ř. V případě, že obecné soudy dospějí k závěru, že předmětná rozhodnutí vykonatelná jsou, musí posoudit, zda nejsou dány důvody pro neuznání (nevykonání) ve smyslu čl. 23 Nařízení.
102. Okresní soud však především musí využít všech dostupných zákonných prostředků, aby bylo co nejdříve rozhodnuto ve věci péče o nezletilého (byť nejprve jen zatímně). Vzhledem k tomu, že z britských rozhodnutí vyplývá, že se britský High Court of Justice, Family Division, v době jejich vydání považoval za příslušný soud ve smyslu čl. 8 Nařízení (resp. ve smyslu čl. 10 Nařízení), musí okresní soud (jakožto příslušný soud "opatrovnický") v případném řízení zahájeném buďto na návrh, nebo z moci úřední (viz příslušná ustanovení týkající se řízení ve věcech péče soudu o nezletilé podle zákona o zvláštních řízeních soudních) posoudit zejména otázku příslušnosti v souladu s nařízením Brusel II bis. Nezbytná bude i neprodlená a úzká kooperace s britským soudem, který předmětná rozhodnutí vydal. Ustanovení čl. 15 Nařízení dále umožňuje v zájmu dítěte postoupení věci k projednání vhodněji umístěnému soudu, přičemž pro tyto účely musí soudy členských států spolupracovat buď přímo, nebo prostřednictvím ústředních orgánů k tomu určených.
103. V naléhavých případech mohou soudy členského státu, jde-li o osoby a majetek v tomto státě, přijmout předběžná a zajišťovací opatření podle čl. 20 Nařízení, a to i když je podle tohoto nařízení k rozhodování ve věci samé příslušný soud jiného členského státu. Na obecných soudech (ve spolupráci se soudy britskými) tedy bude, aby v duchu zásady oficiality (tzn. i bez návrhu) upravily poměry k nezletilému dítěti, a před úpravou meritorní mohou poměry upravit i zatímně.
104. K výše uvedenému lze ještě pouze zopakovat, že Ústavní soud tímto nálezem netvrdí, že by správným řešením vzniklé situace bylo násilné vytržení osmiletého dítěte z prostředí, v němž dlouhodobě žije (byť jen pro účely rozhodnutí ve věci rodičovské zodpovědnosti). Konstruktivním přístupem vedlejší účastnice a efektivním postupem obecných soudů v souladu se zákonnou a unijní úpravou lze zabránit odnětí dítěte a jeho přemístění z jednoho státu Evropské unie do druhého pouze pro účely rozhodnutí o péči o dítě.
IX. Závěr
05. Ústavní soud uzavírá, že obecné soudy interpretovaly a aplikovaly § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. v rozporu s jeho "eurokonformním" výkladem, v důsledku čehož porušily právo stěžovatele na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy ve spojení s právem na rodinný život zaručeným v čl. 10 odst. 2 Listiny a právem na péči o děti a jejich výchovu zaručeným čl. 32 odst. 4 Listiny; Ústavní soud proto napadená usnesení Okresního soudu v Kladně a Krajského soudu v Praze zrušil. Napadené usnesení Nejvyššího soudu Ústavní soud rovněž zrušil, neboť s ohledem na zrušení usnesení okresního a odvolacího soudu pozbylo svůj účel, byť postupu Nejvyššího soudu nelze věcně nic vytknout (obdobně viz výše citovaný nález sp. zn. II. ÚS 397/06).
106. Na okresním soudu nyní bude, aby se znovu zabýval otázkou, zda jsou předmětná britská rozhodnutí vykonatelná a zda jsou dány důvody pro zastavení výkonu rozhodnutí v souladu se závěry obsaženými v tomto nálezu. Ústavní soud výsledek dalšího řízení nepředjímá, neboť vyřešit vzniklou procesní situaci a upravit poměry k nezletilému dítěti tak, aby byla zajištěna efektivní ochrana základních práv všech účastníků, je především úkolem obecných soudů.