47. Vzhledem k tomu, že pro rozhodnutí v nyní projednávané věci je relevantních několik rovin právní úpravy, shrne Ústavní soud nejprve zásady navrácení dítěte podle Haagské úmluvy [VIII. 1 a)], dále zásady navrácení dítěte a výkonu rozhodnutí podle nařízení Brusel II bis [VIII. 1 b)] a konečně zásady výkonu rozhodnutí podle vnitrostátního práva [VIII. 1 c)].
VIII. 1 a) Haagská úmluva
48. Základní pravidla pro neprodlené navrácení dítěte přeshraničně neoprávněně odebraného nebo zadrženého, včetně možnosti odmítnout jeho navrácení ve zvláštních, řádně odůvodněných případech, jsou upravena v Haagské úmluvě, která je součástí právního řádu České republiky podle čl. 10 Ústavy a kterou je soudce při rozhodování vázán podle čl. 95 Ústavy.
49. Podle čl. 3 Haagské úmluvy se přemístění nebo zadržení dítěte považuje za protiprávní, jestliže: a) bylo porušeno právo péče o dítě, které má osoba, instituce nebo kterýkoliv jiný orgán buď společně, nebo samostatně, podle právního řádu státu, v němž dítě mělo své obvyklé bydliště bezprostředně před přemístěním nebo zadržením; b) v době přemístění nebo zadržení bylo toto právo skutečně vykonáváno, společně nebo samostatně, nebo by bylo takto vykonáváno, kdyby bylo nedošlo k přemístění či zadržení. Podle čl. 12 Haagské úmluvy, jestliže bylo dítě protiprávně přemístěno nebo zadrženo a v den zahájení řízení před soudním nebo správním orgánem smluvního státu, v němž dítě je, uplynulo období kratší jednoho roku ode dne protiprávního přemístění nebo zadržení, nařídí příslušný orgán bezodkladné navrácení dítěte. Ustanovení čl. 13 Haagské úmluvy stanoví podmínky, za kterých nemá orgán dožádaného státu povinnost nařídit navrácení dítěte; podle písmene b) citovaného ustanovení tak lze učinit v případě, že existuje vážné nebezpečí, že návrat by dítě vystavil fyzické nebo duševní újmě nebo je jinak dostal do nesnesitelné situace.
50. Haagská úmluva představující právní nástroj, který se inspiruje vůlí chránit dítě, jež je považované za hlavní oběť traumatu způsobeného jeho přemístěním nebo zadržením, si klade za cíl bojovat proti rozmnožení případů mezinárodních únosů dětí (viz rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 22. 4. 2010 ve věci Macready proti České republice, č. stížností 4824/06 a 15512/08, § 62). Z judikatury Evropského soudu pro lidská práva vyplývá, že základním aspektem, který je třeba v souvislosti s rozhodováním ve věcech únosů dětí zvážit, je nejlepší zájem dítěte, který Haagská úmluva spojuje s obnovením původního stavu rozhodnutím o okamžitém navrácení do země obvyklého bydliště, bylo-li dítě protiprávně přemístěno. Řízení o navrácení uneseného dítěte, včetně předběžných řízení nebo výkonu rozhodnutí vydaných po jejich skončení, vyžadují bezodkladné vyřízení, neboť plynutí času může mít nenapravitelné důsledky pro vztahy mezi dítětem a rodičem, který s ním nežije [viz rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 10. 11. 2009 ve věci R. R. proti Rumunsku (č. 1), č. stížnosti 1188/05, § 171]. O navrácení dítěte v každém případě nemůže být rozhodováno automaticky či mechanicky; zamítnutí navrácení někdy může být podloženo objektivními důvody, které jsou v souladu se zájmem dítěte (viz rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva ze dne 22. 9. 2015 ve věci Tobey Josef Hammond a Jana Hammond proti České republice, č. stížnosti 30741/15, § 171).
51. V kontextu řízení upraveného Haagskou úmluvou je tedy prvořadým hlediskem zájem dítěte, s nímž je neodmyslitelně spjato právo dítěte nebýt přemístěno od jednoho rodiče a nebýt zadržováno druhým rodičem; děti totiž nemohou být považovány za vlastnictví ("rukojmí") rodičů, ale musí být k nim přistupováno jako k jednotlivcům s vlastními právy a potřebami (srov. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 6. 12. 2007 ve věci Maumousseau a Washington proti Francii, č. stížnosti 39388/05, § 68). Zájem dítěte je utvářen zejména dvěma aspekty: 1. udržením rodinných vazeb (tj. zachování osobních vazeb, není-li rodinné prostředí zvláště nevhodné); 2. možností vyvíjet se ve zdravém prostředí [viz bod 45 nálezu sp. zn. III. ÚS 428/19 ze dne 30. 7. 2019 (N 144/95 SbNU 245)]. Zájem dítěte má podle své povahy a závažnosti převážit nad zájmy rodiče, ačkoli zájmy rodičů, zejména právo na pravidelný kontakt s dítětem, zůstávají relevantním hlediskem při vyvažování dotčených zájmů (srov. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 6. 7. 2010 ve věci Neulinger a Shuruk proti Švýcarsku, č. stížnosti 41615/07, § 134).
52. Soud posuzující žádost o navrácení dítěte musí důkladně přezkoumat rodinnou situaci a při zohlednění řady faktorů, zejména skutkové, emocionální, psychologické, materiální či zdravotní povahy, vyváženě a přiměřeně posoudit zájmy každé osoby za neustálé snahy o určení nejlepšího řešení pro dítě (viz např. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 12. 10. 2011 ve věci Šneersone a Kampanella proti Itálii, č. stížnosti 14737/09, § 85). To mimo jiné znamená, že soud musí důkladně vážit skutečnosti odůvodňující uplatnění striktních výjimek uvedených v Haagské úmluvě [tzn. včetně výjimky podle čl. 13 písm. b) Haagské úmluvy], přičemž svoje rozhodnutí o nich musí pečlivě odůvodnit v souladu s čl. 8 Úmluvy (viz rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 26. 11. 2013 ve věci X proti Lotyšsku, č. stížnosti 27853/09, § 107). Postup soudů podle Haagské úmluvy musí být "přísný" a české soudy postupují podle pravidel reciprocity. Neoprávněné přemístění dítěte ze země původu je považováno za "únos", byť dítě "unesl" jeden z rodičů.
VIII. 1 b) Nařízení Brusel II bis
K vzájemnému vztahu Haagské úmluvy a unijní úpravy
53. Podobně jako tomu je u Haagské úmluvy, cílem unijní úpravy je zejména zabránit únosům dětí mezi členskými státy a v případě únosu dosažení toho, že navrácení dítěte bude provedeno neprodleně (viz bod 52 rozsudku Soudního dvora Evropské unie ze dne 11. 7. 2008 ve věci C-195/08 PPU Inga Rinau). Právo Evropské unie takový cíl naplňuje prostřednictvím společného systému zahrnujícího členské státy Evropské unie, který je založen na dvou základních principech (viz body 21 a 33 odůvodnění Nařízení). Zaprvé, uznání a výkon rozhodnutí vydaných v členském státě by měly být založeny na zásadě vzájemné důvěry, přičemž v zájmu principu právní jistoty a předvídatelnosti rozhodování by důvody pro neuznání měly být omezeny na nezbytné minimum. Zadruhé, Nařízení musí být interpretováno v souladu se základními právy garantovanými Listinou základních práv Evropské unie, a to zejména s čl. 7 (respektování soukromého a rodinného života) a s čl. 24 (práva dítěte).
54. Ustanovení čl. 11 odst. 1 nařízení Brusel II bis stanoví, že se pravidla obsažená v tomto článku použijí, požádá-li nositel práva péče o dítě příslušné orgány v členském státě Evropské unie o vydání rozhodnutí na základě Haagské úmluvy, aby dosáhl navrácení dítěte, které bylo neoprávněně odebráno (protiprávně přemístěno) do jiného členského státu nebo zadrženo v jiném členském státě než v členském státě, ve kterém mělo dítě obvyklé bydliště bezprostředně před neoprávněným odebráním (protiprávním přemístěním) nebo zadržením. V tomto ohledu je nutné zdůraznit, že Haagská úmluva je nadále použitelná a je pouze doplněna relevantními ustanoveními Nařízení, která mají při aplikaci členskými státy aplikační přednost (viz bod 17 odůvodnění a čl. 60 Nařízení). Jinými slovy, čl. 12 Haagské úmluvy představuje primární právní základ pro navrácení dítěte po neoprávněném odebrání či zadržení a čl. 11 Nařízení obsahuje ustanovení, která pouze ovlivňují a doplňují aplikaci Haagské úmluvy.
55. Nařízení Brusel II bis představuje ještě určité "zpřísnění" úpravy tzv. návratového řízení podle Haagské úmluvy, neboť na členské státy klade přísnější požadavky ohledně rychlosti provedení celého procesu navrácení dítěte zpět do členského státu původu. Předmětná úprava tak přispívá k vytvoření společného evropského justičního prostoru, který je založen na vzájemné důvěře mezi členskými státy, resp. obecnými soudy Evropské unie, a který přispívá k efektivnímu a volnému pohybu rozhodnutí v rámci členských států jakožto jednomu z politických cílů Evropské unie.
K určení příslušnosti soudu členského státu ve věcech rodičovské zodpovědnosti a neoprávněného odebrání dítěte
56. Podle čl. 2 bodu 11 Nařízení se "neoprávněným odebráním nebo zadržením" rozumí odebrání nebo zadržení dítěte, kterým je porušováno právo péče o dítě vyplývající ze soudního rozhodnutí, ze zákona nebo ze závazné dohody podle právních předpisů členského státu, ve kterém mělo dítě své obvyklé bydliště bezprostředně před odebráním nebo zadržením, a za předpokladu, že v době odebrání nebo zadržení bylo skutečně vykonáváno právo péče o dítě, ať společně, nebo samostatně, nebo by toto právo bylo vykonáváno, kdyby k odebrání nebo zadržení nedošlo.
57. Podle čl. 8 odst. 1 Nařízení jsou soudy členského státu obecně příslušné ve věci rodičovské zodpovědnosti k dítěti, které má v době podání žaloby obvyklé bydliště na území tohoto členského státu.
58. Podle čl. 10 Nařízení jsou v případech neoprávněného odebrání nebo zadržení dítěte příslušné soudy členského státu, ve kterém mělo dítě obvyklé bydliště bezprostředně před svým neoprávněným odebráním nebo zadržením, ledaže jsou splněny určité podmínky stanovené tímto ustanovením (byl dán souhlas k odebrání nebo zadržení, nebo dítě mělo bydliště v jiném členském státě po dobu nejméně jednoho roku poté, co se osoba, orgán nebo jiný subjekt mající právo péče o dítě dozvěděla nebo se měla dozvědět místo, kde se dítě nachází, dítě si ve svém novém prostředí zvyklo a do jednoho roku poté, kdy se nositel práva péče o dítě dozvěděl nebo se měl dozvědět místo pobytu dítěte, nebyla podána žádost o navrácení dítěte u příslušných orgánů členského státu, kam bylo dítě odebráno nebo kde je zadržováno, a další).
59. Příslušnost ve věcech rodičovské odpovědnosti tedy v první řadě náleží soudům členského státu, v němž má dotčené dítě své obvyklé bydliště v okamžiku zahájení řízení; z důvodu své geografické blízkosti jsou tyto soudy obecně schopny nejlépe posoudit, co odpovídá nejlepšímu zájmu dítěte (viz bod 36 rozsudku Soudního dvora Evropské unie ze dne 23. 12. 2009 ve věci C-403/09 PPU Detiček). Účelem čl. 10 Nařízení je pak omezit možnosti přesunu příslušnosti ze soudů členského státu původu na soudy členského státu, do kterého dítě bylo neoprávněně přesunuto v případech únosu.
60. Pravidlo stanovené v čl. 10 Nařízení se použije pouze v případě, kdy mělo dítě skutečně obvyklé bydliště v jiném členském státě, než do kterého bylo odebráno či ve kterém bylo zadrženo. Jinými slovy, nemělo-li dítě obvyklé bydliště (ve smyslu Nařízení) v členském státě, ze kterého bylo odebráno, národní soudy takového státu si nemohou zachovat jurisdikci ve věcech rodičovské zodpovědnosti, neboť ji původně ani neměly.
61. Na tomto místě je nutné zdůraznit, že čl. 10 nařízení Brusel II bis není relevantní pro určení příslušnosti soudu v tzv. návratovém řízení podle Haagské úmluvy. Tzv. návratové řízení podle Haagské úmluvy a řízení ve věci rodičovské zodpovědnosti jsou sice propojená (časově navazující), ale na sobě navzájem nezávislá řízení (srov. bod 71 rozsudku Soudního dvora Evropské unie ze dne 22. 12. 2010 ve věci C-497/10 PPU Mercredi a čl. 19 Haagské úmluvy). Z toho mimo jiné plyne, že pro projednání žádosti o navrácení dítěte ve smyslu čl. 12 Haagské úmluvy jsou příslušné soudy státu, do kterého bylo dítě neoprávněně odebráno; předmětné soudy mohou rozhodnout pouze o návratu dítěte, nikoliv již o otázkách rodičovské zodpovědnosti. Naopak, soudy členského státu, ve kterém mělo dítě obvyklé bydliště bezprostředně před svým neoprávněným odebráním nebo zadržením, jsou příslušné k rozhodnutí o otázkách rodičovské zodpovědnosti, nemají však jurisdikci pro rozhodnutí o samotném návratu dítěte (s výjimkou případu podle čl. 11 odst. 8 Nařízení - viz dále). Žaloba, jejímž smyslem je navrácení dítěte, které bylo protiprávně přemístěno nebo zadrženo v jiném členském státě, do členského státu původu, se netýká věcně rodičovské zodpovědnosti, nemá tedy stejný předmět ani příčinu jako žaloba směřující k rozhodnutí o této zodpovědnosti a mezi takovými žalobami nemůže existovat ani překážka litispendence (bod 40 rozsudku Soudního dvora Evropské unie ze dne 9. 10. 2014 ve věci C-376/14 PPU C proti M).
62. Soudu členského státu, do kterého bylo dítě přemístěno, rozhodujícímu o žádosti o navrácení za určitých okolností přísluší ověřit, zda dítě mělo bezprostředně před údajným protiprávním přemístěním nebo zadržením obvyklé bydliště v členském státě původu. Soud je tak povinen učinit s přihlédnutím ke všem konkrétním skutkovým okolnostem v každém jednotlivém případě (viz bod 54 rozsudku Soudního dvora Evropské unie ze dne 9. 10. 2014 ve věci C-376/14 PPU C proti M), a to právě za účelem posouzení, zda je naplněna jedna ze základních podmínek tzv. návratového řízení, tj. protiprávní přemístění nebo zadržení ve smyslu čl. 3 Haagské úmluvy, resp. neoprávněné odebrání nebo zadržení ve smyslu čl. 2 odst. 11 nařízení Brusel II bis. Jinými slovy, pojem "obvyklé bydliště" je ústředním hlediskem pro posouzení opodstatněnosti žádosti o navrácení; s žádostí je totiž možné uspět jen tehdy, mělo-li dítě bezprostředně před tvrzeným přemístěním či zadržením skutečně své obvyklé bydliště v členském státě, do něhož má být podle žádosti navráceno (viz bod 38 rozsudku Soudního dvora Evropské unie ze dne 8. 6. 2017 ve věci C-111/17 PPU OL proti PQ).
K procesu navrácení neoprávněně odebraného dítěte
63. Podle čl. 11 odst. 3 Nařízení soud, u kterého je podána žádost o navrácení dítěte (podle Haagské úmluvy), jedná v řízení o žádosti rychle a využívá nejrychlejší postupy, které vnitrostátní právo umožňuje; soud vydá rozhodnutí do šesti týdnů od podání žádosti s výjimkou případů, kdy to neumožňují mimořádné okolnosti.
64. Podle čl. 11 odst. 4 Nařízení soud nemůže zamítnout žádost o navrácení dítěte na základě čl. 13 písm. b) Haagské úmluvy, je-li prokázáno, že byla přijata vhodná opatření k zajištění ochrany dítěte po jeho navrácení. Vydá-li přesto soud rozhodnutí o nenavrácení na základě čl. 13 Haagské úmluvy, musí podle čl. 11 odst. 6 Nařízení ihned zaslat opis soudního rozhodnutí o nenavrácení a odpovídajících písemností příslušnému soudu nebo ústřednímu orgánu členského státu, ve kterém mělo dítě obvyklé bydliště bezprostředně před svým neoprávněným odebráním nebo zadržením, a to v souladu s vnitrostátním právem.
65. V čl. 11 odst. 8 Nařízení je stanoveno, že bez ohledu na rozhodnutí o nenavrácení, vydané na základě čl. 13 Haagské úmluvy, je za účelem zajištění navrácení dítěte vykonatelné v souladu s čl. 40 až 45 Nařízení každé následné rozhodnutí nařizující navrácení dítěte, které vydal soud příslušný podle tohoto nařízení. Podle čl. 42 Nařízení se vykonatelné rozhodnutí stanovící navrácení dítěte, které je vydané podle čl. 11 odst. 8 Nařízení v jednom členském státě, uznává a je vykonatelné v jiném členském státě bez nutnosti prohlášení vykonatelnosti a bez možnosti námitky proti uznání rozhodnutí, bylo-li osvědčeno. Původní soudce vystaví osvědčení pouze pokud: 1. dítě dostalo příležitost být vyslechnuto (nebyl-li výslech považován za nevhodný s přihlédnutím k jeho věku nebo stupni vyspělosti); 2. strany dostaly příležitost být vyslechnuty; 3. soud při vydání svého rozhodnutí přihlédl k důvodům a důkazům, na jejichž základě bylo vydáno rozhodnutí podle čl. 13 Haagské úmluvy. Soudce vystaví osvědčení bez návrhu na jednotném formuláři obsaženém v příloze IV Nařízení (osvědčení týkající se navrácení dítěte).
66. Ohledně nařízení navrácení podle čl. 11 odst. 8 Nařízení je nutné uvést následující: Uvedené ustanovení umožňuje příslušnému soudu členského státu, ve kterém mělo dítě obvyklé bydliště před protiprávním přemístěním nebo zadržením (viz čl. 10 Nařízení), přijmout pozdější rozhodnutí za účelem zajištění navrácení dítěte do tohoto členského státu. Rozhodnutí nařizující navrácení dítěte podle čl. 11 odst. 8 Nařízení následující po rozhodnutí o nenavrácení dítěte (podle Haagské úmluvy) požívá procesní autonomie za tím účelem, aby nebylo odkládáno navrácení dítěte (viz bod 56 rozsudku Soudního dvora Evropské unie ze dne 1. 7. 2010 ve věci C-211/10 PPU Doris Povse proti Mauru Alpagovi). Předmětná úprava nařízení Brusel II bis tedy za určitých okolností de iure přesouvá příslušnost konečně rozhodnout o navrácení dítěte ze soudů členského státu, do kterého dítě bylo uneseno, v rámci tzv. návratového řízení podle Haagské úmluvy, na soudy členského státu původu. Jinými slovy, při naplnění podmínek stanovených v čl. 11 odst. 8 Nařízení jsou to soudy členského státu, v němž mělo dítě obvyklé bydliště bezprostředně před svým neoprávněným odebráním nebo zadržením, které mají poslední slovo v otázce návratu dítěte; tyto soudy tak mají jakousi "druhou šanci" zvrátit rozhodnutí o nenavrácení dítěte vydané v tzv. návratovém řízení soudem v členském státě, do něhož bylo dítě uneseno.
67. Je nicméně nutné zdůraznit, že pro aplikaci čl. 11 odst. 8 Nařízení je třeba naplnit zejména dvě podmínky: Zaprvé, rozhodnutí o nenavrácení dítěte vydané v rámci tzv. návratového řízení podle Haagské úmluvy musí být založeno na jednom z důvodů výslovně uvedených v čl. 13 Haagské úmluvy. Jestliže byla žádost o navrácení dítěte zamítnuta z důvodů jiných, nepřipadá aplikace čl. 11 odst. 8 Nařízení v úvahu. Zadruhé, aby bylo rozhodnutí o nenavrácení dítěte překonáno podle čl. 11 odst. 8 Nařízení, musí být rozhodnutí vydáno v členském státě původu až po vydání rozhodnutí o nenavrácení dítěte soudem členského státu, do kterého bylo dítě neoprávněně odebráno (viz bod 69 rozsudku Soudního dvora Evropské unie ze dne 11. 7. 2008 ve věci C-195/08 PPU Inga Rinau). Formulace "každé následné rozhodnutí" obsažená v čl. 11 odst. 8 Nařízení svědčí o chronologickém vztahu mezi rozhodnutím o nenavrácení dítěte podle čl. 13 Haagské úmluvy a rozhodnutím následným (o navrácení dítěte), přičemž taková formulace neponechává prostor pro pochybnost o tom, že první rozhodnutí předchází druhému (viz bod 71 stejného rozsudku). To vyplývá mimo jiné i ze znění bodu 17 odůvodnění Nařízení, podle kterého by mělo být možné, aby rozhodnutí o nenavrácení bylo nahrazeno "pozdějším rozhodnutím soudu členského státu, ve kterém mělo dítě bydliště před neoprávněným odebráním nebo zadržením". Uvedená druhá podmínka použitelnosti čl. 11 odst. 8 Nařízení dále vyplývá jednak ze znění čl. 11 odst. 6 a čl. 42 odst. 2 písm. c) Nařízení, které mají umožnit soudu původu posoudit důvody a důkazy, na jejichž základě bylo rozhodnutí o nenavrácení vydáno.
K řízení ve věcech rodičovské zodpovědnosti
68. Je-li řízení o rodičovské zodpovědnosti ke stejnému dítěti v téže věci zahájeno u soudů různých členských států, soud, u něhož bylo řízení zahájeno později, podle čl. 19 Nařízení bez návrhu přeruší řízení až do doby, než je určena příslušnost soudu, který řízení zahájil jako první.
69. Podle čl. 21 Nařízení jsou rozhodnutí vydaná v některém členském státě (ve věcech rodičovské zodpovědnosti) v jiných členských státech uznávána, aniž by bylo vyžadováno zvláštní řízení; kterákoliv dotčená osoba může požádat o vydání rozhodnutí o uznání nebo neuznání rozhodnutí vydaného v jiném členském státu. Rozhodnutí ve věci rodičovské zodpovědnosti se v souladu s čl. 23 Nařízení neuzná mimo jiné pro rozpor s veřejným pořádkem (ordre public) členského státu, v němž se o uznání žádá, pro nedostatky vyrozumění odpůrce o zahájení řízení či pro neslučitelnost s jiným rozhodnutím (viz výslovné znění uvedeného článku).
70. Důvody, pro které lze odmítnout uznání rozhodnutí ve věci rodičovské zodpovědnosti, musí být přitom vykládány restriktivně, neboť představují překážku uskutečnění jednoho ze základních cílů uvedeného nařízení - unijního systému založeného na zásadě vzájemné důvěry. Použití ustanovení o veřejném pořádku obsaženého v čl. 23 písm. a) Nařízení přichází v úvahu pouze v případě, že by s přihlédnutím k nejlepším zájmům dítěte uznání rozhodnutí vydaného v jiném členském státě nepřijatelným způsobem narušovalo právní řád členského státu, v němž se o uznání žádá, neboť by byla dotčena nějaká základní zásada; takový zásah by musel představovat zjevné porušení právního pravidla považovaného v právním řádu členského státu, v němž se o uznání žádá, za zásadní (viz bod 39 rozsudku Soudního dvora Evropské unie ze dne 19. 11. 2015 ve věci C-455/15 PPU P proti Q).
71. Ustanovení čl. 24 Nařízení stanoví, že příslušnost soudu členského státu původu nesmí být přezkoumávána. Podle čl. 26 Nařízení dále rozhodnutí ve věcech rodičovské zodpovědnosti nesmí být v žádném případě přezkoumáváno ve věci samé.
72. Podle čl. 28 Nařízení je výkon rozhodnutí ve věci rodičovské zodpovědnosti ve vztahu k dítěti vydaných v členském státě, v němž jsou vykonatelná, a která byla doručena, nařízen v jiném členském státě, byla-li tam tato rozhodnutí na návrh kterékoli zúčastněné strany prohlášena za vykonatelná. Soud, u kterého byl návrh podán, podle čl. 31 Nařízení neprodleně rozhodne, přičemž ani osoba, vůči níž je výkon navrhován, ani dítě nejsou v tomto stadiu řízení oprávněny podat k návrhu jakékoli připomínky; návrh může být zamítnut pouze na základě některého z důvodů uvedených v čl. 23. Podle čl. 39 Nařízení příslušný soud nebo orgán členského státu původu na žádost zúčastněné strany vydá osvědčení na jednotném formuláři obsaženém v příloze II (rozhodnutí ve věcech rodičovské zodpovědnosti).
73. Ustanovení čl. 47 Nařízení stanoví, že vykonávací řízení se řídí právem členského státu výkonu; každé rozhodnutí vydané soudem jiného členského státu a prohlášené za vykonatelné podle čl. 28 a násl. Nařízení nebo osvědčené v souladu s čl. 42 Nařízení se vykoná v členském státě výkonu za stejných podmínek, za jakých by bylo v tomto členském státě vykonáno, kdyby v něm bylo i vydáno.
VIII. 1 c) Relevantní vnitrostátní úprava týkající se výkonu rozhodnutí ve věcech péče o nezletilé dítě
74. Jak je uvedeno výše, výkon rozhodnutí vydaného v jednom ze členských států podle nařízení Brusel II bis se řídí právem členského státu výkonu. Je proto vhodné na tomto místě shrnout i relevantní vnitrostátní úpravu, která na mezinárodní úpravu tzv. návratového řízení podle Haagské úmluvy, doplněnou o unijní úpravu v Nařízení, navazuje a jejímž prostřednictvím členské státy (obecné soudy) naplňují primární cíl obou úprav, tj. bezodkladné navrácení uneseného dítěte.
75. Podle § 500 zákona o zvláštních řízeních soudních je k vykonávacímu řízení v prvním stupni příslušný okresní soud, v jehož obvodu má nezletilé dítě v okamžiku zahájení řízení své bydliště. Specificky je podle odstavce 2 stejného ustanovení upravena místní příslušnost k výkonu rozhodnutí ve věcech mezinárodních únosů nezletilých dětí - ta se odvíjí od soudu, který vydal rozhodnutí o navrácení dítěte, přičemž tímto soudem je podle § 479 zákona o zvláštních řízeních soudních Městský soud v Brně.
76. V § 501 odst. 1 zákona o zvláštních řízeních soudních je stanoveno, že shledá-li soud zvláštní důvody, nebo nebyl-li ten, kdo neplní soudní rozhodnutí nebo soudem schválenou dohodu o péči o nezletilé dítě a o úpravě styku s ním anebo rozhodnutí o navrácení dítěte, v rozhodnutí nebo dohodě poučen o následcích neplnění stanovených povinností, vyzve jej, aby soudní rozhodnutí nebo soudem schválenou dohodu plnil, a poučí jej o možnosti výkonu rozhodnutí ukládáním pokut nebo odnětím dítěte. Soud nařídí výkon rozhodnutí uložením pokuty (§ 502 stejného zákona), a je-li to účelné, může nařídit další opatření (§ 503 stejného zákona). Zůstane-li takový postup bezvýsledný nebo je-li po zahájení řízení z okolností případu zřejmé, že by tento postup zjevně nevedl ke splnění povinnosti, nařídí soud ve výjimečných případech výkon rozhodnutí odnětím dítěte (§ 504 stejného zákona).
77. Ustanovení § 268 odst. 1 občanského soudního řádu mimo jiné stanoví, že výkon rozhodnutí bude zastaven, jestliže byl nařízen, ačkoli se rozhodnutí dosud nestalo vykonatelným [písmeno a)], a jestliže je výkon rozhodnutí nepřípustný, protože je tu jiný důvod, pro který rozhodnutí nelze vykonat [písmeno h)].
78. Ústavně konformním výkladem ustanovení § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. je takový výklad, podle něhož se předmětné ustanovení použije pro odstranění zjevné nespravedlnosti mimo jiné tehdy, kdy by výkon rozhodnutí byl v rozporu s principy právního státu [viz bod 14 nálezu sp. zn. II. ÚS 2230/16 ze dne 1. 11. 2016 (N 206/83 SbNU 281)]. V nálezu sp. zn. IV. ÚS 3216/14 ze dne 17. 12. 2015 (N 218/79 SbNU 503) Ústavní soud k použití předmětného ustanovení uvedl: "Zatímco důvody zakotvené pod písmeny a) až g) [§ 268 odst. 1 o. s. ř.] jsou důvody konkrétními, důvod uvedený pod písmenem h) je formulován všeobecně a jeho účelem je umožnit, aby výkon rozhodnutí byl zastaven i v jiných závažných případech, které pro jejich možnou rozmanitost nelze s úplností předjímat, resp. podrobit konkrétnímu popisu. Judikatura (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 20 Cdo 1932/2005 ze dne 16. března 2006) vymezila, že z povahy věci (včetně logického požadavku srovnatelnosti jednotlivých důvodů zastavení výkonu) musí jít o takové okolnosti, pro které další provádění výkonu je způsobilé založit kolizi s procesními zásadami (byť mohou mít podklad v právu hmotném), na nichž je výkon rozhodnutí (jakožto procesní institut) vybudován, anebo je protichůdné účelu, který se jím sleduje, totiž zajistit (efektivní) splnění povinnosti vyplývající z vykonávaného titulu." Ve stejném nálezu dále Ústavní soud dospěl k závěru, že z hlediska závažnosti naplňuje hypotézu citovaného ustanovení například šikanózní exekuční návrh představující postup příčící se účelu exekučního řízení.
79. Ustanovení § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. představuje určitou výjimku z pravidla; z jeho podstaty připadá použití v úvahu pouze v mimořádných případech za účelem zabránění zjevné nespravedlnosti či "justičnímu omylu" (např. případy omylů v osobách povinných atd.). Předmětné ustanovení však nesmí být zneužíváno k obcházení výsledků meritorního řízení - nesmí tedy sloužit k "prolomení" pravomocně skončeného nalézacího a odvolacího řízení pouze z důvodu jejich případné "nesprávnosti".
VIII. 2 Posouzení konkrétních okolností projednávaného případu
80. Předmětem řízení o projednávané ústavní stížnosti je ústavněprávní přezkum napadených rozhodnutí obecných soudů, kterými bylo zastaveno řízení o výkonu britských rozhodnutí. Pro posouzení ústavní konformity napadených rozhodnutí je nicméně nutné zohlednit i předchozí procesní vývoj a dřívější rozhodnutí týkající se návratu nezletilého. Ústavní stížnost směřuje sice "jen" proti usnesením o zastavení výkonu rozhodnutí, souzenou věc je však třeba vnímat v širším kontextu. Jinak řečeno, výkon rozhodnutí týkající se nezletilého dítěte nelze oddělovat od meritorního řízení, v němž se upravují poměry k dítěti; veškerá řízení týkající se nezletilého je třeba chápat komplexně, nikoliv "izolovaně" a vytrženě z kontextu.
81. Ústavní soud dospěl k následujícím závěrům: Zaprvé, soudy nepřesně posoudily povahu a vykonatelnost britských rozhodnutí, což vedlo k nepřiléhavé aplikaci závěrů Ústavního soudu vyjádřených v nálezu sp. zn. II. ÚS 3742/14 [VIII. 2 a)]. Zadruhé, způsobem zastavení výkonu britských rozhodnutí byla porušena stěžovatelova základní práva, neboť obecné soudy aplikovaly § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. v řízení o výkonu britských rozhodnutí v rozporu s účelem příslušné unijní a mezinárodní úpravy [VIII. 2 b)]. Ústavní soud se konečně vyjádřil i k pozitivní povinnosti obecných soudů činit kroky v nejlepším zájmu nezletilého [VIII. 2 c)].
VIII. 2 a) Povaha a vykonatelnost předmětných britských rozhodnutí
82. Jak je podrobně rozebráno výše, nařízení výkonu předmětných britských rozhodnutí bylo výsledkem složitého procesního vývoje, kterým projednávaná věc (již) od roku 2014 prošla. Při posuzování ústavnosti rozhodnutí obecných soudů o zastavení výkonu předmětných britských rozhodnutí nelze odhlížet od povahy exekučního titulu, od britských rozhodnutí, neboť i samotné zastavení exekučního řízení z nesprávného důvodu může představovat v kontextu celé věci stěžovatele zjevnou nespravedlnost.
83. Britský soud ve svých rozhodnutích výslovně uvádí, že účelem soudního řízení bylo zajistit návrat nezletilého do Anglie a Walesu, aby následně rozhodl o jeho budoucnosti, upravil, kde a s kým bude bydlet, a aby upravil styk nezletilého s rodičem, u kterého bydlet nebude (č. l. 9 soudního spisu vedeného Městským soudem v Brně pod sp. zn. 40 Nc 2505/2014). Obě britská rozhodnutí byla osvědčena britským High Court of Justice podle čl. 39 nařízení Brusel II bis a osvědčení byla vydána na jednotném formuláři obsaženém v příloze II Nařízení (č. l. 11 stejného soudního spisu). V předmětných rozhodnutích je rovněž výslovně uvedeno, že stěžovatel hodlá okamžitě zahájit řízení o návratu nezletilého podle Haagské úmluvy.
84. Stěžovatel tak skutečně (v dobré víře a "naveden" k tomu soudy) učinil a tzv. návratové řízení ve smyslu čl. 12 Haagské úmluvy zahájil u Městského soudu v Brně (tj. u soudu členského státu, do kterého dítě bylo odebráno). Městský soud společně s Krajským soudem v Brně žádost stěžovatele o navrácení nezletilého zamítly, neboť nakonec dospěly k závěru, že nezletilý neměl bezprostředně před přemístěním obvyklé bydliště na území Spojeného království (viz body 7 a 61-62).
85. Ústavní soud uvedená rozhodnutí městského soudu a Krajského soudu v Brně nálezem sp. zn. II. ÚS 3742/14 zrušil. V bodu 26 odůvodnění uvedl, že "obecné soudy, v rozporu s čl. 42 odst. 1 Nařízení, odmítly bez dalšího uznat a vykonat rozhodnutí britského soudu o bezodkladném navrácení dítěte, založené na neoprávněnosti přemístění dítěte z místa obvyklého bydliště ve Velké Británii do České republiky a jeho zadržení na českém území, osvědčené tímto soudem poté, co si ověřil, že odpůrkyně v řízení dostala podle odstavce 2 písm. b) příležitost být vyslechnuta, a naopak dospěly k závěrům zcela opačným, tedy že k neoprávněnému přemístění a zadržení dítěte ve smyslu Haagské úmluvy nedošlo, pročež jsou oprávněny o žádosti stěžovatele o navrácení dítěte rozhodnout zcela autonomně". Ústavní soud dále v bodu 28 uvedl, že "konstatoval-li Vrchní soud v Londýně ve svém rozhodnutí ze dne 19. 3. 2014, že nezletilý má na území Anglie a Walesu skutečný pobyt, který získal krátce po datu 12. 12. 2011, od té doby jej nikdy neztratil a jeho přemístění do České republiky dne 22. 11. 2013 bylo proto protiprávní, představují taková zjištění Vrchního soudu v Londýně, jakožto soudu členského státu Evropské unie příslušného ve věci rodičovské zodpovědnosti podle čl. 8 odst. 1 Nařízení a současně příslušného ve věci únosu dítěte podle čl. 10, překážku pro meritorní přezkum této otázky ze strany soudů České republiky. (...) Vykonávací řízení se sice řídí právem dožádaného státu (čl. 47 odst. 1), rozhodnutí vydané soudem jiného členského státu a osvědčené v souladu s čl. 42 odst. 1 se ale vykoná v dožádaném státě za stejných podmínek, za jakých by bylo v tomto členském státě vykonáno, kdyby v něm bylo i vydáno (čl. 47 odst. 2)".
86. Z právě uvedeného vyplývá, že závěry Ústavního soudu přijaté v citovaném nálezu jsou aplikovatelné pouze na situace, kdy soud členského státu vydá a osvědčí rozhodnutí podle čl. 11 odst. 8 ve spojení s čl. 42 nařízení Brusel II bis. O takové rozhodnutí však v nyní projednávané věci nejde, neboť pro jeho vydání nebyly naplněny podmínky stanovené v čl. 11 odst. 8 Nařízení (viz bod 67). Předmětná britská rozhodnutí (tj. rozhodnutí vydaná v členském státě původu) totiž nebyla vydaná po rozhodnutí o nenavrácení dítěte soudem členského státu, do kterého bylo dítě neoprávněně odebráno. Naopak, tzv. návratové řízení podle Haagské úmluvy u Městského soudu v Brně (jakožto soudu členského státu, do kterého bylo dítě odebráno) probíhalo až po vydání britských rozhodnutí. Jinými slovy, britská rozhodnutí nemohou představovat rozhodnutí "druhé šance", jimiž soud členského státu původu může zvrátit rozhodnutí o nenavrácení dítěte vydané v tzv. návratovém řízení v členském státě, do kterého bylo dítě uneseno, jelikož takové rozhodnutí o nenavrácení dítěte v době rozhodování britským soudem neexistovalo.
87. Lze tedy uzavřít, že původní britská rozhodnutí nejsou rozhodnutími osvědčenými podle čl. 42 Nařízení, nýbrž jsou obdobou předběžného opatření podle českých procesních předpisů, které britský soud vydal, aby mohl následně rozhodnout o meritu věci, tj. především o úpravě péče o dítě a styku. Z výše uvedeného dále plyne, že předmětná britská rozhodnutí je nutno považovat za rozhodnutí ve věcech rodičovské zodpovědnosti, která můžou být vykonatelná pouze podle čl. 28 Nařízení (viz bod 72).
88. V tomto smyslu nelze přejít skutečnost, že závěry nálezu sp. zn. II. ÚS 3742/14 nejsou v tomto ohledu zcela přiléhavé. Ústavní soud nicméně nynějším nálezem (a v nynější fázi řízení) nerozporuje právní názor Ústavního soudu dříve vydaný ve smyslu § 23 zákona o Ústavním soudu. Tzv. ratio decidendi, která z citovaného nálezu vyplývá, je, že nelze meritorně přezkoumávat otázku obvyklého bydliště dítěte v řízení o výkonu rozhodnutí vydaného ve smyslu čl. 11 odst. 8 Nařízení, osvědčeného podle čl. 42 Nařízení. Uvedený právní názor je v souladu s výše vyjádřenými závěry ohledně výkonu rozhodnutí nařizujícího návrat dítěte ve smyslu čl. 11 odst. 8 Nařízení, tedy že vykonatelné rozhodnutí stanovící navrácení dítěte vydané v jednom členském státě se uznává a je vykonatelné v jiném členském státě bez nutnosti prohlášení vykonatelnosti a bez možnosti námitky proti uznání rozhodnutí, bylo-li rozhodnutí osvědčeno v členském státě původu podle čl. 42 Nařízení (viz body 66-67). Ústavní soud v nyní projednávaném případě pouze dospěl k závěru, že soudy v průběhu několika řízení správně neidentifikovaly povahu předmětných britských rozhodnutí. Ústavní soud nadto neposuzuje totožnou věc jako ve věci sp. zn. II. ÚS 3742/14, neboť předmětem řízení není ústavnost již skončeného návratového řízení vedeného u Městského soudu v Brně, ale to, zda Okresní soud v Kladně zastavením výkonu předmětných britských rozhodnutí porušil ústavně zaručená práva stěžovatele - což se podle Ústavního soudu stalo.
VIII. 2 b) Způsob aplikace § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. v řízení o výkonu rozhodnutí soudu jiného členského státu ve věci rodičovské zodpovědnosti
89. Obecné soudy zastavily výkon předmětných britských rozhodnutí napadenými usneseními podle § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř., protože dospěly k závěru, že přemístění nezletilého na území Anglie a Walesu není v jeho zájmu a jeho navrácení by s ohledem na dobu uplynulou od předmětných rozhodnutí britského soudu znamenalo pro dítě značnou psychickou újmu. Způsob, jakým obecné soudy aplikovaly předmětné ustanovení a jakým jeho použití odůvodnily, je nicméně v rozporu s unijní i mezinárodní úpravou, jakož i českým ústavním pořádkem.
90. Jak je podrobně popsáno výše, nařízení Brusel II bis spolu s Haagskou úmluvou obsahují přímo aplikovatelná pravidla, podle kterých obecné soudy musejí postupovat ve věcech neoprávněného odebrání nebo zadržení dítěte v jiném členském státě než členském státě původu. Otázky, zda je návrat dítěte v jeho nejlepším zájmu a kde má dítě obvyklé bydliště, lze posuzovat výhradně v rámci tzv. návratového řízení podle Haagské úmluvy (viz zejména čl. 13 a 20 Haagské úmluvy), které je vedeno podle § 478 a násl. zákona o zvláštních řízeních soudních (zvláštní ustanovení pro řízení o navrácení nezletilého dítěte ve věcech mezinárodních únosů dětí). Nařízení Brusel II bis obsahuje speciální úpravu důvodů, pro které lze návrh na prohlášení vykonatelnosti rozhodnutí ve věcech rodičovské zodpovědnosti zamítnout (viz bod 72).