Nález
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Vladimíra Sládečka, soudce Tomáše Lichovníka a soudce zpravodaje Jaromíra Jirsy o ústavní stížnosti stěžovatele J. R., zastoupeného JUDr. Michalem Zemanem, advokátem, se sídlem v Praze 5, Plaská 623/5, proti rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 13 Co 397/2019-143 ze dne 15. 1. 2020 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 č. j. 34 C 337/2018-114 ze dne 4. 9. 2019, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 5 jako účastníků řízení a M. N., zastoupeného JUDr. Karlem Vlčkem, Ph.D., advokátem, se sídlem v Praze 5, Malátova 633/12, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
I. Rozsudkem Městského soudu v Praze č. j. 13 Co 397/2019-143 ze dne 15. 1. 2020 a rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 5 č. j. 34 C 337/2018-114 ze dne 4. 9. 2019 bylo porušeno právo stěžovatele na soudní ochranu zaručené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.II. Rozsudek Městského soudu v Praze č. j. 13 Co 397/2019-143 ze dne 15. 1. 2020 a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 č. j. 34 C 337/2018-114 ze dne 4. 9. 2019 se zrušují.
Odůvodnění
I. Vymezení předmětu řízení před Ústavním soudem
1. Stěžovatel se v ústavní stížnosti domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí a tvrdí, že jimi byla porušena jeho základní práva, a to právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), právo na ochranu majetku podle čl. 11 odst. 1 Listiny a na právní pomoc podle čl. 37 odst. 2 Listiny. Stěžovatel dále namítá porušení čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě.
II. Rekapitulace procesního vývoje a skutkových okolností věci
2. Vedlejší účastník dne 13. 11. 2015 napadl stěžovatele úderem ruky s úmyslem ublížit mu na zdraví z důvodu tvrzeného obtěžování bývalé přítelkyně stěžovatele - současné přítelkyně vedlejšího účastníka. Stěžovatel upadl na zem, kde do něj vedlejší účastník minimálně jednou kopl a opakovaně jej udeřil rukou; stěžovatel utrpěl otřes mozku, zhmoždění a blok krční páteře. Proti vedlejšímu účastníkovi bylo zahájeno trestní stíhání pro přečin ublížení na zdraví ve stadiu pokusu v souběhu s přečinem výtržnictví. Vedlejší účastník se k trestnému činu doznal, nahradil příslušné pojišťovně náklady za ošetření stěžovatele, kterému zaslal omluvný dopis a zaplatil mu 11 873 Kč (tj. ušlou mzdu za dobu pracovní neschopnosti). Předmětné trestní stíhání bylo usnesením Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 5 (dále jen "obvodní státní zastupitelství") č. j. 1 ZT 75/2017-11 ze dne 19. 6. 2017 podmíněně zastaveno podle § 307 trestního řádu a vedlejšímu účastníkovi byla stanovena zkušební doba v trvání 20 měsíců. Jelikož stěžovatelem uplatněný nárok na náhradu škody spočívající v přímých výdajích, imateriální újmě a bolestném v celkové výši 239 633 Kč nebyl podle státní zástupkyně dostatečně prokázán, byl stěžovatel s tímto nárokem odkázán na občanskoprávní řízení; jeho stížnost proti právě uvedenému usnesení byla zamítnuta.
3. Dne 14. 5. 2018 stěžovatel navrhl Obvodnímu soudu pro Prahu 5 (dále též jen "nalézací soud") jako soudu trestnímu, aby byla vedlejšímu účastníkovi uložena povinnost nahradit stěžovateli jakožto poškozenému náklady řízení vzniklé přibráním zmocněnce podle § 154 odst. 1 ve spojení s § 155 odst. 4 trestního řádu; již v původním návrhu stěžovatel výslovně odkázal na komentářovou literaturu k trestnímu řádu, podle které může být podkladem pro přiznání nákladů vzniklých přibráním zmocněnce ve smyslu § 154 trestního řádu i usnesení, jímž se podmíněně zastavuje trestní stíhání.
4. Nalézací soud vyhodnotil předmětné podání jako civilní žalobu a věci přidělil civilní spisovou značku 16 C 146/2018; usnesením č. j. 16 C 146/2018-63 ze dne 21. 5. 2018 stěžovatele vyzval, aby nalézacímu soudu sdělil, co mínil návrhem ze dne 14. 5. 2018, aby bylo zcela zřejmé, zda jde o žalobu dle § 79 odst. 1 občanského soudního řádu či o návrh ve smyslu § 154 odst. 1 trestního řádu. Stěžovatel v podání doručeném nalézacímu soudu dne 29. 5. 2018 uvedl, že podává návrh v později uvedeném smyslu, a požádal, aby věc byla předložena trestnímu soudu. Nalézací soud následně zaslal soudní spis obvodnímu státnímu zastupitelství - s tím, že je pro rozhodnutí o předmětném návrhu stěžovatele příslušné analogicky podle § 151 odst. 3 trestního řádu. Obvodní státní zastupitelství soudní spis nalézacímu soudu vrátilo - s tím, že § 151 odst. 3 trestního řádu v dané věci použít nelze a že pro rozhodnutí v dané věci je příslušný pouze soud. Dne 26. 6. 2018 vydala předsedkyně nalézacího soudu pokyn, že v dané věci jde o nárok na náhradu škody, která žalobci vznikla v příčinné souvislosti s protiprávním jednáním žalovaného, a to s odkazem na judikaturu [rozhodnutí Nejvyššího soudu Československé socialistické republiky (dále jen "NSČSR") uveřejněné pod č. 71/1971 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek]. K výzvě nalézacího soudu ze dne 17. 7. 2018, která odkazovala na pokyn předsedkyně i právě citovanou judikaturu, stěžovatel v podání doručeném dne 2. 8. 2018 znovu uvedl, že návrh poškozeného stěžovatele nikdy nebyl zamýšlen jako návrh na zahájení občanskoprávního řízení a žádá o projednání návrhu podle trestního řádu; znovu přitom poukázal na výše uvedenou komentářovou literaturu a na to, že citované rozhodnutí NSČSR je zastaralé a nelze jej podle současné úpravy aplikovat. Dne 20. 8. 2018 vzal stěžovatel svůj původní návrh zpět a nalézací soud usnesením č. j. 16 C 146/2018-93 ze dne 20. 8. 2018 řízení zastavil.
III. Obsah napadených rozhodnutí
5. Stěžovatel následně podal dne 12. 11. 2018 žalobu, kterou se domáhal proti vedlejšímu účastníkovi zaplacení 27 770 Kč s příslušenstvím, a to jako náhradu škody, která mu (jako poškozenému) měla vzniknout vynaložením nákladů na právní zastoupení v rámci výše uvedeného trestního řízení. Napadeným rozsudkem nalézací soud stěžovatelovu žalobu zamítl (výrok I) a uložil stěžovateli povinnost zaplatit 9 147,60 Kč na náhradě nákladů řízení k rukám právního zástupce vedlejšího účastníka (výrok II). Nalézací soud dospěl k závěru, že je možné rozhodnout o povinnosti odsouzeného k náhradě nákladů poškozeného podle § 154 a § 155 odst. 4 trestního řádu pouze v případě, je-li ve věci rozhodnuto pravomocným rozsudkem. Jelikož v projednávané kauze bylo zvoleno řešení jiné (tzv. odklon podmíněným zastavením trestního stíhání), náhradu nákladů poškozenému přiznat nelze. Podle nalézacího soudu je úprava náhrady nákladů poškozeného v trestním řízení, obsažená v trestním řádu, úpravou speciální ve vztahu k obecné úpravě náhrady škody podle občanského zákoníku, proto je třeba postupovat podle ní a ustanovení občanského zákoníku aplikovat nelze.
6. Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") jako soud odvolací rozhodnutí nalézacího soudu co do výroku I napadeným rozsudkem potvrdil jako věcně správné; výrok II o nákladech řízení změnil tak, že se jejich náhrada vedlejšímu účastníkovi nepřiznává. Městský soud zároveň stěžovateli uložil povinnost zaplatit vedlejšímu účastníkovi na náhradě nákladů odvolacího řízení 6 098 Kč. Městský soud se se skutkovými i právními závěry nalézacího soudu ztotožnil. Za překonaný označil názor, podle kterého náklady zastoupení poškozeného v trestním řízení představují škodu, jež mu vznikla v příčinné souvislosti s trestným činem; z uvedeného důvodu tyto náklady nelze podle městského soudu přiznat ani v občanskoprávním řízení.
IV. Argumentace stěžovatele
7. V ústavní stížnosti stěžovatel předně tvrdí, že svým původním podáním se jako poškozený domáhal náhrady nákladů vzniklých přibráním zmocněnce podle trestního řádu, a to s ohledem na názor vyjádřený v komentářové literatuře, podle kterého je možné postupovat podle § 154 trestního řádu i v případech, kdy je trestní řízení podmíněně zastaveno podle § 307 trestního řádu. Nalézací soud stěžovatele následně s odkazem na starší judikaturu NSČSR "přesvědčil", aby se domáhal svého nároku v rámci civilního řízení. Stěžovatel proto vzal svůj původní návrh zpět, aby v novém návrhu mohl uvést civilněprávní argumentaci. Obecné soudy však následně nárok stěžovatele popřely s odkazem na trestněprávní ustanovení a judikaturu. Podle stěžovatele právě uvedeným postupem nalézací soud směšoval a zaměňoval svoje pravomoci, které mu jako soudu (civilnímu a trestnímu) náležejí.
8. Stěžovatel dále uvádí, že obecné soudy nesprávně dospěly k závěru, že § 154 a 155 trestního řádu představují úpravu lex specialis k úpravě náhrady škody podle občanského zákoníku. Podle stěžovatele není dán žádný legitimní důvod, proč by nebylo možné majetkovou újmu spočívající v prokazatelně vynaložených výdajích za právní služby v souvislosti s protiprávním jednáním třetí osoby uplatnit v civilním řízení. V případě akceptace závěrů obsažených v napadených rozsudcích by podle stěžovatele byli poškození omezeni v právu na právní pomoc, neboť by se pro možnost užití některého z odklonů podle trestního řádu zdráhali nechat se za účelem efektivní ochrany svých práv zastoupit advokátem. Není-li v případě podmíněného zastavení trestního stíhání možné náhradu majetkové škody spočívající v nákladech na právní zastoupení žádat ani v trestním, ani v civilním řízení, jde o významnou mezeru v právním řádu, v důsledku které dochází k porušování práva na spravedlivý proces (denegatio iustitiae).
9. Nepřiznáním požadované částky obecné soudy podle stěžovatele porušily jeho právo na ochranu majetku, jelikož stěžovatel je osobou běžných majetkových poměrů a 27 700 Kč pro něj není částkou bagatelní. Stěžovatel konečně uvádí, že rozhodnutí městského soudu je v části ukládající stěžovateli povinnost nahradit vedlejšímu účastníkovi náklady odvolacího řízení nedostatečně odůvodněno a je zároveň překvapivé.
V. Vyjádření k ústavní stížnosti
10. Soudce zpravodaj podle § 42 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu") vyzval účastníky řízení a vedlejší účastníky řízení, aby se k ústavní stížnosti stěžovatele vyjádřili.
11. Městský soud ve svém vyjádření uvedl, že porušení základních práv stěžovatele nelze spatřovat ve skutečnosti, že nerozhodl podle jeho představ. Podle městského soudu je napadené rozhodnutí v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu i Ústavního soudu a není si vědom, že by jeho postupem byla porušena ústavně zaručená práva stěžovatele; ve zbytku odkázal na odůvodnění napadeného rozsudku. Nalézací soud ve svém vyjádření toliko odkázal na odůvodnění napadeného rozsudku.
12. Vedlejší účastník ve svém vyjádření uvedl, že ústavní stížnost stěžovatele je podle jeho názoru bezdůvodná, neboť napadená rozhodnutí obecných soudů jsou řádně odůvodněna a jsou přesvědčivá. Ústavní stížností stěžovatel podle vedlejšího účastníka pouze polemizuje se závěry obecných soudů, aniž by tvrdil, v čem spočívá zásah do jeho ústavně chráněných práv. Vedlejší účastník dále uvádí, že stěžovatel pomíjí skutečnost, že právo nechat se zastoupit nekoreluje s právem na náhradu nákladů řízení. Odkazy stěžovatele na judikaturu jsou podle vedlejšího účastníka nepřiléhavé. Rozhodnutí městského soudu v části týkající se nákladů řízení za překvapivé ve smyslu rozhodovací praxe Ústavního soudu považovat nelze, neboť městský soud vedlejšímu účastníkovi nepřiznal náhradu nákladů právě proto, že základ sporu spočíval v jeho trestněprávním jednání.
VI. Replika stěžovatele
13. Jelikož obecné soudy ve svých vyjádřeních žádné nové skutečnosti neuvedly, reagoval stěžovatel ve své replice doručené Ústavnímu soudu dne 24. 7. 2020 pouze na vyjádření vedlejšího účastníka.
14. Kromě opakujících se argumentů stěžovatel v replice uvedl následující: Postupem soudů bylo porušeno jeho vlastnické právo, neboť mu v důsledku napadení vznikla újma a neexistuje žádný důvod, proč by její náhrada neměla být přiznána v civilním řízení. Vznik škody vedlejší účastník nerozporuje, zavinění a protiprávnost jednání spočívá v tom, že se vedlejší účastník vůči stěžovateli dopustil pokusu násilného úmyslného trestného činu, a příčinná souvislost je dána, neboť kdyby stěžovatel nebyl napaden, nemusel by platit odměnu svému advokátovi. V souvislosti s tvrzeným porušením práva na právní pomoc podle čl. 37 odst. 2 Listiny stěžovatel uvádí, že aprobace přístupu obecných soudů by fakticky zakládala nerovnost stran v trestním řízení v neprospěch poškozených trestným činem, neboť poškození by se v důsledku zastávaného postupu zdráhali přibrat advokáta jako zmocněnce pro trestní řízení z obavy, že v případě užití odklonu budou muset nést náklady zastoupení advokátem sami.
VII. Předpoklady řízení před Ústavním soudem
15. Ústavní stížnost byla oprávněnou osobou podána včas (§ 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu) a není nepřípustná ve smyslu § 75 odst. 1 téhož zákona; stěžovatel je řádně zastoupen advokátem (§ 30 odst. 1 zákona o Ústavním soudu) a Ústavní soud je k projednání ústavní stížnosti příslušný.
VIII. Upuštění od ústního jednání
16. Ústavní soud podle § 44 zákona o Ústavním soudu zvážil, zda ve věci není třeba konat ústní jednání; dospěl k závěru, že by to nepřispělo k dalšímu objasnění věci, než jak se s ní Ústavní soud seznámil z vyžádaného spisu a písemných úkonů stěžovatele a účastníků řízení. Nekonání ústního jednání odůvodňuje také skutečnost, že Ústavní soud nepovažoval za potřebné provádět dokazování.
IX. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
17. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod. Ústavní soud následuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci [srov. nález sp. zn. III. ÚS 23/93 ze dne 1. 2. 1994 (N 5/1 SbNU 41)]; výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ přísluší obecným soudům a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat pouze za situace, kdy je rozhodování obecných soudů stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti.
18. Princip předvídatelnosti práva, který úzce souvisí s principem právní jistoty, je nutným předpokladem obecné důvěry občanů v právo a systém soudů (viz např. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 2. 2. 2011 ve věci Ştefănică a ostatní proti Rumunsku, č. stížnosti 38155/02, § 38). Stabilitu práva, právní jistotu jednotlivce a v konečném důsledku též míru důvěry občanů v instituce právního státu však krom kvality psaných právních pravidel ovlivňuje i to, jakým způsobem je vykládají státní orgány aplikující právní pravidla - především soudy [viz nález sp. zn. IV. ÚS 334/11 ze dne 26. 11. 2012 (N 194/67 SbNU 329)]. Právní jistota představuje faktor, který je nutné zohlednit při přezkoumávání postupů státních orgánů - je totiž základním (materiálním) prvkem právního státu [srov. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 6. 3. 2008 ve věci Beian proti Rumunsku (č. 1), č. stížnosti 30658/05, § 39]. Jinými slovy, jedním ze základních smyslů práva jako takového je řídit nejrůznější škálu lidské činnosti, a pokud soudy či jiné orgány veřejné moci aplikují právo nepředvídatelně, znemožňují tím jednotlivci vést život v souladu s požadavky právního řádu. Jednotlivec má tedy právo na dobrou víru v akty veřejné moci, jimž svědčí presumpce správnosti, přičemž ze zásady ochrany důvěry občanů v právo vyplývá povinnost orgánů veřejné moci, aby při posouzení toho, zda určitý procesní prostředek ochrany práva byl podán řádně a včas, respektovaly princip důvěry jednotlivce ve správnost aktů veřejné moci [viz bod 22 nálezu sp. zn. II. ÚS 216/18 ze dne 2. 4. 2019 (N 48/93 SbNU 155), všechna rozhodnutí jsou dostupná též na https://nalus.usoud.cz].
19. K problematice nákladů řízení se Ústavní soud konstantně staví rezervovaně a podrobuje ji pouze omezenému ústavněprávnímu přezkumu. Z hlediska kritérií spravedlivého procesu totiž nelze klást rovnítko mezi řízení vedoucí k rozhodnutí ve věci samé a nákladové rozhodování, neboť "spor" o náklady řízení zpravidla nedosahuje intenzity opodstatňující výrok Ústavního soudu o porušení ústavně zaručených práv stěžovatele. Otázka náhrady nákladů řízení může nabýt ústavněprávní dimenzi pouze v případě extrémního vykročení z pravidel upravujících toto řízení, což nastává např. v důsledku interpretace a aplikace příslušných ustanovení zákona, v nichž by byl obsažen prvek svévole, nebo zjistí-li Ústavní soud extrémní rozpor s principy spravedlnosti, nebo že bylo zasaženo i jiné základní právo [viz např. nález sp. zn. IV. ÚS 2119/11 ze dne 3. 4. 2012 (N 70/65 SbNU 3) či bod 18 nálezu sp. zn. IV. ÚS 3017/19 ze dne 28. 4. 2020 (N 78/99 SbNU 445)].
20. Z argumentace stěžovatele a ze skutečností zjištěných z vyžádaných soudních spisů je patrné, že pro posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti je klíčové posoudit postup obecných soudů, které poškozenému stěžovateli náhradu nákladů v rámci civilního řízení o žalobě na náhradu škody nepřiznaly poté, co jeho původní žádost o náhradu nákladů, zjevně založenou na trestněprávních předpisech, zařadily do civilněprávního řízení. V důsledku toho vzal stěžovatel svůj původní návrh zpět; následně upravil argumentaci a podal návrh civilní, s nímž ovšem také neuspěl, aniž by se soudy zabývaly podstatou problému. Ústavní soud proto nejprve shrnuje obecná východiska týkající se problematiky náhrady nákladů poškozených vzniklých v rámci trestního řízení (IX. 1), která následně aplikuje na stěžovatelův případ (IX. 2).
IX. 1 Obecná východiska týkající se problematiky náhrady nákladů poškozených vzniklých v rámci trestního řízení
21. Problematikou náhrady nákladů řízení poškozeného v trestním řízení podle § 154 trestního řádu se Ústavní soud v minulosti již několikrát meritorně zabýval. Při posuzování nároku poškozených na náhradu nákladů vzniklých přibráním zmocněnce je nutné vzít v úvahu, že "z ochranné funkce státu plynoucí z ústavních kautel práva na soudní ochranu zakotvených v hlavě páté Listiny (...) vyplývá nejen právo osoby poškozené trestným činem na uplatnění jejích práv samotnou účastí v trestním řízení, nýbrž i právo na zajištění jejich účinného hájení, a to včetně práva požadovat náhradu nákladů s tím spojených; jiný postup, než který požaduje kogentní ustanovení § 154 odst. 2 trestního řádu, proto musí být jako výjimka ze zásady náležitě odůvodněn, jinak dojde k porušení čl. 36 odst. 1 a 4 Listiny" [bod 19 nálezu sp. zn. IV. ÚS 3555/19 ze dne 28. 7. 2020 (N 156/101 SbNU 89)]. Účast poškozeného v trestním řízení má již sama o sobě satisfakční funkci, i kdyby v něm neuplatňoval žádný nárok v adhezním řízení. Ohledně náhrady nákladů poškozeného se nemohou sama o sobě uplatnit omezení ústavního přezkumu tzv. bagatelních a "nákladových" věcí, neboť tato náhrada nepředstavuje pouze příslušenství pohledávky, již poškozený v adhezním řízení uplatňuje, ale samostatný nárok poškozeného, který slouží k zajištění jeho veřejného subjektivního práva k účasti na trestním řízení [viz bod 73 nálezu sp. zn. Pl. ÚS 32/16 ze dne 8. 8. 2017 ve znění opravného usnesení ze dne 21. 8. 2017 (N 139/86 SbNU 369; 345/2017 Sb.)].
22. Právo poškozené osoby na zajištění efektivního hájení jejích práv v rámci trestního řízení a na náhradu výdajů s tím spojených vyplývá i z judikatury Evropského soudu pro lidská práva a práva Evropské unie. V souladu s čl. 13 Úmluvy musí mít každý, jehož práva a svobody přiznané Úmluvou byly porušeny, účinné opravné prostředky před národním orgánem. Podle ESLP z požadavků kladených Úmluvou na účinnost (trestního) vyšetřování vyplývá, že oběť musí být do řízení zapojena v každém případě v rozsahu nezbytném pro zajištění jejích oprávněných zájmů (viz např. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Isayeva a ostatní proti Rusku ze dne 24. 2. 2005, č. stížností 57947/00, 57948/00 a 57949/00, § 212-213). Obdobně pak z čl. 47 Listiny základních práv Evropské unie vyplývá, že každý, jehož práva a svobody zaručené právem unie byly porušeny, má za podmínek stanovených tímto článkem právo na účinné prostředky nápravy před soudem. Ze směrnice Evropského parlamentu a Rady 2012/29/EU ze dne 25. října 2012, kterou se zavádí minimální pravidla pro práva, podporu a ochranu obětí trestného činu a kterou se nahrazuje rámcové rozhodnutí Rady 2001/220/SVV, (dále jen "směrnice") pak vyplývá, že "[o]d obětí by se nemělo očekávat, že ponesou výdaje v souvislosti se svou účastí v trestním řízení" (bod 47 odůvodnění směrnice), a že "[č]lenské státy poskytnou obětem, které se účastní trestního řízení, možnost náhrady výdajů vzniklých v důsledku jejich aktivní účasti v trestním řízení, a to v souladu s jejich postavením v příslušném systému trestního soudnictví" (čl. 14 směrnice).
23. V nálezu sp. zn. I. ÚS 1397/14 ze dne 19. 2. 2015 (N 38/76 SbNU 515) Ústavní soud dospěl k závěru, že zvláštní postavení poškozeného odůvodňuje zakotvení zásady oprávněnosti náhrady jím vynaložených nákladů (§ 154 odst. 2 trestního řádu), která může ustoupit do pozadí jen z důvodu existence výjimečných okolností. Nepřiznání náhrady nákladů poškozeného představuje výjimečný postup i v případech, kdy soudy odkáží poškozeného s jeho nárokem na občanskoprávní řízení. Rozhodnutí o náhradě nákladů řízení podle § 155 odst. 4 trestního řádu musí být založeno na zjištění, jaké jednání bylo přímo prokázáno odsouzenému ve vztahu k poškozenému v trestním řízení; to platí tím spíše, je-li poškozený odkázán na řízení ve věcech občanskoprávních, takže o náhradě škody nebylo v trestním řízení v jeho věci rozhodováno [viz nález sp. zn. III. ÚS 3570/15 ze dne 9. 8. 2016 (N 149/82 SbNU 371)].
24. V usnesení sp. zn. IV. ÚS 1506/14 ze dne 25. 6. 2014 Ústavní soud shledal jako zjevně neopodstatněnou ústavní stížnost, jež směřovala proti závěru obecného soudu, podle kterého z § 154 a § 155 odst. 4 trestního řádu vyplývá, že k tomu, aby bylo možné rozhodnout o povinnosti odsouzeného k náhradě nákladů poškozeného, musí být ve věci rozhodnuto pravomocným rozsudkem, to znamená, že v případě vyústění trestního stíhání v takzvaný odklon (např. podmíněné zastavení trestního stíhání podle § 307 trestního řádu) nelze postupovat podle § 154 a § 155 odst. 4 trestního řádu. V bodu 72 výše citovaného nálezu sp. zn. Pl. ÚS 32/16 plénum Ústavního soudu zároveň uvedlo, že náhrada nákladů trestního řízení může být poškozenému přiznána pouze postupem podle § 154 trestního řádu, a tedy na rozdíl od jiných nároků nemůže být uplatněna v řízení ve věcech občanskoprávních; civilní soud totiž náhradu nákladů poškozených v trestním řízení podle trestního řádu přiznat nemůže.
25. Ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu (vyd. 3/2008, sb. č. 13/2008, str. 202) bylo publikováno usnesení Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích (dále jen "krajský soud") sp. zn. 13 To 490/2006 ze dne 31. 10. 2006, podle něhož povinnost k náhradě nákladů poškozeného nelze uložit obviněnému, u kterého bylo rozhodnuto o podmíněném zastavení trestního stíhání nebo o schválení narovnání. Podle krajského soudu samotné rozhodnutí o podmíněném zastavení trestního stíhání nevylučuje možnost, že bude později rozhodnuto o pokračování v trestním stíhání, a pokud by další řízení skončilo odsuzujícím rozsudkem, pak by nic nebránilo podání návrhu, aby odsouzenému byla uložena povinnost k náhradě nákladů poškozeného. Zároveň nic nebrání poškozenému v předcházejícím řízení uplatnit nároky na náhradu dosavadních nákladů poškozeného do dohody ohledně náhrady škody způsobené pachatelem. V usnesení č. j. 6 Tdo 992/2014-17 ze dne 28. 8. 2014 zároveň Nejvyšší soud uvedl, že náklady vzniklé poškozenému v souvislosti s trestním řízením je nutné považovat za samostatný, specifický institut (majetkovou újmu sui generis), který netvoří součást škody způsobené trestným činem; za škodu v pojetí § 307 trestního řádu, jejíž úhrada, resp. dohoda o její úhradě, případně opatření k její úhradě, je předpokladem podmíněného zastavení trestního stíhání, pak nelze považovat náklady poškozeného vzniklé v rámci trestního řízení, včetně nákladů spojených s přibráním zmocněnce.
26. Část doktríny s výše uvedenou judikaturou (implicitně) souzní. Prof. Jelínek na výše citované publikované usnesení krajského soudu vysloveně odkazuje (viz JELÍNEK, J. a kol. Trestní zákoník a trestní řád s poznámkami a judikaturou. 8. vyd. Praha: Leges, 2020, s. 885). Stejně tak na uvedený judikát opakovaně odkazují prof. Šámal spolu s dr. Škvainem, kteří zároveň uvádějí, že "[v]zhledem k tomu, že podmínkou uložení povinnosti k náhradě nákladů podle § 154 odst. 1 je alespoň částečné přiznání nároku na náhradu škody a podle § 154 odst. 2 i skutečnost, že obžalovaný je uznán vinným (§ 228 odst. 1), je počátek běhu lhůty, v níž poškozený musí nárok uplatnit, stanoven shodně s datem právní moci odsuzujícího rozsudku, resp. od právní moci výroku o náhradě škody, nemajetkové újmy v penězích nebo o vydání bezdůvodného obohacení, pokud by takový výrok nabyl právní moci později než výrok o vině a je-li pro přiznání náhrady nákladů výroku o náhradě škody, nemajetkové újmy v penězích nebo o vydání bezdůvodného obohacení třeba" (viz ŠÁMAL, P. a kol. Trestní řád. Komentář. 7. vyd. Praha: C. H. Beck, 2013, § 155, bod 6). Obdobně i dr. Sotolář dospívá k závěru, že podmíněné ukončení trestního stíhání není spojeno s povinností k náhradě nákladů poškozeného, která je navázána na rozhodnutí soudu o přiznání nároku na náhradu škody v adhezním řízení (viz SOTOLÁŘ, A. In: DRAŠTÍK, A., FENYK, J. a kol. Trestní řád. Komentář. Praha: Wolters Kluwer, 2017, § 154, bod 2, a § 307, body 124 a 174).
27. Část komentářové literatury naopak k možnosti uložení povinnosti nahradit náklady řízení poškozenému v případě podmíněného zastavení trestního stíhání uvádí následující: "Podkladem pro vyslovení této povinnosti může být i usnesení, jímž se schvaluje narovnání nebo se podmíněně zastavuje trestní stíhání [§ 309 odst. 1 písm. b) a § 307 odst. 1 písm. b)]. Opačný právní názor by vedl k nezájmu poškozených se na těchto odklonech podílet. (...) Zákon, stejně jako judikatura, se jednoznačně nevyjadřují k otázce, zda lze o povinnosti podle tohoto ustanovení [§ 155 odst. 4 trestního řádu] rozhodnout i tehdy, když nárok poškozeného vyplývá z jiného rozhodnutí, než je pravomocný odsuzující rozsudek. V jiných případech uložení uvedené povinnosti může přicházet v úvahu u podmíněného zastavení trestního stíhání nebo u narovnání či schválení dohody o vině a trestu, kde se obviněnému ukládá povinnost poškozenému uhradit vzniklou škodu (§ 154 odst. 1), a to i přes rozdílnou vykonatelnost takových výroků. Náhrada takových nákladů ale může být součástí dohody mezi obviněným a poškozeným" (viz KRÁL, V. In: DRAŠTÍK, A., FENYK, J. a kol. Trestní řád. Komentář. Praha: Wolters Kluwer, 2017, § 154, bod 2, a § 155, bod 7).
28. Výše uvedená obecná východiska týkající se problematiky náhrady nákladů poškozeného v trestním řízení vzniklých přibráním zmocněnce lze shrnout následovně: Za prvé, z ústavních kautel práva na soudní ochranu vyplývá právo osoby poškozené trestným činem na zajištění účinného hájení práv v rámci trestního řízení včetně práva požadovat náhradu nákladů s tím spojených. Za druhé, podle Ústavního soudu civilní soud náhradu nákladů poškozených v trestním řízení v řízení ve věcech občanskoprávních přiznat nemůže, neboť náhrada nákladů trestního řízení může být poškozenému přiznána pouze postupem podle § 154 trestního řádu. Za třetí, podle Nejvyššího soudu nelze povinnost k náhradě nákladů poškozeného uložit obviněnému, u kterého bylo rozhodnuto o podmíněném zastavení trestního stíhání nebo o schválení narovnání. Za čtvrté, z judikatury Nejvyššího soudu vyplývá, že za škodu v pojetí trestního řádu, jejíž úhrada či dohoda o její úhradě, případně opatření k její úhradě, je podmínkou pro podmíněné zastavení trestního stíhání, nelze považovat náklady poškozeného vzniklé přibráním zmocněnce. Za páté, část doktríny právě uvedené závěry Nejvyššího soudu rozporuje.
IX. 2 Aplikace obecných východisek na projednávaný případ
29. Výše uvedená obecná východiska Ústavní soud zhodnotil ve světle nyní projednávaného případu a dospěl k závěru, že ústavní stížnost stěžovatele je důvodná. Poškozený v trestním řízení má právo na náhradu nákladů vzniklých přibráním zmocněnce, byť trestní stíhání obviněného bylo podmíněně zastaveno podle § 307 trestního řádu [IX. 2 a)]. Nebyly-li náklady vzniklé poškozenému přibráním zmocněnce zahrnuty do škody v pojetí trestního řádu, jejíž úhrada nebo dohoda o její úhradě, případně opatření k její úhradě, je předpokladem podmíněného zastavení trestního stíhání, je třeba náhradu takových nákladů poškozenému přiznat analogicky podle § 154 a § 155 odst. 4 trestního řádu [IX. 2 b)]. Jestliže pak obecné soudy návrh stěžovatele nepostoupily příslušnému trestnímu soudu a přes svůj nedostatek pravomoci o návrhu rozhodly v rámci civilněprávního řízení, porušily tím stěžovatelovo právo domáhat se náhrady nákladů vzniklých přibráním zmocněnce, což zároveň vedlo k porušení práva stěžovatele na soudní ochranu [IX. 2 c)].
IX. 2 a) Právo poškozeného domáhat se náhrady nákladů vzniklých přibráním zmocněnce v případě podmíněného zastavení trestního stíhání
30. Jak je vyloženo výše, z ústavních kautel práva na soudní ochranu zakotvených v hlavě páté Listiny vyplývá nejen právo osoby poškozené trestným činem na uplatnění jejích práv samotnou účastí v trestním řízení, nýbrž i právo na zajištění jejich účinného hájení, a to včetně práva požadovat náhradu nákladů s tím spojených. Právo poškozeného na náhradu nákladů totiž slouží k zajištění jeho veřejného subjektivního práva k účasti na trestním řízení, jež sama o sobě plní satisfakční funkci. Od poškozených nelze očekávat, že ponesou nepřiměřené finanční náklady spojené se svou účastí v trestním řízení; opačný přístup by jim totiž bránil v efektivním hájení jejich práv.
31. Pro posouzení věci stěžovatele je v první řadě nutné vyrovnat se s otázkou, zda má poškozený v trestním řízení právo domáhat se náhrady nákladů vzniklých přibráním zmocněnce i v případě, že trestní stíhání obviněného bylo podmíněně zastaveno podle § 307 trestního řádu. Jinými slovy, vedl-li postup orgánů činných v trestním řízení k tomu, že stěžovateli jakožto poškozenému náhrada nákladů vzniklých přibráním zmocněnce přiznána nebyla, musí Ústavní soud nejprve posoudit, zda je takový výsledek (obecně) v souladu s jeho právem k efektivní účasti na trestním řízení vyplývajícím z požadavků práva na soudní ochranu. To mimo jiné znamená, že je nutné hodnotit, zda je důvodné vázat existenci práva poškozeného na náhradu nákladů vzniklých přibráním zmocněnce na způsob "skončení" trestního řízení.
32. Ústavní soud dospěl k závěru, že na použitelnost obecných závěrů vyjádřených vůči poškozenému v rámci trestního řízení nemůže mít vliv využití jedné z trestněprocesních alternativ - podmíněného zastavení trestního stíhání podle § 307 trestního řádu. V obecné rovině lze sice tvrdit, že užití tzv. odklonů může mít pozitivní vliv na postavení osoby poškozené trestným činem, nárokuje-li náhradu škody. Náhrada škody, dohoda o ní, či učinění jiných potřebných opatření k její úhradě, je totiž zpravidla podmínkou samotné aplikace určitého druhu odklonu, pročež poškozený se v takovém případě nemusí svého nároku domáhat často složitou, finančně i časově náročnou soudní cestou v trestním, popřípadě občanskoprávním řízení. Z takového "zlepšení" postavení poškozeného však nelze bez dalšího vyvozovat neexistenci práva poškozeného domáhat se náhrady nákladů vzniklých v trestním řízení přibráním zmocněnce.
33. Podmíněné zastavení trestního stíhání je fakultativní alternativou k potrestání, a proto není na jeho uplatnění nárok; soud - a v přípravném stadiu řízení státní zástupce - může rozhodnout o podmíněném zastavení trestního stíhání z vlastní iniciativy. Zákon zároveň neřadí mezi předpoklady podmíněného zastavení trestního stíhání souhlas poškozeného s tímto způsobem vyřízení věci; trestní stíhání obviněného tedy může být podmíněně zastaveno nezávisle na vůli poškozeného, tj. i když poškozený s takovým postupem nesouhlasí (viz § 307 trestního řádu). Z toho je nutné dovodit, že pokud poškozený, který se na počátku trestního řízení rozhoduje, zda se v něm nechá zastoupit advokátem, nemůže předvídat (a do jisté míry ovlivnit), jakým způsobem bude daná věc vyřízena, nelze po něm požadovat, aby sám nesl náklady vzniklé přibráním zmocněnce v případě, že trestní stíhání bude podmíněně zastaveno (na rozdíl od situace, kdy by trestní stíhání skončilo odsouzením obviněného).
34. Jak je uvedeno výše (viz bod 23), rozhodnutí o náhradě nákladů řízení podle § 155 odst. 4 trestního řádu musí být založeno na zjištění, jaké trestné jednání bylo přímo prokázáno odsouzenému ve vztahu k poškozenému v trestním řízení. Jednou ze zákonných podmínek podmíněného zastavení trestního stíhání je, že se obviněný k činu doznal [viz § 307 odst. 1 písm. a) trestního řádu]. Doznání obviněného k stíhanému činu přitom spočívá v jeho potvrzení, že se dopustil toho, co je mu kladeno za vinu; obviněný tedy musí uvést skutečnosti svědčící o tom, že skutek se stal v podobě, ve které je mu kladen za vinu, a že se ho dopustil zaviněně (v zákonem předpokládané formě) právě on (viz DRAŠTÍK, A., FENYK, J. a kol. Trestní řád. Komentář. Praha: Wolters Kluwer, 2017, § 307, bod 43). Pravdivost a vypovídající hodnotu doznání obviněného je potřeba dostatečně ověřit i dalšími důkazy. Byť tedy není v případě podmíněného zastavení trestního stíhání soudem vyslovena vina obviněného ani vůči němu není uložena trestní sankce (srov. čl. 40 odst. 1 Listiny, podle kterého o vině a trestu za trestné činy rozhoduje jen soud), neměly by být podle zákona pochybnosti o tom, že se obviněný vůči poškozenému skutku dopustil. Přestože rozhodnutím o podmíněném zastavení trestního stíhání není vyslovena vina a není jím ani ukládán trest, má aplikace tohoto odklonu charakter procesního sankčního opatření - jakožto druhu zákonem předpokládané trestněprávní reakce na spáchání trestného činu; souhlas i doznání obviněného pak mají vyjadřovat jeho dobrovolné převzetí odpovědnosti za spáchání trestného činu (viz ŠČERBA, F. Odklon jako sankční opatření. In: Trestněprávní revue, 2009, č. 2, s. 33). S ohledem na právě uvedené pak lze dospět k závěru, že požadavek, aby konkrétní trestné jednání bylo v rámci rozhodování o nároku na náhradu nákladů prokázáno obviněnému vůči poškozenému, obstojí i s ohledem na povahu a specifika institutu podmíněného zastavení trestního stíhání. Přijal-li obviněný dobrovolně sankční opatření, není nepřiměřené po něm požadovat, stejně jako v případě jeho odsouzení, aby poškozenému uhradil jeho náklady vzniklé přibráním zmocněnce - vždyť jedním z důvodů přijetí zákonné úpravy podmíněného zastavení trestního stíhání byla snaha přispět k rychlejšímu a efektivnějšímu vyřizování trestních věcí právě v případech, ve kterých je vzhledem k okolnostem případu a osobě pachatele velmi pravděpodobné, že by případným odsuzujícím rozsudkem byl uložen podmíněný trest odnětí svobody a obviněný by se ve zkušební době podmíněného odsouzení s největší pravděpodobností osvědčil (viz ŠÁMAL, P. a kol. Trestní řád. Komentář. 7. vyd. Praha: C. H. Beck, 2013, § 307, bod 3).
35. K výše citovanému publikovanému názoru krajského soudu, že povinnost k náhradě nákladů poškozeného nelze uložit obviněnému, u kterého bylo rozhodnuto o podmíněném zastavení trestního stíhání, neboť samotné rozhodnutí o podmíněném zastavení nevylučuje možnost, že bude později rozhodnuto o pokračování v trestním stíhání (viz bod 25), lze uvést následující: