36. Platí, že podmíněné zastavení trestního stíhání podle § 307 trestního řádu představuje určitou formu nikoliv definitivního, nýbrž mezitímního rozhodnutí, jímž je fakticky odkládáno konečné rozhodnutí ve věci. Soud, a v přípravném řízení státní zástupce, totiž podle § 308 trestního řádu může rozhodnout, že se obviněný neosvědčil a že se v trestním stíhání pokračuje; v případném dalším řízení může být obviněný zároveň odsouzen i zproštěn. V této souvislosti je však nutné uvést, že na existenci práva poškozeného domáhat se náhrady nákladů vzniklých přibráním zmocněnce v případě podmíněného zastavení trestního stíhání nemůže nic změnit ani samotná podmíněnost tohoto procesního řešení. Jak je uvedeno výše, účast poškozené osoby na trestním řízení plní satisfakční funkci. Nicméně i v případě, že je trestní stíhání obviněného podmíněně zastaveno, slouží náhrada nákladů poškozenému k efektivnímu hájení jeho práv v rámci trestního řízení. Jestliže soud, příp. státní zástupce, ve stanovené zkušební době dospěje k závěru, že se obviněný neosvědčil a že je třeba v trestním stíhání pokračovat, ovlivní to přirozeně i právo poškozeného na náhradu nákladů vzniklých v průběhu trestního řízení. Právo poškozeného domáhat se náhrady nákladů vzniklých přibráním zmocněnce je však třeba hodnotit k době rozhodnutí o podmíněném zastavení trestního stíhání, které v dané fázi řízení vůči poškozenému představuje reálné vyústění trestního řízení.
37. Dojde-li k situaci, že se obviněný neosvědčí, mohou ve vztahu k již uhrazeným nákladům poškozeného obviněným nastat v zásadě dvě (standardní) situace. V případě, že obviněný bude v následném trestním řízení shledán vinným a odsouzen, poškozený bude mít v souladu § 154 trestního řádu právo domáhat se náhrady nákladů. V takovém případě soud může náklady již zaplacené poškozenému k době rozhodnutí o podmíněném zastavení trestního stíhání "započíst" a případně rozhodnout jen o nákladech poškozeného vzniklých po rozhodnutí o pokračování trestního stíhání; jinak řečeno, problém "dvojího zaplacení" nákladů nenastane. V případě, že následné trestní řízení v odsuzující rozsudek nevyústí (např. obžalovaný bude zproštěn obžaloby) a poškozený se podle § 154 trestního řádu náhrady nákladů nebude moct domoci, odpadne přirozeně původní důvod pro přiznání nákladů poškozenému v době rozhodnutí o podmíněném zastavení trestního stíhání. Taková situace se však žádným způsobem neliší od situace, kdy obviněný nejprve poškozenému v rámci rozhodnutí o podmíněném zastavení trestního stíhání uhradí tvrzenou způsobenou škodu, následně se ve zkušební době neosvědčí, nicméně jej soud následně zprostí obžaloby. Obdobná situace zároveň nastane v případě, kdy soud rozhodne o povinnosti odsouzeného nahradit náklady poškozenému po právní moci odsuzujícího rozsudku (podle § 155 odst. 4 trestního řádu), který však bude následně zrušen v řízení o mimořádném opravném prostředku. Vzniklé procesní situace je možné následně řešit např. na základě pravidel pro vydání bezdůvodného obohacení. Mezitímní charakter podmíněného zastavení trestního stíhání ve smyslu § 307 trestního řádu tedy nepředstavuje důvod, proč by poškozený v případě využití tohoto odklonu neměl mít právo domáhat se po obviněném náhrady nákladů vzniklých přibráním zmocněnce.
38. Lze tak shrnout, že v rámci rozhodování o náhradě nákladů poškozeného je nutné považovat podmíněné zastavení trestního stíhání podle § 307 trestního řádu za procesně rovnocenné vyřešení věci jako v případě standardních postupů v trestním řízení. Z ústavních kautel práva na soudní ochranu tak vyplývá právo osoby poškozené domáhat se náhrady nákladů vzniklých přibráním zmocněnce i v případě podmíněného zastavení trestního stíhání. Opačný závěr by vedl k neoprávněnému rozlišování postavení poškozeného v trestních řízeních, která vyústí v podmíněné zastavení trestního stíhání obviněného (nezávisle na vůli poškozeného), a ve věcech, kdy trestní stíhání skončí odsouzením obviněného. Nesl-li by totiž poškozený v trestních řízeních, která skončí podmíněným zastavením trestního stíhání obviněného, automaticky náklady jemu vzniklé přibráním zmocněnce sám, pozbyla by jeho účast na trestním řízení svoji satisfakční funkci, jelikož často velmi vysoké náklady vynaložené na zastoupení lze z pohledu poškozeného jen stěží považovat za formu zadostiučinění. Vysoké náklady vynaložené poškozeným mohou naopak celkový účel jeho účasti v trestním řízení a priori zastínit a neoprávněně omezit právo poškozeného efektivně hájit svá práva v trestním řízení.
IX. 2 b) Přiznání náhrady nákladů poškozeného vzniklých přibráním zmocněnce analogicky podle § 154 a § 155 odst. 4 trestního řádu
39. Jak je patrno z odůvodnění napadených rozhodnutí, obecné soudy se otázkou, zda a podle jaké zákonné úpravy je možné náhradu nákladů řízení stěžovateli přiznat, zabývaly; dospěly přitom k závěru, že ji nelze přiznat ani podle § 154 a § 155 odst. 4 trestního řádu, ani podle obecných pravidel pro přiznání náhrady škody stanovených občanským zákoníkem. Jelikož však Ústavní soud dospěl k závěru, že poškozený v trestním řízení má právo domáhat se náhrady nákladů vzniklých přibráním zmocněnce, byť trestní stíhání obviněného bylo podmíněně zastaveno podle § 307 trestního řádu, je třeba závěr obecných soudů korigovat a otázkou zákonné úpravy se zabývat znovu.
40. Předně je nutné uvést, že způsob přiznání náhrady nákladů vzniklých poškozenému přibráním zmocněnce je logicky třeba řešit pouze v případě, že tyto náklady obviněný poškozenému před rozhodnutím o podmíněném zastavení trestního stíhání dobrovolně neuhradí, o jejich náhradě neuzavře s poškozeným dohodu, anebo neučiní jiná potřebná opatření k jejich náhradě (srov. § 307 odst. 1 trestního řádu a judikaturu Nejvyššího soudu citovanou v bodě 25). Jelikož však podle judikatury Nejvyššího soudu náklady vzniklé poškozenému nelze považovat za škodu, jejíž úhrada je podmínkou pro podmíněné zastavení trestního stíhání, potřeba rozhodnout o nároku poškozeného na přiznání nákladů vzniklých v rámci trestního řízení může reálně nastat (stejně jako tomu bylo v případě stěžovatele).
41. V případě, že obviněný náklady poškozenému ve fázi podmíněného zastavení trestního stíhání dobrovolně nenahradí, resp. neuzavře dohodu či neučiní jiná potřebná opatření, v úvahu v zásadě připadají dvě možnosti: 1. posouzení nároku na náhradu nákladů poškozeného v rámci občanskoprávního řízení na základě obecné úpravy povinnosti nahradit škodu podle § 2909 a násl. občanského zákoníku; 2. posouzení nároku poškozeného na náhradu nákladů na základě trestněprávní úpravy.
42. První možnost, tj. posuzování nároku poškozeného na náhradu nákladů vzniklých přibráním zmocněnce v trestním řízení v rámci občanskoprávního řízení, je třeba odmítnout. Jak je uvedeno výše (bod 24), plénum Ústavního soudu v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 32/16 ve vztahu k náhradě nákladů poškozeného v trestním řízení obecně dospělo k závěru, že může být poškozenému přiznána toliko postupem podle § 154 trestního řádu, a tedy, na rozdíl od jiných nároků, nemůže být uplatněna (a civilními soudy přiznána) v řízení ve věcech občanskoprávních. Od uvedeného závěru se nelze odchýlit ani v případě, kdy je trestní stíhání obviněného podmíněně zastaveno podle § 307 trestního řádu. I v takovém případě totiž náhrada nákladů poškozeného nepředstavuje pouze příslušenství pohledávky, kterou poškozený v adhezním řízení uplatňuje, ale samostatný nárok poškozeného. Tento nárok sui generis, který slouží k zajištění veřejného subjektivního práva poškozeného k účasti na trestním řízení, je na trestní řízení úzce navázán - jinak řečeno, náklady poškozeného jsou akcesoricky (podružně) navázány na účast poškozeného v trestním řízení. Nárok poškozeného nelze posuzovat od trestního řízení izolovaně a de facto kvůli němu zahajovat nové "meritorní" občanskoprávní řízení (jak je tomu v případě jiných majetkoprávních nároků poškozeného, které lze samostatně uplatňovat i mimo adhezní řízení). Ze satisfakční funkce účasti poškozeného v trestním řízení totiž plyne, že poškozený má zásadně nárok na náhradu nákladů souvisejících s jeho účastí v trestním řízení i v případě, že žádný nárok v adhezním řízení neuplatnil (srov. § 154 odst. 2 trestního řádu). Náhradu nákladů poškozeného tedy nelze pevně jako pohledávku "navázat" k nároku na náhradu škody nebo nemajetkové újmy v penězích nebo na vydání bezdůvodného obohacení, kterého se poškozený může v adhezním řízení domáhat. Nemožnost přesouvat rozhodování o nákladech řízení do odlišných a nesouvisejících druhů řízení vyplývá mimo jiné i z obecně platné procesní zásady, podle které příslušný orgán rozhodne o povinnosti nahradit náklady řízení v rozhodnutí, jímž se řízení končí (byť se nemusí jednat o rozhodnutí meritorní) (srov. § 151 odst. 1 občanského soudního řádu či § 61 odst. 1 soudního řádu správního).
43. S ohledem na provázanost rozhodování o nákladech poškozeného souvisejících s trestním řízením a trestním řízením samotným je konečně nutné uvést, že otázka, zda civilní soud může rozhodovat o nákladech vzniklých poškozenému v souvislosti s trestním řízením, je ve své podstatě otázkou existence pravomoci soudu. Podle § 7 občanského soudního řádu soudy v občanském soudním řízení projednávají a rozhodují spory a jiné právní věci, které vyplývají z poměrů soukromého práva. Jak je výše nastíněno, náhrada nákladů poškozeného představuje nárok, který slouží k zajištění veřejného subjektivního práva k účasti na trestním řízení. Nelze proto tvrdit, že tento nárok vyplývá z poměrů soukromého práva, tedy že civilní soudy mají pravomoc náhradu nákladů přiznat prostřednictvím občanskoprávního institutu náhrady škody. Závěr o nedostatku pravomoci civilního soudu rozhodovat o nákladech poškozeného souvisejících s trestním řízením rovněž odpovídá i nálezu sp. zn. III. ÚS 321/03 ze dne 30. 6. 2004 (N 90/33 SbNU 371), ve kterém Ústavní soud dospěl k závěru, že civilní soud postupoval v rozporu s § 7 občanského soudního řádu, jelikož rozhodl ve věci náhrady nákladů správního řízení, jež je svojí právní povahou věcí správněprávní, o které mají pravomoc rozhodovat správní orgány podle správního řádu.
44. Nepřipadá-li v úvahu možnost první - posuzování nároku poškozeného na náhradu nákladů souvisejících s jeho účastí v trestním řízení v rámci občanskoprávního řízení - je nutné zvážit postup podle úpravy trestněprávní.
45. S ohledem na výslovná znění § 154 a § 155 odst. 4 trestního řádu, která předpokládají povinnost nahradit náklady poškozenému pouze vůči odsouzenému, je nutné souhlasit s výše citovaným názorem obecných soudů a části doktríny (viz body 25-26), podle kterého předmětná ustanovení nelze aplikovat přímo vůči obviněným, jejichž trestní stíhání bylo podmíněně zastaveno. Samotný pojem "odsouzený" totiž zahrnuje předpoklad existence odsuzujícího rozsudku soudu vyslovujícího vinu obžalovaného (ke stejnému závěru ostatně dospěl i nalézací soud v bodě 15 napadeného rozsudku). Jinými slovy, předmětná ustanovení neposkytují žádný prostor pro jejich eventuální ústavně konformní výklad umožňující přímo je vztáhnout na případy, ve kterých je trestní stíhání obviněného podmíněně zastaveno ve smyslu § 307 trestního řádu. Takový postup by totiž nepředstavoval pouze extenzivní výklad právních norem, nýbrž jejich změnu [srov. např. bod 38 nálezu sp. zn. II. ÚS 2057/19 ze dne 22. 11. 2019 (N 197/97 SbNU 115)].
46. Nepřipadá-li v případech podmíněného zastavení trestního stíhání v úvahu přímá aplikace § 154 a § 155 odst. 4 trestního řádu na základě extenzivního výkladu, příslušné zákonné ustanovení umožňující přiznat náhradu nákladů poškozenému v trestním řádu chybí, jde tedy o mezeru v zákoně; pro její překonání je nutné dále zvážit eventualitu aplikace nikoliv přímé, nýbrž analogické.
47. Možností využití institutu analogie v trestním právu procesním se Ústavní soud již v minulosti zabýval; v bodě 85 výše citovaného plenárního nálezu sp. zn. Pl. ÚS 32/16, který se týkal práva poškozeného na navrácení lhůty analogickým postupem podle § 61 odst. 1 trestního řádu, podmínky uplatnění analogie shrnul následovně: Předpokladem použití analogie je, že mu nebrání ústavní zákaz. Analogie v trestním právu procesním je v zásadě přípustná, a to jak ve prospěch, tak i v neprospěch obviněného, nevykračuje-li z určitých limitů. Tyto limity jsou učeny požadavkem, že použitím analogie nesmí dojít k rozšíření možnosti zasáhnout do základních práv či svobod i nad rámec zákonem explicitně stanovených podmínek nebo tam, kde to povaha ustanovení jednoznačně nepřipouští, např. tam, kde by se tímto způsobem rozšiřovaly zákonem taxativně vymezené způsoby rozhodování soudu [viz rovněž bod 14 nálezu sp. zn. I. ÚS 835/14 ze dne 12. 8. 2014 (N 154/74 SbNU 317), který se týkal analogické aplikace § 131 odst. 1 trestního řádu k opravám i nevyhlašovaných rozhodnutí]. V tomto ohledu je vhodné zdůraznit, že právě uvedené limity analogie v procesním trestním řízením vyplývají zejména ze zásady, že nikdo nesmí být nucen činit, co zákon neukládá (čl. 2 odst. 4 Ústavy a čl. 2 odst. 3 Listiny), stejně jako z principu výhrady zákona zakotveného v čl. 4 odst. 2 Listiny.
48. Po zvážení shora nastíněných limitů Ústavní soud dospěl k závěru, že analogická aplikace § 154 a § 155 odst. 4 trestního řádu ve věcech, kdy trestní stíhání proti obviněnému bylo podmíněně zastaveno, přípustná je.
49. Z povahy předmětných ustanovení nepřípustnost analogické aplikace i na případy podmíněného zastavení jednoznačně neplyne - je tomu právě naopak. Povinnost odsouzeného hradit náklady vzniklé poškozenému je založena na úvaze, že jestliže odsouzený spáchal trestný čin, v důsledku čehož bylo proti němu vedeno trestní řízení, kterého se poškozený účastnil, aby efektivně hájil svá práva, lze po odsouzeném oprávněně požadovat, aby poškozenému nahradil finanční náklady spojené s jeho účastí v trestním řízení. Stejná logika se uplatní i ve vztahu k obviněnému, vůči kterému bylo trestní stíhání podmíněně zastaveno, protože ten přijal sankční opatření zahrnující v sobě zároveň i povinnost uhradit poškozenému jeho náklady.
50. Byť případná povinnost uhradit náklady uložená obviněnému do práv obviněného přirozeně zasáhne, nelze takový zásah považovat za nepřiměřený ani nepředvídatelný právě s ohledem na sankční povahu institutu podmíněného zastavení a na právo poškozeného domáhat se nákladů řízení souvisejících s jeho účastí v trestním řízení. Závěru o přiměřenosti zásahu svědčí i to, že ochrana práv obviněného je zachována v dostatečné míře, jelikož proti rozhodnutí o povinnosti obviněného nahradit poškozenému náklady je přípustná stížnost, jež má odkladný účinek (§ 155 odst. 6 trestního řádu per analogiam). Procesní řešení má pak i případná situace, kdy je v trestním stíhání obviněného pokračováno (viz bod 37).
51. Z výše uvedených důvodů lze tedy uzavřít, že limity užití analogie (týkající se zejména osoby obviněného) přiměřenému užití § 154 a § 155 odst. 4 trestního řádu nebrání. V tomto ohledu tedy zbývá zabývat se samotným způsobem aplikace příslušných ustanovení.
52. Běžící trestní stíhání obviněného umožňuje trestní řád podmíněně zastavit v přípravném stadiu i v řízení před soudem; v přípravném řízení o tom může rozhodnout státní zástupce a v řízení před soudem tak může učinit soud (§ 307 trestního řádu). Smysl pravomoci státního zástupce podmíněně zastavit trestní stíhání v přípravném řízení je mimo jiné nutné spatřovat ve snaze racionalizovat systém trestní justice. V tomto ohledu je úkolem státního zástupce selektovat případy vhodné k vyřízení věci tzv. odklonem a neobracet se na soud s neúčelnými návrhy, tedy odlehčit trestním soudům, aby mohly pozornost soustředit na skutečně závažnou trestnou činnost (viz TIBITANZLOVÁ, A. Odklony v trestním řízení. Praha: Leges, 2018, s. 95).
53. Specifika institutu podmíněného zastavení trestního stíhání je nutné vzít v úvahu i při analogickém užití § 154 a § 155 odst. 4 trestního řádu. Základnímu smyslu využití podmíněného zastavení trestního stíhání ve smyslu § 307 trestního řádu - vyřízení dané věci bez nutného zapojení soudu - by odpovídalo navázání pravomoci k rozhodnutí o nákladech na příslušnou fázi trestního řízení. To znamená, že v případě, že by o podmíněném zastavení trestního stíhání rozhodl v přípravném řízení státní zástupce, rozhodl by zároveň o návrhu poškozeného na přiznání nákladů souvisejících s jeho účastí v trestním řízení; naopak v případě, že by o podmíněném zastavení trestního stíhání rozhodl soud, rozhodl by na základě analogické aplikace předmětných ustanovení trestního řádu o návrhu poškozeného předseda senátu soudu prvního stupně.
54. Právě nastíněné řešení by bylo komplexní a nejvíce by odpovídalo struktuře trestního řádu. Nutnost navázat pravomoc k rozhodnutí o nákladech na příslušnou fázi trestního řízení totiž vyplývá i ze znění § 151 odst. 3 trestního řádu, podle kterého o výši odměny a náhradě hotových výdajů obhájce rozhodne na návrh obhájce orgán činný v trestním řízení, který vedl řízení v době, kdy obhájci povinnost obhajovat skončila. Nastíněná pravomoc státního zástupce rozhodnout analogicky podle § 154 a § 155 odst. 4 trestního řádu o návrhu poškozeného na přiznání nákladů v přípravném řízení (v případě podmíněného zastavení trestního stíhání) by zároveň odpovídala výše zmíněné procesní zásadě, podle níž o povinnosti nahradit náklady řízení rozhodne v řízení orgán, který řízení končí.
55. I přes výše uvedené však Ústavní soud dospěl k závěru, že o přiznání náhrady nákladů poškozenému v případě podmíněného zastavení trestního stíhání státním zástupcem v přípravném řízení musí za současného stavu právní úpravy rozhodovat předseda senátu soudu prvního stupně, v jehož obvodu je činný státní zástupce, který trestní stíhání podmíněně zastavil. Je totiž nutné vzít v úvahu, že rozhodnutí o náhradě nákladů mají potenciál, jde-li o vadnost kvalifikovanou, svým významem zasáhnout do sféry práva obviněného na efektivní soudní ochranu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny, příp. i do jeho práva na ochranu majetku podle čl. 11 odst. 1 Listiny. Rozhodoval-li by v přípravném řízení o povinnosti za současné právní úpravy o přiznání náhrady nákladů státní zástupce, nebylo by jeho rozhodnutí přezkoumatelné v řízení u nezávislého a nestranného soudu. Byť je proti rozhodnutí o povinnosti obviněného nahradit poškozenému náklady přípustná stížnost, jež má odkladný účinek (§ 155 odst. 6 trestního řádu per analogiam), o takové povinnosti by podle současného znění § 146a a 147 trestního řádu rozhodoval nadřízený státní zástupce, nikoliv soud. Soudní přezkum uložené povinnosti nahradit náklady poškozenému vzniklé přibráním zmocněnce v případě podmíněného zastavení trestního stíhání by tedy byl vyloučen, což by mohlo vést k porušení práva obviněného na soudní ochranu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny.
56. Lze tedy uzavřít, že nebyly-li náklady vzniklé poškozenému přibráním zmocněnce zahrnuty do škody v pojetí § 307 trestního řádu, jejíž úhrada nebo dohoda o její úhradě, případně opatření k její úhradě, je podmínkou pro podmíněné zastavení trestního stíhání, je třeba náhradu takových nákladů poškozenému přiznat analogicky podle § 154 a § 155 odst. 4 trestního řádu. V případě, že o podmíněném zastavení trestního stíhání rozhodne v přípravném řízení státní zástupce, má pravomoc rozhodnout o návrhu poškozeného na přiznání nákladů souvisejících s jeho účastí v trestním řízení předseda senátu soudu prvního stupně, v jehož obvodu je činný státní zástupce, který trestní stíhání podmíněně zastavil (analogicky podle § 154 a § 155 odst. 4 trestního řádu).
57. Nad rámec právě uvedeného lze pouze konstatovat (jako obiter dictum), že potřebu judikatorně dovodit analogickou aplikaci § 154 a § 155 odst. 4 trestního řádu na případy, ve kterých bylo trestní stíhání podmíněně zastaveno podle § 307 trestního řádu, vyvolal primárně zákonodárce svou nedůsledností. Jak je výše uvedeno, z ústavních kautel práva na soudní ochranu vyplývá právo osoby poškozené domáhat se náhrady nákladů vzniklých přibráním zmocněnce i v případě podmíněného zastavení trestního stíhání. Příslušná úprava zaručující poškozenému právo efektivně vymáhat vynaložené náklady by nicméně měla odpovídat struktuře trestního řádu jako celku, základnímu smyslu využití tzv. odklonů i procesní zásadě, podle které o povinnosti nahradit náklady řízení rozhodne v řízení orgán, který řízení končí; soudní ochrana základních práv obviněného zároveň musí být zaručena. Judikatorním překonáním mezer v právní úpravě je logicky dotčena právní jistota jednotlivců, zákonodárce by proto právě uvedené měl vzít v úvahu a případně učinit taková systémová opatření, aby příslušná ustanovení trestního řádu výše zmíněným požadavkům odpovídala.
IX. 2 c) Porušení práv stěžovatele
58. Ústavní soud dospěl k závěru, že poškozený stěžovatel v předmětném trestním řízení právo na náhradu nákladů vzniklých přibráním zmocněnce měl, byť bylo trestní stíhání vedlejšího účastníka podmíněně zastaveno podle § 307 trestního řádu. Jelikož náklady vzniklé přibráním zmocněnce nebyly zahrnuty do částky 11 873 Kč, kterou vedlejší účastník stěžovateli dobrovolně zaplatil, měl k návrhu stěžovatele na přiznání nákladů rozhodnout předseda senátu soudu prvního stupně, v jehož obvodu je činný státní zástupce, který trestní stíhání podmíněně zastavil.
59. Jelikož obecné soudy v občanskoprávním řízení stěžovatelovu civilní žalobu zamítly na základě (ve své podstatě správného) přesvědčení, že náklady poškozeného nelze nahradit jako škodu ve smyslu občanského zákoníku, je nutné posoudit, zda jejich postup skutečně porušil stěžovatelova práva.
60. K takovému posouzení je třeba vzít v úvahu specifické okolnosti stěžovatelova případu. Jak je podrobně popsáno v druhé části nálezu (viz body 3-4), stěžovatel se původně domáhal přiznání nákladů na základě trestněprávní úpravy, tj. navrhoval, aby nalézací soud projednal věc jako soud trestní. Až na základě toho, že nalézací soud předmětný návrh podřadil, a i přes námitky stěžovatele nadále nechal přiřazený jako návrh civilněprávní (pod sp. zn. 16 C 146/2018), vzal stěžovatel svůj původní návrh zpět a následně podal skutečnou civilní žalobu.
61. Jestliže stěžovatel vzal původní návrh zpět na základě postupu nalézacího soudu (což je s ohledem na výzvu nalézacího soudu ze dne 17. 7. 2018 obsahující odkaz na judikát NSČSR zřejmé), lze dospět k závěru, že tak učinil v dobré víře ve správnost postupu nalézacího soudu, a to i s ohledem na zásadu iura novit curia (soud zná právo). Zároveň je nutné dospět k závěru, že nalézacímu soudu muselo být s ohledem na jeho dřívější postup a obsah žaloby stěžovatele zřejmé, že se stěžovatel domáhá náhrady nákladů jemu vzniklých v trestním řízení přibráním zmocněnce.
62. Nalézací soud nicméně žalobu meritorně projednal a zamítl ji, aniž by to odůvodnil civilněprávní argumentací (tj. zkoumáním naplnění podmínek pro náhradu škody podle občanského zákoníku). Stejně tak městský soud odůvodnění svého rozhodnutí založil pouze na závěru, že "náklady vzniklé poškozenému přibráním zmocněnce nejsou škodou, která mu byla způsobena trestným činem, a o níž by bylo možné rozhodovat v adhezním řízení" (viz bod 12 napadeného rozsudku městského soudu). Důvod toho, že obecné soudy ve skutečnosti žalobu stěžovatele věcně neposoudily, je přitom nutné spatřovat právě v nedostatku jejich pravomoci k přiznání nákladů poškozeného souvisejících s jeho účastí v trestním řízení.
63. Skutečnost, že obecné soudy k závěru o nedostatku své pravomoci a o nutnosti analogického postupu podle § 154 a § 155 odst. 4 trestního řádu nedospěly samy, je do jisté míry pochopitelná. Předmětná otázka je komplexní a judikatura ani praxe dosud neposkytovaly její jasné řešení. Ústavnímu soudu zároveň neuniklo, že již v původním řízení vedeném pod sp. zn. 16 C 146/2018 nalézací soud zaslal soudní spis obvodnímu státnímu zastupitelství s tím, že je pro rozhodnutí o předmětném návrhu stěžovatele příslušné analogicky podle § 151 odst. 3 trestního řádu, a že obvodní státní zastupitelství rozhodnout o návrhu odmítlo. To však nemění nic na tom, že obecné soudy o návrhu stěžovatele meritorně rozhodly i přes nedostatek své pravomoci, tedy v přímém rozporu s § 7 občanského soudního řádu.
64. Namísto projednání stěžovatelova návrhu v rámci občanskoprávního řízení měl nalézací soud řízení v souladu s § 104 odst. 1 občanského soudního řádu zastavit a věc postoupit po právní moci usnesení o zastavení řízení "trestnímu soudu", který je příslušný pro projednání návrhu stěžovatele na přiznání nákladů vzniklých v rámci trestního řízení přibráním zmocněnce. V souladu s větou druhou § 104 odst. 1 občanského soudního řádu je totiž povinnosti soudu "poradit" účastníkovi, na jaký orgán se má se svým nárokem obrátit a který orgán se jeho věcí bude zabývat. Nedostatky v organizaci a činnosti justice nemohou jít k tíži těch, kteří se na veřejné orgány obracejí jako na ochránce svých základních práv a svobod [viz nález sp. zn. I. ÚS 167/98 ze dne 13. 10. 1999 (N 139/16 SbNU 45)]. Obecné soudy však pouze "zahnaly" stěžovatele do slepé uličky a popíraly svoji odpovědnost k rozhodnutí o nároku stěžovatele, čímž porušily právo stěžovatele na soudní ochranu zaručené v čl. 36 odst. 1 Listiny a v čl. 6 odst. 1 Úmluvy, neboť mu fakticky odepřely spravedlnost.
X. Závěr
65. S ohledem na výše uvedené lze uzavřít, že napadenými rozsudky obecných soudů bylo porušeno právo stěžovatele na soudní ochranu zaručené v čl. 36 odst. 1 Listiny a v čl. 6 odst. 1 Úmluvy; Ústavní soud proto ústavní stížnosti stěžovatele vyhověl a napadená rozhodnutí zrušil podle § 82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
66. Na Obvodním soudu pro Prahu 5 nyní bude, aby v souladu se závaznými závěry vyjádřenými v tomto nálezu řízení zastavil podle § 104 odst. 1 občanského soudního řádu pro nedostatek pravomoci a věc postoupil "trestnímu soudu" (tj. trestní sekci Obvodního soudu pro Prahu 5), který má pravomoc rozhodnout o návrhu stěžovatele na přiznání nákladů jemu vzniklých v předmětném trestním řízení přibráním zmocněnce analogicky podle § 154 a § 155 odst. 4 trestního řádu. Ústavní soud v této souvislosti odkazuje na čl. 89 Ústavy, podle kterého jsou vykonatelná rozhodnutí Ústavního soudu závazná pro všechny orgány.