Nález
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Kateřiny Šimáčkové (soudkyně zpravodajky) a soudců Ludvíka Davida a Vojtěcha Šimíčka o ústavních stížnostech stěžovatelů: a) Ch.-H. Ch., zastoupeného Mgr. Miroslavem Krutinou, advokátem, se sídlem Vyšehradská 27, Praha 2, proti usnesení Vrchního soudu v Praze sp. zn. 14 To 161/2018 ze dne 30. 5. 2019 a usnesení Městského soudu v Praze sp. zn. Nt 407/2018 ze dne 27. 9. 2018; b) S.-K. Ch., zastoupeného stejným advokátem, proti usnesení Vrchního soudu v Praze sp. zn. 14 To 139/2018 ze dne 16. 5. 2019 a usnesení Městského soudu v Praze sp. zn. Nt 410/2018 ze dne 7. 8. 2018; c) Y.-Ch. Ch., zastoupeného stejným advokátem, proti usnesení Vrchního soudu v Praze sp. zn. 14 To 134/2018 ze dne 18. 4. 2019 a usnesení Městského soudu v Praze sp. zn. Nt 408/2018 ze dne 21. 8. 2018; d) H.-L. Ch., zastoupeného stejným advokátem, proti usnesení Vrchního soudu v Praze sp. zn. 14 To 160/2018 ze dne 17. 6. 2019 a usnesení Městského soudu v Praze sp. zn. Nt 409/2018 ze dne 9. 10. 2018; e) Ch.-A. L., zastoupeného stejným advokátem, proti usnesení Vrchního soudu v Praze sp. zn. 14 To 131/2018 ze dne 17. 6. 2019 a usnesení Městského soudu v Praze sp. zn. Nt 406/2018 ze dne 7. 8. 2018; f) W.-K. L., zastoupeného stejným advokátem, proti usnesení Vrchního soudu v Praze sp. zn. 14 To 127/2018 ze dne 18. 4. 2019 a usnesení Městského soudu v Praze sp. zn. Nt 405/2018 ze dne 14. 8. 2018; g) Y.-Ch. L., zastoupeného stejným advokátem, proti usnesení Vrchního soudu v Praze sp. zn. 14 To 140/2018 ze dne 31. 5. 2019 a usnesení Městského soudu v Praze sp. zn. Nt 404/2018 ze dne 21. 8. 2018 a h) H.-Ch. W., zastoupeného stejným advokátem, proti usnesení Vrchního soudu v Praze sp. zn. 14 To 138/2018 ze dne 16. 5. 2019 a usnesení Městského soudu v Praze sp. zn. Nt 403/2018 ze dne 14. 8. 2018, za účasti Vrchního soudu v Praze a Městského soudu v Praze jako účastníků řízení a Městského státního zastupitelství v Praze jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
I. Usneseními Vrchního soudu v Praze sp. zn. 14 To 161/2018 ze dne 30. 5. 2019, sp. zn. 14 To 139/2018 ze dne 16. 5. 2019, sp. zn. 14 To 134/2018 ze dne 18. 4. 2019, sp. zn. 14 To 160/2018 ze dne 17. 6. 2019, sp. zn. 14 To 131/2018 ze dne 17. 6. 2019, sp. zn. 14 To 127/2018 ze dne 18. 4. 2019, sp. zn. 14 To 140/2018 ze dne 31. 5. 2019 a sp. zn. 14 To 138/2018 ze dne 16. 5. 2019 a usneseními Městského soudu v Praze sp. zn. Nt 407/2018 ze dne 27. 9. 2018, sp. zn. Nt 410/2018 ze dne 7. 8. 2018, sp. zn. Nt 408/2018 ze dne 21. 8. 2018, sp. zn. Nt 409/2018 ze dne 9. 10. 2018, sp. zn. Nt 406/2018 ze dne 7. 8. 2018, sp. zn. Nt 405/2018 ze dne 14. 8. 2018, sp. zn. Nt 404/2018 ze dne 21. 8. 2018 a sp. zn. Nt 403/2018 ze dne 14. 8. 2018 bylo porušeno základní právo stěžovatelů nebýt mučen ani podroben krutému, nelidskému nebo ponižujícímu zacházení nebo trestu podle čl. 7 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 3 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.II. Tato rozhodnutí se proto ruší.
Odůvodnění
I. Vymezení věci a předchozí průběh řízení
1. Vůči stěžovatelům, kteří se považují za občany Tchaj-wanu, jsou vedena řízení o vydání (extradiční řízení) do Čínské lidové republiky (dále jen "ČLR"). Obecné soudy rozhodly, že je přípustné vydání stěžovatelů k trestnímu stíhání do ČLR pro trestný čin podvodu. Stěžovatelé se měli podvodu dopustit tím, že se jako organizovaná skupina vydávali za policii ČLR, prokurátory a další představitele státních orgánů ČLR a jiných subjektů, prostřednictvím internetové komunikace z nemovitosti v P. kontaktovali občany ČLR žijící v Austrálii a přiměli je k převedení různě vysokých částek na bankovní účty v ČLR.
2. Stěžovatelé podali ústavní stížnosti proti usnesením Městského soudu v Praze a Vrchního soudu v Praze o přípustnosti jejich vydání do ČLR. Ústavní soud odložil vykonatelnost rozhodnutí obecných soudů o přípustnosti vydání.
3. Stěžovatelé podali žádosti o mezinárodní ochranu. Po vydání napadených rozhodnutí obecných soudů o přípustnosti jejich vydání udělilo Ministerstvo vnitra dne 10. července 2019 stěžovatelům doplňkovou ochranu na dobu 12 měsíců. Ministerstvo vnitra dospělo k závěru, že stěžovatelům v případě návratu do ČLR či vydání k trestnímu stíhání do ČLR hrozí nebezpečí vážné újmy ve smyslu § 14a odst. 2 písm. a) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, tedy "uložení nebo vykonání trestu smrti", a písm. b), tedy "mučení nebo nelidské či ponižující zacházení nebo trestání žadatele o mezinárodní ochranu".
4. Stěžovatelé následně opětovně požádali o propuštění z předběžné vazby a poukázali na to, že jim byla udělena doplňková ochrana. Městský soud i vrchní soud žádosti stěžovatelů zamítly, tato usnesení však zrušil Ústavní soud nálezem sp. zn. II. ÚS 3219/19 ze dne 26. 11. 2019 (N 199/97 SbNU 133). Udělená doplňková ochrana bránila výkonu extradice, a další držení stěžovatelů v předběžné vazbě tak postrádalo stanovený účel. Obecné soudy zamítnutím žádostí o propuštění porušily právo stěžovatelů na osobní svobodu podle čl. 8 odst. 1 a 5 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
5. Podle informací vyplývajících z napadených rozhodnutí vrchního soudu nebylo zahájeno trestní stíhání vůči stěžovatelům na území České republiky. Poznatky, které byly získány na území o jejich trestné činnosti, byly předány čínské straně, která na jejich podkladě trestní stíhání zahájila. Vrchní soud podrobně odůvodnil, z jakého důvodu jsou splněny podmínky pro to, aby trestní stíhání bylo vedeno nikoliv v České republice, ale ve vyžadujícím státě (viz dále bod 24).
6. Po právní moci rozhodnutí vrchního soudu se 31. července 2019 ministryně spravedlnosti obrátila na Nejvyšší soud s návrhem na přezkoumání rozhodnutí obou soudů. Ministryně spravedlnosti měla pochyby o tom, jestli soudní rozhodnutí nejsou v rozporu s čl. 3 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). V souladu s § 95 odst. 5 zákona č. 104/2013 Sb., o mezinárodní justiční spolupráci ve věcech trestních, (dále jen "ZMJS") proto předložila Nejvyššímu soudu návrh na přezkoumání rozhodnutí městského i vrchního soudu. Nejvyšší soud návrhy ministryně zamítl osmi usneseními; první z nich bylo usnesení sp. zn. 11 Tcu 105/2019 ze dne 30. 11. 2019 a ostatní z něj vycházela.
A) Průběh extradičního řízení
7. V lednu 2018 nařídil městský soud předběžnou vazbu stěžovatelů. Městské státní zastupitelství v Praze v rámci předběžného šetření vyrozumělo Ministerstvo spravedlnosti, které následně o zatčení stěžovatelů informovalo Ministerstvo zahraničních věcí ČLR. Žádost čínských úřadů o vydání stěžovatelů předalo Ministerstvo spravedlnosti státnímu zastupitelství v únoru 2018. Ministerstvo spravedlnosti od čínských úřadů vyžádalo zatýkací rozkazy, popis skutku, právní kvalifikaci a odkaz na ustanovení právních předpisů ohledně každé vyžádané osoby, text právních předpisů, z nichž vyplývá, že jednání je trestným činem; prohlášení o promlčení trestního stíhání, popis každé osoby s informacemi o její identitě a státním občanství, popis důkazů, jež jsou k dispozici čínským státním orgánům. Čínskou stranou bylo poskytnuto ujištění, že nebude uložen ani vykonán trest smrti, že dotčené osoby nebudou předány do třetího státu, dále že pokud budou vyžádané osoby odsouzeny k trestu odnětí svobody, budou mít právo na podmínečné propuštění po výkonu dvou třetin uloženého trestu, ujištění o uplatnění zásady speciality (žádná z osob nebude stíhána či odsouzena nebo omezena na svobodě za jiný trestný čin spáchaný před vydáním, než pro který byla vydána) a ujištění o reciprocitě (dále je používán rovněž termín "diplomatické záruky").
8. Státní zastupitelství si opatřilo zprávy o dodržování lidských práv v trestním řízení v ČLR od odboru azylové a migrační politiky Ministerstva vnitra České republiky a od Ministerstva zahraničních věcí (dále též jen "MZV"), odboru lidských práv a transformační politiky. MZV začátkem března 2018 zaslalo státnímu zastupitelství informace o stavu lidských práv v ČLR, jež vypracovalo ve spolupráci se Zastupitelským úřadem České republiky v Číně a opřelo se o zprávy MZV USA za rok 2016, závěrečná doporučení Výboru OSN proti mučení a další zprávy. Ve spisu je také shrnutí zprávy MZV USA za rok 2017 s podobnými závěry jako zpráva za rok 2016. Ve spisu je také zpráva Human Rights Watch za rok 2017 od Ministerstva vnitra, odboru azylové a migrační politiky.
9. Ze zprávy MZV vyplývá, že případy nelidského, ponižujícího zacházení či mučení jsou v posledních pěti letech zaznamenány pravidelně: "Za posledních 5 let prošlo čínské soudnictví řadou pozitivních změn ... Nelze však hovořit o tom, že by soudní systém ČLR byl nezávislý, ba naopak, plně podléhá kontrole Komunistické strany Číny (KSČ). V případech, kdy KSČ vyhodnotí, že daný případ je "politicky citlivý" s možným destabilizačním potenciálem, pak aktivně zasahuje do vyšetřování a soudního procesu. Za posledních 5 let pak pravidelně zaznamenáváme případy nelidského zacházení, ponižujícího zacházení a v některých případech i mučení. Tyto případy nejčastěji souvisejí s výslechy lidskoprávních aktivistů či osob (i členové KSČ) podezřelých z korupce (včetně zpronevěry peněz) nebo jiného nežádoucího chování poškozujícího image KSČ. V těchto a dalších případech není dodržováno právo na spravedlivý proces. Vzhledem k roli KSČ se jedná o charakteristiku platnou pro celé území ČLR." Ministerstvo zahraničních věcí uzavřelo, že "na základě průběžného sledování stavu lidských práv a vnitropolitických reforem v zemi ... existuje reálná možnost, že osoby vydané do ČLR mohou být podrobeny nelidskému zacházení, v krajních případech i mučení v průběhu výslechu, zejména pak v politicky citlivých případech. Nelze mít ani za to, že Čína bude plně dodržovat diplomatická ujištění, že daná osoba či osoby nebudou podrobeny zacházení v rozporu s článkem 3 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv" (zdůraznění odstraněno).
10. Pro podložení svých závěrů MZV odkázalo na některé zprávy mezinárodních organizací. Podle závěrečných doporučení Výboru OSN proti mučení v rámci periodického přezkumu výbor "obdržel řadu zpráv o případech mučení. Podle výboru je toto jednání pevnou součástí systému čínské trestní justice, v níž je obvinění založeno na vynuceném přiznání. Ačkoli se situace v tomto směru mírně mění k lepšímu, případy takto získaných doznání nejsou ojedinělé. Závěrečná doporučení výboru potvrzují vliv Komunistické strany Číny na rozhodování soudních orgánů, zvláště pak v politicky citlivých kauzách". Ačkoliv po novelizaci trestního řádu v letech 2012 a 2014 zaznamenal výbor mírně pozitivní posun v tom, že mučení je nepřípustné, "interpretace mučení stále není v souladu s požadavky mezinárodní úpravy". Výbor proti mučení shledal, že je stále "velká mezera mezi legislativou a implementací (pozn. čínská strana přitom existenci mučení přiznala, když oficiální místa vyzývají soudy, aby nebraly v potaz důkazy, které jsou vynuceny mučením)". Mučení je v případě politicky motivovaných případů či při vyšetřování korupce využíváno jako nástroj získání výpovědi a přiznání. Nelidské zacházení a mučení byly využívány jako prostředek výslechů i po veřejném prohlášení ministra veřejné bezpečnosti a nejvyššího státního zástupce z roku 2016, kteří tyto praktiky označili jako nepřípustné pro získávání důkazních materiálů.
11. Podmínkám ve věznicích se podle MZV věnuje zpráva MZV USA o stavu lidských práv v zemi za rok 2016. Vězněným osobám je odmítán přístup k adekvátní lékařské péči, čímž jsou běžně trestáni vězni svědomí. Čínská vězení jsou přeplněná a jsou tam špatné hygienické podmínky. Panují tam přísná disciplinární opatření a vážně je omezena možnost vězňů komunikovat s vnějším světem či praktikovat náboženství. Ze zprávy MZV z března 2018 dále vyplývá, že "[s]tandardy čínských věznicích jsou nízké. Ve věznicích panují přísné podmínky, které umožňují jen velmi omezený pohyb. Přeplněné cely, nevyhovující hygienické a stravovací podmínky jsou běžné. Jsou známé případy, kdy občané EU byli drženi v cele o velikosti 25 m2 s dalšími 22 vězni, tuto celu směli opustit jen dvakrát v týdnu bez přístupu na denní světlo. V zimních měsících jsou pak věznice nedostatečně vytápěné. Vězni jsou tak často nemocní".
12. Zpráva MZV z 22. března 2018 se věnuje i stavu soudnictví: "Čína zdokonaluje a zefektivňuje svůj systém v soudnictví, jde však jiným směrem než západní systém založený na nezávislosti soudnictví. Vše podléhá Straně, neexistuje jistota spravedlivého soudního procesu ... nemůžeme očekávat, že v krátkodobém nebo střednědobém horizontu soudnictví či konkrétně právo na spravedlivý proces dozná pozitivních změn. Trend bude spíše opačný." Podle MZV přes pozitivní změny nelze vůbec hovořit o nezávislosti soudnictví. Podle zprávy Human Rights Watch za rok 2017 režim izoluje své odpůrce a hlášeny jsou i případy zmizení. Zpráva Amnesty International 2017/18 připomíná, že legislativa upravující činnost tajných služeb jim poskytuje neomezené pravomoci, postrádající například záruky na ochranu proti svévolnému zadržování.
13. MZV doplnilo rovněž informace, jež se týkaly vydávání tchajwanských občanů do pevninské Číny. V průběhu předběžného šetření totiž zadržení uváděli, že když spáchá skutek čínský občan z pevniny, neuloží se mu takový přísný trest jako těm z Tchaj-wanu. Dále se obávali, že policie je fyzickým násilím donutí k přiznání, ačkoli skutek nespáchali. MZV uvedlo, že nemá informace, které by poukazovaly na nedodržování lidských práv při výkonu trestu na základě tchajwanského původu. "Nelze však vyloučit, že osoby mohou být exemplárně potrestány (s poukazem na schopnost čínských soudů jednat, resp. neschopnost tchajwanských soudů). S ohledem na stav nezávislosti čínské justice může do trestního řízení vstupovat politický zájem Komunistické strany Číny." Z extranetu Nejvyššího státního zastupitelství státní zastupitelství opatřilo i další zprávu MZV ke stavu lidských práv v Číně, která se značně překrývala s výše uvedenými informacemi.
14. Od čínských státních orgánů si státní zastupitelství vyžádalo ujištění k určitým otázkám. Nakonec byla poskytnuta tato ujištění: a) podle trestního zákoníku nezahrnuje maximální trest za zpronevěru (neboli podvod) trest smrti, takže po svém vydání do ČLR nebudou vyžádané osoby odsouzeny k trestu smrti za podvod; b) vyžádané osoby budou moci požádat o podmíněné propuštění; c) bude dodržena zásada speciality; d) vyžádané osoby nebudou po vydání předány třetímu státu bez souhlasu českých orgánů z důvodu trestných činů, které spáchaly před předáním; e) čínské orgány poskytnou reciproční spolupráci v případech obdobných žádostí českých orgánů; f) čínské orgány nebudou v budoucnu trvat na vyšším ověření v případě žádostí o vydání podaných českými orgány (nóta ze 7. února). Přiloženy byly zatýkací rozkazy, citace trestního zákoníku i dalších předpisů, včetně předpisů o pravomoci státních orgánů stíhat pachatele, příslušnosti státních orgánů k extradičnímu řízení či ustanovení o podmíněném propuštění, prohlášení o promlčení a dokument s názvem Zákonná práva podezřelého z trestného činu poté, co byl vydán do Čínské lidové republiky, a citace zákona o vězeňství. Po další komunikaci doplnily čínské státní orgány ujištění: g) že k požadavku státních orgánů umožní návštěvu místa vazby vyžádaných osob a setkání s nimi (v reakci na žádost, aby konzulární pracovníci mohli osoby navštívit a mluvit s nimi bez přítomnosti třetí osoby) a h) že pracovníci České republiky se budou moci účastnit veřejného soudního jednání ve věci vyžádaných osob a i) že na žádost budou české státní orgány informovány o výsledku trestního řízení a obdrží kopie konečných rozhodnutí ve věci. V červenci 2018 čínské státní orgány zaslaly soubor důkazů, o které se opírá trestní stíhání. V rámci vyžádaných ujištění absentoval příslib, že konzulární pracovníci budou moci s vydanými osobami mluvit bez přítomnosti třetích osob. V tomto ohledu čínská strana přislíbila setkání konzulárních pracovníků s vězněnými v souladu s ustanoveními vztahujícími se na návštěvy v čínských vězeních, nepřislíbila však, že setkání proběhnou bez přítomnosti třetích osob.
15. Státní zastupitelství získalo od Eurojustu i přehled, ve kterých členských zemích Evropské unie byly v posledních třech letech vydány osoby do Čínské lidové republiky a s jakým výsledkem. Následující země mají s ČLR dvoustranné úmluvy o vydávání: Belgie, Bulharsko (vydáni dva čínští občané, bez ujištění), Francie (vydány 2 osoby), Litva (zatím nevyužita), Portugalsko (1 řešený případ v roce 2014, osoba však nebyla vydána, neboť nebylo poskytnuto ujištění o neuložení trestu smrti; navíc se jednalo o občanskoprávní věc), Rumunsko (zatím nevyužita), Španělsko. Ve Španělsku bylo sedm případů, z nichž dvě vydání byla uskutečněna, přičemž byly vyžádány diplomatické záruky, že nebude uložen trest smrti, a pro případy doživotí, že bude umožněno po určité době požádat o propuštění. Později obdrželo státní zastupitelství informace o vydání 121 podezřelých tchajwanského původu do ČLR. V tomto případě Španělsko obdrželo žádosti o vydání jak od ČLR, tak od Tchaj-wanu. Upřednostnilo vydání do ČLR před vydáním do Tchaj-wanu, neboť Španělsko má plnohodnotné diplomatické vztahy a dvoustrannou smlouvu s ČLR, a nikoli s Tchaj-wanem, a zároveň žádost o vydání do ČLR obdrželo Španělsko dříve. Rozhodnutí Nejvyššího soudu Španělska č. 21/2016 z 16. února 2018 se s otázkou lidských práv vydávaných osob vypořádalo tak, že takové tvrzení musí být upřesněno ve vztahu ke konkrétní osobě a konkrétnímu skutku. Mimo rámec dvoustranných smluv Maďarsko řešilo tři případy. Jeden byl ukončen kvůli promlčení, ve druhém čínský občan souhlasil se svým předáním a ve třetím čínský občan sám odjel do ČLR (Maďarsko jeho trestní řízení předalo po ujištění, že mu nebude uložen trest smrti). Ve Slovinsku byl otevřen jeden případ vydání, kdy soudy shledaly vydání přípustným, ale Ministerstvo spravedlnosti s ohledem na nedostatečnost záruk týkajících se podmínek výkonu trestu, konkrétně situace ve věznicích, jako je hygiena, teplota, volný pohyb, čerstvý vzduch, větrání, samostatný kavalec apod., vydání nepovolilo. Dále v lednu 2018 ve Slovinsku uzavřela policie rozsáhlé vyšetřování podobného případu rovněž s osobami tchajwanského původu, který je nyní projednáván u tamního ústavního soudu. Stíháno bylo jedenáct osob, z nichž sedm bylo uprchlých. Ve Švédsku se objevil jeden případ v roce 2015, ale vydání bylo odmítnuto z důvodu promlčení. Žádné případy vydání nebyly v posledních třech letech zaznamenány v Rakousku, Chorvatsku, Dánsku, Estonsku, Finsku, Německu, Irsku, Itálii, Lotyšsku, Litvě, Lucembursku, Maltě, Polsku, Slovensku, Nizozemí a Velké Británii.
16. Dne 17. července 2018 předložilo státní zastupitelství městskému soudu návrh na rozhodnutí o přípustnosti vydání všech stěžovatelů po provedení předběžného šetření. Navrhlo, aby bylo vedeno společné řízení ohledně všech vyžádaných osob. Státní zastupitelství uvedlo, že ujištění týkající se možnosti monitorovat průběh trestního řízení a jeho soulad s čínskými právními předpisy a zásadami vyplývajícími z čl. 6 Úmluvy a z Úmluvy proti mučení a jinému krutému, nelidskému či ponižujícímu zacházení nebo trestání skýtá reálnou a uskutečnitelnou záruku, takže není důvodná obava, že by čínské trestní řízení bylo v rozporu se závazky vyplývajícími pro Českou republiku z mezinárodních smluv o lidských právech a základních svobodách. Státní zastupitelství vysvětlilo, proč akceptovalo, že čínská strana neposkytla ujištění o právu konzulárních pracovníků kontaktovat vyžádané osoby bez přítomnosti třetích osob. Zástupci čínské strany totiž během jednání v květnu 2018 vysvětlili, že podle mezinárodního konzulárního práva mají konzulární pracovníci takové práva pouze vůči státním příslušníkům svého vlastního státu. Tento argument státní zastupitelství přijalo.
17. Stěžovatelé namítli, že v ČLR není nezávislá justice, že podmínky v čínských vězeních jsou velmi špatné a že nevěří, že by ČLR dodržela poskytnutá ujištění. Své obavy opřeli o informace poskytnuté MZV a pořízené samotným státním zastupitelstvím, z nichž vyplývalo, že soudnictví není nezávislé, ale je pod politickou kontrolou komunistické strany. Měli obavy z používání mučení v průběhu trestních řízení. Předložené důkazy podle nich nepředstavují dostatečně ucelený soubor důkazů, aby skýtaly záruku, že se nebude jednat o vykonstruovaný proces. Ke svým obavám stěžovatelé přiložili i další důkazy, a sice tiskovou zprávu Úřadu vysokého komisaře pro lidská práva (dále též "OHCHR") ze dne 18. května 2018, podle níž odborníci OSN kritizují rozhodnutí Španělska vydat osoby tchajwanského původu do ČLR takto: "trest, který [dotčeným osobám] hrozí za trestné činy v extradičním příkaze, by mohl vést k přísným sankcím, například k nucené práci, či dokonce výkonu trestu smrti." Dále doložili stanovisko ředitele Taipeiské hospodářské a kulturní kanceláře k vydání vyžádaných. Ten se obává, že obvinění by nebyli vystaveni spravedlivému soudu, bude s nimi zacházeno špatně a mohou být mučeni a odsouzeni i k nepřiměřeně vysokému trestu odnětí svobody, a požádal, aby byli podezřelí k vykonání trestu posláni na Tchaj-wan anebo jej vykonali v České republice. Stěžovatelé předložili i vyjádření Amnesty International ke stavu lidských práv v Číně, jež uvádí: "Čínský právní systém obecně používá příliš vágní termíny, které mohou být lehce zneužity podle potřeby. Obvinění ze separatismu, podvratné činnosti, ohrožení národní bezpečnosti nebo národních zájmů se totiž objevují velmi často, a to takřka u jakéhokoli zločinu. Nedostatky v systému soudnictví a trestním právu dále umožňují mučení a jiné špatné zacházení a nespravedlivé procesy." Později přiložili stěžovatelé stanovisko Českého helsinského výboru.
B) Obsah napadených rozhodnutí
18. Městský soud rozhodl napadenými usneseními postupně o přípustnosti vydání všech stěžovatelů k trestnímu stíhání do ČLR pro skutek uvedený v příloze žádosti o vydání pro skutek trestného činu podvodu podle čínského trestního práva, a to dle § 95 odst. 1 ZMJS a podle čl. 16 odst. 1 Úmluvy OSN proti nadnárodnímu organizovanému zločinu (publ. pod č. 75/2013 Sb. m. s.). Pokud jde o důvody znemožňující vydání, městský soud konstatoval, že nesporně v individuálních případech k porušování vnitrostátních předpisů a mezistátních úmluv v rámci trestního řízení v ČLR dochází, a patrně i ve větším rozsahu, než je tomu v České republice, i s ohledem na zcela diametrální rozlohu, počet obyvatelstva a obecně jiné životní podmínky a kulturní zvyky. Jak však vyplývá i z předložených ujištění státních orgánů ČLR, státní orgány brání výskytu a opakování obdobných situací, přičemž k tomu přispívají i širší možnosti kontroly a stížností ze strany různých institucí, v daném případě i našich zastupitelských orgánů. Vydání podmínil městský soud diplomatickými zárukami.
19. Na základě stížností stěžovatelů vrchní soud napadenými usneseními jednotlivá usnesení městského soudu zrušil ve výroku o přijetí ujištění a znovu rozhodl tak, že vydání stěžovatelů je přípustné za současného přijetí upřesněných diplomatických záruk.
20. Ve vztahu k pochybám MZV, zda Čína bude plně dodržovat poskytnutá diplomatická ujištění, podle vrchního soudu "v posledních letech nebyl ve výkonu trestu žádný český občan a zastupitelský úřad nemá přímou referenci o poměrech v čínských věznicích a v uvedené zprávě rovněž není jakákoliv zmínka o tom, že v minulosti by tento úřad s kontrolou dodržování záruk vztahujících se k vydané osobě měl jakékoliv vlastní nebo alespoň zprostředkované informace, tím spíše takové, které by odůvodňovaly vyjádření pochybností o dodržování takových záruk" (bod 18 usnesení). Vrchní soud se zabýval též tím, jestli ujištění neposkytl jiný subjekt než ten, který je k tomu oprávněný. Dožádanému státu podle něj nepřísluší provádět šetření, zda při formulaci jednotlivých dokumentů, v nichž jsou zakotveny záruky, byla dodržena pravidla založená politickými zvyklostmi či vnitrostátními předpisy vyžadujícího státu. V čl. 50 extradičního zákona ČLR je upravena působnost generální prokuratury a nejvyššího soudu při poskytování záruk týkajících se mezí trestního stíhání či uložení trestu. Není důvodu pochybovat o tom, zda vyžadující stát postupoval podle svých zákonů při formulaci extradiční žádosti. Je na vyžadujícím státu, aby posoudil, jestli přísluší čínského nejvyššímu soudu poskytnout záruku týkající se omezení možného trestu, jež spočívá v konstatování, že určitý druh trestu nemůže být uložen, protože to zákony nepřipouštějí.
21. Podle vrchního soudu městský soud nezastíral, že v oblasti justice a vězeňství je celá řada problémů s respektováním práv a svobod u trestně stíhaných osob, byť lze konstatovat snahu o jejich postupné odstraňování a zlepšování celkové situace. Tyto negativní poznatky by se nicméně musely týkat "buď takové skupiny obviněných a odsouzených, do níž lze podřadit i vyžadovanou osobu, nebo musí být tak rozvinutým a v dožadujícím státě samozřejmým jevem, že je vysoce pravděpodobné, že v rámci trestního řízení nebo výkonu trestu by postihly i tuto osobu. Pro konstatování takového stavu není třeba důkazu, že vyžádanou osobu nutně porušení práva na spravedlivý proces nebo porušení zákazu mučení postihne, postačuje důvodná pravděpodobnost, že takový následek vznikne" (bod 24 usnesení). Dále vrchní soud konstatoval, že "městský soud ... provedl důkaz řadou dokumentů, popisujících situaci především v soudnictví a vězeňství ve vyžadujícím státě, a nedospěl k závěru, že by vytýkaná porušení práva na spravedlivý proces před čínskými soudy byla natolik četná a hromadně se vyskytující, že by je bylo možné obecně vztáhnout na celou justici ve vyžadujícím státě nebo že by hrozilo i v případě vydání osoby vyžádaného" (bod 25 usnesení). Podpůrně vrchní soud odkázal na soudní praxi jiných států Evropské unie při posuzování žádostí o vydání. Kdyby byly poměry, pokud jde o respektování práv obviněných na spravedlivý proces a zákaz mučení, natolik odstrašující a neudržitelné, jistě by uvedené státy neprohlašovaly vydání za přípustné.
22. Vrchní soud odkázal na judikaturu, podle níž se zkoumá, je-li vyžadující stát smluvní stranou mezinárodních úmluv zaměřených na ochranu lidských práv a základních svobod a obsahují-li tyto úmluvy funkční mechanismy kontroly jejich dodržování. Je potřeba zkoumat, jestli ze zpráv o dodržování lidských práv vyplývají podstatné důvody domnívat se, že porušení zákazu mučení v daném případě opravdu hrozí [odkázal na nález sp. zn. I. ÚS 752/02 ze dne 15. 4. 2003 (N 54/30 SbNU 65)]. Městský soud provedl dokazování řadou dokumentů popisujících situaci ve vězeňství a soudnictví a neshledal, že by porušení práva na spravedlivý proces byla natolik četná a hromadně se vyskytující, že by bylo možné je obecně vztáhnout na celou justici nebo že by reálně hrozilo i v případě vydání stěžovatelů. Z formulace skutku se jeví, že případné trestní stíhání nemá mít politický charakter, neboť se jedná o čin majetkové povahy. Ze zpráv o lidských právech v Číně se nepotvrzuje ani snaha přísněji postihovat osoby pocházející z Tchaj-wanu. Podle vrchního soudu pak horší materiální podmínky ve věznicích samy o sobě nelze bez dalšího považovat za překážku extradice. Informace o vydávání tchajwanských občanů do Číny od MZV vyhodnotil vrchní soud tak, že "snaha ČLR o vydání vyžádaných, byť jsou občané Tchaj-wanu, má své jasné a logické procesní důvody a nelze je zaměňovat za snahu o potlačování této národnostní skupiny" (bod 28 usnesení).
23. Ohledně záruky spravedlivého procesu a dodržování zákazu mučení a špatného zacházení v trestním řízení i v případném výkonu trestu a dalších otázek se vrchní soud sám obrátil prostřednictvím velvyslanectví na čínské státní orgány a doplnil další ujištění ČLR. Rovněž požádal o ujištění, že vyžádané osoby budou mít záruku komunikace se zástupci zastupitelského úřadu České republiky jak z podnětu zastupitelského úřadu, tak k žádosti vyžádaných. Obdržel od nich dodatek označený jako Práva podezřelých z trestných činů podle zákonů po jejich vydání do ČLR. Čínské státní orgány poukazují na to, že ČLR přistoupila k více než 20 mezinárodním úmluvám o lidských právech, včetně Úmluvy proti mučení a jinému krutému, nelidskému nebo ponižujícímu zacházení nebo trestání. Dále obsahují ustanovení čínského trestního práva, včetně zákazu využívat mučení k doznání viny a práv podezřelých osob během trestního stíhání, i práv vězněných osob. Ohledně návštěvy konzulárních pracovníků potvrdil čínský zastupitelský úřad, že konzulární pracovníci České republiky budou moci navštívit vězněné osoby v souladu s čínskými právními předpisy. Výčet těchto ujištění tedy vrchní soud doplnil do výroku v části týkající se těchto záruk. Tato ujištění podle něj odpovídají požadavkům judikatury Nejvyššího soudu (sp. zn. 11 Tcu 43/2009) i Ústavního soudu [nález sp. zn. I. ÚS 2462/10 ze dne 10. 11. 2010 (N 221/59 SbNU 195)].
24. K námitce, že trestný čin byl spáchán částečně na území České republiky, vrchní soud uvedl, že se v České republice proti těmto osobám v současné době žádné trestní stíhání nevede. Žádný ze stěžovatelů není občanem České republiky, na její území přicestovali pouze za účelem provádění činnosti, pro niž byli zadrženi, a rovněž všechny dosud zjištěné poškozené osoby jsou občany ČLR. Zajištění přítomnosti všech zmíněných osob při úkonech trestního stíhání a komunikace s nimi v jejich průběhu je nepochybně daleko jednodušší ve vyžadujícím státě než v České republice, stejně jako dohledání případných výnosů z trestné činnosti a rozhodnutí o nich. I další okolnosti, které samotnému činu předcházely, a jejich těžiště se nachází mimo území České republiky - od vytipování poškozených až po rozhodnutí, kdo vlastní čin spáchá a za tím účelem do České republiky vycestuje. Pokud by trestní stíhání skončilo uložením trestu odnětí svobody, jeho výkon by pro odsouzené byl rovněž přijatelnější v prostředí, ve kterém se dorozumí. Podle vrchního soudu jsou tak splněny podmínky pro to, aby trestní stíhání bylo vedeno nikoliv v České republice, ale ve vyžadujícím státě.
25. Po rozhodnutích soudů o přípustnosti vydání stěžovatelů jim udělilo Ministerstvo vnitra dne 10. července 2019 doplňkovou ochranu na dobu 12 měsíců.
26. V létě 2019 se navíc ministryně spravedlnosti obrátila na Nejvyšší soud s tím, že má pochybnosti o správnosti rozhodnutí, a s návrhem na přezkoumání rozhodnutí obou soudů. Nejvyšší soud tento návrh zamítl. Rozhodnutí soudů byla podle něj patřičně odůvodněna, a jestli by došlo k vydání stěžovatelů po vypršení doplňkové ochrany, je to v souladu se zákonem i mezinárodními závazky České republiky. Rozhodnutí Nejvyššího soudu nebylo stávající ústavní stížností napadeno.
II. Argumentace účastníků řízení
27. Podle stěžovatelů existuje důvodná obava, že by v případě jejich vydání trestní řízení v ČLR neodpovídalo zásadám vyjádřeným v čl. 3 a 6 Úmluvy anebo by trest odnětí svobody uložený nebo předpokládaný v ČLR nebyl vykonán v souladu s požadavky čl. 3 Úmluvy proti mučení a jinému krutému, nelidskému nebo ponižujícímu zacházení nebo trestání. Dle stěžovatelů v případě jejich vydání k trestnímu stíhání do ČLR hrozí reálné riziko porušování jejich základních lidských práv a svobod. Mají za to, že pokud obecné soudy i přes zprávy jimi citované nebo založené ve spisu připustily vydání stěžovatelů do ČLR, došlo tím k porušení základního práva stěžovatelů na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny.
28. Tvrdí, že jako občané Tchaj-wanu čelí pravděpodobnosti horšího zacházení, toho, že o jejich věcech nebudou rozhodovat nezávislé soudy a že neproběhne spravedlivý proces a případně jim bude uložen nepřiměřený trest. Podle stěžovatelů navíc závěr obecných soudů, že jiné státy Evropské unie vydávají občany Tchaj-wanu k trestnímu stíhání do ČLR, nemá oporu ve spise. Jediným státem, jehož soudy rozhodly o přípustnosti vydání občanů Tchaj-wanu do ČLR, je Španělsko, a i v tomto případě je toto rozhodnutí považováno ze strany OHCHR za exces.
29. Stěžovatelé poukazují rovněž na stav věznic a na to, že jim ve věznicích hrozí špatné zacházení. Kromě velmi špatných materiálních podmínek a nedostatečné zdravotní péče nefunguje dobře ani monitoring nelidských podmínek ve věznicích. Vězňům nejsou umožňovány ani návštěvy jejich rodinných příslušníků.
30. Dále mají stěžovatelé za to, že poskytnutá ujištění ČLR nejsou dostatečná, neboť je v rozporu s čl. 3 Úmluvy neochrání před nebezpečím špatného zacházení. Nelze z nich ani dovodit, že nedojde k překvalifikování na jiný trestný čin stejného druhu, za který již je možné uložit trest smrti. Není garantováno to, že stěžovatelé budou mít zaručeno právo na spravedlivý proces, že nebudou podrobeni mučení či jinému špatnému zacházení, že budou dodržována jejich práva ve vazbě či ve výkonu trestu odnětí svobody. V případě, že by trestní řízení skončilo uložením trestu odnětí svobody, nebude umožněna komunikace stěžovatelů se zástupci zastupitelského úřadu České republiky. Stěžovatelé dále namítají, že ujištění nevydaly k tomu oprávněné státní orgány. Stěžovatelé se obávají uložení nepřiměřeného (výjimečného doživotního) trestu.
31. Podle stěžovatelů hrozí též porušení zásady speciality, neboť ze sdělení čínských orgánů vyplývá, že trestní stíhání má být realizováno zřejmě pro celou řadu podvodů, a nikoliv jen pro tři skutky uvedené v extradiční žádosti.
32. Stěžovatelé namítají také, že předložené důkazy nesplňují běžné náležitosti, neboť nejsou opatřeny legalizační doložkou ani ničím jiným, z čeho by bylo možné dovodit jejich autentičnost a správnost. Některé důkazy nebyly přeloženy do českého jazyka. Ani žádost o vydání a zatýkací rozkaz nebyly řádně úředně přeloženy do českého jazyka (či opatřeny superlegalizací), a neexistuje tak jistota jejich správností. Soudy by tak k žádosti o vydání v této podobě neměly vůbec přihlížet. Dále stěžovatelé namítají, že jim nebyl přeložen návrh státního zastupitelství na vyslovení přípustnosti vydání do čínského jazyka, kterému by rozuměli. Prostý ústní překlad návrhu státního zastupitelství tlumočníkem nepostačuje s ohledem na rozsah a složitost uvedeného dokumentu.
33. Obecné soudy dle stěžovatelů dále neprovedly žádné z důkazů (například odposlechy telefonátů zachycené Policií České republiky) a nelze zjistit, na základě čeho dospěly k podezření, že se tří skutků dle extradiční žádosti dopustili právě stěžovatelé, respektive že se uvedené tři skutky vůbec staly. Soudy tak nevyložily své úvahy ohledně důkazů, které dle nich svědčí pro důvodnost trestního stíhání stěžovatelů. Přestože soudy uvádějí, že extradiční materiály podezření z trestné činnosti stěžovatelů do značné míry dokládají, neuvádějí žádný konkrétní důkaz (který má být obsahem extradičních materiálů), o který takový svůj závěr opírají.
34. Podle stěžovatelů není důvodu, aby bylo stíhání upřednostněno v ČLR spíše než v České republice, neboť jediné dostupné důkazy má česká policie a poškození žijí v Austrálii, nikoli v Číně. Tedy neexistuje zákonný důvod dát přednost provedení trestního stíhání v ČLR ani z důvodu náležitého zjištění skutkového stavu.