35. Ústavní soud vyzval účastníky řízení, aby se vyjádřili k ústavní stížnosti. Vrchní soud ve svých vyjádřeních odkázal na napadená usnesení. Uvedl, že soudy vycházely z toho, že vyžádané osoby se v minulosti veřejně neangažovaly, a tedy by jim z tohoto hlediska neměl hrozit politicky motivovaný postih. S ohledem na to, že jde o majetkovou trestnou činnost, jejich národnost by neměla hrát roli, o jejich vydání by ČLR usilovala i v případě jakékoli jiné národnosti. Soudy nepřehlížely nedostatky v oblasti soudnictví a vězeňství, ale zkoumaly, zda tyto nedostatky představují natolik vážné nebezpečí, že by to mohlo mít za následek porušení základních práv a svobod, a zvažovaly i záruky, které mohou potenciální nebezpečí snížit. Poskytnutá ujištění považovaly za spolehlivá a dostatečná, přičemž akceptovaly vysvětlení ujištění, která vylučují uložení trestu smrti i pro případ, že se změní kvalifikace trestného činu. Vrchní soud má za to, že stěžovatelům byla poskytnuta náležitá pomoc, aby neutrpěli újmu na svých právech v důsledku neznalosti jednacího jazyka. K tomu, proč nebyl akceptován požadavek na překlad návrhu státního zástupce, se soud vyjádřil v odůvodnění rozhodnutí. Konkrétně v něm uvedl, že možnost seznámit se s extradiční žádostí měli stěžovatelé již během výslechu v předběžném šetření, v rámci rozhodování o předběžné vazbě, a důkaz těmito listinami v překladu, s nimiž se mohli opětovně seznámit v rámci práva nahlédnutí do nich i ve svém jazyce, měli i v rámci veřejného zasedání konaného před městským soudem. To se po celou dobu konalo za účasti tlumočníka a stěžovatelé prohlásili, že s obsahem návrhu státního zastupitelství byli seznámeni. Podmínka, za níž podle § 28 odst. 4 trestního řádu lze písemný překlad nahradit přetlumočením obsahu písemnosti, tedy byla rovněž splněna.
36. Městský soud ve svých vyjádřeních pouze odkázal na napadená usnesení.
37. Městské státní zastupitelství v Praze ve svém vyjádření uvedlo, že si soudy opatřily řadu informací různých subjektů a reagovaly na skutečnosti zjištěné v souvislosti s dodržováním lidských práv v ČLR. Jak státní zastupitelství, tak soudy se snažily o maximum, aby opatřily ujištění, která by byla zárukou co nejadekvátnější reakce na zjištěné nedostatky. Pokud jde o reálnost jejich dodržení, neexistuje žádná minulá negativní zkušenost s jejich neplněním ze strany orgánů ČLR, protože neexistuje žádná relevantní zkušenost při vydání do ČLR. K otázce hrozby nepřiměřeného trestu uvedlo státní zastupitelství, že "ukládání trestu, resp. stanovení trestní sazby na konkrétní trestné jednání je otázkou trestní politiky konkrétního státu, v níž se projevují takové snahy jako využití prostředku trestní represe k omezení určitého druhu trestné činnosti. Při rozdílnosti trestní politiky, právní kultury a právního vývoje jednotlivých států je třeba dostatečného důvodu k závěru, že hrozí krutý, nelidský či ponižující trest, který by byl překážkou vydání osoby". Podle státního zastupitelství skutečnost, zda jiné státy, včetně členských států Evropské unie, vydaly či nevydaly osoby k trestnímu stíhání do ČLR, má jen omezenou relevanci pro rozhodování českých soudů, a proto oba soudy vzaly tuto situaci na vědomí jako informaci, na které však nelze založit nebo kterou nelze odůvodnit rozhodnutí o žádosti o vydání.
38. Vrchní státní zastupitelství v Praze ve vztahu ke stěžovateli c) uvedlo, že podle čl. 16 odst. 1 Úmluvy OSN proti nadnárodnímu organizovanému zločinu, vyhlášené pod č. 75/2013 Sb. m. s., má stát obecnou povinnost k vydání osoby, jež se měla dopustit trestné činnosti a zdržuje se na území České republiky, orgánům cizího státu. Jelikož vrchní soud rozšířil a zpřesnil ujištění pojatá do výroku svého rozhodnutí, jimiž podmínil přípustnost vydání stěžovatelů, postupoval v souladu s judikaturou ve vztahu k právu na spravedlivý proces a zákazu mučení, nelidského nebo ponižujícího zacházení. Ve vztahu ke stěžovateli e) se vrchní státní zastupitelství nevyjádřilo a ve vztahu k ostatním stěžovatelům se vzdalo postavení vedlejšího účastníka řízení.
III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
39. Ústavní soud se nejprve zabýval otázkou přípustnosti ústavní stížnosti, a to i s přihlédnutím k tomu, že stěžovatelé napadají rozhodnutí soudů, byť jejich faktické vydání je ještě podmíněno rozhodnutím ministryně spravedlnosti.
40. Ačkoliv ministryně spravedlnosti doposud nepovolila vydání do cizího státu podle § 97 odst. 1 ZMJS, městský i vrchní soud již konstatovaly, že vydání přípustné je. Podle konstantní judikatury Ústavního soudu jsou konečnými rozhodnutími, proti kterým lze podat ústavní stížnost, jak rozhodnutí soudů o přípustnosti vydání, tak rozhodnutí ministra spravedlnosti o povolení vydání. Obě tato rozhodnutí se navzájem odlišují svým účelem a předmětem posouzení a obě mají povahu rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon poskytuje vydávané osobě k ochraně jejích práv. Lhůta k podání ústavní stížnosti se v případě každého z těchto rozhodnutí posuzuje samostatně. V případě, že stěžovatelé měli za to, že do jejich základních práv zasahují již rozhodnutí soudů, nemohli čekat na rozhodnutí ministryně spravedlnosti o povolení vydání - viz podrobněji stanovisko pléna sp. zn. Pl. ÚS-st. 37/13 ze dne 13. 8. 2013 (ST 37/70 SbNU 619; 262/2013 Sb.), zejména body 8-14. Ačkoliv bylo toto stanovisko vydáno předtím, než ZMJS nabyl účinnosti, a týkalo se tedy úpravy extradičního řízení dle § 390 a násl. trestního řádu, ZMJS postup při vydávání do cizího státu nezměnil. I na nyní účinnou právní úpravu extradičního řízení v ZMJS se proto vztahují závěry citovaného stanoviska, jak již Ústavní soud ve své judikatuře dovodil [viz nález sp. zn. II. ÚS 3219/19 ze dne 26. 11. 2019 (N 199/97 SbNU 133), bod 27; srov. nález sp. zn. II. ÚS 3505/18 ze dne 3. 6. 2019 (N 103/94 SbNU 256), body 37-39].
41. Ministryně spravedlnosti využila možnost obrátit se na Nejvyšší soud s návrhem na přezkoumání rozhodnutí obecných soudů dle § 95 odst. 5 ZMJS, neboť sama měla pochyby o přípustnosti vydání. Jak ovšem uvedl Ústavní soud v již citovaném stanovisku pléna sp. zn. Pl. ÚS-st. 37/13, bodě 13, v tomto případě nejde o opravný prostředek, který by měl jednotlivec k dispozici a který by byl povinen před podáním ústavní stížnosti vyčerpat dle § 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů. Za rozhodnutí o posledním procesním prostředku, které zákon k ochraně práv poskytuje, je tak třeba - v kontextu soudního rozhodování o přípustnosti extradice - "vždy považovat usnesení vrchního soudu, kterým bylo rozhodnuto o stížnosti proti rozhodnutí krajského soudu o přípustnosti vydání" (tamtéž). S ohledem na citovaný závěr se tak již neuplatní názor vyjádřený v obiter dicto nálezu sp. zn. IV. ÚS 353/12 ze dne 10. 10. 2012 (N 171/67 SbNU 97), bodě 18, podle něhož je nutné v případě, že dojde k podnětu ministra spravedlnosti k zahájení přezkumného řízení před Nejvyšším soudem dle § 397 odst. 3 trestního řádu (nyní § 95 odst. 5 ZMJS), vyčkat s podáním ústavní stížnosti na rozhodnutí Nejvyššího soudu. Ústavní soud dále konstatuje, že ústavní stížností není třeba napadat rozhodnutí Nejvyššího soudu o návrhu ministra spravedlnosti na přezkum rozhodnutí.
42. Ústavní stížnost směřující proti napadeným usnesením vrchního soudu a městského soudu o přípustnosti extradice je tedy přípustná; rozhodnutí Nejvyššího soudu vydaná v řízení o návrhu ministryně spravedlnosti dle § 95 odst. 5 ZMJS napadena nebyla, a nejsou tak předmětem tohoto řízení. Jelikož Nejvyšší soud návrh ministryně spravedlnosti zamítl, mohlo by v případě uplynutí doby, na kterou byla stěžovatelům udělena doplňková ochrana (nedojde-li k jejímu prodloužení), být přistoupeno k povolení vydání stěžovatelů a následné realizaci extradice.
IV. Posouzení důvodnosti ústavních stížností
43. V řízení o ústavních stížnostech se Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti omezuje na posouzení, zda rozhodnutími orgánů veřejné moci nebo postupem předcházejícím jejich vydání nebyla porušena ústavně zaručená základní práva a svobody.
44. Účelem vydávání osob k trestnímu stíhání nebo k výkonu trestu do cizího státu je zajistit, aby se osoba podezřelá ze spáchání trestného činu nebo za jeho spáchání odsouzená nevyhýbala trestnímu řízení nebo výkonu trestu pobytem v jiném státě. Vydávající stát vydáním osoby umožňuje její stíhání ve státě, který je k tomu příslušný, aniž by proti ní sám vedl trestní stíhání. Tímto postupem především naplňuje své mezinárodněprávní závazky [viz nález sp. zn. I. ÚS 1015/14 ze dne 23. 8. 2016 (N 155/82 SbNU 451), bod 31].
45. Jedním z důležitých mezinárodních závazků, jehož účelem je, aby trestný čin nezůstal nepotrestán, je závazek aut dedere aut judicare (buď vydat, nebo sám stíhat). Jde o závazek států vzájemně spolupracovat tak, aby nenastal stav beztrestnosti [INTERNATIONAL LAW COMMISSION. The obligation to extradite or prosecute (aut dedere aut judicare). Final Report of the International Law Commission. United Nations. 2014, dostupná z: https://legal.un.org/ilc/texts/instruments/english/reports/7_6_2014.pdf, str. 2]. Podle Komise pro mezinárodní právo se zde použije obecný test využívaný v různých úmluvách zaměřených na stíhání závažných trestných činů, a to, že "stát, v němž je osoba zbavena svobody, předloží případ domnělého pachatele příslušným orgánům, pokud podezřelého nevydá. Tato povinnost je doplněna různými ustanoveními, která požadují, aby státy: a) považovaly uvedené trestné činy za trestné; b) stanovily pravomoc stíhat daný trestný čin, je-li zde spojitost mezi trestným činem a domnělý pachatel je přítomen na území a není vydán; c) uzákonily takové předpisy, jež zaručí, že domnělý pachatel bude zadržen po dobu předběžného šetření, a d) považovaly trestné činy za podléhající extradici" (tamtéž, str. 6). Ačkoliv Úmluva proti nadnárodnímu organizovanému zločinu obsahuje zásadu aut dedere aut judicare v čl. 16 odst. 10 jen omezeně, jde-li o zastavení procesu vydání z důvodu, že jde o vlastní občany vydávajícího státu, tedy v případech nerelevantních pro projednávaný případ, trestní zákoník přesto tuto zásadu zakotvil obecně v § 8 odst. 1. Proto Ústavní soud zdůrazňuje nutnost nenechat spáchané trestné činy nepotrestané, a to buď tím, že budou podezřelí vydáni, anebo stíháni v České republice.
46. V projednávaném případě se bude Ústavní soud zabývat tím, jestli rozhodnutím o přípustnosti vydání stěžovatelů do ČLR soudy porušily zákaz mučení a krutého, nelidského a ponižujícího zacházení nebo trestu (zásadu nenavracení) (část A) a jestli jsou tyto obavy zhojeny poskytnutými diplomatickými zárukami (část B).
A) Zákaz mučení a krutého, nelidského a ponižujícího zacházení nebo trestu
a) Právní východiska
47. Námitky stěžovatelů se týkají především hrozícího porušení závazku non-refoulement, neboli zásady nenavracení. Podstatou zásady nenavracení je zákaz státu navrátit cizince jakýmkoli způsobem do jiného státu, v němž by byl ohrožen jeho život nebo osobní svoboda na základě jeho rasy, náboženství, národnosti, příslušnosti k určité společenské vrstvě či politického přesvědčení (čl. 33 odst. 1 Úmluvy o právním postavení uprchlíků), případně v němž by mu hrozilo, že bude porušeno jeho právo na život (čl. 2 Úmluvy) nebo že bude vystaven mučení nebo podrobován nelidskému či ponižujícímu zacházení anebo trestu (čl. 3 Úmluvy, čl. 7 odst. 2 Listiny), anebo výjimečně i v případech, kdy by cizinci hrozilo do očí bijící popření práv na osobní svobodu (čl. 5 Úmluvy) či na spravedlivý proces (čl. 6 Úmluvy), jak plyne například z rozsudku Evropského soudu pro lidská práva (dále jen "ESLP") ve věci Othman (Abu Qatada) proti Spojenému království ze dne 17. ledna 2012 č. 8139/09. Níže uvedená pravidla k posuzování porušení čl. 3 Úmluvy se plně uplatní při posuzování jakéhokoli návratu cizince, hrozí-li porušení zásady nenavracení, postupuje se stejně u vyhoštění i u extradice (nově např. rozsudek ESLP ve věci Trabelsi proti Belgii ze dne 4. září 2014 č. 140/10, § 116). Rovněž jsou použitelná při posuzování zákazu mučení či podrobení krutému, nelidskému nebo ponižujícímu zacházení nebo trestu podle čl. 7 odst. 2 Listiny.
48. Špatné zacházení ve smyslu čl. 3 Úmluvy musí dosáhnout určité minimální úrovně závažnosti, jež záleží na okolnostech případu, délce zkoumaného zacházení, dopadech do fyzického i duševního zdraví a v některých případech na pohlaví, věku či zdravotním stavu dotčené oběti. Aby bylo možno zacházení považovat za nelidské či ponižující, musí utrpení nebo ponížení jít nad rámec nezbytného utrpení či ponížení spjatého s konkrétní formou legitimního trestu nebo zacházení (shora citovaný rozsudek velkého senátu ESLP ve věci Saadi proti Itálii, § 134-135).
49. K špatnému zacházení v kontextu návratu do země původu může dojít například v důsledku špatných podmínek ve věznicích [srov. nález sp. zn. I. ÚS 752/02 ze dne 15. 4. 2003 (N 54/30 SbNU 65)], případně trestu odnětí svobody na doživotí bez vyloučení naděje na podmíněné propuštění [Iorgov proti Bulharsku (č 2) ze dne 2. 9. 2010 č. 36295/02]. Podmínky v zařízeních zbavujících svobody pohybu mohou dosáhnout nelidského či ponižujícího zacházení podle čl. 3 Úmluvy, například jde-li o přeplněná zařízení a nedostatečné zajištění topení, hygieny, podmínek ke spaní, jídla, možnosti volnočasových činností či kontaktu s vnějším světem. Když se posuzují podmínky, v nichž je osoba zbavena svobody, je potřeba vzít ohled na kumulativní dopad těchto podmínek, včetně konkrétních okolností týkajících se daného stěžovatele (rozsudek ESLP ve věci Dougoz proti Řecku ze dne 6. března 2011, č. 40907/98, § 46). I přeplněnost míst detence může sama o sobě postačovat k porušení čl. 3 Úmluvy, přičemž ESLP obecně požaduje osobní prostor každého zbaveného svobody přinejmenším 3 m2. V případech, kdy není nedostatek místa tak závažný, k hodnocení podmínek přistupují další materiální podmínky, například přístup na toalety v důstojných podmínkách, odvětrávání, zajištění přístupu denního světla, dostatečné topení i dodržování hygienických podmínek. Tedy například byl-li vězni k dispozici prostor mezi 3 a 4 m2, a zároveň tento prostor nebyl dostatečně větrán a osvětlen, i v těchto případech v minulosti ESLP shledal porušení čl. 3 Úmluvy (viz rozsudek ESLP ve věci Florea proti Rumunsku ze dne 14. září 2010 č. 37186/03, § 51 a tam citovanou judikaturu). Přitom při posuzování porušení čl. 3 Úmluvy v kontextu nuceného návratu do země původu nelze s ohledem na prospektivní povahu tohoto posouzení obvykle určit tak přesně okolnosti špatného zacházení s vězni, jako když je posuzováno zacházení s vězni v domácím kontextu; např. promyšlenost takového zacházení, zda je vedeno cílem zlomit vůli stěžovatele, úmyslem jej ponížit atd. (blíže viz rozsudek ESLP ze dne 10. dubna 2012 ve věci Babar Ahmad a další proti Spojenému království č. 24027/07, 11949/08, 36742/08, 66911/09 a 67354/09, § 178 až 179).
50. Míra požadavku na prokazování důvodů pro nenavracení osoby, jež má být podrobena nucenému návratu, je odvislá od konkrétních skutkových okolností daného případu, tvrzení toho, co jí potenciálně hrozí, a také od toho, o které právo zaručené Úmluvou se jedná.
51. Podle ustálené judikatury ESLP k čl. 3 Úmluvy je v řízení před ESLP v zásadě na stěžovateli, aby předložil důkazy způsobilé prokázat, že existují závažné důvody domnívat se ("substantial grounds"), že by byl vystaven skutečnému nebezpečí zacházení v rozporu s čl. 3 Úmluvy. Jestliže stěžovatel předloží takové důkazy, je úkolem státu vyvrátit pochyby o tomto nebezpečí [srov. rozsudek velkého senátu ESLP ve věci Saadi proti Itálii ze dne 28. února 2008 č. 37201/06, § 129, nejnověji např. rozsudek ve věci R. K. proti Francii ze dne 9. července 2015 č. 61264/11, § 59, v judikatuře Ústavního soudu se na tento princip odkazuje i jako na "substantial-grounds test", srov. nález sp. zn. I. ÚS 2462/10 ze dne 10. 11. 2010 (N 221/59 SbNU 195) a nález sp. zn. II. ÚS 670/12 ze dne 5. 9. 2012 (N 150/66 SbNU 269), body 28-29].
52. Ačkoliv je na stěžovatelích, kteří tvrdí, že jejich nuceným navrácením do vlasti dojde k porušení čl. 3 Úmluvy, aby předložili co nejvíce dokumentů a informací k posouzení míry rizika, přesto ESLP uznává, že například pro žadatele o azyl může být v obdobných případech velmi obtížné, ba až nemožné takové důkazy získat (rozsudek ESLP ve věci Bahaddar proti Nizozemí ze dne 19. února 1998, č. 25894/94, § 45, a ve věci Mawajedi Shikpohkt proti Nizozemí ze dne 27. ledna 2005, č. 39349/03). Při hodnocení věrohodnosti tvrzení, k nimž nebyly doloženy přímé důkazy, je proto zapotřebí, s ohledem na zvláštní situaci těchto osob, při nejednoznačnosti závěrů zásadně rozhodovat ve prospěch stěžovatelů (tzv. benefit of the doubt), pakliže lze tato tvrzení považovat za věrohodná ve světle informací o dotčené zemi původu (srov. např. rozsudek ESLP ve věci R. C. proti Švédsku ze dne 9. března 2010 č. 41827/07, § 50).
53. Tvrzení stěžovatele by měla dosáhnout obdobné úrovně věrohodnosti, jako je "hájitelnost" uplatňovaná podle čl. 13 Úmluvy (srov. ECHR Research and Library Division, Directorate of the Jurisconsult, Article 3: The Court's approach to burden of proof in asylum cases, Council of Europe/European Court of Human Rights, 2016, dostupné z: https://www.echr.coe.int/Documents/Research_report_Art3_burden_proof_asylum_cases_ENG.PDF, body 1-5). Ustálená judikatura Ústavního soudu k čl. 7 odst. 2 Listiny považuje za hájitelné takové tvrzení, které není zcela nedůvěryhodné a nepravděpodobné, je možné prostorově i časově, je dostatečně konkrétní a v čase neměnné [srov. nález sp. zn. II. ÚS 1376/18 ze dne 10. 12. 2019 (N 207/97 SbNU 222), bod 33]. Na rozdíl od situací, kdy má být hájitelné tvrzení o porušení čl. 7 odst. 2 Listiny v kontextu práva na účinné vyšetřování, ve vztahu k hájitelnosti tvrzení, že nuceným návratem hrozí porušení čl. 7 odst. 2 Listiny, je třeba vycházet ze zpráv o zemích původu, a to s ohledem na výše uvedená specifika případů nuceně navracených cizinců. Stěžovatelé tedy mohou své obavy opřít převážně o zprávy o zemi původu, nemají-li k dispozici přímé důkazy o minulém pronásledování či újmě, kterou v zemi původu zakusili, za předpokladu, že jejich tvrzení jsou věrohodná.
54. Předloží-li dotčená osoba hájitelné tvrzení, že jí hrozí újma neslučitelná s čl. 3 Úmluvy, je na státních orgánech, aby rozptýlily pochyby, že zde je reálné nebezpečí takové újmy. Reálné nebezpečí takové újmy nebude dáno, když hrozí "pouhá možnost" špatného zacházení (rozsudek ESLP ve věci Vilvarajah a další proti Spojenému království ze dne 30. 10. 1990 č. 13163/87, 13164/87, 13165/87, 13147/87 a 13148/87, § 111), ale zároveň není potřeba, aby byl překročen standard "vyšší pravděpodobnost, že ano, než že ne" (srov. shora citovaný rozsudek ESLP ve věci Saadi proti Itálii, § 140, viz rovněž EUROPEAN ASYLUM SUPPORT OFFICE. Qualification for International Protection. Directive 2011/95/EU, Judicial Analysis. IARLJ/EASO. 2016, dostupná z: https://www.easo.europa.eu/sites/default/files/QIP%20-%20JA.pdf, část 2.80.1).
55. S ohledem na to, že čl. 3 Úmluvy obsahuje absolutní zákaz mučení, nelidského či ponižujícího zacházení nebo potrestání, je potřebný důkladný přezkum toho, zda po nuceném návratu jedinci nehrozí, že bude vystaven špatnému zacházení, které toto ustanovení zapovídá (rozsudek ESLP ze dne 11. července 2000 ve věci Jabari proti Turecku č. 40035/98, § 39). Stát je povinen vzít v potaz nejen důkazy předložené dotčeným cizincem, ale také další skutkové okolnosti, které jsou pro posouzení věci relevantní. Existence reálného nebezpečí musí být posouzena s ohledem na skutkové okolnosti, které jsou nebo měly být státu známy v době vyhoštění (neboli ex nunc, srov. rozsudek velkého senátu ESLP ze dne 23. 8. 2016 J. K. a další proti Švédsku č. 59166/12, § 87).
56. Hodnocení reálného nebezpečí újmy podle čl. 3 Úmluvy musí být přiměřené a dostatečně podložené vnitrostátními dokumenty i dokumenty z jiných spolehlivých a objektivních zdrojů. Vzhledem k absolutní povaze ochrany podle čl. 3 Úmluvy je potřeba, aby posouzení bylo "adekvátní a dostatečně podložené místními materiály, jakož i materiály pocházejícími z dalších spolehlivých a objektivních zdrojů, jako například dalších smluvních a nesmluvních států, orgánů OSN a renomovaných nevládních organizací" (srov. rozsudek ESLP ve věci Salah Sheekh proti Nizozemí ze dne 11. ledna 2007 č. 1946/04, § 136). Je nutné přihlédnout k "autoritě a pověsti autorů zprávy, serióznosti provedených šetření, návaznosti a souvislosti závěrů a skutečnosti, zda uvedená tvrzení jsou potvrzena i jinými zdroji" (shora citovaný rozsudek ve věci Saadi proti Itálii, § 143). Při posuzování nezávislosti, spolehlivosti a objektivnosti autora zprávy je "důležité ... taktéž vzít v úvahu, jakou měrou je autor zprávy zastoupen v zemi původu, jaké jsou jeho schopnosti získávat informace přímo na místě" (rozsudek ESLP ve věci NA. proti Spojenému království Velké Británie a Severního Irska ze dne 17. 7. 2008 č. 25904/07, § 120-122). Jinými slovy, informace musí být aktuální, relevantní, dostatečně ověřené z různých objektivních zdrojů, od spolehlivých autorů.
57. Z výše uvedeného tedy plyne, že z absolutního zákazu mučení nebo podrobení krutému, nelidskému či ponižujícímu zacházení nebo trestu (špatného zacházení) zaručeného v čl. 3 Úmluvy i čl. 7 odst. 2 Listiny plyne požadavek důkladného přezkumu toho, zda po nuceném návratu (extradici či vyhoštění) jednotlivci nehrozí reálné nebezpečí, že bude vystaven špatnému zacházení. Důkladný přezkum znamená, že hodnocení reálného nebezpečí újmy musí být přiměřené, aktuální a dostatečně ověřené z objektivních zdrojů od více spolehlivých autorit.
b) Aplikace uvedených principů
58. Stěžovatelé již vůči návrhu státního zastupitelství namítali, že v ČLR není nezávislá justice, že v průběhu trestního stíhání čínské státní orgány mohou využívat mučení k nátlaku na stěžovatele, aby doznali vinu, a že podmínky v čínských věznicích jsou špatné. Navíc podle nich lze pochybovat o tom, zda ČLR dodrží poskytnutá ujištění.
59. Státní zastupitelství obstaralo a obecné soudy následně použily relevantní zprávy od MZV. Zpráva MZV byla vypracována ve spolupráci s českým zastupitelským úřadem v Číně a za použití dalších zdrojů: Závěrečných doporučení Výboru OSN proti mučení z roku 2015, zprávy MZV USA o lidských právech za rok 2016 a zprávy nevládní organizace Human Rights Watch za rok 2017. Další zprávu MZV vytvořenou rovněž odborem lidských práv obdrželo státní zastupitelství z extranetu v červnu 2018. Autoři těchto zpráv mají dostatečnou reputaci, a někteří dokonce působí přímo v zemi, ke které se uvedené informace vztahují, a uvedené zprávy by tak naplnily požadavky na spolehlivost a objektivitu zdrojů informací plynoucí z judikatury ESLP. Bylo by ovšem vhodnější, kdyby soudy a státní zastupitelství vycházely z plného znění těchto zpráv, a ne pouze z jejich shrnutí doložených MZV. Tato shrnutí se totiž částečně věnovala tomu, co hrozí lidskoprávním aktivistům, někdy bylo obtížné zjistit, co z uvedených informací dopadá i na běžné pachatele trestných činů.
60. Pro účely posouzení rizika podle čl. 3 Úmluvy ve shrnutích těchto zpráv chyběly podrobnosti, které obsahují původní znění zpráv, a informace vztahující se k případům obdobným případu stěžovatelů, tedy o tom, jestli špatné zacházení za určitých okolností hrozí též podezřelým z telekomunikačních podvodů. Takové zprávy přitom existují, s ohledem na počty osob, které v minulosti Čína v tomto ohledu již stíhala. Například podle veřejně dostupného článku China Daily: Telecom fraud fight to intensify (Boj s telekomunikačními podvody se zintenzivní) ze dne 7. 11. 2018, dostupného z: https://www.chinadaily.com.cn/a/201807/11/WS5b454e7fa3103349141e2019.html, čínští policisté zadrželi 2 700 podezřelých a odhalili 8 000 případů, v nichž se podezřelí vydávali buď za personál zákaznické linky telekomunikačních společností, anebo za příslušníky donucovacích orgánů (podobně jako v případě stěžovatelů) s cílem vylákat peníze od obětí, které se zdržovaly převážně na čínské pevnině. Hlavní obvinění pocházeli z Tchaj-wanu a často se kvůli páchání tohoto trestného činu usídlili v zahraničí.
61. Stěžovatelé samotní uvedli a odůvodnili své obavy z návratu. Aby naplnili požadavek předložit hájitelná tvrzení o tom, že existují závažné důvody domnívat se, že by mohli být vystaveni skutečnému nebezpečí špatného zacházení, podložili je nejen zprávami, které byly pořízeny státním zastupitelstvím, ale též zprávami Amnesty International, Úřadu Vysokého komisaře OSN pro lidská práva (OHCHR) o obdobných případech extradice ze Španělska a vyjádřením ředitele Taipeiské hospodářské a kulturní kanceláře poukazujícím na obavy z mučení a nedodržování zásad spravedlivého procesu.
62. Vyjádření Amnesty International ze srpna 2018 uvádí nikoli jen k aktivistům: "Čínský právní systém obecně používá příliš vágní termíny, které mohou být lehce zneužity podle potřeby. Obvinění ze separatismu, podvratné činnosti, ohrožení národní bezpečnosti nebo národních zájmů se totiž objevují velmi často, a to takřka u jakéhokoli zločinu. Nedostatky v systému soudnictví a trestním právu dále umožňují mučení a jiné špatné zacházení a nespravedlivé procesy." V části týkající se aktivistů je poznatek k detencím, jež se vztahuje na jakékoli zadržené osoby: "Podmínky v čínských detenčních zařízeních jsou ale relativně obtížné a často odporují mezinárodním normám, zvláště Standardním pravidlům OSN pro zacházení s vězni. Podezřelí jedinci jsou svévolně zadržováni, ve vazbě jsou poté vystaveni špatnému zacházení, mučení, případně je jim odmítnuta nutná lékařská péče, kontakt s rodinou či vlastním obhájcem. Výjimkou nejsou ani nespravedlivé soudní procesy a vysoké tresty, přičemž podle statistik je prakticky každý obviněný následně shledán vinným." V rámci obecného hodnocení situace Amnesty International uvádí, že "[v] neposlední řadě Čína často ve státní televizi vysílá předem připravené doznání, které obsahuje rozhovory se zadrženými osobami".
63. Z tiskové zprávy OHCHR z května 2018, kterou předložili stěžovatelé a která se vyjadřovala k obdobnému španělskému případu, vyplývalo, že zástupci OSN mají obavy, že osobám tchajwanského původu, podezřelým z páchání telekomunikačních podvodů, po jejich vydání do Číny hrozí, že budou vystaveny mučení, případně potrestáni nucenou prací či dokonce trestem smrti. Ačkoli jde pouze o tiskovou zprávu, ukazuje na to, že OHCHR zpochybňuje i španělské rozhodnutí, o které se státní zastupitelství i soudy opíraly jako o příklad, kdy jiné státy Evropské unie přistupují k přípustnosti vydání do Číny. Navíc Ministerstvo spravedlnosti si později vyžádalo k případu více podrobností, obdrželo kopii jednoho ze španělských rozhodnutí a z něj zjistilo, že se v něm španělský soud přípustností extradice podle čl. 3 Úmluvy podrobně nezabýval (viz návrh Ministerstva spravedlnosti zaslaný Nejvyššímu soudu). Tato tisková zpráva naznačovala nutnost zjistit více o španělských rozhodnutích, s ohledem na to, že státní zastupitelství a obecné soudy se odkazovaly na praxi jiných evropských soudů.
64. Z uvedených zpráv o zemi původu ve spojení se zprávami opatřenými státním zastupitelstvím, které se v popisu problémů se špatným zacházením v ČLR nelišily, vyplývaly závažné důvody domnívat se ("substantial grounds"), že by stěžovatelé po svém nuceném návratu byli vystaveni skutečnému nebezpečí špatného zacházení v rozporu s čl. 3 Úmluvy. S ohledem na obsah uvedených zpráv lze považovat tvrzení stěžovatelů za hájitelná, neboť nebyla zcela nedůvěryhodná a nepravděpodobná a byla dostatečně konkrétní a neměnná. Za těchto okolností tedy měly soudy vyvrátit pochyby, že zde je reálné nebezpečí takového zacházení, a to důkladným přezkumem, zda stěžovatelům hrozí špatné zacházení za použití věrohodných a spolehlivých zpráv, případně dostatečnými ujištěními (viz níže část B o diplomatických zárukách nabídnutých čínskými státními orgány).
65. S ohledem na povinnost jakéhokoli státního orgánu zabývajícího se navrácením cizince do země původu zjistit co nejaktuálněji, jestli v zemi původu nehrozí špatné zacházení, a to nejen ze zdrojů předložených stěžovateli (viz bod 55), Ústavní soud ověřil zprávy z veřejně dostupných zdrojů, z nichž většina byla již pokryta shrnutím MZV, pouze nebyla ve spisu v plném znění. Z těchto zpráv se jeví, že existuje míra pravděpodobnosti vyšší než jen "pouhá možnost", že podezřelí budou vystaveni špatnému zacházení buď ze strany státních orgánů během trestního řízení, nebo v důsledku špatných podmínek ve věznicích.
66. Vrchní soud nepovažoval horší materiální podmínky provozu věznic popsané ve zprávách ve spisu bez dalšího za překážku extradice, avšak jen stěží může jeho závěr obstát ve světle informací, které popisují potíže zásadnějšího charakteru, než pouze "horší materiální podmínky". Podle zprávy MZV jsou čínská vězení přeplněná a jsou tam špatné hygienické podmínky. Přeplněné cely jsou běžné a jsou známy případy, kdy občané Evropské unie byli drženi v cele o velikosti 25 m2 s dalšími 22 vězni, tuto celu směli opustit jen dvakrát v týdnu bez přístupu na denní světlo. V zimních měsících jsou pak věznice nedostatečně vytápěné. Vězni jsou tak často nemocní. Již uvedené informace naznačují reálné nebezpečí špatného zacházení, jemuž by stěžovatelé mohli být vystaveni z důvodu špatných vězeňských podmínek (viz výše v bodě 49).
67. Otázkou hrozby špatného zacházení v průběhu uvěznění se městský soud zabýval povrchně, vrchní soud odůvodnění k této hrozbě rozvedl. Nastolil však vysoký důkazní standard neodpovídající požadavkům judikatury ESLP tím, že uvedl, že by se negativní poznatky musely týkat "buď takové skupiny obviněných a odsouzených, do níž lze podřadit i vyžadovanou osobu, nebo musí být tak rozvinutým a v dožadujícím státě samozřejmým jevem, že je vysoce pravděpodobné, že v rámci trestního řízení nebo výkonu trestu by postihly i tuto osobu. Pro konstatování takového stavu není třeba důkazu, že vyžádanou osobu nutně porušení práva na spravedlivý proces nebo porušení zákazu mučení postihne, postačuje důvodná pravděpodobnost, že takový následek vznikne". Podle vrchního soudu porušení práva na spravedlivý proces před čínskými soudy nebyla natolik četná a hromadně se vyskytující, že by je bylo možné obecně vztáhnout na celou justici ve vyžadujícím státě nebo že by hrozilo i v případě vydání stěžovatelů. Kdyby byly poměry, pokud jde o respektování práv obviněných na spravedlivý proces a zákaz mučení, natolik odstrašující a neudržitelné, jistě by podle vrchního soudu ani další státy Evropské unie neprohlašovaly vydání za přípustné.
68. Zpráva MZV vypracovaná obecně k ČLR uvádí používané způsoby mučení vězněných osob s cílem získat doznání: "spánková deprivace, fyzické násilí, bolestivé způsoby sezení nebo stání během výslechů, které probíhají v extrémních případech i několik dnů bez přestávek apod." Podle MZV se používá nelidské zacházení, ponižující zacházení či mučení v průběhu soudních procesů k vynucení přiznání. O případech mučení k vynucení přiznání se zmiňují i závěrečná doporučení Výboru OSN proti mučení z roku 2015. Zpráva MZV uvádí, že tyto případy "nejčastěji souvisejí s výslechy lidskoprávních aktivistů i osob podezřelých z korupce nebo jiného nežádoucího chování poškozujícího image [Komunistické strany Číny]". Human Rights Watch posoudil 158 000 trestních rozsudků zveřejněných na webových stránkách Nejvyššího soudu [ČLR], z nichž v 432 rozsudcích obvinění tvrdili, že byli vystaveni mučení. Pouze v necelých šesti procentech z toho soudci nepřihlíželi k doznáním viny. Ti, co byli zadržovaní, tvrdili, že byli během policejních výslechů fyzicky a psychicky mučeni, například pověšením za zápěstí, bitím obušky a dalšími předměty a dlouhotrvající spánkovou deprivací. Všichni podezřelí z těchto 432 případů byli odsouzeni, a to i v případech, kdy jejich doznání viny bylo vyloučeno kvůli podezření z mučení. Právní zástupci uváděli také to, že vyšetřovatelé se uchylovali k metodám mučení, které je mnohem obtížnější odhalit. Výslechy nahrávané na video byly často zmanipulované a doznání viny byla nahrána poté, co byli podezřelí mučeni, aby byla oslabena věrohodnost jejich tvrzení o mučení. Advokáti, kteří se snažili na potíže s mučením v trestním systému poukázat, se sami stali terčem zastrašování a obtěžování (Human Rights Watch. Tiger Chairs and Cell Bosses Police Torture of Criminal Suspects in China. 13. 5. 2015. Dostupné z: https://www.hrw.org/report/2015/05/13/tiger-chairs-and-cell-bosses/police-torture-criminal-suspects-china). Tyto závěry se neomezují na lidskoprávní aktivisty či další zvláště pronásledované skupiny.
69. Podle Výboru OSN proti mučení je stále "velká mezera mezi legislativou a implementací" a "čínská strana ... existenci mučení přiznala". Zpráva MZV vypracovaná obecně k Číně uvádí, že drtivá většina případů mučení je dokumentována během zadržení ve "vyhrazených místech" ("designated locations"). Zpráva k této otázce rovněž uzavírá, že "[n]elidské zacházení či mučení jsou nadále využívány jako prostředek výslechů i po veřejném prohlášení ministra veřejné bezpečnosti a nejvyššího státního zástupce ČLR z roku 2016, ve kterém tyto praktiky označili jako nepřípustné pro získávání důkazních materiálů". Zprávy MZV z extranetu doplňují, že "[n]ěkteré psané zákony jsou interpretovány soudy a úřady dle potřeby, nikoli dle zásad naplňování spravedlnosti či nestranného soudnictví. Všechny složky systému musejí aktivně přispívat k budování loajality vůči Straně ... Nelze tvrdit, že by soudy byly nestranné a dodržovaly právo na spravedlivý proces. V případě politicky citlivých kauz (jak s cizinci, tak s občany ČLR) pak platí, že trestní řízení od začátku do konce je pod politickou kontrolou KSČ a právo na spravedlivý proces není dodržováno".
70. Poslední dostupné závěry Výboru OSN proti mučení z roku 2016, z nichž opět citovala zpráva MZV, uvádějí ve svém plném znění: "Ačkoliv mnoho zákonných i podzákonných ustanovení zakazuje používání mučení, Výbor je nadále značně znepokojen zprávami, které jsou zajedno v tom, že praxe mučení a špatného zacházení je nadále pevně zakořeněna v trestněprávním systému, jenž se spoléhá přehnaně na doznání viny jako na základ pro odsouzení. Také vyjadřuje své znepokojení nad informací, že většina údajného mučení a špatného zacházení se odehrává během detence před zahájením stíhání a mimoprávní detence a že pochází od příslušníků veřejné bezpečnosti, kteří mají přehnané pravomoci během trestněprávního vyšetřování bez efektivní kontroly ze strany prokuratury a soudní moci" (Závěrečná pozorování Výboru OSN proti mučení k V. pravidelné zprávě Číny, CAT/C/CHN/CO/5, 3. 2. 2016, dostupné z: https://www.ecoi.net/en/file/local/1202556/1930_1465463147_g1601744.pdf, bod 68).
71. Nad rámec zpráv, na něž odkazovalo MZV, Ústavní soud zjistil z veřejně dostupných zdrojů, že v minulosti takto bylo podle zpráv patrně zacházeno i s podezřelými z telekomunikačních podvodů. Článek Human Rights Watch Dispatches: Ending Extra-legal Deportations to China (Ukončení nelegálních vyhoštění do Číny) ze dne 24. dubna 2016 se věnoval 45 tchajwanským občanům vydaným do Číny v dubnu 2016 z Keni kvůli telekomunikačnímu podvodu: "Krátce poté, co keňské soudy připustily vydání podezřelých, tchajwanské podezřelé (a možná i podezřelé z pevninské Číny) posadili do letadla a poslali je do Číny. Obrázky Tchaj-wanců s pouty na rukou a kápěmi nasazenými na hlavách a následné veřejné vysílání jejich ,doznání viny´ ovšem jen stěží ujišťují, že budou požívat cokoli, co aspoň připomíná spravedlivý proces" (článek dostupný z: https://www.hrw.org/news/2016/04/24/dispatches-ending-extra-legal-deportations-china). V článku Chinese police "admit torture" of dead suspect (Čínská policie "přiznává mučení" mrtvého podezřelého) ze dne 23. března 2017, Agence France-Presse, je uvedeno: "Policie v centrální Číně v provincii Henan vydala vzácné prohlášení, v němž připustila, že někteří policisté možná mučili podezřelého, který zemřel během zadržení ... Dne 12. března 2017 podezřelý zemřel během toho, co se naše vyšetřovací oddělení zabývalo případem telekomunikačního podvodu ... Policie, jež se případem zabývala, je podezřelá z toho, že použila mučení, aby donutila podezřelého doznat vinu ..., přičemž prohlášení doplnilo, že personál, který porušil zákony, bude ,rázně potrestán´." (článek dostupný z: https://wap.business-standard.com/article-amp/pti-stories/chinese-police-admit-torture-of-dead-suspect-117032100856_1.html)