72. Zatímco z posledně uvedeného článku by se zdálo, že minimálně začínají být čínské úřady odpovědné za používání mučení a špatného zacházení, z jiných zpráv plyne, že ve skutečnosti byla tvrzení o mučení jen zřídka řádně prošetřena: "Oběti (mučení) čelí ohromným překážkám, když žádají, aby byli pachatelé mučení voláni k odpovědnosti. Prokurátoři jen zřídka vyšetřují tvrzení o mučení, ačkoliv někdy je přinutí konat veřejné mínění." V případech, jež jsou vystaveny mediální pozornosti, podle článku úřady sice vedou povrchní vyšetřování, avšak aniž by někoho shledaly odpovědným za špatné zacházení. V případech, které nejsou pod dohledem tisku, je míra odpovědnosti ještě nižší." [Network of Chinese Human Rights Defenders: CHRD Demands Accountability & Justice for Victims of Torture (Čínští obhájci lidských práv žádají odpovědnost a spravedlnost pro oběti mučení), článek ze dne 22. 6. 2017, dostupný z: https://www.nchrd.org/2017/06/chrd-demands-accountability-justice-for-victims-of-torture/]
73. S ohledem na to, že ČLR obecně neumožňuje monitoring vězeňských podmínek, jsou podrobnější zprávy o situaci ve vězeních velmi řídké a lze je spíše získat ze zahraničních rozsudků, které k vyjádření vyzvaly experty (např. rozsudek High Court of New Zealand ve věci Kyng Yup Kim proti Minister of Justice in New Zealand, CA562/2017 [2019] NZCA209, jenž zrušil rozhodnutí o extradici do Číny ze dne 11. června 2019). Z toho důvodu též nabývá na významu stanovisko zastupitelského úřadu České republiky, který má vhled do situace v ČLR.
74. Závěry vyplývající ze zpráv obsažených v soudních spisech jsou natolik závažné, že se s nimi nelze vypořádat odkazem na praxi jiného státu Evropské unie, který v obdobném případu čínské občany do země původu vydal (Španělsko, jiné případy byly z Bulharska a Francie, avšak bez jakékoli informace o tom, zda šlo o podobné případy), nebo argumentem, že vysoký počet uzavřených dvoustranných smluv ukazuje na vysokou míru důvěry, kterou chovají evropské státy vůči Číně. Při odkazu na praxi jiných členských států také vrchní soud opomněl dodat, že existují i státy, které naopak přípustnost vydání vůči Číně odmítly konstatovat (např. Slovinsko kvůli nevyhovujícím podmínkám ve vězení či Portugalsko s ohledem na neposkytnutí ujištění o neuložení trestu smrti, viz bod 15 výše).
75. Ve vztahu k tchajwanskému původu stěžovatelů a jeho dopadu na to, jak by bylo se stěžovateli zacházeno, vrchní soud uvedl, že zjištění nepotvrzují "tvrzení o snaze o přísnější, resp. nezákonný postih příslušníků jiných národů a národností v oblasti trestního řízení". MZV v tomto ohledu uvedlo, že vydávání tchajwanských občanů na pevninskou Čínu je politicky citlivým tématem, neboť může být využíváno čínskou vládou jako důkaz suverenity nad celým územím, včetně Tchaj-wanu. Zároveň zastupitelský úřad neměl informace o tom, že by lidská práva vězněných osob tchajwanského původu nebyla dodržována právě kvůli jejich původu. Nelze však vyloučit exemplární potrestání takových osob s poukazem na neschopnost tchajwanských soudů ani možnost, že do trestního řízení bude vstupovat politický zájem Komunistické strany Číny (dále jen "KSČ"). Z jiných zpráv vyplývalo, že ve věcech poškozujících obraz ČLR a KSČ není dodržováno právo na spravedlivý proces. Ředitel Taipeiské hospodářské a kulturní kanceláře vyjádřil obdobné obavy (důvěryhodnost jeho vyjádření však může být ovlivněna politickými zájmy Tchaj-wanu, a proto váha tohoto vyjádření je nižší než závěry MZV). Na rozdíl od vrchního soudu, podle něhož tato zjištění nepotvrzují snahu o přísnější postih osob tchajwanského původu, má Ústavní soud za to, že uvedené informace naznačují možný politický rozměr zacházení se stěžovateli podle jejich původu. Nadto by bylo vhodné zohlednit i skutečnost, že součástí podvodu, kvůli němuž jsou stěžovatelé vydáváni, bylo, že se vydávali za čínské státní orgány, a tím může do hry vstupovat i snaha ochránit obraz KSČ. Tento aspekt zatím zůstává jen ve spekulativní rovině nepodpořené argumentací stěžovatelů, nicméně podle názoru Ústavního soudu od něj nelze při zvažování rizika špatného zacházení se stěžovateli úplně odhlédnout.
76. V případě vydání by tedy stěžovatelé čelili reálnému nebezpečí špatného zacházení z důvodu špatných podmínek ve věznicích a zacházení s podezřelými během trestního stíhání a také poté ve výkonu trestu odnětí svobody, a to přesto, že se nejedná o lidskoprávní aktivisty či jiné osoby zvláště vystavené pozornosti čínských úřadů. Jakkoli je hodnocení rizika v případě nuceného návratu do jisté míry spekulativní (citovaný rozsudek ve věci Saadi proti Itálii, § 142) a nelze obvykle určit přesně okolnosti možného špatného zacházení s vězni, jako když je posuzováno v domácím kontextu, je potřeba posouzení opřít o důkladné posouzení zpráv o zemi původu. Pro důkladné posouzení bylo namístě opatřit si plné znění zpráv, na něž odkazovalo MZV, neboť z nich vyplývalo, že závěry, které obecné soudy vztáhly pouze k lidskoprávním aktivistům, se ve skutečnosti týkají široké skupiny vězněných osob. Nad rámec uvedeného Ústavní soud podotýká, že je s podivem, že Ministerstvo vnitra, odbor azylové a migrační politiky, poskytlo k žádosti státního zastupitelství pouze jedinou zprávu, ačkoliv jde o státní orgán s odbornou kvalifikací pro vyhledání informací k posouzení rizika non-refoulement.
77. Požadavek vrchního soudu na prokázání vysoké pravděpodobnosti, že by špatným zacházením byli postiženi i stěžovatelé, rovněž není v souladu s požadavky plynoucími z judikatury ESLP k čl. 3 Úmluvy. Podle ESLP není potřeba, aby byl překročen standard "vyšší pravděpodobnost, že ano, než že ne".
78. V souhrnu lze uzavřít, že neobstará-li si soud dostatečné podklady pro posouzení toho, co hrozí vydávanému cizinci v zemi původu s ohledem na okolnosti jeho případu (zde zacházení s běžnými vězni), a vyžaduje-li pro rozhodnutí o nepřípustnosti nuceného návratu, aby špatné zacházení bylo natolik samozřejmým jevem, že by bylo vysoce pravděpodobné, že by postihlo navraceného jednotlivce, případně aby šlo o plošnou a četnou praxi, neodpovídá to standardům ochrany před špatným zacházením plynoucím z čl. 3 Úmluvy a čl. 7 odst. 2 Listiny.
B) Diplomatické záruky nabídnuté čínskými státními orgány
a) Právní východiska
79. I v případě hrozby porušení zákazu špatného zacházení ve vztahu k osobám, jež mají být vydány, mohou reálnost nebezpečí mučení, nelidského či ponižujícího zacházení nebo trestu snížit tzv. diplomatické záruky vyžadujícího státu. Nicméně i v takovém případě je nutno naplnit kritéria vyplývající z judikatury ESLP.
80. Diplomatické záruky jsou ujednáním mezi dvěma státy, jimiž stát, který přijímá osobu, poskytuje státu, který osobu navrací, záruku (závazek), že s osobou, které se tato záruka týká, bude nakládáno v souladu s podmínkami stanovenými v tomto ujednání, resp. dle závazků stanovených mezinárodním právem [United Nations High Commissioner for Refugees (UNHCR). UNHCR Note on Diplomatic Assurances and International Refugee Protection. Geneva, 2006, bod 1, dostupné z: http://www.refworld.org/docid/44dc81164.html]. Státy původu se tak zavazují vyloučit riziko porušení lidských práv tím, že nad rámec svých současných povinností garantují dodržovat podmínky sjednané v zárukách. Spolehnout se na diplomatické záruky lze pouze tehdy, pokud jsou vhodným prostředkem na odstranění nebezpečí, jež hrozí dotčené osobě (účinně minimalizují riziko špatného zacházení po návratu), a zároveň pokud je lze v dobré víře považovat za spolehlivé (tamtéž, bod 20). Článek 3 Úmluvy tedy nebude porušen, pokud v konkrétním případě budou diplomatické záruky dostatečné k tomu, aby odstranily reálné nebezpečí špatného zacházení (rozsudek ve věci Othman (Abu Qatada) proti Spojenému království, citovaný výše, § 186). Váha těchto ujištění záleží na okolnostech, které v uvedené době převažují (tamtéž, § 187).
81. Zásadní význam má dodržování lidských práv ve státě, do kterého má být dotyčná osoba nuceně navrácena (vydána) a který v této souvislosti poskytuje záruky. Pokud totiž půjde o stát, kde dochází k systematickému porušování lidských práv, zejména práv zaručených čl. 2 a 3 Úmluvy, která jsou absolutní, ani poskytnutí či sjednání individuálních záruk nemusí být shledáno dostatečným (rozsudek ve věci Othman (Abu Qatada) proti Spojenému království, citovaný výše, § 188, obdobně UNHCR Note on Diplomatic Assurances, bod 21). Jen ve zřídkavých případech je však situace na poli lidských práv tak závažná, že k zárukám nelze vůbec přihlédnout (rozsudek ve věci Othman (Abu Qatada) proti Spojenému království, citovaný výše, § 188). Stát vyhošťující či vydávající cizince musí zohlednit míru nebezpečí, jež cizinci v přijímající zemi hrozí, i otázku, nakolik účinně budou záruky zavedeny do praxe. Pro účely posouzení účinnosti poskytnutých záruk konkrétním státem je třeba přihlížet například k tomu, zda odpovědné vnitrostátní orgány budou vázány zárukami, které poskytly orgány odpovědné za nabídnutí záruk, jaká je obecná situace lidských práv a k jakékoli praxi dodržování či nedodržování poskytnutých diplomatických záruk (UNHCR Note on Diplomatic Assurances, bod 21)
82. Vydávající stát je povinen zkoumat kvalitu poskytnutých záruk a toho, zda je možno se na tyto záruky skutečně spolehnout, přičemž přihlédne k těmto faktorům: (i) jestli má příslušný soud možnost seznámit se s podmínkami těchto diplomatických záruk; (ii) jestli jsou záruky dostatečně konkrétní, anebo naopak vágní a příliš obecné; (iii) kdo záruky poskytl a jestli je tato osoba oprávněna zavazovat přijímající stát; (iv) v případě, že tyto záruky vydala ústřední vláda přijímajícího státu, jestli lze očekávat, že jimi budou vázány i místní úřady; (v) jestli se záruky vztahují k zacházení, které je v přijímajícím státě v souladu se zákonem či nikoli; (vi) jestli záruky poskytl smluvní stát Rady Evropy; (vii) délku a význam dvoustranných vztahů přijímajícího a vydávajícího státu, včetně toho, jestli přijímající stát v minulosti dodržoval podobné poskytnuté záruky; (viii) jestli lze ověřit dodržení uvedených záruk objektivním způsobem prostřednictvím diplomatických či jiných monitorujících mechanismů, včetně nerušeného přístupu k právním zástupcům dotčené osoby; (ix) jestli je v přijímajícím státě efektivní systém ochrany proti mučení, včetně toho, zda je ochoten spolupracovat s mezinárodními monitorujícími mechanismy (včetně neziskových organizací zabývajících se ochranou lidských práv na mezinárodní úrovni) a jestli je ochoten vyšetřovat tvrzení o mučení a za mučení odpovědné osoby potrestat; (x) jestli byl dotyčný v minulosti vystaven špatnému zacházení v přijímajícím státě a (xi) jestli již zkoumaly spolehlivost poskytnutých záruk vnitrostátní soudy ve vydávajícím státu, který je smluvní stranou Úmluvy (rozsudek ESLP ve věci Othman (Abu Qatada) proti Spojenému království, § 189, citovaný výše).
83. Na rozdíl od diplomatických záruk týkajících se neuložení trestu smrti, záruky vztahující se k otázce, jestli jedinec bude vystaven mučení, nelidskému či ponižujícímu zacházení v přijímajícím státě, vyžadují "neustálou bedlivost a dohled kompetentního a nezávislého ‚personálu´" (UNHCR Note on Diplomatic Assurances, bod 22). Je tedy snazší monitorovat ujištění ve vztahu k hrozbě uložení trestu smrti než ujištění, že dotyčný nebude vystaven nelidskému či ponižujícímu zacházení a mučení [tamtéž, bod 22, citace z rozsudku Nejvyššího soudu Kanady ve věci Suresh v. Canada (Minister of Citizenship and Immigration), 2002, bod 124]. Stát, který poskytuje záruky týkající se mučení či jiného špatného zacházení, musí mít k dispozici dostatečně efektivní kontrolu osob, které se špatného zacházení mohou dopouštět [Council of Europe, Report by Alvaro Gil-Robles, Comissioner for Human Rights, 21-23 April 2004, CommDH(2004)13, 8. července 2004].
b) Aplikace uvedených principů
84. V posuzované věci se jeví jako problematická kombinace možného špatného zacházení v různých podobách: jednak velmi špatných podmínek ve vězeních včetně špatného zacházení s vězni, dále soudního procesu, v němž hrozí používání špatného zacházení s cílem opatřit si důkazy či přiznání. Existuje tedy reálné nebezpečí, že stěžovatelé budou vystaveni špatnému zacházení, a v tomto případě je obtížnější monitorovat poskytnutá ujištění, respektive je potřeba mít dostatečně efektivní kontrolu nad osobami, které by mohly s dotyčnými špatně zacházet, tím spíše, že lze obecně porušení tohoto závazku jen obtížně zjistit (viz výše body 68-69).
85. Státní zastupitelství i oba obecné soudy si postupně vyžádaly řadu ujištění. Městský soud sice souhlasil s tím, že k porušování lidských práv v Číně dochází ve větší míře než v České republice, zároveň však shledal, že dostatečnou záruku proti špatnému zacházení představují již existující možnosti kontroly ze strany čínských státních orgánů, a nad rámec toho i poskytnuté diplomatické záruky, včetně záruky kontroly ze strany českého zastupitelského úřadu. Vrchní soud ujištění upřesnil jednak dožádáním doplňujících záruk ohledně hrozby mučení ve věznicích a zároveň doplněním již poskytnutých ujištění do výroku.
86. Ze strany ČLR byla poskytnuta ujištění, že stěžovatelům nebude uložen trest smrti, že budou mít možnost požádat o podmíněné propuštění, bude dodržena zásada speciality, že nebudou vydáni třetímu státu bez souhlasu českých státních orgánů. Dále čínské státní orgány přiložily citaci ustanovení čínského trestního práva, včetně zákona o vězeňství, a ujištění, že bude umožněna návštěva místa vazby podle příslušných předpisů a že pracovníci zastupitelského úřadu se budou moci účastnit veřejného soudního jednání, budou informováni o výsledku trestního řízení a obdrží kopie rozsudků. Naopak nebylo možno opatřit obecnými soudy původně požadované ujištění, že konzulární pracovníci budou moci s dotčenými mluvit bez přítomnosti třetích osob s odvoláním se na mezinárodní konzulární právo (bod 16 výše). Dodatečná ujištění v podobě informací o právech podezřelých z trestných činů podle zákonů po jejich vydání do ČLR jakožto záruku spravedlivého procesu a dodržování zákazu mučení a dalšího špatného zacházení získal i vrchní soud.
87. Optikou rozsudku ESLP ve věci Othman (Abu Qatada) proti Spojenému království jsou tedy podmínky diplomatických záruk obecným soudům i Ústavnímu soudu známy [bod (i) v bodě 82 výše]. Aby byly záruky dostatečně věrohodné, musí je předložit orgán k tomu oprávněný [bod (iii) v bodě 82 výše]. Na nedostatečnou věrohodnost ujištění v tomto ohledu upozorňoval například stěžovatel c) již ve vyjádření k návrhu státního zastupitelství na přípustnost vydání. Městský soud se tímto argumentem nezabýval vůbec a vrchní soud jej odmítl. Mezi státy neexistuje dvoustranná smlouva, a proto podle vrchního soudu nelze považovat za vadný postup, kdy jsou nóty předávány velvyslanectvími. Vrchní soud se odmítl zabývat tím, jestli vyžadující stát postupoval podle čínských předpisů, neboť "[p]okud se v čl. 50 extradičního zákona Čínské lidové republiky upravuje působnost její generální prokuratury a nejvyššího soudu při poskytování záruk týkajících se mezí trestního stíhání či uložení trestu, není důvodu pochybovat o tom, zda vyžadující stát podle svých zákonů při formulaci extradiční žádosti postupoval".
88. Při posuzování věrohodnosti záruk je podle výše citované judikatury ESLP třeba, aby se vydávající stát ujistil, že záruky předkládá orgán k tomu oprávněný podle vnitrostátních předpisů (srov. rozsudek ESLP ve věci Soldatenko proti Ukrajině ze dne 23. 10. 2008, č. 2440/07, § 73, podle něhož neobstojí záruky, není-li jisté, zda je poskytl k tomu kompetentní orgán; pro opačný příklad, kdy záruky poskytl orgán k tomu oprávněný, srov. rozsudek ESLP ve věci Shamayev a další proti Gruzii a Rusku ze dne 12. dubna 2005 č. 36378/02, § 344). Podle čl. 2 čínského extradičního zákona, nestanoví-li jinak dvoustranná smlouva, má v průběhu extradičního řízení komunikovat MZV ČLR. Podle čl. 50 může MZV ČLR jménem ČLR poskytnout požadovaná ujištění. Jde-li ovšem o ujištění omezující trestní stíhání, je potřeba, aby o nich rozhodla Generální prokuratura ČLR, jde-li naopak o omezení ve vztahu k uloženému trestu, o tomto ujištění musí rozhodnout Nejvyšší soud ČLR. Ujištění byla poskytnuta postupně v dokumentech ze dne 7. února 2018 pod hlavičkou MZV ČLR, a další ujištění byla zasílána a podepsána výlučně Zastupitelským úřadem ČLR v Praze (ze dne 7. června 2018, 22. července 2018 a ze dne 6. srpna 2018). Čínská právní úprava v čl. 48 zákona o extradici sice umožňuje před podáním formální žádosti o vydání v urgentních případech postupovat pomocí diplomatických služeb, ale nikoli pokud jde o poskytování diplomatických záruk. Věrohodnost ujištění, jež nebyla poskytnuta Nejvyšším soudem ČLR (pokud jde o trest) a Generální prokuraturou ČLR (pokud jde o stíhání), je tak zpochybněna a neodpovídá standardům vyžadovaným judikaturou ESLP. Tento aspekt je přitom klíčový zejména proto, že není-li záruka poskytnuta k tomu příslušným státním orgánem, není vůbec jisté, zdali bude dostatečně zavazovat další státní orgány. V tomto případě tedy není známo, jestli záruky poskytnuté Zastupitelským úřadem ČLR v Praze zavazují orgány činné v trestním řízení.
89. Poskytnuté záruky se dále sice vztahují k zacházení, které je v souladu se zákonem [bod (v) v bodě 82 výše], nicméně nelze je považovat za dostatečně konkrétní [bod (ii) v bodě 82 výše). Zejména jde-li o záruku, že stěžovatelé nebudou vystaveni žádnému špatnému zacházení a bude s nimi veden spravedlivý proces, kterou si vrchní soud dožádal ještě jednou samostatně - což bylo zcela namístě -, čínské státní orgány (nadto možná bez pravomoci tak učinit) poskytly pouze seznam mezinárodních úmluv o lidských právech a přehled práv vyplývajících osobám podléhajícím trestnímu řízení ze zákona. Také ESLP však považuje záruky formou pouhého odkazu na existující vnitrostátní právo a na lidskoprávní mezinárodní smlouvy jako nepostačující k zajištění dostatečné ochrany proti nebezpečí špatného zacházení v případech, kdy existují věrohodné zprávy o tom, že státní orgány dotčeného státu tolerovaly nebo se uchylovaly k jednání zjevně v rozporu s Úmluvou (výše citovaný rozsudek ve věci Saadi proti Itálii, § 147). Za těchto okolností tak nelze uvedená ujištění považovat za dostatečně konkrétní, aby účinně ochránila stěžovatele před hrozícím špatným zacházením.
90. Věrohodnost záruk oslabuje i vyjádření MZV, podle něhož nelze mít za to, že ČLR bude plně dodržovat diplomatická ujištění, že daná osoba či osoby nebudou podrobeny zacházení v rozporu s článkem 3 Úmluvy. Vrchní soud v tomto ohledu náhled MZV nepovažoval za relevantní, neboť samo ministerstvo uvádí, že "v posledních letech nebyl ve výkonu trestu žádný český občan a zastupitelský úřad nemá přímou referenci o poměrech v čínských věznicích a v uvedené zprávě rovněž není jakákoliv zmínka o tom, že v minulosti by tento úřad s kontrolou dodržování záruk vztahujících se k vydané osobě měl jakékoliv vlastní nebo alespoň zprostředkované informace, tím spíše takové, které by odůvodňovaly vyjádření pochybností o dodržování takových záruk". Jedním z kritérií, které je třeba v souladu s judikaturou ESLP vyžadovat, je také délka a význam dvoustranných vztahů přijímajícího a vydávajícího státu, včetně toho, jestli přijímající stát v minulosti dodržoval podobné poskytnuté záruky [bod (vii) v bodě 82 výše]. V případě, že žádné zkušenosti s dodržováním poskytnutých záruk vydávající stát nemá, je spíše namístě být více obezřetný než záruky bez jakýchkoli pochyb přijmout, a to tím spíš, když z dalších zpráv vyplývají různé případy porušování lidských práv. Případně se měly obecné soudy pokusit zjistit dodržování záruk, na základě nichž byly vydány osoby z jiných evropských států.
91. Skutečnost, že s dodržováním záruk v případě ČLR nejsou zkušenosti, by do určité míry mohla nahradit možnost nezávislé kontroly podmínek ve věznicích objektivním způsobem prostřednictvím diplomatických či jiných monitorujících mechanismů [bod (viii) v bodě 82 výše], kterou státní zastupitelství požadovalo v podobě možnosti navštívit vydané osoby konzulárními pracovníky bez přítomnosti třetích osob. Tomuto požadavku však čínské orgány nevyhověly. K námitce čínských orgánů, že se jedná o požadavek neupravený konzulárním právem, je potřeba zdůraznit, že v posuzovaném případě se nejedná o požadavek plynoucí z konzulárního práva, upravujícího styk zastupitelského úřadu s českými státními občany (potažmo s občany Evropské unie), ale o požadovanou mezistátní garanci proti riziku špatného zacházení. Navíc by bylo vhodnější, kdyby požadavek na takovouto záruku obsahoval rovněž možnost návštěvu iniciovat ze strany samotných stěžovatelů. Vrchní soud žádal opakovaně ujištění o možnosti návštěvy vyžádaných osob konzulárními pracovníky i z podnětu těchto osob a čínský zastupitelský úřad zopakoval záruku danou předtím, že taková návštěva bude moci být uskutečněna podle čínských předpisů.
92. Ze zpráv založených v soudním spise vyplývá, že špatné zacházení se v ČLR využívá jako prostředek výslechů (zpráva MZV). Možnost pouhé návštěvy vydaných osob za přítomnosti čínského personálu, při níž by navštívené osoby mohly mít obavy o jakémkoli špatném zacházení mluvit, se nejeví jako dostatečně efektivní možnost monitorovat dodržování uvedeného příslibu. Za současné situace, kdy mají být návštěvy povoleny podle čínských předpisů, není ani jasné, jak by toto ujištění mělo fungovat v praxi. Podle § 48 přiloženého zákona o vězeňství se odsouzení k trestu odnětí svobody mohou setkat se svými příbuznými či opatrovníky. Ze zákona neplyne, že by byla možnost i jiných návštěv nad jeho rámec, a poskytnuté ujištění takové právo nekonkretizuje. Pokud jde o možnost korespondence, ta je rozšířena i na další osoby, ale "korespondence podléhá kontrole vězení. Věznice může zadržet korespondenci, o jejímž obsahu bylo zjištěno, že může bránit nápravě odsouzených" (§ 47 doloženého zákona o vězeňství). Ani tato možnost písemné komunikace by tudíž pro stěžovatele nebyla reálně v případě špatného zacházení využitelná.
93. Dalším aspektem, který by mohl zvrátit pochyby o věrohodnosti záruk, je efektivní systém ochrany proti mučení a dalšímu špatnému zacházení, včetně otázky, zda uvedený stát je ochoten spolupracovat s mezinárodními monitorujícími mechanismy a je ochoten vyšetřovat tvrzení o špatném zacházení a za špatné zacházení odpovědné osoby potrestat [viz bod (ix) v bodě 82 výše]. Tomuto aspektu se však obecné soudy rovněž ve svých rozhodnutích nevěnovaly.
94. Z výše uvedeného plyne, že poskytnuté diplomatické záruky účinně neminimalizují riziko špatného zacházení po nuceném návratu a nelze je v dobré víře považovat za spolehlivé, proto nebyly v případě stěžovatelů dostatečné k tomu, aby odstranily reálné nebezpečí špatného zacházení v rozporu čl. 7 odst. 2 Listiny a čl. 3 Úmluvy v případě vydání stěžovatelů do ČLR.
C) Závěr
95. Z absolutního zákazu mučení nebo podrobení krutému, nelidskému či ponižujícímu zacházení nebo trestu (špatného zacházení) zaručeného v čl. 3 Úmluvy i čl. 7 odst. 2 Listiny plyne požadavek důkladného přezkumu toho, zda po nuceném návratu (extradici či vyhoštění) jednotlivci nehrozí reálné nebezpečí, že bude vystaven špatnému zacházení. Důkladný přezkum znamená, že hodnocení reálného nebezpečí újmy musí být přiměřené, aktuální a dostatečně ověřené z objektivních zdrojů od více spolehlivých autorit.
96. Poskytne-li cizinec v situaci nuceného návratu závažné důvody domnívat se, že mu hrozí újma v podobě špatného zacházení, je třeba, aby příslušný státní orgán odpovědný za rozhodnutí o nuceném návratu rozptýlil pochyby, že v zemi, do níž bude cizinec navrácen, mu hrozí reálné nebezpečí špatného zacházení. Vyžaduje-li tento státní orgán pro rozhodnutí o nepřípustnosti nuceného vydání, aby špatné zacházení bylo natolik samozřejmým jevem, že by bylo vysoce pravděpodobné, že by postihlo navraceného jednotlivce, případně aby šlo o plošnou a četnou praxi, neodpovídá to standardům ochrany před špatným zacházením plynoucím z čl. 3 Úmluvy a čl. 7 odst. 2 Listiny.
97. Spolehnout se na diplomatické záruky v extradičním řízení lze pouze tehdy, pokud účinně minimalizují riziko špatného zacházení po návratu a pokud je lze v dobré víře považovat za spolehlivé. Článek 3 Úmluvy nebo čl. 7 odst. 2 Listiny proto nebude nuceným návratem cizince porušen pouze tehdy, budou-li v konkrétním případě diplomatické záruky dostatečné k tomu, aby odstranily reálné nebezpečí špatného zacházení v zemi, do níž je cizinec vydáván.
98. Vrchní soud a městský soud zasáhly do práva stěžovatelů, aby bylo k aktuálnímu datu jejich rozhodování důsledně posouzeno riziko mučení, krutého, nelidského či ponižujícího zacházení v případě návratu stěžovatelů do země původu tím, že si neopatřily dostatečné informace o hrozícím riziku, tím, že při hodnocení uvedených informací uplatnily příliš vysoký důkazní standard plošného rozšíření či vysoké pravděpodobnosti (pokud jde o podmínky ve věznicích a samotný průběh trestního stíhání), a tím, že vyhodnotily diplomatické záruky jako postačující, přestože ve skutečnosti nepředstavují dostatečnou záruku k odstranění reálného nebezpečí špatného zacházení. Tím obecné soudy porušily čl. 7 odst. 2 Listiny a čl. 3 Úmluvy.
99. S ohledem na tyto důvody pro zrušení napadených usnesení se Ústavní soud již nezabýval dalšími námitkami stěžovatelů.
100. Protože napadenými usneseními bylo porušeno základní právo stěžovatelů, aby státní orgány důkladně posoudily, zda v důsledku vydání nebudou vystaveni mučení ani podrobeni krutému, nelidskému nebo ponižujícímu zacházení nebo trestu podle čl. 7 odst. 2 Listiny a čl. 3 Úmluvy, Ústavní soud vyhověl ústavní stížnosti podle § 82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a podle § 82 odst. 3 písm. a) tohoto zákona o Ústavním soudu zrušil napadená usnesení městského soudu a vrchního soudu.