65. Protože návrh na zahájení řízení o kárné odpovědnosti stěžovatelky došel Nejvyššímu správnímu soudu před 31. 12. 2018, v souladu s rozvrhem práce věc projednal a rozhodl v ní senát 12 Ksz ve složení podle rozvrhu práce účinného před tímto datem, jež bylo pro neskončené věci zachováno i po tomto datu. Lze tedy uzavřít, že soudce JUDr. Jiří Palla rozhodoval ve věci stěžovatelky jako předseda senátu v souladu s rozvrhem práce a nic nebránilo tomu, aby jím podepsané vyjádření bylo považováno za vyjádření Nejvyššího správního soudu učiněné v souladu s § 30 odst. 4 zákona o Ústavním soudu. Ústavní soud k tomuto vyjádření také přihlédl.
VII. Posouzení důvodnosti ústavní stížnosti
66. Poté, co se Ústavní soud seznámil s argumentací stěžovatelky a napadenými rozhodnutími, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
67. V řízení o ústavních stížnostech [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), § 72 a násl. zákona o Ústavním soudu] Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) přezkoumává rozhodnutí či postup orgánů veřejné moci jen z toho hlediska, zda jimi nedošlo k porušení ústavně zaručených základních práv a svobod.
68. Napadeným rozhodnutím byla stěžovatelka jako státní zástupkyně uznána vinnou spácháním kárného provinění podle § 28 zákona o státním zastupitelství, za což jí bylo uloženo kárné opatření v podobě snížení platu o 10 % na dobu 6 měsíců. Předmětné kárné opatření nezměnilo nic na tom, že stěžovatelka nadále vykonává funkci státní zástupkyně za v podstatě stejných podmínek (dočasné snížení platu nebylo způsobilé vytvořit faktickou překážku výkonu této funkce), a tudíž jím nemohlo být porušeno její základní právo na přístup k voleným a jiným veřejným funkcím za rovných podmínek podle čl. 21 odst. 4 Listiny. Napadené rozhodnutí však zasáhlo do jiných jejích práv. Nejenže byl napadeným rozhodnutím dočasně snížen plat, který by jí jinak náležel, ale také jím bylo autoritativně konstatováno, že nezákonným jednáním spáchala kárné provinění, což se dotýká jejích osobnostních práv zaručených v čl. 10 odst. 1 Listiny. Ústavní stížností stěžovatelka rozporuje závěr kárného soudu, že spáchala kárné provinění. Základní rámec ústavněprávního přezkumu napadeného rozhodnutí se týká zejména toho, zda v soudním řízení, v němž bylo rozhodováno o kárném provinění, byly dodrženy zásady spravedlivého procesu.
69. Pro posouzení, zda se stěžovatelka dopustila kárného pochybení odmítnutím pokynu náměstka městské státní zástupkyně ze dne 24. 4. 2018 sp. zn. 1 SPR 270/2018, aby bylo i nadále vedeno společné trestní řízení obou obviněných, jsou v rovině podústavního práva určující § 12e odst. 1 až 3 zákona o státním zastupitelství. Ustanovení § 12e odst. 1 tohoto zákona stanoví oprávnění vedoucího státního zástupce vykonávat dohled nad postupem státních zástupců a vyšších úředníků působících u státního zastupitelství, v jehož čele stojí, a dávat jim pokyny k postupu při vyřizování věcí v příslušnosti tohoto státního zastupitelství. Podle § 12e odst. 2 věty první zákona o státním zastupitelství jsou státní zástupci povinni se pokyny vedoucího státního zástupce nebo jím pověřeného státního zástupce řídit, s výjimkou pokynu, který je v konkrétní věci v rozporu se zákonem. Na toto ustanovení pak navazuje § 12e odst. 3 zákona o státním zastupitelství, podle něhož odmítne-li státní zástupce z důvodu podle odstavce 2 pokyn splnit, sdělí neprodleně důvody odmítnutí písemně státnímu zástupci, který pokyn vydal. Pokud ten na pokynu trvá, předloží věc neprodleně se svým stanoviskem vedoucímu státnímu zástupci. Vedoucí státní zástupce je oprávněn pokyn zrušit, a pokud tak neučiní, vyřídí věc státní zástupce, který pokyn vydal. Vydal-li pokyn vedoucí státní zástupce, vyřídí věc sám.
70. Odmítnutí pokynu podle § 12e odst. 2 zákona o státním zastupitelství se může týkat jakéhokoli pokynu, který by byl v rozporu se zákonem. Znění tohoto ustanovení vylučuje výklad, který by umožňoval odmítnout pouze nezákonný pokyn mající zásadní význam pro konkrétní věc. Současně však odmítnutí nemůže být založeno jen na subjektivním hledisku státního zástupce. Nemůže být prostředkem pro pouhou polemiku s nadřízeným státním zástupcem ohledně správnosti právního názoru. Ustanovení § 12e odst. 2 zákona o státním zastupitelství nezakládá právo státního zástupce prosadit si svůj právní názor při vyřizování jeho věci, nýbrž mu umožňuje odmítnout pokyn založený na právním názoru, který neobstojí z hlediska obecně uznávaných metod výkladu právních předpisů, a nelze jej tudíž považovat za hájitelný. Tím spíše pak platí, že hájitelný musí být právní názor, kterým státní zástupce určitý pokyn rozporuje. Tento právní názor se musí vždy pohybovat v určitém přijatelném rámci, pro jehož identifikaci může mít význam i rozhodovací činnost obecných soudů, činnost státního zastupitelství či odborná literatura, zejména půjde-li v praxi soudů či státního zastupitelství o ustálený výklad právních předpisů.
71. Ústavní soud se tak dále zabýval otázkou, zda se kárný soud nedopustil nepřípustného výkladu § 12e odst. 2 zákona o státním zastupitelství, jestliže nepovažoval stěžovatelkou uvedené důvody odmítnutí pokynu náměstka městské státní zástupkyně v trestní věci sp. zn. 4 ZT 27/2018 za opodstatňující takovýto postup. Kárný soud v rámci svého posouzení musel provést výklad příslušných ustanovení trestního řádu či zákona o státním zastupitelství, neboť jde o nezbytný předpoklad posouzení návrhu na kárné potrestání. V této skutečnosti nelze shledat nepřípustné zasahování do pravomoci orgánů činných v trestním řízení. Dále je namístě připomenout, že stěžovatelka odmítla splnit pokyn, aby bylo ve věci obviněných A. B. a O. A. N. vedeno společné řízení, ze dvou důvodů, pro které mělo být společné řízení nezákonné. První z nich lze podle Ústavního soudu vyjádřit tak, že společné řízení bylo v rozporu s § 150 odst. 2 trestního řádu, které stanoví pro rozhodování o stížnosti zásadu beneficium cohaesionis, jejíž uplatnění je podmíněno tím, že státní zástupce rozhodne o stížnostech všech spoluobviněných současně. To by však již v případě společného řízení ve věci obou obviněných nebylo možné, protože stěžovatelka v době, kdy vydala pokyn vést obě řízení samostatně, již o stížnosti obviněného A. B. rozhodla. Druhý důvod pak měl spočívat v nutnosti zajistit, aby v trestním řízení byly urychleně prováděny úkony, jež opodstatňovaly koluzní vazbu obviněného A. B. Společné řízení by podle stěžovatelky tomuto postupu v rozporu s § 2 odst. 4 větou první trestního řádu bránilo, čímž by vznikl nezákonný stav, v jehož rámci by bylo bezdůvodně prodlužováno trvání této vazby. Nad rámec výše shrnutých důvodů stěžovatelka poukazovala i na některé taktické důvody, které ale nemohou založit důvod pro odmítnutí pokynu vedoucího státního zástupce.
72. Oběma důvody se obsáhle zabýval kárný soud, s jehož právními závěry se Ústavní soud plně ztotožňuje. Jakékoli posouzení těchto důvodů musí reflektovat § 20 odst. 1 větu první trestního řádu, podle něhož se proti všem obviněným, jejichž trestné činy spolu souvisí, o všech útocích pokračujícího nebo hromadného trestného činu a o všech částech trvajícího trestného činu koná společné řízení, pokud tomu nebrání důležité důvody. To znamená, že konání společného řízení je pravidlem, a jen výjimečně mohou existovat důvody pro odlišný postup. Ústavní soud nemá žádné pochybnosti o tom, že v případě trestního stíhání obviněných A. B. a O. A. N. byly zákonné podmínky pro konání společného řízení dány. Nezákonnost společného řízení nelze dovozovat z pouhé skutečnosti, že v době zahájení trestního stíhání obviněného O. A. N. již bylo rozhodnuto o stížnosti A. B. proti usnesení o zahájení jeho trestního stíhání. I kdyby obviněnému A. B. skutečně svědčil případný důvod zrušení usnesení o zahájení trestního stíhání obviněného O. A. N., nic by nebránilo dozorujícímu státnímu zástupci, aby jej ve vztahu k prvnímu obviněnému zohlednil odpovídajícím procesním způsobem. Právě v tomto smyslu nutno rozumět poukazu kárného soudu na § 172 a § 174 odst. 2 písm. e) trestního řádu. Tím by byl naplněn účel zásady beneficium cohaesionis, aniž by tato zásada byla přímo použita.
73. Nezákonnost společného řízení zjevně nemůže založit ani samotná skutečnost, že jeden ze spoluobviněných je ve vazbě z důvodu podle § 67 písm. b) trestního řádu. Povinnost postupovat tak, aby nebyla bezdůvodně prodlužována doba trvání vazby, se na orgány činné v trestním řízení vztahuje bez ohledu na to, zda ve věci spoluobviněných bylo vedeno společné řízení nebo dvě samostatná řízení. Rovněž bude přirozeně docházet k provádění úkonů i ve věci druhého spoluobviněného, aniž by bylo podstatné, zda jde formálně o jedno řízení. Ani v rámci společného řízení nelze předpokládat, že při koluzní vazbě jednoho ze spoluobviněných přestává státní zastupitelství vykonávat úkony ve vztahu k ostatním spoluobviněným, což ale neznamená, že tím může bezdůvodně prodlužovat důvodnost této vazby. Obecně sice nelze vyloučit, že určitý pokyn v trestní věci obviněného, jež se nachází v koluzní vazbě, může být nezákonný pro rozpor s povinností projednat trestní věc urychleně bez zbytečných průtahů podle § 2 odst. 4 trestního řádu, takovýto závěr však nelze spojovat s pouhým pokynem vést společné řízení.
74. Stěžovatelkou uvedené důvody proto nejsou způsobilé odůvodnit závěr o nezákonnosti pokynu, který jí udělil náměstek městské státní zástupkyně, a lze je hodnotit nanejvýš jako její odlišný názor na vhodnost procesního postupu. Její výklad, byť byl veden snahou chránit základní práva a svobody obviněných, přisuzuje společnému řízení důsledky, které z relevantní zákonné úpravy dovodit nelze, a fakticky tak vlastně váže vedení společného řízení na neexistující podmínky. Právě zjevná neudržitelnost právního názoru stěžovatelky odlišuje posuzovanou věc od jiné její věci, na kterou poukazovala ve svých vyjádřeních a v níž byla návrhu na zahájení řízení o kárné odpovědnosti státního zástupce zproštěna (viz rozhodnutí Nejvyššího správního soudu sp. zn. 12 Ksz 2/2019). Pakliže kárný soud uzavřel, že ve věci stěžovatelky nebyly splněny zákonné podmínky pro odmítnutí pokynu, učinil tak v souladu § 12e odst. 2 zákona o státním zastupitelství.
75. Stěžovatelka se měla dopustit kárného provinění i ve věci vedené pod sp. zn. 4 ZN 2188/2014 vědomým nevykonáváním dozoru nad zachováním zákonnosti v přípravném řízení s poukazem na to, že jí tato věc měla být městskou státní zástupkyní přidělena jako sankce za odmítnutí pokynu uděleného v rámci vnitřního dohledu. Stěžovatelce nebylo kladeno za vinu, že vyjádřila nesouhlas s postupem při výkonu správy státního zastupitelství, a v tomto ohledu není nejasný ani výrok napadeného rozhodnutí. Vytýkána jí byla nečinnost v uvedené trestní věci, která měla za následek, že nebylo bez zbytečného odkladu rozhodnuto o stížnosti poškozené proti usnesení o odložení věci. Namítá-li stěžovatelka, že v napadeném rozhodnutí není uvedeno, jaké zákonné ustanovení státní zástupce porušil, není pochyb, že jde o porušení povinnosti rozhodnout o stížnosti vyplývající z jeho působnosti založené § 146 odst. 2 písm. a) trestního řádu. Nečinnost stěžovatelky neopodstatňoval ani její poukaz na povinnost státního zástupce podle § 24 odst. 1 zákona o státním zastupitelství odmítnout jakýkoli vnější zásah nebo jiný vliv. Stěžovatelka mohla využít možnost nechat posoudit namítané přidělení tří nových věcí v rámci interních kontrolních mechanismů a této možnosti také využila. V mezidobí však byla povinna v uvedené trestní věci řádně vykonávat své povinnosti dozorové státní zástupkyně. Ze skutkových zjištění nevyplývá ani žádná další okolnost, která by odůvodňovala její nečinnost. Zbývá dodat, že v této části se návrhem na zahájení řízení o kárné odpovědnosti dostatečně zabýval kárný soud, jehož závěry jsou náležitě a přesvědčivě odůvodněny, a Ústavní soud nepovažuje za nutné k nim cokoli dodávat. V této části nešlo o nepřezkoumatelné rozhodnutí.
76. Porušení práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny pak spatřuje stěžovatelka v některých tvrzených pochybeních kárného soudu, jež se týkají jí předložených písemných materiálů, či omezení některých jejích procesních práv, případně též v některých nedostatcích odůvodnění. Ústavní soud s ohledem na obsah příslušného spisu vedeného kárným soudem, včetně v něm obsažených protokolů o jednáních, neshledal, že by tyto námitky byly důvodné, natožpak způsobilé zpochybnit napadené rozhodnutí kárného soudu jako celek. Mimoto se již Ústavní soud blíže nezabýval stěžovatelkou kritizovanými poměry na městském státním zastupitelství. Ve shodě s kárným soudem totiž uzavřel, že nešlo o skutečnosti, které by byly relevantní pro posouzení návrh městské státní zástupkyně na zahájení řízení o kárné odpovědnosti.
77. Ústavní soud považuje za přiléhavé závěry kárného soudu, podle nichž spáchala stěžovatelka ve výroku napadeného rozhodnutí specifikovanými dílčími útoky kárné provinění podle § 28 zákona o státním zastupitelství. V podrobnostech postačí odkázat na relevantní části odůvodnění tohoto rozhodnutí, které jsou obsáhle shrnuty v úvodních částech tohoto usnesení. V právních závěrech kárného soudu nelze spatřovat vybočení ze zásad spravedlivého procesu či jiné kvalifikované pochybení, s nímž by bylo možné spojovat závěr o porušení základního práva stěžovatelky na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny nebo jiného jejího ústavně zaručeného základního práva nebo svobody.
VIII. Závěr
78. Z těchto důvodů rozhodl Ústavní soud podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení o odmítnutí ústavní stížnosti stěžovatelky.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 10. prosince 2020
Kateřina Šimáčková v. r. předsedkyně senátu