38. Pravdivost tvrzení o tom, že "před svým vstupem do politiky proslul Tomio Okamura zejména jako spolumajitel cestovní kanceláře, která organizovala zájezdy plyšáků do Prahy. Nápad se nepovedl a firma zkrachovala. Škoda. Kdyby s ním Okamura uspěl, třeba bychom od něj dnes měli pokoj", byla rovněž předmětem dokazování městského soudu, přičemž bylo prokázáno, že v době "krachu" předmětné společnosti stěžovatel již nebyl jejím společníkem. Navzdory tomu městský soud uzavřel, že namítané tvrzení je "přípustnou novinářskou zkratkou", kterou vedlejší účastnice vyjádřila, že projekt, u jehož zrodu stěžovatel v minulosti stál, "zkrachoval". Soud tak vůbec nevzal v potaz prokázanou okolnost, že stěžovatel v době, kdy došlo ke "krachu" společnosti, již nebyl jejím společníkem, tj. neměl žádný vliv na její fungování, nebyla to jeho společnost, a tedy nezkrachovala společnost "jeho", resp. jemu.
39. Je nepochybné, že pravdivost nebo lživost zveřejňované informace bude mít zásadní vliv na rozhodování o poskytnutí ochrany právu na informace, a to zvlášť za situace, kdy se toto právo dostává do střetu s právem na zachování lidské důstojnosti, osobní cti, dobré pověsti a ochranu jména zaručeným v čl. 10 odst. 1 Listiny. Závěry soudů, které navzdory dokazováním prokázané nepravdivosti zveřejněných informací neshledaly zásah do osobnostních práv stěžovatele, nelze v ústavněprávní rovině přijmout. Nepravdivá skutková tvrzení (na rozdíl od hodnotících úsudků) nemohou v právním státě požívat ochrany na úkor osobnostních práv jednotlivce, kterého se dotýkají. Přitom platí, že i ve sporech o pravdivost skutkového tvrzení je třeba vycházet z reálného pojetí kategorie pravdivosti, které bere v úvahu kontext proneseného výroku, zejména nakolik byl tento výrok založen na spolehlivých informacích, které jeho autor k dispozici skutečně měl nebo je k dispozici přinejmenším mít mohl a měl. Uvedené neznamená, že by kategorie pravdivosti byla subjektivní či zcela závislá na informacích, které má autor výroku (nahodile) k dispozici. Právě naopak - ještě předtím, než pronese skutkové tvrzení, které je způsobilé zasáhnout do osobnostních práv jiné osoby, by každý měl vyvinout určité přiměřené úsilí za účelem zjištění, zda je jím pronášený výrok pravdivý. Míra tohoto úsilí, kterou je od autora výroku možno oprávněně požadovat, se přitom může lišit v závislosti na tom, nakolik závažný je hrozící zásah do osobnostních práv dotčené osoby či v závislosti na osobě autora výroku - větší nároky budou v tomto ohledu kladeny na novináře, politiky či experty v určitém oboru (tedy na osoby, u nichž lze očekávat vyšší stupeň informovanosti a znalostí), a naopak nižší na "běžné občany", od nichž tato očekávání požadovat nelze. Uvedené se pochopitelně vztahuje pouze na skutková tvrzení, o jejichž správnosti je jejich autor přesvědčen, tj. nikoliv na vědomé šíření nepravdy - lhaní (nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 2051/14, bod 35 odůvodnění).
40. Soudy však ve věci stěžovatele vůbec nerozlišovaly (nebo jen zcela nedostatečně) mezi skutkovými tvrzeními a hodnotícími úsudky, popř. tzv. hybridními výroky. Přitom klasifikace samotných sporných výroků je prvním důležitým aspektem, který je nutno při vyvažování práv podle čl. 10 odst. 1 a čl. 17 Listiny vzít v potaz. Ústavní soud totiž ve své dosavadní rozhodovací praxi ustáleně vyžaduje, aby soudy braly zřetel na to, zda sporné výroky mají povahu skutkového tvrzení, nebo hodnotícího (hodnotového) soudu [srov. kupř. nález ze dne 8. 2. 2000 sp. zn. I. ÚS 156/99 (N 19/17 SbNU 133), nález sp. zn. IV. ÚS 146/04, nález sp. zn. I. ÚS 367/03 nebo nález sp. zn. IV. ÚS 1511/13, bod 29 odůvodnění], což je požadavek plně odpovídající též rozhodovací praxi ESLP (srov. rozsudek ve věci Lingens proti Rakousku ze dne 8. 7. 1986, stížnost č. 9815/82, bod 46 odůvodnění). Rozlišování mezi skutkovými tvrzeními, hodnotovými soudy a hybridními výroky se uplatňuje při posuzování projevů obecně [viz např. nález ze dne 11. 11. 2005 sp. zn. I. ÚS 453/03 (N 209/39 SbNU 215) a nález sp. zn. II. ÚS 2051/14, bod 26 odůvodnění]. Uvedené rozlišení je z ústavního hlediska důležité zejména proto, že samy hodnotící soudy nepodléhají důkazu pravdy, zatímco oprávněnost skutkových tvrzení je do značné míry determinována jejich pravdivostí. Přitom v souladu s rozhodovací praxí Ústavního soudu je domněnkou dovolené kritiky (presumpcí ústavní konformity) chráněn toliko hodnotící úsudek, nikoli tvrzení faktů, která v míře, v níž sloužila za základ kritiky, musí naopak důkazně prokazovat kritik sám [srov. nález sp. zn. IV. ÚS 23/05 ze dne 17. 7. 2007 (N 111/46 SbNU 41), obdobně srov. rozsudek ESLP ze dne 17. 12. 2004 ve věci Pedersen a Baadsgaard proti Dánsku, stížnost č. 49017/99, bod 76]. Prokázání tvrzených faktů kritikem samotným platí jako evropský ústavní standard (např. rozhodnutí Sněmovny lordů ze dne 28. 10. 1999 ve věci Reynolds v. Times News Papers Limited nebo rozhodnutí německého Spolkového ústavního soudu ze dne 3. 6. 1980, 1 BvR 797/78 v případu Böll, který je potvrzován i judikaturou ESLP, např. rozhodnutím velkého senátu ze dne 17. 12. 2004 ve věci Pedersen a Badsgaard v. Dánsko).
41. Tam, kde je nějaké prohlášení hodnotovým soudem, může přiměřenost zásahu do osobnostních práv záviset na tom, zda existuje dostatečný faktický podklad pro napadené prohlášení, protože i hodnotový soud bez jakéhokoli faktického podkladu může být přehnaný [srov. nález sp. zn. I. ÚS 367/03 a rozsudky ESLP ze dne 24. 2. 1997 ve věci De Haes a Gijsels proti Belgii, č. 19983/92, a Oberschlick proti Rakousku (č. 2)]. U hodnotových soudů je tak nutno zvažovat jejich přiměřenost ve vztahu ke kritizované skutečnosti (srov. rozsudky ESLP Jerusalem proti Rakousku ze dne 27. 2. 2001, č. 26958/95, bod 43, či Kuliś and Różycki proti Polsku ze dne 6. 10. 2009, č. 27209/03, bod 38 odůvodnění). Je tedy rozdíl mezi použitím tvrdých či ostrých výrazů, které se však opírají o kritizovaný skutkový základ a jsou přiměřené cílům kritiky, resp. kritizovaným skutečnostem, na straně jedné, a samoúčelnými vulgaritami či urážkami, na straně druhé. Ústavní soud tedy vychází z toho, že ačkoli platí, jak bylo shora uvedeno, presumpce ústavnosti hodnotových soudů, i tyto mají své meze dané nepřiměřenou expresivní formou "zjevně překračují meze slušnosti" (viz nález sp. zn. IV. ÚS 1511/13, body 31 a 47 odůvodnění).
42. Dalším obecným pravidlem, které lze dovodit z odkazované evropské judikatury, je, že chce-li kdokoliv zveřejnit o jiné osobě informaci difamačního charakteru, nelze jeho počínání považovat za rozumné či legitimní, neprokáže-li, že měl rozumné důvody pro spoléhání se na pravdivost difamační informace, kterou šířil, a dále prokáže-li, že podnikl řádné dostupné kroky k ověření si pravdivosti takové informace, a to v míře a intenzitě, v níž mu bylo ověření informace přístupné, a konečně, pokud sám neměl důvod nevěřit, že difamační informace je nepravdivá. Důležité pro zvážení legitimního zveřejnění informace je zkoumání motivu zveřejnění. Legitimitu zveřejnění informace nelze dovodit, byla-li převážně motivována touhou poškodit difamovanou osobu, jestliže šiřitel sám informaci nevěřil anebo poskytl-li ji bezohledně, aniž by se řádně staral o to, zda je či není pravdivá [viz nález Ústavního soudu ze dne 11. 11. 2005 sp. zn. I. ÚS 453/03 (N 209/39 SbNU 215)].
43. V nyní posuzované věci se soudy nezabývaly dostatečně splněním předpokladů, za kterých je možné poskytnout ochranu svobodě projevu na úkor osobnostních práv stěžovatele. Za situace, kdy bylo v řízení prokázáno, že uveřejňování série článků v týdeníku Reflex a na on-line serverech vedlejší účastnicí "nebylo samoúčelné", ale šlo o sledování a kritizování výroků stěžovatele jako projev žurnalistické angažovanosti zaměřené na stěžovatele (str. 34 rozsudku městského soudu), a z dokazování podle názoru městského soudu vyplynulo, že "lze v tomto směru hovořit až o angažované žurnalistice, žalovaný prostřednictvím tehdejšího šéfredaktora Reflexu i otevřeně přiznal, že bylo jejich cílem problematizovat cestu k naplnění ambicí osobám, jako je žalobce" (str. 33 rozsudku), bylo úlohou soudu zabývat se otázkou, zda za těchto okolností lze vůbec ochranu svobodě projevu poskytnout. Městský soud však ve svém rozhodnutí navzdory závěrům o aktivistickém přístupu vedlejší účastnice a uplatnění žurnalistické angažovanosti zaměřením se na konkrétní veřejně činnou osobu - v tom čase kandidáta na funkci prezidenta republiky - nezhodnotil skutečnosti, jež by byly důvodem pro neposkytnutí ochrany svobodě projevu vedlejší účastnice v důsledku jejího nerespektování povinností poskytovat spolehlivé a přesné informace v souladu s novinářskou etikou, a spokojil se jen s konstatováním, že předmětem intenzivního zájmu vedlejší účastnice byly i jiné osoby.
44. Uvedené závěry městského soudu, aprobovány vrchním soudem i Nejvyšším soudem, jsou v ústavněprávní rovině nepřijatelné. Na úkor práva stěžovatele zaručeného v čl. 10 odst. 1 Listiny byla poskytnuta ochrana difamujícím a lživým informacím, jakož i hodnotovým soudům samoúčelně zesměšňujícím osobu stěžovatele. Nadto je potřeba zdůraznit nerozlišování mezi hodnotovými soudy týkajícími se osoby stěžovatele (jeho difamující označování za "Pitomia") a informacemi o názorech a tvrzeních stěžovatele a jejich věcnou kritikou. V řízení před soudy nebylo sporné, že označení stěžovatele bylo vytvořeno spojením jeho jména Tomio a základu hanlivých slovních výrazů "pitomec", "pitomý", "pitomina" a obdobně. Městský soud přitom dospěl k závěru, že vedlejší účastnice takovýmto označením kriticky reaguje na názory a postoje stěžovatele a považuje je za "jakési (až nebezpečné) pitominy, pitomosti a žalobce tak pak za pitomu, pitomce...". Městský soud tak vůbec nerozlišuje mezi kritikou osoby samotné a kritikou jí veřejně prezentovaných názorů a postojů. Jinými slovy, je rozdíl vyslovit se o nějaké konkrétní osobě, že je "pitomec", ve srovnání s tvrzením o tom, že názory dané osoby jsou "pitomé". Jde o odlišné situace, při jejichž posuzování je nezbytné odlišit i intenzitu možného zásahu do osobnostních práv stěžovatele.
45. Svobodu projevu, jejíž součástí je i volnost novináře kriticky se vyjádřit k věcem veřejným, je potřeba odlišovat od paušálního hanlivého označování konkrétní osoby. Městský soud se však nezabýval obsahem jednotlivých výstupů publikovaných vedlejší účastnicí v kontextu kritiky konkrétního projevu nebo jednání stěžovatele, které by byly ve zveřejněném článku podrobeny hodnocení jeho autora, potažmo vedlejší účastnice. Přestože městským soudem bylo provedeno rozsáhlé dokazování, v jeho značné části se týkalo okolností, které neměly podstatný význam pro rozhodnutí (viz str. 12 až 23 a 25). Je zřejmé, že dokazování se zaměřilo na vytvoření si obrazu o stěžovateli na podkladě jeho veřejně prezentovaných názorů, a nikoli především právě na ty konkrétní články, jimiž měla být dle žaloby práva stěžovatele porušena.
46. Nelze tak vyloučit, že skutková tvrzení, popř. i hodnotící soudy, o něž v posuzované věci jde, mohly zasáhnout též do stěžovatelova práva na zachování jeho osobní cti. Bude přitom na obecných soudech, aby se důsledně zabývaly tím, zda se tak skutečně stalo. Ústavní soud na tomto místě proto pouze zdůrazňuje své již dříve jasně vyslovené závěry: "Čest je také integrální a důležitou součástí důstojnosti člověka. Formuje rovněž základ mnoha rozhodnutí činěných členy demokratické společnosti, která jsou fundamentální pro její dobré fungování. Čest hraje roli ve vztazích, jako např. koho zaměstnavatel zaměstná, resp. pro koho pracovník chce pracovat, je rozhodující při úvaze o tom, kdo má postoupit do vyšších pracovních či funkčních pozic, čest je důležitá pro rozhodnutí o tom, s kým navázat obchodní vztahy nebo komu bude dán hlas v politickém životě. Je-li jednou čest pošpiněna neopodstatněným obviněním vyjádřeným veřejně, a tím spíše v médiích, může být pověst a čest osoby poškozena navždy a zvláště pak v situaci, není-li dána možnost rehabilitace. Pokud taková situace nastane, prohrává jak osoba sama, tak i společnost. A právě proto nelze vycházet z toho, že ochrana pověsti, resp. cti, je záležitostí důležitou pouze pro dotčeného jednotlivce, případně jeho rodinu. Z těchto důvodů je ochranu pověsti, resp. cti, třeba vnímat i jako ochranu veřejného statku. Je proto ve veřejném zájmu, aby čest a pověst osob působících ve veřejném životě nebyla diskutována ve skutkově posunutých rovinách. Jak na poli politiky, tak ve sdělovacích prostředcích volič potřebuje být schopen rozeznat dobro od zla, aby nakonec mohl učinit informovaný výběr ve vztahu k politikovi i k médiím. Právě vzhledem k těmto úvahám smlouvy o lidských právech stejně jako Listina nepovažují svobodu projevu za absolutní právo (...)." [viz nález Ústavního soudu ze dne 11. 11. 2005 sp. zn. I. ÚS 453/03 (N 209/39 SbNU 215)].
47. Z hlediska míry přípustné expresivity hodnotových soudů konstatoval Ústavní soud již ve své rané judikatuře, že "veřejně šířená stanoviska by zásadně neměla vybočit z mezí v demokratické společnosti obecně uznávaných pravidel slušnosti, neboť jinak by ztratila charakter korektního úsudku nebo komentáře a jako taková by se mohla ocitnout mimo meze ústavní ochrany" [nález ze dne 10. 7. 1997 sp. zn. III. ÚS 359/96 (N 95/8 SbNU 367), viz též rozsudky Nevyššího soudu ze dne 18. 3. 2008 sp. zn. 30 Cdo 5018/2007 a ze dne 6. 9. 2011 sp. zn. 30 Cdo 149/2010]. Jak konstatoval Nejvyšší soud, "právem přípustná kritika předpokládá, že při ní nejsou překročeny meze věcné a konkrétní kritiky, a dále, že je přiměřená co do obsahu i formy. Takto jsou míněny i použité výrazy, formulace, spojení apod., přičemž podstatné je, že tato kritika tak nevybočuje z mezí nutných k dosažení sledovaného a zároveň společensky uznávaného účelu. O věcnou kritiku jde tedy, jestliže vychází z pravdivých výchozích podkladů (...) Současně však z těchto výchozích podkladů takováto kritika musí logicky vyvozovat odpovídající, hodnotící úsudky - závěry. Nejsou-li tyto předpoklady pravdivé, případně je-li hodnotící úsudek difamující, nelze považovat kritiku za přípustnou" (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 6. 2005 sp. zn. 30 Cdo 1872/2004). Jestliže v nynější věci městský soud připustil, že difamující, opakovaně médii zveřejňované zkomolení jména stěžovatele ve spojení s karikaturou jeho podoby může představovat legitimní způsob přípustné kritiky ("projev oprávněné kritiky"), což aprobovaly rovněž vrchní soud i Nejvyšší soud, nelze takový závěr z ústavněprávního hlediska přijmout. Přípustnou ji nečiní ani skutečnost, že se děla - jak zjistil městský soud - s cílem "problematizovat cestu k naplnění ambicí osobám", jako je stěžovatel.
48. Poukazují-li městský soud i vrchní soud v právě uvedené souvislosti na rozsudek ESLP ve věci Oberschlick proti Rakousku (č. 2), v němž šlo o článek šéfredaktora časopisu Forum s názvem "PS: ,blbec´ místo ,nacista´", kritizující veřejný projev předsedy Svobodné strany Rakouska (Freiheitliche Partei Österreichs) a předsedy zemské vlády Korutan Jörga Haidera a označující uvedeného politika ve svém titulku i v textu výrazem "Trottel" (blbec, pitomec, hlupák, slabomyslný apod.), Ústavní soud upozorňuje, že jakkoli ESLP stížnosti vyhověl, současně konstatoval, že článek byl v časopise otištěn spolu s textem projevu Jörga Haidera a jeho autor v něm na cca dvaceti řádcích vysvětloval, co ho vede k použití výrazu "Trottel". ESLP připustil, že výroky autora článku, a především inkriminovaný výraz, mohou být považovány za polemické, avšak nepředstavují laciný osobní útok, jelikož autor pro ně podává objektivně srozumitelné vysvětlení, založené na provokativním projevu Jörga Haidera. Představují tak součást politické diskuse vyvolané posledně jmenovaným, a je nutno je považovat za názor, který se podle definice nehodí k prokazování pravdivosti. I když názor může být v principu označen za nepřiměřený (viz rovněž věc De Haes a Gijsels proti Belgii, 1997), tentokrát to podle ESLP není namístě. ESLP uzavřel, že i když je pravda, že veřejně adresovaný výraz "Trottel" může politika urážet, v daném případě se jeho použití zdá přiměřené rozhořčení, které bylo Jörgem Haiderem vědomě vyvoláno. Okolnosti nyní posuzované věci se však podle názoru Ústavního soudu od uvedené věci podstatně liší.
49. Městský soud totiž v nynější věci konstatoval, že stěžovatel byl "v jádru sporu úspěšný" (str. 36 rozsudku), když byla vedlejší účastnice povinna uveřejnit svou omluvu za to, že v jednom článku a v jednom komentáři byl stěžovatel označován jako "Pitomio" (výrok I), a bylo jí uloženo zdržet se všech svých tištěných médiích i na on-line serverech komolení jména stěžovatele jako "Pitomio", ledaže takové označení bude projevem oprávněné kritiky (výrok II). Tyto vyhovující výroky odůvodnil městský soud tak, že v článku a komentáři uvedených v I. výroku rozsudku "není označení ,Pitomio´ projevem oprávněné kritiky, nýbrž projevem samoúčelného zesměšnění/ponížení žalobce patvarem jména", které vedlejší účastnice opakovaně (čtyřikrát) užila "samoúčelně, jako prostou přezdívku, tedy mimo meze oprávněné kritiky. Samoúčelné užití takové přezdívky zde dle soudu nepředstavuje ani tak zásah do cti, jako do důstojnosti žalobce. Při vážení přednosti svobody slova a ochrany osobnosti zde vítězí ochrana osobnosti, kdy užití výrazu ,Pitomio´ je zde samoúčelným nadužíváním, nikoli projevem oprávněné kritiky" (str. 34). Současně však městský soud předtím v odůvodnění uvádí, že "žalovaný (nesprávně řečeno týdeník Reflex) se na žalobce nezaměřil samoúčelně, že sledoval a kritizoval jeho výroky a skutky" (str. 34) a že "žádným z napadaných mediálních výstupů žalovaného (tedy dokonce nehledě na otázku jejich oprávněnosti) nedošlo k tomu, že by snad ve značné míře byla snížena důstojnost žalobce nebo jeho vážnost ve společnosti" (str. 32). Tyto vzájemně si odporující závěry nemohou vedle sebe logicky obstát.
50. Neobstojí ani rozlišování těch (dalších sedmi) případů, kdy došlo k užití výrazu "Pitomio" podle obecných soudů oprávněně. Městský soud totiž nijak nezdůvodnil, proč právě "prvopočátek spojený s Reflexem č. 45/2012", na jehož titulní straně byla publikována celostránková upravená fotografie stěžovatele, vedle níž bylo velkými písmeny napsáno "Pitomio" a ve spodní části text "A teď vám povím nejlepší vtip: budu prezidentem", odpovídá závěru městského soudu, že "zde zjevně nejde o samoúčelné použití, nýbrž koncentrované, nenadužívané vyjádření kritiky žalobce ze strany žalovaného, a to vždy v konkrétních souvislostech" (s. 34 rozsudku). Totéž platí o dalších obecnými soudy aprobovaných případech, včetně těch, kdy dochází k užití výrazu "Pitomio" "v kontextu informování o tom, že žalobce se proti užívání tohoto výrazu brání, potažmo k zrodu přezdívky" (viz druhý a čtvrtý odstavec na str. 34 rozsudku městského soudu). K posléze uvedeným "informativním" článkům v týdeníku Reflex či na webu www.reflex.cz městský soud pouze uvádí, že takový odkaz či citace jsou v nich "legitimní a nesamoúčelné, resp. to bezesporu platí, pokud je o nich informováno přiléhavě" (str. 35 rozsudku).
51. Konečně nelze odhlédnout ani od toho, že v odkazované věci Oberschlick proti Rakousku (č. 2) šlo o bezprostřední reakci na konkrétní projev kritizovaného politika, přičemž v ní nedošlo k difamujícímu komolení jeho jména, ale k označení jeho osoby hanlivým slovem. Odlišnost nyní posuzované věci od předkládaného případu ostatně ve svém vyjádření uznal i městský soud, podle něhož při prvním užití výrazu "Pitomio" (viz předchozí bod) žalovanou (jež městský soud aproboval jako projev oprávněné kritiky) nešlo o bezprostřední reakci jako v případě řešeném odkazovaným rozhodnutím ESLP ani nešlo o zcela srovnatelnou situaci z hlediska tvaru a povahy užitého výrazu. Jak uvádí městský soud, nebyl totiž použit výraz "pitomec", jak by odpovídal bezprostřední reakci, ale výraz "Pitomio" jako "specifický projev koncentrované kritiky stěžovatele ... kritiky sice s kontroverzními výrazovými prostředky, avšak nikoli - vzhledem ke konkrétním okolnostem - nepřípustnými". Které konkrétní okolnosti (souvislosti) v daném případě (i případech dalších) podle názoru soudů ospravedlňují zavedení hanlivého komolení jména, však z napadených rozhodnutí seznat nelze; za takové nepochybně nelze považovat samotnou skutečnost, že vedlejší účastnice výraz "Pitomio" nepoužila izolovaně, ale jako součást klaunské karikatury na titulní straně (str. 32 rozsudku městského soudu), že tak učinila v době spojené s kandidaturou stěžovatele na funkci prezidenta republiky (str. 34 téhož rozsudku), ani zcela obecný závěr učiněný z dokazování, že vedlejší účastnice své názory na stěžovatele "čtenářům rozsáhle vysvětluje a popisuje, že čtenář ví, na základě jakých konkrétních názorů, postojů a činů volí žalovaný uvedenou slovní zkratku ke kritické identifikaci žalobce" (srov. str. 9 a 19 téhož rozsudku, kde k inkriminovanému vydání týdeníku Reflex č. 45/2012 soud pouze stručně reprodukuje obsah titulní strany a v něm obsažených dvou článků).
52. V nálezu sp. zn. IV. ÚS 146/04 Ústavní soud dospěl k závěru, že politik nevyhnutelně a vědomě předkládá novinářům a široké veřejnosti ke kontrole každé své slovo a čin, a proto musí projevit vyšší stupeň tolerance. Ochrana osobnosti se vztahuje i na politiky, dokonce i tehdy, kdy nejednají jako soukromé osoby, avšak v takových případech požadavek zmíněné ochrany musí být poměřován ve vztahu k zájmu na otevřené diskusi o politických tématech. Současně ovšem Ústavní soud dovodil, že i když hodnotící soud nelze jakkoli dokazovat, je však nutné zkoumat, zda se zakládá na pravdivé informaci, zda forma jeho veřejné prezentace je přiměřená a zda zásah do osobnostních práv je nevyhnutelným průvodním jevem výkonu kritiky, tzn. zda primárním cílem kritiky není hanobení a zneuctění dané osoby. Ačkoli totiž ve věci Oberschlick proti Rakousku (č. 2) ESLP připustil vůči veřejně činné osobě i použití ostřejšího výrazu, šlo o specifickou situaci, kdy objektem kritiky byl krajně pravicový politik kritizovaný právě za projev relativizující zločiny vojáků nacistického Německa (nález sp. zn. IV. ÚS 1511/13, bod 48 odůvodnění). Ostatně právě v naposled odkazovaném nálezu Ústavní soud aproboval závěry obecných soudů, podle nichž výroky na adresu veřejně činné osoby (v dané věci starosty), že jde o "moudra, která může plodit jen naprostý cynik a pitomec" či o "sklon chovat se jako hovado", jsou zjevným překročením mezí slušnosti, když shledal, že tyto výroky v uvedeném případě již působily jako osobní samoúčelné urážky, jejichž intenzita nebyla adekvátní ke kritizované skutečnosti. Slovní výpady směřované ad personam by přitom podle Ústavního soudu měly být chráněny méně než kritika ad rem (nález sp. zn. IV. ÚS 1511/13, body 46 a 48 odůvodnění). Tato kritéria pro posuzování tvrzených zásahů do stěžovatelových práv soudy v nynější věci náležitě neuplatnily, když se nezabývaly tím, zda v jimi aprobovaných případech kritiky na adresu stěžovatele šlo o srovnatelnou situaci, tedy zda se ve svém konkrétním politickém projevu dopustil nějakých extrémních prohlášení, nepřípustných ve státě založeném na úctě k základním právům a svobodám člověka a občana (čl. 1 Ústavy a čl. 1 a čl. 17 odst. 4 Listiny), na která by bylo nutno reagovat natolik expresivně, jako to činila vedlejší účastnice, tedy užíváním hanlivé zkomoleniny stěžovatelova jména, odvozené od slova "pitomec".
53. V nálezu sp. zn. IV. ÚS 1511/13 Ústavní soud též uvedl, že jde-li o kritiku veřejně činných osob, je nutno vždy zvážit, zda je při kritice konkrétní osoby zasaženo do její profesní sféry, nebo sféry soukromého života. Zasahuje-li kritika sféru profesní, je chráněna více než kritika zasahující do sféry soukromé (srov. např. rozsudek ESLP Dalban proti Rumunsku ze dne 28. 9. 1999 č. 28114/95, bod 50 odůvodnění). Ani tento aspekt soudy v dané věci na zřetel nevzaly.
54. Ústavní soud zastává názor, že svoboda projevu nemá vést k tomu, aby byla jakákoli osoba - včetně osob veřejně činných - v očích veřejnosti samoúčelně cíleně zesměšňována. Informování o věcech veřejných médii za použití prostředků dotýkajících se lidské důstojnosti, osobní cti či jména určité osoby nemůže být ospravedlněno ani snahou zabránit komukoliv získat mandát pro výkon veřejné funkce. Média, mnohdy označovaná za "hlídacího psa demokracie", musí respektovat její principy a základy, na kterých stojí, zejména úctu k základním právům každého člověka, především k jeho lidské důstojnosti, osobní cti, dobré pověsti a k ochraně jeho jména, jakož i politický pluralismus a otevřenost demokratické společnosti. Jejich úlohou je pravdivě informovat o věcech veřejných a umožnit široké veřejnosti utvářet si vlastní názor na dění ve společnosti. Prosazování aktivistického přístupu nebo kampaně zaměřené na konkrétní osobu jen s cílem ji difamovat, nadto způsobem vybočujícím z obecně uznávaných pravidel slušnosti, a znevýhodnit ji tak v politickém boji o veřejnou funkci, nemůže požívat soudní ochrany.
55. Řečené pak zvláště platí pro ochranu jména fyzické osoby. Jménem člověka je přitom nejen jeho příjmení (popř. i rodné příjmení), ale též osobní jméno, popř. jeho další jména, která mu podle zákona náležejí. Vedle jména rodového (tj. příjmení) je tedy chráněno i jméno vlastní, a to zejména tehdy - jak připomněl i Nejvyšší soud (str. 5 jeho usnesení) - když se pro konkrétní osobu stalo jako individualizační znak výrazně osobitým. Ústavní soud má za to, že podstatou ochrany jména podle čl. 10 odst. 1 Listiny je právo každého člověka na to, aby byl bez ohledu na své společenské postavení označován vždy svým skutečným jménem. Člověk dostává jméno okamžitě po narození, jeho výběr obvykle provádějí rodiče a zůstává mu zpravidla po celý život. Proto má pro jednotlivce hluboký osobní význam, aby jeho jméno nebylo komoleno, zvláště pak do podoby evokující hanlivé označení. Právo na jméno je proto chráněno též mezinárodními smlouvami o lidských právech (viz čl. 24 odst. 2 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech a čl. 7 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte). V posuzované věci však soudy konkrétně nezkoumaly legitimitu zásahu do ochrany stěžovatelova jména jednotlivě v každém z uvedených (jimi aprobovaných) případů údajné "oprávněné kritiky", Nejvyšší soud se v podstatě spokojil jen s obecným závěrem, že právo na jméno ostatním osobnostním právům "není nikterak nadřazeno", pročež "nelze vyloučit analogickou možnost postižení jména člověka případným zkarikováním". To ale nic nevypovídá o ústavní souladnosti těchto zásahů.
56. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná, proto jí vyhověl a podle § 82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu zrušil napadená rozhodnutí městského soudu (ve výrocích napadených ústavní stížností), vrchního soudu i Nejvyššího soudu (v rozsahu uvedeném ve výroku II tohoto nálezu); ve zbytku, tj. co do částí rozsudků vrchního soudu a Nejvyššího soudu, jimiž bylo rozhodnuto o výrocích IV písm. b) a VI rozsudku městského soudu, ústavní stížnost odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) téhož zákona (výrok III). Úkolem městského soudu bude ve světle výše uvedených závěrů Ústavního soudu opětovně ve věci rozhodnout při zohlednění všech relevantních okolností a důsledném rozlišování hodnotících úsudků a skutkových tvrzení, jakož i při rozlišování kritiky jednotlivce od kritiky jeho názorů a postojů.