Nález
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Jiřího Zemánka a soudců Josefa Fialy a Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele Tomio Okamury, zastoupeného JUDr. Adamem Batunou, advokátem, sídlem Václavské náměstí 846/1, Praha 1 - Nové Město, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. března 2018 č. j. 30 Cdo 3689/2017-356, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 31. ledna 2017 č. j. 3 Co 186/2015-311 a III. výroku, IV. výroku písm. a) a výrokům V, VII, VIII a IX rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. července 2015 č. j. 66 C 173/2013-261 ve spojení s usnesením Městského soudu v Praze ze dne 3. srpna 2015 č. j. 66 C 173/2013-279, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Městského soudu v Praze jako účastníků řízení a obchodní společnosti CZECH NEWS CENTER, a. s., sídlem Komunardů 1584/42, Praha 7 - Holešovice, zastoupené JUDr. Helenou Chaloupkovou, Ph.D., advokátkou, sídlem Na Kozačce 1289/7, Praha 2 - Vinohrady, jako vedlejší účastnice řízení, ve znění opravného usnesení sp. zn. III. ÚS 2300/18 ze dne 12. května 2020, takto:
I. Rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 28. března 2018 č. j. 30 Cdo 3689/2017-356, rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 31. ledna 2017 č. j. 3 Co 186/2015-311 a výroky III, IV písm. a), V, VII, VIII a IX rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. července 2015 č. j. 66 C 173/2013-261 ve spojení s usnesením Městského soudu v Praze ze dne 3. srpna 2015 č. j. 66 C 173/2013-279, vyjma té části téhož rozsudku Vrchního soudu v Praze, v níž byly jeho I. výrokem potvrzeny výroky IV písm. b) a VI téhož rozsudku Městského soudu v Praze, a vyjma té části téhož rozsudku Nejvyššího soudu, v níž bylo jeho I. výrokem zamítnuto dovolání stěžovatele proti I. výroku téhož rozsudku Vrchního soudu v Praze v rozsahu jeho uvedené části, byla porušena základní práva stěžovatele zaručená v čl. 10 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. II. Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. března 2018 č. j. 30 Cdo 3689/2017-356, rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 31. ledna 2017 č. j. 3Co 186/2015-311 a výroky III, IV písm. a), V, VII, VIII a IX rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. července 2015 č. j. 66 C 173/2013-261 ve spojení s usnesením Městského soudu v Praze ze dne 3. srpna 2015 č. j. 66 C 173/2013-279, vyjma té části téhož rozsudku Vrchního soudu v Praze, v níž byly jeho I. výrokem potvrzeny výroky IV písm. b) a VI téhož rozsudku Městského soudu v Praze, a vyjma té části téhož rozsudku Nejvyššího soudu, v níž bylo jeho I. výrokem zamítnuto dovolání stěžovatele proti I. výroku téhož rozsudku Vrchního soudu v Praze v rozsahu jeho uvedené části, se ruší.III. Ve zbytku se ústavní stížnost odmítá.
Odůvodnění
I. Skutkové okolnosti věci a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí pro porušení svých práv plynoucích z čl. 4 odst. 4, čl. 10 a z čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z ústavní stížnosti, k ní přiložených kopií napadených rozhodnutí a spisu Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") sp. zn. 66 C 173/2013, který si Ústavní soud vyžádal, se podává, že stěžovatel (žalobce) se v řízení před soudy domáhal žalobou proti vedlejší účastnici (žalované) ochrany osobnosti, do níž mělo být zasaženo jednáním právní předchůdkyně vedlejší účastnice (obchodní společnosti Ringier Axel Springer CZ, a. s.) spočívajícím v uveřejnění celkem třinácti článků v časovém rozmezí od listopadu 2012 do podání žaloby dne 20. 11. 2013. V nich je - stručně shrnuto - stěžovatel opakovaně nazýván "Pitomio" a na fotografiích je nalíčen a vyobrazen jako klaun, dále byla k jednomu z nich připojena fotografie přítelkyně stěžovatele stažená bez jeho souhlasu z jeho facebookového profilu a uveřejněna s přidaným komentářem, stěžovatel byl označen za poradce ministra pro místní rozvoj Ing. Jiřího Paroubka a byla uveřejněna informace, že stěžovateli "zkrachovala" společnost zabývající se organizací zájezdů pro plyšové hračky (Toy travelling, s. r. o.). Stěžovatel proto požadoval po právní předchůdkyni vedlejší účastnice uhradit mu 300 000 Kč za nemajetkovou újmu, uveřejnění omluvy v časopisu Reflex a na internetových stránkách www.reflex.cz, dále uložení povinnosti právní předchůdkyni vedlejší účastnice zdržet se publikování a uveřejňování fotografie upravené tak, že je mu přidáno klaunské líčení a klaunský nos, a zdržet se ve všech jejích tištěných médiích i na on-line serverech komolení jeho jména označováním ho jako "Pitomio".
3. V prvém stupni ve věci rozhodoval městský soud, který rozsudkem ze dne 10. 7. 2015 č. j. 66 C 173/2013-261 ve spojení s usnesením ze dne 3. 8. 2015 č. j. 66 C 173/2013-279 žalobě stěžovatele vyhověl toliko částečně, když uložil vedlejší účastnici povinnost uveřejnit na internetových stránkách www.reflex.cz omluvu stěžovateli v souvislosti s užitím označení "Pitomio" v článku "Pitomio: Všichni se perou, já se směju" ze dne 28. 8. 2013 a v on-line komentáři redaktorů Reflexu s názvem "Sledujte s námi první povolební debatu" ze dne 26. 10. 2013, uveřejněných na uvedeném webu (výrok I). Výrokem II městský soud uložil vedlejší účastnici povinnost zdržet se ve všech jejích tištěných médiích i na on-line serverech komolení jména stěžovatele jeho označováním jako "Pitomio", ledaže takové označení bude projevem oprávněné kritiky. Ve zbytku městský soud žalobu zamítl. Zamítl ji tedy jednak v rozsahu žalobního návrhu, aby vedlejší účastnici byla uložena povinnost omluvit se stěžovateli na stránkách týdeníku Reflex za to, že v tomto týdeníku a na www.reflex.cz byl označován jako "Pitomio", dále že opakovaně byla uveřejněna jeho fotografie s přimalovaným klaunským líčením, že z jeho facebookového profilu byla stažena a uveřejněna soukromá fotografie s přidaným komentářem nezakládajícím se na pravdivých údajích, dále že v článku s názvem "Úsvit aneb pohádka o přímé demokracii" uveřejněném ve vydání časopisu Reflex ze dne 10. 10. 2013 bylo uvedeno, že byl poradcem Ing. Jiřího Paroubka a že mu "zkrachovala cestovka pro plyšáky", když obě tyto informace nebyly pravdivé (výrok III), jednak v rozsahu žalobního návrhu, aby vedlejší účastnice v omluvě stěžovateli, kterou uveřejní na www.reflex.cz, byla povinna omluvit se za označování stěžovatele jako "Pitomio" na www.reflex.cz nad rámec takového označování v článku a komentáři specifikovaných v I. výroku [výrok IV. a)] a uveřejnit v omluvě před slovy "na www.reflex.cz" text "na stránkách týdeníku Reflex" a za slovy "jako ,Pitomio´" text omluvy, jejíž obsah je uveden ve výroku III [výrok IV. b)]. Zamítnuty byly též návrhy stěžovatele, aby mu vedlejší účastnice zaplatila 300 000 Kč (výrok V), aby byla povinna zdržet se ve všech svých tištěných médiích i na on-line serverech publikování a uveřejňování fotografie stěžovatele upravené tak, že je mu přidáno klaunské líčení a klaunský nos (výrok VI) a aby byla povinna zdržet se ve všech svých tištěných médiích i na on-line serverech komolení jména stěžovatele jeho označováním jako "Pitomio", pokud takové označení bude projevem oprávněné kritiky (výrok VII). Žádnému z účastníků nepřiznal městský soud právo na náhradu nákladů řízení (výrok VIII). Doplňujícím usnesením městského soudu ze dne 3. 8. 2015 č. j. 66 C 173/2013-279 byl do jeho rozsudku doplněn výrok IX, jímž bylo rozhodnuto o povinnosti účastníků řízení zaplatit náklady státu ve výši 24,20 Kč, a to rovným dílem, po částce ve výši 12,10 Kč. V odůvodnění rozsudku městský soud uvedl, že "v ostatních případech" (sc. než uvedených v jeho výroku I - viz str. 30 rozsudku) "napadané užití označení ,Pitomio´ soud shledal v mezích oprávněné svobody projevu".
4. K odvolání stěžovatele Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") ústavní stížností napadeným rozsudkem ze dne 31. 1. 2017 č. j. 3 Co 186/2015-311 rozsudek městského soudu v odvoláním napadené části, tj. ve výrocích III až IX, potvrdil (výrok I) a zavázal stěžovatele k náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II). Vrchní soud se ztotožnil s městským soudem jak ve skutkových zjištěních, tak i v jeho právních závěrech a vyslovil se, že názory městského soudu sdílí. Ztotožnil se též s poukázáním městského soudu na relevantní judikaturu a napadený rozsudek jako věcně správný potvrdil.
5. Proti rozsudku vrchního soudu stěžovatel brojil podáním dovolání, které Nejvyšší soud v záhlaví uvedeným rozsudkem v části směřující proti I. výroku rozsudku vrchního soudu zamítl (výrok I). V části proti II. výroku rozsudku vrchního soudu dovolání odmítl jako vadné a současně i nepřípustné (výrok II), neboť stěžovatel "ve vztahu k těmto výrokům" (správně "tomuto výroku" - pozn. Ústavního soudu) neuplatňuje žádnou dovolací argumentaci, takže "neotevírá žádnou otázku procesního nebo hmotného práva" a navíc není dovolání "proti těmto výrokům" (správně: "tomuto výroku" - pozn. Ústavního soudu) objektivně přípustné vzhledem k § 238 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu. Stěžovatele současně zavázal k náhradě nákladů dovolacího řízení (výrok III). V přípustné části dovolání se Nejvyšší soud po věcné stránce zabýval otázkou, "zda je přípustným zásahem do práva na ochranu jména a důstojnosti podle čl. 1 Listiny základních práv a svobod zkomolení jména takovým způsobem, kdy je jméno spojeno s hanlivým a urážlivým výrazem". Dospěl přitom k závěru, že z hlediska posuzování této otázky je rozhodnutí vrchního soudu správné, přičemž poukázal na nález Ústavního soudu ze dne 4. 4. 2005 sp. zn. IV. ÚS 146/04 (N 71/37 SbNU 9) týkající se svobody projevu. Nejvyšší soud se zabývá i povahou karikatury a uzavírá, že může-li se stát předmětem karikatury podoba člověka, "pak ani nelze vyloučit analogickou možnost postižení jména člověka případným zkarikováním". I v tomto případě obdobně karikatura náleží do podmnožiny hodnotících soudů.
II. Argumentace stěžovatele
6. Porušení namítaných základních práv stěžovatel odůvodňuje pochybením obecných soudů ohledně přípustnosti užití zkomoleniny jména stěžovatele (Tomio) a hanlivého výrazu (pitomec). Podle jeho názoru "veřejné užití takovéto zkomoleniny, z níž je ve spojení s přiloženou fotografií vyobrazující stěžovatele jako klauna zřejmé, že jde o stěžovatele a že si o něm vedlejší účastnice myslí, že je pitomec, nemůže být považováno za přípustný projev hodnotící kritiky, a nemůže tak požívat ochrany". Stěžovatel poukazuje na to, že soudy při svém rozhodování nerozlišovaly mezi expresivním označením jednání a hanlivým zkomolením jména. Neztotožňuje se se závěry soudů, jimiž užití zkomoleniny jeho jména shledaly za projev oprávněné kritiky stěžovatele vůči jeho postojům, a nedůvodně tak upřednostnily svobodu projevu vedlejší účastnice před ochranou osobnosti stěžovatele.
7. Stěžovatel dále vyslovuje názor, že slabší ochrana veřejně činných osob při jejich kritice oproti osobám, které nejsou na veřejném životě účastny, by neměla být přípustná v rovině ochrany osobního jména a příjmení. Ty by měly být chráněny u všech osob stejně. Dále vyslovuje své přesvědčení, že nikdo nemůže být oprávněn slučovat jméno konkrétní osoby s hanlivými výrazy nebo takového zkomoleného hanlivého označení užívat obecně veřejně při identifikaci dané osoby namísto jejího skutečného jména. Zdůrazňuje přitom, že použití hrubě hanlivého označení je zcela obecné vůči stěžovateli jako osobě, a nikoli spjaté s jeho konkrétním výrokem, přičemž použití takovéhoto výrazu mělo toliko difamační cíl.
8. Stěžovatel vyjádřil své přesvědčení, že jednání vedlejší účastnice vybočilo z přípustných hranic svobody projevu, přičemž soudy při poměřování práva stěžovatele zaručeného v čl. 10 odst. 1 Listiny a práva vedlejší účastnice plynoucího z čl. 17 Listiny nepostupovaly správně, opomenuly příčinnou souvislost poměřovaných práv a nevzaly dostatečný zřetel na ústavněprávní povahu projednávané věci. Právu stěžovatele zaručenému v čl. 10 odst. 1 Listiny tak nebyla poskytnuta žádoucí ochrana, přičemž upřednostněním svobody projevu za daných okolností měly soudy porušit i čl. 4 odst. 4 Listiny.
9. Argumentace stěžovatele se dále zaměřuje na kritiku postupu soudů při posuzování přiměřenosti použití výrazu "Pitomio", když neposuzovaly podrobně každé jednotlivé označení stěžovatele a jeho případnou souvislost s kritizovaným výrokem, ale vycházely pouze z obecného mediálního obrazu, který byl o stěžovateli vytvořen vedlejší účastnicí. Stěžovatel přitom poukázal na nález Ústavního soudu ze dne 11. 6. 2018 sp. zn. I. ÚS 4022/17 (N 110/89 SbNU 631), podle kterého je vždy nutné zkoumat celkový kontext, v jakém byl ten který výrok pronesen. Takový postup soudů považuje stěžovatel za rozporný s jeho právem na soudní ochranu zaručeným v čl. 36 odst. 1 Listiny.
III. Vyjádření účastníků, vedlejší účastnice řízení a replika stěžovatele
10. Městský soud ve vyjádření k ústavní stížnosti rekapituluje výrokovou část svého rozsudku a k vysloveným závěrům plně odkazuje na jeho odůvodnění, jakož i na napadené rozsudky vrchního soudu a Nejvyššího soudu. Z ústavní stížnosti dovozuje, že ačkoli stěžovatel napadá rozhodnutí v celém rozsahu výroku III, v textu ústavní stížnosti brojí toliko proti zamítnutí omluvy v časopisu Reflex za označování výrazem "Pitomio", vůči dalším závěrům soudů ohledně ostatních žalobou tvrzených zásahů (uveřejnění fotografie stěžovatele s přimalovaným klaunským líčením, stažení soukromé fotografie přítelkyně stěžovatele z facebookového profilu stěžovatele a uveřejněné s přidaným komentářem, označení stěžovatele za poradce Ing. Jiřího Paroubka a uveřejnění informace, že stěžovateli "zkrachovala cestovka pro plyšáky") však "nijak nebrojí a stížnost tak zde nemůže být důvodná již z tohoto důvodu".
11. Další argumentace městského soudu je tak zaměřena toliko k jeho závěrům o možnostech užití výrazu "Pitomio". Uvádí, že absolutní zákaz jeho použití by představoval nepřípustnou cenzuru, a dovozuje, že existují (existovaly a mohou v budoucnu existovat) situace, kdy toto označení může být v konkrétním kontextu ještě projevem oprávněné kritiky. Poukazuje přitom na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva (dále též jen "ESLP") [rozsudek ze dne 1. 7. 1997 ve věci Oberschlick proti Rakousku (č. 2), č. 20834/91] i rozhodovací praxi Ústavního soudu [nález ze dne 15. 5. 2012 sp. zn. II. ÚS 171/12 (N 105/65 SbNU 439), citovaný na str. 29 rozsudku], ze které dovozuje, že kdyby byl zákaz užití označení "Pitomio" bezvýjimečný, představovalo by takové rozhodnutí nepřípustný zásah do svobody slova.
12. Městský soud ve svém vyjádření vyslovuje přesvědčení, že soudy se pečlivě zabývaly střetem svobody projevu a práva na ochranu osobnosti a pečlivě s respektem k zásadě proporcionality vážily, které kdy upřednostnit; odrazem toho je skutečnost, že tam, kde shledaly použití předmětného výrazu za samoúčelné, byla stěžovateli soudy poskytnuta ochrana. Městský soud připomíná, že výraz "Pitomio" byl žalovanou stranou použit poprvé nikoli izolovaně, ale jako součást klaunské karikatury, přičemž se tak stalo "ve specifické době spojené s kandidaturou stěžovatele na funkci prezidenta".
13. Městský soud tedy nesdílí názor stěžovatele na existenci důvodů, jež by mohly vést k závěru o opodstatněnosti ústavní stížnosti, a to ani ve vztahu k rozhodnutí ve věci samé, ani ve vztahu k rozhodnutí o nákladech řízení.
14. Vrchní soud ve vyjádření k ústavní stížnosti odkazuje na závěry městského soudu, který pečlivě rozlišoval jednotlivé okolnosti užití zkomoleniny jména stěžovatele (složeniny jeho jména a hanlivé nadávky), přičemž vrchní soud se s těmito závěry ztotožnil. Otázka, zda je přípustným zásahem do práva na ochranu jména a důstojnosti podle čl. 10 odst. 1 Listiny zkomolení jména dotčené osoby takovým způsobem, že je spojeno s hanlivým a urážlivým výrazem, byla předmětem i přezkumu Nejvyššího soudu, na který vrchní soud poukázal, a to i ve spojení se závěry nálezu Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 146/04.
15. Vrchní soud argumentuje nedůvodností opětovného (třetího) přezkoumání správnosti věcných závěrů městského soudu, které byly ponechány nadřízenými soudy beze změny, a navrhuje ústavní stížnost odmítnout jako zjevně neopodstatněnou, popř. zamítnout jako nedůvodnou bez nařízení ústního jednání.
16. Nejvyšší soud ve svém vyjádření odkazuje na své rozhodnutí o dovolací otázce, přičemž argumentaci stěžovatele v ústavní stížnosti považuje toliko za opakování argumentů a námitek uplatňovaných před obecnými soudy, k nimž soudy "podaly svá stanoviska" a o nichž také rozhodly. Zdůrazňuje přitom důslednost dokazování městského soudu a jeho ucelené a logické právní posouzení věci s relevantními odkazy na judikaturu Ústavního soudu i ESLP. Městský soud detailně posuzoval zásahy do osobnosti stěžovatele a vyrovnal se s otázkou hodnotících soudů a provedenou karikaturou jména stěžovatele, přičemž tyto závěry aproboval i Nejvyšší soud. Předmětem karikatury se totiž může stát také jméno osoby, přitom je třeba dbát na přiměřenost jejího užití v poměru ke sledovanému cíli kritiky, což v této věci bylo naplněno.
17. Nejvyšší soud se domnívá, že jeho rozhodnutím nemohla být porušena základní práva stěžovatele podle čl. 4 odst. 4, čl. 10 a čl. 36 odst. 1 Listiny, resp. žádné jeho ústavním pořádkem nebo "mezinárodními právními dokumenty" chráněné právo. Podle názoru Nejvyššího soudu "nelze dovodit nic jiného, než že ústavní stížnost proti jeho rozhodnutí není přípustná ani důvodná", pročež navrhuje, aby Ústavní soud "ústavní stížnost (pokud ji neodmítne) zamítl", a vyslovuje souhlas s upuštěním od ústního jednání.
18. Vedlejší účastnice uvádí, že z napadených rozsudků je zřejmé, že soudy provedly test proporcionality mezi konkurujícími si právy na svobodu projevu a na ochranu osobnosti, a rozlišily, ve kterých případech byl výraz "Pitomio" užit samoúčelně, a ve kterých případech byl užit v rámci oprávněné kritiky. Tento výraz byl vedlejší účastnicí užit zejména s ohledem na ohlášení prezidentské kandidatury stěžovatele, který je politikem kontroverzním, který provokativně otevírá žhavá témata, vyzývá k tomu nebýt politicky korektní a volí často silná slova, vyjadřuje se k širokému spektru otázek, a to často způsobem pro část veřejnosti nepřijatelným. Vedlejší účastnice poukázala na rozsudek městského soudu, podle něhož z dokazování vyplynulo, že vedlejší účastnice své názory na stěžovatele čtenářům vysvětluje a popisuje, že čtenář ví, na základě jakých konkrétních názorů, postojů a činů volí vedlejší účastnice uvedenou "slovní zkratku ke kritické identifikaci žalobce", a že ze strany vedlejší účastnice jde o varování před populismem, nacionalismem, extremismem, potažmo jeho schvalováním, před xenofobií a rasovou nesnášenlivostí.
19. Vedlejší účastnice dále uvádí, že nelze bez dalšího tvrdit, že každé expresivní či vulgární sdělení je zásahem do osobnostních práv dotčené osoby, ale je vždy nutné provést tzv. test proporcionality mezi právem na svobodu projevu a právem na ochranu osobnosti a na jeho základě zvážit, které z těchto práv v případě jejich kolize převáží. To, že i v případě vulgárních projevů nejde vždy o neoprávněný zásah do osobnostních práv, vyplývá z judikatury Ústavního soudu [např. nález ze dne 20. 5. 2014 sp. zn. IV. ÚS 1511/13 (N 100/73 SbNU 621), bod 42] i ESLP [rozsudek ve věci Oberschlick proti Rakousku (č. 2)]. Navíc jak městský soud, tak i vrchní soud dospěly k závěru, že výraz "Pitomio" nedosahuje svojí intenzitou např. výrazu Trottel (v překladu blbec, idiot, kretén, pitomec apod.), kterému ve zmiňovaném rozhodnutí poskytl ochranu ESLP, resp. že expresivnost výrazu "Pitomio" je umenšena tím, že není použit ve svém základním tvaru.
20. Vedlejší účastnice se ztotožňuje i se závěry Nejvyššího soudu, podle kterého lze obdobně jako u ostatních složek osobnosti člověka předpokládat případy, kdy dotčení tohoto osobnostního statku (práva na jméno) nebude mít charakter zásahu neoprávněného.
21. Vedlejší účastnice dále odkázala na judikaturu Nejvyššího soudu, Ústavního soudu i ESLP, podle níž jsou ve veřejné debatě i názory nadnesené a přehánějící ústavně chráněnými, podle níž svoboda projevu se vztahuje nejen na "informace" nebo "myšlenky", které jsou přijímány příznivě nebo považovány za neútočné nebo lhostejné, ale také na ty, které urážejí, šokují nebo znepokojují, a podle níž meze hodnotících soudů užitých vůči osobám veřejně činným jsou širší než vůči ostatním osobám. Takové jsou požadavky plurality, tolerance a snášenlivosti.
22. Vedlejší účastnice je s ohledem na závěry soudů přesvědčena, že jejich napadenými rozsudky nebyla porušena základní práva stěžovatele podle čl. 4 odst. 4, čl. 10 ani dle čl. 36 odst. 1 Listiny. Proto Ústavnímu soudu navrhla, aby ústavní stížnost odmítl, případně zamítl.
23. Vyjádření účastníků řízení a vedlejší účastnice byla zaslána stěžovateli k replice. Stěžovatel zopakoval své přesvědčení, že jednání vedlejší účastnice vybočilo z přípustných hranic svobody projevu a soudy nevzaly dostatečný zřetel na ústavněprávní povahu projednávané věci. Opětovně prezentuje své stanovisko k užití výrazu "Pitomio" a absenci přímé věcné návaznosti na jeho výroky. Za nepřiměřené považuje užití předmětného výrazu i v mezích karikatury, kterou by měl jako veřejně činná osoba snášet, protože "karikatura nesmí mít dimenzi označení jiné osoby vulgarizmem či nadávkou", a svá tvrzení opírá o judikaturu Ústavního soudu (nálezy sp. zn. IV. ÚS 146/04 a IV. ÚS 1511/13). V dalším odkazuje na text ústavní stížnosti.
IV. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
24. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas, oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu") a ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.
V. Posouzení důvodnosti ústavní stížnosti
25. Ústavní soud připomíná, že není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nepřísluší mu oprávnění vykonávat dozor nad rozhodovací činností soudů. Nepředstavuje další instanci v systému obecného soudnictví, proto do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele. V posuzované věci ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutím soudů o žalobě na ochranu osobnosti. Jde o nárok stěžovatele odvíjející se od základního práva každého na zachování lidské důstojnosti, osobní cti, dobré pověsti a ochranu jména zaručeného v čl. 10 odst. 1 Listiny, proto již podstata nároku, o kterém bylo soudy rozhodováno, se dotýká práva, jemuž je poskytována ochrana na ústavněprávní úrovni. Soudy tak při rozhodování o poskytnutí ochrany osobnostním právům stěžovatele podle občanského zákoníku, kterým se provádí právo podle čl. 10 odst. 1 Listiny na úrovni zákona, nemohou opomíjet ústavní základ tohoto práva.
26. Předmětem posouzení v dané věci je, zda soudy dostály své povinnosti poskytovat ochranu základním právům a svobodám (čl. 4 Ústavy), a to v tom smyslu, zda porušily základní právo stěžovatele na zachování jeho důstojnosti, osobní cti, dobré pověsti a ochranu jména, zaručené v čl. 10 odst. 1 Listiny tím, že naopak poskytly ochranu základnímu právu vedlejší účastnice na svobodu projevu podle čl. 17 Listiny, a zda řízení splňovalo náležitosti řádného procesu ve smyslu práva na soudní ochranu zaručeného v čl. 36 odst. 1 Listiny.
V./a Východiska přístupu Ústavního soudu k posouzení střetu mezi svobodou projevu a osobnostními právy
27. Právo na lidskou důstojnost, osobní čest, dobrou pověst a ochranu svého jména zaručené článkem 10 odst. 1 Listiny je základním právem každého jednotlivce chránícím jeho soukromou sféru nejen před zásahy veřejné moci, ale i soukromých osob. Respekt k tomuto právu je na zákonné úrovni vyjádřen i možností domáhat se soudní ochrany před zásahem do osobnostních práv v souladu s občanským zákoníkem.
28. I když samotné znění čl. 10 Listiny omezení základního práva každého na lidskou důstojnost, osobní čest, dobrou pověst a ochranu svého jména přímo nepředpokládá, platí, že jeho omezení je možné v případě střetu s jiným ústavně zaručeným právem. Tak tomu může být i v případě kolize se svobodou projevu zaručenou v čl. 17 Listiny. Úvahy rozhodujícího soudu při vzájemném poměřování těchto práv musí přitom respektovat požadavky plynoucí z čl. 4 odst. 4 Listiny, tj. aby podle principu praktické konkordance byly šetřeny podstata a smysl obou základních práv. Politická práva na svobodu projevu a šíření informací stojí na stejné úrovni s právem na lidskou důstojnost, osobní čest, dobrou pověst a ochranu jména, proto při jejich střetu je nezbytné, aby soudy zvlášť pečlivě zvažovaly, ochraně kterého z nich dají přednost před právem druhým, a neopomíjely přitom podstatu těchto poměřovaných práv.
29. Svoboda projevu a právo na informace zaručené v čl. 17 Listiny představují klíčová politická práva, jejichž uplatňování však může být omezeno v situacích, kdy se dostanou do konfliktu s dalšími základními právy jednotlivce. Svobodu projevu a právo na informace lze rovněž podle čl. 17 odst. 4 Listiny omezit zákonem, jde-li o opatření v demokratické společnosti nezbytná pro ochranu práv a svobod druhých, bezpečnost státu, veřejnou bezpečnost, ochranu veřejného zdraví a mravnosti. Svoboda projevu je chráněna též Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), jejíž čl. 10 do ní zahrnuje svobodu zastávat názory a přijímat a rozšiřovat informace nebo myšlenky bez zasahování státních orgánů a bez ohledu na hranice (odst. 1), současně ovšem stanoví i možnosti jejího omezení za účelem dosažení legitimního cíle. Přitom rozsah účelů možných omezení je širší, než je tomu u jiných Úmluvou chráněných základních práv, a obsahuje i ochranu morálky, pověsti nebo práv jiných (odst. 2). Svoboda projevu tak představuje nejen právo, ale i povinnost jeho nositele přistupovat k jeho uskutečňování odpovědným způsobem. Ustanovení čl. 10 Úmluvy je jejím jediným článkem, který při určení podmínek výkonu zaručeného práva výslovně zdůrazňuje "povinnosti i odpovědnost", což samozřejmě platí zejména při výkonu novinářské profese.
30. Svoboda projevu je základní náležitostí demokratické společnosti, v níž je dovoleno každému vyjadřovat se k věcem veřejným a prezentovat své hodnotící úsudky k nim. Toto právo zahrnuje nejen právo zastávat názor, přijímat a šířit informace, ale odpovídá mu i povinnost a odpovědnost respektovat práva a svobody jiných. Svoboda projevu totiž - jak je shora uvedeno - může být v nezbytné míře omezena, a to mimo jiné i za účelem ochrany práv a svobod jiných (čl. 17 odst. 4 Listiny). Vymezení hranic, v nichž je zásah do svobody projevu oprávněný, a naopak za jakých podmínek lze považovat za legitimní vykonávání této svobody způsobem, jímž je zasahováno do práv a svobod jiných, se věnuje bohatá judikatura Evropského soudu pro lidská práva i judikatura Ústavního soudu. ESLP se ve své rozhodovací praxi týkající se čl. 10 Úmluvy snaží o hledání rovnováhy mezi protichůdnými zájmy, které se dostávají do konfliktu se svobodou projevu. Základní pravidla výkladu svobody projevu shrnul např. v rozsudku ze dne 15. 7. 2010 ve věci Gazeta Ukrajina-Tsentr proti Ukrajině, č. 16695/04 (bod 46 odůvodnění).
31. Obecnější východiska při řešení střetu mezi základním právem na svobodu projevu a základním právem na ochranu důstojnosti a cti jednotlivce vymezil Ústavní soud v nálezu ze dne 3. 2. 2015 sp. zn. II. ÚS 2051/14 (N 23/76 SbNU 325, bod 31 odůvodnění). Podle něj musí být brány v potaz zejména 1. povaha výroku (tj. zda jde o skutkové tvrzení či hodnotový soud), 2. obsah výroku (např. zda jde o projev "politický" či "komerční"), 3. forma výroku (zejména nakolik je předmětný výrok expresivní či dokonce vulgární), 4. postavení kritizované osoby (např. zda jde o osobu veřejně činnou nebo dokonce o osobu aktivní v politickém životě, případně o osobu veřejně známou), 5. zda se výrok (kritika) dotýká soukromé, či veřejné sféry této kritizované osoby, 6. chování kritizované osoby (např. zda kritiku sama "vyprovokovala" nebo jak se posléze ke kritice postavila), 7. kdo výrok pronáší (např. zda novinář, běžný občan, politik apod.) a konečně 8. kdy tak učiní (tzn. např. jaké měl či mohl mít jeho autor v daný okamžik k dispozici konkrétní údaje, z nichž vycházel, a v jaké situaci tak učinil). Každý z těchto faktorů má jistý význam při hledání spravedlivé rovnováhy mezi základními právy stojícími v kolizi, ovšem jejich relativní váha závisí vždy na jedinečných okolnostech každého případu. Zároveň Ústavní soud zdůraznil, že tento výčet relevantních faktorů není taxativní; v úvahu musí být vždy vzat celkový kontext věci a ve specifických případech mohou být významné i okolnosti, jež nelze do žádné z právě zmíněných kategorií zařadit [viz též nález ze dne 23. 6. 2015 sp. zn. II. ÚS 577/13 (N 118/77 SbNU 721), bod 23 odůvodnění].
32. Hranice přípustné kritiky jsou širší vůči politikovi, který jedná jako veřejná osobnost, než vůči soukromé osobě. Politik se nevyhnutelně a vědomě vystavuje pozorné kontrole svých činů a gest jak ze strany novinářů, tak všech občanů a musí projevit větší toleranci, především pak tehdy, když se sám pouští do veřejných prohlášení, která mohou být terčem kritiky. Má samozřejmě právo na ochranu pověsti, a to i mimo rámec soukromého života, avšak tato ochrana musí být v rovnováze se zájmy svobodné diskuse politických otázek, přičemž výjimky z práva na svobodu projevu musí být interpretovány úzce [viz zejména Oberschlick proti Rakousku (č. 1), 1991, a Vereinigung demokratischer Soldaten Österreichs a Gubi proti Rakousku, 1994]. Pokud jde o kritiku veřejně činných osob, je nutno vždy rovněž zvážit, zda je při kritice konkrétní osoby zasaženo do její profesní sféry, či sféry soukromého života. Zasahuje-li totiž kritika výlučně nebo převážně sféru profesní, je chráněna více než kritika zasahující do sféry soukromé (srov. např. rozsudek ESLP Dalban proti Rumunsku ze dne 28. 9. 1999 č. 28114/95, bod 50). Ani u veřejně činné nebo známé osoby totiž nemůže platit, že by její soukromý život nebyl vůbec chráněn (nález sp. zn. II. ÚS 2051/14, bod 30 odůvodnění).
V./b Uplatnění obecných východisek na posuzovanou věc
33. V kontextu řešení střetu mezi právem stěžovatele zaručeným v čl. 10 odst. 1 Listiny se svobodou projevu a právem na informace dle čl. 17 odst. 1 Listiny se Ústavní soud zabýval i předmětnou ústavní stížností. Stěžovatelem tvrzený zásah do jeho práv, před kterým mu nebyla poskytnuta ochrana v řízení před soudy, se týkal jednání vedlejší účastnice spočívajícího v označování stěžovatele na stránkách týdeníku Reflex a na internetových stránkách www.reflex.cz jako "Pitomia", dále v opakovaném uveřejňování jeho fotografie upravené tak, že mu bylo přimalováno klaunské líčení, dále ve stáhnutí soukromé fotografie přítelkyně stěžovatele z jeho facebookového profilu s přidáním komentáře nezakládajícího se na pravdivých údajích a rovněž v uveřejnění informace v časopisu Reflex ze dne 10. 10. 2013 v článku s názvem "Úsvit aneb pohádka o přímé demokracii", že byl poradcem ministra pro místní rozvoj Ing. Jiřího Paroubka a že mu "zkrachovala" společnost (cestovní kancelář) organizující zájezdy plyšových hraček. Zveřejnění uvedených informací o stěžovateli je třeba pro rozhodnutí o legitimitě takovéhoto postupu z hlediska výkonu svobody projevu vedlejší účastnicí posuzovat jednotlivě, s ohledem na povahu namítané kritiky v jednotlivých případech. Jednání vedlejší účastnice, jímž mělo být zasaženo do osobnostních práv stěžovatele, potažmo do jeho základního práva podle čl. 10 odst. 1 Listiny, a které bylo předmětem původního sporu, spočívá zčásti ve zveřejnění hodnotících úsudků a zčásti ve zveřejnění skutkových tvrzení o stěžovateli, což má nesporný význam při posuzování legitimity jejich zveřejnění a šíření.
34. V posuzované věci bylo úkolem soudů vypořádat se s otázkou možných mezí při vykonávání práva na informace sdělovacími prostředky v situaci, kdy se tyto informace mohou dotýkat základních práv stěžovatele zaručených článkem 10 Listiny. Stěžovatel byl a je osobou veřejně činnou, u níž se předpokládá zvýšená tolerance přijatelné kritiky, než je u osoby soukromé [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 15. 3. 2005 sp. zn. I. ÚS 367/03 (N 57/36 SbNU 605); rozsudek ESLP ze dne 8. 7. 1986 ve věci Lingens proti Rakousku, č. 09815/82; rozsudek ESLP ze dne 9. 6. 1998 ve věci Incal proti Turecku, č. 22678/93], to samo o sobě ale důvodnost neposkytnutí mu ochrany nezakládá. K rozhodnutí o (ne)legitimitě zásahu do jeho práva je nezbytné posoudit splnění dalších limitačních kritérií pro výkon svobody projevu.
35. Jak již bylo konstatováno, svoboda projevu a právo na informace jsou nerozlučně spjaty s povinnostmi a závazky z nich plynoucími. V případě jejich vykonávání v oblasti žurnalistiky lze ochranu svobody projevu a práva na šíření informace o věcech veřejného zájmu poskytnout toliko za předpokladu, že média jednají v dobré víře, na přesném skutkovém základě a poskytují spolehlivé a přesné informace v souladu s novinářskou etikou. Důsledně je přitom potřeba respektování těchto povinností posuzovat v situaci, kdy výkonem svobody projevu je útočeno na osobnostní práva jiného (srov. rozsudek velkého senátu ESLP ze dne 22. 10. 2007 ve věci Lindon, Otchakovsky-Laurens a July proti Francii, stížnosti č. 21279/02 a 36448/02, bod 67).
36. Z hlediska stěžovatelem namítaného porušení práva na soudní ochranu zaručeného v čl. 36 odst. 1 Listiny považuje Ústavní soud za exces neodpovídající požadavkům řádného procesu rozpor mezi skutkovými a právními závěry o namítaných nepravdivých tvrzeních o tom, že stěžovatel "byl poradcem Jiřího Paroubka" a že mu jako spolumajiteli "zkrachovala" cestovní kancelář organizující zájezdy "plyšáků" do Prahy, tedy že stěžovatel s tímto nápadem neuspěl.
37. Městský soud ve svém rozhodnutí uvedl, že skutkové tvrzení o tom, že stěžovatel byl poradcem Ing. Jiřího Paroubka (přesně že "si z něj tehdejší ministr pro místní rozvoj Jiří Paroubek udělal poradce přes cestovní ruch"), nebylo prokázáno (právní předchůdkyně vedlejší účastnice na prokazování rezignovala), avšak z prokázané skutečnosti, že stěžovatel jako představitel Asociace cestovních kanceláří a agentur a Ing. Jiří Paroubek se pracovně sešli v době, kdy byl Ing. Jiří Paroubek ministrem pro místní rozvoj a později předsedou vlády, dovodil, že "těžko si lze představit, že jejich vzájemná debata nezahrnovala i úvahy o cestovním ruchu, kdy jistě Jiřího Paroubka názor žalobce zajímal a žalobce jistě svůj názor se zájmem prezentoval, nadneseně řečeno zde lze i uzavřít, že se spolu radili", a dospěl k závěru, že použití výrazu poradce "v tomto širokém, zjednodušujícím významu je i trefné" (str. 30 rozsudku městského soudu). Současně však městský soud uvedl, že stěžovatel oficiálním, placeným, najatým poradcem Ing. Jiřího Paroubka "skutečně ... nebyl". Tyto rozporné závěry městského soudu se extrémně vymykají z mezí standardního právního výkladu. Za použití argumentu ad absurdum by pak bylo možné tvrdit, že každý, kdo se pracovně setká s ministrem či předsedou vlády, je jeho poradcem [srov. § 2 odst. 3 písm. b) zákona č. 218/2002 Sb., o službě státních zaměstnanců ve správních úřadech a o odměňování těchto zaměstnanců a ostatních zaměstnanců ve správních úřadech (služební zákon), a § 2 odst. 1 písm. a) zákona č. 234/2014 Sb., o státní službě]. Nelze přijmout ani paušalizující úvahu městského soudu, že "nemá takový nepravdivý údaj způsobilost zasáhnout do osobnostních práv, není přeci nijak dehonestující, pokud člověk v čele asociace působící v oblasti cestovního ruchu radí ministrovi místního rozvoje, popř. premiérovi vlády, naopak je to výrazem fundovanosti v předmětné oblasti", neboť není možno presumovat, že nepravdivé veřejné označení určité osoby za poradce konkrétního (bývalého) ministra či předsedy vlády nemůže v aktuálním kontextu u významné části veřejnosti vyvolávat negativní ohlas s možným dopadem do oblasti dobré pověsti nebo osobní cti takové osoby.