45. Podle judikatury Nejvyššího správního soudu se nelze zásahovou žalobou bránit "preventivně". Jak uvedl Nejvyšší správní soud k zásahové žalobě v rozsudku ze dne 7. 6. 2016 č. j. 8 As 93/2015-134 (č. 3432/2016 Sb. NSS), bod 31: "Soudní řád správní nedává žádný prostor pro přípustnost preventivních zásahových žalob. Procesní prostředky obrany mohou z povahy věci vyplývat pouze ze skutečností, ke kterým objektivně v minulosti došlo. Nelze žalobou brojit za situace, kdy žalobce pouze předpokládá, že k určitým skutečnostem dojde, a již v předstihu hledá u soudu ochranu proti nim. Očekávané skutečnosti totiž v reálné situaci nakonec nemusí vůbec nastat a procesní předpis rovněž nedává vodítko, jak by měl výrok takového soudního rozhodnutí vypadat." Tento názor má význam i ve vztahu k přemístění cizince podle nařízení Dublin III. Ani vydání rozhodnutí o přemístění, jak je pojímá nařízení Dublin III, totiž ještě nemusí vždy nevyhnutelně znamenat, že cizinec bude přemístěn. Přemístění se provádí, jakmile je to z praktického hlediska možné (čl. 29 odst. 1 nařízení Dublin III). Jak vyplývá z čl. 9 odst. 1 nařízení Komise (ES) č. 1560/2003, kterým se stanoví prováděcí pravidla k nařízení Rady (ES) č. 343/2003, kterým se stanoví kritéria a postupy pro určení státu příslušného k posuzování žádosti o azyl podané státním příslušníkem třetí země v některém z členských států, zdravotní stav žadatele o mezinárodní ochranu je považován za důvod, který může odůvodňovat odložení přemístění (viz rozsudek SDEU ve věci C. K., bod 86). Ke změně zdravotního stavu přitom může dojít i po vydání rozhodnutí o přemístění, což se podle tvrzení stěžovatelky stalo i v její věci. Neumožňuje-li zdravotní stav dotyčného žadatele dožadujícímu členskému státu provést jeho přemístění během šestiměsíční lhůty stanovené v čl. 29 odst. 1 nařízení Dublin III, příslušnému členskému státu zanikne jeho povinnost převzít dotyčnou osobu zpět a příslušným státem se stane dožadující členský stát v souladu s čl. 29 odst. 2 nařízení Dublin III (rozsudek SDEU ve věci C. K., bod 89). Ústavní soud konstatuje, že příslušný správní orgán má prostor zohledňovat aktuální zdravotní stav žadatele, a nebylo-li možné realizovat jeho přemístění v průběhu šestiměsíční lhůty podle čl. 29 odst. 1 nařízení Dublin III, k přemístění již nemůže dojít. Pro posuzovaný případ nemá význam prodloužení této lhůty podle čl. 29 odst. 2 věty druhé nařízení Dublin III. I náležitý postup samotného správního orgánu, k němuž není třeba žádné ingerence soudu a který spočívá ve zhodnocení zdravotního stavu žadatele, může tedy vést k tomu, že k přemístění nedojde, mělo-li by to znamenat nelidské či ponižující zacházení s ohledem na závažnost zdravotního stavu. Aniž správní orgán začne činit kroky bezprostředně směřující k fyzickému provedení přemístění, stále by pro účely zásahové žaloby šlo o spekulaci, že k přemístění dojde, a že tedy po zhodnocení zdravotního stavu nebude přemístění samotným správním orgánem odloženo, což má procesní důsledky zmíněné ve výše citované části rozsudku sp. zn. 8 As 93/2015.
46. Podání zásahové žaloby až v době, kdy správní orgán činí kroky bezprostředně směřující k fyzickému provedení přemístění, s sebou nese riziko, zda městský či krajský soud bude schopen o této zásahové žalobě nebo alespoň o případném návrhu na předběžné opatření k přerušení přemístění cizince (§ 38 s. ř. s.) rozhodnout před samotným dokončením přemístění. Aby měla ochrana před namítaným nelidským či ponižujícím zacházením skrze zásahovou žalobu smysl, musel by v takto omezeném čase cizinec, který zpravidla nebude znalý českého jazyka ani českého právního řádu, podat zásahovou žalobu a městský či krajský soud by o ní nebo alespoň o případném předběžném opatření musel před faktickým přemístěním též rozhodnout. Jde-li o kvalifikovanou námitku (srov. bod 39), je rozhodnutí o takové žalobě či alespoň předběžném opatření až po provedení přemístění z hlediska účinnosti soudní ochrany nedostatečné, a to s ohledem na povahu základního práva (zákaz nelidského či ponižujícího zacházení), které má být předmětem posuzování soudem. Bez dalších procesních záruk, které na tomto místě však Ústavní soud nespatřuje, je účinnost soudní ochrany prostřednictvím zásahové žaloby limitovaná s ohledem na riziko omezeného časového úseku od okamžiku, kdy by správní orgán začal činit kroky bezprostředně směřující k přemístění, do okamžiku faktické realizace přemístění. Zdůraznit je třeba, že uvedené se týká jen velmi specifického případu kvalifikované námitky nelidského či ponižujícího zacházení spojeného s přemístěním pro závažný zdravotní stav a nejde o obecné hodnocení k zásahové žalobě.
47. S ohledem na existenci judikatury, podle níž se nelze zásahovou žalobou bránit "preventivně" (citovaný rozsudek Nejvyššího správního soudu sp. zn. 8 As 93/2015), a s tím spojené otázky, zda soud bude moci rozhodnout v potřebném čase (bod 46), lze podle Ústavního soudu zásahové žalobě pro značně specifický případ uvedené kvalifikované námitky nelidského či ponižujícího zacházení spojeného s přemístěním pro závažný zdravotní stav přiznat jen určitý omezený ochranný potenciál. Je tak žádoucí prostřednictvím jiného právního prostředku doplnit prostředky soudní ochrany pro takové případy. S tímto vědomím je třeba přistupovat k řízení před Nejvyšším správním soudem, z nějž vzešel ústavní stížností napadený rozsudek. Ústavní soud přitom shledal, že jeho prostřednictvím mohla a měla být zajištěna patřičná míra soudní ochrany tím, že by se vznesenou námitkou ke zdravotnímu stavu Nejvyšší správní soud věcně zabýval.
V. D. Soudní ochrana v řízení o kasační stížnosti ve věci žaloby proti rozhodnutí o přemístění ve smyslu nařízení Dublin III
48. S ohledem na pouze omezený ochranný potenciál zásahové žaloby bylo nutno v řízení před Nejvyšším správním soudem ve věci žaloby proti rozhodnutí o přemístění vyjít z toho, že pravidlo § 109 odst. 5 s. ř. s. bylo prolomeno. Důvodem k jeho prolomení byla v duchu judikatury Nejvyššího správního soudu aplikační přednost čl. 3 ve spojení s čl. 13 Úmluvy podle čl. 10 Ústavy (k tomu viz bod 41). Setrvat na pravidlu podle § 109 odst. 5 s. ř. s. (na jehož základě ke skutečnostem, které stěžovatel uplatnil poté, kdy bylo vydáno napadené rozhodnutí, Nejvyšší správní soud nepřihlíží) by bylo možno tehdy, kdyby v jiném soudním řízení mohla být zajištěna dostatečná míra soudní ochrany, což však splněno nebylo.
49. Bylo tedy povinností Nejvyššího správního soudu přihlédnout k novým skutečnostem vzniklým až po vydání rozsudku městského soudu, na které stěžovatelka poukazovala v kasační stížnosti a na jejichž podkladě namítla, že by pro ni přemístění vzhledem k jejímu závažnému zdravotnímu stavu značilo nelidské či ponižující zacházení.
50. Na základě podkladů předložených stěžovatelkou si měl Nejvyšší správní soud učinit úsudek o jejím zdravotním stavu a o tom, zda by pro ni faktická realizace přemístění skutečně mohla znamenat nelidské či ponižující zacházení, jak tvrdila.
51. V případě, že by shledal, že zdravotní stav stěžovatelky není takový, aby to jakkoli interferovalo s realizací přemístění, nebylo by třeba dalších úvah. Naopak, vyhodnotil-li by, že vzhledem k jejímu zdravotnímu stavu by realizace přemístění mohla představovat nelidské či ponižující zacházení, musel by se dané skutečnosti věnovat hlouběji.
52. Z rozhodovací praxe ESLP vyplývá, že ačkoli je zdravotní stav dotčené osoby znepokojující, nepůjde o porušení čl. 3 Úmluvy, přijme-li členský stát vhodná a dostatečná opatření, za nichž deportace či jiné obdobné opatření bude moci proběhnout i s ohledem na zdravotní stav dotčené osoby a okolnosti případu (rozsudek ESLP ze dne 4. 7. 2006 ve věci Karim proti Švédsku, č. stížnosti 24171/05, § 2).
53. Jak již bylo výše uvedeno (bod 38), utrpení, které plyne z přirozeně se vyskytující nemoci, ať fyzické, či duševní, může spadat pod čl. 3 Úmluvy, je-li zesíleno opatřením, za které jsou odpovědné orgány členského státu, případně je riziko, že bude zesíleno takovým zacházením. V některých případech závažného zdravotního stavu dotčené osoby může až přijetí dodatečných vhodných opatření vážících se k provádění přemístění zaručit, že realizace přemístění nebude představovat nelidské či ponižující zacházení. Dodatečná vhodná opatření vážící se k přemístění tak mohou v určitých případech činit předěl mezi nelidským a ponižujícím zacházením a řádným výkonem přemístění. Aby byla soudní ochrana vskutku účinná, musí brát zřetel na dodatečnou potřebu těchto vhodných opatření, vyžaduje-li je zdravotní stav dotčené osoby nebo okolnosti případu.
54. Pojem účinného prostředku nápravy ve smyslu čl. 13 Úmluvy v sobě zahrnuje požadavek, aby takový prostředek nápravy byl schopen předejít výkonu těch zásahů státu, jejichž účinek je neodstranitelný (rozsudek ESLP ze dne 5. 2. 2002 ve věci Čonka proti Belgii, č. stížnosti 51564/99, § 79). Daný požadavek vystupuje do popředí i u případné realizace přemístění, které by mohlo pro závažný zdravotní stav představovat nelidské či ponižující zacházení, neboť by mohlo jít o účinek následně neodstranitelný. Rovněž z čl. 36 odst. 1 Listiny vyplývá požadavek, aby existoval účinný právní prostředek nápravy umožňující jednotlivci, aby se domáhal ochrany svých práv [nález ze dne 15. 5. 2018 sp. zn. II. ÚS 635/18 (N 94/89 SbNU 387), bod 25]. Základní práva přitom musí být pod ochranou soudní moci (čl. 4 Ústavy). Požadavek na účinnost soudní ochrany, který tvoří součást čl. 36 odst. 1 Listiny, v kombinaci s povahou zákazu nelidského a ponižujícího zacházení (čl. 7 odst. 2 Listiny) značí nutnost, je-li to možné, vykládat zákonnou procesní úpravu tak, aby bylo prostřednictvím soudu možno předejít realizaci takového rozhodnutí či postupu, u nichž je reálné riziko, že by přestavovaly nelidské či ponižující zacházení a jejichž účinek je následně neodstranitelný. Dostatečné tvrzení a doložení takového rizika je především na dotčené osobě. Z ústavního pořádku nevyplývá povinnost státu zavést v posuzované věci dvoustupňové soudní řízení, tj. umožnit opravný prostředek proti takovému rozhodnutí městského soudu, jaké bylo vydáno v posuzované věci. To však nic nemění na skutečnosti, že zavedl-li zákonodárce takový opravný prostředek v podobě kasační stížnosti, pak se s ohledem na čl. 7 odst. 2 a čl. 36 odst. 1 Listiny i na řízení o ní vztahuje nutnost, je-li to možné, interpretovat zákonnou procesní úpravu tak, aby šlo jejím prostřednictvím předejít realizaci takového rozhodnutí či postupu, u nichž je reálné riziko, že by přestavovaly nelidské či ponižující zacházení, a jejichž účinek je následně neodstranitelný [k tomu srov. mutatis mutandis nález ze dne 21. 2. 2012 sp. zn. Pl. ÚS 29/11 (N 34/64 SbNU 361; 147/2012 Sb.), bod 64] Zmíněný požadavek zvláště vystupoval do popředí v posuzované věci, kdy kvalifikovanou námitku nemohla stěžovatelka uplatnit dříve než v kasační stížnosti.
55. Pro případ existence rizika, že by realizace přemístění mohla představovat nelidské či ponižující zacházení, je podstatné, zda existují nějaká vhodná opatření, která by mohla zajistit, aby přemístění mohlo proběhnout, aniž by došlo k takovému následku.
56. Soud při daném zkoumání může shledat, že konkrétní vhodné opatření, případně kombinace více opatření s přihlédnutím k okolnostem posuzované věci a zdravotnímu stavu dotčené osoby zajistí, že by přemístění bylo možno realizovat bez nepříznivého následku. Ústavní soud zastává názor, že správní soud v takovém případě může zajistit podmínění výkonu rozhodnutí o přemístění provedením vhodných opatření nebo splněním podmínek prostřednictvím zamítavého rozhodnutí doplněného o závazný právní názor pro správní orgán k možnosti realizovat přemístění výhradně jen při zajištění vhodných opatření či za splnění určitých podmínek. Závazný právní názor správního soudu je sice podle zákonné dikce spojen jen se zrušujícím rozsudkem či rozsudkem deklarujícím nicotnost, ať již jde o rozsudek krajského soudu, či Nejvyššího správního soudu [srov. § 78 odst. 6 a § 110 odst. 2 písm. a) ve spojení s § 78 odst. 6 s. ř. s.]. Ustanovení procesního předpisu je však nezbytné vykládat prizmatem požadavku účinné soudní ochrany (čl. 36 odst. 1 Listiny; srov. bod 54) a specifik soudní ochrany před nelidským či ponižujícím zacházením. To vede k nutnosti v popsané situaci připustit i závazný právní názor v zamítavém rozhodnutí. Rubem závěru, že má být prolomen § 109 odst. 5 a též § 75 odst. 1 s. ř. s. (k tomu viz body 41 až 49 výše), musí být existence procesního nástroje, který umožní poskytnout ochranu právu s ohledem na případné nově zjištěné skutečnosti. Závazný právní názor v zamítavém rozhodnutí pak představuje tento procesní nástroj. Rušení správního rozhodnutí o přemístění by v dané situaci bylo kontraproduktivní, neboť by znemožnilo přemístění zcela, tj. i za okolností, kdy přemístění nebude znamenat nelidské či ponižující zacházení, resp. dodržení vhodných opatření.
57. Je nezbytné, aby soud přesně v rámci svého závazného právního názoru specifikoval, o jaká opatření či podmínky jde. Nepostačí obecný výčet teoreticky možných opatření, ale je nutno co nejvíce konkrétně opatření specifikovat pro podmínky dané věci, a to s ohledem na zjištění o dotčeném cizinci a jeho zdravotním stavu, jež je povinností soudu prověřit (srov. bod 50). S odkazem na rozsudek SDEU ve věci C. K. (jeho body 80 až 83) lze u vhodných opatření zmínit např. spolupráci států podle čl. 8 nařízení č. 1560/2003 tak, aby byla dotčené osobě zajištěna během přemístění a po něm patřičná zdravotní péče; dále doprovod náležitě vybaveným lékařským personálem při přemístění; informování státu, kam se osoba přemisťuje, o jejím zdravotním stavu. Mezi vhodná opatření lze též zařadit povinnost posečkat se zahájením přemístění po stanovenou dobu, kterou může soud určit, může-li mít odklad pozitivní vliv na zdravotní stav dotčené osoby. Takový odklad s sebou nese i informační povinnost správního orgánu podle čl. 9 nařízení č. 1560/2003. Lze si dále představit, že soud zmíní nutnost, aby správní orgán v určeném čase nechal podrobit dotčenou osobu důkladné prohlídce u lékaře určené specializace, a podmíní možnost realizace přemístění tím, že by daný specialista shledal vymizení obtíží, které bránily přemístění.
58. Specifikací opatření vhodných v podmínkách té které posuzované věci se pod dosah soudní ochrany dostanou opatření, která jsou tolik podstatná s ohledem na zabránění rizika nelidského či ponižujícího zacházení. Bude rovněž na správním soudu, aby v odůvodnění svého rozhodnutí správní orgán zavázal neumožnit provedení přemístění, aniž by byla bezezbytku splněna opatření předepsaná soudem či splněny podmínky, které soud zmínil. V takovém případě bude možno žalobu či kasační stížnost zamítnout, určí-li soud konkrétní vhodná opatření či podmínky a zaváže-li jimi správní orgán.
59. Vedle toho nelze vyloučit i situaci, kdy zdravotní stav dotčené osoby bude natolik závažný, že se nebudou nabízet žádná vhodná opatření, která by zabezpečila, že přemístění může proběhnout, aniž by šlo o nelidské či ponižující zacházení. V takovém případě bude záležet na tom, zda podklady rozhodnutí týkající se zdravotního stavu dotčené osoby umožní přijmout jednoznačný závěr k tomu, zda je možné relevantní zlepšení zdravotního stavu po zbytek lhůty podle čl. 29 odst. 2 nařízení Dublin III. Vyplyne-li z těchto podkladů (jimiž mohou být např. znalecké posudky či lékařské zprávy), že po (budoucí) zbytek dané lhůty je prakticky vyloučeno, že dojde ke zlepšení zdravotního stavu, půjde o podklad pro zrušení rozhodnutí o přemístění, jak jej pojímá nařízení Dublin III, a to s ohledem na požadavek účinnosti soudní ochrany. Zrušení rozhodnutí je totiž efektivně schopno předejít jeho výkonu, zde faktické realizaci přemístění. Obecně může soud správní rozhodnutí zrušit v případě shledané nezákonnosti správního rozhodnutí, vad správního řízení, které měly nebo mohly mít vliv na zákonnost rozhodnutí, překročení mezí správního uvážení nebo jeho zneužití (§ 78 odst. 1 s. ř. s.), což platí i pro Nejvyšší správní soud [§ 110 odst. 2 písm. a) ve spojení s § 78 odst. 1 s. ř. s.]. Ani jeden z právě uvedených důvodů ke zrušení správního rozhodnutí nepředstavuje zjištění, že by pro skutečnosti dodatečně nastalé až po vydání správního rozhodnutí dané správní rozhodnutí nebylo možno vykonat, aniž by to nebylo v rozporu se zákazem nelidského či ponižujícího zacházení. Podkladem pro kasační výrok tak bude požadavek na účinnost soudní ochrany, jde-li o otázku nelidského či ponižujícího zacházení (čl. 36 odst. 1 Listiny ve spojení s čl. 7 odst. 2 Listiny a čl. 3 Úmluvy). Ústavní soud si je vědom, že ne vždy budou k dispozici podklady, na jejichž základě by bylo možno přijmout jednoznačný závěr, že je prakticky vyloučeno, že po zbytek lhůty k přemístění dojde k zlepšení zdravotního stavu (v daném ohledu nemá jít o žádné spekulace soudu, ale o podložený skutkový závěr). Nebude-li možno přijmout jednoznačný závěr k vývoji zdravotního stavu po zbytek lhůty k přemístění, je možno takovou situaci řešit vydáním zamítavého soudního rozhodnutí se závazným právním názorem, aby správní orgán zdravotní stav dotčené osoby nechal monitorovat lékaři a aby přemístění realizoval jen tehdy, dojde-li k jeho zlepšení ohledně specifikovaných obtíží (srov. bod 57) a případně i za podmínky uplatnění vhodných opatření při realizaci přemístění.
60. Na tomto místě lze krátce zmínit, že SDEU pro soudní řízení o opravném prostředku podle čl. 27 odst. 1 nařízení Dublin III, což je v podmínkách České republiky řízení před městským či krajským soudem o žalobě proti rozhodnutí o přemístění, dovodil, že soud má povinnost přijmout nezbytná opatření k zajištění, že daná opatření budou provedena orgány dožadujícího členského státu tak, aby bylo vyloučeno riziko nelidského či ponižujícího zacházení při realizaci přemístění, rozsudek SDEU ve věci C. K., bod 84). SDEU zmíněné požadavky na účinný opravný prostředek poskytovaný soudem dovodil s ohledem na ochranu práva garantovaného v čl. 4 Listiny EU, jehož smysl a rozsah je dle čl. 52 odst. 3 Listiny EU shodný s čl. 3 Úmluvy. Z povahy tohoto základního práva v posuzované věci vyplynuly obdobné procesní požadavky na řízení o kasační stížnosti před Nejvyšším správním soudem a způsob, jakým je má Nejvyšší správní soud naplnit, byl popsán výše.
61. Po objasnění toho, jaké požadavky se vztahovaly k řízení před Nejvyšším správním soudem z pohledu poskytování soudní ochrany (čl. 36 odst. 1 Listiny), je možno přistoupit k hodnocení, zda dané požadavky naplňují zásadu rovnocennosti a efektivity, jak bylo zmíněno výše v bodech 32 a 33. Zásada rovnocennosti (ekvivalence) znamená, že při neexistenci úpravy v právu Evropské unie přísluší vnitrostátnímu právnímu řádu každého členského státu, aby určil příslušné soudy a upravil procesní podmínky soudních řízení určených k zajištění ochrany práv, která procesním subjektům vyplývají z práva Evropské unie, za předpokladu, že tyto podmínky nejsou na jedné straně méně příznivé než ty, které se týkají obdobných řízení na základě vnitrostátního práva. Zásada efektivity směřuje k tomu, aby tyto podmínky neznemožňovaly nebo nadměrně neztěžovaly výkon práv přiznaných právním řádem Evropské unie. K tomu viz rozsudek SDEU ze dne 9. 12. 2003 ve věci C-112/00, Komise proti Itálii, bod 25.
62. Požadavek ekvivalence má Ústavní soud za splněný tím, že Nejvyšší správní soud se měl zabývat námitkou, podle níž zdravotní stav stěžovatelky neumožňuje přemístění, byť tato námitka byla uplatněna až v kasační stížnosti. Dle judikatury Nejvyššího správního soudu, která se uplatní i ve věcech, jichž se netýká právo Evropské unie, platí, že nenabízí-li se jiný adekvátní způsob ochrany, je nutno prolomit § 109 odst. 5 s. ř. s., jde-li o kvalifikovanou námitku porušení čl. 3 Úmluvy (srov. body 41 a 42). Stejné základní právo je chráněno jak čl. 3 Úmluvy, tak čl. 4 Listiny EU. Při uplatnění kvalifikované námitky porušení tohoto základního práva se tak stěžovatelka neměla dostat do horšího postavení než osoby, u nichž se u kvalifikované námitky poukazující na čl. 3 Úmluvy prolamuje § 109 odst. 5 s. ř. s., což bylo dáno nejen povahou tohoto základního práva, ale i požadavkem ekvivalence ve věci, kde se stěžovatelka domáhala ochrany svého postavení při uplatnění nařízení Dublin III, tj. práva Evropské unie. Zásada efektivity je dodržena na základě procesních nástrojů popsaných v bodech 54 až 59, které umožňují Nejvyššímu správnímu soudu, aby přijal opatření, jež jsou plně srovnatelná s těmi, která má přijmout soud při rozhodování o opravném prostředku ve smyslu čl. 27 nařízení Dublin III (k tomu bod 60). Jejich uplatnění Nejvyšším správním soudem, jsou-li pro to věcně dány podmínky, není spojeno s dalšími procesními nároky na stěžovatele, které by se jakkoli odlišovaly od jiných řízení o kasační stížnosti či nadměrně ztěžovaly výkon práv přiznaných právem Evropské unie.
63. Ústavní soud zdůrazňuje, že výklad provedený v bodech 55 až 59 vztahující se k řízení před Nejvyšším správním soudem se týká značně "netypické" procesní situace dané kombinací těchto skutečností: 1. stěžovatelka vznesla kvalifikovanou námitku porušení zákazu nelidského či ponižujícího zacházení (bod 39), 2. tuto námitku fakticky nemohla uplatnit dříve než v kasační stížnosti (bod 36), 3. ochranu před namítaným porušením zmíněného základního práva jí nemohla dostatečně účinně poskytnout jiná řízení (body 43 až 47), a 4. ukázalo-li by se po věcném hodnocení jako podložené stěžovatelčino tvrzení o namítaném ponižujícím či nelidském zacházení spojeném se samotným přemístěním, pak by šlo o důsledek, který není možno jednoduše následně odstranit (bod 54). Za současné kumulace těchto okolností Ústavní soud shledal, že bylo výše uvedeným způsobem třeba ustanovení soudního řádu správního interpretovat způsobem, který se částečně odchyluje od jejich doslovného znění za účelem dosažení patřičné míry účinnosti soudní ochrany. Jde o výklad vážící se na popsanou "netypickou" procesní situaci a bez dalšího nesnese zobecnění i na typově jiná řízení před Nejvyšším správním soudem, která jsou po procesní stránce odlišná od posuzovaného řízení.
V. E. K postupu Nejvyššího správního soudu v posuzované věci
64. Nejvyšší správní soud se odmítl zabývat skutečnostmi ke zdravotnímu stavu, které stěžovatelka mohla uplatnit nejdříve v kasační stížnosti. Tím porušil stěžovatelčino právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny (srov. body 48 až 50). Zda byla nebo nebyla důvodná stěžovatelčina námitka nemožnosti provést přemístění pro její zdravotní stav, tak nebylo věcně posouzeno. Z tohoto důvodu se ani Ústavní soud nemůže vyslovit k tomu, zda skutečně stěžovatelčin zdravotní stav bránil přemístění. Brání tomu pochybení Nejvyššího správního soudu, který tuto otázku věcně neposuzoval.
65. Vedle toho však Nejvyšší správní soud zmínil (v bodě 15 napadeného rozsudku), jaké povinnosti má Ministerstvo vnitra, tj. neuplynula-li šestiměsíční lhůta podle čl. 29 odst. 1 nařízení Dublin III, pak musí správní orgán nechat posoudit zdravotní stav stěžovatelky a vyhodnotit, zda je vzhledem k jejímu zdravotnímu stavu přemístění možné realizovat. Ústavní soud konstatuje, že šlo o natolik obecné konstatování povinností správního orgánu, které nenaplnilo požadavky na to, aby soud konkrétně uvedl, jaká vhodná opatření bude třeba učinit, aby bylo vyloučeno, že by přemístění mohlo představovat nelidské či ponižující zacházení (k tomu srov. body 57 a 58). Ani uvedenou částí napadeného rozsudku tak Nejvyšší správní soud nedostál své povinnosti poskytnout stěžovatelce soudní ochranu.
V. F. K požadavku na "automatický" odkladný účinek
66. Přednesla-li dotčená osoba tvrzení o tom, že by její vyhoštění znamenalo reálné riziko zacházení rozporného se zákazem nelidského či ponižujícího zacházení (čl. 3 Úmluvy), zahrnuje požadavek na účinný opravný prostředek (čl. 13 Úmluvy) též "automatický" odkladný účinek takového opravného prostředku, a to s ohledem na váhu, kterou čl. 3 Úmluvy ESLP přiznává, a nenapravitelnou povahu újmy, která by nastala, kdyby došlo k nelidskému či ponižujícímu zacházení (např. rozsudek ESLP ve věci Diallo proti České republice ze dne 23. 6. 2011 č. 20493/07, § 74). Tento požadavek ESLP zopakoval i v rozsudku ze dne 6. 6. 2013 ve věci Mohammed proti Rakousku, č. stížnosti 2283/12, § 80, v kauze, kde šlo o přemístění podle nařízení Rady (ES) č. 343/2003, kterým se stanoví kritéria a postupy pro určení členského státu příslušného k posuzování žádosti o azyl podané státním příslušníkem třetí země v některém z členských států, (tzv. nařízení Dublin II).
67. Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti poukazovala na požadavek "automatického" odkladného účinku. K tomu v prvé řadě Ústavní soud konstatuje, že čl. 13 Úmluvy dopadá na situace, kdy má dotčená osoba hajitelné tvrzení (arguable claim) o porušení práv zaštítěných Úmluvou (např. rozsudek ESLP ze dne 27. 4. 1988 ve věci Boyle a Rice proti Spojenému království, č. stížnosti 9658/82, § 52; či rozsudek ESLP ze dne 21. 2. 1990 ve věci Powell a Rayner proti Spojenému království, č. stížnosti 9310/81, § 31). V řízení před městským soudem neměla stěžovatelka hajitelné tvrzení o nelidském či ponižujícím zacházení, které by pro ni realizace přemístění mohla znamenat. Ke zhoršení jejího psychického stavu v návaznosti na porod mrtvého dítěte došlo až po skončení řízení před městským soudem, neboť k samotnému porodu mrtvého dítěte došlo až po vydání rozsudku městského soudu. V průběhu řízení před městským soudem tak z dosud nenastalého zhoršení psychického stavu, k němuž došlo až následně po porodu mrtvého dítěte, nemohlo plynout riziko nelidského či ponižujícího zacházení. K charakteru obav, které stěžovatelka měla v průběhu řízení před městským soudem lze odkázat na obsah jejího návrhu na přiznání odkladného účinku žalobě. Odkladný účinek zde chtěla přiznat s odvoláním na právo na soudní ochranu a dále pro obavy, které se vázaly k zacházení v její zemi původu - Republice Uzbekistán. Jelikož ve věci šlo o přemístění do Francouzské republiky, její obavy k zemi původu byly bezvýznamné, odtud hajitelné tvrzení o nelidském či ponižujícím zacházení plynout nemohlo. V návrhu na přiznání odkladného účinku stručně zmínila své těhotenství, aniž by však jakkoli zmínila, že by mělo bránit přemístění, ani odtud proto hajitelné tvrzení nemohlo pramenit. Poznatky ze správního řízení ke zdravotnímu stavu stěžovatelky byly takové, že dne 7. 2. 2018 vypověděla, že měla "trošku problémy se srdcem", v době podání výpovědi to již bylo v pořádku a se svým problémem ani nenavštívila lékaře (č. l. 27 správního spisu). Ani v daném ohledu nebyly dány požadavky na hajitelné tvrzení o nelidském či ponižujícím zacházení.
68. Ve stěžovatelkou odkazovaném rozsudku ve věci Mohammed proti Rakousku, ESLP nehodnotil otázku automatického odkladného účinku u právního prostředku obrany proti první žádosti o azyl pana Mohammeda za situace, kdy v době, kdy tento prostředek obrany mohl podat, neměl hajitelné tvrzení o nelidském či ponižujícím zacházení (viz rozsudek ESLP ve věci Mohammed proti Rakousku, § 75), až ve druhé žádosti o azyl měl pan Mohammed takové hajitelné tvrzení. Ostatně ESLP zmiňoval, že účastník by měl mít přístup k opravnému prostředku s automatickým odkladným účinkem tam, kde přednese hajitelné tvrzení o riziku porušení čl. 3 Úmluvy (viz rozsudek ESLP ve věci Mohammed proti Rakousku, § 80). S ohledem na to, že v průběhu řízení před městským soudem zde nebylo hajitelné tvrzení stěžovatelky o riziku porušení čl. 3 Úmluvy, není nutné, aby se otázkou automatického odkladného účinku řízení o žalobě Ústavní soud v posuzované věci zabýval.
69. Co se týče řízení před Nejvyšším správním soudem, je nutno poznamenat, že požadavek "automatického" odkladného účinku se na řízení o kasační stížnosti nevztahuje. Jak totiž uvedl ESLP, čl. 13 Úmluvy neukládá členským státům zavést dvoustupňové soudní řízení a ani přiznat druhému stupni soudního řízení "automatický" odkladný účinek (rozsudky ESLP ze dne 5. 7. 2016 ve věci A. M. proti Nizozemí, č. stížnosti 29094/09, § 70; a ze dne 14. 2. 2017 ve věci Allanazarova proti Rusku, č. stížnosti 46721/15, § 98). Vedle toho lze poznamenat, že Nejvyšší správní soud ke stěžovatelčině návrhu přiznal kasační stížnosti odkladný účinek usnesením ze dne 15. 5. 2019 č. j. 8 Azs 126/2019-37. Odkladný účinek se podle odůvodnění tohoto rozhodnutí vztahoval i na správní rozhodnutí a byl přiznán s ohledem na zhoršení zdravotního stavu stěžovatelky, k němuž došlo po vydání rozsudku městského soudu.
70. Ústavní soud dodává, že požadavek na "automatický" odkladný účinek prostředku nápravy, jde-li o vrchnostensky vynucený přesun cizince do jiné země, u něhož existuje hajitelné tvrzení, že by přesun znamenal nelidské či ponižující zacházení, vyplývá toliko z čl. 13 Úmluvy. Jak bylo výše zmíněno (bod 54), čl. 36 odst. 1 Listiny obsahuje požadavek, aby prostřednictvím soudu bylo možno předejít realizaci takového rozhodnutí či postupu, u nichž je reálné riziko, že by přestavovaly nelidské či ponižující zacházení, a jejichž účinek je následně neodstranitelný. Daný požadavek čl. 36 odst. 1 Listiny ovšem není takového charakteru, že by nutně vyžadoval "automatický" odkladný účinek. Naplněn může být podle okolností i odkladným účinkem či předběžným opatřením, o něž je nutno žádat, či jinými vhodnými procesními instituty. I tak totiž lze předejít případné realizaci rozhodnutí, u něhož by bylo dáno hajitelné tvrzení. K řízení o kasační stížnosti je třeba uvést, že požadavek "automatického" odkladného účinku podle ESLP nevyplývá z čl. 13 Úmluvy pro druhý stupeň soudního řízení. Nevyplývá ani z čl. 36 odst. 1 Listiny.
V. G. Námitka uplynutí šestiměsíční lhůty podle čl. 29 odst. 1 nařízení Dublin III uplatněná poprvé až v kasační stížnosti
71. V čl. 29 odst. 1 nařízení Dublin III je upravena šestiměsíční lhůta k přemístění žadatele o mezinárodní ochranu nebo jiné osoby uvedené v čl. 18 odst. 1 písm. c) daného nařízení z dožadujícího členského státu do státu příslušného posoudit žádost o mezinárodní ochranu. Jde o lhůtu šest měsíců od přijetí žádosti jiným členským státem o převzetí dotyčné osoby nebo o její přijetí zpět nebo od vydání konečného rozhodnutí o opravném prostředku nebo o přezkumu, pokud má podle čl. 27 odst. 3 nařízení Dublin III odkladný účinek.
72. Podle čl. 29 odst. 2 věty první nařízení Dublin III platí, že nedojde-li k přemístění během šestiměsíční lhůty, příslušnému členskému zanikne jeho povinnost převzít nebo přijmout dotyčnou osobu zpět a příslušným státem se stává dožadující členský stát. Ústavní soud opakuje, že pro posuzovaný případ nemá význam prodloužení této lhůty podle čl. 29 odst. 2 věty druhé nařízení Dublin III, neboť druhá věta počítá s uvězněním dotčené osoby nebo jejím útěkem, což není stěžovatelčin případ.
73. Zmíněná šestiměsíční lhůta platí nejen pro přijímání, ale i pro výkon rozhodnutí o přemístění, přičemž daná lhůta může uplynout i po vydání rozhodnutí o přemístění (rozsudek SDEU ve věci Shiri, body 41 a 42). V případě jejího uplynutí dochází ex lege k přesunu příslušnosti pro posuzování žádosti o mezinárodní ochranu na dožadující členský stát (rozsudek SDEU ze dne 19. 3. 2019 ve věci C-163/17 Jawo, bod 52). Příslušné správní orgány dožádaného členského státu po uplynutí zmíněné lhůty již nemohou přemístit dotčenou osobu do jiného členského státu, a naopak mají povinnost z úřední moci přijmout nezbytná opatření, která plynou ze skutečnosti, že je dána příslušnost prvého státu (rozsudek SDEU ve věci Shiri, bod 43). Z čl. 27 odst. 1 nařízení Dublin III vyplývá, že žadatel o mezinárodní ochranu musí mít k dispozici účinný a rychlý opravný prostředek, na jehož základě se může dovolávat toho, že šestiměsíční lhůta stanovená v čl. 29 odst. 1 a 2 daného nařízení uplynula po přijetí rozhodnutí o přemístění (rozsudek SDEU ve věci Shiri, bod 46).
74. V řízení před městským soudem stěžovatelka vůbec neuplatnila námitku uplynutí šestiměsíční lhůty stanovené v čl. 29 odst. 1 nařízení Dublin III. Námitku uplynutí zmíněné lhůty poprvé uplatnila až v kasační stížnosti, v níž dovozovala její uplynutí dnem 6. 12. 2018, tj. až po vydání rozhodnutí Ministerstva vnitra, které bylo vydáno dne 8. 11. 2018.
75. Nejvyšší správní soud v napadeném rozsudku námitku uplynutí lhůty k přemístění označil za nepřípustnou podle § 104 odst. 4 s. ř. s., neboť nebyla uplatněna v řízení před městským soudem. Dodal, že jejímu uplatnění již v žalobě k městskému soudu nic nebránilo. Žalobu datovanou dnem 9. 12. 2018 stěžovatelka odeslala dne 11. 12. 2018, tj. po dni 6. 12. 2018, kdy podle jejího tvrzení měla lhůta k přemístění uplynout.
76. V ústavní stížnosti stěžovatelka dovozovala, že námitku uplynutí lhůty k přemístění stanovenou v čl. 29 odst. 1 nařízení Dublin III mají správní soudy posuzovat ex offo. Zastává názor, že Nejvyšší správní soud porušil její právo na soudní ochranu (čl. 36 odst. 1 Listiny) tím, že danou námitku označil za nepřípustnou.
77. Podle čl. 36 odst. 1 Listiny se každý může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu. Právo na přístup k soudu neplatí absolutně. Ačkoli náleží k hlavním atributům demokratického právního státu, může podléhat zákonným omezením. Ústavní soud musí zkoumat, zda omezení práva na přístup k soudu nezasahují do samotné podstaty tohoto práva [viz např. nález ze dne 20. 2. 2018 sp. zn. II. ÚS 3112/17 (N 30/88 SbNU 431), bod 14; výše zmíněný nález sp. zn. II. ÚS 635/18, bod 25; či nález ze dne 23. 10. 2018 sp. zn. I. ÚS 1060/18 (N 175/91 SbNU 197), bod 12). Jakékoli omezení práva na přístup k soudu bude odpovídat zárukám spravedlivého procesu pouze tehdy, pokud vede k legitimnímu cíli a pokud existuje přiměřený vztah mezi použitými prostředky a sledovaným cílem [viz nález ze dne 27. 11. 2018 sp. zn. Pl. ÚS 41/17 (N 189/91 SbNU 329; 16/2019 Sb.), bod 47; obdobně viz též rozsudky ESLP ze dne 28. 5. 1985 ve věci Ashingdane proti Spojenému království, stížnost č. 8225/78, § 57; ze dne 20. 4. 2004 ve věci Bulena proti České republice, stížnost č. 57567/00, § 29; nebo ze dne 5. 4. 2018 ve věci Zubac proti Chorvatsku, stížnost č. 40160/12, § 78].
78. Skrze § 104 odst. 4 s. ř. s. jsou stěžovatelé omezeni v okruhu námitek, které mohou přípustně předložit Nejvyššímu správnímu soudu. Omezení dopadá i na námitky, které nebyly uplatněny v řízení před městským či krajským soudem, z něhož vzešlo kasační stížností napadené rozhodnutí, ačkoli zde uplatněny být mohly. Zmíněné zákonné ustanovení spoluvytváří zákonem stanovený postup uplatňování práva před Nejvyšším správním soudem. Ústavní soud konstatuje, že dané ustanovení neklade nepřiměřené překážky domáhání se svého práva před Nejvyšším správním soudem. Jde o výraz přezkumné role Nejvyššího správního soudu. Smyslem popsaného omezení je zajistit, aby se Nejvyšší správní soud nemusel pravidelně zabývat právními otázkami, k nimž nedostal možnost vyjádřit se městský či krajský soud. Poznamenat lze, že tímto způsobem zákonná úprava napomáhá k naplnění ústavního práva na projednání a rozhodnutí věci v přiměřené lhůtě, resp. bez zbytečných průtahů (čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, čl. 38 odst. 2 Listiny). Po aktivně legitimovaných účastnících předcházejícího žalobního řízení lze spravedlivě žádat, aby uplatnili veškeré důvody nezákonnosti správního rozhodnutí již v řízení před soudem prvního stupně [nález ze dne 12. 1. 2016 sp. zn. II. ÚS 2732/15 (N 6/80 SbNU 65), bod 17].
79. Podle § 104 odst. 4 s. ř. s. však není nepřípustná námitka uplatněná poprvé až v kasační stížnosti, poukazuje-li na vadu, k níž správní soud přihlíží ex offo (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 4. 2015 č. j. 4 As 236/2014-85, bod 32).