80. V napadeném rozsudku Nejvyšší správní soud vycházel z toho, že k okolnosti, zda až po přijetí rozhodnutí o přemístění, jak jej pojímá nařízení Dublin III, došlo k uplynutí lhůty určené k provedení přemístění stanovené v čl. 29 odst. 1 zmíněného nařízení, není správní soud povolán přihlížet ex offo v řízení o žalobě proti takovému rozhodnutí o přemístění. Ústavní soud nespatřuje v právě zmíněném hodnocení Nejvyššího správního soudu žádnou protiústavnost. Skutečnosti, k nimž má soud přihlížet z úřední povinnosti, i když nebyly namítány, může stanovit přímo zákon (např. nicotnost správního rozhodnutí vyslovuje soud podle § 76 odst. 2 s. ř. s. i bez návrhu). V zákoně není stanoveno, že by měl soud z úřední povinnosti přihlížet k uplynutí lhůty podle čl. 29 odst. 1 nařízení Dublin III. Nad rámec v zákoně výslovně zmíněných důvodů dovodila judikatura některé skutečnosti, k nimž správní soud přihlíží ex offo. Stěžovatelka v ústavní stížnosti v daném směru poukázala na povinnost správního soudu přihlédnout k prekluzi práva doměřit daň [k tomu srov. např. nálezy ze dne 26. 2. 2009 sp. zn. I. ÚS 1169/07 (N 38/52 SbNU 387) či ze dne 6. 5. 2009 sp. zn. I. ÚS 1419/07 (N 112/53 SbNU 397)].
81. Ústavní soud má za to, že není v posuzované věci přiléhavé poukazovat na povinnost správního soudu v řízení o žalobě proti správnímu rozhodnutí (§ 65 a násl. s. ř. s.) přihlížet ex offo k daňové prekluzi. U prekluzivních lhůt pro stanovení daně soud ex offo kontroluje, zda správní orgán vydal rozhodnutí o stanovení daně tak, aby nabylo právní moci před koncem prekluzivní lhůty. Soud při takovém posuzování již nepřihlíží ke skutečnostem sahajícím z časového hlediska do období po právní moci rozhodnutí o stanovení daně. Důvod k zásahu správního soudu z úřední povinnosti je nesprávný postup správního orgánu, který vydal rozhodnutí, jež pro žádný okamžik po právní moci nebylo z objektivního hlediska souladné s právním řádem, jelikož přiznalo státu nárok, který pro uplynutí prekluzivní lhůty nebylo možno přiznat.
82. Stěžovatelka však tvrdí, že městský soud měl ex offo posuzovat okolnosti nastalé až s časovým odstupem po právní moci rozhodnutí o přemístění, jak jej pojímá nařízení Dublin III. Není tedy přiléhavé poukazovat na povinnost soudu přihlížet z úřední povinnosti k uplynutí prekluzivní lhůty ke stanovení daně, neboť zde k okolnostem po právní moci soud nepřihlíží.
83. Lze zmínit, že kombinaci možnosti správního soudu zohlednit okolnosti nastalé po skutkovém stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu, a přezkumu určitých otázek správním soudem ex offo, je možno nalézt v souvislosti dodržení zásady non-refoulement. V takovém případě je krajský soud za určitých podmínek povinen odchýlit se od § 75 odst. 1 s. ř. s. a přihlížet i ke skutečnostem relevantním z hlediska mezinárodní ochrany, které vyšly najevo až po vydání žalobou napadeného rozhodnutí [usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 11. 2016 č. j. 5 As 104/2013-46 (č. 3528/2017 Sb. NSS), bod 22]. A současně platí, že má-li soud k dispozici poznatky o tom, že žadateli o azyl je nezbytné poskytnout doplňkovou ochranu podle § 14a zákona o azylu, neboť její neposkytnutí by bylo narušením zásady non-refoulement a ochranu již nelze poskytnout v jiném řízení, rozhodnutí žalovaného zruší, aniž by taková skutečnost musela být žalobou výslovně namítána [usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 8. 3. 2011 č. j. 7 Azs 79/2009-84 (č. 2288/2011 Sb. NSS), bod 23].
84. Obecně lze konstatovat, že přezkum určitých otázek správním soudem ex offo je zcela výjimečnou záležitostí. Přezkum ex offo v kombinaci s tím, že za určitých okolností může správní soud překročit skutkový stav, který tu byl v době rozhodování správního orgánu, je pak v českém prostředí naprostou raritou, jež musí být odůvodněna mimořádnými právními důvody, jakým je např. zásada non-refoulement. Je zjevné, že uplynutí lhůty podle čl. 29 odst. 1 nařízení Dublin III po vydání rozhodnutí o přemístění, je s dodržením zásady non-refoulement hrubě nesrovnatelné. Ústavní soud zdůrazňuje, že otázka uplynutí lhůty podle čl. 29 odst. 1 nařízení Dublin III je otázkou odlišnou od otázky případného nelidského či ponižujícího zacházení a jde o otázku samostatnou. Nelze tedy souhlasit se stěžovatelkou, že by správní soud měl v řízení o žalobě proti rozhodnutí o přemístění, jak jej pojímá nařízení Dublin III, ex offo zkoumat, zda po přijetí rozhodnutí o přemístění došlo k uplynutí lhůty určené k provedení přemístění stanovené v čl. 29 odst. 1 zmíněného nařízení.
85. Ústavní soud dodává, že právo Evropské unie obecně neukládá vnitrostátním soudům povinnost uplatnit bez návrhu důvod vycházející z právního předpisu Evropské unie nezávisle na jeho významu pro právní řád Evropské unie, mají-li účastníci dánu skutečnou možnost uplatnit před vnitrostátním soudem žalobní důvod založený na porušení práva Evropské unie (rozsudek SDEU ze dne 7. 6. 2006 ve spojených věcech C-222/05 až C-225/05 van der Weerd a další, bod 41; dále jen "rozsudek SDEU ve věci van der Weerd").
86. Jak je dále uvedeno v rozsudku SDEU ve věci van der Weerd, zásada efektivity (k jejímu obsahu srov. bod 61) nevylučuje takový vnitrostátní právní předpis, jenž brání vnitrostátním soudům uplatnit bez návrhu důvod vycházející z porušení právních předpisů Evropské unie, jestliže by je přezkum takového důvodu donutil k opuštění jejich pasivní role tím, že by vykročily z rámce sporu vymezeného účastníky řízení a opřely by se o jiné skutečnosti a okolnosti, než na kterých účastník řízení mající zájem na uplatnění uvedených ustanovení založil svoji žalobu. Ohledně zásady efektivity vyplývá z judikatury SDEU, že je nutno každý případ, ve kterém vyvstává otázka, zda vnitrostátní procesní předpis činí výkon práv přiznaných jednotlivcům právním řádem Evropské unie nemožným nebo jej nadměrně ztěžuje, analyzovat s ohledem na postavení tohoto předpisu v celém řízení, průběh řízení a zvláštnosti řízení před různými vnitrostátními orgány. K tomu viz rozsudek SDEU ve věci van der Weerd, body 28, 33 a 36).
87. Ústavní soud k zásadě efektivity zdůrazňuje, že stěžovatelce nic nebránilo svou námitku ke lhůtě podle čl. 29 odst. 1 nařízení Dublin III uplatnit před městským soudem. Stěžovatelka totiž tvrdila, že lhůta uplynula 6. 12. 2018 a žalobu podala dne 13. 12. 2018 (soudu ji odeslala dne 11. 12. 2018). Požadavek na její uplatnění v daném řízení proto neznačil nadměrnou procesní překážku. K zásadě ekvivalence (jejíž obsah byl nastíněn v bodě 61) lze poukázat na body 77 až 84 výše.
88. Stěžovatelka ve své replice tvrdila, že požadavek na to, aby soud ex offo přihlížel k důsledku uplynutí lhůty podle čl. 29 odst. 2 nařízení Dublin III, k němuž by mělo dojít po vydání rozhodnutí o přemístění, vyplývá z rozsudku SDEU ve věci Shiri, bodu 43. Zde SDEU poznamenal k uplynutí dané lhůty: "V tomto ohledu příslušné orgány dožadujícího členského státu nemohou v takové situaci přemístit dotčenou osobu do jiného členského státu a naopak mají povinnost z úřední moci přijmout nezbytná opatření, která plynou ze skutečnosti, že je dána příslušnost prvního členského státu, a směřují k tomu, aby byla žádost o udělení mezinárodní ochrany podaná touto osobou neprodleně vyřízena." Ústavní soud vychází z toho, že obratem "příslušné orgány dožadujícího členského státu" v právě citovaném rozsudku SDEU jsou míněny správní orgány, které by jinak přemístění zabezpečovaly, či správní orgány, které vydávají rozhodnutí o přemístění, nikoli soudy. Takové správní orgány tak mají povinnost kontrolovat a zajistit, aby se přemístění uskutečnilo jen v otevřené lhůtě podle čl. 29 odst. 1 nařízení Dublin III. A pokud daná lhůta uplynula, aniž by dotčená osoba byla přemístěna, mají povinnost činit kroky k tomu, aby byla posouzena její žádost o mezinárodní ochranu. Ústavní soud se nedomnívá, že by tímto způsobem SDEU dovozoval ex offo přezkum před soudy, lze proto vyjít z obecné judikatury SDEU k otázce soudního přezkumu ex offo reprezentované např. rozsudkem SDEU ve věci van der Weerd.
89. Ústavní soud shrnuje, že v souladu se zákonem stanoveným postupem domáhání se práva (čl. 36 odst. 1 Listiny) nebyla před Nejvyšším správním soudem uplatněna námitka, podle níž po právní moci rozhodnutí o přemístění došlo k uplynutí lhůty podle čl. 29 nařízení Dublin III, aniž by předtím stěžovatelka byla přemístěna. Vlastní vinou tak stěžovatelka způsobila, že šlo o nepřípustnou námitku podle § 104 odst. 4 s. ř. s. Nejvyšší správní soud neporušil žádné její základní právo či svobodu tím, že danou námitku označil jako nepřípustnou. Skutečnost, že šlo o nepřípustnou námitku a Nejvyšší správní soud se k ní nevyjádřil, však neznamená, že by správní orgán byl zbaven své povinnosti zabezpečit, že k přemístění může dojít jen tehdy, neuplynula-li lhůta podle čl. 29 odst. 2 nařízení Dublin III. Jde totiž o obecnou povinnost správního orgánu, kterou má ve všech případech, kdy hodlá provést přemístění ve smyslu nařízení Dublin III. Tuto povinnost má i v případech, kdy nebyla vůbec podána žaloba proti rozhodnutí o přemístění.
90. Vhodné je však dodat ještě jednu poznámku. Ani § 104 odst. 4 s. ř. s. nebrání Nejvyššímu správnímu soudu posuzovat otázku uplynutí šestiměsíční lhůty podle čl. 29 odst. 2 nařízení Dublin III jako předběžnou otázku při posuzování kvalifikované námitky, že by realizace přemístění značila nelidské či ponižující zacházení. Nic mu nebrání, posuzuje-li takovou námitku, nejprve vyhodnotit, zda je ještě vůbec možné s ohledem na čl. 29 odst. 2 nařízení Dublin III přemístění provést. V mnoha případech by se totiž jako procesně neekonomické jevilo prověřovat tvrzení o špatném zdravotním stavu, které bude zpravidla vyžadovat náročné dokazování, za situace, kdy by námitku nelidského zacházení při případné realizaci přemístění bylo možno vypořádat hodnocením, že k přemístění již dojít nemůže pro uplynutí lhůty. Tuto námitku je tak možno plně vypořádat i samotným konstatováním, že přemístění již není možné pro uplynutí lhůty k tomu určené, přičemž o této lhůtě si soud může učinit úsudek jako o předběžné otázce, aniž by k otázce lhůty musela být uplatněna způsobilá námitka. Na druhou stranu nelze z ústavního hlediska soudu upřít možnost námitku nelidského zacházení vypořádat čistě na základě hodnocení zdravotního stavu (to bude možné např. tehdy, když shledá, že zdravotní stav je takový, že nepředstavuje překážku realizaci přemístění), aniž by se zabýval lhůtou k přemístění, pokud k ní nebyla přípustně uplatněna samostatná námitka. Lapidárně řečeno, není-li řádně uplatněna námitka uplynutí lhůty k přemístění po vydání rozhodnutí o přemístění, je na úvaze soudu v závislosti na procesní situaci, zda se s ohledem na stav věci bude nebo nebude jako předběžnou otázkou zabývat uplynutím této lhůty. Podstatné však je, aby byl schopen náležitě vypořádat řádně uplatněné námitky.
VI. Závěr
91. Ústavní soud shledal, že Nejvyšší správní soud porušil stěžovatelčino právo na soudní ochranu (čl. 36 odst. 1 Listiny) tím, že věcně neposoudil její námitku nelidského či ponižujícího zacházení, které by pro ni mohla znamenat realizace přemístění ve smyslu nařízení Dublin III. Nejvyšší správní soud u této námitky neměl aplikovat § 109 odst. 5 s. ř. s. Důvodem k prolomení § 109 odst. 5 s. ř. s. byla aplikační přednost čl. 3 Úmluvy (srov. zejména body 41 a 48) s přihlédnutím k zachování zásady ekvivalence procesních podmínek ve věci, které se týkalo nařízení Dublin III, při uplatnění kvalifikované námitky porušení zákazu nelidského či ponižujícího zacházení, jenž je zakotven jak v čl. 3 Úmluvy, tak čl. 4 Listiny EU (srov. bod 62). Ústavní stížnost je tedy důvodná a Ústavní soud napadený rozsudek Nejvyššího správního soudu zrušil podle § 82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
92. Dále Ústavní soud rozhodl o zrušení rozhodnutí Ministerstva vnitra. Stěžovatelka a Ministerstvo vnitra se ve svých podáních zaslaných Ústavnímu soudu shodly, že šestiměsíční lhůta k přemístění uplynula po vydání rozhodnutí o přemístění, a že tedy podle čl. 29 odst. 2 nařízení Dublin III ex lege uplynutím této lhůty přešla příslušnost k posouzení stěžovatelčiny žádosti o mezinárodní ochranu na Českou republiku. Ministerstvo vnitra doložilo, že stěžovatelce doručilo v daném směru osvědčení ze dne 8. 11. 2019, podle něhož bude tato žádost posouzena orgány České republiky. Osvědčení bylo vydáno až poté, co byl vydán rozsudek Nejvyššího správního soudu napadený ústavní stížností. Stěžovatelka a Ministerstvo vnitra jsou tedy ve shodě na tom, že již není možno přemístit stěžovatelku do Francouzské republiky na základě správního rozhodnutí, které bylo napadeno ústavní stížností. Ministerstvo vnitra v době rozhodování Ústavního soudu vylučuje, že by mohlo dojít k přemístění, o němž stěžovatelka namítá, že by pro ni znamenalo nelidské či ponižující zacházení. Za takové situace by bylo procesně neekonomické vracet věc Nejvyššímu správnímu soudu k dalšímu řízení. Nejvyššímu správnímu soudu by za takové situace k námitce nelidského či ponižujícího zacházení nic nebránilo shrnout, že mezi stranami již není sporu o skutkových okolnostech rozhodných pro posouzení uplynutí lhůty podle čl. 29 odst. 2 nařízení Dublin III ani o závěru o jejím uplynutí po vydání rozhodnutí o přemístění. Jak bylo zmíněno v bodě 90, ani § 104 odst. 4 s. ř. s. nebrání Nejvyššímu správnímu soudu si jako předběžnou otázku vyhodnotit otázku uplynutí dané lhůty. O této otázce přestal být v posuzované věci spor mezi účastníky původního řízení před Nejvyšším správním soudem. Ochranu základním právům stěžovatelky může poskytnout rovnou Ústavní soud zrušením rozhodnutí Ministerstva vnitra. Důvodem k jeho zrušení však není okolnost, že by v době jeho vydání bylo v rozporu s ústavními předpisy. Důvodem k jeho zrušení je skutečnost, že až po jeho vydání došlo podle čl. 29 odst. 2 nařízení Dublin III k nemožnosti přemístění provést, v kombinaci s uplatněním kvalifikované námitky nelidského či ponižujícího zacházení. Má-li za určitých podmínek, jde-li o zákaz takového zacházení, Nejvyšší správní soud možnost rušit rozhodnutí o přemístění pro skutečnosti nastalé po vydání tohoto rozhodnutí (srov. bod 59), je v takových věcech nutno připustit takovou možnost i pro Ústavní soud. Pro dané situace jde o naplnění požadavků na soudní ochranu, která musí být schopna předejít výkonu takových opatření, u nichž je reálné riziko nelidského či ponižujícího zacházení a jejichž účinek by byl následně neodstranitelný (bod 54). Předejít výkonu takového rozhodnutí je možno právě jeho zrušením. Taková možnost musí být dána i Ústavnímu soudu jako orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Ve zrušení rozhodnutí Ministerstva vnitra přitom nelze spatřovat negativní hodnocení obsahu tohoto rozhodnutí v době jeho vydání, neboť důvodem k jeho zrušení byly toliko skutečnosti nastalé až po jeho vydání v kombinaci s požadavkem na soudní ochranu, jež je schopna předejít výkonu takových opatření, u nichž je reálné riziko nelidského či ponižujícího zacházení a jejichž účinek by byl následně neodstranitelný. Stalo-li se v průběhu řízení o ústavní stížnosti mezi stěžovatelkou a Ministerstvem vnitra nesporné, že rozhodnutí o přemístění nelze vykonat z důvodu uplynutí šestiměsíční lhůty, je možno připustit zrušení takového rozhodnutí na základě této skutečnosti v kombinaci se samotnou skutečností uplatnění kvalifikované námitky nelidského či ponižujícího zacházení, aniž by bylo nezbytné tuto námitku věcně posoudit. Důvodem je rychlost a hospodárnost řízení, skutečnost, že daný důvod zrušení neznamená deklarování protiústavnosti správního rozhodnutí v době, kdy bylo vydáno, a okolnost, že výkon takového rozhodnutí není možný z jiného důvodu.
93. Ústavní stížnost směřovala i proti rozsudku městského soudu. Jelikož stěžovatelka v době řízení před městským soudem vůbec nenamítla nelidské či ponižující zacházení a hajitelné tvrzení o riziku tohoto zacházení vzniklo až po vydání jeho rozsudku, není žádným pochybením městského soudu, že se tímto neuplatněným a v té době neexistujícím tvrzením nezabýval. Nebylo povinností městského soudu bez námitky hodnotit otázku, zda až po vydání rozhodnutí o přemístění uplynula či neuplynula lhůta podle čl. 29 odst. 2 nařízení Dublin III (srov. body 80 až 88). Městskému soudu proto nelze vytýkat, že se touto lhůtou nezabýval. Hodnocení, které jinak ve svém rozsudku městský soud činil, nebylo v ústavní stížnosti jakkoli zpochybněno. Za daného stavu je proto ústavní stížnost nedůvodná v části, v níž směřovala proti rozsudku městského soudu, a Ústavní soud ji v této části výrokem IV zamítl.
94. Výsledkem řízení před Ústavním soudem je tedy zrušení rozsudku Nejvyššího správního soudu, který však již ve věci nepovede další řízení, neboť Ústavní soud zrušil i předcházející rozhodnutí Ministerstva vnitra. Další řízení se povede před Ministerstvem vnitra a jeho předmětem bude posuzování stěžovatelčiny žádosti o mezinárodní ochranu, což je ostatně důsledek, který na základě čl. 29 odst. 2 nařízení Dublin III nastal ke dni uplynutí šestiměsíční lhůty k realizaci přemístění.
95. O stěžovatelčině návrhu, aby náklady jejího zastoupení v řízení o ústavní stížnosti hradil stát (§ 83 zákona o Ústavním soudu), bude rozhodnuto samostatným usnesením.