27. Z protokolu o provedení prohlídky nicméně plyne, že při výslechu podle § 84 tr. ř. stěžovatel č. 5 na dotazy policejního orgánu stran přítomnosti hledaných dokumentů ve vozidle odpovídal tak, že neví, jestli se tyto listiny ve vozidle nacházejí (srov. 3 - 4 protokolu o provedení prohlídky jiných prostor a pozemků ve vztahu k příkazu pod sp. zn. 37 Nt 5009/2020-8). Na základě těchto odpovědí proto policejní orgán přistoupil k prohlídce předmětného vozidla. Z protokolu o provedení prohlídky dále vyplývá, že stěžovatel č. 5 dobrovolně na výzvu policejního orgánu dal policistům nahlédnout do fotogalerie svého osobního mobilního telefonu. Za daných okolností proto nyní nemůže stěžovatel tento postup policejního orgánu rozporovat, když obsah svého telefonu dobrovolně zpřístupnil k nahlédnutí. Na základě výše uvedeného je možné veškeré námitky stěžovatele č. 5 vyvrátit a v postupu policejního orgánu při provádění prohlídky vozidla nebyl shledán jakýkoliv protiústavní zásah do práv tohoto stěžovatele.
28. Stěžovatelka č. 7 rozporuje postup policejního orgánu při provádění domovní prohlídky uskutečněné na základě příkazu obvodního soudu ze dne 10. 2. 2020, č. j. 37 Nt 5010/2020-9. I ve vztahu k této prohlídce je stěžovatelkou č. 7 namítáno, že při prohlídce došlo k odnětí věcí, které nemají jakoukoliv souvislost s vyšetřovanou trestnou činností a na něž ani příkaz k provedení prohlídky nedopadá. Z protokolu o provedení prohlídky se podává, že došlo k odnětí většího počtu elektroniky a datových nosičů, přičemž podle napadeného příkazu k domovní prohlídce to byly mj. právě stolní nebo přenosné počítače, tablety, paměťové nosiče a úložiště, co mělo být během prohlídky zajištěno. Z tohoto pohledu ovšem policejní orgán nepřekročil oprávnění daná mu právě soudním příkazem a jeho činnost při provádění prohlídky směřovala právě k odnětí takto typově vymezených věcí. V soudním příkazu je pak dostatečně vymezen i vztah manželů M. - tj. stěžovatele č. 6 a stěžovatelky č. 7 - k vyšetřované trestné činnosti (viz zejm. body 31 a 32 příkazu obvodního soudu ze dne 10. 2. 2020, č. j. 37 Nt 5010/2020-9), pročež nemůže být relevantních pochybností o nutnosti provedení domovní prohlídky v místě bydliště stěžovatelů č. 6 a č. 7.
29. Stěžovatel č. 9 brojí proti provedení domovní prohlídky na základě příkazu obvodního soudu ze dne 10. 2. 2020, č. j. 37 Nt 5015/2020-7. Opakovaně uvádí, že s vyšetřovanou trestní věcí nemá nic společného, domovní prohlídka cílila na byt užívaný stěžovatelem č. 9 pouze proto, že byt je ve vlastnictví stěžovatele č. 10 - obviněného v celé trestní kauze. Orgány činné v trestním řízení dokonce s informací, že byt obývá výhradně stěžovatel č. 9 se svojí přítelkyní, disponovaly, přesto přistoupily k prohlídce bytu, a to navzdory předchozímu výslechu stěžovatele č. 9 provedeného podle § 84 tr. ř., kdy se stěžovatel vyjádřil tak, že obviněný v této trestní kauze v bytě nebydlí, a proto je nemožné, aby se v bytě nacházely jakékoliv věci důležité pro trestní řízení. Z protokolu o provedení domovní prohlídky se podává, že při prohlídce nebyly nalezeny a odňaty žádné zájmové věci (viz str. 13 protokolu o provedení prohlídky). Z příkazu k domovní prohlídce je přitom patrné, že orgány činné v trestním řízení se na základě vlastnického práva obviněného k prohledávané bytové jednotce mohly domnívat, že si obviněný v bytě uschoval věci důležité pro trestní řízení, což nelze pokládat za zcela nelogickou úvahu. Tato domněnka byla právě provedením prohlídky vyvrácena.
30. Ústavní soud k takovému postupu ve shodě se shora zmíněnými obecnými východisky uvádí, že samozřejmě není žádoucí, aby se provádění prohlídek dotýkalo i třetích osob, které s vyšetřovanou trestnou činností nemají nic společného. Orgány činné v trestním řízení však při návrhu na vydání příkazu k domovní prohlídce, při vydání samotného příkazu a i při provádění prohlídky nemají (a v případě tohoto stěžovatele nemohly mít) absolutní jistotu v tom, že byt ve vlastnictví obviněného v celé trestní kauze není v jeho užívání, když jak navíc sám stěžovatel č. 9 potvrdil, k tomu neexistuje jediné písemné ujednání mezi obviněným stěžovatelem č. 10 a právě stěžovatelem č. 9. Z okolností této konkrétní věci je přitom zřejmé, že policejní orgán při provádění předmětné prohlídky v maximální možné míře šetřil základní práva stěžovatele č. 9 jakožto uživatele bytu, když k provedení prohlídky sice došlo, ale nebyly při ní odňaty žádné věci. Takovému postupu nelze ze strany Ústavního soudu za dané konstelace ničeho podstatného vytknout.
31. Stěžovatel č. 10, jenž v celé trestní kauze figuruje v pozici obviněného, podal k Ústavnímu soudu velice obsáhlou ústavní stížnost včetně jejího doplnění. Ve stížnosti napadá příkaz obvodního soudu ze dne 13. 1. 2020, č. j. 37 Nt 5086/2019-9, příkaz ze dne 13. 1. 2020, č. j. 37 Nt 5087/2019-9, příkaz ze dne 13. 1. 2020, č. j. 37 Nt 5088/2019-9, příkaz ze dne 10. 2. 2020, č. j. 37 Nt 5015/2020-7, příkaz ze dne 10. 2. 2020, č. j. 37 Nt 5009/2020-8, příkaz ze dne 10. 2. 2020, č. j. 37 Nt 5011/2020-8, a příkaz ze dne 10. 2. 2020, č. j. 37 Nt 5008/2020-8, a to včetně následného postupu policejního orgánu při provádění prohlídek.
32. Námitky stran nedostatečného odůvodnění napadených příkazů včetně nekonkrétního vymezení věcí, které mají být při prohlídkách odňaty, a nepřiměřenosti postupu policejního orgánu při provádění prohlídek je třeba vyvrátit s odkazem na vypořádání námitek ostatních stěžovatelů. Není totiž logické, reálné a v konečném důsledku ani spravedlivé požadovat, aby státní zastupitelství v návrhu na vydání příkazu nebo soudy při vydávání příkazu dokázaly konkretizovat všechny jednotlivé věci, k jejichž odnětí má prohlídka směřovat. Cílem provádění domovních prohlídek a prohlídek jiných prostor a pozemků je naopak odejmout všechny věci, které v rovině určité míry pravděpodobnosti mohou mít souvislost s vyšetřovanou trestnou činností. To, že odůvodnění všech napadených soudních příkazů je prakticky totožné, plyne z faktu, že se jedná o jednu kauzu, při jejímž vyšetřování bylo provedeno několik domovních prohlídek a prohlídek jiných prostor a pozemků, které vždy směřovaly ke stejnému cíli, a to zajištění zájmových věcí pro dané vyšetřování.
33. K tvrzené účelovosti načasování jednotlivých prohlídek, kdy provedení prohlídek se často překrývalo, pak může Ústavní soud uvést pouze to, že účelem domovních prohlídek a prohlídek jiných prostor a pozemků, které jsou prováděny jako neodkladný a neopakovatelný úkon, je dosažení zajištění věcí důležitých pro trestní řízení, čehož lze dosáhnout právě tím, že se osoby, u nichž má k provedení prohlídky dojít, na prohlídku nestihnou připravit přemístěním, ukrytím či zničením hledaných věcí ("moment překvapení"). Při rozsáhlé trestné činnosti, při jejímž vyšetřování je třeba provést vícero prohlídek na různých místech, je pak zcela běžné, že se policejní orgány provádějící tyto prohlídky snaží je načasovat tak, aby se v ideálním případě časově překrývaly, čímž se výrazně omezí možnost nežádoucí manipulace se zájmovými předměty ze strany obviněných, spolupracujících a dalších osob.
34. Poslední námitkou se stěžovatel č. 10 ohrazuje proti neodkladnosti napadených prohlídek, jelikož k okamžiku jejich provedení byl již osobou obviněnou, proti níž bylo zahájeno trestní stíhání, a v tomto postupu spatřuje rozpor s dikcí ustanovení § 160 odst. 4 tr. ř.
35. K tomu Ústavní soud uvádí, že formálně vzato má v tomto ohledu stěžovatel pravdu, avšak není zřejmé, čeho chce stěžovatel touto námitkou docílit. Jestliže totiž všechny domovní prohlídky a prohlídky jiných prostor a pozemků v této trestní věci byly provedeny jako neodkladný a neopakovatelný úkon, ač tak být provedeny nemusely, obvodní soud na sebe při vydávání příkazů kladl vyšší požadavky stran odůvodnění těchto příkazů. Obdobně těmito přísnějšími požadavky byl limitován i policejní orgán provádějící prohlídky, neboť podle § 160 odst. 4 tr. ř. musí být v protokolu o provedení neodkladného nebo neopakovatelného úkonu uvedeno, na základě jakých skutečností byl úkon za neodkladný nebo neopakovatelný považován. Jestliže totiž domovní prohlídky a prohlídky jiných prostor a pozemků nemusely být - s ohledem na již zahájené trestní stíhání stěžovatele č. 10 - prováděny jako neodkladný úkon, neznamená to přece, že nemohly být provedeny vůbec. Naopak, při jejich provádění by orgány činné v trestním řízení nebyly limitovány tak vysokými standardy, jak se stalo v posuzované věci.
36. Doktrína i judikatura ve vztahu k obdobným pochybením zmiňuje tzv. specifické ústavní právo. Vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho použití na jednotlivý případ je totiž v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat jen za situace, je-li jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); z judikatury Ústavního soudu pak lze zjistit druhy a povahu takto významných vad. Tyto vady je třeba nazírat v kontextu tzv. "specifického ústavního práva", které je porušeno tehdy, nezjistí-li obecné soudy porušení ústavněprávních záruk, tzn. kdy soud nerespektuje ústavněprávní záruku, protože mylně vycházel z toho, že jí chráněná oblast nebyla zasažena. Je však nezbytné, aby toto nerespektování základního práva mělo vliv na výsledek řízení. K porušení specifického ústavního práva dochází také tehdy, dopustí-li se soud hrubě nepřiměřeného způsobu vyvažování mezi vícero ústavněprávními zárukami (princip proporcionality). Specifické ústavní právo však není porušeno tehdy, je-li rozhodnutí, poměřováno podle podústavního práva, "pouze" objektivně chybné; tato chyba totiž musí spočívat právě v nerespektování základních práv [viz např. také MANSSEN, G. Staatsrecht II - Grundrechte, 14. vyd., C. H. Beck, München, 2017, str. 38, anebo nález ze dne 10. 4. 2014, sp. zn. III. ÚS 3725/13 (N 55/73 SbNU 89), usnesení ze dne 6. 8. 2019, sp. zn. II. ÚS 2288/19 či usnesení ze dne 21. 4. 2020, sp. zn. II. ÚS 2733/19]. Jinak řečeno, zmíněné pochybení v případě stěžovatele č. 10 nemohlo nijak zasáhnout do jeho "specifického ústavního práva".
37. Námitky stěžovatelky č. 11 směřující do příkazu k provedení domovní prohlídky ze dne 13. 1. 2020, č. j. 37 Nt 5086/2019-9, v podstatě kopírují námitky stěžovatele č. 10 - jejího manžela. Na základě tohoto příkazu byla provedena prohlídka obydlí obviněného stěžovatele č. 10 a stěžovatelky č. 11. K námitkám uplatněným i ostatními stěžovateli stran nedostatečné konkretizace věcí, jež měly být při prohlídce zabaveny, stran nezákonnosti prohlídky, když z předchozího výslechu vyplynulo, že věci důležité pro trestní řízení se v objektu nemohou nacházet, i stran neodkladnosti tohoto úkonu byly Ústavním soudem vypořádány již výše a Ústavní soud nepovažuje za účelné svoji argumentaci opakovat.
III. Závěrečné shrnutí
38. Na základě výše uvedeného je možné shrnout, že napadené příkazy k domovním prohlídkám a prohlídkám jiných prostor a pozemků byly vydány a následně provedeny v souladu se zákonem, Ústavní soud neshledal žádné ústavněprávní vybočení a proto z ústavněprávního hlediska obstojí. Obvodní soud s odkazem na stav věci předestřený státním zastupitelstvím v jednotlivých návrzích na vydání předmětného příkazu shledal, že zajištění předmětných věcí je nezbytné pro účely trestního řízení, především pro objasnění trestné činnosti. Z napadených rozhodnutí je dostatečně patrné, za jakým účelem byly prohlídky nařizovány, kdy se jako účel nařízení prohlídky uvádí zajištění veškerých materiálů a dokumentů ve věcné, listinné i elektronické podobě jakkoliv souvisejících s předmětem trestního řízení - zejména dokumentů souvisejících s prověřovanou trestnou činností, a to jak v listinné, tak i elektronické podobě; dále pak věci pocházející z trestné činnosti či vedoucí k odhalení uložených výnosů z trestné činnosti. Je přitom zřejmé, že v přípravné fázi trestního řízení nelze po orgánech činných v trestním řízení požadovat přesnou specifikaci důkazů, které by mohly a měly být při nařízených prohlídkách zajištěny, neboť orgány činné v trestním řízení k danému časovému okamžiku ještě nemohou vědět, jaké dokumenty se v objektech nacházejí a jaké dokumenty se podaří zajistit; ostatně právě proto jsou tyto prohlídky také nařizovány.
39. Ve vztahu k zásadě přiměřenosti podle ustanovení § 2 odst. 4 tr. ř. Ústavní soud vzhledem ke všemu výše uvedenému pouze dodává, že není-li postup orgánů činných v trestním řízení zcela jednoznačně excesivní, není na Ústavním soudu, aby přiměřenost postupu orgánů činných v trestním řízení ex post a bez znalosti všech aspektů probíhajícího trestního řízení blíže přezkoumával. V tomto ohledu totiž plně respektuje shora uvedenou zásadu subsidiarity svých zásahů do činnosti orgánů činných v trestním řízení.
40. Ústavní soud s ohledem na výše uvedené uzavírá, že naříkaná základní práva stěžovatelů vydáním napadených příkazů a ani samotným provedením prohlídek porušena nebyla. Ústavní soud proto ústavní stížnosti odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrhy zjevně neopodstatněné.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 16. června 2020
Jiří Zemánek v. r. předseda senátu