Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka, soudců Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a Radovana Suchánka ve věci ústavních stížností stěžovatelů: 1) A, zastoupená Mgr. Janem Staňkem, LL.M., advokátem se sídlem Na strži 2102/61a, Praha, 2) B, zastoupená Mgr. Miloslavem Strnadem, advokátem se sídlem Jugoslávská 620/29, Praha 2, 3) P. F., zastoupený Mgr. Petrem Zíkou, advokátem se sídlem Masarykovo náměstí 225, Benešov, 4) J. H., zastoupený Mgr. Liborem Hubáčkem, MBA, advokátem se sídlem Malé náměstí 73, Benešov, 5) J. M., zastoupený JUDr. Ing. Martinem Adamcem, advokátem se sídlem Máchova 514/9, Praha 2, 6) J. M., zastoupený Mgr. Michalem Strnadem, advokátem se sídlem Jugoslávská 620/29, Praha 2, 7) K. M., zastoupená Mgr. Andrejem Lokajíčkem, advokátem se sídlem Jugoslávská 620/29, Praha 2, 8) C, zastoupená Mgr. Marošem Tomkou, advokátem se sídlem Prvního pluku 206/7, Praha 8, 9) J. Š., zastoupený JUDr. Petrem Svatošem, advokátem se sídlem Sadová 1585/7, Ostrava, 10) M. Š., zastoupený Mgr. Lukášem Trojanem, advokátem se sídlem Na strži 2102/61a, Praha 4, a 11) L. Š., zastoupená JUDr. Petrem Svatošem, advokátem se sídlem Sadová 1585/7, Ostrava, proti postupu Policie České republiky, Národní centrály proti organizovanému zločinu SKPV, Odboru závažné hospodářské trestné činnosti, 2. oddělení, při provádění domovních prohlídek a prohlídek jiných prostor a pozemků ve věci č. j. NCOZ-4519/TČ-2016-412201, a proti příkazům Obvodního soudu pro Prahu 5 k domovním prohlídkám a prohlídkám jiných prostor a pozemků ze dne 13. 1. 2020, č. j. 37 Nt 5086/2019-9, ze dne 13. 1. 2020, č. j. 5087/2019-9, ze dne 13. 1. 2020, č. j. 5088/2019-9, ze dne 10. 2. 2020, č. j. 37 Nt 5008/2020-8, ze dne 10. 2. 2020, č. j. 37 Nt 5009/2020-8, ze dne 10. 2. 2020, č. j. 37 Nt 5010/2020-9, ze dne 10. 2. 2020, č. j. 37 Nt 5011/2020-8, ze dne 10. 2. 2020, č. j. 37 Nt 5015/2020-7, za účasti Policie České republiky, Národní centrály proti organizovanému zločinu SKPV, Odboru závažné hospodářské trestné činnosti, 2. oddělení a Obvodního soudu pro Prahu 5, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnosti se odmítají.
Odůvodnění:
I. Podstata předchozího řízení a obsah ústavních stížností
1. Jednotlivými ústavními stížnostmi, kdy řízení v těchto věcech byla usnesením pléna Ústavního soudu ze dne 7. 4. 2020 spojena ke společnému řízení, stěžovatelé shodně napadli postup Policie České republiky, Národní centrály proti organizovanému zločinu SKPV, Odboru závažné hospodářské trestné činnosti, 2. oddělení (dále jen "policejní orgán"), při provádění domovních prohlídek a prohlídek jiných prostor a pozemků ve věci vedené pod č. j. NCOZ-4519/TČ-2016-412201. Stěžovatelé navrhují, aby Ústavní soud vyslovil, že postupem policejního orgánu, který spočíval v nezákonném a excesivním zásahu při provádění prohlídek, došlo k porušení jejich ústavně zaručených práv a současně se domáhají toho, aby Ústavní soud zakázal orgánům činným v trestním řízení pokračovat v porušování jejich základních práv.
2. Stěžovatelka č. 1 namítá, že na základě příkazu Obvodního soudu pro Prahu 5 (dále jen "obvodní soud") ze dne 10. 2. 2020, č. j. 37 Nt 5008/2020-8, provedl policejní orgán dne 12. 2. 2020 prohlídku jiných prostor podle § 83a odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., trestní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. ř."). Soudní příkaz zmocňoval policejní orgán k provedení prohlídky v kancelářských prostorách užívaných společností B (stěžovatelka č. 2) a M. Š. (stěžovatel č. 10). Stěžovatelka č. 1 má se společností B dohodu o užívání kancelářských prostor v této dohodě vymezených. Policejní orgán dne 12. 2. 2020 provedl prohlídku kancelářských prostor v užívání stěžovatelky, přestože soudní příkaz se zjevně na tyto prostory v užívání stěžovatelky nevztahoval. Z protokolu o provedení prohlídky jednoznačně vyplývá, že policejní orgán zajistil některé věci, které jsou prokazatelně ve vlastnictví stěžovatelky, a to přestože na místě přítomný obhájce na tuto skutečnost policejní orgán upozornil. Svévolné označení tzv. "další věci související s vyšetřovanou trestnou činností" k rozšíření rozsahu soudního příkazu považuje stěžovatelka za nepřípustné, neboť by jím došlo k faktickému obcházení zákonné pojistky přiměřenosti prohlídky. Tímto postupem se policejní orgán údajně dopustil nezákonného zásahu, přičemž svým postupem porušil ústavně zaručená práva stěžovatelky garantovaná čl. 11 odst. 1 a 4 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 12 odst. 1 a 2 Listiny, čl. 36 odst. 1 Listiny, čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), čl. 8 odst. 1 a 2 Úmluvy a čl. 1 odst. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě a současně došlo k porušení principu uplatňování státní moci v mezích zákona a způsobem stanoveným zákonem podle čl. 2 odst. 2 Listiny. Podstata námitek stěžovatelky tedy směřuje k nezákonnosti provedení prohlídky jiných prostor v užívání stěžovatelky č. 1.
3. Stěžovatelka č. 2 rozporuje postup policejního orgánu při provádění výše zmíněné prohlídky jejích kancelářských prostor. Ve shodě se stěžovatelkou č. 1 namítá, že policejní orgán při provádění prohlídky bez ohledu na podmínky uvedené v soudním příkazu odnímal věci, které soudním příkazem postiženy nebyly. Soudní příkaz policejní orgán zneužil, jako by se jednalo o "bianko šek" k jakémukoliv postihu stěžovatelky č. 2, vůči které se navíc trestní řízení ani nevede. Prohlídka byla v prostorách stěžovatelky č. 2 provedena, přestože byl k celé věci vyslechnut její jednatel, na základě jehož výslechu policejní orgán mohl zjistit, že v její dispozici dotazované věci nejsou a nic jí o nich není známo. Nesouhlasí ani s tím, že v rámci prohlídky policejní orgán zajistil i datové nosiče, aniž by v souladu se soudním příkazem odůvodnil, jak byly ověřeny obsahové podmínky pro jejich zajištění, včetně vztahu k vyšetřované věci. Současně byly zajištěny i mobilní telefony jednatele stěžovatelky č. 2, což představuje intenzivní zásah do práva na soukromí jak jejího, tak i jejích pracovníků, přičemž takto intenzivní zásah do práva na soukromí policejní orgán nikterak neodůvodnil. Kromě výše uvedeného policejní orgán při prohlídce kancelářských prostor bez předchozího souhlasu stěžovatelky č. 2 pořizoval fotografie těch listin, které při prohlídce neodnímal. Stěžovatelka č. 2 je přesvědčena, že výše uvedeným postupem bylo nepřiměřeně zasaženo do jejích ústavně zaručených práv, a to konkrétně práva na nedotknutelnost osoby a práva na soukromí podle čl. 7 odst. 1 Listiny, čl. 10 odst. 2 a 3 Listiny, čl. 8 odst. 1 Úmluvy a čl. 17 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech, vlastnického práva podle čl. 11 odst. 1 Listiny a práva na neporušitelnost listovního tajemství garantovaného čl. 13 Listiny.
4. Stěžovatel č. 3 je jednatelem stěžovatelky č. 1 a v tomto ohledu jeho námitky v ústavní stížnosti částečně kopírují námitky stěžovatelky č. 1. Nadto namítá, že postupem policejního orgánu došlo k porušení i jeho práv, a to zejména práva na soukromí zaručeného čl. 10 odst. 2 a 3 a čl. 12 Listiny a čl. 8 Úmluvy a práva na komunikační svobodu podle čl. 13 Listiny a též k porušení principu zakotveného v čl. 2 odst. 2 Listiny, neboť policejní orgán při provádění prohlídky (k níž v prostorách stěžovatelky č. 1 vůbec neměl oprávnění - viz výše) zajistil věci ve vlastnictví stěžovatele č. 3, konkrétně tašku včetně jejího obsahu, čímž došlo k zásahu do soukromé sféry stěžovatele č. 3, přičemž policejní orgán si tohoto zásahu, jak ostatně vyplývá z protokolu o provedení prohlídky, byl vědom.
5. Stěžovatel č. 4 je externím spolupracovníkem stěžovatelky č. 2. Při realizaci výše rozporované prohlídky kancelářských prostor došlo k prohledání i jeho pracovního stolu. Tento stůl přitom využívá výlučně on; přesto se policejní orgán s listinami ve stolu uloženými obeznámil a o tomto pořídil i fotodokumentaci, která měla zachytit všechny prohlížené písemnosti na stole stěžovatele č. 4. Současně při provádění prohlídky došlo k zajištění věcí v jeho vlastnictví, a to aniž by soudní příkaz k zajištění těchto věcí ve vlastnictví stěžovatele č. 4 jakkoliv směřoval, když prohlídka kancelářských prostor se měla týkat stěžovatelky č. 2. Stěžovatel č. 4 ve vztahu k pořízené fotodokumentaci listin dále namítá, že fotodokumentace pořízená policejním orgánem jakožto součást protokolu o prohlídce má poskytnout obraz o prostorovém vymezení realizace prohlídky, případně zadokumentování zajištěných věcí pro potřeby jejich ztotožnění, rozhodně ale nemůže zaznamenávat obsah listin, které zajištění nepodléhají. Takto vznesená námitka však byla policejním orgánem na místě zamítnuta jako nedůvodná. Stěžovatel č. 4 tvrdí porušení svého práva na soukromí garantovaného mu čl. 10 odst. 3 Listiny a čl. 8 Úmluvy, při současném nerespektování principu podle čl. 2 odst. 2 Listiny.
6. Stěžovatel č. 5 brojí proti postupu policejního orgánu při provádění prohlídky jiných prostor a pozemků v totožné kauze na základě příkazu obvodního soudu ze dne 10. 2. 2020, č. j. 37 Nt 5009/2020-8, kterým mělo dojít k prohlídce blíže specifikovaného osobního motorového vozidla, které je ve vlastnictví společnosti D. Stěžovatel č. 5 se této prohlídky osobního vozidla účastnil jako řidič a před jejím započetím byl podle § 84 tr. ř. vyslechnut. Při výslechu byl kromě dalšího dotazován na náplň své práce, na to, kdo s automobilem jezdí a na jeho vztah se stěžovatelem č. 10 - M. Š., který v celé kauze figuruje jako obviněný. Takto formulovanými otázkami, které směřovaly do soukromého a pracovního života stěžovatele, a výzvou k předložení soukromého mobilního telefonu, však prý policejní orgán překročil své zákonné zmocnění podle § 84 tr. ř. Stěžovatel č. 5 s odkazem na znění § 84 tr. ř. tvrdí, že samotnou prohlídku lze vykonat pouze tehdy, nedosáhlo-li se předchozím výslechem dobrovolného vydání hledané věci nebo odstranění jiného důvodu, který vedl k tomuto úkonu. "Odstraněním jiného důvodu, který vedl k tomuto úkonu" je třeba rozumět i zjištění, že věc důležitá pro trestní stíhání byla zničena nebo se nachází jinde. Z otázek kladených při výslechu, jež předcházel provedení prohlídky motorového vozidla, ale nebylo zřejmé, k čemu jejich zodpovězení mělo vést a jak souvisejí s projednávanou věcí. Cílem výslechu podle § 84 tr. ř. je vydání hledané věci, nikoliv získání výpovědi, k čemuž slouží jiné procesní instituty. Policejní orgán tedy při provádění výslechu stěžovatele podle § 84 tr. ř. zjevně nerespektoval účel tohoto ustanovení a vybočil ze svých pravomocí, čímž se dopustil porušení základních práv ve smyslu čl. 7 odst. 1 a čl. 10 odst. 2 Listiny ve spojení s nedodržením principu zakotveného v čl. 2 odst. 2 Listiny.
7. Stěžovatel č. 6 je jednatelem stěžovatelky č. 2. Na základě soudního příkazu byla policejním orgánem provedena prohlídka kancelářských prostor, včetně prostor, které užívá k práci stěžovatel č. 6, čímž bylo nepřiměřeně zasaženo do jeho ústavně zaručených základních práv, konkrétně do práva na nedotknutelnost osoby a soukromí podle čl. 7 odst. 1 Listiny, práva na ochranu před neoprávněným zásahem do soukromého života a neoprávněným shromažďováním, zveřejňováním nebo jiným zneužíváním údajů podle čl. 10 odst. 2 a 3 Listiny, vlastnického práva podle čl. 11 odst. 1 Listiny, práva na neporušitelnost listovního tajemství a tajemství jiných písemností podle čl. 13 Listiny, práv garantovaných čl. 8 odst. 1 Úmluvy a čl. 17 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech a práva na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny. Prohlídka kancelářských prostor byla prováděna v rozporu se soudním příkazem, poněvadž policejní orgán při prohlídce odnímal i věci užívané stěžovatelem č. 6, které však soudním příkazem postiženy nebyly. Soudní příkaz není možné vykládat tak, že se jedná o "bianko šek" k postihu jakýchkoliv věcí, které se nacházejí na pracovišti stěžovatelky č. 2, včetně věcí jejich pracovníků a dalších třetích osob. V této souvislosti je třeba akcentovat i skutečnost, že trestní řízení nesměřuje proti stěžovatelce č. 2. Prohlídka byla provedena přesto, že stěžovatel č. 6 byl jako jednatel stěžovatelky č. 2 před jejím započetím vyslechnut a z jeho výslechu bylo možné zjistit, že o věcech, na které se policejní orgán s odkazem na soudní příkaz dotazoval, neví a nemá je k dispozici. Policejní orgán však na základě těchto odpovědí vyvodil nesprávný závěr, že dotazované věci nebyly dobrovolně vydány, a proto v rámci prohlídky přistoupil k jejich zajišťování, a to včetně věcí výsostně soukromých. Takto byla zajištěna i data na datových nosičích, aniž by bylo v souladu se soudním příkazem odůvodněno, jak byly ověřeny obsahové podmínky pro jejich zajištění, včetně vztahu k vyšetřované trestné činnosti.
8. Stěžovatelka č. 7 rozporuje postup policejního orgánu při provádění domovní prohlídky, která se uskutečnila na základě příkazu obvodního soudu ze dne 10. 2. 2020, č. j. 37 Nt 5010/2020-9. Je přesvědčena, že provedením domovní prohlídky v jejím bydlišti bylo nepřiměřeně zasaženo do jejího ústavně zaručeného práva na soukromí podle čl. 7 odst. 1 Listiny, na ochranu před neoprávněným zasahováním do soukromého života a neoprávněným shromažďováním, zveřejňováním nebo jiným zneužíváním údajů podle čl. 10 odst. 2 a 3 Listiny, práva na vlastnictví podle čl. 11 odst. 1 Listiny, práva na nedotknutelnost obydlí podle čl. 12 odst. 1 Listiny, na neporušitelnost listovního tajemství a tajemství jiných písemností a záznamů podle čl. 13 Listiny a práva podle čl. 8 odst. 1 Úmluvy a čl. 17 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech. Při provádění této prohlídky policejní orgán v rozporu se soudním příkazem odnímal i věci, které jím nebyly postiženy. Prohlídka byla navíc provedena, přestože byli před jejím započetím stěžovatelka č. 7 i její manžel (stěžovatel č. 6) vyslechnuti a policejní orgán z výslechů zjistil, že o žádných věcech, na které se jich policejní orgán dotazoval, nevědí a nemají je při sobě. Přesto bylo přistoupeno k provedení domovní prohlídky, v rámci které došlo k zajištění dat na datových nosičích, aniž by bylo odůvodněno, jak byly ověřeny obsahové podmínky pro jejich zajištění, včetně vztahu k vyšetřované trestné činnosti. Mezi zajištěnými věcmi se přitom nacházel i notebook stěžovatelky, který stěžovatelka nutně potřebuje k výkonu svého zaměstnání, přičemž policejnímu orgánu nic nebránilo v tom, aby si na místě ověřil obsah tohoto notebooku, který s šetřenou trestnou činností nijak nesouvisel.
9. Stěžovatelka č. 8 uvádí, že významná část její podnikatelské činnosti je realizována v sídle a kancelářských prostorách stěžovatelky č. 2. Ve shodě s ostatními stěžovateli namítá, že policejní orgán při provádění prohlídky kancelářských prostor stěžovatelky č. 2 nedbal (přes výslovné upozornění přítomnými obhájci) specifikace listin, věcí a subjektů uvedených ve vydaném soudním příkazu a přistoupil k prohlídce míst užívaných stěžovatelkou č. 8 a k následnému zajištění jejích listin a materiálů, které nesouvisely s vyšetřovanou trestnou činností. Zdůrazňuje, že uvedený soudní příkaz se nijak nevztahoval k osobě stěžovatelky, k její podnikatelské činnosti a ani k listinám, které byly policejním orgánem odňaty. Tímto postupem policejního orgánu došlo ve vztahu ke stěžovatelce č. 8 k porušení čl. 7 odst. 1 a čl. 11 odst. 1 a 4 Listiny, čl. 8 odst. 2 Úmluvy a čl. 1 odst. 1 Dodatkového protokolu Úmluvy, za současného porušení principů zakotvených v čl. 2 odst. 2 a čl. 4 odst. 1 Listiny.
10. Stěžovatel č. 9 uvádí, že dne 10. 2. 2020 byl obvodním soudem pod č. j. 37 Nt 5015/2020-7 vydán příkaz k provedení domovní prohlídky jeho bytu. Přestože před provedením prohlídky výslovně uvedl, že M. Š. (stěžovatel č. 10), kvůli němuž se domovní prohlídka konala, se na místě nezdržuje a byt minimálně posledních 7 let neužívá k bydlení, a tedy zde nemá ani žádné věci osobní potřeby, natož pak listiny, doklady nebo jiné věci uvedené ve výrokové části příkazu k provedení domovní prohlídky, přistoupil policejní orgán k provedení prohlídky. Paralelně přitom policejní orgán provedl prohlídku jiných prostor u stěžovatelky č. 2, jejímž je M. Š. zaměstnancem. Oba příkazy a obě prohlídky, tj. jak prohlídka u stěžovatelky č. 2, tak nyní rozporovaná prohlídka u stěžovatele č. 9, cílily na stejný okruh věcí, které měly být zajištěny. S ohledem na tuto skutečnost a na sdělení při výslechu stěžovatele č. 9 předcházejícímu započetí domovní prohlídky má stěžovatel č. 9 za to, že tato domovní prohlídka vůbec nemusela být provedena. Jejím provedením policejní orgán jednal jednak v rozporu s § 2 odst. 4 tr. ř., ale i v rozporu s § 84 tr. ř., čímž současně došlo k porušení základních práv stěžovatele ve smyslu čl. 2 odst. 2, čl. 7 odst. 1, čl. 10 odst. 1 a 2 a čl. 12 odst. 1 a 2 Listiny a čl. 8 odst. 1 a 2 Úmluvy.
11. Stěžovatel č. 10 figuruje v celé trestní kauze jako obviněný. V této pozici napadá tři výše zmíněné soudní příkazy obvodního soudu, konkrétně příkaz k provedení domovní prohlídky ze dne 13. 1. 2020, č. j. 37 Nt 5086/2019-9, příkaz k provedení prohlídky jiných prostor a pozemků ze dne 13. 1. 2020, č. j. 37 Nt 5087/2019-9, a příkaz ze dne 13. 1. 2020, č. j. 37 Nt 5088/2019-9, stejně jako následný postup policejního orgánu při realizaci těchto prohlídek. V následném doplnění ústavní stížnosti pak došlo k rozšíření stížnostní argumentace i na příkaz k provedení domovní prohlídky ze dne 10. 2. 2020, č. j. 37 Nt 5015/2020-7, příkaz k provedení prohlídky jiných prostor a pozemků ze dne 10. 2. 2020, č. j. 37 Nt 5009/2020-8, příkaz k provedení prohlídky jiných prostor a pozemků ze dne 10. 2. 2020, č. j. 37 Nt 5011/2020-8, a příkaz k provedení prohlídky jiných prostor a pozemků ze dne 10. 2. 2020, č. j. 37 Nt 5008/2020-8. Všechny tyto příkazy považuje stěžovatel za nezákonné a protiústavní, a to s ohledem na zjevnou nedůvodnost prohlídek, která se promítla i do nedostatečného odůvodnění stran jejich neodkladnosti a nepřiměřenosti. Policejní orgán v momentě provádění jednotlivých prohlídek již disponoval věcmi důležitými pro trestní řízení, případně si tyto věci mohl opatřit jinak a přiměřenějším způsobem. Nadto je zřejmé, že soudce obvodního soudu při vydávání příkazů doslovně vycházel ze znění návrhů státního zástupce, čímž zpochybnil vlastní zvažování důvodnosti a přiměřenosti nařízení provedení prohlídek. Pro všechny výše zmíněné soudní příkazy rovněž platí, že posouzení důvodnosti nařízení prohlídek je velmi strohé, zcela nedostatečné a ve zjevném rozporu se zákonem. Je patrné, že obvodní soud nemohl tvrzení obsažená v návrzích státního zastupitelství na vydání příkazů porovnat s vlastním obsahem spisového materiálu. Odůvodnění nařízení prohlídek je navíc pro všechny uvedené příkazy identické, což vypovídá o užití obecné a vzorové formulace pro texty příkazů, jejíž užití rozhodně nesvědčí o jakémkoliv, natož pečlivém, přezkoumání posuzované věci. Orgány činné v trestním řízení absolutně nedostály požadavku na konkrétní vymezení věcí v napadených příkazech, které by mohly být důležité pro trestní řízení. Naopak vágním vymezením věcí dostal policejní orgán při provádění prohlídek do rukou v podstatě neomezenou možnost k zajištění jakýchkoliv u stěžovatele nalezených věcí. O účelovosti počínání orgánů činných v trestním řízení svědčí rovněž načasování prohlídek, neboť domovní prohlídka i prohlídky jiných prostor a pozemků proběhly v den a hodinu jeho předem naplánovaného výslechu. Výzva stěžovateli učiněná podle § 84 tr. ř. byla tedy výzvou toliko formální, protože jí nebyl schopen s ohledem na svoji účast u výslechu vyhovět. Proto také žádnou z požadovaných listin specifikovaných ve výzvě neměl a nemohl mít u sebe. V dalším stěžovatel rozporuje soupis věcí důležitých pro trestní řízení, které měly být prohlídkami zajištěny, a to jednak proto, že mnohé z těchto věcí vydal policejnímu orgánu již před započetím prohlídek, které tím pozbyly význam, ale také proto, že mnohé z věcí s vyšetřovanou trestnou činností nijak nesouvisely. Pokud prohlídkami měly být nalezeny "výnosy z trestné činnosti", jedná se o obecné označení, jehož užití ze strany orgánů činných v trestním řízení v příkazech k prohlídkám nelze akceptovat. V opačném případě by mohlo být v rámci prohlídek ze strany policejního orgánu zajištěno prakticky cokoliv. Užitím tohoto pojmu je také zpochybňována zásada presumpce neviny. Všechny uvedené prohlídky rovněž nemohly být provedeny jako neodkladný úkon, přestože se to v napadených příkazech uvádí, neboť proti stěžovateli č. 10 v době vydání příkazů již bylo zahájeno trestní stíhání. Postup policejního orgánu při samotné realizaci prohlídek byl zcela nepřiměřený. Při provádění prohlídek byl v podstatě zastaven chod a fungování stěžovatelky č. 2. Povolení k provedení prohlídek přitom nelze vykládat jako paušální oprávnění k takovému zásahu, stejně jako je nelze vykládat jako oprávnění k zabavení majetku ve vlastnictví třetích osob, které se na vyšetřované trestné činnosti nijak nepodílely. Namítaným postupem orgánů činných v trestním řízení došlo k zásahu do stěžovatelových práv podle čl. 10 odst. 2, čl. 11 odst. 1 a čl. 12 odst. 1 a 2 Listiny, čl. 8 odst. 1 a 2 Úmluvy a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě. Proto stěžovatel navrhuje, aby Ústavní soud vydal ve smyslu § 80 zákona o Ústavním soudu předběžné opatření, kterým se policejnímu orgánu zakazuje pokračovat v porušování ústavně zaručených práv a svobod stěžovatele a přikazuje se stěžovateli vrátit veškeré věci a materiály při prohlídkách mu odňaté. Současně se domáhá zrušení napadených příkazů.
12. Stěžovatelka č. 11 je manželkou obviněného stěžovatele č. 10. Stěžovatelce byl doručen příkaz k provedení domovní prohlídky ze dne 13. 1. 2020, č. j. 37 Nt 5086/2019-9, který se vztahoval k prohlídce rodinného domu, který spolu obývají. Stěžovatelka č. 11 v prvé řadě namítá, že prohlídka byla zcela nedůvodná (a tedy i nezákonná), což vychází z nedostatečně odůvodněného příkazu k domovní prohlídce. Je třeba mít na paměti, že M. Š. je v trestní věci obviněn jen pro přečin, a i proto mělo být nařízení prohlídky zvažováno a o to lépe odůvodněno, zvláště pak za situace, kdy dům obývá se svojí rodinou, do jejíchž práv je provedením prohlídky také zasaženo. Dále namítá, že ve výše zmíněném příkazu k domovní prohlídce byly věci, které by mohly být důležité pro trestní řízení a které měly být proto zajištěny, co do jejich výčtu nedostatečně konkretizovány. Stejně tak se v případě domovní prohlídky nejednalo a nemohlo jednat o neodkladný úkon ve smyslu § 160 odst. 4 tr. ř. tak, jak to předmětný příkaz uvádí. Ve vyšetřované trestní věci bylo totiž trestní stíhání stěžovatele č. 10 již zahájeno, což neodkladnost provedení domovní prohlídky na základě zákonné dikce prakticky vylučuje. K průběhu samotné prohlídky pak stěžovatelka č. 11 namítá nepřiměřenost postupu policejního orgánu při jejím provádění. Při prohlídce byly zajištěny věci její osobní potřeby, a to zejména datové nosiče, notebooky a ručně psané poznámky. Stěžovatelka č. 11 přitom policejnímu orgánu nabízela možnost přehrát si obsah digitálních dat na jiná zařízení tak, aby zejména oba zajištěné notebooky zůstaly v její dispozici. V návaznosti na uvedené proto namítá, že postupem policejního orgánu při provádění domovní prohlídky bylo nepřiměřeně a v rozporu s ústavním pořádkem zasaženo do jejích práv ve smyslu porušení čl. 2 odst. 2, čl. 10 odst. 2, čl. 11 odst. 1, čl. 12 odst. 1 a 2, čl. 40 odst. 2 Listiny, čl. 8 odst. 1 a 2 Úmluvy a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě.
II. Vlastní posouzení Ústavním soudem
II.a) Obecná východiska
13. Ústavní soud posoudil obsah jednotlivých ústavních stížností a dospěl k závěru, že všechny představují zjevně neopodstatněné návrhy podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
14. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
15. Takové zásahy či pochybení orgánů činných v trestním řízení však Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal, neboť posoudil argumenty stěžovatelů obsažené v ústavních stížnostech, konfrontoval je s obsahem napadených příkazů a s dalšími okolnostmi posuzovaných případů (postup při provádění napadených prohlídek) a dospěl k závěru, že ústavní stížnosti nejsou z ústavněprávního hlediska natolik podložené, aby mohly vést ke skutečně meritornímu projednání, resp. k vyslovení vyhovujícího závěru.
16. S ohledem na podstatu tvrzeného zásahu do základních práv stěžovatelů považuje Ústavní soud za nutné v prvé řadě připomenout závěry své již ustálené judikatury, dle níž možnost jeho zásahu do přípravného řízení v rámci trestního procesu je nutno vykládat restriktivním způsobem. Ústavní soud se takto cítí být povolán korigovat pouze excesy, jež jsou výrazem svévole či libovůle orgánů činných v trestním řízení. Vyjádřeno jinými slovy, jeho kasační intervence do probíhajícího řízení (nikoli pravomocně ukončeného trestního stíhání) má své místo pouze v případech zjevného porušení kogentních ustanovení podústavního práva, kdy se postup orgánů činných v trestním řízení zcela vymyká ústavnímu, resp. zákonnému procesně právnímu rámci a jím založené vady, případně jejich důsledky, nelze v soustavě orgánů činných v trestním řízení, zejména obecných soudů, v následujících fázích trestního řízení již nikterak odstranit (srov. např. usnesení ze dne 28. 8. 2012, sp. zn. I. ÚS 2532/12, nebo usnesení ze dne 16. 3. 2006, sp. zn. III. ÚS 674/05). Tento zmíněný "odstup" a zdrženlivost Ústavního soudu ve vztahu k meritornímu přezkumu přípravného řízení trestního je logickou konsekvencí a průmětem zásady subsidiarity ústavní stížnosti, která je v těchto případech prostředkem ultima ratio.
17. Otázkami domovních prohlídek a prohlídek jiných prostor a pozemků se Ústavní soud zabýval již mnohokrát. Již v nálezu ze dne 22. 5. 1997, sp. zn. III. ÚS 287/96 (N 62/8 SbNU 119; veškerá judikatura zdejšího soudu je dostupná na http://nalus.usoud.cz) a dále např. v nálezu ze dne 10. 10. 2001, sp. zn. I. ÚS 201/01 (N 147/24 SbNU 59), poukázal na charakter domovní svobody jako ústavně zaručeného práva plynoucího z čl. 12 Listiny, jež svým významem spadá mezi základní lidská práva a svobody, neboť ,,spolu se svobodou osobní a dalšími ústavně zaručenými základními právy dotváří osobnostní sféru jedince, jeho individuální integritu, jako zcela nezbytnou podmínku důstojné existence jedince a rozvoje lidského života vůbec." Jestliže proto ústavní pořádek České republiky připouští průlom do ochrany tohoto práva, děje se tak výlučně v zájmu ochrany demokratické společnosti jako takové, případně v zájmu ústavně zaručených základních práv a svobod jiných; sem spadá především nezbytnost daná obecným zájmem na ochraně společnosti před trestnými činy a dále tím, aby takové činy byly zjištěny a potrestány. Přípustnost domovní prohlídky, resp. prohlídky jiných prostor a pozemků, je "třeba chápat jako výjimku, která nadto vyžaduje restriktivní interpretaci zákonem stanovených podmínek její přípustnosti."
18. V této souvislosti Ústavní soud akcentuje, že rozhodující obecný soud musí před vydáním příslušného příkazu nejen bedlivě zkoumat, zda v té které věci jsou pro nařízení prohlídky splněny všechny zákonné podmínky, ale musí také v odůvodnění příkazu dostatečně a zřetelně vyložit své rozhodovací důvody. Ústavnímu požadavku na odůvodnění písemného příkazu přitom nelze rozumět tak, že postačí pouhý odkaz na příslušná zákonná ustanovení (příp. jejich citace), aniž by bylo současně dostatečně zřejmé, z jakých skutkových (a případně i jiných) okolností tento příkaz jako rozhodnutí orgánu veřejné moci vychází, případně čím - a v čem - soud pokládá zákonem stanovené podmínky za splněné [srov. nález Ústavního soudu ze dne 28. 4. 2009, sp. zn. I. ÚS 536/06 (N 100/53 SbNU 263)].
II.b) Aplikace obecných východisek na posuzovanou věc
19. S přihlédnutím ke shora citovaným obecným východiskům Ústavní soud dospěl v nyní projednávaném případě k následujícím závěrům.
20. Stěžovatelé č. 1, č. 2, č. 3, č. 4, č. 6 a č. 8 směřují své námitky výlučně proti postupu policejního orgánu při provádění prohlídky jiných prostor a pozemků na základě příkazu obvodního soudu ze dne 10. 2. 2020, č. j. 37 Nt 5008/2020-8.
21. K námitkám stěžovatelky č. 1, stěžovatele č. 3 (který je jednatelem stěžovatelky č. 1) a stěžovatelky č. 8 Ústavní soud uvádí, že stěžovatelům je sice možné dát částečně za pravdu v tom ohledu, že jimi napadený příkaz obvodního soudu k provedení prohlídky jiných prostor a pozemků (č. j. 37 Nt 5008/2020-8) se primárně nevztahuje na kanceláře a jiné prostory užívané stěžovatelkou č. 1 a stěžovatelkou č. 8, ovšem z tvrzení stěžovatelky č. 1 v ústavní stížnosti je patrné, že stěžovatelka užívá ke své činnosti stejné prostory, jako stěžovatelka č. 2, tj. část tzv. open space a skladovací prostory, na něž příkaz cílil, a stejné je možné uvést i o stěžovatelce č. 8, která si od stěžovatelky č. 2 pronajímá kancelářské prostory. Z protokolu o provedení prohlídky je pak patrné, že část při prohlídce odňatých věcí má skutečně nějakou souvislost se stěžovatelkou č. 1 či stěžovatelkou č. 8, přičemž všechny tyto rozporované dokumenty byly odňaty z pracovního stolu J. M. (stěžovatel č. 6), nebo z otevřeného skladu v bezprostřední blízkosti jím užívané kanceláře. Policejní orgán byl na okolnost, že dochází k odnětí věcí stěžovatelky č. 1, byť se příkaz k prohlídce jiných prostor a pozemků na stěžovatelku č. 1 primárně nevztahuje, upozorněn (viz str. 30 protokolu o provedení prohlídky a jiných prostor), přičemž se s touto námitkou na místě vypořádal, když k tomu uvedl, že tyto věci spadají pod vymezení "věcí důležitých pro trestní řízení" a spadají tedy do rozsahu vydaného příkazu.
22. Ústavní soud v minulosti opakovaně konstatoval, že negativním efektem provádění domovních prohlídek nebo prohlídek jiných prostor a pozemků může být i zajištění věcí, které s prověřovanou trestnou činností nesouvisí, a to i věcí ve vlastnictví třetích osob, tj. osob odlišných od osob, na které se příkaz k provedení prohlídky vztahuje (srov. kupř. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 3. 2002, sp. zn. IV. ÚS 2/02). S ohledem na uvedené hodnotí Ústavní soud postup policejního orgánu při provádění prohlídky jako postup přípustný, kterému z ústavněprávního hlediska nelze ničeho podstatného vytknout. Je totiž třeba zdůraznit, že není reálné, aby státní zastupitelství v návrhu na vydání příkazu nebo soudy při vydávání příkazu vždy dokázaly konkretizovat jednotlivé věci, k jejichž odnětí má prohlídka směřovat. Cílem provádění domovních prohlídek a prohlídek jiných prostor a pozemků je naopak odejmout všechny věci, které v rovině pravděpodobnosti mohou mít souvislost s vyšetřovanou trestnou činností, přičemž je věcí dalšího zjišťování co možná nejdříve vyloučit věci, které s touto činností nesouvisí. Právě takovýmto způsobem dochází k šetření základních práv nejen účastníků řízení, ale i dalších osob dotčených prováděním prohlídek, při současném zachování efektivity předmětných úkonů, prováděných policejními orgány.
23. Obdobné je možné říci i ve vztahu k námitkám stěžovatelky č. 2, které se vztahují k totožnému příkazu k provedení prohlídky jiných prostor a pozemků a k jejímu samotnému provedení. Navíc stěžovatelka č. 2 rozporuje postup policejního orgánu při odnětí datových nosičů. Policejní orgán prý totiž ve vztahu k těmto datům nijak nezkoumal a nezdůvodnil jejich relevanci pro vyšetřovanou trestní věc. Tento okruh námitek se de facto vztahuje k zajištění věcí dle stěžovatelky nesouvisejících s prověřovanou trestnou činností (resp. tato souvislost nebyla na místě ověřena a prokázána). K tomu se však Ústavní soud vyjádřil již v minulosti tak, že zajištění dat nesouvisejících bezprostředně s trestnou činností, v souvislosti s jejímž prověřováním byl příkaz k domovní prohlídce či k prohlídce jiných prostor a pozemků vydán, je vedlejším produktem takové prohlídky a nebylo-li možno mu zabránit, nemůže ani potenciálně představovat porušení ústavně zaručených základních práv [usnesení sp. zn. IV. ÚS 2/02 ze dne 28. 3. 2002 (U 11/25 SbNU 385)]. Tento závěr Ústavní soud respektuje rovněž v nyní posuzovaných věcech. Stěžovatelka č. 2 v tomto ohledu nepředložila natolik relevantní argumentaci, která by přesvědčila Ústavní soud, že policejní orgán při zajištění věcí postupoval excesivně či že by svévolně nebo způsobem obcházejícím zákon při prohlídce předmětných prostor zajistil i věci, které již při zběžném posouzení přímo na místě zjevně zajišťovat nemusel, neboť bylo zcela zřejmé, že se k předmětné trestné činnosti nevztahují (srov. usnesení ze dne 26. 6. 2019, sp. zn. I. ÚS 1475/19).
24. Rovněž námitky stěžovatele č. 4 směřují proti provedení prohlídky jiných prostor a pozemků na základě soudního příkazu ze dne 10. 2. 2020, č. j. 37 Nt 5008/2020-8. Přestože tento soudní příkaz měl dopadat pouze na kancelářské prostory užívané stěžovatelkou č. 2, reálně byla prohlídka provedena i u stěžovatele č. 4, resp. byl prohledán jeho pracovní stůl. Stěžovatel č. 4 je přitom pouze externím spolupracovníkem stěžovatelky č. 2 a zmíněný soudní příkaz na něj tedy nedopadal. Tyto námitky však svojí podstatou kopírují námitky stěžovatelů č. 1 a č. 3, a proto lze pro stručnost nyní jen odkázat na jejich vypořádání u těchto stěžovatelů.
25. Stěžovatel č. 6 jakožto jednatel stěžovatelky č. 2 taktéž zpochybňuje postup policejního orgánu při provádění prohlídky a namítá, že policejní orgán při prohlídce zajistil i výsostně soukromé věci, které s vyšetřovanou trestnou činností nemohou mít souvislost. Stěžovatel č. 6 byl navíc před započetím prohlídky v souladu s § 84 tr. ř. vyslechnut a již z tohoto výslechu mělo být patrné, že nemá žádnou vědomost o věcech, které byly při prohlídce hledány. Z protokolu o provedení prohlídky a ze soupisu nalezených věcí se podává, že došlo k zajištění několika věcí nacházejících se na pracovním stole stěžovatele č. 6, přičemž se jednalo jednak o dokumenty související s činností stěžovatelky č. 2, případně o datové nosiče a elektroniku. Již z uvedeného je zřejmé, že se jednalo o věci sloužící k výkonu práce stěžovatele č. 6. Nadto soudní příkaz ze dne 10. 2. 2020, č. j. 37 Nt 5008/2020-8, jednoznačně vymezuje, že věcmi důležitými pro trestní řízení jsou pod bodem 8 "písemné poznámky a dále diáře elektronické či listinné od roku 2016 do současnosti", pod bodem 10 "stolní nebo přenosné počítače, tablety, paměťové nosiče a úložiště" a pod bodem 11 "e-mailová komunikace a další elektronická data tvořící obsah paměťových zařízení počítačů, mobilních telefonů a obdobných elektronických přístrojů a datových nosičů", to vše vztahujíc se nejen k osobě obviněné, ale i k dalším osobám majícím napojení na vyšetřovanou trestnou činnost. Již s ohledem na textaci samotného soudního příkazu je tedy třeba označit postup policejního orgánu při provádění prohlídky jako přiměřený, nikoliv excesivní.
26. Stěžovatel č. 5 brojí proti postupu policejního orgánu při provádění prohlídky jiných prostor a pozemků v totožné kauze na základě příkazu obvodního soudu ze dne 10. 2. 2020, č. j. 37 Nt 5009/2020-8, kterým mělo dojít k prohlídce osobního motorového vozidla, jež je majetkem společnosti D a jež stěžovatel v daný okamžik řídil. Stěžovatel byl před započetím prohlídky podle § 84 tr. ř. vyslechnut a namítá, že z provedeného výslechu bylo zřejmé, že v automobilu se hledané věci důležité pro trestní řízení nenacházejí, a proto nemělo být k prohlídce vůbec přistoupeno.