IV. B. 1) K tvrzenému zásahu krajského státního zastupitelství spočívajícímu v předání trestního řízení do Polska
29. Stěžovatelky ústavní stížností napadly také žádost krajského státního zastupitelství o převzetí trestního řízení Polskou republikou zaslanou polské prokuratuře podle § 106 a 107 ZMJS. V této části stěžovatelky brojí proti samotnému předání trestního řízení do Polska.
30. Pro zodpovězení otázky, zda je ústavní stížnost proti takové žádosti přípustná, musel Ústavní soud nejprve posoudit, zda je žádost rozhodnutím ve smyslu § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu anebo je možné ji podřadit pod jiný zásah orgánu veřejné moci. Podle § 106 ZMJS je předání trestního řízení do cizího státu možné pouze na základě žádosti státního zástupce a po podání obžaloby na základě žádosti soudu. Prvotním hybatelem předání trestního řízení do cizího státu je tak státní zástupce (soud) a žádost o předání je prvním formálním úkonem tohoto procesu ve vztahu k cizímu státu. "Vnitrostátně" žádosti o předání trestního řízení předchází vydání usnesení o dočasném upuštění od některých úkonů trestního řízení podle § 108 ZMJS (proti kterému není přípustná stížnost), neboť předání trestního řízení do cizího státu má suspenzivní účinek na trestní řízení v České republice. Ani jeden z právě uvedených úkonů však nepředstavuje završení procesu předání trestního řízení do cizího státu. Žádost, jak ostatně logicky plyne právě z jejího označení, musí být cizím státem akceptována, tj. tento stát musí trestní řízení převzít. Předání trestního řízení do cizího státu tak není autoritativním rozhodnutím státního zástupce (soudu), naopak se jeho dokončení nenachází pod kontrolou českého orgánu činného v trestním řízení, který je závislý na rozhodnutí cizího státu, do nějž trestní řízení zamýšlí předat. Na žádost o převzetí trestního řízení pak nelze pohlížet jako na rozhodnutí ve smyslu "výsledku řádné rozhodovací pravomoci daného orgánu" (viz také bod 36 tohoto nálezu).
31. Vedle toho z judikatury Ústavního soudu plyne, že "jiným zásahem orgánu veřejné moci", proti němuž se lze rovněž domáhat ochrany ústavní stížností [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy], se zpravidla rozumí převážně jednorázový, protiprávní a zároveň protiústavní útok takového orgánu vůči základním ústavně zaručeným právům (svobodám), který v době útoku představuje trvalé ohrožení po právu existujícího stavu, přičemž takový útok sám není výrazem (výsledkem) řádné rozhodovací pravomoci těchto orgánů a jako takový se vymyká obvyklému přezkumnému či jinému řízení. Důsledkům takového zásahu orgánu veřejné moci, neplynoucího z příslušného rozhodnutí, nelze čelit jinak než ústavní stížností, respektive nálezem Ústavního soudu obsahujícím zákaz takového zásahu [srov. nález ze dne 30. 11. 1995 sp. zn. III. ÚS 62/95 (N 78/4 SbNU 243), nález ze dne 23. 4. 2015 sp. zn. I. ÚS 1549/11 (N 83/77 SbNU 197), nález sp. zn. IV. ÚS 1463/18 ze dne 31. 7. 2018 (N 130/90 SbNU 159) aj.].
32. Jak bylo uvedeno výše, žádost o převzetí trestního řízení určená cizímu státu není rozhodnutím ve smyslu § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu, avšak její předložení cizímu státu bezpochyby v obecné rovině může zasáhnout do základních práv a svobod stran dotčeného trestního řízení (kupříkladu nesplněním zákonných podmínek pro předání trestního řízení podle § 105 ZMJS, které právě namítají stěžovatelky v nyní posuzované věci, či jinak). Pokud pak předání trestního řízení do cizího státu je schopné zasáhnout do základních práv a svobod stěžovatelek a tvrzený zásah není výsledkem řádné rozhodovací pravomoci orgánu činného v trestním řízení, musí jít o "zásah orgánu veřejné moci" podle § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu. K požadavku nemožnosti čelit důsledkům zásahu jinak než ústavní stížností popsanému výše citovanou judikaturou je nutno doplnit, že tento částečně ustoupil, když zejména ve věcech týkajících se přípravného řízení trestního je vyžadováno, aby se dotčené subjekty před podáním ústavní stížnosti domáhaly nápravy v rámci soustavy státního zastupitelství (viz také bod 35 tohoto nálezu). Stěžovatelky tento předpoklad splnily, neboť namítaly nezákonnost a protiústavnost předání trestního řízení do Polska v podnětu k výkonu dohledu ze dne 11. 1. 2018.
33. Ústavní soud tudíž shledal, že stěžovatelky ústavní stížností v části brojící proti žádosti krajského státního zastupitelství fakticky brojí proti zásahu krajského státního zastupitelství spočívajícímu v předání trestního řízení do Polska, proti němuž je ústavní stížnost přípustná. Ústavní stížnost je také včasná, neboť lhůta pro její podání se odvíjí od doručení vyrozumění vrchního státního zastupitelství o výsledku výkonu dohledu, jak bude uvedeno níže (jako posledního procesního prostředku, který zákon stěžovatelkám k ochraně jejich práva poskytuje).
IV. B. 2) K tvrzenému zásahu krajského státního zastupitelství spočívajícímu v udělení pokynu peněžním ústavům k převedení zajištěných peněžních prostředků z účtů stěžovatelek na účet polské prokuratury
34. Stěžovatelky ústavní stížností ze dne 25. 2. 2019 brojily proti "opatřením Krajského státního zastupitelství ze dne 28. 2. 2018", kterými mělo být rozhodnuto o převodu peněžních prostředků stěžovatelek. Ze spisu krajského státního zastupitelství Ústavní soud zjistil, že uvedená opatření neexistují. Z obsahu ústavní stížnosti a jejího petitu lze dovodit, že stěžovatelky měly na mysli přípisy, kterými krajské státní zastupitelství kontaktovalo peněžní ústavy s tím, že došlo k předání trestního řízení, a přílohou zaslalo rozhodnutí polské prokuratury o uznání peněžních prostředků na zajištěných účtech za věcné důkazy. Stěžovatelky o uvedených konkrétních úkonech nemohly vědět s ohledem na omezený přístup do trestního spisu. Výše uvedený postup krajského státního zastupitelství však nepředstavuje samostatné rozhodnutí a Ústavní soud shledal, že v tomto rozsahu stěžovatelky brojí proti tzv. "jinému zásahu" krajského státního zastupitelství spočívajícímu v udělení pokynu peněžním ústavům k převedení peněžních prostředků na účet polské prokuratury, což stěžovatelky učinily již ústavní stížností podanou dne 18. 4. 2018, v níž se vymezují proti převedení peněžních prostředků do Polska. Vzhledem k tomu, že i ve vztahu k uvedenému postupu týkajícímu se zajištěných peněžních prostředků stěžovatelky brojily podáním podnětu k výkonu dohledu vrchním státním zastupitelstvím podle zákona č. 283/1993 Sb., o státním zastupitelství, ve znění pozdějších předpisů, (dále též jen "zákon o státním zastupitelství"), vyčerpaly jim dostupné procesní prostředky k ochraně svého práva podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, a i v tomto rozsahu je tak ústavní stížnost přípustná. Stejně tak lhůta k podání ústavní stížnosti byla zachována, neboť se tato lhůta odvíjí od doručení vyrozumění vrchního státního zastupitelství o výsledku výkonu dohledu, jak bude uvedeno níže (jako posledního procesního prostředku, který zákon stěžovatelkám k ochraně jejich práva poskytuje).
IV. B. 3) K vyrozumění vrchního státního zastupitelství
35. Ústavní soud ve své rozhodovací činnosti již opakovaně dovodil, že podnět k výkonu dohledu podle zákona č. 283/1993 Sb., o státním zastupitelství, ve znění pozdějších předpisů, může představovat efektivní procesní prostředek nápravy, který je v takových případech nutno před podáním ústavní stížnosti vyčerpat, tj., obecně řečeno, stěžovatelé se musí před podáním ústavní stížnosti domáhat nápravy v rámci soustavy státního zastupitelství [srov. nález ze dne 2. 3. 2015 sp. zn. I. ÚS 1565/14 (N 51/76 SbNU 691) a nález ze dne 9. 4. 2020 sp. zn. II. ÚS 2597/18 (N 69/99 SbNU 344), dále např. usnesení ze dne 28. 8. 2014 sp. zn. II. ÚS 2166/14 (U 14/74 SbNU 623) a usnesení ze dne 1. 4. 2016 sp. zn. III. ÚS 254/16]. Jak je vysvětleno v bodech 29 až 34 tohoto nálezu, Ústavní soud považuje podnět k výkonu dohledu za efektivní prostředek nápravy také v případech tam uvedených zásahů, jichž se mohou orgány činné v trestním řízení dopustit, souvisejících s předáním trestního řízení do cizího státu, případně vydáním pokynu k převádění zajištěných peněžních prostředků.
36. Logickým důsledkem právě uvedeného je, že v takových případech je proti následnému výsledku výkonu dohledu, s nímž není stěžovatel spokojen, přípustná ústavní stížnost. Ústavní soud v nálezu ze dne 14. 3. 2017 sp. zn. II. ÚS 3173/16 (N 44/84 SbNU 499) implicitně shledal, že vyrozumění státního zastupitelství o výsledku výkonu dohledu jest rozhodnutím ve smyslu § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu, proti němuž je ústavní stížnost přípustná, neboť ústavní stížnost meritorně posoudil a vyrozumění státních zastupitelství podle § 82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu zrušil. Takový závěr je přitom v souladu s doktrinárním výkladem pojmu "rozhodnutí", ke kterému se Ústavní soud opakovaně přihlásil [srov. usnesení ze dne 6. 1. 1997 sp. zn. III. ÚS 16/96 (U 1/7 SbNU 325), usnesení ze dne 23. 4. 2003 sp. zn. II. ÚS 801/02 a nález ze dne 17. 3. 2009 sp. zn. IV. ÚS 2239/07 (N 57/52 SbNU 267)] a podle kterého není podstatné, jak je akt správního orgánu (či orgánu soudního a orgánu činného v trestním řízení) označen, ale je nutno posuzovat jeho věcný obsah, konkrétně zda je výsledkem řádné rozhodovací pravomoci daného orgánu a zda daný orgán dotčeným aktem autoritativním a právní moci schopným způsobem zasáhl do právní sféry fyzické nebo právnické osoby (dále také viz Wagnerová, Eliška a kol. Zákon o Ústavním soudu s komentářem. Praha: Nakladatelství ASPI, a. s., 2007, § 72 a 75).
37. Zákon o státním zastupitelství upravuje dohled jako nástroj umožňující kontrolu v rámci hierarchických vztahů uvnitř soustavy státních zastupitelství a opravňuje "dohledové" státní zastupitelství k ingerenci do trestního řízení vedeného nižším státním zastupitelstvím, které je povinno se pokyny "dohledového" státního zastupitelství řídit. Výkon dohledu je tak zákonem svěřenou pravomocí státního zastupitelství, která bezpochyby může mít dopad do právní sféry stran trestního řízení. Současně má státní zastupitelství vykonávající dohled povinnost podle § 16a zákona o státním zastupitelství vyrozumět o výsledku dohledu toho, kdo k jeho výkonu dal podnět, pročež uvedené vyrozumění, které musí být vydáno jako završení procesu výkonu dohledu, lze pro účely řízení před Ústavním soudem považovat za rozhodnutí dle § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Takový závěr, plynoucí již z nálezu sp. zn. II. ÚS 3173/16, o přípustnosti ústavní stížnosti směřující proti vyrozumění státního zastupitelství, kterým je sdělován výsledek provedeného dohledu, ostatně potvrzují i další rozhodnutí Ústavního soudu, v nichž byla vyrozumění státních zastupitelství podrobena (kvazi)meritornímu přezkumu (srov. usnesení ze dne 4. 12. 2018 sp. zn. IV. ÚS 2095/18, usnesení ze dne 11. 12. 2018 sp. zn. IV. ÚS 614/18, usnesení ze dne 3. 1. 2019 sp. zn. III. ÚS 3965/18, usnesení ze dne 9. 4. 2019 sp. zn. II. ÚS 920/19, usnesení ze dne 7. 1. 2020 sp. zn. III. ÚS 3677/19, usnesení ze dne 9. 1. 2020 sp. zn. II. ÚS 4137/19 a mnoho dalších).
38. Ústavní soud neshledal důvodu odchýlit se od uvedeného dosavadního výkladu, a tudíž uzavřel, že ústavní stížnost stěžovatelek proti vyrozumění vrchního státního zastupitelství je taktéž přípustná. Ústavní stížnost je v tomto rozsahu včasná, neboť byla podána dne 18. 4. 2018 a stěžovatelky byly o výsledku výkonu dohledu vrchním státním zastupitelstvím vyrozuměny dne 21. 3. 2018.
IV. C) K tvrzenému zásahu krajského státního zastupitelství spočívajícímu v nečinnosti
39. Nečinností orgánů činných v trestním řízení se Ústavní soud již zabýval. Nečinnost představuje také tzv. jiný zásah do základních práv stěžovatele [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky a dále § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu; srov. nález sp. zn. III. ÚS 2952/16 ze dne 26. 9. 2017 (N 178/86 SbNU 831)], přičemž i v případě nečinnosti orgánů činných v trestním řízení v jeho přípravné fázi je třeba vyžadovat s ohledem na zásadu subsidiarity ústavní stížnosti, aby se dotčený subjekt nejprve domáhal nápravy podústavními prostředky, v tomto případě v rámci soustavy státního zastupitelství (§ 157a trestního řádu a v případě stěžovatelek, které jsou v dotčeném trestním řízení toliko v postavení zúčastněných osob, podnět či stížnost podle § 16a a 16b zákona o státním zastupitelství). V této věci se stěžovatelka 1 domáhala odstranění průtahů spočívajících v nerozhodnutí o žádosti o zrušení zajištění peněžních prostředků na účtech podáním ze dne 8. 12. 2017, přičemž skutečnost, že se v tomto podání odkázala na § 157a trestního řádu, nemůže jít stěžovatelce k tíži, neboť s ohledem na počáteční fázi trestního řízení neměla v daném okamžiku relevantní informace o svém postavení v něm. Současně obě stěžovatelky poukazovaly na průtahy v řízení v podnětech k výkonu dohledu nad krajským státním zastupitelstvím ze dne 11. 1. 2018. Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud shledal, že stěžovatelky vyčerpaly jim dostupné procesní prostředky k ochraně svého práva podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost proti zásahu krajského státního zastupitelství spočívajícímu v nečinnosti je přípustná. Ústavní stížnost je také včasná, neboť byla podána dne 18. 4. 2018 a stěžovatelky byly o výsledku výkonu dohledu vrchním státním zastupitelstvím vyrozuměny dne 21. 3. 2018.
V. Vlastní posouzení
40. Po seznámení se s napadenými rozhodnutími a vyžádaným spisovým materiálem, Ústavní soud shledal, že ústavní stížnost je důvodná, a to v části týkající se namítaného porušení základních práv stěžovatelek postupem spočívajícím v převedení zajištěných peněžních prostředků do Polské republiky a následným vyrozuměním vrchního státního zastupitelství.
41. Stěžovatelky v první ústavní stížnosti namítly, že peněžní prostředky z jejich zajištěných bankovních účtů byly odkloněny na jim neznámé místo do Polské republiky, přičemž tyto námitky byly v průběhu řízení před Ústavním soudem modifikovány jako námitky proti samotnému převedení těchto prostředků polské prokuratuře. Stěžovatelky především uvedly, že na zajištěné peněžní prostředky nelze nahlížet jako na věcný důkaz, který lze bez dalšího poskytnout cizímu státu pro účely jím vedeného trestního řízení, byť by podle práva daného státu peněžní prostředky byly věcným důkazem.
42. Ústavní soud ve své rozhodovací činnosti mnohokrát zdůraznil, že možnost jeho ingerence do rozhodování orgánů činných v trestním řízení v přípravném řízení je nutno vykládat přísně restriktivním způsobem. Tato kasační intervence má své místo pouze v případech zjevného porušení kogentních ustanovení podústavního práva, kdy se postup orgánů činných v trestním řízení zcela vymyká ústavnímu a zákonnému procesněprávnímu rámci a tyto vady nelze v soustavě orgánů činných v trestním řízení již nikterak odstranit [srov. nález ze dne 28. 3. 2007 sp. zn. II. ÚS 336/06 (N 56/44 SbNU 719), nález ze dne 11. 11. 2010 sp. zn. II. ÚS 1940/10 (N 222/59 SbNU 207) a nález ze dne 30. 8. 2011 sp. zn. II. ÚS 655/11 (N 144/62 SbNU 225)]. Ústavní soud je tak povolán ke korigování excesů, jež jsou výrazem svévole orgánů činných v trestním řízení, projevem nepřípustné libovůle.
43. Porušení principu zákazu libovůle promítající se do porušení práva na spravedlivý proces může nastat v důsledku procesního postupu orgánu činného v trestním řízení, který se přímo dotýká práv osoby na řízení zúčastněné a který nemá jakýkoli normativní základ. Jinak řečeno, porušení spravedlivého procesu může nastat v situaci, kdy orgán činný v trestním řízení postupuje zcela svévolně způsobem, který zakazuje čl. 2 odst. 2 Listiny, podle nějž lze státní moc uplatňovat jen způsobem, který stanoví zákon. Pokud orgán činný v trestním řízení postupuje způsobem, který zákon nepředvídá a neumožňuje, porušuje tím práva účastníků na řádně vedené (soudní) řízení. Jeho jednání se pro účastníky řízení stává zcela nepředvídatelným. Činí-li tak navíc ve vztahu k majetku zúčastněné osoby (§ 42 trestního řádu), porušuje právo dotčeného jednotlivce vlastnit majetek podle čl. 11 odst. 1 Listiny [srov. obdobně nález ze dne 30. 1. 2008 sp. zn. II. ÚS 642/07 (N 25/48 SbNU 291), nález ze dne 20. 10. 2015 sp. zn. II. ÚS 3662/14 (N 187/79 SbNU 121) nebo nález ze dne 13. 3. 2018 sp. zn. II. ÚS 1367/17 (N 46/88 SbNU 623)].
44. Zajištění věcí v přípravném řízení trestním představovalo dlouhodobě v rámci mezinárodní justiční spolupráce ve věcech trestních komplikovanou agendu. Značné zjednodušení v této oblasti mezinárodní justiční spolupráce mezi členskými státy Evropské unie přineslo zavedení příkazu k zajištění, a to na základě rámcového rozhodnutí Rady 2003/577/SVV ze dne 22. července 2003 o výkonu příkazů k zajištění majetku nebo důkazních prostředků v Evropské unii, které je na vnitrostátní úrovni provedeno v § 226 až 238 ZMJS.
45. Ústavní soud podotýká, že od 16. 8. 2018, kdy nabyl účinnosti zákon č. 178/2018 Sb., kterým se mění zákon č. 104/2013 Sb., o mezinárodní justiční spolupráci ve věcech trestních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, (respektive od 22. 5. 2017, kdy uplynula transpoziční lhůta směrnice Evropského parlamentu a Rady 2014/41/EU ze dne 3. dubna 2014 o evropském vyšetřovacím příkazu v trestních věcech), je opatřování důkazních prostředků v rámci mezinárodní justiční spolupráce ve věcech trestních významně ovlivněno také touto úpravou. Vzhledem k tomu, že tato úprava však nebyla a ani nemohla být v dotčeném trestním řízení užita, Ústavní soud při posouzení ústavních stížností vyšel ze znění zákona o mezinárodní justiční spolupráci účinného v době předání trestního řízení do Polska a převedení zajištěných peněžních prostředků polské prokuratuře, tj. ze znění účinného do 15. 8. 2018.
46. Podle rámcového rozhodnutí 2003/577 a jemu odpovídající české zákonné úpravy v zákoně o mezinárodní justiční spolupráci ve znění účinném do 15. 8. 2018 bylo třeba rozlišovat mezi zajištěním za účelem zajištění důkazního prostředku a za účelem následné konfiskace majetku (čl. 3 odst. 1 rámcového rozhodnutí 2003/577), přičemž důkazním prostředkem se rozumí předměty, listiny nebo údaje, které mohou být předloženy v trestním řízení [čl. 2 písm. e) rámcového rozhodnutí 2003/577], a majetkem se rozumí jakýkoli majetek, hmotný nebo nehmotný, movitý nebo nemovitý, právní listiny a dokumenty dokládající nárok na tento majetek nebo podíl na tomto majetku, o kterých se příslušný justiční orgán vydávajícího státu domnívá, že je výnosem z trestného činu nebo celkově nebo částečně hodnotě takového výnosu odpovídá nebo je nástrojem trestného činu nebo předmětem takového trestného činu [čl. 2 písm. d) rámcového rozhodnutí 2003/577]. Pro který z uvedených účelů byl příkaz k zajištění vydán, uvede vydávající orgán také v osvědčení (jednotném formuláři, jenž je přílohou rámcového rozhodnutí 2003/577), které je spolu s příkazem k zajištění vykonávajícímu orgánu zasíláno.
47. Rozlišování mezi zajištěním majetku pro účely konfiskace a zajištěním důkazních prostředků v České republice na základě příkazu k zajištění věci vydaného justičním orgánem jiného členského státu mělo zásadní dopad na zacházení s uvedenými věcmi v průběhu dalšího řízení. Zatímco u důkazních prostředků se počítalo s jejich podmíněným (dočasným) předáním vydávajícímu orgánu za přiměřeného užití § 67 odst. 1 a 3 ZMJS, u věcí zajištěných za účelem propadnutí nebo zabrání (konfiskace) jejich zajištění trvá do doby výkonu rozhodnutí o uznání rozhodnutí justičního orgánu jiného členského státu, kterým bylo vysloveno propadnutí nebo zabrání hodnoty uvedené v příkazu k zajištění, případně do doby zrušení nebo omezení zajištění, pokud v jiném členském státu došlo k zrušení příkazu nebo k zrušení anebo omezení zajištění (srov. § 233 odst. 9 a § 236 ZMJS ve znění účinném do 15. 8. 2018; dále také čl. 6 a 10 rámcového rozhodnutí 2003/577).
48. Pokud tedy podle předestřené právní úpravy došlo k zajištění věci za účelem dokazování, tato věc byla předána justičnímu orgánu jiného členského státu a uvedený orgán měl povinnost danou věc vrátit do České republiky, ledaže se český justiční orgán vrácení věci (výslovně) vzdal (§ 233 odst. 9 a § 236 odst. 2 ZMJS ve znění účinném do 15. 8. 2018). Vzdát se vrácení věci do České republiky podle této úpravy je však možné toliko v případě, že tomu nebrání práva třetích osob.
49. Oproti tomu, když je věc zajištěna za účelem propadnutí nebo zabrání, zajištění trvá do doby výkonu rozhodnutí o uznání rozhodnutí justičního orgánu jiného členského státu, kterým bylo vysloveno propadnutí nebo zabrání hodnoty (pokud není dříve rozhodnuto o zrušení či omezení zajištění). Zajištěná věc tak neopouští Českou republiku a v dalším nakládání s ní je vyčkáváno na pravomocné rozhodnutí justičního orgánu jiného členského státu. Postup uznání a výkonu rozhodnutí jiného členského státu ukládajícího propadnutí nebo zabrání majetku nebo věcí je upraven v § 278 až 298 ZMJS.
50. Vedle toho je v posuzované věci relevantní právní úprava předání a převzetí trestního řízení upravená v § 105 až 117 ZMJS, z níž však výslovně neplyne, jak nakládat při předání trestního řízení se zajištěným majetkem. Jediná úprava týkající se zajištěného majetku v rámci předání trestního řízení je obsažena v § 107 odst. 1 písm. e) ZMJS, podle kterého se do žádosti o převzetí trestního řízení uvede informace o trvání zajištění věcí a majetku. Dané ustanovení je třeba vykládat tak, že zajištění po předání trestního řízení nadále trvá v České republice a pro jakékoli další nakládání s ním je vyžadován postup mezinárodní justiční spolupráce podle výše popsaných ustanovení zákona o mezinárodní justiční spolupráci. Nelze akceptovat, že by předáním trestního řízení bez dalšího přešel do právní sféry jiného státu jakýkoli zajištěný majetek ve vlastnictví třetích osob zcela bez záruk jinak stanovených zákonem o mezinárodní justiční spolupráci, trestním řádem a konečně i ústavním pořádkem České republiky. Takový logický výklad je podpořen i výkladem jazykovým. Podle § 107 odst. 1 písm. f) ZMJS se do žádosti o převzetí trestního řízení uvede také "požadavek na vrácení věcného důkazu, pokud je k žádosti připojen a je zapotřebí v České republice" a podle § 107 odst. 2 ZMJS se k žádosti "věcné důkazy připojí, pokud je to s ohledem na jejich povahu možné, jinak se připojí jejich seznam a popis, včetně označení jejich vztahu k trestnímu řízení". Bylo-li by úmyslem zákonodárce, aby byl s předáním trestního řízení automaticky předáván také zajištěný majetek, ustanovení § 107 ZMJS by takovou skutečnost jistě zmiňovalo. Dané ustanovení však explicitně hovoří o připojení (a vrácení) věcného důkazu, kdežto o zajištěném majetku se pouze "uvádí informace". Takový výklad je dále podpořen i interním předpisem Nejvyššího státního zastupitelství, konkrétně čl. 96 pokynu obecné povahy nejvyššího státního zástupce č. 10/2013 (ZA), o mezinárodní justiční spolupráci ve věcech trestních, podle kterého posuzuje-li státní zástupce důvodnost předání trestního řízení do cizího státu, vezme zejména v úvahu i to, zda v trestním řízení v České republice jsou zajištěny věci, jiné majetkové hodnoty nebo majetek. Pokud by věci, jiné majetkové hodnoty či majetek automaticky přecházely spolu s trestním řízením, nebylo by třeba důkladně zvažovat, zda je předání trestního řízení vůbec vhodné. Posledně uvedený procesní postup však nelze akceptovat.
51. Výše uvedené lze shrnout tak, že při předání trestního řízení podle § 105 a násl. ZMJS se automaticky nepřevádí zajištěné věci či jiné majetkové hodnoty. Pro další zacházení s nimi je nutno postupovat podle běžných právních norem regulujících nakládání se zajištěnými věcmi v rámci mezinárodní justiční spolupráce ve věcech trestních. Cizozemskému justičnímu orgánu spolu s trestním řízením se fyzicky předají pouze důkazní prostředky, a to pouze dočasně. Cizozemský justiční orgán má povinnost předané důkazní prostředky vrátit do České republiky, ledaže se české justiční orgány takového vrácení výslovně vzdají, což však mohou učinit pouze v tom případě, že tomu nebrání práva třetích osob. Současně peněžní prostředky zajištěné na účtu u peněžního ústavu jako výnosy z trestné činnosti v souladu s definicemi obsaženými v čl. 2 písm. d) a e) rámcového rozhodnutí 2003/577 a na něho navazující úpravou v zákoně o mezinárodní justiční spolupráci nelze chápat jako důkazní prostředky. Nelze s nimi tudíž před předáním ani po předání trestního řízení zacházet jako s věcným důkazem, ale pro nakládání s nimi je nutno vždy postupovat podle dotčených ustanovení trestního řádu (§ 79a a násl. trestního řádu před předáním trestního řízení) a zákona o mezinárodní justiční spolupráci (§ 226 a násl. a § 278 a násl. ZMJS, případně § 39 a násl. a § 118 a násl. ZMJS po předání trestního řízení).
52. V nyní posuzované věci při převzetí trestního řízení polská prokuratura vydala rozhodnutí, kterými uznala zajištěné peněžní prostředky za věcný důkaz, přiřadila jim spisové značky a požádala o jejich zaslání na své bankovní účty. Krajské státní zastupitelství následně zaslalo přípisy peněžním ústavům, u nichž byly vedeny zajištěné účty, spolu s rozhodnutími polské prokuratury o tom, že zajištěné peněžní prostředky se uznávají za věcné důkazy, a s pokynem, aby tyto peněžní prostředky byly zaslány na bankovní účty polské prokuratury. Tento postup shledalo vrchní státní zastupitelství jako správný při výkonu dohledu a nepřijalo žádná opatření. Po odeslání veškerých zajištěných peněžních prostředků peněžními ústavy do Polska krajské státní zastupitelství zrušilo zajištění dotčených účtů a vrchní státní zastupitelství stížnost stěžovatelek proti tomuto rozhodnutí zamítlo. Vzhledem k výše vyložené právní úpravě je zjevné, že takový postup nemůže obstát.
53. I kdyby Ústavní soud mohl akceptovat, že by k peněžním prostředkům zajištěným na účtu u peněžního ústavu bylo lze přistupovat jako k důkazním prostředkům (což je postup, který podle v této věci vydaných rozhodnutí polské prokuratury volí v Polské republice), nebylo by možné tyto peněžní prostředky podle zákonné úpravy obsažené v zákoně o mezinárodní justiční spolupráci bez dalšího předat polským orgánům činným v trestním řízení. Zákon o mezinárodní justiční spolupráci dovoluje toliko předání podmíněné vrácením důkazu a vrácení se lze vzdát pouze, nebrání-li tomu práva třetích osob, což by v nyní posuzované věci s ohledem na práva stěžovatelek zjevně splněno nebylo.
54. Zejména však není možné v souladu s výkladem dotčené právní úpravy uvedeným výše, aby na peněžní prostředky na účtu u peněžního ústavu zajištěné jako výnosy z trestné činnosti bylo nahlíženo jako na důkazní prostředek, pročež krajské státní zastupitelství mělo zvolit zcela jiný procesní postup, a to při předání trestního řízení do Polska informovat polskou prokuraturu o zajištěných věcech a majetku [§ 107 odst. 1 písm. e) ZMJS], vyčkat, zda bude polskými justičními orgány vydán příkaz k zajištění uvedených zajištěných věcí a majetku, a v takovém případě pak postupovat podle § 226 a násl. ZMJS, přičemž jakékoli zaslání peněžních prostředků na účty polských justičních orgánů by bylo možné až po případném rozhodnutí o jejich propadnutí či zabrání, a to v souladu s § 278 a násl. ZMJS. Z vyjádření krajského státního zastupitelství k podané ústavní stížnosti stejně jako ze spisu vedeného tímto orgánem činným v trestním řízení plyne, že po převzetí dotčeného trestního řízení polskou prokuraturou započalo vykonávat veškeré úkony v souladu s pokyny tohoto zahraničního orgánu činného v trestním řízení. Takový postup by byl zcela v pořádku, pokud by krajské státní zastupitelství v poskytování uvedené součinnosti postupovalo v souladu s dotčenými ustanoveními zákona o mezinárodní justiční spolupráci. Krajské státní zastupitelství však zvolilo postup nepředvídaný jakoukoli právní normou, když peněžní prostředky zajištěné na účtech u peněžních ústavů nechalo převést na účty polské prokuratury.
55. Nadto krajské státní zastupitelství zaslalo pokyn peněžním ústavům k převedení zajištěných peněžních prostředků, přestože nevědělo, zda jsou rozhodnutí polské prokuratury o uznání peněžních prostředků za věcné důkazy pravomocná, neboť stěžovatelky měly proti těmto rozhodnutím právo podat opravný prostředek, což učinily. Tato rozhodnutí tak nabyla právní moci až o několik měsíců později, jak plyne z vyjádření stěžovatelek. Ve spisu krajského státního zastupitelství je pak založen přípis jednoho z dotčených peněžních ústavů, který nechtěl převod prostředků uskutečnit do okamžiku potvrzení právní moci rozhodnutí polské prokuratury. Krajské státní zastupitelství namísto zesílení obezřetnosti ve svém postupu poté opakovaně vyzvalo dotčený peněžní ústav k převodu peněžních prostředků bez normativního podkladu.
56. Takový postup nelze z ústavněprávního hlediska aprobovat, neboť je právě výrazem svévole orgánů činných v trestním řízení a jako takový je nepřípustným zásahem do práva na spravedlivý proces stěžovatelek a jejich práva vlastnit majetek.
57. Ústavní soud dodává, že ve zbytku, tj. v části, v níž stěžovatelky brojí proti usnesení krajského státního zastupitelství a usnesení vrchního státního zastupitelství, jimiž bylo zrušeno zajištění peněžních prostředků stěžovatelek a zamítnuta stížnost proti takovému rozhodnutí, dále proti zásahu krajského státního zastupitelství spočívajícímu v předání trestního řízení do Polska a proti zásahu krajského státního zastupitelství spočívajícímu v nečinnosti v dotčeném řízení, jsou ústavní stížnosti zjevně neopodstatněné.
58. K námitkám stěžovatelek směřujícím proti samotnému předání trestního řízení do Polska je nutno uvést, že všechny zákonné podmínky pro předání trestního řízení podle § 105 a násl. ZMJS byly v posuzované věci naplněny. České orgány činné v trestním řízení prověřováním zjistily, že veškerá potenciální trestná činnost na území České republiky měla být prováděna pro znesnadnění odkrytí skutečnosti, že dochází k páchání daňové trestné činnosti ke škodě Polské republiky, a z důvodu zastření faktických vztahů mezi subjekty zapojenými v řetězci. Případná trestnost jednání zjištěného na území České republiky by byla závislá na prokázání konkrétní trestné činnosti polskými justičními orgány. Nebyly zjištěny ani žádné skutečnosti, které by odůvodňovaly existenci nějakého z důvodů uvedených v § 91 odst. 1 písm. o) a p) ZMJS, i když stěžovatelky tvrdily, že by mohlo v trestním řízení vedeném v Polsku docházet k porušování jejich práva na spravedlivý proces. I v případě vydání osoby do cizího státu může být právo na spravedlivý proces důvodem nepřípustnosti takového vydání v mimořádných případech, kdy je prokázáno reálné nebezpečí, že v případě vydání bude osobě v dožadujícím státu flagrantním způsobem odepřena spravedlnost. Při aplikaci takového východiska i na postup předání trestního řízení v posuzované věci není možné takové nebezpečí shledat. Případné méně závažné nedostatky či nesrovnalosti v řízení v cizím státu, které nedosahují intenzity flagrantního odepření spravedlnosti, nemohou být samy o sobě důvodem nepřípustnosti předání trestního řízení.
59. K námitkám tvrdícím nečinnost krajského státního zastupitelství Ústavní soud konstatuje, že takové pochybení nelze v posuzované věci shledat. Ze spisu krajského státního zastupitelství plyne, že orgány činné v trestním řízení bezodkladně vykonávaly veškeré úkony spojené s předáním trestního řízení, vyhotovovaly překlady nezbytných písemností do polského jazyka a opačně a ve věci nedocházelo k žádným obdobím neaktivity či nečinnosti. Pokud stěžovatelky pak namítají, že nebylo rozhodnuto o žádosti stěžovatelky 1 o zrušení zajištění peněžních prostředků, tato byla krajskému státnímu zastupitelství doručena dne 13. 12. 2017, avšak již dne 7. 11. 2017 bylo v souladu s § 108 ZMJS vydáno usnesení o dočasném upuštění od některých úkonů trestního řízení pro dotčený skutek právě v souvislosti s předáním trestního řízení.
60. Konečně nelze přisvědčit ani námitkám směřujícím proti usnesením krajského státního zastupitelství a vrchního státního zastupitelství, kterými bylo zrušeno zajištění peněžních prostředků stěžovatelek a zamítnuta stížnost proti takovému rozhodnutí. Tato usnesení byla sice vydána v důsledku protiústavního postupu krajského státního zastupitelství spočívajícího v udělení pokynu peněžním ústavům k převedení zajištěných peněžních prostředků z účtů stěžovatelek, jak je popsán výše, neboť peněžní prostředky z účtů již byly odeslány do Polska, avšak fakticky těmito napadenými usneseními došlo k postupu ve prospěch stěžovatelek, tj. odblokování jejich bankovních účtů. Není tak jasné, jak by zrušením zajištění, kterého se v předcházející fázi trestního řízení stěžovatelky domáhaly, mohlo dojít k nepřípustnému zásahu do základních práv stěžovatelek, což ostatně ani stěžovatelky blíže nevysvětlují.
VI. Návrh na zrušení části § 79a odst. 1 trestního řádu
61. Podle § 64 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu je ten, kdo podal ústavní stížnost za podmínek uvedených v § 74 tohoto zákona, oprávněn podat návrh na zrušení zákona nebo jeho jednotlivých ustanovení podle čl. 87 odst. 1 písm. a) Ústavy České republiky. Ustanovení § 74 zákona o Ústavním soudu vyžaduje, aby se návrh na zrušení vztahoval k takovému ustanovení zákona (či jiného právního předpisu), jehož uplatněním nastala skutečnost, která je předmětem ústavní stížnosti. Posouzení stanovené podmínky přitom náleží do kompetence senátu Ústavního soudu [srov. čl. 1 odst. 2 písm. b) rozhodnutí pléna Ústavního soudu o atrahování působnosti ze dne 25. března 2014 č. Org. 24/14; č. 52/2014 Sb.].
62. Ústavní soud shledal, že návrh stěžovatelek uvedenou podmínku nesplňuje. Stěžovatelky se domáhají zrušení části ustanovení § 79a odst. 1 trestního řádu, podle kterého (ve znění účinném od 1. 6. 2015 do 17. 3. 2017) byly zajištěny peněžní prostředky na jejich účtech. V nyní posuzované věci však stěžovatelky nebrojí proti samotnému zajištění peněžních prostředků českými orgány činnými v trestním řízení, nýbrž - obecně řečeno - brojí proti dalšímu nakládání se zajištěnými peněžními prostředky a předání trestního řízení do Polska. Nadto zajištění peněžních prostředků na účtech stěžovatelek již bylo předmětem samostatné ústavní stížnosti, která byla odmítnuta pro zjevnou neopodstatněnost usnesením sp. zn. II. ÚS 894/17, a právě v tomto řízení by byla dána přímá souvislost mezi ústavní stížností napadenými rozhodnutími a ustanovením § 79a trestního řádu. O takové souvislosti však v nyní posuzované věci nelze hovořit, neboť zajištění peněžních prostředků stěžovatelek podle § 79a odst. 1 trestního řádu není předmětem řešené ústavní stížnosti. Z těchto důvodů musel Ústavní soud akcesorický návrh stěžovatelek na zrušení § 79a odst. 1 trestního řádu ve slovech "Nasvědčují-li zjištěné skutečnosti tomu" odmítnout jako návrh podaný někým zjevně neoprávněným.
VII. Závěr
63. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud shledal ústavní stížnost stěžovatelek důvodnou v části, ve které směřovala proti postupu krajského státního zastupitelství spočívajícímu v udělení pokynu peněžním ústavům k převedení zajištěných peněžních prostředků a proti vyrozumění vrchního státního zastupitelství ze dne 14. 3. 2018 č. j. 8 VZN 288/2017-24, kterým byl tento postup v rámci vykonaného dohledu shledán jako zákonný. Podle § 82 odst. 1, odst. 2 písm. a) a odst. 3 písm. a) a b) zákona o Ústavním soudu jí v této části vyhověl (výrok I), vyrozumění vrchního státního zastupitelství zrušil (výrok II) a přikázal krajskému státnímu zastupitelství, aby pokud je to možné, obnovilo stav před porušením ústavně zaručených práv stěžovatelek (výrok III).