Nález
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Jana Filipa, soudce zpravodaje Pavla Rychetského a soudce Jaromíra Jirsy o ústavních stížnostech stěžovatelek 1. A a 2. B, zastoupených JUDr. Alfrédem Šrámkem, advokátem, sídlem Českobratrská 1403/2, Ostrava, proti usnesení Vrchního státního zastupitelství v Olomouci ze dne 9. ledna 2019 č. j. 8 VZN 288/2017-67, usnesení Krajského státního zastupitelství v Ostravě ze dne 2. července 2018 sp. zn. 1 KZN 4188/2016, zásahu Krajského státního zastupitelství v Ostravě spočívajícímu v udělení pokynu peněžním ústavům k převedení zajištěných peněžních prostředků z účtů stěžovatelek, vyrozumění Vrchního státního zastupitelství v Olomouci ze dne 14. března 2018 č. j. 8 VZN 288/2017-24, zásahu Krajského státního zastupitelství v Ostravě spočívajícímu v předání trestního řízení vedeného pod sp. zn. 1 KZN 4188/2016 do Polské republiky a proti zásahu Krajského státního zastupitelství v Ostravě spočívajícímu v nečinnosti v témže trestním řízení, spojených s návrhem na zrušení části ustanovení § 79a odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, ve slovech "Nasvědčují- -li zjištěné skutečnosti tomu", za účasti Vrchního státního zastupitelství v Olomouci a Krajského státního zastupitelství v Ostravě jako účastníků řízení, takto:
I. Zásahem Krajského státního zastupitelství v Ostravě spočívajícím v udělení pokynu peněžním ústavům k převedení zajištěných peněžních prostředků z účtů stěžovatelek a vyrozuměním Vrchního státního zastupitelství v Olomouci ze dne 14. března 2018 č. j. 8 VZN 288/2017-24 byla porušena základní práva stěžovatelek zaručená čl. 36 odst. 1 a čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.II. Vyrozumění Vrchního státního zastupitelství v Olomouci ze dne 14. března 2018 č. j. 8 VZN 288/2017-24 se ruší. III. Krajskému státnímu zastupitelství v Ostravě se přikazuje, aby se pokusilo obnovit stav před porušením základních práv stěžovatelek žádostí o vrácení peněžních prostředků z Polské republiky.IV. Ve zbývající části se ústavní stížnost a návrh s ní spojený odmítají.
Odůvodnění
I. Vymezení věci
1. Ústavními stížnostmi, jež byly Ústavnímu soudu doručeny dne 18. 4. 2018 a dne 25. 2. 2019 a které byly poté spojeny usnesením Ústavního soudu ze dne 9. 4. 2019 sp. zn. IV. ÚS 1355/18 ke společnému řízení, stěžovatelky brojí proti
- zásahu Krajského státního zastupitelství v Ostravě (dále jen "krajské státní zastupitelství") spočívajícímu v předání trestního řízení vedeného pod sp. zn. 1 KZN 4188/2016 do Polské republiky,
- zásahu krajského státního zastupitelství spočívajícímu v nečinnosti v témže trestním řízení,
- vyrozumění Vrchního státního zastupitelství v Olomouci (dále jen "vrchní státní zastupitelství"), kterým bylo stěžovatelkám sděleno, že jejich podnět k výkonu dohledu nad krajským státním zastupitelstvím byl odložen jako nedůvodný,
- zásahu krajského státního zastupitelství spočívajícímu v udělení pokynu peněžním ústavům k převedení zajištěných peněžních prostředků z účtů stěžovatelek na účet Regionální prokuratury v Katowicích (dále jen "polská prokuratura"),
- usnesení krajského státního zastupitelství a usnesení vrchního státního zastupitelství, kterými bylo zrušeno zajištění peněžních prostředků stěžovatelek a zamítnuta stížnost proti takovému rozhodnutí,
a to z důvodu tvrzeného porušení jejich základních práv zaručených čl. 2 odst. 2, čl. 4 odst. 3 a 4, čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Dále podáním ze dne 3. 4. 2020 stěžovatelky navrhly zrušení části ustanovení § 79a odst. 1 trestního řádu.
2. Stěžovatelky jako obchodní společnosti se sídlem v Ostravě byly zúčastněnými osobami v rozsáhlém trestním řízení vedeném krajským státním zastupitelstvím pod sp. zn. 1 KZN 4188/2016 a Policií České republiky, Krajským ředitelstvím policie Moravskoslezského kraje, Odborem hospodářské kriminality, pod č. j. KRPT-262326/TČ-2016-070082 pro podezření ze spáchání zvlášť závažného zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1 a odst. 3 písm. a) trestního zákoníku, zločinu legalizace výnosů z trestné činnosti podle § 216 odst. 1 písm. a) a odst. 4 písm. a), b) a c) trestního zákoníku (ve znění účinném do 31. 1. 2019) a zločinu neoprávněného podnikání podle § 251 odst. 1 a odst. 3 písm. b) trestního zákoníku. Uvedené trestné činnosti se měla od roku 2016 dopouštět skupina osob polské, české a ukrajinské státní příslušnosti, a to tak, že prostřednictvím jimi ovládaných obchodních společností v Polsku, České republice, Velké Británii, Kypru a Bulharsku tyto osoby zastíraly převody peněz pocházejících z podvodného obchodování s minerálními oleji. Mezi tyto společnosti měly patřit i stěžovatelky ovládané jedním z podezřelých K. J. W., který je občanem Polska.
3. V rámci prověřování byly v listopadu 2016 zajištěny peněžní prostředky podle § 79a odst. 1 trestního řádu na 14 bankovních účtech, z toho na osmi bankovních účtech stěžovatelky 1 a na jednom bankovním účtu stěžovatelky 2. Ústavní stížnost stěžovatelek proti zajištění peněžních prostředků odmítl Ústavní soud jako zjevně neopodstatněnou usnesením ze dne 9. 5. 2017 sp. zn. II. ÚS 894/17 (všechna zde citovaná rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz).
4. Trestní řízení bylo českými orgány činnými v trestním řízení vedeno toliko ve fázi prověřování, v jehož průběhu byla navázána spolupráce mezi českými a polskými orgány činnými v trestním řízení. V září roku 2017 proběhla společná schůzka mezi českými a polskými orgány, na níž se obě strany informovaly o dosavadních výsledcích prověřování. Česká strana mimo jiné přednesla závěr, že v rámci činnosti podezřelé skupiny na území České republiky neexistuje jiné podezření než případné spáchání trestného činu legalizace výnosů z trestné činnosti podle § 216 trestního zákoníku. Podezření z dalších trestných činů (zejména daňových) ke škodě České republiky nebylo zjištěno. Bylo zjištěno, že osoby vyplývající jako osoby podezřelé z šetření v této věci jsou osobami podezřelými z páchání daňových deliktů v Polské republice. Vzhledem k uvedenému závěru bylo diskutováno, zda by dalším postupem v prověřování mohlo být postoupení řízení do Polska, případně vytvoření společného vyšetřovacího týmu, což se s ohledem na úplné šetření v České republice, kde mělo docházet pouze ke směřování plateb pro účely zakrytí trestné činnosti, nezdálo jako účelné.
5. Dne 16. 10. 2017 obdrželo krajské státní zastupitelství rozsáhlý přípis od polské prokuratury podrobně popisující dosavadní vyšetřování dané trestné činnosti polskými orgány činnými v trestním řízení, v jehož závěru polská prokuratura žádá české orgány činné v trestním řízení o zvážení předání trestního stíhání vedeného v České republice do Polska, a to včetně zajištěných peněžních prostředků, které budou uznány jako věcný důkaz.
6. Krajské státní zastupitelství následně dne 7. 11. 2017 vydalo v této věci napadenou žádost o převzetí dotčeného trestního řízení. V této žádosti se uvádí, že v rámci prověřování bylo zjištěno, že česká obchodní společnost C a stěžovatelky mají vazby na zahraniční společnosti obchodující s pohonnými hmotami od německých dodavatelů, které jsou dodávány polským koncovým odběratelům, přičemž funkcí těchto českých obchodních společností mělo být zajištění polských přepravců a realizování plateb za zboží mezi jednotlivými obchodními partnery. Uvedené společnosti jsou ovládané osobami polské státní příslušnosti přímo podezřelými z páchání prověřovaného podvodného obchodování s pohonnými hmotami. Byť existuje podezření, že stěžovatelka 1 se mohla dopustit zločinu neoprávněného podnikání podle § 251 odst. 1 a odst. 3 písm. b) trestního zákoníku, dosud vyšlo najevo, že taková činnost byla prováděna z důvodu zastření faktických vztahů mezi subjekty zapojenými v řetězci a pro znesnadnění odkrytí skutečnosti, že dochází k páchání daňové trestné činnosti ke škodě Polské republiky. Trestnost jednání a případné zahájení trestního stíhání uvedených osob a subjektů jsou závislé zejména na prokázání konkrétní trestné činnosti polskými justičními orgány.
7. V souladu s § 108 odst. 1 zákona č. 104/2013 Sb., o mezinárodní justiční spolupráci ve věcech trestních, (dále též jen "ZMJS" nebo "zákon o mezinárodní justiční spolupráci") vydalo krajské státní zastupitelství dne 7. 11. 2017 usnesení sp. zn. 1 KZN 4188/2016, kterým rozhodlo o dočasném upuštění od některých úkonů trestního řízení pro dotčený skutek.
8. Polská prokuratura přípisem ze dne 14. 12. 2017 odpověděla kladně na žádost o převzetí trestního řízení. Polská prokuratura uvedla, že rozhodnutím ze dne 13. 12. 2017 zahájila vyšetřování předmětné věci, které spojila s již existujícím vyšetřováním sp. zn. RP I Ds.2.2016. Současně polská prokuratura požádala o převedení v České republice zajištěných peněžních prostředků na bankovní účty prokuratury. Přílohou bylo zasláno uvedené rozhodnutí ze dne 13. 12. 2017 o zahájení a spojení přípravných řízení a dále pět rozhodnutí polské prokuratury ze dne 14. 12. 2017, kterými byly zajištěné peněžní prostředky (včetně prostředků stěžovatelek) podle dotčených ustanovení polského trestního řádu uznány jako věcné důkazy a zaevidovány jako důkazy v informačním systému (SIP) polské prokuratury. Z odůvodnění plyne, že peněžní prostředky byly uznány jako věcné důkazy podle § 159 nařízení ministra spravedlnosti ze dne 7. 4. 2016 č. 508/2016 Sbírky zákonů Polské republiky, podle kterého je za věcný důkaz třeba uznat mezi jinými ty věci, které sloužily nebo byly určeny ke spáchání trestného činu a které pochází přímo nebo nepřímo z trestné činnosti, což je u zajištěných peněžních prostředků splněno.
9. Přípisy ze dne 12. 1. 2018 krajské státní zastupitelství informovalo dotčené peněžní ústavy o vydání výše uvedených rozhodnutí. V přípisech bylo popsáno, že došlo k předání trestního řízení, které je nadále vedeno polskou prokuraturou pod sp. zn. RP I Ds.2.2016, že polská prokuratura rozhodla o uznání peněžních prostředků za věcné důkazy a že z těchto rozhodnutí vyplývá povinnost převést zajištěné peněžní prostředky na účet polské prokuratury, který byl uveden. Současně byla rozhodnutí polské prokuratury peněžním ústavům zaslána přílohou. Peněžní ústavy informovaly krajské státní zastupitelství v průběhu ledna a února roku 2018 o převedení prostředků na účty polské prokuratury. V případě stěžovatelky 1 šlo o peněžní prostředky ve výši (z jednotlivých účtů): 3 053,63 EUR; 117,11 EUR; 9 819,75 PLN; 10 935,83 PLN; 23 330,21 EUR; 24 520,71 PLN; 2 945 476,51 PLN a 59 705,95 CZK. V případě stěžovatelky 2 šlo o peněžní prostředky ve výši 12 709,09 PLN.
10. Dne 12. 1. 2018 obdrželo krajské státní zastupitelství podnět k výkonu dohledu od obou stěžovatelek. Z podnětů plyne, že stěžovatelky se domnívaly, že jsou v uvedeném trestním řízení v postavení podezřelých. Jednak uvedly, že proti rozhodnutí polské prokuratury o uznání peněžních prostředků za věcný důkaz podaly opravný prostředek a rozhodnutí není pravomocné, a dále konstatovaly, že z kusých informací, které jim byly českými i polskými orgány činnými v trestním řízení sděleny, dovozují, že došlo k předání trestního řízení do Polska, proti čemuž se ohrazují, neboť tento postup považují za alibistický, nezákonný a protiústavní.
11. Dne 15. 1. 2018 krajské státní zastupitelství odeslalo polské prokuratuře žádosti stěžovatelky 1, které obdrželo dne 13. 12. 2017, o zrušení zajištění peněžních prostředků a žádost o odstranění průtahů v řízení. Krajské státní zastupitelství zajistilo překlad uvedených žádostí do polského jazyka a vzhledem k předání trestního řízení je zaslalo polské prokuratuře k vyřízení. O daném postupu byl vyrozuměn zmocněnec stěžovatelky 1 přípisem ze dne 16. 1. 2018.
12. V této věci napadeným vyrozuměním vrchního státního zastupitelství ze dne 14. 3. 2018 bylo stěžovatelkám sděleno, že jejich podnět k výkonu dohledu nad krajským státním zastupitelstvím byl odložen jako nedůvodný. Vrchní státní zastupitelství uvedlo, že nelze dovodit, že trestní řízení nespadá do pravomoci orgánů Polské republiky a že účelu trestního řízení může být lépe dosaženo na území České republiky. Rovněž nelze dovodit, že předání věci by mohlo být v rozporu se závazky České republiky. Obsah prověřených spisů nasvědčuje tomu, že jednání prověřovaná v Polsku a v České republice spolu souvisela a přinejmenším zčásti popsaným způsobem jednaly stejné osoby v obou zemích. Důkazy nadto nasvědčují tomu, že prověřované jednání mělo původ v Polsku. Pro předání trestního řízení ohledně polských občanů není relevantní, že stěžovatelky se nacházejí na území České republiky. Při existenci souvislostí mezi oběma řízeními nelze souhlasit s tím, že není možné, aby se důkazy (zejména svědci) nacházely na území Polska. Současně se jeví jako pravděpodobnější, že nebudou vznikat průtahy v řízení díky jejich spojení, než by tomu bylo při oddělných řízeních v České republice a v Polsku. Předání trestního řízení naplnilo veškeré zákonné požadavky podle zákona o mezinárodní justiční spolupráci. Předání trestního řízení také nebránilo předání zajištěných peněžních prostředků. Rozdílná právní úprava v Polsku a v České republice sama o sobě nemůže způsobit nemožnost domáhat se vlastnických práv stěžovatelkami.
13. Dne 8. 3. 2018 se krajské státní zastupitelství dotázalo polské prokuratury, zda peněžní prostředky byly v pořádku přičteny ve prospěch jejich bankovního účtu. Stěžovatelka 1 následně podala žádost ze dne 11. 4. 2018 o zrušení zajištění účtů. Z žádosti plyne, že není důvod pro další zajištění bankovních účtů, neboť se na nich již nenachází žádné peněžní prostředky. Krajské státní zastupitelství odpovědělo přípisem ze dne 19. 4. 2018, že zajištění bude zrušeno po obdržení odpovědi polské prokuratury na výše specifikovaný dotaz ze dne 8. 3. 2018. Odpověď na uvedený dotaz obdrželo krajské státní zastupitelství od polské prokuratury dne 25. 4. 2018, tato se týkala pouze některých ze zajištěných účtů (včetně bankovních účtů stěžovatelek).
14. Napadeným usnesením krajského státního zastupitelství ze dne 2. 7. 2018 sp. zn. 1 KZN 4188/2016 bylo podle § 79f odst. 1 trestního řádu zrušeno zajištění peněžních prostředků stěžovatelek. V odůvodnění tohoto rozhodnutí krajské státní zastupitelství popsalo průběh dotčeného trestního řízení včetně jeho předání do Polska a zajištění peněžních prostředků stěžovatelek s tím, že dle sdělení peněžních ústavů byly ke dni 28. 2. 2018 všechny peněžní prostředky odeslány na účty polské prokuratury. Přes opakované urgence se sice krajské státní zastupitelství na polské prokuratuře nedomohlo potvrzení o přijetí všech peněžních prostředků, avšak i přes tuto skutečnost lze z dosavadních zpráv a informací dospět k závěru, že došlo ke splnění povinnosti ze strany českých orgánů po převzetí věci justičními orgány Polské republiky. Trestní věc je nadále vedena výhradně cizozemskými justičními orgány a z doručených zpráv peněžních ústavů je potvrzeno, že peněžní prostředky prohlášené v Polsku za věcný důkaz se nacházejí na stanovených účtech tohoto orgánu. Z tohoto důvodu již není dalšího trvání zajištění věci třeba.
15. Posledním napadeným usnesením vrchního státního zastupitelství ze dne 9. 1. 2019 byly zamítnuty jako nedůvodné stížnosti stěžovatelek proti výše popsanému usnesení krajského státního zastupitelství. Vrchní státní zastupitelství uvedlo, že dlouhý časový odstup mezi vydáním dotčených usnesení byl způsoben komplikacemi při doručování usnesení krajského státního zastupitelství další dotčené právnické osobě, jejíž peněžní prostředky byly v řízení zajištěny, a to obchodní společnost Balotelli Limited se sídlem ve Velké Británii. Dále je v odůvodnění usnesení uvedeno, že stížnosti stěžovatelek z podstatné části směřovaly proti samotnému předání trestního řízení do Polska. Zákonnost předání trestního řízení přitom již byla vrchním státním zastupitelstvím přezkoumána a nebylo shledáno žádné pochybení. K předání trestního řízení došlo zcela v souladu s § 105 a násl. ZMJS. K námitce stěžovatelek, že nemělo dojít k předání trestního řízení, neboť jsou právnickými osobami se sídlem v České republice, kde uskutečňovaly své podnikatelské aktivity a profit ze své činnosti měly také v České republice, uvedlo vrchní státní zastupitelství, že není podstatné, kde má právnická osoba sídlo a kde provozuje svou podnikatelskou činnost. Rozhodující je, že byla zapojena do jednání, které je součástí skutku, který je předmětem trestního řízení a spadá do působnosti cizího státu. U obou stěžovatelek bylo takové podezření důvodně dáno a jejich jednání bylo předmětem řízení, k jehož předání došlo. Při předání trestního řízení do ciziny nedochází k předání jednotlivých podezřelých, ale trestního řízení jako celku, pročež je nepodstatná námitka stěžovatelek, že mělo dojít k předání pouze části trestní věci týkající se podezřelých polských státních příslušníků. Dále nebylo zjištěno, že by předání trestního řízení bylo v rozporu se závazky České republiky vyplývajícími z mezinárodních smluv o lidských právech a základních svobodách a že by vedlo ke zhoršení postavení stěžovatelek. Ani v souvislosti s předáním peněžních prostředků nemohlo dojít k porušení práv stěžovatelek, které veškeré své námitky mohou i nadále uplatňovat, avšak musí tak činit vůči polským orgánům činným v trestním řízení. Vzhledem k tomu, že není pochyb o správnosti předání trestního řízení do Polska a stejně tak převedení zajištěných peněžních prostředků polské prokuratuře, nemohlo krajské státní zastupitelství rozhodnout jinak než zrušit zajištění na bankovních účtech, na nichž se již žádné peněžní prostředky nenachází.
II. Argumentace stěžovatelek
16. V ústavních stížnostech stěžovatelky poukázaly na to, že v probíhajícím trestním řízení došlo k zajištění jejich peněžních prostředků, které sice jako takové již bylo aprobováno Ústavním soudem v usnesení sp. zn. II. ÚS 894/17, avšak i Ústavní soud poukázal na to, že takové zatímní, zajišťovací opatření nemůže trvat libovolně dlouho. Stěžovatelky však nyní nemají povědomí, kde jsou peněžní prostředky z jejich účtů deponovány, jak dlouho tak tomu bude a kdy se k nim dostanou či kdy a jak o ně budou moci žádat. Stěžovatelky se dozvěděly, že došlo k předání trestního řízení do Polska, a to trestního řízení vedeného zejména proti osobám polské státní příslušnosti, přičemž nebylo vysvětleno, zda došlo k předání trestního řízení vedeného proti stěžovatelkám. Krajské státní zastupitelství předáním trestního řízení a peněžních prostředků stěžovatelek do Polska pochybilo, neboť pro takový postup nebyl zákonný důvod. Posuzované trestní řízení nespadá do působnosti orgánů Polské republiky a není možné uplatnit postup podle § 105 ZMJS, protože stěžovatelky své podnikatelské aktivity uskutečňovaly v České republice a profit z těchto aktivit měly rovněž v České republice. Účelu trestního řízení nemůže být dosaženo lépe v Polsku než na území České republiky, a to s ohledem na možnosti, které poskytuje zákon č. 418/2011 Sb., o trestní odpovědnosti právnických osob a řízení proti nim, ve znění pozdějších předpisů. Polské právní předpisy neumožňují stejný trestní postih stěžovatelek (např. zrušení právnické osoby) a předání trestního řízení nadto povede k neúměrnému prodloužení trestního řízení. Krajské státní zastupitelství je nadto ve věci nadále nečinné, nereaguje na žádosti stěžovatelek o zrušení zajištění peněžních prostředků.
17. Z popisu obsahu spisového materiálu poskytnutého vrchním státním zastupitelstvím nevyplývá, že byly splněny podmínky pro předání trestního řízení do cizího státu podle § 106 ZMJS. I v případě splnění zákonných podmínek pro předání trestního řízení do Polska však takový postup není vhodný, neboť stěžovatelky se nenachází na území Polska, v České republice mají sídlo, administrativní prostory, zaměstnance atd. Povaha chráněných zájmů, o které ve věci jde, nadto vyžaduje projednání v České republice, protože škoda měla být způsobena právě jí. Předání trestního řízení do Polska je dále nepřípustné podle § 91 odst. 1 písm. o) a p) ZMJS, neboť předání by bylo v rozporu se závazky České republiky vyplývajícími z mezinárodních smluv o lidských právech a základních svobodách, konkrétně s právem na spravedlivý proces. Předáním trestního řízení by došlo ke zhoršení postavení stěžovatelek v trestním řízení. Z rozhodnutí polské prokuratury vyplývá, že polská strana hodlá postupovat tak, že peněžní prostředky stěžovatelek bude považovat za věcný důkaz, který bude deponovat na blíže neurčeném místě. Podle českého právního řádu však na zajištěné peněžní prostředky nelze nahlížet jako na věcný důkaz, na který se uplatňují zcela odlišná pravidla. Označením peněžních prostředků za věcný důkaz ztrácí stěžovatelky právo domáhat se zrušení či omezení zajištění zákonem daným postupem. Postupem polské prokuratury dochází k nepřípustnému obcházení českých právních předpisů.
18. Stěžovatelky dále upozorňují na zásadní aspekt rozhodný z ústavního pohledu, a to je vláda práva v zemi, do níž má být trestní řízení předáno. Stěžovatelkám je jasné, že s ohledem na stav právního státu v Polsku a polské legislativy, mělo-li by dojít k zajištění pohledávek na účtech stěžovatelek jako věcného důkazu a k převedení trestního řízení do Polska, peněžní prostředky by v dalších letech nebyly vydány a stěžovatelky by neměly žádné procesní nástroje, jak přezkoumat zákonnost takového postupu. Podle § 5 ZMJS nelze poskytnout cizozemskému orgánu mezinárodní justiční spolupráci, pokud by to bylo v rozporu s ústavním pořádkem České republiky nebo s takovou zásadou právního řádu České republiky, na které je třeba bez výhrady trvat. Mezi takové zásady jistě patří zásady obsažené v § 2 trestního řádu, stejně jako zásady obsažené v čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. V doplnění ústavní stížnosti stěžovatelky uvedly, že se potvrdily obavy z nečinnosti polských orgánů činných v trestním řízení, když ani po několika měsících není stěžovatelkám známo, kde se nachází jejich peněžní prostředky a kde mohou žádat o jejich uvolnění. Soudní dvůr Evropské unie založil povinnost justičním orgánům členských států zabývat se tím, zda v daném případě existuje skutečné nebezpečí, že bude porušeno základní právo osoby, proti níž je uplatňován postup polské jurisdikce, na nezávislý soud. Vzhledem ke stavu polského soudnictví a nulové možnosti soudní ochrany stěžovatelek je jejich obava víc než opodstatněná.
19. Stěžovatelky dále ústavními stížnostmi brojily proti pokynům krajského státního zastupitelství, na základě kterých došlo k převedení jejich peněžních prostředků ze zajištěných účtů do Polska. Zákon o mezinárodní justiční spolupráci vyžaduje dodržení formálního postupu pro převzetí trestního řízení, přičemž tento v posuzované věci splněn nebyl. Předání a převzetí trestního řízení se týkalo prošetřované trestné činnosti polských osob, a nikoli stěžovatelek. Orgány činné v trestním řízení se při posuzování převzetí a předání trestního řízení omezily na posuzování kritérií pro postavení prošetřovaných polských občanů, čímž zatížily svá rozhodnutí vadou. Ke zrušení zajištění věci ve smyslu § 79f odst. 1 trestního řádu pak nelze přistoupit s odůvodněním, že peněžní prostředky byly převedeny pod polskou jurisdikci, pokud byly převedeny nezákonně. Postup orgánů veřejné moci, kterým nezákonně vyňaly majetek stěžovatelek z české jurisdikce, je nepřijatelný. Krajské státní zastupitelství přitom nechalo peněžní prostředky převést předtím, než nabyla právní moci rozhodnutí polské prokuratury o uznání peněžních prostředků za věcné důkazy. Stěžovatelky proti těmto rozhodnutím v Polsku podaly opravný prostředek a tato rozhodnutí nabyla právní moci až dne 6. 10. 2018. Pokud krajské státní zastupitelství rozhodlo o (zadalo pokyn k) převedení zajištěných peněžních prostředků do Polska před nabytím právní moci uvedeného rozhodnutí v Polské republice, zatížilo své rozhodnutí (postup) vadou.
20. V doplnění ústavní stížnosti stěžovatelky konstatovaly, že je jim nyní známo, že v Polské republice bylo o peněžních prostředcích polskou prokuraturou rozhodnuto jako o věcném důkazu a z toho důvodu měly být převedeny pod správu tohoto zahraničního orgánu činného v trestním řízení. Krajské státní zastupitelství proto vydalo pokyny bankám, aby příslušné peněžní prostředky převedly na účty polské prokuratury. Tento postup je nezákonný na úrovni mezinárodního, unijního i vnitrostátního práva. Stěžovatelky nebyly uznány vinnými, pročež musí být považovány za nevinné. Nadto stěžovatelky nebyly a nejsou trestně stíhány českými orgány činnými v trestním řízení ani jiného státu. Přesto jim byl majetek na českém území na základě nezákonného pokynu krajského státního zastupitelství nevratně odňat tím, že dotčené peněžní prostředky byly bezhotovostně převedeny přímo do moci cizího státu. Zahraniční prokuratura si přitom mohla dožádat provedení úkonu na území České republiky, který ale musí být proveden v souladu s procesními předpisy dožádaného státu. České i evropské trestní procesní předpisy trvají na co možná nejméně invazivním postupu proti osobě, jejíž nevina se presumuje. Proto tyto předpisy neznají "odnětí" elektronicky vedených finančních prostředků ani jejich "převedení" na účet státního zastupitelství dožadujícího státu, ale pouze jejich zajištění. Účelem je zamezit zásahům do právní i faktické sféry věci, které by mohly změnit její charakter nebo hodnotu pro účely trestního řízení. V případě elektronicky vedených peněžních prostředků je takového účelu možno plně dosáhnout jejich zajištěním, s čímž výše uvedené právní předpisy expressis verbis počítají. Neexistuje žádný důvod peněžní prostředky převádět na účet českého státního zastupitelství, či dokonce zahraniční prokuratury. Proto také české ani evropské právo takový nástroj trestního řízení nezná. Krajské státní zastupitelství musí postupovat v souladu s evropským a českým právním řádem a využívat pouze ty postupy a nástroje, které tento právní řád zná. Kromě nezákonnosti pokynu k převedení peněžních prostředků do Polska jde také o pokyn nadbytečný, neboť stěžovatelky s danými peněžními prostředky na zajištěném účtu stejně nemohly disponovat. Elektronicky vedené peněžní prostředky nejsou a ani nemohou být věcným důkazem bez ohledu na právní názor polské prokuratury. Důkazní prostředek je definován rámcovým rozhodnutím Rady 2003/577/SVV ze dne 22. července 2003 o výkonu příkazů k zajištění majetku nebo důkazních prostředků v Evropské unii (dále též jen "rámcové rozhodnutí 2003/577") jako předmět, listina nebo údaj, který může být předložen v trestním řízení. Elektronicky vedené peněžní prostředky v žádném případě nemohou být předloženy jako důkaz v trestním řízení. Naopak věcným důkazem může být podrobný výpis ze zajištěných účtů stěžovatelek, kde mohly být peněžní prostředky zajištěny v případě pravidelného a zákonného běhu věcí.
21. Podáním ze dne 3. 4. 2020 stěžovatelky navrhly zrušení části § 79a odst. 1 trestního řádu, ve znění účinném od 1. 2. 2019, a to ve slovech "Nasvědčují-li zjištěné skutečnosti tomu". Tato slova by v označeném ustanovení měla být zrušena a nahrazena podmínkou, která bude požadovat vyšší míru vnitřního přesvědčení na straně orgánů činných v trestním řízení o tom, že určitá věc je nástrojem trestné činnosti nebo výnosem z trestné činnosti a že zásah do práva osoby na pokojné užívání majetku je v konkrétním případě účelný. Uvedený návrh stěžovatelky odůvodnily tak, že jediná podmínka pro zajištění majetku spočívající v tom, že "zjištěné skutečnosti nasvědčují", je nedostatečná, a to zejména pokud mají být zajištěny peněžní prostředky. Peněžní prostředky nejsou ničím jiným než prostředkem směny a dočasné odnětí dispozičních práv k nim je absolutním zásahem do vlastnického práva jejich vlastníka. Lakonicky řečeno, peníze, se kterými nemohu zaplatit, již de facto nejsou penězi a po dobu zajištění zcela postrádají svůj smysl, účel a hodnotu. Oproti např. zajištění nemovitosti tak jsou vlastníku odepřeny všechny aspekty vlastnického práva včetně práva věc držet, užívat a požívat (kdežto při zajištění nemovitosti je vlastník omezen pouze na svých právech s věcí nakládat a věc zničit). Zajištění peněžních prostředků je tudíž závažnějším zásahem do práva osoby na pokojné užívání majetku než zajištění jiné věci, která není typickým prostředkem směny. Stěžovatelky ve svém podání provedly test proporcionality a dospěly k závěru, že napadené ustanovení (respektive podmínka "nasvědčujících skutečností") neobstojí v testu potřebnosti, neboť nejde o nejšetrnější možnou variantu z hlediska základních práv. Napadené sousloví "zjištěné skutečnosti nasvědčují" selhává v testu potřebnosti z důvodu příliš nízkého standardu, který klade na provedení vážného zásahu do práva osoby na pokojné užívání majetku, a z důvodu extrémní vágnosti, protože pod napadené sousloví lze podřadit téměř cokoli. Legitimního cíle, kterým je zajištění peněžních prostředků pro následnou reparaci závažné (zejména) hospodářské kriminality, lze dosáhnout i při nižší míře zásahu do základních práv, neboť si lze představit jiné znění napadeného ustanovení zvyšující nároky na prokázání důvodnosti zajištění věci ze strany orgánů činných v trestním řízení. Napadené ustanovení by mohlo zahrnovat požadavek na "odůvodněný předpoklad, že došlo ke spáchání trestného činu, a důvodné podezření, že určitá věc je nástrojem nebo výnosem z trestné činnosti", a dále "důvodnou obavu, že se zajišťovaná věc stane pro orgány činné v trestním řízení nedosažitelnou nebo bude pro účely trestního řízení podstatně změněna její povaha nebo vlastnosti a nelze účelu zajištění věci dosáhnout jiným, šetrnějším způsobem".
III. Řízení před Ústavním soudem
22. Ústavní soud si vyžádal spis krajského státního zastupitelství vedený pod sp. zn. 1 KZN 4188/2016 a vyzval krajské státní zastupitelství a vrchní státní zastupitelství, aby se vyjádřily k ústavní stížnosti.
23. Krajské státní zastupitelství ve svém vyjádření doručeném Ústavnímu soudu dne 4. 6. 2018 shrnulo dosavadní průběh trestního řízení a uvedlo, že důsledkem převzetí trestního řízení polskými orgány a vydání rozhodnutí, kterými byly peněžní prostředky v Polsku uznány za věcný důkaz, je povinnost takovýto důkaz poukázat na příslušný účet polské prokuratury, když v době předání a převzetí trestního řízení zajištění peněžních prostředků stále trvalo a současně nebyl v žádosti o převzetí trestního řízení uplatněn požadavek na vrácení zajištěných peněžních prostředků. Krajské státní zastupitelství proto zaslalo uvedená rozhodnutí polské prokuratury s přípisem jednotlivým peněžním ústavům tak, aby podle nich bylo postupováno, neboť jde o jediný možný postup po předání trestního řízení podle § 105 ZMJS. Práva stěžovatelek nejsou předáním trestního řízení zkrácena, neboť mohou své další námitky a stížnosti uplatňovat v rámci trestního řízení vedeného v Polsku.
24. Vrchní státní zastupitelství ve svém vyjádření ze dne 30. 5. 2018 po shrnutí průběhu řízení uvedlo, že nelze souhlasit s námitkou o průtazích v řízení, které mají spočívat v tom, že krajské státní zastupitelství nerozhodlo o žádosti stěžovatelky 1 o zrušení zajištění peněžních prostředků, protože ta byla správně předána k vyřízení polské prokuratuře. Zcela nedůvodná je i námitka, že krajské státní zastupitelství odklání peněžní prostředky na neznámé místo bez vědomí a souhlasu stěžovatelek, neboť tyto prostředky byly v souladu s rozhodnutím polské prokuratury převedeny na její účet, o čemž byly stěžovatelky vyrozuměny. Převodem peněžních prostředků nemohlo dojít k porušení práv stěžovatelek, které veškeré své námitky mohou nadále uplatňovat v trestním řízení v Polsku. Je pochopitelné, že rozhodnutí, včetně rozhodnutí týkajících se zajištěných peněžních prostředků, jsou od okamžiku převzetí trestního řízení činěna podle polské právní úpravy. Námitky stěžovatelek proti samotnému předání trestního řízení jsou shodné s námitkami uplatněnými v rámci podnětu k výkonu dohledu vrchního státního zastupitelství. Vrchní státní zastupitelství shrnulo důvody, pro které neshledalo tyto námitky důvodnými.
25. Vzhledem k částečnému vyhovění ústavním stížnostem Ústavní soud uvedená vyjádření stěžovatelkám k replice nezasílal. Ve smyslu § 44 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu") rozhodl Ústavní soud ve věci bez konání ústního jednání, neboť od něj nebylo lze očekávat další objasnění věci.
IV. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
26. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnosti byly podány osobami k tomu oprávněnými, splňují i ostatní zákonem stanovené náležitosti a Ústavní soud je k jejich projednání příslušný. Stěžovatelky jsou právně zastoupeny v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. K jednotlivým napadeným rozhodnutím a zásahům orgánu veřejné moci stran přípustnosti a včasnosti ústavních stížností shledal následující:
IV. A) K usnesením krajského státního zastupitelství a vrchního státního zastupitelství, kterými bylo zrušeno zajištění peněžních prostředků stěžovatelek a zamítnuta stížnost proti takovému rozhodnutí
27. Jednou z podmínek projednání ústavní stížnosti stanovených § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je vyčerpání všech procesních prostředků, které stěžovateli zákon k ochraně jeho práv poskytuje (§ 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu), před podáním samotné ústavní stížnosti. V případě, že k takovému vyčerpání procesních prostředků nedojde, je ústavní stížnost nepřípustná. Tato ustanovení jsou pak zákonným promítnutím principu subsidiarity ústavní stížnosti, kdy Ústavní soud má vystupovat jako poslední garant základních práv a svobod, který zásadně nevstupuje do řízení v době, kdy se lze efektivní ochrany domoci před obecnými soudy [srov. stanovisko pléna sp. zn. Pl. ÚS-st. 43/16 ze dne 15. 11. 2016 (ST 43/83 SbNU 933; 394/2016 Sb.)]. Z výše naznačeného pravidla, že ústavní stížností by měla být napadána zásadně konečná a pravomocná meritorní rozhodnutí, připustil Ústavní soud ve své rozhodovací praxi výjimky, jež se týkají takových dílčích a pravomocných rozhodnutí, která uzavírají určitou část řízení, ačkoliv řízení ve věci samé ještě neskončilo. Musí však být kumulativně splněny dvě podmínky: rozhodnutí musí být způsobilé bezprostředně a citelně zasáhnout do ústavně zaručených základních práv a svobod a je třeba, aby se námitka porušení těchto práv a svobod omezovala jen na příslušné stadium řízení, v němž bylo o takové otázce rozhodnuto, tedy aby již nemohla být v rámci dalšího řízení (např. při použití opravných prostředků proti meritornímu rozhodnutí) efektivně uplatněna [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 441/04 ze dne 12. 1. 2005 (N 6/36 SbNU 53)].
28. Jak potvrzuje rozhodovací činnost Ústavního soudu, výše popsanou výjimku představuje i rozhodování orgánů činných v trestním řízení týkající se zajišťování peněžních prostředků či obecně zajišťování věcí [srov. např. nález ze dne 20. 10. 2015 sp. zn. II. ÚS 3662/14 (N 187/79 SbNU 121), nález ze dne 14. 11. 2017 sp. zn. III. ÚS 24/17 (N 210/87 SbNU 429) a nález ze dne 13. 3. 2018 sp. zn. II. ÚS 1367/17 (N 46/88 SbNU 623) a ostatně také usnesení ze dne 9. 5. 2017 sp. zn. II. ÚS 894/17 týkající se prvního zajištění peněžních prostředků stěžovatelek ve stejném trestním řízení]. I proti výše označeným usnesením krajského státního zastupitelství a vrchního státního zastupitelství, kterými bylo zrušeno zajištění peněžních prostředků na účtech stěžovatelek, je tudíž ústavní stížnost přípustná, neboť stěžovatelky vyčerpaly jim dostupné opravné prostředky. Ústavní stížnost je také včasná - stěžovatelky podaly ústavní stížnost dne 25. 2. 2019 a usnesení vrchního státního zastupitelství jim bylo doručeno dne 11. 1. 2019.
IV. B) K vyrozumění vrchního státního zastupitelství a k tvrzeným zásahům krajského státního zastupitelství