Nález
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Jana Filipa, soudce zpravodaje Pavla Rychetského a soudce Jaromíra Jirsy o ústavní stížnosti obchodní společnosti Sallerova výstavba Emporium II, k. s., sídlem Obchodní zóna 266, Otvice, zastoupené Ass. jur. Denisem Dietrem Riedigerem, advokátem, sídlem Rašínovo nábřeží 383/58, Praha 2 - Nové Město, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. června 2019 č. j. 28 Cdo 4660/2018-1728, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. června 2018 č. j. 25 Co 96/2018-1578 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 28. listopadu 2016 č. j. 18 C 190/2009-1407, ve znění usnesení Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 13. prosince 2017 č. j. 18 C 190/2009-1535, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 5 jako účastníků řízení a 1) obchodní společnosti UNITED BAKERIES, a. s., sídlem Pekařská 598/1, Praha 5 - Jinonice, zastoupené JUDr. Michaelou Šerou, advokátkou, sídlem Vodičkova 710/31, Praha 1 - Nové Město, 2) obchodní společnosti OK REST, a. s., sídlem Klimentská 1216/46, Praha 1 - Nové Město, 3) České republiky - Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, sídlem Rašínovo nábřeží 390/42, Praha 2 - Nové Město, 4) J. Š., 5) G. Š., 6) L. Š., 7) J. Š., t. č. Věznice Nové Sedlo, 8) A. M. a 9) státního podniku Pražské pekárny a mlýny, státní podnik, sídlem Ke Klíčovu 256/1, Praha 9 - Vysočany, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
I. Výroky II, III a IV usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. června 2019 č. j. 28 Cdo 4660/2018-1728, částí výroku I, kterou se potvrzuje výrok I rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 28. listopadu 2016 č. j. 18 C 190/2009-1407, ve znění usnesení Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 13. prosince 2017 č. j. 18 C 190/2009-1535, a výroky II a VII rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. června 2018 č. j. 25 Co 96/2018-1578 a výroky I a IV rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 28. listopadu 2016 č. j. 18 C 190/2009-1407, ve znění usnesení Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 13. prosince 2017 č. j. 18 C 190/2009-1535, bylo porušeno základní právo stěžovatelky na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jakož i její základní právo vlastnit majetek podle čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.II. Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. června 2019 č. j. 28 Cdo 4660/2018-1728 ve výrocích II, III a IV, rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 28. června 2018 č. j. 25 Co 96/2018-1578 v části výroku I, kterou se potvrzuje výrok I rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 28. listopadu 2016 č. j. 18 C 190/2009-1407, ve znění usnesení Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 13. prosince 2017 č. j. 18 C 190/2009-1535, a ve výrocích II a VII a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 28. listopadu 2016 č. j. 18 C 190/2009-1407, ve znění usnesení Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 13. prosince 2017 č. j. 18 C 190/2009-1535, ve výrocích I a IV se ruší.III. Ve zbytku se ústavní stížnost odmítá.
Odůvodnění
I. Vymezení věci
1. Ústavní stížností, jež byla Ústavnímu soudu doručena dne 29. 8. 2019 a doplněna podáním ze dne 6. 1. 2020, navrhla stěžovatelka zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí z důvodu tvrzeného porušení jejích ústavně zaručených základních práv podle čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
II. Shrnutí řízení před obecnými soudy
2. Vedlejší účastnice 1 společnost UNITED BAKERIES, a. s., užívá 19 pozemků nacházejících se v Praze v katastrálním území Jinonice, konkrétně pozemky parc. č. X1, parc. č. X2, parc. č. X3, parc. č. X4, parc. č. X5, parc. č. X6, parc. č. X7, parc. č. X8, parc. č. X9, parc. č. X10, parc. č. X11, parc. č. X12, parc. č. X13, parc. č. X14, parc. č. X15, parc. č. X16, parc. č. X17, parc. č. X18, parc. č. X19, zapsané na LV č. X20, a pozemek parc. č. X21, nacházející se v Praze v katastrálním území Stodůlky, zapsaný na LV č. X22, v obou případech vedených Katastrálním úřadem pro hlavní město Prahu, katastrální pracoviště Praha, (dále jen "předmětné pozemky"). Tyto pozemky užívá jako vlastnice staveb na nich postavených. V minulosti tak činila vedlejší účastnice 2 společnost OK REST, a. s., (dříve ODKOLEK, a. s.), která je bývalou vlastnicí těchto staveb. Vlastnické právo k předmětným pozemkům bylo v katastru nemovitostí zapsáno ve prospěch stěžovatelky, jejíž právní předchůdkyně, společnost Sallerova výstavba Plan V, s. r. o., je měla nabýt na základě kupních smluv uzavřených s vedlejšími účastníky 4 až 8, případně s jejich právními předchůdci, jimž měl být tento majetek vydán v roce 1992 v rámci restitucí podle zákona č. 403/1990 Sb., o zmírnění následků některých majetkových křivd, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o zmírnění následků některých majetkových křivd"). Podle vedlejších účastnic 1 a 2 byla ale vlastníkem předmětných pozemků vedlejší účastnice 3, tedy Česká republika, a právo hospodaření s nimi mělo svědčit vedlejšímu účastníkovi 9 státnímu podniku Pražské pekárny a mlýny.
3. Vedlejší účastnice 1 a 2 se žalobou proti stěžovatelce a ostatním vedlejším účastníkům domáhaly určení, že vlastníkem předmětných pozemků je Česká republika. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 5 (dále též jen "obvodní soud") ze dne 28. 11. 2016 č. j. 18 C 190/2009-1407, ve znění usnesení téhož soudu ze dne 13. 12. 2017 č. j. 18 C 190/2009-1535, bylo žalobě vyhověno, avšak jen v rozsahu, v němž se tohoto určení domáhala vedlejší účastnice 1 proti vedlejší účastnici 3 a stěžovatelce (výrok I). Jen ve vztahu k těmto subjektům shledal obvodní soud ve věci naléhavý právní zájem, neboť sporná otázka vlastnického práva k uvedeným pozemkům zapříčinila vznik řady sporů mezi katastrálními vlastníky pozemků a vlastníky staveb na nich postavených. Vzhledem k tomu, že v minulosti nebyla jednoznačně vyřešena, měla zároveň potenciál vyvolat vznik dalších sporů mezi stěžovatelkou jako katastrální vlastnicí pozemků a vedlejší účastnicí 1 jako uživatelkou pozemků a vlastnicí staveb na nich postavených. Předmětná žaloba tak byla způsobilá eliminovat stav nejistoty v právním vztahu mezi těmito subjekty, účinněji než jiné právní prostředky vystihnout obsah a povahu tohoto právního vztahu, a odvrátit tak případné budoucí spory.
4. Pokud jde o další žalované subjekty, vedlejší účastníci 4 až 8 byli předchozími katastrálními vlastníky předmětných pozemků, a tudíž určení vlastnického práva by přímo nezasáhlo do jejich právního postavení. Vedlejšímu účastníku 9 jako státnímu podniku zase mohlo svědčit pouze právo hospodaření k předmětným pozemkům, které však nebylo předmětem tohoto řízení. Vůči vedlejším účastníkům 4 až 9 byla proto žaloba vedlejší účastnice 1 zamítnuta (výrok II). Vedlejší účastnice 2, která měla v řízení před obecnými soudy rovněž postavení žalobkyně, v době podání žaloby předmětné pozemky již neužívala ani nevlastnila stavby na nich stojící, v důsledku čehož její žaloba nemohla plnit stejný účel, jako tomu bylo v případě žaloby vedlejší účastnice 1. V rozsahu, v kterém se vedlejší účastnice 2 domáhala určení vlastnického práva proti stěžovatelce a vedlejším účastníkům 3 až 9, tak byla i její žaloba zamítnuta (výrok III). Vedlejší účastnici 3 a stěžovatelce byla uložena povinnost společně a nerozdílně zaplatit vedlejší účastnici 1 náhradu nákladů řízení ve výši 154 567,71 Kč (výrok IV) a rozhodnuto bylo také o náhradě nákladů řízení mezi ostatními účastníky (výroky V až XIII).
5. K odvolání vedlejších účastnic 1 a 2 jako žalobkyň a vedlejší účastnice 3 a stěžovatelky jako žalovaných ve věci následně rozhodoval Městský soud v Praze (dále též jen "městský soud"), který rozsudkem ze dne 28. 6. 2018 č. j. 25 Co 96/2018-1578 potvrdil rozsudek obvodního soudu ve vyhovujícím výroku i zamítavých výrocích ve věci samé (část výroku I). Výrok IV rozsudku obvodního soudu změnil tak, že vedlejší účastnice 3 a stěžovatelka jsou povinny zaplatit vedlejší účastnici 1 náhradu nákladů řízení ve výši 154 567,71 Kč, tentokrát však nikoli společně a nerozdílně (výrok II). Ve vztahu mezi vedlejšími účastníky 1 a 2 a stěžovatelkou nebylo žádnému z nich přiznáno právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok VII). Ve zbytku rozhodl o náhradě nákladů řízení před obvodním soudem a náhradě nákladů odvolacího řízení mezi ostatními účastníky (část výroku I, výroky III až VI a výroky VIII až X).
6. Z obou rozsudků vyplývá, že předmětné pozemky byly v letech 1959 a 1960 odňaty původním vlastníkům rozhodnutími příslušných obvodních národních výborů vydanými podle vládního nařízení č. 15/1959 Sb., o opatřeních týkajících se některých věcí užívaných organizacemi socialistického sektoru, a postupem času byly všechny tyto pozemky ve správě státního podniku Státní statek hl. m. Prahy. Hospodářskými smlouvami ze dne 8. 4. 1987 č. 20/87 a ze dne 18. 1. 1989 č. 2/89 tento státní podnik přenechal předmětné pozemky do dočasného užívání vedlejšímu účastníkovi 9 státnímu podniku Pražské pekárny a mlýny za účelem výstavby pekárny Jihozápadní město.
7. Po roce 1989 vznikl původním vlastníkům předmětných pozemků, případně jejich potomkům, restituční nárok podle zákona o zmírnění následků některých majetkových křivd. Za účelem jeho uspokojení uzavřel státní podnik Státní statek hl. m. Prahy jako vydávající dne 9. 9. 1991 s členy rodiny Š., kterým náležel restituční nárok, jako příjemci dohodu o vydání věci, na jejímž základě jim byla vydána část předmětných pozemků (tzv. východní část). Tato dohoda byla registrována Státním notářstvím pro Prahu 5 (dále jen "státní notářství") dne 9. 9. 1991 pod sp. zn. 5 RE 302/91. Dále uzavřel uvedený státní podnik jako vydávající dne 24. 2. 1992 s K. H. jako příjemkyní dohodu o vydání věci, na jejímž základě jí byla vydána zbylá část předmětných pozemků (tzv. západní část). Tato dohoda byla registrována státním notářstvím dne 4. 3. 1992 pod sp. zn. 2 RE 298/92. Na základě kupní smlouvy ze dne 6. 9. 2007 uzavřené s některými členy rodiny Š. jako prodávajícími a společností Sallerova výstavba Plan V, s. r. o., jako kupující a kupní smlouvy ze dne 5. 10. 2007 uzavřené s vedlejší účastnicí 8, která je dědičkou K. H., jako prodávající a společností Sallerova výstavba Plan V, s. r. o., jako kupující pak měla vlastnické právo k předmětným pozemkům nabýt uvedená společnost, jejíž právní nástupkyní je v důsledku fúze sloučením stěžovatelka.
8. Obecné soudy shledaly uvedené dohody o vydání věci jako neplatné z několika důvodů. Předně měly být uzavřeny osobou, která podle § 4 odst. 1 zákona o zmírnění následků některých majetkových křivd nebyla povinnou osobou (pozemky nedržel státní podnik Státní statek hl. m. Prahy, ale vedlejší účastník 9). Dohody dále neobsahovaly ujednání o tom, zda a v jakém rozsahu přejímá ta která oprávněná osoba práva a závazky plynoucí ze smluv o dodávce stavebních prací v souvislosti s výstavbou areálu pekárny na předmětných pozemcích, ačkoli šlo o jejich podstatnou náležitost podle § 10 odst. 1 zákona o zmírnění následků některých majetkových křivd. V neposlední řadě předmětné pozemky nebyly podle § 10 odst. 4 tohoto zákona způsobilé k naturální restituci, neboť na nich byla v době vydání již kompletně vybudovaná stavba, pekárna Jihozápadní město.
9. Restituenti, resp. jejich právní nástupci, neměli nabýt vlastnické právo k předmětným pozemkům ani vydržením. Obecné soudy posoudily podmínky vydržení podle § 130 odst. 1 a § 134 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013, (dále jen "občanský zákoník 1964") a dospěly k závěru, že členové rodiny Š., jakož i K. H. jako oprávněné osoby prokazatelně věděli nebo s přihlédnutím ke všem okolnostem vědět museli, že na vydávaných pozemcích je vystavěn areál pekárny. Členové rodiny Š., s nimiž bylo jako s vlastníky některých pozemků v Praze v katastrálním území Jinonice v souvislosti s touto výstavbou jednáno, s ní v roce 1987 dokonce vyslovili souhlas. Všechny oprávněné osoby navíc záhy po uzavření dohod o vydání věci čelily zpochybňování platnosti těchto dohod ze strany vedlejšího účastníka 9. V průběhu desetileté vydržecí doby se tak restituenti, resp. jejich právní nástupci, jednoznačně dozvěděli o skutečnostech, které při zachování běžné a normální opatrnosti v objektivním smyslu a současně při jednoznačném znění restitučního zákona v otázce určení povinné osoby, u nich mohly a měly od počátku vyvolat důvodné pochybnosti o tom, zda jim předmětné pozemky byly vydány povinnou osobou. Tyto osoby proto nemohly být v objektivním smyslu v dobré víře, že jim vlastnické právo k předmětným pozemkům skutečně náleží, a nebylo možné je považovat za oprávněné držitele.
10. Stěžovatelka, resp. její právní předchůdkyně, podle obecných soudů nezachovala náležitou obezřetnost, kterou by na ní bylo možné při uzavírání smluvních vztahů obdobného charakteru a významu požadovat. Právní předchůdkyně stěžovatelky, společnost Sallerova výstavba Plan V, s. r. o., dokonce vzala na vědomí existenci sporu o vlastnické právo k předmětným nemovitostem, o němž bylo vedeno řízení u obvodního soudu pod sp. zn. 15 C 124/2004. Měla tedy objektivně seznat, že stav zapsaný v katastru nemovitostí nemusí odpovídat skutečnosti. Rovněž měla možnost seznámit se s podmínkami, za kterých byly dotčené pozemky předchozím katastrálním vlastníkům vydány v rámci restituce, a s důvody, pro něž lze nabývací tituly předchozích katastrálních vlastníků v podobě restitučních dohod případně považovat za neplatné. Dobrou víru v zápis v katastru nemovitostí v případě právní předchůdkyně stěžovatelky dovodit nelze. Nebyla prokázána ani existence jiného právního titulu, podle něhož by došlo k zániku vlastnického práva státu k předmětným pozemkům.
11. Uvedenému posouzení obecných soudů předcházelo v obou rozsudcích vypořádání se s otázkou, zda rozhodnutí ve věci nebrání překážka věci rozsouzené podle § 159a odst. 4 občanského soudního řádu, konkrétně pravomocný rozsudek městského soudu ze dne 11. 3. 2014 č. j. 58 Cm 5/2011-231 ve věci žaloby společnosti Sallerova výstavba Plan V, s. r. o., proti JUDr. Jánu Kurincovi, správci konkursní podstaty úpadce vedlejšího účastníka 9 státního podniku Pražské pekárny a mlýny, o vyloučení části předmětných pozemků ze soupisu konkursní podstaty. Důvod, pro který správce zahrnul do konkursní podstaty i tyto pozemky, spočíval v tom, že stát k nim s ohledem na neplatnost dohod o vydání věci nikdy neměl pozbýt vlastnické právo.
12. Obvodní soud se v tomto rozsudku, jenž byl potvrzen rozsudkem Vrchního soudu v Praze (dále jen "vrchní soud") ze dne 13. 11. 2014 č. j. 10 Cmo 15/2014-273, s tímto závěrem neztotožnil. Podle jeho názoru měli být restituenti i společnost Sallerova výstavba Plan V, s. r. o., při nabývání vlastnického práva k předmětným pozemkům v dobré víře. Dovolání proti rozsudku vrchního soudu pak bylo zamítnuto rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2017 č. j. 29 Cdo 1256/2015-338, z něhož vyplývá, že i kdyby dohody o vydání věci byly neplatné, právní předchůdkyně stěžovatelky by - v souladu s rozhodovací praxí Ústavního soudu - nabyla vlastnictví k předmětným pozemkům od osob zapsaných jako jejich vlastníci v katastru nemovitostí na základě dobré víry, která nebyla vyvrácena [k tomu blíže nález ze dne 17. 4. 2014 sp. zn. I. ÚS 2219/12 (N 61/73 SbNU 163)].
13. Proti rozsudku městského soudu podaly dovolání vedlejší účastnice 2 (proti části výroku I, kterým byl potvrzen výrok III rozsudku obvodního soudu) a stěžovatelka (proti celému rozsudku). Usnesením Nejvyššího soudu ze dne 18. 6. 2019 č. j. 28 Cdo 4660/2018-1728 bylo dovolání vedlejší účastnice 2 odmítnuto (výrok I), a to z toho důvodu, že dovoláním označené otázky městský soud vyřešil v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu (ústavní stížnost vedlejší účastnice 2 proti tomuto výroku napadeného usnesení Nejvyššího soudu byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 3. 12. 2019 sp. zn. III. ÚS 2995/19). Odmítnuto bylo také dovolání stěžovatelky (výrok II) a byla jí uložena povinnost zaplatit vedlejší účastnici 1 náhradu nákladů dovolacího řízení ve výši 3 363,80 Kč (výrok III). Ostatním účastníkům právo na náhradu nákladů dovolacího řízení přiznáno nebylo (výrok IV).
14. Městský soud se podle dovolacího soudu neodchýlil od jeho ustálené rozhodovací praxe v otázkách, zda v posuzované věci byl dán nedostatek podmínky řízení spočívající v překážce věci pravomocně rozsouzené podle § 159a odst. 4 občanského soudního řádu a zda byla vedlejší účastnice 1 aktivně věcně legitimovaná na žádaném určení. Rozporuje-li stěžovatelka závěr městského soudu o absolutní neplatnosti restitučních dohod o vydání věci, podle dovolacího soudu tak činí především prostřednictvím kritiky skutkových zjištění coby výsledku provedeného dokazování. Tyto námitky tudíž nevystihovaly kvalifikovanou otázku hmotného nebo procesního práva, jež by mohla založit přípustnost dovolání.
15. Jde-li pak o samotné posouzení otázky platnosti dohod o vydání věci, ani zde se městský soud neměl zpronevěřit ustálené rozhodovací praxi dovolacího soudu, dospěl-li k závěru, že uzavření těchto dohod s jinou než povinnou osobu podle § 4 odst. 1 zákona o zmírnění následků některých majetkových křivd má za následek jejich absolutní neplatnost. Jak uvedl dovolací soud, kritizuje-li stěžovatelka zjištění o existenci smlouvy o dodávce stavebních prací, z čehož následně dovozuje, že při její absenci nemusí dohoda o vydání věci obsahovat ujednání podle § 10 odst. 1 tohoto zákona o tom, zda a v jakém rozsahu přejímá oprávněná osoba práva a závazky z této smlouvy, jde ve své podstatě o skutkovou námitku. Přisvědčit nebylo možné ani její argumentaci, že v době uzavření dohod o vydání věci nebyla dána překážka vydání předmětných pozemků spočívající v jejich zastavěnosti podle § 10 odst. 4 zákona o zmírnění následků některých majetkových křivd, zakládá-li ji stěžovatelka na tom, že stavby na předmětných pozemcích byly zkolaudovány až později. Stavbou podle uvedeného ustanovení je totiž třeba rozumět stavbu ve smyslu občanskoprávním, a nikoli ve smyslu předpisů veřejného práva. Rozsudek městského soudu nebyl shledán v kolizi ani s judikaturou dovolacího soudu, která na posledně uvedené ustanovení nahlíží jako na dispozitivní a podle níž v situacích, kdy není zpochybněno dispoziční právo povinné osoby k vydávanému pozemku, nečiní pominutí zastavěnosti dohodu o jeho vydání neplatnou.
16. K námitkám vztahujícím se k případnému nabytí vlastnického práva k předmětným pozemkům vydržením dovolací soud podotkl, že řešení otázky, zda byl držitel v dobré víře, že mu sporný pozemek patří, je vždy úzce spjato s konkrétními skutkovými zjištěními té které projednávané věci a v dovolacím řízení je lze přezkoumat toliko v případě, že by úvahy soudu v nalézacím řízení byly nepřiměřené. Takovým nedostatkem ale hodnoticí úvaha městského soudu v posuzované věci evidentně netrpí, uzavírá-li se, že absence dobré víry držitelů se vztahovala již k okolnostem nabytí vlastnického práva. Právní předchůdkyně stěžovatelky, potažmo stěžovatelka samotná, vzhledem ke všem okolnostem případu nemohla být v dobré víře v to, že stav zapsaný v katastru nemovitostí odpovídá skutečnosti.
17. K námitkám, že městský soud při svém rozhodování nerespektoval smysl a účel restitučního zákonodárství, dovolací soud zdůraznil, že soudy nižších stupňů shledaly hned tři různé důvody, pro něž byly dohody o vydání předmětných pozemků oprávněným osobám absolutně neplatné. Jedním z nich bylo i porušení § 10 odst. 4 zákona o zmírnění následků některých majetkových křivd. Bylo-li od počátku záměrem zákonodárce nevracet oprávněným osobám pozemky zastavěné stavbou, pak nelze závěrům soudů nižších stupňů o neplatnosti dohod o vydání věci vytýkat formalismus při výkladu zákona. Původní vlastníci mají navíc v případech, kdy převod majetku do jejich vlastnictví není ze zákonem stanovených důvodů možný, nárok na poskytnutí finanční náhrady. Za nekorektní pak dovolací soud označil argumentaci stěžovatelky, podle níž namítaný postup může vést k tomu, že budou restituenti, resp. oprávněné osoby, zpětně a opakovaně zbaveni majetku. Jestliže oprávněné osoby nenabyly vlastnictví k předmětným pozemkům, pak nemohlo dojít ani k zásahu do jejich tvrzeného vlastnického práva. Dovolací soud připomněl, že restituce v souzené věci nemá podklad ani v žádném rozhodnutí, jež by snad mohlo požívat presumpce správnosti, nýbrž toliko v absolutně neplatné dohodě zúčastněných subjektů, při jejímž uzavření nebyli nabyvatelé nadáni dobrou vírou. Závěrem konstatoval, že dovolání stěžovatelky nebylo přípustné z důvodu nesplnění předpokladů jeho přípustnosti podle § 237 občanského soudního řádu.
III. Argumentace stěžovatelky
18. Stěžovatelka podotýká, že po 27 letech jsou předmětné pozemky opět v dispozici státu, který tak nabyl majetek v hodnotě stovek milionů korun, i když jej původně ani nechtěl, jak plyne například z jeho prvního procesního vyjádření ve sporu o určení vlastnického práva. Restituenti naopak nemají nic a stěžovatelce nezbývá než se domáhat zpět uhrazení kupní ceny za pozemky. Smysl restitucí tím měl být zcela popřen. Nedošlo k žádné nápravě křivd, spíše k jejich mnohonásobnému prohloubení, a to vůči většímu počtu subjektů, než které figurovaly při nápravě majetkových křivd.
19. Odmítnutím dovolání došlo podle stěžovatelky k porušení jejího základního práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny. V tuto chvíli existují celkem tři rozhodnutí Nejvyššího soudu, která se obsahově zabývají stejnými argumenty, pokaždé se s nimi však uvedený soud vypořádal odlišně. Má jít o ústavní stížností napadené usnesení, dále rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 11. 2016 sp. zn. 30 Cdo 1257/2016 a již zmíněný rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 1256/2015. V napadeném usnesení dovolací soud odmítl dovolání jako nepřípustné, protože restituenti neměli vlastnické právo k předmětným pozemkům nabýt v dobré víře. Ve zmíněných rozsudcích ovšem tento soud shledal dovolání po předložení stejné argumentace přípustným a důvodným. V rozsudku sp. zn. 30 Cdo 1257/2016 uvedl, že je povinností soudu důsledně verifikovat, zda skutkové okolnosti případu umožňují závěr o nabytí od nevlastníka, či nikoli, aniž by břemeno tvrzení a břemeno důkazní mělo spočívat na původním vlastníku. Odvolacímu soudu bylo vytčeno, že favorizoval již překonanou judikaturu o absolutní ochraně původního majitele nemovitostí. V rozsudku sp. zn. 29 Cdo 1256/2015 bylo zase rozhodováno o dovolání správce konkursní podstaty úpadce vedlejšího účastníka 9, který měl za to, že předmětné pozemky jsou majetkem úpadce s ohledem na neplatnost dohod o vydání věci, a proto je zahrnul do majetkové podstaty. Právní předchůdkyně stěžovatelky se ale žalobou domohla vyloučení těchto pozemků z majetkové podstaty z důvodu, že při jejich nabytí byla v dobré víře ve vlastnictví prodávajících.
20. Nejvyšší soud měl v napadeném usnesení zcela mimo svou pravomoc obsahově negativně hodnotit rozhodnutí jiného senátu téhož soudu. Při posuzování dobré víry právní předchůdkyně stěžovatelky již neměl dále zkoumat platnost předchozích nabývacích titulů dřívějších vlastníků, pokud tak učinil v dřívějším rozhodnutí. Jeho dřívější rozhodnutí nemůže být jakkoli "vadné" jen z toho důvodu, že se nezabývalo určitým dílčím aspektem věci (zastavěnost pozemků) a místo toho se zaměřilo na stěžejní, chronologicky poslední, ale pro řízení nejdůležitější aspekt dobré víry, který nebyl zpochybněn ani soudy nižších stupňů. Napadené usnesení zcela pomíjí otázky, které stěžovatelka předestřela v dovolání a v nichž šlo o ochranu dobré víry restituentů a upřednostnění smyslu restitucí před pouhým formalistickým výkladem splnění podmínek restitučních předpisů. Nevypořádány zůstaly i její odkazy na řadu rozhodnutí Ústavního soudu a Nejvyššího soudu, případně byla tato judikatura vyložena účelově.
21. Dobrá víra stěžovatelky měla být posílena tím, že v okamžiku nabytí předmětných pozemků byly veškeré spory ohledně předchozích vlastníků pozemků či jejich právních předchůdců pravomocně skončeny. Žaloby byly zamítnuty a vlastnické právo restituentů jako prodávajících nebylo jakkoli autoritativně zpochybněno. Stěžovatelka zcela logicky sdělila, že byla-li proti ní podána žaloba, pak po jejím zamítnutí nemůže být v horším postavení než před jejím podáním. Zamítnutá žaloba její dobrou víru naopak potvrzuje. Subjekty z podnikatelské skupiny vedlejší účastnice 1 jednaly účelově, jestliže podaly žalobu (s vědomím mizivého procesního úspěchu) jen proto, aby mohly argumentovat proti dobré víře stěžovatelky. V této souvislosti si stěžovatelka klade otázku, zda je možné takovému postupu přiznat právní ochranu, resp. zda může samotné podání žaloby bez ohledu na rozhodnutí o ní nenávratně narušit její dobrou víru, zatímco utvrdit ji může pouze to, když je spor věcně projednán, žaloba zamítnuta a je provedeno odpovídající množství důkazů. Restituenti neměli jinou možnost, jak své vlastnictví utvrdit. Vlastnické právo k předmětným pozemkům navíc neuplatňoval ani aktivně nevykonával žádný třetí subjekt a vlastnictví jiných okolních pozemků, nabytých původně restituenty na základě stejných dohod, nebylo nikdy zpochybněno.
22. Napadeným usnesením mělo dojít také k porušení práva stěžovatelky vlastnit majetek podle čl. 11 odst. 1 Listiny. Závěr Nejvyššího soudu, že nenabyla vlastnické právo k předmětným pozemkům z důvodu neplatnosti restitučních dohod, je zcela formalistický a v rozporu se zásadou proporcionality. Tento závěr nerespektuje její legitimní očekávání ani skutečnost, že jde o restituční věc. Primární příčinou navracení těchto pozemků byla předchozí majetková křivda spočívající v jejich protiprávním odebrání původním majitelům po roce 1948. Restituční nárok původních vlastníků nebyl nijak zpochybněn, pouze mělo dojít k formálnímu pochybení státu při napravování této křivdy.
23. Podle stěžovatelky spočíval obecnými soudy zjištěný důvod neplatnosti dohod o vydání věci toliko ve formální vadě jednání státního podniku. Stranou jejich úvah přitom zůstala skutečnost, že restituenti, kteří nejsou právníci, jednali se státním subjektem. Právě ten jim sdělil, že jim na základě dohod mohou být pozemky vydány. S tímto postupem souhlasili a dohody o vydání podepsali, neboť byli rádi, že mají možnost protiprávně odňatý majetek nabýt zpět. Tyto dohody pak byly opakovaně akceptovány řadou státních institucí jako právně bezvadné a platné, například státními notářstvími v dědických řízeních, katastrálním úřadem při zápisu vlastnického práva restituentů, finančním úřadem při placení daní. Restituenti tak od počátku neměli jediný důvod pochybovat o řádnosti nabytí svého vlastnického práva. Celý restituční proces zároveň trval velice krátkou dobu, během níž nebylo možné získat či ověřit si relevantní data a skutečnosti, které jsou známy dnes. Pokud příslušné orgány věděly či musely vědět o překážkách vydání, měly tuto skutečnost sdělit předem. Platí přece presumpce správnosti kroků státních orgánů, státní podniky nevyjímaje, a tato byla napadenými rozhodnutími zcela popřena a pošlapána. Na počátku 90. let nebyla řada dokumentů známá, jako je tomu dnes. Archivy byly ve velkém nepořádku, o spoustě věcí se nevědělo, kde a zda vůbec jsou, a proto nelze na danou věc nahlížet optikou roku 2019. V této souvislosti si stěžovatelka klade otázku, zda by po 27 letech skutečně měli být za případná pochybení státních institucí nejvíce potrestáni restituenti a následní vlastníci pozemků a zda by současně měl stát nabýt zpět pozemky, které předtím vydal a které nikdy právem nevlastnil. V důsledku napadených rozhodnutí přijdou restituenti podruhé o svůj majetek a navíc budou vystaveni povinnosti vracet kupní cenu za pozemky.
24. S ohledem na nového vlastníka budov stojících na předmětných pozemcích, kdy ke změně vlastnictví došlo po aktuální a veřejně známé fúzi, lze podle stěžovatelky jen fabulovat, proč má třetí subjekt zájem na tom, aby nabyl vlastnické právo stát. Již samotní restituenti byli před prodejem pozemků nuceni domáhat se uhrazení úplaty za jejich užívání (tehdy ještě podle nájemní smlouvy) před soudem. Stejně tak stěžovatelka, resp. její právní předchůdkyně, byla nucena podat v roce 2008 žalobu na zaplacení úplaty za užívání pozemků, přičemž tento spor nebyl ke dni podání ústavní stížnosti skončen. Stěžovatelka má za to, že podání žaloby na určení vlastnického práva státu, který se až do jejího podání ke svému vlastnickému právu nehlásil a nikdy nečinil aktivní kroky na obranu svých práv, to vše rok po podání žaloby stěžovatelky o zaplacení dlužného nájemného, svědčí s velikou pravděpodobností o účelovosti jednání vedlejších účastnic 1 a 2 a zneužití práva.
25. Podáním ze dne 6. 1. 2020 stěžovatelka doplnila ústavní stížnost o odkazy na několik rozhodnutí Ústavního soudu, které měly podpořit její původní argumentaci.
IV. Shrnutí řízení před Ústavním soudem
26. Pro účely tohoto řízení si Ústavní soud vyžádal spis vedený u obvodního soudu pod sp. zn. 18 C 190/2009 a vyzval účastníky řízení a vedlejší účastnice 1 a 3 k vyjádření se k ústavní stížnosti.
IV./a Vyjádření Nejvyššího soudu
27. Nejvyšší soud ve svém vyjádření ze dne 23. 4. 2020 odmítl, že by se napadeným usnesením dopustil libovůle, účelové interpretace judikatury či přepjatého formalismu. Důvody nepřípustnosti dovolání podrobně shrnul v odůvodnění napadeného usnesení, v němž reagoval i na podstatné námitky stěžovatelky. Při zkoumání přípustnosti dovolání se pohyboval v mezích otázek vymezených dovoláním, vázán přitom učiněnými skutkovými zjištěními soudů nižšího stupně, která mu nepřísluší revidovat. Nejvyšší soud znovu osvětlil důvody, pro něž nebylo možné přiznat právní účinky uzavřeným dohodám o vydání věci. Pozornost věnoval také závěru o absenci dobré víry, a to jak na straně restituentů, kde by měla význam pro případné pozdější originární nabytí vlastnického práva k předmětným pozemkům vydržením, tak na straně stěžovatelky, resp. její právní předchůdkyně, kde byla podmínkou nabytí vlastnického práva ke sporným pozemkům evidovaným v katastru nemovitostí od nevlastníků. Při řešení vytčených právních otázek se městský soud nezpronevěřil ustálené rozhodovací praxi Nejvyššího soudu a Ústavního soudu, od níž nebylo důvodu se odchýlit. S účelem restituce by nebyl slučitelný stav, kdy by se oprávněné osobě mělo dostat vyprázdněného vlastnického práva (jak by tomu mohlo být v případě vydání zastavěných pozemků), jež nadto v sobě nese i potencialitu dalších sporů (o náhradu za omezení vlastnického práva či vydání bezdůvodného obohacení).
28. V dané věci nejde o kolizi stížností napadeného usnesení s jinou rozhodovací praxí dovolacího soudu, konkrétně s rozsudkem sp. zn. 30 Cdo 1257/2016, v němž bylo podrobeno kritice tehdy přezkoumávané rozhodnutí primárně proto, že v otázce nabytí od nevlastníka odvolací soud vycházel z právních závěrů, které však byly další judikaturou Ústavního soudu překonány. Nejvyšší soud v odkazovaném rozsudku nečinil definitivní a kategorické závěry o tom, zda byl nabyvatel nemovitostí v dobré víře, či nikoli. Ústavní stížností napadené rozhodnutí nemůže být - s ohledem na odlišný předmět řízení - v rozporu ani se závěry, na nichž spočívá rozsudek sp. zn. 29 Cdo 1256/2015. Napadeným usnesením neměla být porušena ústavně zaručená základní práva stěžovatelky.
IV./b Vyjádření Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 5
29. Městský soud ve svém vyjádření ze dne 14. 4. 2020 a obvodní soud ve svém vyjádření ze dne 11. 5. 2020 odkázaly na obsah napadených rozsudků. Podle městského soudu argumentace stěžovatelky nepřináší nic nového, s čím by se obecné soudy již nevypořádaly ve svých rozhodnutích. Ústavní stížnost by měla být odmítnuta.
IV./c Vyjádření společnosti UNITED BAKERIES, a. s.
30. Vedlejší účastnice 1 ve svém vyjádření ze dne 11. 11. 2019 (zaslaném i jménem vedlejší účastnice 2, což však nebylo doloženo plnou mocí k jejímu zastupování) vyjádřila přesvědčení, že k namítanému zásahu do základních práv nedošlo. Podle jejího názoru se stěžovatelka, která je společností z nadnárodní developerské skupiny, společně s restituenty záměrně staví do role bezbranné oběti nezákonného zásahu státu v podobě nesprávně provedené restituce, ačkoli se sama nechovala dostatečně obezřetně při uzavírání kupních smluv s restituenty, kteří mají na nesprávnosti restituce rovněž svůj podíl. Její účelová interpretace skutkových okolností případu a relevantních právních norem je nepřípadná a nemůže založit opodstatněnost ústavní stížnosti. Obecné soudy totiž provedly důkladné a úplné dokazování, v jehož rámci byly prokazovány všechny relevantní skutečnosti týkající se výstavby pekárny Jihozápadní město, jakož i uzavření restitučních dohod a později kupních smluv. V žádném jiném řízení takto důkladné důkazní řízení neproběhlo, což platí i pro zmiňované řízení o vylučovací žalobě, jehož účastníkem vedlejší účastnice 1 ani nebyla.
31. Obecné soudy měly dostatečně zohlednit argumentaci stěžovatelky a vypořádat se s otázkou proporcionality postavení a ochrany práv jednotlivých účastníků řízení, jakož i s restitučním aspektem případu. Stěžovatelka záměrně opomíná uvést, že v důsledku pravomocného rozhodnutí o určení vlastnictví pozemků ve prospěch státu má vůči restituentům právo na vydání jimi inkasované kupní ceny za pozemky jako bezdůvodného obohacení. Ostatně v tomto ohledu již zahájila dvě soudní řízení. Restituentům pak zůstává zachován restituční majetkový nárok vůči státu, byť nikoli v podobě nároku na vydání předmětných pozemků. Případná námitka promlčení vznesená ze strany státu vůči takto uplatněnému nároku by byla s ohledem na konstantní judikaturu odmítnuta pro rozpor s dobrými mravy. Pro doplnění celého kontextu věci je třeba uvést, že restituenti v minulosti inkasovali nájemné za užívání pozemků od vedlejší účastnice 2 ve výši přibližně 15 mil. Kč. Inkasovali je bez právního důvodu, ale vzhledem k promlčení již vedlejší účastnice 2 nemůže žádat o jeho vrácení. Není tedy pravdivé tvrzení, že došlo k prohloubení majetkových křivd vůči restituentům či popření smyslu restitucí.
32. Vedlejší účastnice 1 nesouhlasí s tím, že by zde existovala tři kolidující rozhodnutí Nejvyššího soudu. Stěžovatelkou zmiňovaná rozhodnutí byla vydána v rozdílných typech řízení, z nichž každé mělo jiný okruh účastníků a jiný předmět: a) určení vlastnického práva k pozemkům, b) uložení povinnosti k zaplacení nájemného z pozemků a c) vyloučení pozemků ze soupisu konkursní podstaty. Ve dvou řízeních byla otázka vlastnictví pozemků řešena pouze jako předběžná. Ve všech pak byla jejich účastníky uplatňována různá skutková tvrzení a dokazování bylo prováděno v odlišném rozsahu. Na jeho závěrech vznikl skutkový terén, který byl předmětem rozhodování obecných soudů, který ovšem Nejvyšší soud - s výjimkou zcela zjevného excesu - nebyl oprávněn přezkoumávat. Pokud byl v řízení o vylučovací žalobě skutkový stav zjištěn v užším rozsahu, resp. nebyly v něm dostatečně tvrzeny a prokazovány skutečnosti o absenci dobré víry, které byly tvrzeny a prokazovány v určovacím řízení, nelze z rozhodnutí o vylučovací žalobě, která časově předcházela vydání rozhodnutí o určení vlastnictví k pozemkům, cokoli dovozovat. Rozhodnutí vydané v řízení o vylučovací žalobě nemohlo s ohledem na rozdílný okruh účastníků řízení a rozdílný předmět řízení založit překážku věci rozsouzené.
33. Obecné soudy podle vedlejší účastnice 1 neupřednostnily formalistický výklad splnění podmínek restitučních předpisů před smyslem restitucí. Zjištěné vady dohod o vydání věci směřovaly do samého základu restitucí. Nebyly splněny základní podmínky restitučního zákona, neboť pozemky byly vydány jinou než povinnou osobou, navíc byly zastavěny a restituční dohody neobsahovaly ujednání o existenci závazků ze smluv souvisejících s výstavbou pekárny, ačkoli takové závazky existovaly. Každý jeden z těchto důvodů by sám o sobě obstál jako důvod neplatnosti dohody. Restituce měla napravit historické majetkové křivdy, ale podle pevně daných pravidel. Rozhodně neumožňovala státním orgánům nakládat libovolně s majetkem státu, tedy vydávat majetek, který být vydáván neměl, či vydávat majetek k tomu nepříslušným subjektem.