34. Z pohledu stěžovatelky šlo ve věci primárně o otázku možného nabytí vlastnictví od nevlastníka tzv. dobrověrným nabyvatelem za účinnosti občanského zákoníku 1964. V době uzavření kupních smluv mezi právní předchůdkyní stěžovatelky a restituenty probíhalo několik soudních řízení o plnění, konkrétně o zaplacení nájemného za užívání pozemků, v jejichž rámci vedlejší účastnice 2 jako tehdejší vlastnice budov uváděla opakovaně argumenty o tom, že restituenti nejsou vlastníky pozemků. V té době sice neprobíhalo žádné řízení o určení vlastnického práva k pozemkům, existovaly již ale rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 15. 3. 2004 sp. zn. 22 Cdo 1361/2003 a ze dne 16. 12. 2004 sp. zn. 33 Odo 1024/2002, v nichž dovolací soud shledal restituční dohody neplatnými. Jedno z těchto rozhodnutí bylo i přílohou kupní smlouvy.
35. Pro prolomení dobré víry není nutné autoritativní zpochybnění vlastnictví. Stačí, že se osoba, která se jí dovolává, jakýmkoli způsobem seznámí se skutečnostmi, jež objektivně mohou dobrou víru prolomit. I žaloba podaná proti katastrálnímu vlastníkovi žalobcem, který zjevně není aktivně věcně legitimován, může obsahovat vylíčení skutečností, které bez ohledu na zamítnutí této žaloby prolamují dobrou víru tohoto vlastníka. Vedlejší účastnice 1 připomíná, že v případě sporu vedeného před obvodním soudem pod sp. zn. 7 C 232/92 došlo k zamítnutí žaloby vedlejšího účastníka 9 pro nedostatek naléhavého právního zájmu (šlo o žaloby na určení neplatnosti restitučních dohod, nikoli určení vlastnického práva). V případě sporu vedeného před obvodním soudem pod sp. zn. 15 C 124/2004 došlo k zamítnutí žaloby vedlejší účastnice 2 z důvodu nedostatku aktivní věcné legitimace, kdy tato žalovala určení vlastnického práva pro sebe a nepodařilo se jí prokázat, že by se v rámci privatizace sama stala vlastníkem pozemků. Ani v jednom z těchto řízení nebylo právně závazným způsobem určeno ani jinak potvrzeno, že vlastníky pozemků jsou restituenti a že jejich restituční dohody jsou platné. V případě restituentů obecné soudy naopak posléze dovodily, že tito nebyli v dobré víře od samého počátku, protože věděli, kdo je povinnou osobou, i to, že pozemky jsou zastavěné. Stěžovatelka neměla žádné rozhodnutí či jiný relevantní důkaz, který by prokazoval, že restituenti jsou skutečnými vlastníky pozemků.
36. Tvrzení stěžovatelky o tom, že určovací žaloba byla podána účelově s cílem oslabit její dobrou víru, označuje vedlejší účastnice 1 za absurdní. Žaloba byla podána z důvodu nutnosti závazné deklarace skutečného vlastníka pozemků pro účely placení úhrady za jejich užívání. V době podání žaloby bylo vůči vedlejší účastnici 2 vedeno množství soudních řízení o plnění za užívání pozemků, která byla iniciována restituenty a stěžovatelkou. Již od roku 2001 totiž vedlejší účastnice 2 dobrovolně neplatila nájemné, protože zpochybňovala vlastnické právo restituentů k předmětným pozemkům. Nyní posuzovaná žaloba se týkala určení ve prospěch státu, neboť v minulosti bylo závazně určeno, že vedlejší účastnice 2 vlastníkem pozemků není. Nejvyšší soud zároveň opakovaně rozhodl, že restituční dohody jsou neplatné, což znamená, že vlastníkem pozemků zůstal stát.
37. Z obsahu spisu podle vedlejší účastnice 1 jednoznačně vyplývá, že restituenti prodali část svého majetku v souvislosti s výstavbou pekárny Jihozápadní město právě vedlejšímu účastníkovi 9, vyslovili souhlas s výstavbou pekárny a byla jim doručována správní rozhodnutí související se samotným procesem výstavby pekárny, jejímž stavebníkem a investorem byl právě vedlejší účastník 9. Restituenti tedy věděli, kdo pozemky drží a že je na nich kompletně vybudovaná pekárna, která byla i částečně zkolaudována. Původní pozemky tak byly vydávány zastavěné, ačkoli pro takový případ zákon znal institut finančních náhrad. Všechny tyto skutečnosti nemohou být ignorovány jen kvůli prohlášení státního podniku Státní statek hl. m. Prahy v restitučních dohodách nebo registraci restitučních dohod státním notářstvím. Protože restituenti dobře znali skutkový stav věci, nelze omluvit jejich právní omyl, že se namísto finanční náhrady domáhali vydání původně odňatých pozemků a že za tímto účelem uzavřeli restituční dohody s uvedeným státním podnikem. Místo toho musí nést následky s tím spojené a nelze na ně nahlížet jako na jakési oběti podané žaloby nebo nesprávného postupu státu.
38. Restituenti se nemohou účinně dovolávat ani presumpce správnosti veřejných aktů z důvodu registrace dohod státním notářstvím či navazujících dědických řízení. V daném případě nejde stricto sensu o výkon veřejné moci, ale o uzavření dvoustranné dohody. Uplatní se zde zásada vigilantibus iura scripta sunt, která platí stejně pro všechny účastníky tohoto řízení a jejíž naplnění musí být u všech posuzováno stejnou optikou při zachování zásady rovnosti účastníků. Tím není zpochybněna existence samotného restitučního nároku. Není ani pravda, že stát o předmětné pozemky nestojí. K jejich zahrnutí do konkursní podstaty úpadce vedlejšího účastníka 9 došlo ostatně právě z podnětu Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových (dále též jen "Úřad").
39. Na doplnění ústavní stížnosti reagovala vedlejší účastnice 1 replikou ze dne 10. 2. 2020, v níž shrnula své hlavní argumenty a stručně reagovala na odkazy na jednotlivá rozhodnutí Ústavního soudu, které stěžovatelka uvedla na podporu svých tvrzení. Vedlejší účastnice 1 navrhuje, aby byla ústavní stížnost odmítnuta, případně zamítnuta.
IV./d Vyjádření Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových
40. Úřad ve svém vyjádření ze dne 27. 4. 2020 uvedl, že stěžovatelka v ústavní stížnosti ve značné míře pouze opakuje argumentaci, která již byla obecnými soudy důsledně posouzena. Jejich rozhodnutí byla přesvědčivým způsobem odůvodněna a pro složitost věci na ně postačí odkázat. Lze nicméně dodat, že uzavření absolutně neplatných dohod o vydání věci nelze označit za toliko "formální pochybení státu při napravování této křivdy". Nesplnění zákonných podmínek pro obnovení původního právního stavu nelze zhojit poukazováním na křivdu, která byla oprávněným osobám způsobena. Obecné soudy přitom shledaly hned tři různé důvody, pro něž byly dohody o vydání pozemků oprávněným osobám absolutně neplatné. Jedním z nich bylo porušení ustanovení § 10 odst. 4 tohoto zákona, podle něhož se pozemek, na němž je umístěna stavba, která byla zřízena až po jeho převzetí státem, nevydává. Bylo-li v restitučních věcech od počátku rozhodnutím zákonodárce nevracet oprávněným osobám pozemky zastavěné po přechodu na stát stavbou, nelze nyní tvrdit, že obecné soudy nerespektovaly smysl a účel restitučního zákonodárství.
41. Předmětná restituce podle Úřadu nemá podklad v žádném rozhodnutí, které by mohlo požívat presumpce správnosti, nýbrž jen v dohodě oprávněné a povinné osoby, kterou byla právnická osoba, která věc držela ke dni účinnosti zákona. Jak bylo v řízení prokázáno, tyto osoby nepochybně nebyly při uzavírání dohody v dobré víře. Samotné plynutí času nemůže zhojit neplatnost restitučních dohod, když navíc, jak vyplývá z provedených důkazů, restituenti čelili zpochybnění těchto dohod bezprostředně po jejich uzavření. Ústavní stížnost by měla být zamítnuta.
IV./e Replika stěžovatelky
42. Stěžovatelka využila možnosti reagovat na každé z uvedených vyjádření ve svých replikách ze dne 29. 5. 2020. V nich zopakovala některé námitky směřující proti napadeným rozhodnutím. Obecným soudům vytýká, že se s řadou těchto námitek, včetně odkazů na relevantní judikaturu, nevypořádaly, případně jen odkázaly na ustálenou judikaturu, aniž by ji specifikovaly. Souhlasit nelze ani s tvrzeními Úřadu, že obecnými soudy konstatovaný důvod neplatnosti restitučních dohod není toliko formálním, že v jeho důsledku nedochází k nerespektování smyslu a účelu restitučního zákonodárství a že se v dané věci neuplatní presumpce správnosti aktů státních orgánů.
43. Na jednotlivé části vyjádření vedlejší účastnice 1 reagovala stěžovatelka ve shodě se svou původní argumentací. Nad rámec již uvedeného dodala, že dlouhodobě nesouhlasí s tezí, že rozhodnutí o vyloučení věci z konkursní podstaty je platné jen mezi stranami a že otázka vlastnictví pozemků je v něm řešena jen jako předběžná, pročež nejde o věc pravomocně rozhodnutou ve vztahu k řízení o určení vlastnického práva. Správce konkursní podstaty vedlejšího účastníka 9 nemohl podat žalobu na určení vlastnického práva. Předmětné pozemky mohl pouze zahrnout do konkursní podstaty s tím, aby se původní vlastníci těchto pozemků domáhali jejich vyloučení, k čemuž také úspěšně došlo. Skutečnost, že správce konkursní podstaty musel postupovat takto, ale nemůže být přičítána k tíži stěžovatelky v tom smyslu, že díky tomu není dána překážka věci rozsouzené a že lze žalovat znovu směrem k určení vlastnického práva.
IV./f Ústní jednání
44. Ústavní soud rozhodl ve věci podle § 44 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu") bez nařízení ústního jednání, protože od něj nebylo možné očekávat další objasnění věci.
V. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
45. Ústavní soud je příslušný k projednání návrhu. Ústavní stížnost je přípustná (stěžovatelka neměla k dispozici jiné zákonné procesní prostředky k ochraně práva ve smyslu § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu), byla podána včas a splňuje i všechny zákonem stanovené formální náležitosti, včetně podmínky právního zastoupení advokátem (§ 29 až 31 zákona o Ústavním soudu). Osobou k tomu oprávněnou byla ovšem podána pouze ve vztahu k těm výrokům napadených rozhodnutí, jimiž bylo rozhodováno o právech nebo povinnostech stěžovatelky. Jen v této části mohla napadená rozhodnutí zasáhnout do jejích základních práv a svobod.
46. Oprávnění stěžovatelky podat ústavní stížnost tak bylo v případě napadeného usnesení Nejvyššího soudu shledáno u výroku II, kterým bylo rozhodnuto o odmítnutí jí podaného dovolání, výroku III, kterým bylo rozhodnuto o její povinnosti k náhradě nákladů dovolacího řízení vůči vedlejší účastnici 1, a výroku IV, jímž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení mezi ostatními účastníky řízení, tedy i mezi stěžovatelkou a ostatními účastníky. Pokud jde o rozsudek městského soudu, předmětné oprávnění bylo dáno v rozsahu, v němž ústavní stížnost směřovala proti části výroku I, jímž byl potvrzen výrok I napadeného rozsudku obvodního soudu, dále výrokům II a III, kterými byly změněny výroky IV a VI napadeného rozsudku obvodního soudu, a výroku VII, kterým bylo rozhodnuto, že ve vztahu mezi vedlejšími účastníky 1 a 2 a stěžovatelkou nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Napadený rozsudek obvodního soudu byla nakonec stěžovatelka oprávněna napadnout ve výroku I, kterým bylo ve vztahu mezi vedlejšími účastnicemi 1 a 3 a stěžovatelkou určeno vlastnické právo státu k předmětným pozemkům, ve výroku IV, kterým bylo rozhodnuto o povinnosti vedlejší účastnice 3 a stěžovatelky zaplatit náhradu nákladů řízení vedlejší účastnici 1, a ve výroku VI, kterým bylo rozhodnuto o povinnosti vedlejší účastnice 2 zaplatit stěžovatelce náhradu nákladů řízení.
47. Výroky I napadeného usnesení Nejvyššího soudu, zbylou částí výroku I a výroky IV až VI a VIII až X napadeného rozsudku městského soudu a výroky II, III, V a VII až XIII napadeného rozsudku obvodního soudu (jejich obsah je blíže specifikován v bodech 3 až 5 a 13 tohoto nálezu) nebylo rozhodováno o právech a povinnostech stěžovatelky, pročež byla ústavní stížnost v tomto rozsahu podána osobou k tomu zjevně neoprávněnou.
VI. Posouzení důvodnosti ústavní stížnosti
48. Poté, co se Ústavní soud seznámil s argumentací stěžovatelky, vyjádřeními účastníků a vedlejších účastníků řízení a obsahem příslušného spisu, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná.
49. V řízení o ústavních stížnostech [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), § 72 a násl. zákona o Ústavním soudu] Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) přezkoumává rozhodnutí či postup orgánů veřejné moci jen z toho hlediska, zda jimi nedošlo k porušení ústavně zaručených základních práv a svobod.
50. Stěžovatelka je přesvědčena, že je vlastnicí předmětných pozemků, a ústavní stížností proti napadeným rozhodnutím rozporuje závěry obecných soudů, podle nichž je vlastníkem těchto pozemků stát. Ústavní soud spatřuje východisko pro ústavněprávní posouzení věci v tvrzeném porušení základního práva stěžovatelky na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny, jehož součástí jsou také záruky spravedlivého procesu vztahující se jak ke skutkovým zjištěním obecných soudů, jež jsou výsledkem hodnocení provedených důkazů, tak k navazujícím právním závěrům. Rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními nebo mezi skutkovými zjištěními a právními závěry soudu by měl za následek porušení tohoto základního práva účastníka řízení, jestliže by šlo o rozpor "extrémní" neboli zpochybňující výsledek řízení [nález ze dne 3. 11. 1994 sp. zn. III. ÚS 150/93 (N 49/2 SbNU 87), nález ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257)]. Zárukám spravedlivého procesu by neodpovídal ani výklad podústavního práva, jenž by zjevně a neodůvodněně vybočoval ze standardů výkladu, který je v soudní praxi respektován, resp. který odpovídá všeobecně akceptovatelnému (doktrinárnímu) chápání dotčených právních institutů [nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471)]. Protože předmětem řízení o určovací žalobě vedlejší účastnice 1 bylo určení vlastnického práva státu k pozemkům, u nichž byla původně v katastru nemovitostí jako jejich vlastnice zapsána stěžovatelka, bylo třeba se zabývat také otázkou, zda napadenými rozhodnutími nebylo porušeno její základní právo vlastnit majetek podle čl. 11 odst. 1 Listiny.
51. Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí z hlediska uplatněných námitek stěžovatelky. Z výše uvedených ústavněprávních hledisek se předně zabýval existencí naléhavého právního zájmu vedlejší účastnice 1 na určení vlastnického práva státu k předmětným pozemkům. Předmětem jeho posouzení ale byly také některé otázky hmotného práva, na jejichž řešení závisel výsledek řízení o určovací žalobě, jakož i samotný závěr obecných soudů o tom, že restituenti, resp. jejich právní nástupci, nebyli v dobré víře, že jim předmětné pozemky patří. Pakliže by i obstál závěr o neplatnosti dohod o vydání věci, bylo třeba zvážit, zda se restituenti, resp. jejich právní nástupci, nemohli stát vlastníky předmětných pozemků vydržením, případně, zda stěžovatelka, resp. její právní předchůdkyně, i přesto nemohla nabýt vlastnické právo k předmětným pozemkům na základě kupních smluv uzavřených s restituenty v důvěře v zápis jejich vlastnického práva v katastru nemovitostí.
VI./a Předpoklady řízení o určovací žalobě vedlejší účastnice 1
52. K jednotlivým otázkám procesního práva Ústavní soud uvádí, že podle § 80 občanského soudního řádu [dříve § 80 písm. c) občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2013] se lze domáhat žalobou určení, zda tu právní poměr nebo právo je či není, je-li na tom naléhavý právní zájem. Jestliže si stěžovatelka klade otázku, zda vedlejší účastnice 1 může mít naléhavý právní zájem na určení vlastnického práva státu k předmětným pozemkům, je nutno zdůraznit, že uvedené ustanovení nevylučuje existenci takovéhoto zájmu i na určení právního poměru mezi žalovaným a třetí osobou (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2011 sp. zn. 30 Cdo 3378/2009). Obecné soudy v napadených rozhodnutích vysvětlily, z jakého důvodu žaloba na určení byla způsobilá vytvořit pevný právní základ pro právní vztahy účastníků, aby se předešlo případným dalším sporům o plnění. Tomuto posouzení, které je výkladem podústavního práva, nelze z ústavněprávního hlediska nic vytknout.
53. Ústavní stížností není přímo namítáno nerespektování překážky věci rozsouzené podle § 159a odst. 4 občanského soudního řádu, jež měla být založena pravomocným rozsudkem městského soudu č. j. 58 Cm 5/2011-231, kterým byly na základě žaloby právní předchůdkyně stěžovatelky z konkursní podstaty úpadce vedlejšího účastníka 9 vyloučeny předmětné pozemky z důvodu, že měly být v jejím vlastnictví (viz body 11 a 12 tohoto nálezu). Ústavní soud se nicméně ztotožňuje se závěrem, že rozsudek městského soudu byl vydán v řízení, které mělo jiný předmět a účastníky, byť v něm vlastnické právo k předmětným pozemkům bylo řešeno jako otázka předběžná, a proto tento rozsudek nemohl založit překážku věci rozsouzené ve vztahu k řízení o určovací žalobě, o níž bylo rozhodnuto napadenými rozhodnutími.
54. Námitky stěžovatelky nyní směřují až k tvrzenému nerespektování právních závěrů obsažených v rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 1256/2015, kterými bylo ve věci uvedené vylučovací žaloby zamítnuto dovolání. V tomto rozsudku dovolací soud shledal platnost dohod o vydání věci, jakož i dobrou víru stěžovatelky, resp. její právní předchůdkyně, v to, že se na základě kupní smlouvy s restituenty stala vlastnicí předmětných pozemků. Ústavní soud se s otázkou platnosti dohod o vydání věci věcně vypořádá níže v rámci posouzení otázek hmotného práva. Na tomto místě je však třeba podotknout, že uvedený rozsudek, kterým byla otázka existence právního poměru nebo práva řešena v jiné věci pouze jako otázka předběžná, nezavazoval Nejvyšší soud ke stejným závěrům i v napadeném usnesení. Nejvyšší soud v tomto usnesení vycházel z odlišného skutkového stavu zjištěného soudy nižších stupňů.
VI./b Platnost dohod o vydání věci
55. Zákon o zmírnění následků některých majetkových křivd jako jeden z restitučních zákonů umožnil, aby se fyzické nebo soukromé právnické osoby domohly zmírnění majetkových křivd, které jim způsobil stát za komunistického režimu odnětím vlastnického práva k nemovitým, popřípadě movitým věcem některým ze způsobů uvedených v § 1 tohoto zákona, a to i když se tak stalo podle vládního nařízení č. 15/1959 Sb. Jednou z forem tohoto zmírnění bylo vydání těchto věcí původním vlastníkům. Mělo k němu dojít na základě dohod o vydání věci podle § 5 odst. 2 zákona o zmírnění následků některých majetkových křivd, které byly povinny uzavřít povinné osoby s oprávněnými osobami v případě, že tyto včas učinily písemnou výzvu a byly k tomu splněny i další zákonem stanovené podmínky. Stát tak zajistil uspokojení restitučních nároků touto formou uložením povinnosti k vydání věcí právnickým osobám, které je ke dni účinnosti uvedeného zákona držely.
56. Provedení restitucí prostřednictvím dohod o vydání věci uzavíraných mezi povinnými osobami a oprávněnými osobami (místo toho, aby k jejich provedení došlo vždy akty veřejné moci) bylo s ohledem na rozsah odňatého majetku, který měl být vydán, nejen praktickým, ale v dané situaci i nezbytným řešením. Zákonodárce nekladl důraz jen na to, aby byly restituce provedeny, ale také na to, aby se tak stalo rychle, neboť šlo o součást širších změn, které měly co nejdříve umožnit obnovení standardních vlastnických vztahů a přechod od centrálně plánované ekonomiky k ekonomice tržní. Vzhledem k tomu, že dohody o vydání věci neměly povahu aktu veřejné moci, nýbrž šlo o dvoustranné právní úkony (nyní právní jednání) subjektů, z nichž žádný nebyl ve vztahu k tomu druhému ve vrchnostenském postavení, vztahovala se na ně obecná úprava občanskoprávních vztahů. Tento právní úkon (nyní právní jednání) tak mohl být neplatný podle § 39 občanského zákoníku 1964, jestliže by svým obsahem nebo účelem odporoval zákonu nebo jej obcházel anebo se příčil dobrým mravům. Nelze ostatně připustit, aby případná nezákonnost těchto dohod nemohla mít žádný vliv na jejich platnost, protože by to fakticky otevíralo prostor pro zneužití tohoto institutu za jiným než zákonem stanoveným účelem, například vydáním majetku státu, na který se zákon o zmírnění následků některých majetkových křivd vůbec nevztahoval.
57. Obecné soudy shledaly neplatnost dohod o vydání věci podle § 39 občanského zákoníku 1964 v tom, že nebyly splněny zákonné předpoklady pro vydání předmětných pozemků podle § 4 odst. 1 a § 10 odst. 1 a 4 zákona o zmírnění následků některých majetkových křivd. Zjednodušeně řečeno, předmětné pozemky měly být vydány jinou než povinnou osobou, neměly obsahovat náležitost v podobě ujednání o tom, zda a v jakém rozsahu oprávněná osoba přejímá práva a závazky z některých již existujících smluv týkajících se vydávané věci, a jejich vydání měla bránit překážka zastavěnosti. Nesplnění kteréhokoli z těchto předpokladů bylo obecnými soudy považováno za dostatečný důvod pro závěr o neplatnosti.
58. Ústavní soud přisvědčil závěrům obecných soudů potud, že dohody o vydání věci byly v rozporu s § 10 odst. 4 zákona o zmírnění následků některých majetkových křivd, podle něhož pozemek, na němž je umístěna stavba, která byla zřízena až po převzetí pozemku státem, se nevydává, a oprávněné osobě přísluší peněžní náhrada. Důvodem této překážky je zamezení kolize s veřejným zájmem nebo právy třetích osob vztahujícími se k předmětné stavbě. Brání se tím tomu, aby docházelo k vydávání pozemků zatížených existencí stavby, u nichž by bylo vyloučeno či omezeno jejich využití ze strany restituentů za původním účelem. Obecné soudy měly za prokázané a stěžovatelka v ústavní stížnosti nijak nerozporovala, že na předmětných pozemcích se nachází stavba pekárny, resp. areál pekárny sestávající z několika staveb. Již z tohoto důvodu byla dána zákonná překážka vydání, jež působila neplatnost dohod o vydání věci uzavřených mezi státním podnikem Státní statek hl. m. Prahy a restituenty [srov. nález ze dne 20. 9. 2000 sp. zn. I. ÚS 45/2000 (N 133/19 SbNU 213), jehož závěry, byť vyslovené ve vztahu k § 11 odst. 1 písm. c) zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o půdě"), se přiměřeně uplatní i u vydání věci podle zákona o zmírnění následků některých majetkových křivd]. Nešlo přitom o případ, kdy osoba, která vydala předmětné pozemky, měla k tomuto majetku dispoziční právo umožňující jí převést vlastnické právo k těmto pozemkům na oprávněné osoby i mimo rámec restitučních předpisů, a proto mohla učinit autonomní projev vůle směřující k jejich vydání [srov. nález ze dne 4. 11. 1998 sp. zn. II. ÚS 236/97 (N 133/12 SbNU 259)]. V daném případě byla nemovitost vydána právnickou osobou, které - bez ohledu na to, zda byla či nebyla povinnou osobou podle § 4 odst. 1 zákona o zmírnění následků některých majetkových křivd - svědčilo právo hospodaření s národním majetkem, v důsledku čehož byla omezena povinnostmi při této správě (zejména podle zákona č. 109/1964 Sb., hospodářský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 1991) a nemohla pozemky vydat bez zákonného důvodu.
59. Již zjištěný rozpor dohod o vydání věci s § 10 odst. 4 zákona o zmírnění následků některých majetkových křivd podle Ústavního soudu dostatečně opodstatňuje závěr o jejich neplatnosti. Za této situace tak nebylo nezbytné zabývat se otázkou, zda by neplatnost uvedených dohod zakládala i samotná skutečnost, že k vydání pozemků došlo jinou než povinnou osobou podle § 4 odst. 1 zákona o zmírnění následků některých majetkových křivd, v daném případě státním podnikem, který věc ve vlastnictví státu ke dni účinnosti tohoto zákona nedržel, případně zda by tento následek bylo možné spojovat i s nesplněním náležitosti podle § 10 odst. 1 uvedeného zákona. Neznamená to však, že se Ústavní soud se souvisejícími závěry obecných soudů bez dalšího ztotožňuje.
60. V minulosti se Ústavní soud nezabýval otázkou, zda vydání věci jinou než povinnou osobou podle § 4 odst. 1 zákona o zmírnění následků některých majetkových křivd musí nezbytně vést k závěru o neplatnosti dohody o vydání věci. Vyjádřil se pouze k otázce, zda je možné přiznat účinky i takové výzvě k vydání věci, která směřovala vůči jiné než povinné osobě. V této souvislosti přisvědčil dnes již ustálené rozhodovací praxi obecných soudů, podle níž řada relativně samostatných užívacích institutů svědčících právnickým osobám (dřívějším organizacím), především pak jejich malá přehlednost, komplikovanost, a nikoli jen výjimečná možnost změn v nositeli těchto oprávnění (mnohdy bez vůle vlastníka i bez jeho vědomí), neumožnila uplatnit v zákoně o zmírnění následků některých majetkových křivd jiné vymezení povinné osoby, které by nebylo v rozporu se sledovaným cílem. Oprávněná osoba neměla žádné právo být informována o různých převodech správy a užívání zestátněných věcí, jejichž vlastnictví zpravidla zůstávalo státu, a při vydání tohoto zákona byla pouze odkázána na údaje v evidenci nemovitostí, o jejichž spolehlivosti alespoň pro oblast užívacích vztahů praxe zpravidla nepochybovala. Pokud tak oprávněná osoba vyzve k vydání věci toho, o němž se na základě objektivně zjistitelných údajů (zejména evidence nemovitostí) důvodně domnívá, že věc v rozhodnou dobu drží, má takové podání účinky řádné výzvy podle § 5 odst. 1 zákona o zmírnění následků některých majetkových křivd [rozsudek vrchního soudu ze dne 24. 2. 1993 sp. zn. 3 Cdo 41/92 (14/1994 Sb. NS); na závěry tohoto rozsudku pak odkazuje nález ze dne 11. 12. 1996 sp. zn. II. ÚS 40/95 (N 136/6 SbNU 501)].
61. Ve stejné logice by podle Ústavního soudu nemělo jít k tíži oprávněné osoby, že jí věc vydala osoba, která ji sice v daném okamžiku nedržela, oprávněná osoba s ní však jednala v důvěře, že je osobou povinnou. Z hlediska naplnění účelu zákona o zmírnění následků některých majetkových křivd není podstatné, zda věc, na jejíž vydání má oprávněná osoba nárok, byla vydána jinou než povinnou osobou. Současně ale takovéto vydání nesmí vést k nezákonnému zásahu do jejích práv či práv povinné osoby, jejichž ochraně zákonné vymezení povinné osoby rovněž slouží. V případě předmětných pozemků, které byly ve vlastnictví státu, došlo k jejich vydání oprávněné osobě jiným státním podnikem než tím, který byl k tomu povinen. Jestliže by oprávněná osoba skutečně měla nárok na vydání věci, pak by tímto vydáním došlo k jeho uspokojení, a to bez toho, aby tím byly současně poškozeny povinná osoba nebo stát. Stát by pouze pozbyl vlastnické právo k pozemkům, které beztak měly být vydány povinnou osobou. Důvod neplatnosti dohod o vydání věci proto nelze spatřovat v samotném rozporu s § 4 odst. 1 zákona o zmírnění následků některých majetkových křivd. Tento závěr však nemění nic na tom, že státní podnik Státní statek hl. m. Prahy uzavřel dohody o vydání věcí, jejichž vydání bránila zákonná překážka spočívající v jejich zastavěnosti, čímž byl založen rozpor těchto dohod s § 10 odst. 4 tohoto zákona.
62. Pro úplnost Ústavní soud dodává, že poslední zjištěný důvod nezákonnosti dohod o vydání věci měl spočívat v jejich rozporu s § 10 odst. 1 zákona o zmírnění následků některých majetkových křivd, podle jehož druhé věty sjednala-li povinná osoba před dnem uzavření dohody o vydání věci smlouvu o dodávce stavebních prací, o rekonstrukci nebo o modernizaci vydávané nemovitosti, popřípadě jinou smlouvu týkající se vydávané věci, musí dohoda obsahovat ujednání o tom, zda a v jakém rozsahu přejímá oprávněná osoba práva a závazky z této smlouvy. Ani v tomto případě nemůže být závěr o neplatnosti dohod učiněn mechanicky, bez přihlédnutí k tomu, že oprávněná osoba vůbec nemusela mít o takovýchto smlouvách vědomost. I zde je třeba klást na první místo účel restitučních zákonů, který nesmí být zmařen opomenutím na straně povinné osoby. Platnost dohody o vydání věci nemůže záviset na tom, zda povinná osoba informovala oprávněnou osobu o uvedených smluvních stranách, obzvlášť za situace, kdy součástí dohody mohlo být i ujednání, že oprávněná osoba žádné z těchto závazků nepřejímá, čímž zůstává zachován dosavadní stav. Bylo na povinné osobě, aby takovéto ujednání v dohodě o vydání věci zajistila.
VI./c Vydržení vlastnického práva k předmětným pozemkům
63. Závěr o neplatnosti dohod o vydání věci ještě neznamená, že jednotliví restituenti nemohli nabýt vlastnické právo jiným způsobem, včetně případného vydržení podle § 134 občanského zákoníku 1964. Podle obecných soudů k tomu ale nedošlo. Vydržení měla bránit chybějící dobrá víra restituentů, resp. jejich právních nástupců, že jim předmětné pozemky patří. V průběhu desetileté vydržecí doby se totiž měli jednoznačně dozvědět o skutečnostech, které u nich při zachování běžné a normální opatrnosti v objektivním smyslu a současně při jednoznačném znění zákona o zmírnění následků některých majetkových křivd mohly a měly od počátku vyvolat důvodné pochybnosti o tom, zda jim předmětné pozemky byly vydány v souladu s tímto zákonem.
64. Ústavní soud konstatuje, že skrze vydržení jakožto zákonem stanoveného způsobu originárního nabytí vlastnického práva podle § 134 občanského zákoníku 1964 se do vlastnických vztahů promítá princip právní jistoty jako jeden z komponentů právního státu podle čl. 1 odst. 1 Ústavy. Vydržením je poskytována ochrana dobré víře nabyvatele a s ní spojenému legitimnímu očekávání ve vznik jeho vlastnického práva v kolizi s vlastnickým právem původního vlastníka. Zákonná úprava v podstatě sleduje účel nalézt spravedlivou rovnováhu mezi oběma protichůdnými zájmy, kdy povinnost k jejímu nalezení vyplývá přímo z ústavního pořádku (nález sp. zn. I. ÚS 2219/12).
65. Základním předpokladem vydržení je dobrá víra nabyvatele podle § 130 odst. 1 občanského zákoníku 1964. Držitel se musí domnívat, že mu věc nebo právo patří, i když tomu tak ve skutečnosti není. Při posuzování otázky, zda byl držitel v tomto ohledu "se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře", je třeba vycházet z toho, zda při zachování náležité opatrnosti, tedy běžné opatrnosti, kterou lze s přihlédnutím k okolnostem konkrétního případu po každém subjektu práva požadovat, měl či mohl mít během vydržecí doby důvodné pochybnosti o tom, že mu věc nebo právo patří. Vychází se z toho, jak by takovouto situaci posoudil průměrný člověk při zachování obvyklé opatrnosti. Omyl držitele, ať už skutkový, nebo právní, ze kterého vychází přesvědčení držitele o existenci držené věci nebo práva, musí být omluvitelný. Skutečnost, zda držitel je se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, je třeba vždy hodnotit objektivně, a nikoli pouze ze subjektivního hlediska samotného účastníka neboli z hlediska jeho osobního přesvědčení. Držitel není "se zřetelem ke všem okolnostem" v dobré víře v případě, že je sice subjektivně přesvědčen, že mu věc nebo právo patří, avšak při zachování obvyklé opatrnosti by musel vědět, že tomu tak není.
66. Dobrá víra držitele se musí vztahovat i k okolnostem, za nichž vůbec mohlo věcné právo vzniknout, tedy i k právnímu titulu (právnímu důvodu), na jehož základě mohlo držiteli vzniknout vlastnické právo. To ovšem neznamená, že takový titul musí být dán. Postačí, že držitel je se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že tu takový domnělý právní titul je. Povinnost tvrdit a prokázat tyto okolnosti tíží toho, kdo tvrdí, že došlo k nabytí vlastnického práva vydržením. Okolnosti a z nich vyplývající právní důsledky uchopení držby je přitom třeba zkoumat u každého držitele zvlášť. Nedostatek dobré víry předchůdce nevylučuje dobrou víru dalšího držitele (např. nebyl-li zůstavitel v dobré víře, nevylučuje to dobrou víru dědice) [k otázce dobré víry blíže např. usnesení ze dne 3. 6. 2004 sp. zn. III. ÚS 50/04 (U 35/33 SbNU 545), nález ze dne 2. 4. 2019 sp. zn. IV. ÚS 2000/18 (N 52/93 SbNU 193)].
67. Při posuzování dobré víry restituentů, resp. jejich právních nástupců, podle § 130 odst. 1 občanského zákoníku 1964 bylo nezbytné zohlednit specifickou povahu dohod o vydání věci uzavřených podle § 5 odst. 2 zákona o zmírnění následků některých majetkových křivd. Součástí uvedeného zákona nebyly dostatečné procesní záruky, které by umožnily napravit případný omyl oprávněné osoby spočívající v tom, že se domáhala uspokojení svého restitučního nároku jiným způsobem, než který v její věci zákon umožňoval. Jak nárok na vydání věci, tak nárok na poskytnutí náhrady bylo třeba uplatnit samostatnou výzvou ve lhůtě 6 měsíců ode dne účinnosti zákona. V prvním případě tak bylo třeba podle § 19 odst. 1 zákona o zmírnění následků některých majetkových křivd učinit u povinné osoby, ve druhém případě zase podle § 19 odst. 3 tohoto zákona u Ministerstva pro správu národního majetku a jeho privatizaci (nyní Ministerstvo financí). Žádná z těchto výzev neměla právní účinky druhé z nich (srov. usnesení ze dne 10. 2. 1998 sp. zn. II. ÚS 60/97). Rovněž je třeba zdůraznit, že oprávněná osoba si nemohla zvolit způsob uspokojení svého restitučního nároku. Zákon stanovil, kdy může požadovat vydání věci a kdy jí naopak náležela pouze náhrada.
68. Bylo tedy na oprávněné osobě, aby sama zvážila obsah jí uplatňovaného restitučního nároku a podle toho zvolila způsob jeho uplatnění, ačkoli potřebnými informacemi pro takovéto posouzení disponoval především stát či jím zřízené právnické osoby, které věc držely. V případě nevydání věci měla oprávněná osoba možnost uplatnit svůj nárok před soudem podle § 5 odst. 4 zákona o zmírnění následků některých majetkových křivd. Zákon však již - na rozdíl od jiných restitučních zákonů (srov. § 13 odst. 3 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, nebo § 16 odst. 3 zákona o půdě) - neupravoval způsob, jakým se může oprávněná osoba poté, co soud shledal důvod neumožňující vydání věci, domoci náhrady. Dodatečná výzva oprávněné osoby na poskytnutí náhrady, jež by reagovala na soudní rozhodnutí, kterým byla pravomocně zamítnuta její žaloba na nahrazení projevu vůle povinné osoby uzavřít dohodu o vydání věci z důvodu, že je na něm umístěna stavba, by byla s ohledem na lhůtu v § 19 odst. 3 zákona o zmírnění následků některých majetkových křivd posouzena Ministerstvem financí jako opožděná [srov. usnesení ze dne 14. 10. 1999 sp. zn. III. ÚS 345/99; poukázat lze i na usnesení ze dne 3. 11. 1994 sp. zn. IV. ÚS 72/94 (U 19/2 SbNU 247) a usnesení ze dne 25. 10. 1999 sp. zn. II. ÚS 318/99]. V případě uvedeného omylu oprávněné osoby by tak nemuselo dojít k uspokojení restitučního nároku ani jiným způsobem a účel restitučního zákona by zůstal nenaplněn.
69. Povinnou osobou podle § 4 odst. 1 zákona o zmírnění následků některých majetkových křivd byla zpravidla právnická osoba (organizace) zřízená státem, u níž bylo možné v době, kdy měl být restituční nárok uplatněn, předpokládat znalost relevantních skutečností vztahujících se k jí držené věci, která jí umožní posoudit splnění zákonných podmínek pro její vydání. V případě oprávněné osoby již ale takovýto předpoklad shledat nelze. Potřebná znalost často závisela na součinnosti jiných osob, které nemusely mít na vydání věci zájem. Uplatnění restitučního nároku oprávněnou osobou bylo zároveň spojeno s výše uvedeným rizikem, že její omyl v právním posouzení obsahu tohoto nároku bude mít za následek nemožnost jeho uspokojení vůbec. Je tedy zjevné, že mezi postavením povinné osoby a oprávněné osoby v právních vztazích podle zákona o zmírnění následků některých majetkových křivd existovala informační asymetrie, která mohla bránit naplnění účelu tohoto zákona. V souladu s principem právní jistoty, vyplývajícím z čl. 1 odst. 1 Ústavy, je proto nezbytné upřednostnit takový výklad a použití relevantního podústavního práva, který uvedenou nerovnost v postavení obou stran dohody zmírňuje tím, že chrání důvěru oprávněné osoby v jednání povinné osoby, na které bylo třeba ve specifickém kontextu restitucí, jež stát prováděl prostřednictvím těchto osob, nahlížet v podstatě obdobně, jakoby šlo o akty státu. Jestliže oprávněná osoba uplatnila u právnické osoby zřízené státem svůj restituční nárok a tato následně shledala jeho oprávněnost a uzavřela s ní dohodu o vydání věci, u které byla provedena registrace státním notářstvím, byla tím založena důvěra oprávněné osoby v platnost takto uzavřené dohody o vydání věci, ledaže by tato důvěra byla vyvrácena jinými okolnostmi. Takto založené důvěře oprávněné osoby náleží ochrana, která je srovnatelná s ochranou důvěry jednotlivce v akty státu [blíže např. nález ze dne 9. 10. 2003 sp. zn. IV. ÚS 150/01 (N 117/31 SbNU 57), nález ze dne 10. 7. 2008 sp. zn. II. ÚS 2742/07 (N 130/50 SbNU 139) nebo nález ze dne 29. 12. 2009 sp. zn. IV. ÚS 42/09 (N 260/55 SbNU 509)].