70. Tato důvěra nemohla zhojit neplatnost dohody o vydání věci ani sama o sobě působit vznik vlastnického práva oprávněné osoby k vydané věci. Musela však být vždy zohledněna při posuzování dobré víry oprávněné osoby podle § 130 odst. 1 občanského zákoníku 1964, že na základě dohody o vydání věci nabyla k této věci vlastnické právo. Oprávněná osoba, od níž nebylo možné očekávat jednoznačné posouzení zákonných podmínek pro vydání věci, mohla v uzavření takovéto dohody zcela legitimně spatřovat ujištění ze strany státu, že k vydání věci došlo v souladu se zákonem. Zbývá jen připomenout § 130 odst. 1 druhou větu občanského zákoníku 1964, podle něhož se v pochybnostech (ohledně dobré víry držitele o tom, že mu věc nebo právo patří) má za to, že držba je oprávněná.
71. V řízení před obecnými soudy bylo prokázáno, že restituenti věděli, resp. s přihlédnutím ke všem okolnostem vědět museli, že na vydávaných pozemcích je umístěn areál pekáren. Členové rodiny Š. měli mít navíc vědomost o výstavbě tohoto areálu již v roce 1987, tedy několik let před tím, než zákon umožnil žádat o vydání těchto pozemků. Podle Ústavního soudu tyto skutečnosti ale ještě nevylučují, že restituenti při uplatnění nároku jednali v omylu skutkovém či právním a že takovýto omyl v kontextu tehdejších restitucí mohl být omluvitelný.
72. Nelze přehlédnout, že státní podnik Státní statek hl. m. Prahy, u něhož restituenti uplatnili svůj restituční nárok, uzavřením dohod o vydání předmětných pozemků restituenty v podstatě ujistil, že podle jeho názoru vydání bylo možné. Přestože tyto pozemky ve smyslu § 4 odst. 1 zákona o zmírnění následků některých majetkových křivd nedržel, měl k nim evidováno právo hospodaření s národním majetkem podle vyhlášky Federálního ministerstva financí č. 119/1988 Sb., o hospodaření s národním majetkem. Stát jeho prostřednictvím vydal restituentům předmětné pozemky, které jim byly v minulosti odňaty, a ti se tak mohli oprávněně domnívat, že na ně bylo převedeno vlastnické právo k nim. Dohody, na jejichž základě k vydání došlo, byly řádně zaregistrovány státním notářstvím a vlastnické právo restituentů bylo zapsáno do evidence nemovitostí a následně evidováno i v katastru nemovitostí. V dalším období bylo vlastnické právo restituentům potvrzováno i soudními rozhodnutími vydanými v dědických řízeních.
73. Všechny tyto skutečnosti podporují závěr, že restituenti byli v dobré víře v nabytí předmětných pozemků do svého vlastnictví. Restituenti mohli v důvěře v jednání státu předpokládat, že státní podnik Státní statek hl. m. Prahy měl všechny relevantní informace ohledně stavu předmětných pozemků, a že pokud je restituentům vydal, pak tomuto vydání nebránilo ani umístění stavby. Ze skutkových zjištění neplynou žádné okolnosti vztahující se k uplatnění restitučního nároku, které by takto založenou dobrou víru vyvracely. Po téměř třiceti letech by byl jakýkoli závěr o tom, z jakého důvodu restituenti žádali o vydání předmětných pozemků navzdory vědomosti o areálu pekáren, a naopak nepožadovali úhradu peněžní náhrady podle § 14 zákona o zmírnění následků některých majetkových křivd, pouhou spekulací. Nelze vyloučit, že restituenti svým podáním především uplatnili svůj restituční nárok s tím, že teprve následně mělo být posouzeno, zda předmětné pozemky lze nebo nelze vydat. V případě jiných restitučních zákonů by takovýto postup možný byl. Rovněž mohlo být z jejich pohledu sporné, zda jsou zastavěny skutečně všechny předmětné pozemky, či jen některé z nich nebo jejich části. Rozhodně jim nelze z pouhého faktu, že měli vědomost o areálu pekáren, přisuzovat úmysl uvést státní podnik, který jim pozemky vydal, v omyl.
74. Stát, který podle obecných soudů předmětné pozemky vlastnil, měl možnost se žalobou domoci určení svého vlastnického práva, nikdy tak však neučinil. Platnost dohod o vydání věci byla sice krátce po jejich uzavření zpochybněna žalobou vedlejšího účastníka 9, který předmětné pozemky držel na základě hospodářské smlouvy se státním podnikem Státní statek hl. m. Prahy, tato žaloba však byla rozsudkem obvodního soudu ze dne 12. 3. 1996 č. j. 7 C 232/92-69 zamítnuta. Tento rozsudek byl následně potvrzen rozsudkem městského soudu ze dne 15. 11. 1996 č. j. 15 Co 296/96-86, který neshledal naléhavý právní zájem uvedeného žalobce na žalovaném určení. Ani případný vyhovující rozsudek, kterým by byla určena neplatnost dohod o vydání věci, by totiž nemohl sloužit jako podklad pro zápis vlastnického práva státu k předmětným pozemkům do katastru nemovitostí. Takovým podkladem by mohl být až rozsudek vydaný v řízení o žalobě na určení vlastnického práva státu k předmětným pozemkům, k jejímuž podání by ale nebyl oprávněn vedlejší účastník 9, nýbrž stát samotný. Stojí za zmínku, že uvedený rozsudek obvodního soudu se platností dohod o vydání věci zabýval meritorně a obvodní soud v něm vyslovil názor, že zákonodárce měl při stanovení překážky vydání podle § 10 odst. 4 zákona o zmírnění následků některých majetkových křivd zcela evidentně na mysli ochranu oprávněných, a nikoli neoprávněných vlastníků stavby. Vedlejší účastník 9 měl být přitom v pozici neoprávněného stavebníka, protože hospodářská smlouva, na jejímž základě na něj mělo být převedeno právo hospodaření, byla neplatná. Tyto závěry krajský soud nicméně nehodnotil, neboť to bylo s ohledem na zjištěný nedostatek naléhavého právního zájmu nadbytečné.
75. Ani v dalším období stát neuplatňoval své vlastnické právo k předmětným pozemkům a nerozporoval platnost dohod o vydání věci. Byli to právě restituenti, kteří se chovali jako vlastníci předmětných nemovitostí a toto jejich jednání bylo ze strany státu uznáváno. Dne 23. 3. 1998 byly uzavřeny dvě nájemní smlouvy k předmětným pozemkům (některým z nich), a to jednak mezi společností ODKOLEK, a. s., a členy rodiny Š., jednak mezi společností ODKOLEK, a. s., a K. H. Posléze společnost ODKOLEK, a. s., sice zpochybnila vlastnické právo restituentů, resp. jejich právních nástupců, k předmětným pozemkům, žaloba, kterou se vůči členům rodiny Š. domáhala zaplacení částky 3 841 838 Kč s příslušenstvím jako bezdůvodného obohacení za období dvou let, byla ovšem zamítnuta rozsudkem ze dne 29. 10. 2003 č. j. 15 C 110/2001-66. Bylo totiž prokázáno, že žalovaní jsou spoluvlastníky pozemků a že žalovaná částka byla uvedenou společností zaplacena na základě platné nájemní smlouvy.
76. Další žalobou směřující vůči členům rodiny Š. se společnost ODKOLEK, a. s., domáhala určení, že je vlastníkem těch předmětných pozemků, k nimž je v katastru nemovitostí evidováno jejich vlastnické právo. Tato žaloba (řízení o ní bylo původně vedeno pod sp. zn. 15 C 111/2001) byla zamítnuta rozsudkem obvodního soudu ze dne 29. 6. 2006 č. j. 15 C 124/2004-405, který byl potvrzen rozsudkem městského soudu ze dne 6. 2. 2007 č. j. 21 Co 524/2006-436; dovolání proti posledně uvedenému rozsudku bylo odmítnuto usnesením Nejvyššího soudu ze dne 15. 10. 2007 sp. zn. 22 Cdo 3984/2007. Důvodem zamítnutí žaloby bylo zjištění, že předmětné pozemky nebyly z důvodu uplatněného restitučního nároku zahrnuty do privatizačního projektu, což odpovídalo § 3 odst. 2 zákona č. 92/1991 Sb., o podmínkách převodu majetku státu na jiné osoby. Z tohoto důvodu nemohly být v rámci privatizace ani převedeny na společnost ODKOLEK, a. s., pročež tato společnost nemohla být věcně legitimována k podání žaloby a nemohla mít na určení svého vlastnického práva naléhavý právní zájem. Nutno dodat, že uvedená rozhodnutí byla vydána až poté, co původní rozsudky krajského soudu a obvodního soudu zrušil Nejvyšší soud. Původně byla žaloba společnosti ODKOLEK, a. s., zamítnuta rozsudkem obvodního soudu ze dne 26. 4. 2002 č. j. 15 C 111/2001-80, ve znění opravného usnesení ze dne 6. 6. 2002 č. j. 15 C 111/2001-88, jenž byl potvrzen rozsudkem městského soudu ze dne 21. 3. 2003 č. j. 12 Co 253/2002-129. Žalovaní členové rodiny Š. byli těmito rozsudky shledáni vlastníky předmětných pozemků na základě platné dohody o vydání věci. Oba rozsudky byly ale zrušeny rozsudkem Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 1361/2003, který shledal tři důvody neplatnosti dohod o vydání věci, z nichž vycházejí i nyní napadená rozhodnutí obecných soudů (viz bod 8 tohoto nálezu). S ohledem na nedostatek naléhavého právního zájmu se však obecné soudy v dalším řízení ve věci tehdejší určovací žaloby těmito důvody dále nezabývaly.
77. Stát začal aktivně uplatňovat vlastnické právo až podnětem Úřadu ze dne 22. 11. 2008 směřujícím vůči správci konkursní podstaty úpadce vedlejšího účastníka 9, který dne 17. 12. 2010 i na jeho základě zapsal předmětné pozemky do konkursní podstaty tohoto úpadce. V tomto období již restituenti, resp. jejich právní nástupci, převedli vlastnické právo k předmětným pozemkům na právní předchůdkyni stěžovatelky, která žalobou požadovala jejich vyloučení z konkursní podstaty. Na jejím základě došlo k vyloučení těchto pozemků z konkursní podstaty rozsudkem městského soudu č. j. 58 Cm 5/2011-231, který byl potvrzen rozsudkem vrchního soudu č. j. 10 Cmo 15/2014-273. Vrchní soud měl za to, že restituenti i právní předchůdkyně stěžovatelky byli při nabývání vlastnického práva k předmětným pozemkům v dobré víře. Dovolání proti tomuto rozsudku bylo zamítnuto již zmíněným rozsudkem Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 1256/2015, který uvedl, že i kdyby dohody o vydání věci byly neplatné, právní předchůdkyně stěžovatelky nabyla vlastnictví k předmětným pozemkům od osob zapsaných jako jejich vlastníci v katastru nemovitostí na základě dobré víry, která nebyla vyvrácena, a tudíž by v souladu se závěry uvedenými v nálezu sp. zn. I. ÚS 2219/12 nabyla vlastnické právo i v případě, že by tyto osoby s ohledem na neplatnost dohod o vydání věci nebyly vlastníky.
78. Z těchto důvodů Ústavní soud nepovažuje závěr o nedostatku dobré víry restituentů, resp. jejich právních nástupců, za udržitelný. Pouhá vědomost restituentů o tom, že se na předmětných pozemcích nachází areál pekáren, u nich sice mohla vyvolat pochybnost, zda tím není založena překážka vydání těchto pozemků nebo alespoň některých z nich, uzavření dohody o vydání věci se státem zřízenou právnickou osobou, její následná registrace a zápis vlastnického práva do evidence nemovitostí, posléze katastru nemovitostí, ovšem představují skutečnosti, které v kontextu výše vymezeného nerovného postavení mezi povinnou osobou a oprávněnou osobou byly způsobilé ujistit restituenty o tom, že vlastnické právo k předmětným pozemkům skutečně nabyli. Stát navíc po dlouhou dobu (přinejmenším do roku 2008) uznával platnost dohod o vydání věci a vlastnické právo restituentů, resp. jejich právních nástupců, k předmětným pozemkům nijak nezpochybňoval. Na tomto závěru nic nemění ani žaloba, kterou podal v roce 1992 státní podnik, vedlejší účastník 9, ani pozdější žaloby společnosti ODKOLEK, a. s. Přestože v nich bylo žalobci akcentováno, že důvodem neplatnosti dohod mohla být i zastavěnost vydávaných pozemků, z hlediska restituentů nešlo o novou skutečnost. Tato skutečnost jim byla známá již v době vydání pozemků a v postupu státu při restituci lze spatřovat dostatečné ujištění restituentů, že z ní nebylo možné dovozovat neplatnost dohod o vydání věci. Zamítnutím uvedených žalob byla dobrá víra restituentů, resp. jejich právních nástupců, opětovně potvrzena.
79. Hodnocení skutkových zjištění ze strany obecných soudů v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny nedostatečně zohlednilo princip právní jistoty vyplývající z čl. 1 odst. 1 Ústavy a s ním spojený princip důvěry v akty státu, ačkoli v případě dohod o vydání věci podle zákona o zmírnění následků některých majetkových křivd muselo jít o nezbytnou součást hodnocení dobré víry restituentů, resp. jejich právních nástupců. Ústavní soud shledal jediný důvod neplatnosti těchto dohod spočívající v rozporu se zákazem vydání pozemků, na nichž je umístěna stavba. Tato skutečnost musela být státnímu podniku, jenž předmětné pozemky ve vlastnictví státu vydal, známá a ze strany státu nebyla ani následnými akty veřejné moci či jiným jednáním zpochybňována. Ze skutkových zjištění zároveň neplyne, že by restituenti uplatnili restituční nárok na vydání předmětných pozemků s úmyslem uvést státní podnik, který jim tyto pozemky vydal, v omyl, nebo s jiným nečestným úmyslem. Vzhledem k výše popsanému nerovnému postavení povinné osoby a oprávněné osoby při uplatňování restitučního nároku podle zákona o zmírnění následků některých majetkových křivd nelze restituentům bez dalšího přičíst k tíži, že správně nezohlednili význam existence areálu pekáren na žádaných pozemcích pro možnost jejich vydání. Stát jim za této situace pozemky vydávat neměl a měl jim vytvořit prostor pro uplatnění nároku na náhradu. Jestliže tak nepostupoval, nelze při zohlednění skutkových zjištění obecných soudů na omyl restituentů nahlížet jinak než jako na omyl omluvitelný. Dobrá víra restituentů, resp. jejich právních nástupců, nebyla provedenými důkazy vyvrácena.
80. Z uvedeného hodnocení dobré víry je zřejmé, že mezi skutkovými zjištěními obecných soudů a jejich právním závěrem, že restituenti, resp. jejich právní nástupci, nemohli vlastnické právo k předmětným pozemkům nabýt vydržením, je extrémní rozpor. Z těchto skutkových zjištění obecných soudů navíc neplyne, že by tato dobrá víra měla zaniknout ještě před uplynutím vydržecí doby 10 let podle § 134 odst. 1 občanského zákoníku 1964, což opodstatňuje závěr, že se restituenti, resp. jejich právní nástupci, vlastníky předmětných pozemků skutečně stali, a mohli tak kupní smlouvou převést nabyté vlastnické právo na právní předchůdkyni stěžovatelky. Tím je zpochybněn výsledek řízení o určovací žalobě vedlejší účastnice 1. Není dán důvod k tomu, aby na základě této žaloby podané téměř 20 let po uzavření dohod o vydání věci došlo k natolik zásadnímu zásahu do právní jistoty zúčastněných subjektů, v jehož důsledku by stěžovatelka jako současná vlastnice předmětných pozemků fakticky pozbyla své vlastnické právo a někdejší restituenti museli nést následky neplatnosti kupních smluv, jimiž toto vlastnické právo na právní předchůdkyni stěžovatelky převedli.
81. Nesprávné posouzení dobré víry restituentů v důsledku nedostatečného zohlednění principu právní jistoty a s ním spojené důvěry v akty státu mělo za následek, že napadenými rozhodnutími bylo porušeno základní právo stěžovatelky na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny, jakož i její základní právo vlastnit majetek podle čl. 11 odst. 1 Listiny. Tento závěr se týká napadených rozhodnutí v rozsahu, v němž byla ústavní stížnost vůči nim shledána přípustnou, s výjimkou výroku III napadeného rozsudku městského soudu a výroku VI napadeného rozsudku obvodního soudu, které se týkají náhrady nákladů řízení mezi vedlejší účastnicí 2 a stěžovatelkou a na něž se výše uvedené závěry Ústavního soudu nevztahují.
82. Ostatními námitkami stěžovatelky, jež se týkaly možnosti nabytí vlastnického práva od nevlastníka či nejednotného rozhodování Nejvyššího soudu při posuzování platnosti jí uzavřených dohod o vydání věci, se Ústavní soud nezabýval, protože by to bylo nadbytečné. Porušení základního práva stěžovatelky nebylo shledáno u výroku III napadeného rozsudku městského soudu a výroku VI napadeného rozsudku obvodního soudu, jimiž sice bylo také rozhodováno o jejích právech a povinnostech, tyto výroky však nebyly závislé na ostatních výrocích napadených rozhodnutí, jimiž došlo k porušení základních práv a svobod stěžovatelky. Žádná jiná argumentace ve vztahu k těmto výrokům nebyla uplatňována.
VII. Závěr
83. Lze tak uzavřít, že napadeným usnesením Nejvyššího soudu ve výrocích II, III a IV, napadeným rozsudkem městského soudu v části výroku I, kterou se potvrzuje výrok I rozsudku obvodního soudu, a ve výrocích II a VII a napadeným rozsudkem obvodního soudu ve výrocích I a IV bylo porušeno základní právo stěžovatelky na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny, jakož i její základní právo vlastnit majetek podle čl. 11 odst. 1 Listiny. Ústavní soud proto podle § 82 odst. 1, odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu v tomto rozsahu vyhověl ústavní stížnosti stěžovatelky (výrok I) a podle § 82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu tyto části napadených rozhodnutí zrušil (výrok II). V části, ve které ústavní stížnost směřovala proti výroku III napadeného rozsudku městského soudu a výroku VI napadeného rozsudku obvodního soudu byla ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnuta pro zjevnou neopodstatněnost a ve zbytku podle § 43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu jako podaná osobou k tomu zjevně neoprávněnou (výrok III). Bude povinností obecných soudů, aby vázány právním názorem Ústavního soudu (čl. 89 odst. 2 Ústavy) znovu rozhodly o žalobě vedlejší účastnice 1 na určení vlastnického práva státu k předmětným pozemkům.