41. Vedlejší účastnice se snaží Ústavní soud přesvědčit, že vypořádání neplatné kupní smlouvy uzavřené mezi ní a státem je věcí vedlejší účastnice a státu, kterým stěžovatel nemůže být poškozen - její úvaha však není přiléhavá. Stát jako domnělý vlastník pozemku p. č. X3 může trvat na jeho vrácení, aby mohla být vypořádána a vrácena všechna navazující plnění (kupní cena zaplacená obcí státu a následně kupní cena zaplacená stěžovatelem obci). Jelikož stát uzavřel smlouvu s obcí, mohl by vrácení pozemku požadovat po ní. Ovšem za předpokladu, bylo-li v řízení prokázáno, že stát na vrácení celého původního pozemku p. č. X1 netrval, a přesto obci kupní cenu zaplacenou za původní pozemek p. č. X1 v plné výši vrátil, není obec oprávněna podmiňovat vrácení kupní ceny stěžovateli za pozemek p. č. X3 vrácením pozemku státu. Je to naopak jedině obec, kdo nebude nijak poškozen ani ochuzen tím, že stěžovatel pozemek p. č. X3 státu nevrátí - přijala-li od státu plnění bez nutnosti poskytnout protiplnění, nemůže spravedlivě požadovat protiplnění od stěžovatele. Opačnou optikou je třeba doplnit, že pokud by uvedená skutečnost nebyla prokázána, bylo by nespravedlivé zavázat obec k vrácení plnění stěžovateli, aniž by zároveň byla stěžovateli uložena povinnost vrátit protiplnění - pozemek p. č. X3 - státu jako původnímu vlastníku. Obec by pak byla vystavena riziku, že se již nedomůže vrácení svého plnění, poskytnutého státu, neboť by neměla vliv na splnění povinnosti stěžovatele vrátit pozemek státu, který by za normálního běhu okolností na takové podmínce vůči obci mohl trvat.
42. Uvedeným náhledem Ústavní soud nepopírá dosavadní ustálený výklad vypořádání synallagmatického vztahu podle § 457 obč. zák.; principiálně není na obecném principu vzájemného vrácení smluvního plnění nic závadného [srov. podobně § 2993 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, (dále též jen "o. z.")]. K výkladu daného pravidla však nelze přistupovat mechanicky - bez zohlednění konkrétních okolností souzené věci. Zároveň je třeba vyjít z obecných východisek nyní účinného občanského zákoníku, neboť na vztahy účastníků řízení dopadá jeho část první hlava I, přestože primárně se řídí úpravou účinnou do 31. 12. 2013 (viz § 3028 odst. 1 a 3 ve spojení s § 3030 o. z.). Vedle základních východisek výkladu norem občanského práva plynoucích z § 2 a 10 o. z. (tj. ve shodě s Listinou a ústavním pořádkem, v souladu s dobrými mravy a spravedlností), dále podle § 6 odst. 2 věty druhé o. z. platí, že nikdo nesmí těžit z protiprávního stavu, který vyvolal nebo nad kterým má kontrolu. V případě řízení zahájeného pro vypořádání účastníků řetězce na sebe navazujících neplatných právních jednání je žádoucí (v mezích žalobního petitu) napravit protiprávní stav jako celek, soud proto také při posuzování povinnosti vrácení plnění musí zvážit efektivnost a smysl jednotlivých kroků, jež od účastníka k naplnění daného účelu vyžaduje. Uvedená výkladová pravidla obecné soudy svými právními závěry podle Ústavního soudu nedodržely, čímž nepřípustně a nepředvídatelně zasáhly do majetkové sféry stěžovatele, a porušily tak jeho právo na ochranu vlastnictví ve smyslu čl. 11 odst. 1 Listiny i právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny.
43. Přestože nebylo vedeno soudní řízení o určení (a tedy postaveno najisto), komu svědčí vlastnické právo k pozemku p. č. X3, nic nebránilo obecným soudům, aby tuto otázku vyřešily samy jako předběžnou, jestliže považovaly danou skutečnost za relevantní z hlediska žalovaného nároku. Z dosud provedeného dokazování jasně plyne, že v žádné z variant vlastníkem nikdy nebyla a ani nyní nemůže být žalovaná obec; ať již tedy osud pozemku p. č. X3 je a bude jakýkoli, v žádném ze scénářů nepřipadne obci. Z uvedeného je zjevné, že prokázalo-li by se v řízení, že obec inkasovala od státu zpět kupní cenu vyplacenou za neplatnou koupi celého původního pozemku p. č. X1 o výměře 1 867 m2, z něhož byl pozemek p. č. X3 později vydělen, aniž ji samotnou zároveň stíhala povinnost pozemek p. č. X3 státu vrátit (v souladu s vypořádáním synallagmatického závazku podle zákonných pravidel), obohatila se obec na úkor stěžovatele v každém případě. V takové situaci by na vypořádání neplatného právního vztahu stěžovatele a vedlejší účastnice neměla vliv skutečnost, že stěžovatel v mezidobí převedl pozemek (ať již platně, či neplatně) na dceru.
44. Teprve kdyby v řízení nebylo prokázáno tvrzení stěžovatele, že obec, ač nebyla nucena pozemek p. č. X3 vrátit státu, obdržela od něj zpět své plnění (zaplacenou kupní cenu) z neplatné kupní smlouvy, bylo by namístě zabývat se pro posouzení důvodnosti žalovaného nároku relevantní otázkou, komu svědčí vlastnické právo k pozemku p. č. X3. Ústavní soud se neztotožňuje s názorem nalézacího a odvolacího soudu, že v daném řízení nelze jako předběžnou hodnotit otázku, zda závěry rozsudku krajského soudu č. j. 23 Co 485/2013-129 týkající se pozemku p. č. X1 o nové výměře 1 155 m2 lze vztáhnout i na pozemek p. č. X3, přestože nebyl předmětem řízení. Od odpovědi na tuto předběžnou otázku se totiž odvíjí odpověď na otázku další - zda vůbec by stěžovatele stíhala povinnost pozemek vracet s ohledem na skutečnosti prokázané v řízení vedeném u okresního soudu pod sp. zn. 6 C 614/2014 o vydání náhradního pozemku p. č. X1 (o nové výměře) a pravomocně skončeném rozsudkem krajského soudu č. j. 23 Co 485/2013-129 - soud by ji proto musel vyřešit. Práva jednotlivce jsou podle hlavy páté Listiny pod soudní ochranou; soudy nemohou rezignovat na povinnost poskytovat onu ochranu a odkazovat účastníka řízení na vedení řady dalších soudních řízení, mohou-li samy skutečnost posoudit jako předběžnou otázku.
VIII. Závěr
45. Ústavní soud na základě výše uvedených důvodů po projednání věci mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnosti částečně vyhověl a zrušil rozhodnutí dovolacího soudu a odvolacího soudu podle § 82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu, neboť jimi byla porušena ústavní práva stěžovatele podle čl. 36 odst. 1 ve spojení s čl. 11 odst. 1 Listiny.
46. Ústavní soud naopak nevyhověl stěžovateli v té části ústavní stížnosti, kterou napadal rozsudek okresního soudu, a proto ji odmítl jako nepřípustnou podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu. Přestože i v tomto rozhodnutí byl vysloven právní názor, se kterým Ústavní soud výše vyjádřil svůj nesouhlas, tak zároveň připomíná, že v souladu s principem minimalizace zásahů do rozhodovací činnosti obecných soudů [nálezsp. zn. III. ÚS 148/97ze dne 25. 9. 1997 (N 113/9 SbNU 65)] zasahuje do jejich činnosti jedině tehdy, je-li to nezbytné pro ochranu základních práv a svobod. Z uvedeného principu Ústavní soud dovodil své oprávnění odmítnout část ústavní stížnosti pro nepřípustnost v situacích, ve kterých zrušením jen některých napadených rozhodnutí (nebo jejich částí) je znovu vytvořen obecným soudům dostatečný prostor pro to, aby samy poskytly ochranu základním právům a svobodám [viz např. nálezsp. zn. I. ÚS 74/06ze dne 3. 10. 2006 (N 175/43 SbNU 17), bod 5;sp. zn. II. ÚS 200/13ze dne 16. 7. 2013 (N 123/70 SbNU 127),sp. zn. III. ÚS 2428/13ze dne 13. 6. 2014 (N 123/73 SbNU 869),sp. zn. IV. ÚS 2722/13ze dne 3. 2. 2015 (N 22/76 SbNU 313), bod 28].
47. Ústavní soud má za to, že zrušení rozhodnutí krajského soudu postačuje k nápravě závadného stavu; nezrušil proto rozsudek okresního soudu, který bude znovu přezkoumán na základě tohoto nálezu krajským soudem v odvolacím řízení. Na odvolacím soudu nyní bude, aby doplnil dokazování ke skutečnosti, zda obec obdržela od státu zpět kupní cenu odpovídající části původního pozemku p. č. X1, dnes označené jako pozemek p. č. X3. Od výsledku takto doplněného dokazování se bude odvíjet další postup odvolacího soudu v souladu s nosnými důvody tohoto nálezu.
48. V každém případě je povinností obecných soudů vést dokazování ke zjištění skutečností relevantních pro posouzení nároku stěžovatele a aplikovat na zjištěný skutkový stav § 457 obč. zák. ústavně konformním způsobem ve světle principů vyjádřených v části první hlavě I účinného občanského zákoníku. Bez významu nezůstává skutečnost, že zde popsaná nepřehledná situace je především důsledkem liknavého postupu státu, který v rozhodné době nebyl schopen vyřizovat včas nároky žadatelů uplatněné podle zákona o půdě. Od doby, kdy stěžovatel uplatnil nárok na vydání náhradního pozemku, do jeho neplatného převodu vedlejší účastnici uplynuly čtyři roky (viz bod 2 nálezu) - kdyby byla žádost stěžovatele v uvedeném období (jakkoli) vyřízena, nynější nepřehledná situace by nenastala. Obecné soudy se proto v dalším řízení vyvarují dosavadního formalismu a nebudou žalovaný nárok stěžovatele posuzovat izolovaně bez zasazení věci do širšího kontextu a bez návaznosti na výsledky předcházejících a bezprostředně souvisejících soudních řízení.
Odlišné stanovisko soudce Jana Filipa
Podle § 14 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, podávám částečně odlišné stanovisko k výroku a s tím související části odůvodnění nálezu ze dne 21. 1. 2020sp. zn. IV. ÚS 4206/18.
Vedou mne k tomu tyto důvody:
1. Souhlasím s tou částí výroku a odůvodnění nálezu, v které se Ústavní soud vymezuje proti způsobu, jakým bylo Nejvyšším soudem rozhodnuto o dovolání stěžovatele. Nemohu se však ztotožnit s tím, že nález zrušením rozsudku Krajského soudu v Praze zasahuje nadměrně do rozhodování obecných soudů a poslání Nejvyššího soudu, jak je mu vymezeno zákonem č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích), ve znění pozdějších předpisů. Bylo úkolem Nejvyššího soudu, aby se řádně vypořádal se vznesenými dovolacími námitkami a nekladl zbytečně nadměrné formální požadavky na to, jak mají být formulovány, když z dovolání jsou problémy k řešení zřetelně předestřeny. Žádná předepsaná forma pro dovolací otázky zákonem dána není.
2. K tomu ještě dodávám, že rozhoduje-li se o tom, zda je dovolatelem naformulovaná právní otázka relevantní (správně ale, zda je námitka nesprávného právního posouzení relevantní), stejně jako o tom, zda jde vůbec o právní námitku, a ne o námitku skutkovou (viz k tomu oba v nálezu uváděné příklady judikátů, kde jsem byl v obou věcech zpravodajem), by měl rozhodovat senát Nejvyššího soudu. Jde o poměrně složitou otázku, což nakonec i v usnesení Nejvyššího soudu je uznáno. To je již podle mého názoru otázkou přípustnosti dovolání, a tedy jdoucí nad rámec prostého posuzování jeho bezvadnosti, kde by nebylo možno vznášet žádné námitky. Je zde zbytečné rozvádět okolnosti toho, jak se právní úprava a judikatura ve věcech dovolání vyvíjela (tzv. zákonodárství ve vlastní věci).
3. Většina senátu se však rozhodla jít dále a zrušit i rozsudek krajského soudu. Proto je ta část nálezu, která konstatuje zásah do práva vlastnit majetek podle čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, přinejmenším "předčasná", protože vychází z toho, co mělo zřejmě "při normálním běhu věcí" stěžovateli připadnout (v restituční věci však může jít jen o soudní ochranu, neboť lze chránit jen vlastnické právo již konstituované, nikoli pouhý nárok na ně), ale v důsledku řady okolností se tak nestalo. Ovšem stěžovatel předmětný pozemek, o nějž by mělo přece v synallagmatickém vztahu jít, převedl (?) na svou dceru. To je však otázka, na kterou mají dát odpověď obecné soudy, stejně jako na další v řízení řešené otázky (o kolik stran právního vztahu a v jakých právních vztazích vlastně jde, jak se zde použijí ustanovení § 458 odst. 1 věty druhé občanského zákoníku z roku 1964, jak měl tedy stěžovatel postupovat atd.). Ovšem k tomu by měla být dána příležitost nejdříve znovu Nejvyššímu soudu, jehož usnesení v tomto směru podle mého názoru (v tom se s většinou shoduji) není dostatečně vzhledem k významu věci odůvodněno.
4. Výrok nálezu v části směřující proti rozsudku krajského soudu proto považuji za nadměrný zásah, překračující požadavek sebeomezení Ústavního soudu při posuzování jiných otázek než ústavnosti veřejnoprávního aktu. Vzhledem k právě uvedenému proto ani nevyjadřuji svůj názor na to, jak stěžovatel měl a mohl postupovat, co měl napadnout a jakým způsobem, jaký by měl být výsledek, když stěžovatel již vlastníkem není (a nemá co vracet), atd. To je v kognici obecných soudů.