Nález
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Jana Filipa, soudce zpravodaje Jaromíra Jirsy a soudce Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatele Miloslava Krpelana, zastoupeného Mgr. Ondřejem Tejnorou, advokátem, se sídlem v Praze 5, Janáčkovo nábřeží 57, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 28 Cdo 2885/2018-91 ze dne 28. 8. 2018, rozsudku Krajského soudu v Praze č. j. 19 Co 445/2017-62 ze dne 18. 1. 2018 a rozsudku Okresního soudu Praha-východ č. j. 7 C 408/2016-40 ze dne 6. 6. 2017, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Praze a Okresního soudu Praha-východ jako účastníků řízení a obce Sibřina, se sídlem v Sibřině, č. p. 15, zastoupené JUDr. Ondřejem Tošnerem, advokátem, se sídlem v Praze 2, Slavíkova 1568/23, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
I. Usnesením Nejvyššího soudu č. j. 28 Cdo 2885/2018-91 ze dne 28. 8. 2018 a rozsudkem Krajského soudu v Praze č. j. 19 Co 445/2017-62 ze dne 18. 1. 2018 bylo porušeno právo stěžovatele na ochranu vlastnictví podle čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
II. Usnesení Nejvyššího soudu č. j. 28 Cdo 2885/2018-91 ze dne 28. 8. 2018 a rozsudek Krajského soudu v Praze č. j. 19 Co 445/2017-62 ze dne 18. 1. 2018 se ruší.
III. Ve zbývající části se ústavní stížnost odmítá.
Odůvodnění
I. Vymezení věci
1. Stěžovatel se domáhá zrušení napadených rozhodnutí pro porušení ústavního práva na soudní ochranu spočívajícího v odepření spravedlnosti (denegatio iustitiae), zaručeného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
II. Skutkové okolnosti věci a předcházející soudní řízení
2. Stěžovatel uplatnil v roce 1998 u Pozemkového fondu (nyní Státní pozemkový úřad) nárok na vydání náhradního pozemku podle zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o půdě"). Pozemkový fond nárok (dále též jen "restituční nárok") stěžovatele v roce 2001 uznal, později svůj závěr přehodnotil a náhradní pozemek p. č. X1 v katastrálním území S., o tehdejší výměře 1 867 m2, převedl v roce 2002 kupní smlouvou na vedlejší účastnici (dále též "obec") s odkazem na § 5 zákona č. 95/1999 Sb., o podmínkách převodu zemědělských a lesních pozemků z vlastnictví státu na jiné osoby a o změně zákona č. 569/1991 Sb., o Pozemkovém fondu České republiky, ve znění pozdějších předpisů, a zákona č. 357/1992 Sb., o dani dědické, dani darovací a dani z převodu nemovitostí, ve znění pozdějších předpisů, ve znění pozdějších zákonů. Po neúspěšných jednáních s Pozemkovým fondem koupil stěžovatel v roce 2006 od vedlejší účastnice za cenu 533 600 Kč pozemek p. č. X3 o výměře 667 m2, který vznikl oddělením od původního pozemku p. č. X1. Z původního pozemku p. č. X1 o výměře 1 867 m2 tedy vznikly za účelem uskutečnění dohodnuté koupě tři nové pozemky - p. č. X1 o výměře 1 155 m2, p. č. X2 o výměře 45 m2 (z hlediska soudního řízení nepodstatný) a p. č. X3 o výměře 667 m2.
3. V roce 2012 se žalobou u Okresního soudu Praha-východ (dále jen "okresní soud" nebo "nalézací soud") stěžovatel domáhal určení, že vlastníkem nového pozemku p. č. X1 o výměře 1 155 m2 není vedlejší účastnice, nýbrž stát. Krajský soud v Praze (dále jen "krajský soud" nebo "odvolací soud") rozsudkem č. j. 23 Co 485/2013-129 ze dne 17. 12. 2013 změnil rozsudek okresního soudu, žalobě vyhověl a pravomocně určil, že vlastníkem uvedeného pozemku je stát. Krajský soud zároveň dospěl k závěru o neplatnosti převodu původního pozemku p. č. X1 o výměře 1 867 m2 kupní smlouvou ze státu na obec, a v důsledku toho i převodu pozemku p. č. X3 z obce na stěžovatele.
4. V roce 2014 stěžovatel zažaloval Českou republiku o nahrazení projevu vůle Státního pozemkového úřadu, aby s ním uzavřel dohodu o převodu pozemku p. č. X1 o výměře 1 155 m2 podle zákona o půdě. Okresní soud žalobě rozsudkem č. j. 6 C 614/2014-156 ze dne 16. 9. 2015 vyhověl, krajský soud výrok rozsudkem č. j. 28 Co 10/2016-180 ze dne 24. 1. 2016 pravomocně potvrdil [dovolání státu bylo Nejvyšším soudem (dále též "dovolací soud") odmítnuto - viz usnesení sp. zn. 28 Cdo 2492/2016 ze dne 28. 3. 2017]. Podle krajského soudu je zřejmé, že stěžovatel nesleduje spekulativní záměry a jeho cílem je v lokalitě zemědělsky hospodařit, oživit původní usedlost, vytvořit funkční celek a přispět k rozvoji obce i regionu.
5. V květnu 2016 převedl stěžovatel darovací smlouvou pozemek p. č. X3 spolu s dalšími na svou dceru Pavlu Matouškovou.
III. Napadené řízení před obecnými soudy
6. V říjnu 2016 podal stěžovatel žalobu proti vedlejší účastnici o zaplacení 533 600 Kč jako vrácení kupní ceny z neplatné kupní smlouvy, na jejímž základě obec na stěžovatele převedla pozemek p. č. X3. Okresní soud žalobu napadeným rozsudkem zamítl s odůvodněním, že kupní smlouva je typicky synallagmatický vztah, pro zachování rovnováhy ve smyslu § 457 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "obč. zák.") tedy nebylo možno žalobě vyhovět za situace, kdy se stěžovatel převodem pozemku p. č. X3 na dceru zbavil možnosti vrátit obci plnění z neplatné smlouvy - nemůže se proto úspěšně domáhat vrácení protiplnění. Podle okresního soudu na pozemek p. č. X3 nelze vztáhnout závěry rozsudku krajského soudu č. j. 28 Co 10/2016-180 o novém pozemku p. č. X1, protože o pozemku p. č. X3 řízení vedeno nebylo a neexistuje žádný titul, který by pro vlastnictví stěžovatele dával oporu. Nelze dovozovat, že by při jiném běhu věcí byla státu uložena povinnost převést stěžovateli i pozemek p. č. X3 a že by se stěžovatel stal jeho vlastníkem, a obejít řízení, v němž by se tak mohlo stát. V takovém řízení by mohlo být řešeno více otázek a není zcela jisté, že by pozemek nakonec připadl stěžovateli.
7. Krajský soud uvedený rozsudek jako věcně správný potvrdil; přisvědčil mimo jiné závěru okresního soudu, podle kterého je ve věci irelevantní, zda stát vrátil obci kupní cenu na základě neplatnosti předmětné smlouvy. Stanovisko Nejvyššího soudu sp. zn. Cpj 34/1974 ze dne 28. 3. 1975, na něž se stěžovatel odkazoval, je podle krajského soudu nepoužitelné, protože stěžovatel nemá pravomocný rozsudek o tom, že je vlastníkem pozemku p. č. X3, ani o tom, že by Česká republika byla povinna uzavřít s ním dohodu o převodu tohoto pozemku - jeho budoucí osud nelze podle krajského soudu předjímat. Je bez právního významu, že stěžovatel uplatnil restituční nárok k celému původnímu pozemku p. č. X1, z něhož byl následně pozemek p. č. X3 oddělen.
8. Nejvyšší soud dovolání stěžovatele odmítl pro vady spočívající v nevymezení jeho přípustnosti. Přestože stěžovatel podle dovolacího soudu v dovolání uvedl, že "jde zřejmě o otázky dovolacím soudem přímo neřešené", ve skutečnosti žádnou otázku hmotného ani procesního práva, na jejímž řešení rozhodnutí odvolacího soudu závisí a která v rozhodování dovolacího soudu podle jeho názoru dosud nebyla vyřešena, neoznačil.
IV. Argumentace stěžovatele
9. Stěžovatel uvádí, že je porušením tzv. práva na spravedlivý proces (práva na soudní ochranu) podle čl. 36 odst. 1 Listiny, dospěje-li dovolací soud nesprávně k závěru, že stěžovatel řádně nevymezil žádnou otázku hmotného či procesního práva, a neumožní tak projednání nesprávného právního posouzení věci odvolacím soudem. Stěžovatel v dovolání předestřel zpochybnění synallagmatické povahy právního vztahu mezi ním a vedlejší účastnicí; absolutně neplatnou kupní smlouvu podle něj nelze hodnotit odděleně, bez přihlédnutí k dalším faktickým a právním souvislostem. V případě stěžovatele šlo ve skutečnosti o trojstranný vztah, do něhož vstupoval i stát, který byl povinen stěžovateli pozemek v rámci restitučního řízení vydat. Dovolací soud podle stěžovatele nedostál ani své povinnosti poskytnout ochranu základním právům jednotlivce. Odvolacímu a nalézacímu soudu stěžovatel vytýká nepřiměřené zvýhodnění vedlejší účastnice oproti stěžovateli tím, že se odmítly zabývat věcí jinak než z pohledu vztahu stěžovatele a vedlejší účastnice (nevzaly v potaz vztahy mezi vedlejší účastnicí a státem související s převáděným pozemkem).
10. Podle názoru stěžovatele byla obec proti němu nepřiměřeně zvýhodněna přijetím dvojí kupní ceny za týž pozemek, proto věc nemůže být posuzována synallagmaticky. Závěr obecných soudů, že nelze předjímat výsledek případného řízení o vydání pozemku p. č. X3, je podle stěžovatele chybný a formalistický s ohledem na kontext jeho vzniku - pozemek p. č. X3 totiž neexistoval historicky nezávisle vedle pozemku p. č. X1, naopak z něj byl vydělen až z důvodu realizace kupní smlouvy mezi stěžovatelem a obcí, kterou stěžovatel reagoval na dlouhodobou nečinnost Pozemkového fondu. Stěžovatel je přesvědčen, že neexistuje rozumný důvod domnívat se, že by závěry platné pro dnešní pozemek p. č. X1, vyslovené soudy v řízení zahájeném u okresního soudu pod sp. zn. 6 C 614/2014, neplatily i pro pozemek p. č. X3, který byl původně jeho součástí.
V. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
11. Ústavní stížnost byla podána včas, osobou oprávněnou a řádně zastoupenou advokátem v souladu s § 30 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Dále se Ústavní soud zabýval její přípustností ve smyslu § 75 odst. 1 téhož zákona.
12. Nejvyšší soud odmítl dovolání stěžovatelky pro vady spočívající v nevymezení předpokladů jeho přípustnosti. Otázkou přípustnosti dovolání se Ústavní soud podrobně zabýval ve stanovisku pléna sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 ze dne 28. 11. 2017 (ST 45/87 SbNU 905; 460/2017 Sb.), v němž přijal závěr, že neobsahuje-li dovolání vymezení předpokladů přípustnosti (§ 241a odst. 2 o. s. ř.), není odmítnutí dovolání pro vady porušením čl. 36 odst. 1 Listiny. Výkladem § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu (viz bod 59 stanoviska) zároveň Ústavní soud dovodil, že je-li dovolání odmítnuto pro vady, jde o případ, kdy stěžovatel nevyčerpal dostupné opravné prostředky řádným způsobem, a je tedy nutno považovat ústavní stížnost v části mířící proti rozhodnutím soudů prvního a druhého stupně za nepřípustnou podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.
13. Podle uvedeného stanoviska "platí tento závěr i pro případy, kdy Ústavní soud rozhodnutí Nejvyššího soudu zruší z důvodu, že se se závěrem Nejvyššího soudu stran nesplnění obsahových náležitostí dovolání neztotožní. Nesprávné odmítnutí dovolání v těchto případech značí, že se Nejvyšší soud podáním věcně vůbec nezabýval. V případě, že toto odmítnutí bylo chybné, může za určitých okolností tímto odmítnutím dojít k porušení základních práv stěžovatele spočívajícímu právě v tom, že mu Nejvyšší soud nesprávně zamezil v přístupu k soudu, který mu zákon poskytuje. Nápravou tohoto porušení pak logicky je vrácení věci tomuto soudu s tím, aby se jí řádně zabýval" (viz bod 62 stanoviska sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16).
14. Ústavní soud v daném stanovisku uzavřel, že zrušením rozhodnutí Nejvyššího soudu je stěžovateli vytvořen procesní prostor pro ochranu jeho práv uvnitř soustavy soudů a pro posouzení uplatněných námitek k tomu povolaným soudem. Není tedy v zásadě důvod, aby Ústavní soud v rozporu se zásadou subsidiarity činnost Nejvyššího soudu v takovém případě nahrazoval a bez řádného dovolacího řízení provedl ústavněprávní přezkum rozhodnutí soudů nižšího stupně. Zároveň právě uvedené nevylučuje, aby Ústavní soud ve výjimečných případech, v nichž to vyžaduje zájem na efektivní ochraně základních práv, zrušil nejen vadné rozhodnutí Nejvyššího soudu, nýbrž přezkoumal z hlediska ústavněprávního i rozhodnutí soudů nižších stupňů (bod 64 citovaného stanoviska).
15. Právě o takový případ jde v posuzované věci. Podle Ústavního soudu dovolání stěžovatele vadami netrpí, jak bude vyloženo níže v rámci vlastního posouzení. Zároveň Ústavní soud neshledává efektivním postupem k ochraně základních práv stěžovatele vrácení věci dovolacímu soudu. Ústavní stížnost je s ohledem na restituční kontext případu a charakter sporu, jehož příčinou je vadný postup státu, jakož i dosavadní neúměrnou délku všech řízení a jednání, jež stěžovatel v téže věci vedl, a konečně též s ohledem na předběžný náhled Nejvyššího soudu na meritum věci (viz dále jeho vyjádření k ústavní stížnosti), výjimečně přípustná i proti rozhodnutím odvolacího a nalézacího soudu. Ústavní soud proto podrobil ústavněprávnímu přezkumu také je.
VI. Vyjádření účastníků řízení a vedlejší účastnice řízení
16. Ústavní soud připojil spis vedený u okresního soudu pod sp. zn. 7 C 408/2016 a zaslal ústavní stížnost k vyjádření účastníkům řízení a vedlejší účastnici.
17. Krajský soud ve svém vyjádření uvedl, že argumentaci stěžovatele neshledává opodstatněnou. Ve svém rozhodnutí krajský soud respektoval rozhodovací praxi dovolacího soudu a nezná přesvědčivé důvody pro odklon od ustálené judikatury, odkazované v bodě 18 napadeného rozhodnutí. Podobně vyznívá též vyjádření okresního soudu.
18. Vyjádření Nejvyššího soudu obsahuje rekapitulaci průběhu řízení, právní úpravu přípustnosti dovolání a výčet judikatury Ústavního soudu dokládající legitimitu požadavků, jež na dovolatele zákon a dovolací soud klade. Podle dovolacího soudu stěžovatel zákonným požadavkům nedostál, neboť z jeho podání nebylo patrno, kterou konkrétní právní otázku má za dosud nevyřešenou dovolacím soudem. Stěžovatelem tvrzené vymezení právních otázek zakládajících přípustnost dovolání v kategorii otázek "dosud dovolacím soudem neřešených" považuje Nejvyšší soud ve skutečnosti pouze za "jeho vývody a právní konstrukce o jakémsi neexistujícím trojstranném právním vztahu". Kromě toho dovolací soud uvedl, že právní náhled stěžovatele na opodstatněnost uplatněného nároku je chybný, neboť pozemek p. č. X3 stěžovateli státem jako náhradní pozemek převeden nebyl a nebylo vydáno ani pravomocné rozhodnutí soudu, jímž by České republice byla tato povinnost uložena.
19. Vedlejší účastnice ve vyjádření toliko opakuje závěry obecných soudů z napadených rozhodnutí a za sebe doplňuje, že stěžovatel odmítá akceptovat dvě základní skutečnosti: Zaprvé vlastnické právo k pozemku p. č. X3 nebylo dosud soudně určeno, nebylo tedy postaveno najisto a stěžovatel nemůže důvodně tvrdit své vlastnické právo k němu. Úvahami stěžovatele, že jde o pozemky sousedící, dále že jde původně o jeden pozemek a že jej stěžovatel potřebuje pro své hospodaření, nelze podle vedlejší účastnice nahrazovat soudní rozhodnutí o určení vlastnictví k pozemku p. č. X3 nebo o jeho vydání stěžovateli. I kdyby závěry vyslovené soudy v rozsudcích týkajících se pozemku p. č. X1 bylo možno vztáhnout i na nyní projednávaný pozemek p. č. X3, nelze z toho usuzovat, že stěžovatel má být vlastníkem také tohoto pozemku; uvedenou otázku nelze v daném soudním řízení hodnotit ani jako předběžnou. Zadruhé ve vztahu k úhradě či vrácení kupní ceny za daný pozemek mezi státem a obcí jde o vztah mezi těmito subjekty, k jehož řešení (zda se případně vedlejší účastník na úkor státu obohatil, či nikoli) nemá aktivní legitimaci stěžovatel, nýbrž stát, a vztah mezi ním a obcí uvedenou skutečností není nijak ovlivněn. Nakládá-li stěžovatel s pozemkem p. č. X3 jako s vlastním, nemůže se domáhat vrácení kupní ceny za něj; "dvojí plnění" a tvrzená nerovnováha by vrácením kupní ceny naopak vznikla na jeho straně.
20. Stěžovatel ve své replice reagoval na vyjádření Nejvyššího soudu a vedlejší účastnice. Trvá na svém, že dovolací otázky zformuloval jasně a v souladu s testem způsobilosti zobecnění dovolací námitky. Odkazuje přitom na nálezy Ústavního soudusp. zn. III. ÚS 3067/13ze dne 20. 12. 2016 (N 247/83 SbNU 855) asp. zn. III. ÚS 3181/17ze dne 31. 8. 2018 (N 143/90 SbNU 321) - všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou veřejně přístupná na https://nalus.usoud.cz - podle kterých je označení dovolacích námitek za skutkovou otázku bez pominutí odpovědi na právní konsekvence z toho plynoucí porušením práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny. Stěžovatel musel pozemek p. č. X3 oddělený od původního pozemku p. č. X1 od vedlejší účastnice koupit v zájmu zachování své výrobní a zemědělské činnosti (zpracování dřeva, chov ovcí a včelstev); proto se jej následně na rozdíl od nového pozemku p. č. X1 nemohl po státu domáhat v soudním řízení, byl-li již v katastru nemovitostí zapsán jako vlastník. Obrana vedlejší účastnice, stojící na jejím neplatném právním jednání (koupě původního pozemku p. č. X1 od státu v roce 2002), nemůže požívat právní ochrany k újmě stěžovatele.
VII. Vlastní posouzení Ústavního soudu
21. Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je opodstatněná z následujících důvodů:
VII. a) Právo na přístup k dovolacímu soudu
22. V řízení o ústavních stížnostech [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, § 72 a násl. zákona o Ústavním soudu] se Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) omezuje na posouzení, zda rozhodnutími orgánů veřejné moci nebo postupem předcházejícím jejich vydání nebyla porušena ústavně zaručená základní práva a svobody.
23. Ustanovení čl. 36 odst. 1 Listiny zaručuje každému možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu zákonem stanoveným postupem. Součástí takového postupu jsou veškeré zákonem stanovené požadavky kladené na účastníka řízení, jež musí být z jeho strany splněny, aby soud mohl rozhodnout v jeho věci a aby při tom mohl zohlednit jím předestřená tvrzení a důkazy. Uvedené požadavky mají sloužit především k zajištění řádného chodu spravedlnosti a ochraně právní jistoty účastníků právních vztahů; jednotlivě ani ve svém celku zároveň nesmí představovat takové omezení přístupu k soudu, které by se práva na soudní ochranu (spravedlivý proces) dotýkalo v samotné podstatě tím, že by fakticky znemožňovalo jeho uplatnění [například nález ze dne 25. 8. 2005sp. zn. IV. ÚS 281/04(N 165/38 SbNU 319)]. Jsou-li v konkrétním případě splněny předpoklady projednání návrhu a rozhodnutí o něm, je povinností obecného soudu odpovídající základnímu právu na soudní ochranu, zaručenému v čl. 36 Listiny, aby návrh projednal a ve věci rozhodl.
24. Uvedená východiska se uplatní i ve vztahu k dovolání podle občanského soudního řádu. Z ústavního pořádku sice nevyplývá nárok na podání dovolání či jiného mimořádného opravného prostředku (zřejmě by obstála i právní úprava, která by takovéto prostředky nepřipouštěla vůbec), pakliže je však právní řád připouští, nemůže se rozhodování o nich ocitnout mimo ústavní rámec ochrany základních práv jednotlivce, mimo jiné práva na soudní ochranu [srov. například nález ze dne 11. 2. 2004sp. zn. Pl. ÚS 1/03(N 15/32 SbNU 131; 153/2004 Sb.), nálezsp. zn. IV. ÚS 128/05ze dne 10. 5. 2005 (N 100/37 SbNU 355), nálezsp. zn. I. ÚS 2030/07ze dne 11. 9. 2007 (N 138/46 SbNU 301) či nálezsp. zn. IV. ÚS 2117/09ze dne 15. 3. 2010 (N 51/56 SbNU 553)]. Výjimkou není ani rozhodování dovolacího soudu o tom, zda dovolání má obsahové náležitosti podle § 241a odst. 2 a 3 o. s. ř. V případě, že by je nemělo, byl by dán důvod pro jeho odmítnutí podle § 243c odst. 1 o. s. ř. pro vady, které nebyly odstraněny ve lhůtě podle § 241b odst. 3 o. s. ř., tedy v zákonné lhůtě k podání dovolání, nebo ve lhůtě stanovené k odstranění nedostatku podmínky právního zastoupení, a pro které nelze v dovolacím řízení pokračovat [nálezsp. zn. I. ÚS 2869/17ze dne 14. 5. 2018 (N 89/89 SbNU 343)]. Porušení základních práv stěžovatelů proto Ústavní soud konstantně shledává tehdy, odmítl-li Nejvyšší soud dovolání pro vady, kterými netrpělo [nálezysp. zn. II. ÚS 3876/13ze dne 3. 6. 2014 (N 113/73 SbNU 779),sp. zn. I. ÚS 962/14ze dne 19. 8. 2014 (N 155/74 SbNU 323),sp. zn. II. ÚS 312/15ze dne 9. 2. 2016 (N 28/80 SbNU 375),sp. zn. I. ÚS 2869/17ze dne 14. 5. 2018,sp. zn. II. ÚS 3151/17ze dne 22. 5. 2018 (N 100/89 SbNU 495) nebosp. zn. III. ÚS 4045/16ze dne 10. 7. 2018 (N 122/90 SbNU 73)].
25. V souzené věci Nejvyšší soud odmítl dovolání stěžovatele proti rozsudku krajského soudu podle § 243c odst. 1 věty první o. s. ř. předsedkyní senátu, neboť dospěl k závěru, že stěžovatel nedostál požadavkům na vymezení předpokladů jeho přípustnosti (§ 241b odst. 3 o. s. ř.), tedy pro údajné vady dovolání. Nejvyšší soud v napadeném usnesení vyložil, že přestože stěžovatel uvedl dovolací důvod, tedy že "jde zřejmě o otázky dovolacím soudem přímo neřešené", ve skutečnosti žádnou otázku hmotného ani procesního práva, na jejímž řešení rozhodnutí odvolacího soudu závisí a která v rozhodování dovolacího soudu podle jeho názoru dosud nebyla vyřešena, neoznačil. Stěžovatel nevymezil, které konkrétní právní otázky má za dosud nevyřešené dovolacím soudem, předestřel jen své "vývody a právní konstrukce o jakémsi neexistujícím trojstranném právním vztahu". Podle Nejvyššího soudu v dovolání ze zákonných náležitostí absentuje pouze řádné vymezení dovolací otázky (§ 241a odst. 3 o. s. ř.), ostatní měl Nejvyšší soud za splněné.
26. Ústavní soud se však s takovým hodnocením obsahu dovolání stěžovatele (co do vadné formulace dovolacích otázek) neztotožňuje.
27. Jak Ústavní soud uvádí ve svém stanovisku sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, bod 50, Evropský soud pro lidská práva k formulaci právních otázek u mimořádných opravných prostředků shrnuje, že její cíl je dvojí: "Jasně formulovaná právní otázka má v první řadě naznačit řešení daného případu požadované účastníkem a za druhé pak její znění představuje obecný právní závěr aplikovatelný v obdobných případech v budoucnu. Smyslem zákonného požadavku je tedy chránit zájem účastníka řízení dosáhnout v případě potřeby změny napadeného rozhodnutí a také respektovat funkci vyšší soudní instance ..." Přestože citovaný závěr vychází z rozsudku ve věci Trevisanato proti Itálii ze dne 15. 9. 2016 č. 32610/07, v němž byl přezkumu podroben případ založený na italské právní úpravě, Ústavní soud dovodil, že rozhodování italského a českého vrcholného soudu se při posuzování splnění obsahových náležitostí dovolání zakládá na podobném přístupu (bod 53 citovaného stanoviska).
28. Stěžovatel vymezil své dovolací otázky doslova (ale nejen) takto:
"a) Údajný synallagmatický vztah (mezi žalobcem a žalovanou) nemůže být posuzován odděleně od navazujících právních a faktických jednání mezi třemi stranami. Ve vztahu trojstranném není možné posuzovat zcela odděleně pouze vztah mezi dvěma jeho stranami.
Absolutně neplatnou kupní smlouvu nelze hodnotit odděleně, bez přihlédnutí ke vztahu kupujícího z této absolutně neplatné kupní smlouvy a původního převodce dotčeného pozemku, českého státu, který měl povinnost dotčený pozemek kupujícímu z absolutně neplatné kupní smlouvy vydat.
b) Tvrzené povaze synallagmatického vztahu mezi stranami absolutně neplatné kupní smlouvy odporuje, pokud prodávající získal kupní cenu za dotčený pozemek od kupujícího a současně byla prodávajícímu vrácena zpět kupní cena za tento pozemek od původního převodce.
Jestliže žalovaná obec obdržela kupní cenu za dotčený pozemek dvakrát, jednou od žalobce jako kupce a jednou od českého státu jako od prodávajícího, nemůže být věc posuzována jako ,synallagmatický' vztah mezi žalobcem a žalovanou, neboť požadovaným vrácením pozemku by žalovaná získala dvojí plnění - pozemek i jeho kupní cenu vrácenou od českého státu.
c) Povinnost vydat pozemek oproti vrácení kupní ceny na základě absolutně neplatné kupní smlouvy nemá kupec tohoto pozemku, kterému svědčí k pozemku i jiný titul nežli absolutně neplatná kupní smlouva."
29. S ohledem na skutkovou jedinečnost projednávané věci dospěl Ústavní soud k závěru, že požadavku obecnosti formulované dovolací otázky, aby její řešení mohlo být aplikovatelné pro širší okruh blíže nevymezených případů, dostál, jak nejlépe za dané situace mohl. Otázky položené stěžovatelem v každém případě nejsou skutkové povahy, ani Nejvyšší soud takového názoru není - obsah dovolání označuje za "vývody a právní konstrukce" dovolatele (stěžovatele). Nejsou-li otázky charakteru skutkového, čím jiným by mohly být než otázkami právními, které představují jediný způsobilý dovolací důvod ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř.
30. Z pohledu Ústavního soudu stěžovatel předkládá vlastní právní posouzení věci a žádá Nejvyšší soud, aby k předloženým (podle názoru dovolatele dosud neřešeným) otázkám zaujal stanovisko a vyslovil, zda odvolací soud postupoval při výkladu a aplikaci práva správně, či nikoli. Pohybuje-li se dovolatel v kategorii přípustnosti dovolání z důvodu položení otázek dosud neřešených, je jeho vymezení dostačující, neboť dovolatel nemá jiný způsob, jak dovolací důvod zformulovat, než že sdělí, jak věc posoudil odvolací soud a proč rozhodnutí podle jeho názoru nebylo správné (viz přímo znění § 241a odst. 3 o. s. ř., které sám Nejvyšší soud v napadeném rozhodnutí cituje). Byť grafické pojetí posuzovaného dovolání není ideální, ani tato okolnost nezbavuje Nejvyšší soud povinnosti posuzovat obsah dovolání jako celek (§ 41 odst. 2 o. s. ř.) a věnovat mu náležitou pozornost.
31. Stěžovatel, zjednodušeně řečeno, tvrdí (prakticky od počátku řízení), že absolutně neplatnou kupní smlouvu nelze vypořádávat izolovaně a bez návaznosti na skutečnost, jež neplatnost zapříčinila - bez návaznosti na původní neplatný smluvní vztah, od kterého se neplatnost dalších smluv řetězově odvíjí. Stěžovatel doslova v dovolání uvádí: "Tvrzené povaze synallagmatického vztahu mezi stranami absolutně neplatné kupní smlouvy odporuje, pokud prodávající získal kupní cenu za dotčený pozemek od kupujícího a současně byla prodávajícímu vrácena zpět kupní cena za tento pozemek od původního převodce." Dále své stanovisko stěžovatel podporuje tezí, podle které disponuje-li účastník neplatné smlouvy i jiným než smluvním nabývacím titulem k předmětu plnění, nelze smluvní vztah vypořádat prostým vzájemným vrácením plnění a spravedlivě po účastníku smlouvy požadovat, aby předmět plnění vracel; není přitom bez významu, že prostřední účastník řetězce synallagmatických vztahů získal plnění z právního důvodu, jenž odpadl, dvakrát. V této souvislosti stěžovatel pokládá doplňující otázku, zda nárok na vydání pozemku podle zákona o půdě lze vyhodnotit jako otázku předběžnou, kterou podle něj odvolací soud, zodpověděl-li ji záporně, posoudil nesprávně a formalisticky.
32. Tím, že dovolací soud odmítl dovolání stěžovatele pro vadu nevymezení důvodu splnění předpokladu přípustnosti dovolání podle § 241a odst. 2 o. s. ř., ačkoli tato náležitost neabsentovala, bylo stěžovateli v rozporu se zákonem odepřeno jeho právo, aby dovolací soud posoudil dovolání alespoň z hlediska jeho přípustnosti podle § 237 o. s. ř. a v případě, že by je shledal přípustným, rozhodl ve věci samé. Již samotné posouzení přípustnosti dovolání by přitom s ohledem na předpoklady přípustnosti, které stanoví uvedené ustanovení, mělo fakticky povahu meritorního rozhodnutí. Lze tedy uzavřít, že napadeným usnesením dovolacího soudu bylo porušeno základní právo stěžovatele na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny.
VII. b) Právo na ochranu vlastnického práva
33. Ústavní soud vychází z předpokladu, že obecné soudy musí nejen respektovat právo, ale jeho výklad a aplikace musí směřovat k výsledku spravedlivému. Spravedlnost musí být přítomna vždy v procesu, kterým soudce interpretuje a aplikuje právo, jako hodnotový činitel. Pro nalézání práva je vždy nezbytné vycházet z individuálních okolností každého jednotlivého případu, které jsou založeny na skutkových zjištěních. Mnohé případy a jejich specifické okolnosti mohou být komplikované a netypické, což však nevyvazuje obecné soudy z povinnosti udělat vše pro spravedlivé řešení [nálezsp. zn. III. ÚS 2700/15ze dne 8. 11. 2016 (N 212/83 SbNU 369), body 31 a 32]. V minulosti též Ústavní soud dospěl k závěru, že základní právo na ochranu majetku ve smyslu čl. 11 odst. 1 Listiny může být porušeno i postupem obecných soudů založeným na nesprávné aplikaci a interpretaci jednoduchého práva [nálezsp. zn. I. ÚS 301/09ze dne 17. 2. 2010 (N 26/56 SbNU 289)].
34. Uplatněný nárok stěžovatele jako žalobce vychází z předpokladu, že okolnosti, za nichž soudní cestou získal od státu nový pozemek p. č. X1 o výměře 1 155 m2, a tedy i závěry obecných soudů vyslovené v řízení vedeném u okresního soudu pod sp. zn. 6 C 614/2014 jsou použitelné i na pozemek p. č. X3 (který byl původně součástí pozemku p. č. X1 o výměře 1 867 m2 a byl z něj z pragmatických důvodů na základě iniciativy stěžovatele vydělen, aby jej po letitých a bezvýsledných jednáních s Pozemkovým fondem od vedlejší účastnice koupil a mohl na něm začít hospodařit - viz bod 2 nálezu), přestože pozemek p. č. X3 přímo předmětem uvedeného řízení nebyl. Předmětem soudních řízení o vydání náhradního pozemku pozemek p. č. X3 nebyl proto, že už jej stěžovatel vlastnil převodem od obce na základě kupní smlouvy (absolutně neplatné v důsledku absolutní neplatnosti kupní smlouvy k původnímu pozemku p. č. X1 o výměře 1 867 m2 uzavřené mezi státem a obcí, jak se později ukázalo). Stěžovatel v návaznosti na dané skutkové okolnosti tvrdí, že po něm nelze žádat, aby vracel vedlejší účastnici pozemek, který by následně měla vrátit Státnímu pozemkovému úřadu, aby ten jej následně vydal stěžovateli. Stěžovatel podotýká, že celá situace se datuje k roku 1998 a vznikla výhradně v důsledku nesprávného postupu státního orgánu - Pozemkového fondu (později Státního pozemkového úřadu).
35. Právní posouzení krajského soudu stojí na ustáleném výkladu § 457 obč. zák.: "Předpokladem úspěchu žalobce ve věci proto bylo prokázat splnění povinnosti vyplývající z ustanovení § 457 obč. zák. vrátit žalované předmět účastníky dne 7. 6. 2006 uzavřené kupní smlouvy, případně prokázat připravenost ke splnění takové povinnosti. Soud prvního stupně zcela správně uzavřel, že tento předpoklad úspěchu žalobce ve věci nebyl splněn, neboť žalobce pozemek parc. č. X3 v katastrálním území S. daroval darovací smlouvou ze dne 23. 5. 2016 dceři Pavle Matouškové, která je doposud zapsána vlastnicí pozemku ..."
36. Jako správné dále krajský soud přijal závěry okresního soudu, z jehož rozsudku vyplývá: "V této věci se nejedná o případ, kdy by žalobce jako kupující z neplatné smlouvy splnil svoji povinnost vrátit věc tím, že by ji vydal nikoli účastníku smlouvy, ale přímo vlastníku. Zde nelze takto zohlednit skutečnost, že ve vztahu k druhé části původního pozemku parc. č. X1 vedl fakt, že jeho vlastnictví nenabyla žalovaná, následně k tomu, že bylo v řízení před soudem vzhledem k restitučnímu nároku žalobce uloženo ČR jako vlastníku tohoto pozemku převést jej na žalobce jako náhradní pozemek. Ve vztahu k pozemku parc. č. X3 takové řízení nebylo vedeno, není zde žádný titul, který by pro vlastnictví žalobce k tomuto pozemku dával oporu. Nelze, jak činí žalobce, dovozovat, že při jiném běhu věcí by se stal vlastníkem tohoto pozemku, konstruovat stav, jako by k uložení povinnosti ČR převést na žalobce taktéž pozemek parc. č. X3 již došlo, a obejít tak řízení, ve kterém by se tak mohlo stát. V takovém řízení by totiž mohlo být řešeno více otázek a skutečnost, zda by nakonec pozemek přešel na žalobce, není zcela jistá."
37. Nesprávné právní posouzení odvolacího soudu spočívá podle přesvědčení stěžovatele v tom, že vedlejší účastnici nenáleží žádný protinárok (na vrácení pozemku p. č. X3), jelikož se v důsledku chybného postupu státu (absolutně neplatný převod původního pozemku p. č. X1 ze státu na obec) ocitla v postavení pouhého mezičlánku mezi státem a stěžovatelem. Obec pozemek nikdy nevlastnila a újma, vzniklá jí neplatným převodem, je kupní cena, kterou za pozemek zaplatila státu. Stěžovatel navrhoval provést dokazování ke skutečnosti, zda uvedená újma byla obci odčiněna - obecné soudy zamítly jeho důkazní návrhy pro nadbytečnost. Skutečnost, zda byla tato újma obci státem vydána, je přitom podle stěžovatele významná pro posouzení oprávněnosti jeho nároku, neboť neodpovídá spravedlivému uspořádání vzájemných vztahů, inkasuje-li obec dvojí plnění.
38. S právě uvedeným náhledem stěžovatele se Ústavní soud ztotožňuje. Přestože lze přisvědčit závěru obecných soudů, že vlastnickému právu stěžovatele k pozemku p. č. X3 (resp. vlastnickému právu jeho dcery, na niž pozemek darovací smlouvou převedl) dosud nesvědčí žádný platný nabývací titul, pro vzájemné vypořádání účastníků soudního řízení nezůstávají bez významu okolnosti a důvody neplatnosti dotčených převodů, výsledky dřívějších soudních řízení (jak neplatnost převodů vlastnického práva k původnímu pozemku p. č. X1 v řízení vedeném u okresního soudu pod sp. zn. 6 C 96/2012, tak i povinnost státu převést stěžovateli nový pozemek p. č. X1 - jako náhradní pozemek podle zákona o půdě v řízení vedeném u okresního soudu pod sp. zn. 6 C 614/2014), ani skutečnost, zda obci byla vrácena jí vyplacená kupní cena z neplatné smlouvy uzavřené mezi ní a státem, či nikoli. Vypořádání neplatného závazku mezi stěžovatelem a vedlejší účastnicí, byť synallagmatického, nelze posuzovat odděleně bez návaznosti na důvod jeho neplatnosti; má-li neplatnost synallagmatického závazku původ v neplatnosti předcházejícího synallagmatického závazku, je třeba takovou skutečnost odpovídajícím způsobem reflektovat.
39. Předně je třeba zdůraznit, že celá situace vznikla v důsledku liknavého a chybného postupu Pozemkového fondu (později Státního pozemkového úřadu). Stát přijal zákonem o půdě závazek vyrovnat některé majetkové křivdy způsobené totalitním režimem před listopadem 1989. Nemůže jít k tíži jednotlivce, že následně nezabezpečil aparát dostatečně funkční na to, aby všechny nároky na základě uvedeného zákona vzniklé dokázal v reálném čase uspokojit. Historie dnešního sporu se datuje do roku 1998, kdy stěžovatel uplatnil nárok na vydání náhradního pozemku u Pozemkového fondu. Stěžovateli vzniklo legitimní očekávání na nabytí pozemku p. č. X1 o jeho původní rozloze uznáním nároku ze strany Pozemkového fondu v roce 2001. Pozemkový fond následně svůj závěr přehodnotil (viz bod 2) a původní pozemek p. č. X1 převedl na obec. Stěžovatel se pak soudní cestou domohl vyslovení neplatnosti převodu, mimo jiné na základě prokázané skutečnosti, že není spekulantem, který by se zemědělskými pozemky obchodoval, nýbrž aktivním zemědělcem, jehož cílem je hospodařit v dané lokalitě, oživit původní usedlost, vytvořit funkční celek a přispět k rozvoji obce i regionu.
40. Obecné soudy neposkytly vlastnickému právu stěžovatele odpovídající ochranu, jestliže se odmítly zabývat skutečností, zda obec přijala od státu zpět plnění z původní neplatné kupní smlouvy bez adekvátního protiplnění, nemohla-li pozemek p. č. X3 státu vydat zpět, neboť se již nacházel ve vlastnictví stěžovatele, či nikoli. Nárok obce na vrácení kupní ceny zaplacené státu je dán absolutní neplatností mezi nimi uzavřené kupní smlouvy, vlastnické právo k převáděnému (původnímu) pozemku p. č. X1 na ni nikdy nepřešlo. Prokázalo-li by se skutečně v soudním řízení, že obci již bylo její plnění původní kupní ceny ze strany státu vráceno, pak by nebylo možné učinit jiný závěr, než že se obec ponecháním kupní ceny přijaté od stěžovatele za pozemek p. č. X3, který sama státu vracet nemusela, bezdůvodně obohatila na úkor stěžovatele. Žádnému účastníku řetězce dvou neplatných smluv nemá po jejich vypořádání zůstat po právu dvojí plnění; nespravedlivost takového majetkového vypořádání je umocněna tím spíše, je-li oním účastníkem veřejnoprávní korporace (obec).