Nález
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy senátu Jana Filipa, soudce Jaromíra Jirsy a soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka o ústavní stížnosti stěžovatele K. M., zastoupeného Mgr. Zuzanou Candigliotou, advokátkou, se sídlem Burešova 615/6, Brno, proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 16. 5. 2018 č. j. 5 To 28/2018-193 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2018 č. j. 11 Tdo 1361/2018-25, za účasti Vrchního soudu v Olomouci a Nejvyššího soudu jako účastníků řízení a Vrchního státního zastupitelství v Olomouci a Nejvyššího státního zastupitelství jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se zamítá.
Odůvodnění
I. Vymezení předmětu řízení
1. Stěžovatel brojí proti rozhodnutím obecných soudů uvedených v návětí tohoto nálezu s odůvodněním, že těmito rozhodnutími obecné soudy porušily jeho ústavně zaručená základní lidská práva a svobody dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), presumpci neviny dle čl. 40 odst. 2 Listiny a dle čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a právo na soukromý a rodinný život.
II. Posouzení splnění procesních předpokladů řízení
2. Ústavní stížnost byla podána v zákonné lhůtě, osobou k tomu oprávněnou a zastoupenou advokátkou na základě plné moci pro zastupování v tomto řízení před Ústavním soudem, proti pravomocným rozhodnutím orgánů veřejné moci po vyčerpání všech procesních prostředků k ochraně práv stěžovatele, které mu zákon poskytuje, a byla k ní připojena kopie obou napadených rozhodnutí. Splňuje tedy všechny procesní náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a Ústavní soud se jí tedy může zabývat z věcného hlediska.
III. Rekapitulace skutkového stavu a procesního vývoje
3. Stěžovatel byl rozsudkem Krajského soudu v Brně (dále jen "nalézací soud") ze dne 6. 3. 2018 č. j. 1 T 10/2017-164 (dále jen "odsuzující rozsudek") uznán vinným ze spáchání zločinu neoprávněné výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy dle § 283 odst. 1, odst. 3 písm. c) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "trestní zákoník"), dílem dokonaného a dílem ve stadiu pokusu dle § 21 odst. 1 trestního zákoníku a odsouzen dle § 283 odst. 3 trestního zákoníku za použití § 58 odst. 1, odst. 3 písm. b) trestního zákoníku k trestu odnětí svobody v délce tří let, jehož výkon byl dle § 81 odst. 1 trestního zákoníku a § 85 odst. 1 trestního zákoníku odložen na zkušební dobu v délce pěti let za současného vyslovení dohledu probačního úředníka dle § 84 trestního zákoníku a uložení povinnosti zdržet se ve zkušební době požívání jiných návykových látek dle § 85 odst. 2 trestního zákoníku ve spojení s § 48 odst. 4 písm. h) trestního zákoníku. Současně byl stěžovateli dle § 70 odst. 1 a odst. 2 písm. a) trestního zákoníku uložen trest propadnutí věcí specifikovaných ve výroku odsuzujícího rozsudku.
4. Skutek kladený stěžovateli za vinu byl ve výroku odsuzujícího rozsudku popsán následovně: "... [stěžovatel] od počátku měsíce května 2016 do svého zadržení dne 20. 10. 2016 na zahradě, na půdě a ve sklepě rodinného domu č. p. X na ulici XX v obci D., okresu H., kde má trvalý pobyt, bez licence a v rozporu s ustanovením § 24 odst. 1 písm. a) zákona č. 167/1998 Sb., o návykových látkách a o změně některých dalších zákonů, realizoval všechny nezbytné kroky směřující k výrobě psychotropní látky delta-9-tetrahydrokanabinol (THC) tím, že na zahradě uvedeného domu vysadil a pěstoval celkem 28 ks rostlin konopí velikosti od 0,8 do 1,7 metru, ze kterých v pozdním stádiu růstu postupně ořezával větvičky a ty následně za pomoci tří kusů ventilátorů sušil zavěšené na prádelních šnůrách na půdě a ve sklepě uvedeného domu, když část rostlin konopí měl již usušenou k dalšímu použití a část rostlin konopí měl ještě ve stádiu růstu na zahradě, přičemž hmotnost veškerých shora popsaných rostlin konopí v různém stádiu výroby, po jejich dosušení a odstranění toxikomansky nevyužitelných částí představuje 37,305 kg a obsahuje celkem 2,0224 kg psychotropní látky THC, když konopí podle zákona č. 167/1998 Sb., o návykových látkách a o změně některých dalších zákonů, patří mezi omamné látky zařazené do seznamu č. 3 přílohy č. 3 nařízení vlády č. 463/2013 Sb., o seznamech návykových látek, a jeho součástí je přirozená složka THC (tetrahydrokanabinol), který podle seznamu č. 4 přílohy č. 4 téhož nařízení patří mezi psychotropní látky ..." (dále jen "předmětný skutek").
5. Z hlediska viny opřel nalézací soud odsuzující rozsudek o to, že stěžovatel se doznal, jeho doznání potvrdila i jeho družka, sušina konopí obsahující THC z již sklizených rostlin i dosud nesklizené rostliny byly zajištěny při domovní prohlídce, hmotnost sušiny byla zjištěna vážením a obsah THC orientačním měřením šesti vzorků odpovídajících každý jednomu pytli, do nichž byla sušina rozdělena, jehož výsledek byl následně vynásoben konkrétním množstvím sušiny v daném pytli. Nalézací soud rovněž nezjistil, že by stěžovatel byl distributorem THC, a dospěl k závěru, že patrně neplánoval vypěstovat rostliny konopí s tak vysokým obsahem THC, avšak s množstvím rostlin byl srozuměn, neboť ačkoliv tvrdil, že si chtěl pro svou osobní potřebu vypěstovat jen pět rostlin za účelem výroby masti na záda, ponechal si jich všech 28.
6. Uložení trestu odnětí svobody mimořádně pod zákonnou dolní hranicí trestní sazby osmi let v konkrétní výměře tří let s podmíněným odkladem nalézací soud odůvodnil tím, že ačkoliv stěžovateli přitěžovalo, že čin spáchal po předchozím uvážení, na druhé straně byl dosud bezúhonný a doznal se, přičemž mimořádné snížení trestu dle § 58 trestního zákoníku bylo namístě kvůli tomu, že pachatel žije s družkou a nemocnou dcerou a na jeho výdělku je závislá zejména jeho dcera a rodina z něj splácí úvěr na rekonstrukci rodinného domu, kde s rodinou bydlí. V případě dlouhodobého výpadku příjmu stěžovatele by tak dle nalézacího soudu byla potrestána především jeho rodina. Stěžovatel se navíc nepohyboval v okruhu distributorů marihuany a nepěstoval ji za účelem dosažení zisku, ale výroby konopné masti na svá bolavá záda. Ačkoliv tak nalézací soud zjistil, že stěžovatel THC zneužívá i kouřením, jde v jeho případě pouze o tzv. "víkendového uživatele".
7. Proti odsuzujícímu rozsudku se odvolal státní zástupce do výroku o trestu. Na podkladě tohoto odvolání Vrchní soud v Olomouci (dále jen "odvolací soud") dle § 258 odst. 1 písm. e), odst. 2 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, částečně zrušil odsuzující rozsudek ve výroku o trestu a nově dle § 259 odst. 3 trestního řádu rozhodl tak, že stěžovateli uložil trest odnětí svobody v délce trvání šesti let, pro jehož výkon jej zařadil do věznice s ostrahou dle § 56 odst. 2 písm. a) trestního zákoníku, a rovněž mu uložil trest propadnutí věcí vymezených ve výroku napadeného rozsudku odvolacího soudu dle § 70 odst. 1 trestního zákoníku a § 70 odst. 2 písm. a) trestního zákoníku.
8. Uložení trestu odnětí svobody sice stále pod zákonnou dolní hranicí, ale v délce šesti let, což neumožňuje podmíněný odklad výkonu, odůvodnil odvolací soud tím, že původně uložený trest byl nepřiměřeně mírným. Nalézací soud se zejména nezabýval osobními poměry, o něž však svůj závěr o přiměřenosti toliko trestu odnětí svobody s podmíněným odkladem výkonu především opřel. Odvolací soud tak doplnil dokazování o pracovní hodnocení stěžovatele, přehled jeho výdělků, pracovní hodnocení jeho družky, zprávu o zdravotním stavu jejich dcery a zprávu orgánu sociálně-právní ochrany dětí, Městského úřadu Hodonín. Z nich odvolací soud zjistil, že osobní poměry stěžovatele se nijak neliší od běžné populace. Stěžovatel i jeho družka chodí do práce a jejich výdělky jsou odpovídající jejich vzdělání a pracovnímu zařazení. Jejich dcera netrpí žádnou závažnou chorobou a její celkový zdravotní stav odpovídá jejímu věku. Hypoteční úvěr stěžovateli dle odvolacího soudu nijak nepolehčuje, neboť tento si byl vědom, když si založil rodinu a takto se finančně zavázal, že nesmí činit nic, co by splácení tohoto úvěru ohrožovalo. Odvolací soud rovněž vyjádřil pochybnost, že množství THC, které stěžovatel vyprodukoval, by mohlo být jen pro jeho osobní potřebu. Za výjimečné okolnosti, které odůvodňují mimořádné snížení trestu odnětí svobody pod zákonnou dolní hranici, tak odvolací soud považoval toliko dosavadní bezúhonnost stěžovatele, amatérský způsob pěstování a skutečnost, že šlo o tzv. měkkou drogu.
9. Stěžovatel podal proti napadenému rozsudku odvolacího soudu dovolání, které Nejvyšší soud odmítl svým napadeným usnesením dle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu. Nejvyšší soud se v zásadě ztotožnil s argumentací odvolacího soudu. Předně sdílel pochybnosti odvolacího soudu o tom, že THC bylo určeno pouze pro osobní potřebu stěžovatele. Ze stěžovatelova popisu postupu výroby masti, o níž deklaroval, že byla účelem pěstování konopí, a jím udávané spotřeby této masti totiž vyplynulo, že z celkového množství sušiny rostliny konopí, která byla u stěžovatele zajištěna, by se "předzásobil" na 37 let dopředu. Konstatoval rovněž, že zákonná trestní sazba zvlášť závažného zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy dle § 283 odst. 3 trestního zákoníku je v rozpětí osmi až dvanácti let. Jen ve výjimečných případech je možné uvažovat o mimořádném snížení trestu odnětí svobody dle § 58 trestního zákoníku. Stěžovatel množstvím sušiny konopí i hmotností THC výrazně přesáhl hranici velkého rozsahu dle § 283 odst. 3 písm. c) trestního zákoníku. Uložení trestu odnětí svobody s podmíněným odkladem nalézacím soudem označil Nejvyšší soud ve světle této skutečnosti dokonce za exces. Uzavřel, že pokud po doplnění dokazování dospěl odvolací soud k závěru, že osobní poměry stěžovatele se neliší od běžné populace, nepochybil, pokud přihlédl právě k téměř čtyřnásobnému překročení hranice množství velkého rozsahu, přičemž stále mimořádné okolnosti případu (amatérský způsob pěstování, tzv. "měkká droga") zohlednil a uložil trest pod zákonnou dolní hranicí trestní sazby.
10. Jelikož nad rámec námitky nepřiměřenosti trestu stěžovatel uplatnil rovněž námitku nedostatku subjektivní stránky a námitku neprokázání množství THC v zajištěné sušině, vypořádal se Nejvyšší soud i s nimi. K množství THC podrobně popsal, jak byly rostliny (resp. jejich sušina) váženy a s jakými výsledky a jakým propočtem dospělo odborné vyjádření k závěru o celkové hmotnosti THC v této sušině. K námitce nedostatku subjektivní stránky pak Nejvyšší soud uvedl, že stěžovatel při svém tvrzení, že chtěl vypěstovat jen pět rostlin, ignoruje fakt, že u něj bylo zajištěno rostlin mnohem více. Kdyby jeho úmysl směřoval k vypěstování jen pěti rostlin, ostatní by zničil, nikoliv sklidil a dále zpracovával.
IV. Argumentace stěžovatele a vyjádření dalších účastníků řízení
11. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti a jejím doplnění se závěry obecných soudů nesouhlasí. Nejprve rekapituloval průběh a výsledek řízení před obecnými soudy, přičemž zdůraznil, že odvolání proti odsuzujícímu rozsudku nepodal proto, že si byl vědom toho, že se dopustil protiprávní činnosti, a ačkoliv nesouhlasil s hmotněprávní kvalifikací, považoval uložený výchovný trest za přiměřený. Rovněž akcentoval, že v dovolání tvrdil, že množství jemu zabaveného konopí neodpovídá množství cca 2 kg THC a že samotní policisté byli při domovní prohlídce překvapeni, kolik látky THC se v zajištěném konopí nachází. Následně stěžovatel uvádí text relevantní zákonné úpravy a formuluje vlastní výtky proti napadeným rozhodnutím obecných soudů. Těm vytýká 1) nepřiměřenost trestu; 2) porušení zásady in dubio pro reo; 3) nezohlednění nejlepšího zájmu dítěte; 4) důkazní pochybení. Podstatu jednotlivých námitek lze shrnout takto:
12. Ad 1) stěžovatel uvádí, že trpí Scheuermannovou chorobou a ischiasem, což vyvolává bolesti. Jelikož konopná mast z lékárny mu nepomáhala, rozhodl se obstarat semínka konopí za účelem vypěstování vlastních rostlin a výroby účinnější masti. Jelikož se mu tento způsob léčby osvědčil, vypěstoval si následně další množství. Má za to, že tak realizoval své právo na soukromý a rodinný život, který zahrnuje i sebeurčení ve smyslu rozhodování o sobě samém, včetně rozhodování o způsobu léčby. Léčebné účinky konopí jsou přitom dobře známy a připustil je i nalézací soud. Stěžovatel nejednal jakkoliv společensky škodlivě, neohrozil nikoho kromě sebe a neohrozil objekt trestného činu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy dle § 283 odst. 1 trestního zákoníku. Provinil se vlastně jen tím, že najednou vypěstoval mnohem více rostlin konopí, než je akceptovatelné pro vlastní potřebu.
13. Trest uložený odvolacím soudem považuje stěžovatel za excesivní a zcela rozporný se zásadou přiměřenosti. V obdobných případech ukládají soudy mírnější tresty i v případech, kdy jde o organizované skupiny pěstující konopí za účelem produkce THC kvůli dosažení zisku. K tomu stěžovatel doložil některé rozsudky, na něž se při tomto tvrzení odvolává. Stěžovatel je bezproblémovým občanem, který nevyhledává potíže. Výkon trestu odnětí svobody přitom uvrhl jeho družku a dceru do finanční tísně, v níž jim hrozí, že přijdou o obydlí v důsledku neschopnosti splácet hypoteční úvěr.
14. Ad 2) stěžovatel konstatoval, že nalézací soud respektoval zásadu in dubio pro reo a přiblížil obecný význam této zásady. Naopak odvolací soud a po něm i Nejvyšší soud ji porušily ničím nepodloženým tvrzením, že tak velké množství marihuany, které vypěstoval, by nemohl stěžovatel zkonzumovat sám, a proto jej zjevně distribuoval dál.
15. Ad 3) stěžovatel prezentuje názor, že odvolací soud postupoval formalisticky, konstatoval-li, že sice jím uložený trest odnětí svobody bude mít dopad na rodinu stěžovatele, ale že toto je riziko protiprávního jednání, jehož se dopustil. Jedná se zde o životy lidí v rodině, která je takto naprosto zbytečně roztržena, ačkoliv do té doby fungovala bezvadně. Stěžovatel odkázal na Úmluvu o právech dítěte, podle níž musí podle jeho názoru stát při trestání zohlednit nejlepší zájem dítěte. Jeho dcera nyní psychicky i materiálně strádá. Dle stěžovatele trestní zákoník umožňuje zohlednit i následky potrestání, což však odvolací soud neučinil. Dále stěžovatel odkázal na závěry nálezu sp. zn. II. ÚS 2027/17 ze dne 7. 8. 2017 (N 137/86 SbNU 315) s tím, že principy tam formulované odvolací soud ignoroval. Rovněž se stěžovatel v rámci této námitky dovolává závěrů nálezu sp. zn. I. ÚS 4503/12 ze dne 11. 6. 2014 (N 119/73 SbNU 827).
16. Ad 4) stěžovatel napadá závěr obecných soudů o celkovém množství THC v sušině a konkluduje, že jeho čin byl kvalifikován dle § 283 odst. 3 písm. c) trestního zákoníku nejen formalisticky na základě množství zjištěného orgány činnými v trestním řízení bez ohledu na společenskou nebezpečnost, k čemuž odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 200, sp. zn. 3 Tdo 52/2008, ale rovněž že celkové množství THC bylo orgány činnými v trestním řízení zjištěno nesprávně. Stěžovatel k ústavní stížnosti přiložil znalecký posudek prof. RNDr. Jana Hradílka, CSc., z něhož dovozuje, že při způsobu, jakým stěžovatel pěstoval rostliny konopí, by z 28 rostlin bylo možno získat nejvýše 4,2 kg sušiny a k výnosu přes 37 kg sušiny po odstranění toxikomansky nevyužitelných částí by bylo třeba cca 229 rostlin vysokých 1,7 m.
17. Ústavní soud si rovněž vyžádal spisový materiál, z něhož ověřil průběh řízení tak, jak je reprodukován výše, a vyjádření ostatních účastníků řízení.
18. Odvolací soud ve svém vyjádření upozornil, že rozhodoval toliko o odvolání v neprospěch stěžovatele podaném státním zástupcem proti výroku o trestu, přičemž stěžovatel výrok o vině nijak nezpochybňoval, proto se k jeho argumentaci co do viny nemůže vyjadřovat. Ohledně uloženého trestu pak odvolací soud v zásadě odkázal na svůj napadený rozsudek s tím, že se řádně věnoval všem kritériím pro ukládání trestu, doplnil dokazování a zohlednil všechny relevantní aspekty případu.
19. Vedoucí státní zástupce Vrchního státního zastupitelství v Olomouci se přiklonil k nosným závěrům napadeného rozsudku odvolacího soudu. Poměry stěžovatele byly náležitě zohledněny, ostatně trest mu byl uložen ve výměře o dva roky nižší, než je zákonná spodní hranice trestní sazby. Zdůraznil, že bylo vyvráceno, že by se rodinná situace stěžovatele odlišovala od běžné populace, a že ústavní stížnost má podle jeho názoru toliko suplovat další opravný prostředek.
20. Státní zástupce činný při Nejvyšším státním zastupitelství se rovněž ztotožnil s výsledkem řízení i nosnými důvody uložení trestu odnětí svobody odvolacím soudem. Tento trest podle něj nelze považovat za excesivní či exemplární, a ačkoliv Nejvyšší soud nebyl povinen výrok o trestu přezkoumat, stejně se ke stěžovatelovým námitkám vyjádřil. I státní zástupce činný při Nejvyšším státním zastupitelství vyzdvihl aplikaci ustanovení § 58 trestního zákoníku o mimořádném snížení trestu odnětí svobody. Vyjádřil se rovněž k právní kvalifikaci, která podle něj odpovídá ustálené judikatuře, podle níž je rozhodujícím kritériem právě objem psychoaktivních látek, přičemž další okolnosti, na něž odkazuje stěžovatel, mají pouze podpůrný charakter. Srovnání s jinými případy pak není vhodné, neboť v případech, které předestírá stěžovatel, jsou naopak běžně ukládány přísnější tresty.
21. Nejvyšší soud ve svém vyjádření v zásadě odkázal na odůvodnění svého napadeného rozhodnutí. Popřel, že by odmítl stěžovateli poskytnout ochranu jeho základních lidských práv, a vyjádřil názor, že stěžovatel využívá ústavní stížnost spíše jako další řádný opravný prostředek. Ústavní soud zaslal všechna tato vyjádření stěžovateli k případnému vyjádření, ten však tohoto práva repliky nevyužil.
V. Posouzení Ústavním soudem
22. Pravomoc Ústavního soudu v řízení o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí orgánu veřejné moci je založena ustanovením čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") jen tehdy, jestliže tímto rozhodnutím došlo k zásahu do ústavně zaručených práv a svobod. Jakékoliv jiné vady takového rozhodnutí se nacházejí mimo přezkumnou pravomoc Ústavního soudu. Ústavní soud totiž nestojí nad ústavním pořádkem, nýbrž podléhá stejné povinnosti respektovat ústavně zakotvenou dělbu moci jako kterýkoliv jiný orgán veřejné moci. Proto se musí důsledně vystříhat svévole a bedlivě dbát mezí svých pravomocí, svěřených mu Ústavou. Jinak by popřel samotný smysl své existence jakožto soudního orgánu ochrany ústavnosti. V řízení o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí orgánu veřejné moci je tak Ústavní soud povinen vždy nejprve zkoumat, zda jsou ústavní stížností napadená rozhodnutí způsobilá k vlastnímu meritornímu přezkumu, tedy zda těmito rozhodnutími vůbec mohla být porušena ústavně garantovaná práva či svobody stěžovatelů. Pakliže Ústavní soud dospěje k závěru, že tomu tak není, musí ústavní stížnost odmítnout dle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. V nynějším případě však Ústavní soud neshledal důvod pro takový postup.
23. Stěžovatel předložil Ústavnímu soudu dva argumenty, které a priori nepostrádají ústavněprávní rovinu. Stěžovatel totiž namítl, že při ukládání trestu odnětí svobody odvolacím soudem bylo porušeno jeho právo na soukromý a rodinný život tím, že nebyl zohledněn nejlepší zájem dítěte (jeho dcery). Ústavní soud se v obecné rovině k této otázce již vyjádřil v nálezu sp. zn. II. ÚS 2027/17, na nějž stěžovatel pro podporu své argumentace odkázal. Porušení ústavně zaručených základních práv stěžovatele však v odkazovaném případě bylo spatřováno v nedostatečném odůvodnění změny výroku o trestu odvolacím soudem, avšak Ústavní soud se dosud nevyjádřil v podrobnostech k tomu, do jaké míry musí být nejlepší zájem dítěte zohledňován při ukládání trestu jeho rodiči v trestním řízení.
24. Byť vznesení námitky nejlepšího zájmu dítěte nesvědčí v této věci stěžovateli, ale jeho dceři, Ústavní soud již dříve formuloval stanovisko, že uplatní-li rodič takovou námitku ve vlastní ústavní stížnosti, pak kdyby se ukázala být důvodnou, představovalo by porušení ústavně zaručených základních práv či svobod dítěte i porušení jeho práva na soudní ochranu dle čl. 36 odst. 1 Listiny, byl-li by průběh či výsledek řízení při neporušení těchto práv či svobod dítěte odlišný i pro rodiče [srov. přiměřeně nález ze dne 26. 8. 2010 sp. zn. III. ÚS 3007/09 (N 172/58 SbNU 503); nález sp. zn. II. ÚS 1931/17 ze dne 19. 12. 2017 (N 235/87 SbNU 811), bod 44; nález sp. zn. III. ÚS 2396/19 ze dne 29. 10. 2019 (N 180/96 SbNU 263), bod 39; nález sp. zn. IV. ÚS 1002/19 ze dne 9. 10. 2019 (N 174/96 SbNU 211), bod 26]. Jelikož celá stěžovatelova argumentace je vystavěna na tom, že kdyby byly obecné soudy přihlédly dostatečně k nejlepšímu zájmu stěžovatelovy dcery, nebyl by mu uložen nepodmíněný trest odnětí svobody, Ústavní soud konstatuje, že jde právě o takovou situaci, a tedy ústavní stížnost nelze v rozsahu argumentace nejlepším zájmem dítěte považovat za podanou osobou k tomu neoprávněnou.
25. Negativní dopady odloučení dítěte od rodiče, který o něj osobně pečuje, jsou totiž značné (srov. např. zprávu Výboru práv dítěte Rady pro lidská práva OSN č. A/61/41, s. 54, preambuli doporučení Výboru ministrů Rady Evropy členským státům č. CM/Rec/2018(5) o právech dětí s uvězněnými rodiči, či Lynn, H., Droz, C. a Schekter, V. Children of Prisoners: The Hidden Face of the Deprivation of a Parent's Liberty. In: Today's Children are Tomorrow's Parents. 2017, č. 45/46), což respektuje i právo. Zcela běžně se to projevuje zejména při rozhodování o péči o nezletilé a styku s nimi v rodinněprávních věcech, což však nijak nevylučuje, že i odloučení v důsledku nepodmíněného trestu odnětí svobody může tyto důsledky nést (viz k bližšímu popisu např. Abramowitz, S. A Family Law Perspective on Parental Incarceration. In: Family Court Review. 2012, roč. 50, č. 2, s. 231 a násl.).
26. Ústavní soud se tak námitkou nezohlednění nejlepšího zájmu dítěte při ukládání trestu odnětí svobody stěžovateli musel zabývat i z věcného hlediska.
27. Stejně tak nemohl za zjevně neopodstatněnou považovat ani námitku extrémního rozporu mezi provedeným dokazováním a zjištěným skutkovým stavem. Prima facie se totiž tvrzení stěžovatele, že z 28 rostlin konopí dorostlých do výšky 0,8 až 1,7 metru nemohlo být získáno bezmála čtyřicet kilogramů toxikomansky využitelné sušiny (tj. po vysušení rostlin a oddělení toxikomansky neupotřebitelných částí, což původní hmotnost rostlin muselo ještě snížit), nejeví jako nelogické, k čemuž není ani potřeba odborných znalostí, ale postačuje obecná zkušenost lidská.
VI. Obecná východiska
28. Na přístupu k vlivu nejlepšího zájmu dítěte na ukládání trestu jeho rodiči v trestním řízení dosud není na mezinárodní ani vnitrostátní úrovni konsensus a samotná tato problematika je značně komplikovaná, neboť ke svému uspokojivému řešení vyžaduje odpověď na řadu principiálních otázek mezí trestní represe, vyrovnávání zájmu jednotlivce a celku i přípustnosti ingerence zájmů třetích osob do procesu volby a ukládání trestních sankcí. Nutně tak předpokládá citlivé vyvažování značně heterogenních zájmů, jejichž poměřování tradičně v trestním právu hrálo pouze omezenou roli. Ústavní soud proto považuje za důležité věnovat se alespoň reprezentativním způsobem průřezu závazných i inspiračních a interpretačních pramenů práva.
A) K zohlednění nejlepšího zájmu dítěte
A) i. Texty právních dokumentů
29. Dle čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte platí: "Zájem dítěte musí být předním hlediskem při jakékoli činnosti týkající se dětí, ať už uskutečňované veřejnými nebo soukromými zařízeními sociální péče, správními nebo zákonodárnými orgány." Dle čl. 9 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte platí: "Státy, které jsou smluvní stranou úmluvy, zajistí, aby dítě nemohlo být odděleno od svých rodičů proti jejich vůli, ledaže příslušné úřady na základě soudního rozhodnutí a v souladu s platným právem a v příslušném řízení určí, že takové oddělení je potřebné v zájmu dítěte. Takové určení může být nezbytným v některém konkrétním případě, například, jde-li o zneužívání nebo zanedbávání dítěte rodiči nebo žijí-li rodiče odděleně a je třeba rozhodnout o místě pobytu dítěte."
30. Ustanovení čl. 8 Úmluvy pak stanoví: "1. Každý má právo na respektování svého soukromého a rodinného života, obydlí a korespondence. 2. Státní orgán nemůže do výkonu tohoto práva zasahovat kromě případů, kdy je to v souladu se zákonem a nezbytné v demokratické společnosti v zájmu národní bezpečnosti, veřejné bezpečnosti, hospodářského blahobytu země, předcházení nepokojům a zločinnosti, ochrany zdraví nebo morálky nebo ochrany práv a svobod jiných."
31. Na unijní úrovni je relevantní zejména čl. 7 Listiny základních práv Evropské unie, podle něhož: "Každý má právo na respektování svého soukromého a rodinného života, obydlí a komunikace" a rovněž čl. 24 odst. 2 Listiny základních práv Evropské unie, který předepisuje: "Při všech činnostech týkajících se dětí, ať už uskutečňovaných veřejnými orgány nebo soukromými institucemi, musí být prvořadým hlediskem nejvlastnější zájem dítěte."
32. Ustanovení čl. 10 odst. 2 Listiny pak uvádí: "Každý má právo na ochranu před neoprávněným zasahováním do soukromého a rodinného života." Ustanovení čl. 32 odst. 1 Listiny normuje, že: "Rodičovství a rodina jsou pod ochranou zákona. Zvláštní ochrana dětí a mladistvých je zaručena."
A) ii. Judikatura Evropského soudu pro lidská práva a Soudního dvora Evropské unie
33. Evropský soud pro lidská práva (dále jen "ESLP") setrvale zastává názor, že vztahy mezi rodiči a dětmi jsou chráněny čl. 8 Úmluvy (srov. např. rozsudek ESLP ze dne 6. 4. 2017 ve věci Aneva a další proti Bulharsku, č. stížností 66997/13, 77760/14 a 50240/15, bod 101), a dokonce že tvoří jeho základní prvek (např. rozsudek velkého senátu ESLP ze dne 13. 7. 2000 ve věci Scozzari a Giunta proti Itálii, č. stížností 39221/98 a 41963/98, bod 169).
34. ESLP se vícekrát vyjádřil ke vztahu požadavku na zohledňování nejlepšího zájmu dítěte a ukládání trestních sankcí tomuto dítěti jakožto nezletilému pachateli trestných činů, zejména v situaci, kdy nezletilému pachateli má být uložen trest vyhoštění. ESLP v takových případech zdůrazňuje, že nejlepší zájem dítěte vyžaduje, aby stát zprostředkoval návrat odsouzeného nezletilého do společnosti, na druhou stranu uložení trestu vyhoštění v dostatečně závažných případech ESLP nezakazuje (srov. rozsudek ESLP ze dne 1. 6. 2017 ve věci Külecki proti Rakousku, č. stížnosti 30441/09, bod 41 a v něm odkazovanou další judikaturu ESLP).
35. Obdobný závěr učinil ESLP i ve vztahu k ukládání trestu vyhoštění rodiči nezletilého dítěte. Jakkoliv i v těchto případech musí být nejlepší zájem dítěte náležitě zohledněn, převáží-li veřejný zájem na vyhoštění rodiče, je uložení trestu vyhoštění přípustné i přesto, že by v nejlepším zájmu dítěte jednoznačně bylo, aby jeho rodič vyhoštěn nebyl a dále s ním pobýval ve stejném městě (srov. rozsudek ESLP ze dne 2. 4. 2015 ve věci Sarközi a Mahran proti Rakousku, č. stížnosti 27945/10, bod 72).
36. K problematice vlivu nejlepšího zájmu dítěte na možnost uložení nepodmíněného trestu odnětí svobody jeho rodiči se autoritativně a explicitně ESLP dosud nevyjádřil. Dospěl však např. k závěru, že hrozba trestní sankcí matce při návratu do cizí země za účelem navrácení stavu před únosem dítěte z takového státu není důvodem pro vyloučení povinnosti navrátit dítě, neboť šlo mimo jiné o předvídatelný důsledek jednostranného rozhodnutí matky (srov. např. rozsudek ESLP ze dne 8. 1. 2009 ve věci Neulinger a Shuruk proti Švýcarsku, č. stížnosti 41615/07, body 90 a 91). Po předložení věci velkému senátu ESLP však tento závěr revidoval a konstatoval, že případné odsouzení matky k trestu odnětí svobody by nebylo v nejlepším zájmu dítěte, jelikož matka je patrně jediným člověkem, k němuž mělo nezletilé dítě vztah, přičemž vzhledem k osobní situaci otce byla vážná pochybnost, že by se o nezletilé dítě postaral (srov. rozsudek velkého senátu ze dne 6. 7. 2010 ve věci Neulinger a Shuruk proti Švýcarsku, č. stížnosti 41615/07, body 149 a 150).
37. ESLP rovněž nepovažoval za porušení čl. 8 Úmluvy ve spojení s čl. 41 Úmluvy právní úpravu, která umožňovala ženě odsouzené k trestu odnětí svobody, která je matkou novorozeného dítěte, žádat o odklad výkonu trestu odnětí svobody, zatímco muž takovou možnost nemá (srov. rozsudek ESLP ze dne 3. 10. 2017 ve věci Alexandru Enache proti Rumunsku, č. stížnosti 16986/12, bod 78), přičemž bez povšimnutí ponechal skutečnost, že otec v obdobné situaci rovněž žádal o odklad výkonu trestu a byl odmítnut s tím, že žádné zvláštní okolnosti takový postup umožňující v jeho případě nejsou dány (srov. rozsudek ESLP ze dne 3. 10. 2017 ve věci Alexandru Enache proti Rumunsku, č. stížnosti 16986/12, bod 74), a to přesto, že jinak se v odkazovaném rozsudku ESLP rovněž přihlásil k doktríně nejlepšího zájmu dítěte.
38. Z pohledu rodiče pak ESLP konstatuje, že nepodmíněný trest odnětí svobody s sebou nese inherentní limitace práva na soukromý a rodinný život, které odsouzený musí snášet, což však neznamená, že by tak ztrácel právo na jakýkoliv kontakt se svou rodinou (srov. např. rozsudek ESLP ze dne 17. 4. 2012 ve věci Hurych proti Polsku, č. stížnosti 13621/08, bod 122, rozsudek ESLP ze dne 29. 5. 2012 ve věci Epners-Gefners proti Lotyšsku, stížnost č. 37862/02, bod 61; či rozsudek ESLP ze dne 1. 2. 2007 ve věci Nazarenko proti Lotyšsku, č. stížnosti 76843/01, bod 73), jakkoliv tento kontakt může být omezený či kontrolovaný (např. rozsudek velkého senátu ESLP ze dne 30. 6. 2015 ve věci Khoroshenko proti Rusku, č. stížnosti 41418/04, bod 123). Samotná možnost uložit nepodmíněný trest odnětí svobody rodiči, který pečuje o dítě, však z hlediska rodičova práva na soukromý a rodinný život dle čl. 8 Úmluvy v judikatuře ESLP vyloučena není.
39. Soudní dvůr Evropské unie (dále jen "SD EU") k problematice nejlepšího zájmu dítěte vydal dosud jen několik rozhodnutí. Tato se týkala např. povinnosti zohledňovat nejlepší zájem dítěte v řízení o sloučení rodin v jeho prospěch (srov. např. rozsudek SD EU ze dne 13. 3. 2019 ve věci C-635/17, bod 78; či rozsudek SD EU ze dne 6. 12. 2012 ve spojených věcech C-356/11 a C-357/11), při zvažování souladu právní úpravy, která zakotvuje automatickou ztrátu státního občanství nezletilého dítěte, pakliže státní občanství ztratí jeho rodič, s unijním právem (srov. rozsudek velkého senátu SD EU ze dne 12. 3. 2019 ve věci C-221/17, bod 45), při odepření práva pobýt ve členském státě jednomu z rodičů (rozsudek velkého senátu SD EU ze dne 10. 5. 2017 ve věci C-133/15), při výkladu pravidel příslušnosti soudu v rodinněprávních věcech (rozsudek SD EU ze dne 16. 7. 2015 ve věci C-184/14, bod 46), při určování soudu příslušného k vyřízení žádosti nedoprovázeného dítěte o azyl, podal-li ji ve více státech (rozsudek SD EU ze dne 6. 6. 2013 ve věci C-648/11, bod 60), při rozhodování o výkonu rozhodnutí o navrácení dítěte v případech mezinárodních protiprávních únosů (rozsudek SD EU ze dne 1. 7. 2010 ve věci C-211/10 PPU, bod 83), při posuzování krátké lhůty k podání odvolání proti rozhodnutí o navrácení dítěte v případě jeho mezinárodního únosu (rozsudek SD EU ze dne 19. 9. 2018 ve spojených věcech C-325/18 PPU a C-375/18 PPU, bod 77) atd.
40. Z hlediska interakce nejlepšího zájmu dítěte a ukládání či vymáhání trestních sankcí se SD EU dosud zabýval prakticky jen situacemi trestního či správního vyhoštění osoby, která není občanem Evropské unie, pokud by to mělo za následek odloučení od dítěte - občana Evropské unie (srov. např. rozsudek velkého senátu SD EU ze dne 8. 5. 2018 ve věci C-82/16), případně nesouladem vnitrostátní úpravy automaticky nepřiznávající právo pobytu rodiči nezletilého dítěte, které je občanem Evropské unie, jen proto, že má záznam v trestním rejstříku (rozsudek velkého senátu SD EU ze dne 13. 9. 2016 ve věci C-164/14).
41. Ani SD EU tak ve své judikatuře nestanovuje absolutní převahu nejlepšího zájmu dítěte za všech okolností. SD EU tak např. rozhodl, že státu vykonávajícímu evropský zatýkací rozkaz na nezletilého nic nebrání jej předat, dosáhl-li věku trestní odpovědnosti ve vykonávajícím státě, přičemž nejlepší zájem tohoto dítěte vyžaduje (toliko) to, aby vykonávající stát zkoumal, zda ve vydávajícím státě bude nezletilý požívat určitých zvláštních procesních práv garantovaných právem vydávajícího státu (rozsudek velkého senátu SD EU ze dne 23. 1. 2018 ve věci C-367/16, bod 37), či že nejlepší zájem dítěte nezakládá jeho rodinnému příslušníkovi, který není občanem Evropské unie, nárok na vstup na území členského státu (srov. rozsudek velkého senátu SD EU ze dne 27. 6. 2006 ve věci C-540/03, bod 59). V případě ukládání trestu vyhoštění rodiči, který není členem Evropské unie, ale je primárním pečovatelem o nezletilého občana Evropské unie, který v jejím členském státě pobývá celý život, pak SD EU zastává stanovisko, že uložení takového trestu bez zohlednění této skutečnosti nemůže být obligatorním požadavkem zákona, nicméně ve výjimečných případech může být uložen individuálně po zvážení všech okolností včetně zájmu dítěte, představuje-li rodič skutečnou, závažnou a přítomnou hrozbu pro společnost (rozsudek velkého senátu SD EU ze dne 13. 9. 2016 ve věci C-304/14).
A) iii. Mezinárodněprávní a unijní soft-law
42. Obecný komentář Výboru pro práva dítěte č. 14 k čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte v bodě 28 uvádí, že tento se uplatňuje i ve vztahu k dětem, jejichž rodiče se ocitli v konfliktu se zákonem.
43. Bod 48 Směrnice o alternativní péči o dítě jakožto příloha rezoluce Valného shromáždění OSN č. A/RES/64/142 dne 18. 12. 2009 uvádí, že v případech, kdy hlavní či výhradní pečující osoba může být podrobena odnětí svobody jakožto zajišťovacím opatření či trestu, měly by být ve vhodných případech aplikovány opatření a tresty neomezující ji na svobodě, kdykoliv je to možné, a nejlepší zájem dítěte by měl být řádně zohledněn. Rovněž další dokumenty OSN opakují požadavky na upřednostnění trestů či zajišťovacích institutů nespojených s odnětím svobody pro primární či výhradní pečující osobu [např. bod 69 písm. a) rezoluce Rady pro lidská práva OSN č. A/HRC/RES/19/37 či bod 56 písm. a) rezoluce Valného shromáždění OSN č. A/RES/68/147] či zdůrazňují význam většího zohledňování dopadu trestu odnětí svobody i jiných trestů na dítě, byl-li uložen jeho rodičům (např. bod 28 rezoluce Valného shromáždění OSN č. A/RES/71/188 či bod 57 rezoluce Valného shromáždění OSN č. A/RES/68/147).
44. Obdobné požadavky jsou formulovány i v soft-law na regionální úrovni. Např. bod II.2 doporučení Výboru ministrů Rady Evropy členským státům č. CM/Rec/2018(5) o právech dětí s uvězněnými rodiči zmiňuje, že při úvahách o trestu odnětí svobody rodiči by měly být zohledněny práva a nejlepší zájmy dítěte a že by mělo být využito v co největší míře tam, kde je to vhodné, trestů alternativních, zejména jde-li o rodiče, který je vůči dítěti primární pečující osobou.
45. Velmi podobné závěry jsou formulovány i na úrovni Evropské unie. Např. bod 19 usnesení Evropského parlamentu ze dne 13. března 2008 o specifické situaci žen ve věznicích a dopadu uvěznění rodičů na společenský a rodinný život (2007/2116(INI)) doporučuje: "... aby byly na úkor uvěznění upřednostňovány alternativní tresty, tak jak jsou zakotveny ve společnosti, a to především pro matky, je-li uložený trest malý a ohrožení veřejné bezpečnosti nízké a pokud jejich uvěznění může vážně narušit rodinný život, zejména pokud jsou v čele neúplné rodiny nebo mají malé děti nebo mají na starosti závislé osoby nebo osoby se zdravotním postižením; připomíná, že by soudní orgány měly tyto skutečnosti zohledňovat při volbě trestu, v první řadě s ohledem na zájem dítěte soudně stíhaného rodiče; obdobně doporučuje zvážit, aby možnost využívat opatření podobná opatřením určeným pro matky byla poskytnuta i vězněným mužům, kteří se starají o nezletilé děti nebo mají jiné povinnosti ve vztahu k rodině ...".
A) iv. Judikatura Ústavního soudu