46. Ústavní soud dlouhodobě ve své rozhodovací činnosti reflektuje, že čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte je jejím dominantním ustanovením [srov. např. nález sp. zn. IV. ÚS 695/2000 ze dne 19. 4. 2001 (N 66/22 SbNU 83)], a byť se dosud většina jeho nálezové judikatury k této otázce týkala řízení o péči o nezletilé dítě a o styku s ním, měl již příležitost vyjádřit se i k některým aspektům týkajícím se omezení či odnětí osobní svobody rodiče nezletilého dítěte v trestním řízení. Např. tak Ústavní soud učinil závěr, že veřejný zájem na vzetí obviněného do vazby znemožňuje odklad jejího výkonu z důvodu péče o nezletilé dítě, a tak nejlepší zájem dítěte musí být toliko zvažován jako jedno z kritérií pro posouzení proporcionality vazby k dalším oprávněným zájmům [srov. nález sp. zn. IV. ÚS 2/18 ze dne 9. 5. 2018 (N 85/89 SbNU 289)] a ve vazbě zásadně musí být vytvořeny rovněž i podmínky pro kontakt vazebně stíhaných s jejich nezletilými dětmi [nález sp. zn. I. ÚS 3296/17 ze dne 20. 12. 2017 (N 238/87 SbNU 853)]. Rovněž skutečnost, že rodič nezletilého je ve výkonu trestu odnětí svobody, nemůže znamenat, že by automaticky ztrácel právo na styk se svým nezletilým dítětem [srov. nález II. ÚS 22/17 ze dne 8. 8. 2017 (N 145/86 SbNU 455)].
47. Nejblíže se k problematice vlivu nejlepšího zájmu dítěte při ukládání trestu v trestním řízení vyjádřil Ústavní soud v nálezu sp. zn. II. ÚS 2027/17, na nějž odkazoval i stěžovatel. V něm uvedl jako principiální východisko, že v rámci kritérií pro ukládání trestu dle § 39 odst. 1 trestního zákoníku, mezi nimiž je i hodnocení rodinných poměrů pachatele, musí být nejlepší zájem dítěte zohledněn (nález sp. zn. II. ÚS 2027/17, bod 22). Této povinnosti zohlednění v tehdejší věci obecný soud v řízení o odvolání nedostál, neboť se k problematice zájmu nezletilého dítěte tehdejšího stěžovatele odsouzeného k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v odůvodnění nijak nevyjádřil a ponechal zcela bez reakce stěžovatelovy námitky o výjimečně negativních dopadech uložení tohoto trestu na jeho nezletilé dítě, podpořené i zprávami orgánu sociálně-právní ochrany dětí, vyjádřeními zmocněnkyně poškozené a pozůstalých, jakož i dalších subjektů (nález sp. zn. II. ÚS 2027/17, body 25 až 28).
48. V obdobném duchu se nese i nález sp. zn. I. ÚS 4503/12 ze dne 11. 6. 2014 (N 119/73 SbNU 827), podle něhož jedním z kritérií při ukládání trestu vyhoštění na neurčito musí být i zvažování dopadu uložení tohoto trestu na blaho rodiny odsouzeného. I v řízeních o péči o dítě, jimiž je dítě dotčeno primárně a nezprostředkovaně, zastává Ústavní soud názor, že mimořádný význam povinnosti zohledňovat nejlepší zájem dítěte však neznamená, že by nebylo možno přihlédnout i k jiným hlediskům [srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 4189/18 ze dne 2. 12. 2019 (N 202/97 SbNU 165), bod 16].
A) v. Shrnutí a implikace obecných východisek
49. Z mezinárodních závazků, soft-law i z vlastní judikatury Ústavního soudu tedy vyplývá požadavek na zohledňování nejlepšího zájmu dítěte v řízeních, která se jej přímo či nepřímo dotýkají. Tento požadavek vyžaduje toliko zabývání se nejlepším zájmem dítěte při rozhodování a přiložení mu značného významu, nikoliv však absolutní povinnost vždy rozhodnutí jen v souladu s nejlepším zájmem dítěte. Musí přitom být činěna určitá distinkce mezi rozhodnutími, která se týkají přímo práv a povinností dítěte (typicky rozhodnutí o péči či styku, o osvojení atd.), a rozhodnutími, která mají sice na dítě dopad, tento je však nepřímý. Ani ve druhé zmíněné kategorii případů nelze nejlepší zájem v žádném případě přehlížet, čím menší a zprostředkovanější však dopad na dítě je, tím větší prostor pro upřednostnění jiného zájmu se vytváří.
50. Je totiž zřejmé, že ani povinnost zohledňovat nejlepší zájem dítěte nemůže být bezbřehá a že ani výkladu mezinárodních lidskoprávních dokumentů se nevyhýbá riziko přepjatého formalismu. Kategorické lpění na textu čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte by vedlo k tomu, že ad absurdum by nejlepší zájem dítěte musel zvažovat i soud např. v řízení o výpovědi z pracovního poměru danou zaměstnavatelem jeho rodiči jakožto zaměstnanci, rozhodování o způsobu řešení úpadku obchodní korporace, jejímž je rodič nezletilého dítěte společníkem atd., neboť všechna tato rozhodnutí mají zprostředkovaný vliv i na dítě tím, že ovlivňují ekonomické podmínky fungování rodiny, v níž žije. Ze shora podaného přehledu přitom nevyplývá, že by nejlepší zájem dítěte byl skloňován i v takových případech.
51. Jakkoliv si tak Ústavní soud neosobuje právo závazně vykládat Úmluvu o právech dítěte, při absenci dostatečně konkrétního autoritativního výkladu šíře jejího čl. 3 odst. 1 musí prozatímně poskytnout jeho výklad pro podmínky českého ústavního pořádku, než ji v úplnosti vyloží orgán k tomu oprávněný způsobem, který by byl přímo závazný i pro Českou republiku.
52. Je tak třeba rozlišovat mezi různými kategoriemi právních řízení podle typu dopadu na dítě:
- první kategorii tvoří řízení, jejichž účelem je upravit přímo práva či povinnosti dítěte právě jakožto dítěte (typicky řízení o péči o dítě a o styku s ním);
- druhou kategorii představují řízení, jejichž účelem je upravit práva a povinnosti dítěte, která se však bezprostředně nedotýkají jeho statusu dítěte (např. řízení o soukromoprávních závazcích, trestní řízení proti mladistvému pachateli atd.);
- do třetí kategorie spadají řízení, jejichž účelem není přímo zasáhnout do právního postavení dítěte (přímo rozhodovat o jeho právech a povinnostech), ale která mají na dítě zprostředkovaný právní dopad, neboť jejich výsledek je nutně a nepominutelně spojen s navazující změnou právního postavení dítěte (např. řízení o vyhoštění jeho pečující osoby, na něž buď navazuje řízení o změně péče o dítě, či vycestování dítěte za pečující osobou a změna jeho trvalého pobytu);
- konečně čtvrtá kategorie obsahuje řízení, jejichž účelem není přímo zasáhnout do právního postavení dítěte ani na ně nemají zprostředkovaný právní dopad, ale dopadají na ně pouze fakticky (např. shora zmíněné řízení o výpovědi z pracovního poměru rodiče pečujícího o dítě, v jehož důsledku se právní postavení dítěte nemění, ale fakticky se může měnit např. ekonomický status jeho rodiny).
53. U první kategorie řízení je nejlepší zájem dítěte prakticky vždy rozhodujícím kritériem, které musí rozhodovací orgán vzít v úvahu. U druhé kategorie a třetí kategorie je nejlepší zájem dítěte zcela zásadním kritériem, nicméně ten může být převážen konkurujícím zájmem, typicky oprávněným zájmem jiného jednotlivce požívajícího rovněž ochrany základních lidských práv a svobod (např. v občanskoprávním sporu mezi dítětem a třetí osobou), ale i dostatečně významným zájmem veřejným (např. na uložení trestního opatření mladistvému pachateli, který spáchal mimořádně závažné provinění). U třetí kategorie se přitom otevírá širší prostor pro převážení jiným konkurujícím zájmem než u druhé kategorie, neboť se zde nestřetává jen zájem dítěte na jedné straně a jiný zájem na straně druhé, ale zájem dítěte je jen jedním, byť nepochybně významným, z vícera zájmů různých dalších subjektů, mezi kterými je třeba vyvažovat a které mohou být stejně významné či dokonce významnější. U čtvrté kategorie není zásadně povinností rozhodujícího orgánu přihlížet k nejlepšímu zájmu dítěte, s výjimkou případů, kdy pozitivní právní úprava výslovně s ochranou zájmů dítěte počítá.
54. Ukládání trestu odnětí svobody rodiči pečujícímu o nezletilé dítě patří do třetí kategorie. Ačkoliv je tento trest ukládán jiné osobě než dítěti a dítě není ani procesním subjektem, uložení tohoto trestu má nezpochybnitelný přímý dopad i na život dítěte. To ostatně odráží i pozitivní podústavní právo v § 39 odst. 1 trestního zákoníku, velícím trestním soudům přihlížet při ukládání trestů mimo jiné i k rodinným poměrům pachatele. Jak vyplývá ze shora uvedeného přehledu, neznamená to, že by nejlepší zájem dítěte dle čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte absolutně znemožňoval uložení tohoto druhu trestu jeho rodiči. Obecné soudy tak při ukládání tohoto druhu trestu musí k nejlepšímu zájmu dítěte přihlížet a přiznat mu náležitou váhu, neznamená to však, že by konkurující veřejný zájem na přiměřeném potrestání pachatele nemohl v konkrétním případě převážit.
55. Nejlepší zájem dítěte jako faktor pro neuložení nepodmíněného trestu odnětí svobody jeho rodiči (či jiné pečující osobě) zesilují a zeslabují zejména tato kritéria:
- míra péče obžalovaného o dítě (zejména jde-li o výlučnou pečující osobu, či nikoliv);
- míra faktické závislosti dítěte na obžalovaném (s ohledem na věk, zvláštní potřeby dítěte atd.);
- hloubka emočního vztahu dítěte k obžalovanému;
- míra, v jaké byl čin spáchán vůči dítěti;
- míra ohrožení řádného vývoje dítěte v případě, že rodič zůstane na svobodě atd.;
Skutečnost, že trestní soud vzal nejlepší zájem dítěte v úvahu a opravdu se jím zabýval, musí být materiálně obsažena v odůvodnění odsuzujícího rozsudku.
56. Všechna tato kritéria je třeba následně vážit proti dalším konkurujícím zájmům jako je závažnost činu, jeho následky atd. Přitom je třeba vycházet i z toho, že trest odnětí svobody je nejpřísnějším trestem, který podle českého trestního práva lze uložit. Nikdy proto jeho uložení nesmí být bráno na lehkou váhu a trestní soudy k němu smí sahat pouze jakožto k prostředku ultima ratio v systému trestů. Na druhou stranu, pokud je již uložení tohoto trestu nevyhnutelné, veřejný zájem na ochraně společnosti je v takovém případě značný a zpravidla může převážit nad nejlepším zájmem dítěte, nejsou-li v konkrétním případě specifické okolnosti, které by významněji zvyšovaly negativní dopad odsouzení rodiče k nepodmíněnému trestu odnětí svobody na dítě v porovnání s jinými případy.
B) K extrémnímu nesouladu množství sušiny a pěstovaných rostlin
57. Problematika přezkumu dokazování je, na rozdíl od předchozí otázky, řešena v judikatuře Ústavního soudu i ESLP ustáleně a nekonfliktně.
58. ESLP setrvale rozhoduje, že proces dokazování i jeho právní úprava je věcí jednotlivých států - k tomu srov. např. rozsudek pléna ESLP ze dne 6. 12. 1988 ve věci Barbera, Messegué a Jabardo proti Španělsku, č. stížnosti 10590/83, bod 68; rozsudek pléna ESLP ze dne 20. 11. 1989 ve věci Kostovski proti Nizozemí, č. stížnosti 11454/85, bod 39; rozsudek ESLP ze dne 26. 3. 1996 ve věci Doorson proti Nizozemí, č. stížnosti 20524/92, bod 67; rozsudek ESLP ze dne 23. 4. 1997 ve věci Van Mechelen a další proti Nizozemí, č. stížností 21363/93, 21364/93, 21427/93 a 22056/93, bod 50; rozsudek ESLP ze dne 26. 2. 2013 ve věci Papadakis proti Bývalé jugoslávské republice Makedonie, č. stížnosti 50254/07, bod 86; rozsudek ESLP ze dne 12. 6. 2014 ve věci Dončev a Burgov proti Bývalé jugoslávské republice Makedonie, č. stížnosti 30265/09, bod 48; rozsudek ESLP ze dne 8. 1. 2013 ve věci Baltinš proti Lotyšsku, č. stížnosti 25282/07, bod 55; a mnohá další rozhodnutí.
59. Ústavní soud ve své rozhodovací praxi vykazuje zásadní zdrženlivost vůči přezkoumávání procesu dokazování a jeho výsledkům v podobě skutkových závěrů obecných soudů v trestním řízení. Pro dokazování v trestním řízení je totiž typická zásada volného hodnocení důkazů, jež činí mírou důkazu vnitřní přesvědčení soudce. Tato zásada je projevem důvěry v moc soudní a jedním z garantů její nezávislosti. Zákon ani Ústava nepředepisují soudu, jaký důkazní prostředek má k prokázání které skutečnosti zvolit [srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 881/08 ze dne 6. 8. 2008 (N 137/50 SbNU 211)] a jakou důkazní sílu má jednotlivým důkazům připsat [srov. např. usnesení sp. zn. III. ÚS 859/13 ze dne 13. 3. 2014 (U 4/72 SbNU 575)], přičemž soud je oprávněn a zároveň povinen hodnotit důkazy podle svého vnitřního přesvědčení, a to jak jednotlivě, tak ve vzájemné souvislosti [srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 1677/13 ze dne 23. 10. 2014 (N 195/75 SbNU 197) či nález sp. zn. I. ÚS 455/05 ze dne 24. 11. 2005 (N 210/39 SbNU 239)]. Už i jen odvolací soud může do volného hodnocení důkazů soudem nalézacím zasáhnout jen výjimečně, přičemž svůj postup musí velmi pečlivě odůvodnit [nález sp. zn. I. ÚS 1922/09 ze dne 7. 9. 2009 (N 196/54 SbNU 411) či nález sp. zn. II. ÚS 282/97 ze dne 13. 1. 1999 (N 5/13 SbNU 33)].
60. Proces dokazování však nestojí zcela mimo přezkumnou pravomoc Ústavního soudu. Ten ve své rozhodovací praxi definoval výjimky, v nichž může mimořádně proti procesu dokazování a ustálení skutkového stavu před obecnými soudy zasáhnout. Tak může učinit v případech, jestliže skutková zjištění nevyplývají z provedených důkazů, případně je-li mezi skutkovými zjištěními a právními závěry extrémní soulad či jejich zdánlivý nesoulad není řádně odůvodněn [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 888/14 ze dne 10. 7. 2014 (N 140/74 SbNU 185), nález sp. zn. I. ÚS 180/03 ze dne 2. 3. 2004 (N 32/32 SbNU 293) či nález sp. zn. IV. ÚS 418/97 ze dne 9. 2. 1998 (N 18/10 SbNU 119)], jestliže byly důkazy hodnoceny zjevně svévolně [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 1104/08 ze dne 19. 3. 2009 (N 65/52 SbNU 635)], odpovědnost za výsledek dokazování byla fakticky přenesena na soudního znalce [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 299/06 ze dne 30. 4. 2007 (N 73/45 SbNU 149) nebo nález sp. zn. IV. ÚS 260/05 ze dne 17. 5. 2007 (N 86/45 SbNU 259)] či jestliže na základě provedených důkazů nelze s nejvyšším stupněm jistoty uzavřít, že obviněný se dopustil jednání kladeného mu za vinu [srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 226/06 ze dne 11. 3. 2010 (N 48/56 SbNU 521) a judikaturu v něm uváděnou], přičemž však jednotlivé nesrovnalosti či mezery ve skutkových zjištěních nutně tento stupeň jistoty nenarušují [srov. např. usnesení sp. zn. II. ÚS 593/02 ze dne 18. 3. 2004 (U 14/32 SbNU 539)].
61. Dalšími výjimkami jsou případy, v nichž závěry dokazování nejsou přesvědčivě, logicky a úplně odůvodněny v závislosti na druhu rozhodnutí [srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 226/06 ze dne 11. 3. 2010 (N 48/56 SbNU 521), nález sp. zn. IV. ÚS 10/02 ze dne 9. 6. 2003 (N 84/30 SbNU 287), nález sp. zn. III. ÚS 532/01 ze dne 31. 1. 2002 (N 10/25 SbNU 69), nález sp. zn. III. ÚS 464/99 ze dne 13. 7. 2000 (N 109/19 SbNU 63) či nález sp. zn. I. ÚS 639/03 ze dne 21. 7. 2004 (N 102/34 SbNU 79)], předmětem dokazování nebyl skutek, jímž byl obviněný nakonec shledán vinným [srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 125/04 ze dne 25. 4. 2005 (N 88/37 SbNU 195)], případně v nichž dokazování bylo provedeno jednostranně v neprospěch obviněného [srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 372/03 ze dne 22. 12. 2004 (N 196/35 SbNU 569) či nález sp. zn. III. ÚS 464/99 ze dne 13. 7. 2000 (N 109/19 SbNU 63)] nebo ve zcela nedostatečném rozsahu [srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 394/97 ze dne 4. 3. 1998 (N 28/10 SbNU 179)], případně obviněný neměl možnost účinně reagovat na změnu náhledu obecných soudů na právní kvalifikaci [srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 106/98 ze dne 30. 11. 1998 (U 72/12 SbNU 537)].
62. Co se týče extrémního rozporu mezi provedeným dokazováním a skutkovými závěry učiněnými na jeho základě, na nějž stěžovatel poukazuje, není jím každý stěžovatelem subjektivně pociťovaný nesouhlas se způsobem, jakým byl důkaz proveden, resp. co z něj obecný soud vyvodil. Ústavní soud je povolán k nápravě jen těch nejextrémnějších excesů [srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 721/10 ze dne 16. 9. 2010 (N 199/58 SbNU 767) či nález sp. zn. IV. ÚS 570/03 ze dne 30. 6. 2004 (N 91/33 SbNU 377)]. Extrémní rozpor je dán jen tehdy, jestliže soudy z určitého důkazu vyvodí skutkový závěr, který se příčí elementární logice, tedy který z něj v žádném smyslu nevyplývá [srov. např. nález sp. zn. IV. ÚS 260/05 ze dne 17. 5. 2007 (N 86/45 SbNU 259)]. Ve svém důsledku tak vytváří situaci, kdy zjištěný skutkový stav neodpovídá provedenému dokazování, tedy v něm nemá oporu [srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 1963/13 ze dne 30. 9. 2014 (N 178/74 SbNU 549)], neboť hodnocení důkazu je provedeno bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 177/04 ze dne 18. 11. 2004 (N 172/35 SbNU 315) či usnesení sp. zn. III. ÚS 359/05 ze dne 23. 9. 2005 (U 22/38 SbNU 579)]. Extrémní nesoulad může být dán i tehdy, je-li odsouzení v trestním řízení založeno na neuzavřeném řetězci nepřímých důkazů, které nevylučují, že čin mohla spáchat i jiná osoba [srov. nález sp. zn. I. ÚS 3094/08 ze dne 29. 4. 2009 (N 103/53 SbNU 293)].
VII. Aplikace obecných východisek na nynější věc
A) K zohlednění nejlepšího zájmu dítěte
63. Uplatniv shora v části VI. A) tohoto nálezu specifikovaná obecná východiska na konkrétní případ stěžovatele, dospěl Ústavní soud k závěru, že obecné soudy, zejména odvolací soud, svoji povinnost zohlednit nejlepší zájem dítěte při ukládání trestu odnětí svobody stěžovateli neporušily. Jak vyplývá z odůvodnění napadeného rozsudku odvolacího soudu rekapitulovaného výše sub 8, odvolací soud se rodinnými poměry stěžovatele a situací jeho nezletilé dcery zabýval poměrně podrobně a za tímto účelem v potřebném rozsahu doplnil i dokazování. Zjistil, že dopady na dceru stěžovatele se nijak nevymykají tomu, co lze v podobných případech běžně očekávat. Tento jeho závěr stěžovatel v zásadě ani nerozporoval, přičemž je i v souladu s výsledky dokazování před odvolacím soudem. Péči o dceru stěžovatele zajišťuje její matka, zdravotní stav dcery je přiměřený jejímu věku, nemá žádné zvláštní specifické potřeby, které by vyžadovaly mimořádnou péči ze strany stěžovatele atd.
64. Na druhé straně se stěžovatel dopustil trestného činu, který trestní zákoník kvalifikuje jako zvlášť závažný zločin a jehož standardní zákonná trestní sazba trestu odnětí svobody je v rozpětí osmi až dvanácti let. Legislativní individualizace trestu u tohoto trestného činu tak za standardních okolností zcela vylučuje uložení trestu odnětí svobody s podmíněným odkladem, neboť dle § 81 odst. 1 trestního zákoníku je možno takový podmíněný odklad učinit jen tehdy, jestliže konkrétní výměra trestu nepřevyšuje tři léta. Podmíněný odklad výkonu trestu odnětí svobody u trestného činu s právní kvalifikací dle § 283 odst. 1, odst. 3 písm. c) trestního zákoníku je tak možný jen s maximálním využitím institutu mimořádného snížení trestu odnětí svobody dle § 58 odst. 1 trestního zákoníku (k tomu viz níže bod 80), tedy za okolností zcela výjimečných.
65. Ústavní soud zdůrazňuje, že stěžovatel v konkrétních podmínkách svého případu usiluje v podstatě o to, aby byl před nepodmíněným trestem odnětí svobody imunizován pouze z toho důvodu, že je rodičem nezletilého dítěte. Tomuto požadavku přitakat nelze. Opačný závěr by rezignoval na účinnou ochranu společnosti před trestnou činností, což je jednou z předních funkcí státu. V konečném důsledku by rovněž jistě nebylo v nejlepším zájmu dítěte, aby se stalo záštitou svého rodiče před uložením nepodmíněného trestu odnětí svobody a umožnilo mu páchat trestnou činnost bez rizika uložení tohoto nejpřísnějšího druhu trestu, který moderní trestní právo v demokratických právních státech zná.
66. Ústavní soud rovněž nemůže přijmout stěžovatelův apel na Ústavní soud v souvislosti s tísní jeho rodiny, do níž ji podle něj uvrhl odvolací soud nepřiměřeně přísným trestem odnětí svobody. Stěžovatel na jedné straně totiž ve své ústavní stížnosti akcentuje svobodu člověka rozhodovat se ve svých záležitostech, s kteroužto myšlenkou Ústavní soud od počátku své existence souzní, na straně druhé však zcela opomíjí, že integrální a neoddělitelnou součástí této myšlenky je i povinnost nést všechny, tedy i negativní důsledky svých vlastních svobodných rozhodnutí a činů. S rizikem, že může být trestně stíhán i že by mohl být odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody, musel stěžovatel být obeznámen a přijal je i se všemi potenciálními důsledky, které z toho pro jeho rodinu mohou plynout, již v okamžiku, kdy se rozhodl si ponechat všechny rostliny konopí, ač dle svých vlastních tvrzení jich chtěl vypěstovat jen pět. Ústavní soud k tomu nemůže akceptovat ani stěžovatelovu námitku, že množství THC obsažené v zajištěných rostlinách konopí a jejich sušině bude tak vysoké, že dvojnásobně převyšuje hodnotu velkého rozsahu. U stěžovatele bylo zajištěno cca 37 kg toxikomansky využitelné sušiny konopí a při tak vysokém množství stěžovatel musel být přinejmenším srozuměn s tím, že celkový obsah THC může hranici velkého rozsahu dle § 283 odst. 3 písm. c) trestního zákoníku překročit. Ústavní soud tak nemá důvod rozporovat závěr obecných soudů, že se v žádném případě nejednalo o nepředvídatelnou a zcela ojedinělou okolnost, která by vylučovala stěžovatelovo zavinění.
67. Ústavní soud tedy konkluduje, že pokud za všech těchto okolností odvolací soud dospěl k závěru, že dopad trestu odnětí svobody uloženého stěžovateli na život jeho nezletilé dcery se nijak nevymyká běžným situacím, tedy nedovodil, že by v tomto konkrétním případě byly zcela extraordinérní okolnosti, které by dopad na život nezletilé dcery stěžovatele zásadním a ojedinělým způsobem prohlubovaly, nepochybil, pokud i přes zohlednění nejlepšího zájmu dítěte dospěl k závěru, že zájem na ochraně společnosti uložením nepodmíněného trestu odnětí svobody stěžovateli nad ním převáží.
B) K extrémnímu nesouladu množství sušiny a pěstovaných rostlin
68. Rozpor mezi dokazováním a zjištěným skutkovým stavem, na který stěžovatel poukazuje, se na první zdání jeví skutečně jako rozpor extrémní. Závěr o získání toxikomansky využitelné sušiny konopí v takové hmotnosti z pouhých 28 rostlin nedosahujících ani dvou metrů výšky vyvolává oprávněné pochybnosti o své reálnosti. Popis předmětného skutku přitom právě takové údaje obsahuje.
69. Údaj o původu toxikomansky využitelné sušiny v nemovitosti stěžovatele z 28 rostlin pěstovaných na zahradě v roce 2016 přitom stěžovatel sám uvedl ve svých výpovědích v přípravném řízení i v hlavním líčení (srov. body 4 a 5 odsuzujícího rozsudku), nerozporoval obsah protokolu o domovní prohlídce ani výsledky vážení sušiny a až v řízení o dovolání zpochybnil množství zabaveného konopí, avšak pouze v tom smyslu, že mu neodpovídá zjištěná čistá hmotnost THC. Na tuto jeho námitku pak reagoval Nejvyšší soud v bodě 15 svého napadeného usnesení, a to rekapitulací výpočtu, na jehož základě dospěl ke stejnému závěru jako nalézací i odvolací soud.
70. Teprve až v ústavní stížnosti brojí stěžovatel proti tomu, že z počtu 28 rostlin nebylo možno vyprodukovat toxikomansky využitelnou sušinu o hmotnosti cca 37 kg. Ústavní soud se tak nemohl touto námitkou zabývat blíže, neboť tím by porušil zásadu subsidiarity ústavní stížnosti, jíž je ve své rozhodovací činnosti vázán. Její materiální aspekt totiž vyžaduje, aby stěžovatel uplatnil každou námitku, kterou předložil Ústavnímu soudu, již v původním řízení před obecnými soudy, a umožnil jim tak na ni adekvátně reagovat a plně poskytnout ochranu jeho ústavně zaručeným základním lidským právům a svobodám již v řízení před nimi [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 1047/16 ze dne 20. 12. 2016 (N 249/83 SbNU 885) či nález sp. zn. II. ÚS 3383/14 ze dne 6. 9. 2016 (N 163/82 SbNU 565)].
71. Tento závěr nelze rovněž považovat ani za přepjatý formalismus. Ústavnímu soudu totiž neušlo, že stěžovatel popírá pouze možnost získání takového množství toxikomansky využitelné sušiny z tak malého počtu rostlin konopí, nikoliv však skutečnost, že při domovní prohlídce u něj byla toxikomansky využitelná sušina v celkové hmotnosti cca 37 kg zabavena. V celém průběhu řízení stěžovatel tuto skutečnost nenapadal a nikdy po celou dobu trestního řízení neuvedl nic, čím by správnost tohoto závěru zpochybnil. Stěžovatelem nezpochybněným faktem tak zůstává, že se v jeho domě a zahradě nejen s jeho vědomím, ale podle jeho úmyslu nacházely rostliny konopí s obsahem THC vyšším než 0,3 % v různých stadiích růstu či zpracování, z nichž bylo možno získat cca 37 kg toxikomansky využitelné sušiny. Právě tato skutečnost je přitom z hlediska závěru obecných soudů o stěžovatelově vině trestným činem dle § 283 odst. 1, odst. 3 písm. c) trestního zákoníku stěžejní. Původ veškerého tohoto rostlinného materiálu je podružný.
72. Jakkoliv tak Ústavní soud přitakává stěžovatelovu tvrzení, že popis předmětného skutku vyvolává důvodnou pochybnost o reálnosti příčinné souvislosti mezi pěstováním 28 rostlin konopí a zajištěním cca 37 kg toxikomansky využitelné sušiny konopí v jeho nemovitosti, jakož i skutečnosti, že z popisu předmětného skutku vyplývá, že zde tato příčinná souvislost je, jde přinejhorším pouze o pochybení na zákonné úrovni v podobě nesprávného vymezení popisu skutku, je dlužno připomenout, že ne každá nezákonnost zakládá rovněž vadu protiústavnosti [srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 68/93 ze dne 21. 4. 1994 (N 17/1 SbNU 123); nález sp. zn. I. ÚS 108/93 ze dne 30. 11. 1994 (N 60/2 SbNU 165); nález sp. zn. III. ÚS 623/2000 ze dne 27. 5. 2003 (N 69/30 SbNU 163) či nález sp. zn. II. ÚS 45/94 ze dne 25. 1. 1995 (N 5/3 SbNU 17); usnesení sp. zn. Pl. ÚS 13/18 ze dne 4. 9. 2018 (rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz), bod 18; nález sp. zn. II. ÚS 2168/07 ze dne 30. 4. 2008 (N 82/49 SbNU 185), bod 12; či nález sp. zn. I. ÚS 643/06 ze dne 13. 9. 2007 (N 142/46 SbNU 373), bod 69].
73. I kdyby uvedený údaj byl z popisu skutku vypuštěn, stále by v něm byly obsaženy všechny rozhodující skutkové okolnosti umožňující subsumpci skutku pod skutkovou podstatu zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy dle § 283 odst. 1, odst. 3 písm. c) trestního zákoníku, tedy, zjednodušeně řečeno, že stěžovatel zpracovával rostlinu konopí tak, aby z ní vytvořil cca 37 kg toxikomansky využitelné sušiny s celkovým obsahem THC cca 2 kg, a to vědomě a chtěně, přičemž k takovému držení ani zpracovávání neměl povolení, čehož si rovněž byl vědom. Do stěžovatelových ústavně zaručených základních lidských práv či svobod tak nemůže být zasaženo pouhou skutečností, že popis skutku obsahoval nad rámec těchto okolností ještě údaj o původu sušiny z 28 stěžovatelem pěstovaných rostlin, i kdyby se tento údaj ukázal být nesprávným (což však Ústavní soud nepřezkoumává, pouze nepopírá, že se takový údaj jeví pochybným).
74. Na tomto závěru nemůže nic změnit ani stěžovatelem předložený znalecký posudek. Stěžovatel jej předložil až v řízení o ústavní stížnosti, tedy neposkytl obecným soudům možnost, aby k jeho závěrům přihlédly v trestním řízení, z něhož vzešla napadená rozhodnutí. Ústavní soud k tomu doplňuje, že stěžovateli tato skutečnost nijak nezabraňuje v možnosti podat návrh na obnovu řízení, v němž by předmětný znalecký posudek předložil, což ostatně stěžovatel i učinil.
VIII. K dalším námitkám
75. Zbytek stěžovatelových námitek Ústavní soud vypořádává následovně:
76. Námitka 1) Ústavní soud nemohla přesvědčit. Stěžovatel jí brojí toliko proti přiměřenosti uloženého trestu. Tu však zásadně Ústavní soud není oprávněn přezkoumávat [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 24. 4. 2008 sp. zn. II. ÚS 455/05 (N 74/49 SbNU 119), usnesení Ústavního soudu ze dne 22. 7. 2010 sp. zn. IV. ÚS 1124/09, usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 9. 2016 sp. zn. I. ÚS 1928/16, usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 10. 2016 sp. zn. II. ÚS 2708/16, usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 8. 2016 sp. zn. II. ÚS 2996/15, usnesení Ústavního soudu ze dne 19. 5. 2015 sp. zn. II. ÚS 1429/14, usnesení Ústavního soudu ze dne 30. 7. 2009 sp. zn. IV. ÚS 128/08, usnesení Ústavního soudu ze dne 30. 5. 2007 sp. zn. IV. ÚS 176/06].
77. Jakkoliv se samozřejmě ani problematika ukládání trestu v trestním řízení nemůže vymykat povinnosti všech orgánů veřejné moci respektovat a ochraňovat ústavně zaručená základní lidská práva a svobody, je třeba vzít v úvahu, že závěr o konkrétním uloženém trestu, resp. celý proces volby právního následku trestného činu, vychází ze skutkových závěrů zjištěných v procesu dokazování obdobně, jako z nich vychází závěr o vině. Od vyvozování trestní odpovědnosti se v tomto ohledu liší uplatňování právního následku trestného činu jen tím, že rozhodnutí o něm není v zásadě binární (jsou, či nejsou naplněny všechny znaky zvažované skutkové podstaty), právní následky trestného činu tvoří určité spektrum, z něhož je soud povinen vybrat in concretum ten nejvhodnější v dané věci. Závěr o nejvhodnějším právním následku (zpravidla konkrétní výměře konkrétního druhu trestu) je závěrem právním, který zákonodárce svěřuje kvalifikované diskreci trestního soudu. Tato kvalifikovaná diskrece má samozřejmě své ústavněprávní meze, avšak pohybuje-li se trestní soud uvnitř nich, uplatněním své kvalifikované diskrece se porušení žádného ústavně zaručeného základního práva či svobody dopustit nemůže.
78. Ústavní soud identifikoval tyto ústavněprávní meze v části VII nálezu sp. zn. II. ÚS 492/17 ze dne 17. 4. 2018 (N 75/89 SbNU 153), v níž se zabýval výkladem dovolacího důvodu dle § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu, respektive tím, za jakých okolností může ústavněprávní výklad pojmu nesprávného hmotněprávního posouzení vyžadovat, aby pod něj bylo podřaditelné i pochybení při ukládání trestu. Tyto okolnosti jsou v zásadě týmiž, pro něž může účinná ochrana ústavně zaručených základních lidských práv a svobod, zejména práva na soudní ochranu dle čl. 36 odst. 1 Listiny, šetření podstaty a smyslu základních práv a svobod dle čl. 4 odst. 4 Listiny, práva na osobní svobodu dle čl. 8 odst. 1 Listiny atd., vyžadovat, aby Ústavní soud přezkoumal závěry obecných soudů o uloženém trestu, resp. jiném právním následku trestného činu. Jsou jimi zejména nepřezkoumatelnost v důsledku absence odůvodnění, vybočení zcela mimo zákonná kritéria pro volbu druhu a stanovení konkrétní výměry trestu a založení závěru o trestu na skutkovém stavu zatíženém stejnou vadou, která by umožňovala přezkum skutkových zjištění soudů (srov. nález sp. zn. II. ÚS 492/17, bod 56).
79. Jak vyplývá ze stěžovatelovy argumentace, ten toliko nesouhlasí s přísností trestu, který mu byl odvolacím soudem uložen. Ústavní soud však konstatuje, že z ústavněprávních mezí pro ukládání trestu odvolací soud nevybočil. Stěžovatel byl dle § 283 odst. 3 trestního zákoníku ohrožen trestem odnětí svobody v sazbě osmi až dvanácti let. Odvolací soud za použití § 58 odst. 1 trestního zákoníku uložil trest pod zákonnou dolní hranicí trestní sazby ve výměře šesti let, zohledniv zejména mimořádné okolnosti spočívající v amatérském pěstování konopí. Zabýval se tedy stěžovatelovým případem s potřebnou pozorností a zohlednil všechny relevantní aspekty, a dokonce využil mimořádného zmírňujícího postupu, který je určen případům toliko zcela výjimečným.
80. Je jistě pochopitelné, že stěžovatel preferuje trest uložený nalézacím soudem. Tento trest byl však ukládán na samé hranici možného snížení trestu odnětí svobody, neboť dle § 58 odst. 3 písm. b) trestního zákoníku je možno v případě, že zákonná dolní hranice trestní sazby trestu odnětí svobody činí osm let, mimořádně snížit trest až na 3 roky. Výměra trestu uložená nalézacím soudem byla tak tím úplně nejnižším trestem, jaký bylo stěžovateli možno uložit, a to zejména s ohledem na jeho rodinné poměry. Odvolací soud řádně doplnil dokazování a zjistil, že rodinné poměry stěžovatele neodpovídají ve skutečnosti závěrům nalézacího soudu (srov. výše sub 8). Jestliže promítl tento poznatek do uložení trestu sice pod zákonnou dolní hranicí, avšak nikoliv v té nejmírněji možné výměře, nelze takový postup považovat za neodůvodněný, vybočující zcela z kritérií pro ukládání trestu ani stojící v extrémním nesouladu se skutkovými zjištěními. Ačkoliv by si tak Ústavní soud dovedl představit i mírnější trest, odvolací soud toliko v mezích ústavní konformity aplikoval svou kvalifikovanou diskreci. Prostor pro zásah Ústavního soudu tím tedy nevytvořil.
81. Co se týče stěžovatelových odkazů na tresty ukládané jiným pachatelům v jiných trestních věcech, opakuje Ústavní soud, že proces soudní individualizace trestu je v každé trestní věci jedinečný, vychází z konkrétních skutkových okolností a, jak uvedeno výše, do jisté míry je v něm připuštěn prostor pro odlišné posouzení různými soudy v mezích jejich kvalifikované diskrece. Fakt, že jinému pachateli byl v jiné trestní věci při stejné právní kvalifikaci uložen mírnější trest, nemůže představovat porušení práva na soudní ochranu dle čl. 36 odst. 1 Listiny ani práva na rovnost lidí dle čl. 1 Listiny u pachatele, jemuž byl uložen trest přísnější. Takové porušení nemůže zakládat per se ani poukaz na určité typově shodné či naopak typově odlišné rysy spáchané trestné činnosti, neboť každý případ má nad jejich rámec ještě okolnosti zcela individuální, které je rovněž soud povinen zohlednit. Ve stěžovatelově věci jsou navíc rozsudky, které Ústavnímu soudu zaslal, v zásadě zcela nahodilé a nepředstavují jakkoliv byť i jen vzdáleně reprezentativní obraz ukládání trestů za drogovou trestnou činnost.
82. K námitce 2) Ústavní soud předně musí uvést, že stěžovatel ji sice formálně označil jako porušení zásady in dubio pro reo, věcně jí však nevytýká obecným soudům, že by se v situaci důkazní nouze přiklonily ke skutkovým závěrům pro stěžovatele nepříznivým, ale vyjadřuje svůj nesouhlas s vyhodnocením provedených důkazů. S notnou mírou benevolence by tak bylo možno považovat tuto námitku za vytýkající obecným soudům extrémní rozpor s provedeným dokazováním, neboť dle stěžovatele z provedeného dokazování obecné soudy nemohly uzavřít, že neměl předmětnou toxikomansky využitelnou sušinu pro osobní potřebu. K přístupu Ústavního soudu k problematice extrémního nesouladu srov. výše bod 62.
83. O extrémní rozpor však jít nemůže. Odvolací soud i Nejvyšší soud vyšly toliko ze skutkových zjištění nalézacího soudu ohledně množství toxikomansky využitelné sušiny, která byla v řízení prokázána způsobem, který Ústavní soud není oprávněn přezkoumávat [srov. k tomu výše část VII. B) tohoto nálezu], podle nichž by stěžovatel, pokud by skutečně veškerou toxikomansky využitelnou sušinu spotřeboval na výrobu konopné masti a tuto užil k léčbě svých bolestí, získal 37 sklenic s konopnou mastí, které by mu vystačily na 37 let dopředu.
84. Dlužno zdůraznit, že přitom nepostupovaly zjevně excesivně či svévolně. Naopak je třeba připomenout, že všechny obecné soudy vycházely z hlediska osobní spotřeby masti stěžovatelem toliko z jeho vlastních tvrzení, a to přesto, že v odvolacím řízení intervenující státní zástupce Vrchního státního zastupitelství v Olomouci předložil (srov. bod 4 napadeného rozsudku odvolacího soudu) v rámci svého odvolání odlišný výpočet, vycházející z běžně dostupných návodů na výrobu této masti na síti internetu. V něm dospěl k závěru, že k výrobě masti je zapotřebí na jednu sklenici výrazně menší množství konopí, než jaké uváděl stěžovatel, a že je k tomuto účelu upotřebitelná celá rostlina, nejen tedy její toxikomansky využitelná část, přičemž postupoval-li by stěžovatel v souladu s těmito informacemi, získal by tak až 250 sklenic. Jelikož pak stěžovatel využíval k výrobě konopné masti místo lékařské vazelíny sádlo, trvanlivost masti by dle intervenujícího státního zástupce byla asi 6 měsíců až jeden rok. Na tato poměrně závažná tvrzení ani odvolací soud, ani Nejvyšší soud v odůvodnění svých napadených rozhodnutí nereagovaly a dále vycházely ze stěžovatelových tvrzení, podle nichž by se tak předzásobil na 37 let dopředu. V postupu obecných soudů proto nelze identifikovat jakoukoliv účelovou snahu stěžovatele exemplárně či drakonicky potrestat či vést řízení jednostranně v jeho neprospěch.