84. Navrhovatelé správně upozorňují, že už nyní mohou prodávající získávat informace o bonitě spotřebitelů z jiných zdrojů. Informace z insolvenčního nebo exekučního rejstříku, dále z tzv. bankovního registru klientských informací nebo centrálního registru úvěrů se však částečně vztahují k údajům o dluzích jiné povahy nebo v jiné fází (ne)plnění, než je tomu v případě databází podle § 20z zákona o ochraně spotřebitele. V případě insolvenčního nebo exekučního rejstříku jde o informace o dluzích, s jejichž plněním se dlužníci dostali do platební neschopnosti nebo věřitelé disponují exekučními tituly a bylo již zahájeno vykonávací řízení k uspokojení daných pohledávek. Případné zjištění informací z příslušných rejstříků zčásti postrádá preventivní charakter, na nějž § 20z zákona o ochraně spotřebitele míří, neboť podstatná část takto vedených dlužníků již není schopna své dluhy splácet. Bankovní registr klientských informací zase obsahuje informace pouze o dluzích z úvěrových smluv uzavřených s bankovními subjekty. Centrální registr úvěrů pak eviduje úvěrové závazky právnických osob a podnikajících fyzických osob.
85. V rozsudcích uvedených výše v bodech 50 a 51 dospěl ESLP k závěru, že v souladu s čl. 8 Úmluvy musí být zásah veřejné moci do práva na soukromí mimo jiné proveden v souladu se zákonem, jenž musí být dostupný a dostatečně předvídatelný, tj. vyjádřený s velkou mírou přesnosti tak, aby jednotlivci dovolil v případě potřeby regulovat své chování. Úkony představující očividný zásah do základního práva na soukromý život se pak nesmějí ocitnout mimo jakoukoli preventivní či následnou soudní kontrolu (srov. např. rozsudek ze dne 16. 12. 1997 ve věci Camenzind proti Švýcarsku č. 21353/93).
86. Dále ESLP zdůraznil např. v rozhodnutích ze dne 29. 6. 2006 ve věci Weber a Saravia proti Německu č. 54934/00 nebo ze dne 1. 7. 2008 ve věci Liberty a další proti Spojenému království č. 58243/00, že je nutné vymezit jasná a detailní pravidla upravující rozsah a použití takových opatření, stanovit minimální požadavky na délku, způsob uložení získaných informací a údajů, jejich použití, přístup třetích osob k nim a zakotvit procedury vedoucí k ochraně celistvosti a důvěrnosti údajů a rovněž k jejich ničení, a to způsobem, aby jednotlivci disponovali dostatečnými zárukami proti riziku jejich zneužití a svévole. Vnitrostátní právo musí zejména zaručit, aby shromažďované údaje byly skutečně relevantní, a nikoli přehnané vzhledem k účelu, pro který byly zajištěny; dále aby byly uchovávány ve formě umožňující identifikaci osob během doby nepřesahující nezbytnou míru k dosažení účelu, pro který byly zajištěny. Zvláštní pozornost pak musí být věnována případům, v nichž jsou osobní údaje zveřejňovány, nebo jde-li o citlivé osobní údaje. Tyto požadavky považuje Ústavní soud za minimální standard, který právní úprava musí splňovat, aby ji bylo možné vzhledem k podstatě práva na informační sebeurčení považovat za dostatečně šetrnou.
87. Přestože je předmětem přezkumu Ústavního soudu pouze napadené ustanovení, nelze otázku jeho potenciálně nepřípustného zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod nebo jejich možného porušení posuzovat izolovaně. Jakoukoliv povinnost - v dané věci povinnost dotčeného spotřebitele strpět zpřístupnění informací ze svého soukromí třetím osobám - je třeba posuzovat v kontextu celé právní úpravy, která dopadá na předmětné právní vztahy. Jen tehdy by bylo možno říci, že právě v napadeném ustanovení by spočíval právní základ pro nepřípustný zásah a že jeho odstraněním by byl dosažen ústavně souladný stav. Jinak řečeno, napadené ustanovení je potřeba posuzovat v kontextu související právní úpravy nastíněné v obecných východiscích výše.
88. Ustanovení § 20z zákona o ochraně spotřebitele obsahuje v odstavcích 2 až 14 upřesňující podmínky pro zpracování a poskytování údajů obsažených v registru. Podle § 20z odst. 2 zákona o ochraně spotřebitele jsou prodávající povinni získané informace použít výhradně k předcházení podvodnému jednání spotřebitelů a k posouzení jejich schopnosti a ochoty plnit smluvní závazky. Dále musejí provozovatelé a prodávající uchovat získané údaje v tajnosti a chránit je před zneužitím tak, jako by byli se spotřebiteli ve smluvním vztahu. Zákonodárce neupravil konkrétní podobu procedur zachování důvěrnosti údajů, jimiž by měli provozovatelé a prodávající zajistit tajnost údajů. Je však otázkou, do jaké míry lze takovou konkrétní úpravu vtělit do zákona. Provozovatelé přitom mají podle odstavce 10 povinnost uzavřít s prodávajícími smlouvu, jejíž součástí musí být ujednání o organizačně-technických opatřeních k zabezpečení údajů; nadto se na uvedené situace vztahuje obecná ochrana spotřebitele, pročež tento aspekt napadeného ustanovení i vzhledem k požadavku obecnosti zákona neshledává Ústavní soud excesivním.
89. Podle § 20z odst. 3 zákona o ochraně spotřebitele má prodávající povinnost upozornit spotřebitele, že jeho údaje mohou být vedeny v registru a v případě prodlení jej vyzvat k úhradě dluhu. To vylučuje, aby o spotřebiteli byly vedeny údaje bez jeho vědomí. Navíc si spotřebitel musí být díky povinné výzvě prodávajícího vědom svých nesplacených dluhů. Uvedenou povinnost prodávajících lze vnímat jako zmírňující dopady vedení údajů bez souhlasu spotřebitele, neboť spotřebitelům umožňuje od počátku zpracování údajů kontrolovat jejich správnost, jakož i brojit proti údajům zapsaným neoprávněně. Příslušná práva dává spotřebitelům § 20z odst. 9 a 14 zákona o ochraně spotřebitele, podle nichž má k výzvě spotřebitele provozovatel povinnost opravit, potažmo vymazat nepřesně nebo nesprávně vedené údaje. V registru tak mohou být vedeny údaje pouze s vědomím spotřebitele, jenž disponuje dostatečnými nástroji, jak se proti neoprávněně nebo nesprávně vedeným údajům bránit.
90. Základem úpravy druhu údajů zpracovávaných v registru je § 20z odst. 4 zákona o ochraně spotřebitele, podle něhož lze v registru zpracovávat identifikační údaje; údaje o finančních závazcích spotřebitele ze smluv mezi spotřebitelem a prodávajícími užívajícími registr; časové období, k němuž se údaje vztahují, a údaj o prodávajícím, který údaje zapsal. Toto oprávnění je v následujícím odstavci doplněno o povinnost poskytnout v případě informace o dluzích po splatnosti též údaj o tom, byl-li dluh splněn a kdy ke splnění došlo. Tento rozsah lze vnímat jako dodržující zásadu minimalizace údajů, neboť si lze těžko představit účelnost zapsaných údajů bez některého z nich. Současně jsou všechny údaje relevantní, vztahují se zjevně k nabytí nejmenšího nutného povědomí prodávajícího o závazcích daného spotřebitele a neobsahují žádný údaj, který by šel nad tento minimální nutný rámec.
91. Ustanovení § 20z odst. 6 zákona o ochraně spotřebitele obsahuje zásadní upřesnění, že je prodávající oprávněn požadovat informace z registru jen v přímé souvislosti s konkrétním případem, a jde-li o registr evidující i záznamy o potenciálních závazcích spotřebitelů a o závazcích, u kterých nedošlo k prodlení (pozitivní registr), je prodávající oprávněn tyto údaje požadovat vždy jen se souhlasem spotřebitele. Přímá souvislost s konkrétním obchodním případem je upravena v následujících odstavcích 7 a 8. Požadavek prodávajícího se musí týkat spotřebitele žádajícího o poskytnutí služby nebo o koupi výrobku vedoucí ke vzniku pohledávky nebo spotřebitele, za kterým už prodávající má pohledávku, nebo osoby, která hodlá zajistit dluh spotřebitele, či osoby, která je s takovými osobami ekonomicky spjata, má-li posouzení její bonity význam pro posouzení bonity výše uvedených osob. Zákon tedy relativně přesně (ve vztahu k požadavku obecnosti zákona) vymezuje okruh případů, v nichž mohou být osobní údaje prodávajícími požadovány.
92. Ustanovení § 20z odst. 11 až 14 zákona o ochraně spotřebitele kromě již řečeného upravují dobu zpracování údajů v registru, povinnost oznámení vzniku registru úřadu a právo spotřebitele na výpis údajů o něm v registru vedených. Provozovatel může dané údaje evidovat po dobu trvání dluhu a po jeho splnění nejdéle po dobu tří let (odstavec 11).
93. Podle shrnutého obsahu § 20z zákona o ochraně spotřebitele lze mít za to, že napadené ustanovení v celém svém kontextu disponuje značnou přesností, umožňuje spotřebitelům regulovat své chování a naplňuje i další minimální kritéria zpracování osobních údajů bez souhlasu daného subjektu (srov. bod 86).
94. Pro posouzení potřebnosti napadeného ustanovení je důležité vzít v potaz též zákonné povinnosti prodávajícího prověřit bonitu osob žádajících o úvěr (viz bod 59). Oprávnění prodávajících prověřovat bonitu potenciálních klientů by totiž měla být nastavena tak, aby mohly být naplněny povinnosti na prodávající kladené související právní úpravou. Součástí ochrany spotřebitele je totiž i sankce hrozící prodávajícímu v případě, že bonitu dostatečně neprověří, a to i v podobě neplatnosti smlouvy. Proto je v zájmu prodávajících i společnosti, aby nástroje zjišťování této bonity byly co nejúčinnější, avšak bez nepřiměřeného omezení základních práv spotřebitelů. Jinak řečeno, potřebnost napadeného ustanovení je nutno poměřovat jeho vlastním účelem, je-li legitimní; je nutné jej vztahovat k alternativním prostředkům, které jsou však podobně účinné, přičemž zákonodárce může v rámci své volné úvahy směřovat k jakémukoli ústavně souladnému cíli (srov. ONDŘEJEK, P. Princip proporcionality a jeho role při interpretaci základních práv a svobod. Leges: Praha, 2012, s. 150). Tj. nevztahovat jej k účelu v podobě vůbec získání nějakých informací o spotřebiteli (třeba i negativních v tom smyslu, že v insolvenčním nebo exekučním rejstříku dotyčný není veden), neboť v takovém případě by předmětná úprava zákona o ochraně spotřebitele byla "automaticky" nadbytečná.
95. Ústavní soud v nálezusp. zn. III. ÚS 4129/18konstatoval: "Nedostatečné zjištění poměrů dlužníka má i veřejnoprávní souvislosti. Nejvyšší správní soud [...] dovodil, že součástí odborné péče poskytovatele úvěru je i taková obezřetnost, že poskytovatel nespoléhá na údaje o schopnosti splácet úvěr tvrzené samotným žadatelem, ale sám tyto údaje prověří (případně si je nechá od žadatele doložit). Pokud takto poskytovatel úvěru nepostupuje, dopouští se správního deliktu [...]. Výklad přijatý Nejvyšším správním soudem přitom konvenuje interpretaci zaujaté Soudním dvorem Evropské unie (dále jen ,Soudní dvůr') v rozsudku ze dne 18. 12. 2014 ve věci C-449/13 (CA Consumer Finance SA v. Ingrid Bakkaus a další). V citovaném rozsudku Soudní dvůr vyložil čl. 8 směrnice 2008/48/ES [...] a bod 26 její preambule tak, že poskytovatel úvěru má povinnost [...] posoudit úvěruschopnost dlužníka (spotřebitele) na základě dostatečných informací (na informace podané jen spotřebitelem může poskytovatel úvěru spoléhat jen tehdy, jsou-li dostatečné a podložené doklady); tím má být podle Soudního dvora zabráněno, aby věřitelé neposkytovali úvěry nezodpovědně." Prodávající tedy mají povinnost důsledně prověřit schopnost spotřebitele splácet úvěr.
96. V nálezusp. zn. III. ÚS 4129/18dospěl Ústavní soud v návaznosti na nález ze dne 26. 1. 2012sp. zn. I. ÚS 199/11(N 21/64 SbNU 205) k závěru, že by státní moc neměla prostřednictvím vykonávacího řízení chránit práva těch, kteří dostatečně neprověřili možnosti toho, komu poskytli úvěr. Nadto pokud neposkytli úvěr s odůvodněnou důvěrou, že bude řádně splacen, nýbrž spíše pro dosažení vyššího zisku realizací zajištění původního dluhu. Je zřejmé, že v takových případech by měla státní moc chránit jen ty, kteří požadované úsilí vynaložili. S tímto postojem se Ústavní soud ztotožňuje a podotýká, že posuzovaná věc představuje do jisté míry "druhou stranu mince". Požadované snaze prodávajících vytvořil zákonodárce oporu mimo jiné napadeným ustanovením. Co nejdůslednější prověření bonity dlužníka má totiž vést k minimalizaci případů, v nichž spotřebitelé upadnou v platební neschopnost, resp. budou čelit vykonávacímu nebo insolvenčnímu řízení.
97. Nahlíženo optikou šetrnosti přezkoumávané právní úpravy je třeba zdůraznit, že § 20z zákona o ochraně spotřebitele stanovuje vcelku podrobně podmínky, za nichž mohou prodávající získávat informace z registru bez souhlasu spotřebitele. Navrhovatelé dovozují nepotřebnost napadeného ustanovení z prosté možnosti získat některé údaje o spotřebitelích i z jiných zdrojů a považují rozsah údajů poskytnutelný třetím osobám z registru za široký a neurčitý. Tyto údaje však nejsou co do účinnosti prověření bonity spotřebitele zcela srovnatelné. Na kritéria vyplývající z § 20z zákona o ochraně spotřebitele lze prizmatem splňovaných požadavků ESLP plynoucích z výkladu čl. 8 odst. 2 Úmluvy nahlížet jako na značně restriktivní.
98. Zákon o ochraně spotřebitele zajišťuje, že sdružení jednak (formálně) seznámí spotřebitele se zpracováním jeho osobních údajů, bude-li se splácením dluhu v prodlení, jednak stanoví právo provozovatele dané údaje zpracovávat. Tento zákon neukládá provozovateli povinnost zpracovávat osobní údaje spotřebitele, dává mu však k tomu oprávnění. Zda toto oprávnění naplňuje podmínky podle obecného nařízení je dále nutno posuzovat v kontextu potenciálních oprávněných zájmů prodávajících a veřejného zájmu na prevenci předlužování spotřebitelů (tj. v kontextu čl. 6 odst. 1 obecného nařízení).
99. Zejména čl. 6 odst. 1 obecného nařízení dává prostor pro vytvoření takové úpravy, která za určitých podmínek dovoluje zpracovávat osobní údaje bez souhlasu subjektu údajů (viz bod 57). Vzhledem k výše uvedenému účelu napadeného ustanovení má Ústavní soud za to, že provozovatelé právě správou registrů plní úkol v rámci zákonodárcem stanoveného veřejného zájmu. Současně je poskytování údajů z registru prodávajícím důležité pro výkon jejich oprávněných zájmů. Povinnost důsledného ověření bonity žadatele o úvěr ukládá prodávajícím i zákon o spotřebitelském úvěru (viz bod 59), přičemž nedostatečné naplnění příslušných podmínek bylo v minulosti shledáno ústavně nesouladným.
100. Obecné nařízení tak stanovuje, že zpracování je zákonné (nikoli nutně ústavně souladné), je-li v oprávněném zájmu a je-li přiměřené. Z čl. 8 odst. 2 Listiny EU pak plyne, že osobní údaje nemusejí být zpracovány se souhlasem subjektu údajů, děje-li se tak na základě jiného oprávněného důvodu stanoveného zákonem. Měli-li navrhovatelé na mysli, že napadené ustanovení není souladné s unijní právní úpravou proto, že příslušná tuzemská úprava neobsahuje výslovně "jiný oprávněný důvod", nelze se s takovým názorem ztotožnit. Parafrázované ustanovení Listiny EU nelze pro účely ústavněprávního přezkumu vykládat tak, že daný důvod musí být zákonem stanoven výslovně, nýbrž z něj musí být seznatelný a z pohledu ústavního pořádku legitimní.
101. K podmínkám podle právě uvedené právní úpravy Soudní dvůr v rozsudku ze dne 11. 12. 2019 ve věci C-708/18 TK proti Asociai?ia de Proprietari bloc M5A-ScaraA uvedl, že oprávněný zájem musí odůvodňovat takové zpracování a být vzniklý a trvající k datu zpracování a nesmí mít k tomuto datu hypotetickou povahu (bod 43 odůvodnění). Dále připomněl, že výjimky ze zásady ochrany osobních údajů a její omezení musejí být činěny v mezích toho, co je naprosto nezbytné. Podmínka spočívající v nezbytnosti zpracování údajů musí být zkoumána společně se zásadou minimalizace údajů, podle které musí být osobní údaje "přiměřené, podstatné a nepřesahující míru s ohledem na účely, pro které jsou shromažďovány a/nebo dále zpracovávány". Vyvažování práv a zájmů stojících v dotčeném případě proti sobě podle Soudního dvora závisí na konkrétních okolnostech jednotlivých případů, v jejichž rámci osoba nebo orgán provádějící vyvažování musí zohlednit důležitost práv subjektu údajů vyplývajících z čl. 7 a 8 Listiny EU. Výše byly naznačeny zájmy prodávajících a společnosti na prevenci předlužování spotřebitelů, přičemž nelze shledat, že by zpracování osobních údajů podle § 20z zákona o ochraně spotřebitele přesahovalo rozsah naznačený Soudním dvorem. Účel zpracování je obsažen v zákoně, je zásadní, zpracovávané údaje jsou podstatné a z hlediska naplnění účelů zpracování nezbytné.
102. V rozsudcích ve věcech C-565/12 a C-449/13, na které poukazuje městský soud (bod 11), se Soudní dvůr zabýval zpracováním osobních údajů v souvislosti s uzavíráním spotřebitelských smluv. Podle těchto rozhodnutí prodávající nemají povinnost systematicky kontrolovat pravdivost informací získaných od spotřebitelů, jsou-li podepřeny doklady a jsou-li dostatečné, nicméně v závislosti na okolnostech každého případu se s takovými informacemi prodávající nemusejí spokojit a mohou usoudit, že je nezbytné od spotřebitele získané informace potvrdit dalšími údaji. Jinak řečeno, to, že se prodávající mohou spokojit i jen s dostatečnými informacemi poskytnutými spotřebiteli, a nemají tak přísně vzato povinnost získávat další informace, neznamená, že je ve svém zájmu vyhledávat nesmí. A to i s ohledem na povinnost prodávajících podle zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění pozdějších předpisů, sankce za její nesplnění a požadavky, jež na její dodržení klade judikatura (srov. nálezsp. zn. III. ÚS 4129/18). Nelze se ztotožnit s náhledem městského soudu, že nestanovuje-li unijní právo povinnost prodávajících příslušné údaje ověřovat a vyhledávat, tak toto činit nemohou. Pro důsledné posouzení bonity spotřebitele a vyhovění zákonnému požadavku náležité péče při poskytování úvěru je jim to naopak dovoleno, a to do té míry, v níž je přiměřeně zachováno právo spotřebitelů na soukromí.
103. Potud tedy nejenže není zákonná úprava posuzování bonity spotřebitele ve vzájemném rozporu, naopak stanovuje možnost příslušných subjektů zpracovávat osobní údaje za určitých podmínek bez souhlasu spotřebitele s tím, že podle § 20z odst. 3 zákona o ochraně spotřebitele je prodávající poskytující údaje do registru povinen o této skutečnosti spotřebitele informovat.
104. Městský soud též namítá, že údaje z registru mohou být poskytnuty v souvislosti s jakýmkoli potenciálním dluhem spotřebitele. Je pravda, že členy sdružení jsou i společnosti obchodující s energiemi a mobilní operátoři. Tyto oblasti jsou však upraveny relativně samostatnými právními předpisy. Zákazník má přitom právo na uzavření smlouvy s dodavatelem energií, který má za spotřebitelova splnění vcelku obecných a technických podmínek povinnost s ním smlouvu uzavřít [srov. zejména § 28 zákona č. 458/2000 Sb., o podmínkách podnikání a o výkonu státní správy v energetických odvětvích a o změně některých zákonů (energetický zákon), ve znění pozdějších předpisů]. Ostatně městský soud ani úřad neuvedly žádný případ, v němž by v důsledku údajů poskytnutých z registru neuzavřeli dodavatel energií nebo mobilní operátor smlouvu se spotřebitelem. Pročež není zřejmé, v čem by sama skutečnost, že i tyto druhy společností jsou členy sdružení, měla způsobovat neústavnost napadeného ustanovení.
105. Obsah práv a povinností spotřebitele, prodávajících a subjektů vedoucích registr je širší než obsah samotného napadeného ustanovení. A to v tom smyslu, že zákonem dovolenou absenci souhlasu spotřebitele se zpracováním některých jeho údajů je potřeba vnímat spolu s komplexními podmínkami podle celého § 20z zákona o ochraně spotřebitele. Tím není řečeno, že napadené ustanovení i v jeho širším kontextu musí být v souladu s ústavním pořádkem, neboť ani upřesňující kritéria naznačená výše nemusejí být z pohledu ústavně zaručených základních práv a svobod dostatečná. Zřejmé však je, že zejména vymezení podmínek poskytování údajů z registru, obrana spotřebitele proti nepřesným či nesprávným údajům, podmínka souhlasu spotřebitele s poskytováním údajů z pozitivního registru a následky námitek spotřebitele, tj. podmínky odpovídající požadavkům podle čl. 21 obecného nařízení, značně konkretizují napadené ustanovení. To proto nelze "číst" tak, jako by souhlasu spotřebitele vůbec nebylo potřeba. Naopak může souhlas podle zákona o ochraně spotřebitele scházet jen v zákonem vymezených situacích a podle vcelku konkrétně vyjádřených pravidel.
106. K námitce úřadu, že napadené ustanovení mělo být spíše součástí zákona o spotřebitelském úvěru, Ústavní soud toliko uvádí, že to samo ústavnost napadeného ustanovení způsobovat nemůže. Nadto bylo výše vyloženo, že napadené ustanovení sleduje v rámci veřejného zájmu na nepředlužování spotřebitelů i ochranu jich samotných, byť v rámci zájmů prodávajících i celé společnosti jde o účel spíše okrajový.
107. Ústavní soud zdůrazňuje, že k omezení práva na informační sebeurčení je třeba stále přistupovat za přísných podmínek. Vzhledem k ostatním dostupným formám vedení registru a vcelku rozsáhlým požadavkům kladeným na získávání informací Ústavní soud shrnuje, že napadené ustanovení splňuje kritérium potřebnosti, neboť kýženého účelu by za současné situace jiným, srovnatelně účinným způsobem dosaženo být nemohlo.
VII.b/4 Přiměřenost zásahu v užším smyslu
108. Test proporcionality v užším smyslu má zejména ověřit, zda je při používání zákonných omezení základních práv a svobod šetřeno jejich podstaty a smyslu v souladu s čl. 4 odst. 4 Listiny. Míra zásahu do práva jednotlivce na informační sebeurčení i jeho přípustnosti se liší především v závislosti na jeho povaze, zejména citlivosti. Nejpřísněji bude hodnocen v případech, v nichž půjde o informace týkající se "nejintimnější osobní sféry jednotlivce", zahrnující jeho sexualitu, zdravotní stav či utrpěnou tělesnou a duševní újmu, nebo půjde-li o osoby zvlášť zranitelné (srov. nálezsp. zn. Pl. ÚS 3/14). Nejzazším kritériem posuzování přiměřenosti omezení základního práva na ochranu soukromí je proto míra, za níž se již zásah stává porušením samotného prostoru pro svébytnou existenci jednotlivce.
109. Navrhovatelům lze přisvědčit potud, že napadené ustanovení zasahuje do základního práva podle čl. 10 odst. 3 Listiny podstatným způsobem. Samotný výkon práva však nevylučuje a v souvislosti s navazujícími ustanoveními stanovuje podrobná kritéria ospravedlňující předmětný zásah. Na stranu navrhovatelů se lze přiklonit též v tom, že ústavně zaručené právo na informační sebeurčení je prima facie silnější než kolidující oprávněné a veřejné zájmy. Na obou stranách poměřování však stojí práva, potažmo zájmy vysoké závažnosti. Nicméně pro důsledné poměření je třeba zájmy v protikladu k základnímu právu zvažovat ve všech souvisejících ohledech. Východiskem je už samo znění čl. 10 odst. 3 Listiny, podle něhož má každý právo na ochranu před neoprávněným shromažďováním, zveřejňováním nebo jiným zneužíváním údajů o své osobě.
110. Z citované dikce a contrario plyne, že toto právo může být omezeno "oprávněným" způsobem. Oprávněný (nikoli a priori přiměřený) způsob má v projednávané věci podobu ústavně aprobovaného individuálního zájmu prodávajících a kolektivního zájmu společnosti na předcházení předlužování spotřebitelů. Součástí celospolečenského zájmu je logicky i zájem státu, jehož aparát je neúměrně zatěžován snahou řešit již existující předlužení, a to např. v podobě navrhovateli zmiňovaných exekučních nebo insolvenčních řízení.
111. V České republice bylo ke dni 22. 2. 2020 vedeno 4 476 069 exekučních řízení proti 783 053 fyzickým osobám. Z toho je s přibližně 580 000 exekucemi současně vedeno insolvenční řízení. Meziročně klesl počet povinných o 38 284 fyzických osob (tj. o 4,89 %), nicméně i přes očekávané pokračování mírně klesající tendence nelze tento stav vnímat kladně (blíže viz http://ekcr.cz/admin/priloha//Statistiky%202019%20grafika.pdf). Byť nemá Ústavní soud za cíl blíže hodnotit naznačené statistiky (pro jejichž přesnější vypovídající hodnotu by bylo nutné činit další empirická zkoumání), nemůže ztratit ze zřetele prostou situaci ve společnosti, které musí čelit i zákonodárce při snaze předcházet předlužování. Tváří v tvář těmto skutečnostem je třeba uvést, že předluženost v oblasti tzv. spotřebitelských úvěrů tvoří patrně menšinovou část exekucí, které jsou mnohdy vedeny na původně bagatelní částky např. za dlužné pojistné apod. Na druhou stranu je vhodné připomenout, že právě problematika spotřebitelských úvěrů představovala recentně palčivý problém, a to kromě samotných spotřebitelů jak pro ekonomiku, tak státní aparát. Byť úrokové sazby některých společností byly mnohdy shledány v rozporu s dobrými mravy, částečně i tyto pro mnohé spotřebitele fatální závazky poukázaly na některé problémy při uzavírání úvěrových smluv, včetně schopnosti některých spotřebitelů zdravě a objektivně posoudit své možnosti dluhy řádně a včas splácet.
112. Úřad podle svého vyjádření eviduje 70 stížností na provozovatele registrů, z toho 43 na sdružení. Členy sdružení je 53 prodávajících. Stěžovatelé jsou v registrech údajně vedeni přesto, že své dluhy již splatili. Výše bylo předestřeno, že prodávajícím mohou být poskytnuty údaje z registru o závazcích spotřebitelů jen za přesných a rozsáhlých podmínek. S ohledem na počet členů sdružení (prodávajících) a počet jejich klientů - spotřebitelů lze usuzovat na náročnost vedení takto obsáhlé databáze, a to jak po právní, tak faktické stránce. Je též zřejmé, že patrně žádný podobně složitý systém nemusí fungovat vždy zcela bezchybně a mohou se objevit i případy, v nichž údaje o spotřebiteli zůstanou v registru evidovány po delší než zákonem dovolenou dobu. Byť takovou praxi nelze schvalovat, tak i za předpokladu oprávněnosti námitek obsažených ve stížnostech k úřadu lze počet sedmdesáti stížností v poměru k tisícům vedených spotřebitelů hodnotit nikoli jako enormní. O nepřiměřeném zásahu by šlo uvažovat v případě absence obrany spotřebitelů proti neoprávněnému zpracování osobních údajů. Zákon však dává spotřebitelům v souladu s čl. 16 obecného nařízení právo brojit proti takovým zásahům a provozovateli stanovuje zřetelnou povinnost údaje za splnění konkrétních podmínek opravit nebo odstranit.
113. Se zpracováním osobních údajů (i finanční povahy) se v dnešní době setkává prakticky každý, téměř každý den a ze strany mnoha různých subjektů. Ve většině těchto případů je určitým (byť typicky málo závažným) způsobem zasahováno do práva na soukromí jednotlivců. Část těchto údajů je zpracovávána ve veřejném zájmu, některé na základě oprávněných zájmů třetích osob, některé na základě výslovného souhlasu, jiné bez něj. V posuzované věci není zpracování osobních údajů podle zákona o ochraně spotřebitele excesivní v tom smyslu, že by zasahovalo nejosobnější sféru spotřebitelů. A to i proto, že jsou o něm podle zákona dopředu informováni, údaje nejsou citlivé ani nejsou zveřejňovány, nýbrž "pouze" interně zpracovávány za přísných podmínek. Stejně tak nelze odhlédnout od zodpovědnosti vůči sobě i třetím osobám, kterou každý nese při uzavírání smluvních vztahů.
114. Mnoho problémů se splácením dluhů přitom vzniká z tzv. spotřebitelských úvěrů, pročež vznikla otázka, jak předcházet právě nejzávažnějším dopadům takto nesplacených pohledávek. Jeví se příliš přísným, aby prodávající nedisponovali dostatečnou platformou pro skutečně účinné posouzení bonity spotřebitele a spoléhali pouze na informace, které buďto získají přímo od spotřebitele, a nemohou si je tedy dostatečně ověřit, nebo z nichž seznají, že spotřebitel je dávno předlužen. V opačném případě by byla nepřiměřená povinnost prodávajících důsledně prověřovat úvěruschopnost spotřebitelů, která plní právě preventivní funkci, a jejíž realizace by se tak stala značně omezenou. I vzhledem k nastíněné společenské realitě nelze v napadeném ustanovení spatřovat natolik závažný hodnotový konflikt nebo natolik intenzivní zásah do základního práva podle čl. 10 odst. 3 Listiny, který by vzhledem k legitimitě účelu, vhodnosti a potřebnosti bylo možné shledat nepřiměřeným.
115. V jiných zemích lze nalézt obdobné registry reagující na aktuální problémy při uzavírání smluv o spotřebitelském úvěru. I v těchto registrech jsou zpracovávány osobní údaje bez souhlasů spotřebitelů, a to někdy i po delší dobu, než je tomu podle § 20z zákona o ochraně spotřebitele. Ani tuto dobu zpracování nepovažuje Ústavní soud vzhledem k délce trvání závazků z úvěrových smluv za nepřiměřenou.
116. Napadené ustanovení nezasahuje do samé podstaty základního práva na ochranu soukromí jednotlivce, jímž je požadavek respektu k svébytnému uspořádání života, jehož jednou z hlavních funkcí je zachování autonomie jednotlivce. Nepředstavuje ani zásah, který by si žádal ochranu před "všude přítomnou veřejnou mocí". Přiměřený je posuzovaný zásah též proto, že osobní údaje nejsou více rozšiřovány, nýbrž sdíleny pouze úzce pro posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Nejsou tak vůbec součástí sféry, v níž by nebyly relevantní nebo v níž by mohlo dojít k závažné újmě spotřebitele.
117. S dosud vyloženým se pojí i požadavek na záruky a účinnou ochranu před zneužitím evidovaných osobních údajů a povinnost provozovatelů neoprávněně vedené údaje opravit nebo odstranit. V tomto ohledu disponují spotřebitelé několikerými oprávněními. Mimo práva plynoucího z obecné právní úpravy ochrany osobních údajů mají podle § 20z odst. 9 zákona o ochraně spotřebitele provozovatelé povinnost odstranit z registru všechny údaje týkající se spotřebitele o závazcích, u nichž nedošlo k prodlení. Podle odstavce 14 pak provozovatelé musejí opravit údaje nepřesné nebo nesprávné. I tyto základní záruky tak zákon stanovuje.
118. Jsou-li v registru i přes znění zákona neoprávněně evidovány osobní údaje spotřebitelů, mají dotčení spotřebitelé možnost se obrátit na úřad nebo na soud. To se koneckonců také děje a i toto řízení je toho důkazem. Nebylo přitom zjištěno, že by k takovým pochybením docházelo ve značné míře, ani není důvod se domnívat, že by to případně bylo důsledkem neústavnosti přezkoumávané právní úpravy. Orgány státu, především úřad a soudy, se přitom nemohou vzdát povinnosti účinné kontroly postupů provozovatelů při vykonávání jejich práv a plnění povinností podle napadeného ustanovení a pravidel s ním souvisejících. I ony se musejí snažit zabránit neoprávněnému nebo nahodilému přístupu k osobním údajům a jejich neoprávněnému zpracování, jakož i jinému zneužití. Napadené ustanovení, které podstatně, avšak ještě stále přiměřeně vzhledem k důležitosti sledovaných cílů, zasahuje do ústavně zaručeného práva spotřebitelů na informační sebeurčení, nezbavuje stát povinnosti ochránit neoprávněně zpracovávané osobní údaje. Orgány státu musejí účinně postihovat rovněž přestupky a správní delikty provozovatelů a prodávajících v případě nedodržení podmínek pro vedení a získávání informací obsažených v registru podle rozsáhlé právní úpravy ochrany osobních údajů.
119. Ústavní soud neztratil ze zřetele, že jde v posuzované věci o značný zásah do soukromí spotřebitelů, který nemůže být v materiálně pojatém právním státě brán samozřejmě, a je třeba jej důsledně a pečlivě zvažovat. Současně ale připomíná, že provozovatelé mohou s prodávajícími sdílet zpracovávané údaje jen za dodržení poměrně přísných a konkrétních pravidel. Nadto nejde o uveřejnění osobních údajů ani nemohou být s prodávajícími sdíleny tzv. citlivé osobní údaje; nejsou tak předmětem přezkumu případy, které je v rámci omezení práva na soukromí nutno posuzovat nejpřísněji.
120. Pro výše uvedené nelze dospět k závěru, že by ve smyslu čl. 4 odst. 4 Listiny zákonodárce nešetřil podstatu a smysl práva na informační sebeurčení, ani že by toto právo bylo nepřiměřeně omezeno, ani že by dané omezení mělo být zneužíváno k jiným než stanoveným účelům. Naopak dospěl Ústavní soud k závěru, že věta čtvrtá napadeného ustanovení představuje závažný, ale přiměřený zásah do ústavně zaručeného práva na ochranu před neoprávněným shromažďováním, zveřejňováním nebo jiným zneužíváním osobních údajů, který je mimo jiné i vzhledem k počtu vedených exekučních a insolvenčních řízení ústavně souladnou reakcí zákonodárce na nutnost řešení této nelibé společenské situace, konformní i s čl. 8 odst. 2 Úmluvy a čl. 8 odst. 2 Listiny EU.
VII.c Ústavnost § 20z odst. 1 věty třetí zákona o ochraně spotřebitele
121. Podle skupiny senátorů by šetrnějším způsobem vedení informační databáze bylo její svěření prodávajícím. Platná úprava umožňuje, aby údaji o spotřebiteli disponovali bez jeho souhlasu provozovatelé, kteří s ním nepřišli do přímého právního vztahu a styku. To dle skupiny senátorů může vést k vyprázdnění práva spotřebitelů na ochranu soukromí a osobních údajů.
122. Ústavní soud skupině senátorů přisvědčuje potud, že o určitý zásah do základního práva podle čl. 10 odst. 3 Listiny jde pouze v tom smyslu, že osobní údaje spotřebitelů jsou zpracovávány třetím subjektem, s nímž spotřebitelé nejsou v přímém právním vztahu.
123. Smyslem věty třetí § 20z odst. 1 zákona o ochraně spotřebitele je prostřednictvím požadavků v ní obsažených zajistit, aby registr vedl do jisté míry nezávislý subjekt. Proto je rozumné, je-li jím osoba, jejímž primárním cílem není dosažení zisku ani není v přímém vztahu s danými spotřebiteli. Tento cíl považuje Ústavní soud vzhledem k výše uvedenému smyslu vedení registru za legitimní. Za předpokladu zpracovávání osobních údajů vůbec se jeví bezpečnějším oddělit tuto činnost od obchodněprávních vztahů, do kterých spolu vstupují spotřebitelé a prodávající.
124. Co se týče vhodnosti, je věta třetí § 20z odst. 1 zákona o ochraně spotřebitele nepochybně schopna dosáhnout uvedeného cíle. A to na základě prostého znění napadené právní úpravy, neboť ta bez ohledu na potřebnost (šetrnost) nebo přiměřenost zásahu do základního práva odděluje subjekt vedoucí registr od subjektu, který údaje využívá při posouzení poskytnutí úvěru spotřebiteli.
125. V rámci hodnocení potřebnosti stojí proti sobě dvě, resp. tři varianty. Kromě vedení registru prodávajícími anebo soukromou osobou lze uvažovat i o svěření této činnosti orgánu státu. Posledně uvedená, prima facie "bezpečnější" varianta však přísně vzato nemá hlubší opodstatnění. Výše bylo uvedeno, že i tzv. bankovní registry jsou vedeny soukromými společnostmi a stejná praxe panuje i v okolních zemích, přičemž není úkolem veřejné moci obecně zajišťovat zpracování osobních údajů. Úkolem orgánů veřejné moci je především poskytovat efektivní ochranu proti jejich neoprávněnému shromažďování, zveřejňování nebo zneužití, jak bylo uvedeno výše a jak je tomu i v posuzované věci. Skutečnost, že samotný registr je veden soukromou osobou, orgány veřejné moci příslušných pravomocí nezbavuje.
126. Podle Ústavního soudu nelze přisvědčit námitce skupiny senátorů, že šetrnější by bylo svěřit registr prodávajícím, kteří v dané oblasti podnikají. Osobními údaji sice v důsledku platné úpravy disponují i provozovatelé, nicméně právě osoba, která prodávajícím sama není, založená nikoli za účelem podnikání a neúčastnící se vlastních obchodněprávních vztahů se spotřebiteli by měla disponovat většími zárukami před zneužitím evidovaných informací. V rukou prodávajících by naopak hrozilo nebezpečí manipulace s údaji, které by měly být sdíleny s jejich přímou konkurencí. V případě nemožnosti sdílení vedených údajů by pak šlo jen obtížně dostát účelu dané úpravy, neboť prodávající by měli v takovém případě informace pouze o závazcích jejich klientů k nim. O nešetrnosti zásahu by šlo uvažovat např. za situace, v níž by provozovatelem byl subjekt nijak nezainteresovaný, nacházející se zcela mimo rámec vztahů mezi prodávajícím a spotřebitelem. Podle § 20z odst. 1 věty třetí zákona o ochraně spotřebitele jde však o subjekt založený právě za účelem vedení registru, nadto podle souvisejících ustanovení zákona o ochraně spotřebitele s prodávajícími ve smluvním vztahu, v jehož rámci musejí být upraveny další záruky ochrany sdílených údajů. Lze tak mít za to, že jde o subjekt specializovaný. Ústavní soud dospěl k závěru, že jde o opatření vzhledem ke sledovanému cíli potřebné.
127. Podle Ústavního soudu jde v případě § 20z odst. 1 věty třetí zákona o ochraně spotřebitele o minimální a přiměřený zásah do práva podle čl. 10 odst. 3 Listiny, neboť v žádném svém aspektu nezasahuje do podstaty práva na informační sebeurčení ani práva na soukromí v širším smyslu a v žádném ohledu významně, natož nepřiměřeně nezasahuje do ústavně zaručených práv a svobod.
VIII. Závěr