13. Za prvé, nelze napadnout např. územní plán obce přímo, nýbrž jen prostřednictvím na jeho základě vydaného správního aktu, obdobně jako je tomu v případě napadení právního předpisu akcesorickým návrhem podle § 74 zákona o Ústavním soudu. Jinak řečeno, namísto incidenční žaloby k správnímu soudu spojené s návrhem na přezkum opatření obecné povahy, a teprve poté k Ústavnímu soudu proti jeho pravomocnému rozhodnutí, bude ústavní stížnost podána přímo proti správnímu aktu a bude spojená s návrhem na přezkum opatření obecné povahy. Samozřejmě pak stěžovatel ponese všechna rizika s tím spjatá, tedy na prvním místě omezení přezkumu Ústavním soudem na posouzení zásahu do ústavně zaručených práv a svobod, nikoli na porušení podústavního práva. Toto omezení nebude platit jen pro tzv. ústavní komunální stížnost podle čl. 87 odst. 1 písm. c) Ústavy, kde se územním samosprávným celkům poskytuje ochrana i proti nezákonnému zásahu.
14. Za druhé, i v takovém případě bude nutno splnit podmínku § 75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Tedy stěžovatel bude muset prokázat, že jeho konkrétní případ aplikace opatření obecné povahy svým významem podstatně přesahuje jeho osobní zájem. V takovém případě nevyčerpání cesty správního soudnictví nebude procesní překážkou (nepřípustností). Nesouhlasím proto v této souvislosti s představou, že lze napadnou přímo samotné opatření obecné povahy s pominutím aktu jeho aplikace.
15. Ustanovení § 75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu představuje výjimku z nepřípustnosti, a to právě proto, že předmětem ústavní stížnosti nemůže být obecný akt, nýbrž akt individuální aplikace práva. Jinak by tato podmínka "podstatného přesahu" byla zpravidla splněna právě z důvodu obecnosti, tedy dopadu na široký okruh adresátů, popř. případů. Tím bychom dospěli od výjimky k pravidlu.
16. Platí tedy totéž, co v případě napadení právních předpisů ústavní stížností spojenou s akcesorickým návrhem podle § 74 zákona o Ústavním soudu. I zde lze konstatovat, že toto ustanovení "nelze vykládat tak, jako by umožňovalo skrytě podání ústavní stížnosti přímo proti zákonu, ze kterého přímo plyne bez nějakého rozhodnutí zásah do základních práv a svobod (pokud by vůbec taková situace u nás mohla nastat). Vylučuje to ustanovení § 64 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu, podle kterého může zákon z hlediska ústavnosti napadnout pouze ten, kdo podal ústavní stížnost za podmínek uvedených v § 74 téhož zákona. Tím je přímý útok na zákon fyzickou nebo právnickou osobou vyloučen" (viz Filip, J., Holländer, P., Šimíček, V. Zákon o Ústavním soudu. Komentář. 2. vyd., C. H. Beck, Praha 2007, s. 579). Přitom zde ani nevstupuji do problematiky vztahů mezi opatřeními obecné povahy - např. zásady územního rozvoje kraje jsou východiskem pro územní plány, popř. regulační plány (viz na příkladu zásad územního rozvoje Jihomoravského kraje usnesení ze dne 27. 8. 2019sp. zn. IV. ÚS 2682/19), navíc rozhodování o nich (mimo odborné a právní stránky) je též součástí politického rozhodování orgánů územní samosprávy a není úkolem soudů určovat, kde má co stát nebo vést.
17. Znovu proto opakuji, že nelze přenášet řešení a judikáty z jiných států na pole rozhodování Ústavního soudu v České republice. Rozlišuje-li důsledně náš zákonodárce předmět řízení ve věcech právních předpisů a ústavních stížností, nelze se dovolávat judikátů ze států, kde lze ústavní stížností napadnou přímo i právní předpisy. Bohužel, toto se opakovaně děje, což pak vede i k obraně naší právní úpravy jako v usnesenísp. zn. Pl. ÚS11/20, ovšem způsobem, který překračuje hranice kompetencí Ústavního soudu, ale tentokrát z opačné strany. Mysleme proto na ony dva pověstné tahy dopředu (viz bod 5 odlišného stanoviska) a nelamme věci přes koleno; opatření obecné povahy není ani individuální právní akt, ani právní předpis (viz pro vymezení kompetencí Ústavního soudu Bahýľová, L. a kol. Ústava České republiky. Komentář. Praha: Linde, 2010, s. 1100-1103), i když se to právě teď někomu nehodí. Nenechme se mást tím, že nyní napadaná opatření obecné povahy mají obvykle jednu stránku zdánlivě jednoduchého textu, jako v posuzované věci. Totéž by bylo přece nutno uplatnit i v případě mnohasetstránkových komplikovaných opatření obecné povahy na úseku stavebního práva ve věcech, kde lze obtížně rozlišit odborný (inženýrský), právní a politický aspekt a ve kterých se nedaří dosáhnout uspokojivého řešení po dlouhá desetiletí (srov. již zmíněné usnesenísp. zn. IV. ÚS 2682/19, jehož předmětem byly, byť jen nepřímo Zásady územního rozvoje Jihomoravského kraje).
V Brně dne 12. května 2020
Jan Filip