82. Tato vada pak je o to závažnější, že rozhodnutí Ministerstva zemědělství ze dne 30. 4. 1947 není obsaženo v žádném z předložených soudních spisů, žádný z účastníků je nebyl schopen doložit a z listin ve spisu skutečně obsažených nelze běžnými způsoby interpretace dovodit skutkové závěry krajského soudu o nemožnosti přístupu Josefa Colloredo-Mannsfelda staršího do zámku a o převzetí jeho movitého majetku státem.
83. Kdyby krajský soud řádně zopakoval či doplnil dokazování, musel by se vypořádat s tím, že v první části věci o vydání 68 obrazů byla provedena i řada dalších důkazů, které sám vůbec nereflektoval: z protokolu o ústním jednání před Krajským soudem v Hradci Králové - pobočkou v Pardubicích ze dne 1. 6. 2000 ve věci sp. zn. 6 C 63/95 plyne, že v části věci o vydání 68 obrazů vyslechl svědkyni Valáškovou, která vypověděla o návštěvách Josefa Colloredo-Mannsfelda staršího na zámku v roce 1946 i 1947 s tím, že do sbírek uložil dva bubny. Dále vypověděla, že Dr. Josef Colloredo-Mansfeld mladší sbírky nerozšiřoval, protože věděl, že jsou jeho adoptivního otce. V závěru jednání zástupce stěžovatelky soudu oznámil, že může případně předložit další důkazy o tom, že Josef Colloredo-Mannsfeld starší v roce 1947 rozšiřoval sbírky například uniformami po předcích (č. l. 159-160 spisu sp. zn. 5 C 207/98).
84. Krajský soud ovšem nepochybil jen v samotném důkazním řízení. Měl se také vypořádat s tím, že již dříve bylo pravomocně rozhodnuto o vydání 68 obrazů, což ve vztahu k řízení o vydání slavnostního kočáru představuje částečný rozsudek v téže věci (srov. výše body 6 a 56). Dokazování vedoucí ke skutkovému zjištění, že Josef Colloredo-Mannsfeld starší měl v roce 1947 přístup do zámku, že disponoval s předměty tam uloženými a že stát v té době uznával jeho vlastnické právo, přitom učinil jak okresní soud, tak i sám krajský soud (byť jiný senát) v odvolacím řízení (srov. výše body 6 a 56). V téže věci tedy krajský soud hodnotil obsah dopisu národní správy Colloredo-Mannsfeldského řiditelství velkostatku Opočno ze dne 24. 6. 1947 zcela opačným způsobem. Stejně tak soudy v části věci o vydání 68 obrazů pravomocně rozhodly o tom, že Josef Colloredo-Mannsfeld starší fakticky pozbyl svého vlastnického práva až po 25. 2. 1948. Přestože tato otázka je pro všechny tři části věci totožná (protože jde o tu samou věc), krajský soud ji v rozsudku č. j. 18 Co 148/2007-1227 hodnotil odlišně od rozsudku sp. zn. 26 Co 351/99 ze dne 1. 6. 2000.
85. Krajský soud změnil svůj názor nejen ve vztahu k týmž důkazům a týmž právním otázkám, ale dokonce i ve vztahu ke stejné vydávané movité věci: z usnesení Krajského soudu v Hradci Králové č. j. 22 Co 66/99-286 ze dne 21. 1. 2000 plyne, že odvolací soud zrušil původní rozsudek okresního soudu o vydání slavnostního kočáru. V rámci závazného právního pokynu se vyjádřil i k odvolací námitce Památkového úřadu Pardubice, že přípisem č. j. 669/1947 ze dne 17. 6. 1947 (o zákazu návštěv na zámku) bylo prokázáno, že se Josef Colloredo-Mannsfeld starší nemohl již před rokem 1948 fakticky ujmout vlády nad svým movitým majetkem (č. l. 250 spisu sp. zn. 5 C 147/92). K tomu krajský soud jasně uvedl, že tato námitka se nejeví důvodná (č. l. 288 spisu sp. zn. 5 C 147/92). Krajský soud tedy již před pravomocným rozhodnutím o vydání 68 obrazů avizoval svůj názor, že Josef Colloredo-Mannsfeld starší pozbyl vlastnické právo ke slavnostnímu kočáru až po 25. 2. 1948.
86. Důvody pro toto diametrálně odlišné posouzení totožných skutkových a právních otázek krajským soudem v téže věci neplynou ze spisu okresního soudu a nijak je nevysvětluje ani napadený rozsudek krajského soudu č. j. 18 Co 148/2007-1227. V řízení přitom prima vista nedošlo k žádné podstatné změně skutkového či právního stavu rozhodného pro řešení těchto otázek, jen jinému (a procesně nekorektnímu) hodnocení týchž důkazů. Změna názoru krajského soudu nebyla za takového stavu přípustná [srov. nálezysp. zn. III. ÚS 1275/10ze dne 22. 12. 2010 ve znění opravného usnesení ze dne 29. 3. 2011 (N 253/59 SbNU 581) asp. zn. II. ÚS 1688/10ze dne 9. 10. 2012 (N 167/67 SbNU 49)].
87. Lze tedy uzavřít, že krajský soud v řízení o druhé části věci o vydání slavnostního kočáru změnil skutkové závěry okresního soudu bez dokazování, svá vlastní skutková zjištění učinil ve zjevném rozporu s obsahem relevantních listin i v rozporu se svými (pravomocně konstatovanými) dřívějšími zjištěními v téže věci. Totožnou právní otázku pak posoudil opačně oproti svému dřívějšímu posouzení v téže věci. O tom, že bude takto postupovat, neinformoval účastníky a nedal jim možnost reagovat na jeho postup. Jde o několikanásobné vážné porušení postupu stanoveného procesními předpisy i práva vyjádřit se k prováděným důkazům zaručených stěžovatelům čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny.
Vady rozsudku krajského soudu č. j. č. j. 23 Co 396/2009-1501 a vady jemu předcházejícího řízení
88. Krajský soud si byl v třetí části o vydání zbylých věcí vědom toho, že o několika částech věci již bylo pravomocně rozhodnuto s odlišnými závěry. K námitkám stěžovatelů se tedy správně pokusil zajistit rozhodnutí Ministerstva zemědělství ze dne 30. 4. 1947, které mu nebylo známo z jeho úřední činnosti (původně však i přes námitky stěžovatelů chtěl rozhodnout bez dokazování, srov. protokoly na č. l. 1454-1457, 1469-1470). Podařilo se mu zajistit pouze kopii přípisu Ministerstva zemědělství a lesního hospodářství ze dne 27. 5. 1957, která má obsah rozhodnutí Ministerstva zemědělství ze dne 30. 4. 1947 potvrzovat.
89. Její obsah však neshledal podstatně odlišným od hodnocení, které provedl v rozsudku č. j. 18 Co 148/2007-1227 v druhé části věci. Bez bližšího hodnocení textu této listiny konstatoval, že z ní plyne přesvědčení státu, že mu náleží majetek Colloredo-Mansfeldů v Opočně. Takové skutkové hodnocení je zjevně nedostatečné. Pomíjí totiž, že různé části colloredo-mansfeldského majetku sledovaly různý právní osud, což bylo i předmětem rozsáhlého dokazování v souzené věci i věcech souvisejících. Pro posouzení bylo tedy rozhodující, které věci sledovaly jaký osud, resp. zda z listiny plyne přesvědčení státu, že mu již v době před 25. 2. 1948 náležely právě i movité věci Josefa Colloredo-Mannsfelda staršího uložené na zámku v Opočně. To však z této listiny nijak zřejmé není, neboť řeší vztahy k věcem nemovitým (srov. výše body 73 a 74).
90. Úvahy krajského soudu byly zjevně a z pochopitelných důvodů ovlivněny tím, že v části věci o vydání slavnostního kočáru byly rozhodné otázky pravomocně vyřešeny, a to včetně vyhlášení rozsudku Nejvyššího soudu č. j. 28 Cdo 5328/2008-1318 (a na něj navazujících odmítavých usnesení Ústavního soudu). Krajský soud se cítil vázán posouzením právních i skutkových otázek v druhé části řízení i proto, že měl za to, že se Nejvyšší soud vypořádal s otázkou odlišného posouzení v první části řízení o vydání 68 obrazů.
91. To je ovšem závěr nesprávný. Za stavu, kdy byly v předchozích řízeních o jiných částech téže právní věci diametrálně odlišně posouzeny tytéž skutkové i právní otázky, měl si o nich krajský soud učinit závěr sám, nebo vyložit, proč má za to, že tento rozpor byl ve věci již autoritativně vyřešen.
92. Takové autoritativní řešení rozporu nepředstavuje rozsudek Nejvyššího soudu č. j. 28 Cdo 5328/2008-1318 v druhé části věci, protože ten k odlišným a skutkovým závěrům v různých částech věci pouze konstatoval, že ve svém předchozím rozhodnutí sp. zn. 28 Cdo 2446/2000 v části věci o vydání 68 obrazů neposuzoval správnost skutkových zjištění. Správnost skutkových zjištění však neposuzoval ani v rozsudku č. j. 28 Cdo 5328/2008-1318. V něm pouze konstatoval, že nemohl přesvědčivě dospět k závěru, že "by se odvolací soud nedůvodně (např. v případech, kdy nedošlo k novým skutkovým zjištěním) odchýlil od právního závěru dovolacího soudu ve stejném či obdobném právním vztahu, případně že by odvolací soud vycházel ve svém rozhodnutí z něčeho, co ve spise vůbec není". To ostatně odpovídá konstrukci dovolacího řízení i řízení o ústavní stížnosti, která jsou zaměřena především na řešení právních, nikoliv skutkových otázek. Nejvyšší soud tím ovšem nijak nevyjádřil závazný názor, z něhož by bylo možné usoudit, že pravomocná rozhodnutí v části věci o vydání slavnostního kočáru jsou pro krajský soud závazná, kdežto rozhodnutí v části věci o vydání 68 obrazů závazná nejsou. Přestože stěžovatel na tento rozpor upozornil, Nejvyšší soud se k tomu nevyjádřil (s výjimkou obecného konstatování, že odvolací soudy vycházely z jiných skutkových zjištění).
93. Krajský soud přitom sám zjistil, že jeho dřívější rozsudek č. j. 18 Co 148/2007-1227 v druhé části věci spočívá na zjištěních o skutečnostech, které stěžovatelé popírají a o nichž nejsou ve spisu obsaženy důkazy. Za toho stavu měl důkladně hodnotit, zda skutečně lze dokazováním dospět k závěru, který dříve zaujal v druhé části věci o vydání slavnostního kočáru, nebo zda obsah spisu a výsledek dokazování v odvolacím řízení odpovídá spíše závěru, který zaujal v prvé části věci o vydání 68 obrazů. To neučinil a spolehl se na závěry rozsudku č. j. 18 Co 148/2007-1227. Jak však Ústavní soud uvedl výše, jeho závěry nemohou v žádném případě obstát pro řadu zjevných, ústavně významných procesních vad.
94. Z níže uvedených důvodů je třeba také konstatovat, že i samotným rozsudkem Nejvyššího soudu č. j. 28 Cdo 5328/2008-1318 došlo k porušení ústavně zaručených práv stěžovatelů v části věci o vydání slavnostního kočáru, takže jeho závěry nemohou být určující pro část věci o vydání zbylých věcí.
Vady dovolacího řízení
Vady rozsudku Nejvyššího soudu č. j. 28 Cdo 5328/2008-1318
95. V dovolacím řízení v druhé části věci stěžovatelé mimo jiné namítali, že krajský soud v části věci o vydání slavnostního kočáru vydal překvapivé rozhodnutí, protože se odchýlil od svých závěrů v první části věci a neumožnil jim reagovat na změnu názoru ve věci, a že jeho rozhodnutí nemá oporu ve spisu.
96. K tomu Nejvyšší soud konstatoval toliko to, že odchylný závěr krajského soudu vychází z jiných skutkových zjištění. Nijak přitom nehodnotil, zda byl krajský soud oprávněn skutková zjištění v téže věci změnit a za jakých podmínek (ve světle nosných důvodů výše citovaných nálezůsp. zn. III. ÚS 1275/10aII. ÚS 1688/10k tomu krajský soud oprávněn nebyl). Nijak se nevyjádřil k námitce překvapivosti změny skutkového závěru bez upozornění stěžovatelů. Absence vypořádání této námitky je vadou sama o sobě, podstatné však je, že z předchozí rozhodovací činnosti Nejvyššího soudu, zejména výše citovaného rozsudku sp. zn. 28 Cdo 1885/2008 plyne, že šlo o způsobilý dovolací důvod [§ 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. ve znění do 31. 12. 2012] a procesní postup krajského soudu byl jasně vadný. Nejvyšší soud pak pochybil i při hodnocení jediné otázky, kterou se zabýval: zda skutkový závěr krajského soudu má oporu ve spisu (resp. v provedeném dokazování, srov. § 241a odst. 3 o. s. ř. ve znění do 31. 12. 2012). Nejasné je konstatování Nejvyššího soudu, že krajský soud nevycházel ve svém rozhodování z něčeho, co ve spise vůbec není. Pokud krajský soud své závěry založil na skutečnostech známých mu údajně z jeho úřední činnosti, z podstaty věci nevycházel z obsahu spisu a z provedeného dokazování. To by s ohledem na úpravu § 121 o. s. ř. nemuselo být vadou, pokud by ovšem stěžovatelé byli s těmito skutečnostmi seznámeni a mohli je rozporovat. To se však nestalo. Stejně tak skutkové závěry krajského soudu nemohly mít oporu v provedeném dokazování za situace, kdy jediné dokazování v této části věci provedl okresní soud s opačnými skutkovými závěry (zjevně nesprávné je konstatování Nejvyššího soudu, že krajský soud v otázce prohlášení movitých věcí za státní kulturní majetek postupoval ve shodě s okresním soudem). Již jen na okraj tak lze zopakovat, že text dopisu národní správy Colloredo-Mannsfeldského řiditelství velkostatku Opočno ze dne 24. 6. 1947, jako jedné ze dvou listin, z nichž krajský soud vycházel, neodpovídá závěrům krajského soudu v tom, že by Josefu Colloredo-Mannsfeldovi staršímu nebyl umožněn přístup do zámku a že nebylo uznáváno jeho vlastnické právo k movitým věcem tam uloženým.
97. Nejvyšší soud se tedy nevypořádal s námitkami stěžovatelů, že postup krajského soudu byl překvapivý. Neidentifikoval, že postup krajského soudu byl v otázce dokazování skutečností známých z úřední činnosti rozporný i s judikaturou samotného Nejvyššího soudu. A konečně shledal, že závěry krajského soudu mají oporu v provedeném dokazování, aniž by reflektoval, že krajský soud dokazování v rozporu s procesními předpisy vůbec neprováděl a při tomto vadném postupu učinil skutkové závěry z listiny, které jsou ve zjevném rozporu s běžným chápáním jejího textu. Za toho stavu Nejvyšší soud porušil ústavně zaručené právo stěžovatelů podle čl. 36 odst. 1 Listiny, protože při rozhodování o právu stěžovatelů zjevně nepostupoval postupem stanoveným procesními předpisy (z mnohých srov. výše citovaná rozhodnutísp. zn. I. ÚS 68/93,III. ÚS 23/93,III. ÚS 359/05aI. ÚS 1995/18).
Vady usnesení Nejvyššího soudu č. j. 28 Cdo 2709/2011-1569
98. Ve třetí části věci Nejvyšší soud vycházel z toho, že nalézací soud i odvolací soud byly při rozhodování o části věci týkající se vydání zbylých věcí vázány podle § 226 o. s. ř. názorem dovolacího soudu vyjádřeným v rozsudku č. j. 28 Cdo 5328/2008-1318, který shledal správným názor, že Josef Colloredo-Mannsfeld starší pozbyl vlastnického práva již před 25. 2. 1948.
99. Pomine-li Ústavní soud to, že § 226 i 243d o. s. ř. zjevně dopadají především na právní názor vyjádřený v kasačním rozhodnutí, které ve věci vydáno nebylo, nelze přijmout, že by otázka správnosti posouzení přechodu vlastnického práva k movitým věcem Josefa Colloredo-Mannsfelda staršího byla v rozsudku č. j. 28 Cdo 5328/2008-1318 závazně vyřešena. Podle jeho textu se totiž rozsudek zabývá jedinou otázkou - zda měly skutkové závěry krajského soudu ve druhé části věci oporu v dokazování, resp. ve spisu. Stejně tak nelze tento závazný názor dovodit ani z usnesení Ústavního soudusp. zn. I. ÚS 1211/09, kterým byla odmítnuta ústavní stížnost stěžovatele pro zjevnou neopodstatněnost, protože odmítavé usnesení Ústavního soudu v jiné části věci již ze své povahy i z hlediska svého obsahu závaznou povahu pro další řízení nemá [nálezsp. zn. IV. ÚS 301/05ze dne 13. 11. 2007 (N 190/47 SbNU 465), bod 89]. Závaznou povahu předchozích rozhodnutí pak nelze dovodit ani z toho, že byla vydána v téže věci. V téže věci (v první části týkající se vydání 68 obrazů) byly totiž vydány také pravomocné a konečné rozsudky Okresního soudu v Pardubicích a Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích. V tom ohledu je nesrozumitelný závěr, že krajský soud neřešil právní otázku, která je rozhodována rozdílně odvolacími soudy - přímo v této věci byly různými senáty téhož soudu vydány tři částečné rozsudky, které posuzují totožné skutkové i právní otázky s přesně opačnými závěry.
100. Nesrozumitelný pak je i závěr Nejvyššího soudu, že v řízení nevyšlo skutkově či právně najevo nic, co by závěry rozsudku č. j. 28 Cdo 5328/2008-1318 v druhé části věci vyvracelo. Z tohoto rozsudku sám Nevyšší soud citoval především část týkající se skutkových závěrů údajně plynoucích z rozhodnutí Ministerstva zemědělství č. j. 33.219/47-IX A 3 ze dne 30. 4. 1947, které se však v odvolacím řízení nepodařilo v rámci dokazování vůbec zajistit (zde se opět ukazuje, že si obecné soudy ani neujasnily, jakou váhu mají jednotlivé důkazy, když se v jednotlivých fázích řízení důkazní síla tohoto rozhodnutí opakovaně mění z údajně podpůrného důkazu na jediný důkaz, který vůbec stojí za rekapitulaci, a to vše za situace, že toto rozhodnutí neměl žádný z rozhodujících soudů k dispozici).
101. Nejvyšší soud tedy při rozhodování o dovolání nesprávně vycházel z toho, že rozhodné právní otázky byly závazně vyřešeny již jeho rozsudkem č. j. 28 Cdo 5328/2008-1318, a pominul, že se v rámci dokazování nepodařilo zajistit důkaz, který sám jako jediný zmínil a který byl rozsudkem č. j. 28 Cdo 5328/2008-1318 považován za podstatný. Stejně tak pominul, že v téže věci byly o stejných otázkách vydány tři různé částečné rozsudky. Za toho stavu Nejvyšší soud porušil ústavně zaručené právo stěžovatelů podle čl. 36 odst. 1 Listiny, protože při rozhodování o právu stěžovatelů zjevně nepostupoval postupem stanoveným procesními předpisy.
Shrnutí vad v řízení před obecnými soudy
102. Obecné soudy rozhodly o vydání movitých věcí po Josefu Colloredo-Mannsfeldovi starším v řízení rozděleném na tři části. Toto dělení mělo svůj původní důvod zřejmě v úvaze Okresního soudu v Pardubicích, že některé věci lze snadněji identifikovat jako věci Josefa Colloredo-Mannsfelda staršího. V jednotlivých částech věci se nijak nelišila skutková otázka, do kdy stát uznával vlastnické právo Josefa Colloredo-Mannsfelda staršího k těmto věcem, resp. kdy mu znemožnil s věcmi fakticky nakládat, a na to navazující právní otázka, kdy stát převzal tyto věci bez právního důvodu. Nebylo totiž nijak sporné, že tyto předměty sdílely týž osud jako sbírkové předměty uložené na zámku v Opočně, který v rozhodném období neopustily.
103. Přestože se tyto otázky neliší, obecné soudy je posoudily rozdílně. V první části věci o vydání 68 obrazů konstatovaly, že stát uznával vlastnické právo Josefa Colloredo-Mannsfelda staršího ještě v roce 1947, což plyne i z toho, že zámek opakovaně navštívil a ukládal v něm další věci, a to i přesto, že zámek byl jinak pro návštěvy nepřístupný. V druhé části věci o vydání slavnostního kočáru a dalších věcí krajský soud bez dokazování tento náhled změnil a konstatoval, že Josef Colloredo-Mannsfeld starší nebyl do zámku vpuštěn a s věcmi nemohl disponovat. To dovodil jednak z listiny, kterou neměl k dispozici a k níž se stěžovatelé nemohli vyjádřit, jednak z listiny, v níž je výslovně uveden opak. Nijak neřešil, že v řízení o první části věci dospěl k opačnému závěru. Nejvyšší soud pak tento postup neshledal vadným (je korektní dodat, že jej původně neshledal vadným ani Ústavní soud). V třetí části věci o vydání zbylých věcí pak krajský soud zjistil, že listinu, z níž v druhé části učinil skutkový závěr, nemůže obstarat. Nepovažoval to však za zásadní změnu za situace, kdy jsou rozhodnutí v druhé části věci pravomocná a formálně závazná. Nejvyšší soud pak tento postup neshledal vadným.
104. Obecné soudy si tedy v první části o vydání 68 obrazů posoudily rozhodné skutkové a právní otázky ve prospěch stěžovatelů na základě výsledků dokazování. Ve zbylých dvou částech téže soudní věci soudy posoudily totožné skutkové a právní otázky v neprospěch stěžovatelů, aniž by provedly dokazování a vypořádaly se se všemi důkazy, které byly rozhodné v první části. Tento postup nelze hodnotit jinak než jako porušení práva stěžovatelů na soudní ochranu jejich práv stanoveným způsobem podle čl. 36 odst. 1 Listiny a práva vyjádřit se k prováděným důkazům podle čl. 38 odst. 2 Listiny.
VI. Vliv vad na další postup v řízení
105. Z výše uvedeného plyne, že řízení před obecnými soudy trpí zásadními vadami, které lze zejména v otázce dokazování odstranit pouze před krajským soudem, jak Nejvyšší soud přiléhavě uvedl ve svém vyjádření. Krajský soud k tomu ovšem připomenul, že ve svém rozsudku č. j. 18 Co 148/2007-1227 upozorňoval na obtíže při prokazování toho, komu patřily které věci uložené na zámku, a to zejména ve vztahu k jejich rozdělení na základě zrušení a vypořádání colloredo-mansfeldského fideikomisu v roce 1925.
106. Jakkoliv je možné, že posouzení této otázky může mít v dalším řízení před obecnými soudy zásadní vliv, není to pro rozhodnutí Ústavního soudu bezprostředně významné. Otázkou výkladu dohody o zrušení a vypořádání colloredo-mansfeldského fideikomisu v roce 1925 ve vztahu k předchozí inventuře fideikomisiálního majetku a jeho separaci od alodiálního majetku Josefa Colloredo-Mannsfelda, nar. 1813, se poměrně rozsáhle zabýval již okresní soud v druhé části věci o vydání slavnostního kočáru a dalších věcí. Za tím účelem provedl důkazy svědeckými výpověďmi, korespondencí Colloredo-Mannsfeldských velkostatků v Opočně a ve Zbirohu i dobrozdáními znalců práva. Postupoval tak prima facie v souladu s nosnými důvody nálezusp. zn. III. ÚS 107/04, podle něhož je třeba význam a obsah dobových dokumentů třeba hodnotit s přihlédnutím k dobovým okolnostem a případně i na základě vhodného expertního stanoviska. Na základě toho okresní soud dospěl k závěru, jak rozdělení majetku chápal Josef Colloredo-Mannsfeld starší (srov. soupis majetku na č. l. 750-752 spisu 5 C 147/1992) a jeho současníci (příbuzný Jeroným Colloredo-Mannsfeld, nar. 1912, advokát a zaměstnanci, srov. např. č. l. 773-788), i jak relevantní právní dokumenty chápou s přihlédnutím ke konkrétním skutkovým okolnostem oslovení experti v současnosti (např. č. l. 880-883). Oproti tomu krajský soud ve svém rozsudku pouze konstatoval, že obsah spisu a provedené důkazy "nenabízí závěr o přesném rozlišení movitého majetku tvořícího inventář zámku a sbírkových předmětů, jak činí soud okresní". Konkrétní výhrady krajského soudu vůči skutkovým a právním závěrům okresního soudu stran určení vlastnického práva k jednotlivým předmětům tak v původním řízení nezazněly. Za toho stavu nelze předjímat, že by jen na základě takto neodůvodněných výhrad bylo vyloučeno, že stěžovatelé mohou ve věci samé před obecnými soudy uspět.
VII. Závěr
107. Z uvedených důvodů Ústavní soud zrušil podle § 82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu napadená rozhodnutí Nejvyššího soudu i Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích, protože v dovolacím řízení by nebylo možné vytčené vady odstranit.
108. Jakkoliv Ústavní soud zrušil tato rozhodnutí v celém jejich rozsahu, jeho závazný právní názor pro další řízení se týká pouze té části, která souvisí s nároky stěžovatelů po Josefu Colloredo-Mannsfeldovi starším. Kasační výrok rozhodnutí Ústavního soudu nemění nic na tom, že část věci týkající se nároku po Dr. Josefu Colloredo-Mansfeldovi mladším zůstává obnovou řízení nedotčena.
109. V dalším řízení se krajský soud bude zabývat tím, které skutkové a právní závěry vyslovené v první části věci o vydání 68 obrazů jsou pro něj závazné a za jakých podmínek se od nich může ve zbývající části téže věci odchýlit. Bude-li měnit skutkové závěry učiněné okresním soudem, učiní tak pouze po provedeném dokazování v odvolacím řízení. Umožní přitom účastníkům řízení, aby se s prováděnými důkazy a úvahami soudu seznámili a reagovali na ně. Vypořádá se také jednotlivě a ve vzájemné souvislosti se všemi důkazy, z nichž okresní soud vyšel. Učiní-li skutková zjištění, která neodpovídají obvyklému chápání obsahu provedených důkazů, podrobně vysvětlí své hodnoticí úvahy (srov. výhrady v bodech 74-77). To platí, i pokud setrvá na názoru, že nelze určit, jaké předměty patřily kterému z Colloredo-Mannsfeldů. Za takového stavu se nejen vypořádá se všemi důkazy a úvahami z nalézacího řízení, ale také s otázkou potřebné míry důkazu a požadavků judikatury Ústavního soudu na rozhodování v restitučních věcech.
1. Odlišné stanovisko soudců Josefa Fialy, Vladimíra Sládečka a Radovana Suchánka
Podle § 14 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu") podáváme odlišné stanovisko k nálezu Ústavního soudu ze dne 23. června 2020sp. zn. Pl. ÚS 25/17:
1. Úkolem pléna bylo posoudit věc po povolení obnovy řízení před Ústavním soudem, tzn. v intencích vytčených právním názorem obsaženým v příslušných rozsudcích Evropského soudu pro lidská práva (dále též jen "ESLP"). Jakkoli se tento restriktivní rozsah přezkumu v nálezu zprvu správně konstatuje (viz bod 46 a navazující body 47 až 49), ve výsledku nález tyto intence dalece překračuje. S tím nemůžeme souhlasit. Nejde přitom jen o náš názor, nýbrž i o potřebu respektovat zákon o Ústavním soudu a právní názor Ústavního soudu vyjádřený v prvním nálezu v obnoveném řízení ze dne 8. 7. 2008sp. zn. Pl. ÚS 13/06(N 126/50 SbNU 97).
2. V tomto nálezusp. zn. Pl. ÚS 13/06(bod 11) totiž Ústavní soud poukázal na potřebu vykládat § 119b odst. 2 zákona o Ústavním soudu ("znovu projedná původní návrh na zahájení řízení") v souvislosti s odstavcem 3 ("vychází z právního názoru mezinárodního soudu"), z čehož dovodil tezi (citovanou v poslední větě bodu 46 dnešního nálezu), že "v obnoveném řízení - je-li tímto způsobem nutno ústavní stížnosti vyhovět - není třeba znovu posuzovat ostatní okolnosti případu, protože tím by byl rozšiřován již tak výjimečný zásah do konečného rozhodnutí učiněného orgánem svrchovaného státu". Z toho pak učinil závěr, že není-li v rozsudku ESLP obsaženo něco, "co by otevíralo cestu k přehodnocení" té části původního usnesení Ústavního soudu, která se týká ústavní stížností napadeného rozhodnutí vnitrostátního soudu, jež nebylo "předmětem výtek" obsažených v rozsudku ESLP, "nemá Ústavní soud důvod měnit své (předchozí) stanovisko a závěr" (viz body 25 a 26 nálezusp. zn. Pl. ÚS 13/06).
3. Přestože tedy dnešní nález co do rozsahu přezkumu Ústavního soudu v obnoveném řízení uvádí, že Evropský soud pro lidská práva ve věci stěžovatelů shledal porušení Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") "pouze ve vztahu k důkazům představovaným především rozhodnutím Ministerstva zemědělství č. j. 33.219/47-IX A 3 ze dne 30. 4. 1947" (bod 47), nad rámec tohoto jediného vytknutého procesního pochybení v řízení před obecnými soudy (tj. jediné vady důkazního řízení před odvolacím soudem) nezdrženlivě vyhledává řadu dalších vad napadených rozhodnutí a jim předcházejících řízení, včetně řízení dovolacího (body 72 a násl.). Nález tak např. vytýká soudům, že něco nehodnotily, ačkoli to hodnotit měly, že se s něčím nevypořádaly, že jejich závěry jsou nesrozumitelné, že nesprávně vycházely z něčeho, z čeho vycházet neměly, že něco pominuly, že neinformovaly účastníky a nedaly jim možnost reagovat na postup soudu atd. Jakkoli je třeba uznat obrovskou práci, která byla soudcem zpravodajem při přezkumu všech možných tvrzených pochybení soudů odvedena, nic to nemění na tom, že jde o pravomocně ukončená řízení, do nichž lze zasáhnout jen mimořádnými opravnými prostředky, jsou-li pro to splněny podmínky řízení stanovené v § 117 a násl. zákona o Ústavním soudu. V posuzované věci však jde jen o vydání iudicia rescindens, kde je předmět přezkumu jasně vymezen zákonem o Ústavním soudu, tedy že původními ústavními stížnostmi napadená soudní rozhodnutí neobstojí - toliko - z důvodu, který uvedl ESLP. Nález z toho sice správně vychází v bodu 46 svého odůvodnění, pak už se však pohybuje daleko za touto hranicí.
4. Závěry nálezem vyslovované takto zjevně směřují k celkovému přehodnocení skutkového stavu, a to dokonce již v obnoveném řízení před Ústavním soudem, když Ústavní soud zde jako jakási revizní instance předem instruuje soudy, jak by jej měly zjišťovat a právně posoudit. Tyto partie nálezu tak spíše připomínají podání advokáta stěžovatelů či podání na způsob toho, co se označuje jako tzv. amicus curiae brief, popř. advokátovu argumentaci, kterou by měl ovšem vznést až v navazujícím řízení (či spíše ji měl uplatnit už v řízení předchozím). To vše v situaci, kdy rozhodovací důvody vážící se na kasační výrok nálezu se nemají odvíjet než od toho právního názoru, jenž v dané věci předestřel mezinárodní soud, jak bylo shora uvedeno. Jinými slovy, místo toho, aby bylo posouzeno výlučně to, zda původními ústavními stížnostmi napadená soudní rozhodnutí neobstojí právě z důvodu, který uvedl ESLP, a jak je třeba tento nedostatek (např. zrušením zákona) napravit, jde nález daleko za meze vytyčené v § 119b odst. 2 zákona o Ústavním soudu, neboť nerozhoduje jen o nápravě pochybení v usneseních Ústavního soudu ze dne 11. srpna 2010sp. zn. I. ÚS 1211/09a ze dne 19. dubna 2012sp. zn. II. ÚS 485/12, jimiž Ústavní soud odmítl pro zjevnou neopodstatněnost tehdejší ústavní stížnosti. Není podstatné, že jde o mediálně sledovanou "kauzu", nýbrž že tím zřejmě dochází ke změně přístupu Ústavního soudu k případům tohoto druhu. Ústavní soud zde měl znovu posoudit poté, co zrušil svá původní rozhodnutí označená ESLP za porušující Úmluvu, zda na tomto základě obstojí rozhodnutí obecných soudů, která byla předmětem původních ústavních stížností (srov. § 119b odst. 2 zákona o Ústavním soudu). Protože neobstála, měl je zrušit, aniž však zasáhl do budoucího nezávislého a nestranného rozhodování těchto soudů po kasaci jejich původních rozhodnutí. Platí tedy ještě, že Ústavní soud je konečným arbitrem ústavnosti, nebo je již odvolací instancí, která ukládá, jak mají soudy nižších instancí vést nově otevřené řízení? Bude v případě nové ústavní stížnosti hodnotit dodržení ústavních kautel řádně vedeného soudního řízení nebo to, jak tyto soudy dodržely jeho nynější obsáhlé "instrukce"?
5. Ústavní soud v této restituční věci totiž nerozhoduje o vydání zbylých movitých věcí, jak by se mohlo z nálezu zdát, nýbrž o ústavnosti řízení v této věci vedených a v nich vydaných rozhodnutí. Přitom sám Ústavní soud konstantně zdůrazňuje, že nikdy nezasahuje do věcí, které ještě budou rozhodovány obecnými soudy; tak ruší-li Ústavní soud např. jen rozhodnutí Nejvyššího soudu o dovolání, odmítá ústavní stížnost v části napadající rozhodnutí soudů nižších instancí jako nepřípustnou, protože by tím zasahoval do nezávislosti jejich rozhodování v případě, že Nejvyšší soud na základě nálezu Ústavního soudu jejich rozhodnutí nakonec rovněž zrušil (Nejvyšší soud tak ovšem musí učinit sám na základě tzv. autonomního rozhodnutí, nikoli - jako nyní - podle instrukcí Ústavního soudu, jež zde nejsou namístě a odporují zákonu o Ústavním soudu a prejudikatuře).
6. Ústavní stížnost proti usnesení Ústavního soudu je nepřípustná podle § 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu; výjimkou je právě jen rozsudek ESLP. Protože jde o výjimku, je třeba ji vykládat restriktivně (platí - exceptiones sunt strictissimae interpretationis, exceptiones non sunt extendendae), jak to stanoví citovaný nálezsp. zn. Pl. ÚS 13/06. O odůvodnění dnešního nálezu, které východiska odkazovaného nálezu (právní názor výslovně vyjádřený v právní větě) prolamuje, však nebylo hlasováno, ačkoli je sporné, jak mělo být postupováno, a ačkoli na to bylo v rozpravě poukazováno. Platí to tedy od nynějška i pro budoucí případy, že už se podle zákona o Ústavním soudu a jeho výkladu v nálezusp. zn. Pl. ÚS 13/06nepostupuje?
7. Konečně se vymezujeme rovněž vůči některým dílčím aspektům nálezu: Např. vyjádření účastníků a vedlejších účastníků sice byla vyžádána, v nálezu je reprodukován jejich obsah, ale co se s nimi stalo dál? Např. argumenty Národního památkového ústavu, ale i obecných soudů a Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových v nálezu vyvráceny nejsou, a kde se s nimi polemizuje, tak bez možnosti, že by mohly z hlediska rovnosti "zbraní" předestřít svou argumentaci. To by nebylo problémem v případě, že by byl respektován restriktivní výklad předmětu řízení podle § 119b odst. 2 zákona o Ústavním soudu. Přitom Ústavní soud měl pouze v podstatě posoudit jen to, zda zmíněná listina (rozhodnutí Ministerstva zemědělství) skutečně měla pro rozhodnutí obecných soudů takový význam, když jejich rozhodnutí byla dle jejich tvrzení založena na komplexním hodnocení nejen jednoho důkazu, popř. zda byl tento důkaz a jeho obsah stěžovateli znám v předchozím řízení či zda mu byl zamlčen, byl opomenut atd., a jaké to mělo důsledky (srov. rozsudek ESLP ze dne 3. 3. 2020 ve věci Krčmář a ostatní proti České republice, č. stížnosti 35376/97).
2. Odlišné stanovisko soudce Jana Filipa k odůvodnění nálezu
Podle § 14 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, podávám odlišné stanovisko k odůvodnění nálezu Ústavního soudu ze dne 23. 6. 2020sp. zn. Pl. ÚS 25/17.
Vedou mne k tomu stejné důvody, které uplatňují soudci Josef Fiala, Vladimír Sládeček a Radovan Suchánek ve společném odlišném stanovisku. Protože jsem pro výrok nálezu hlasoval a vyjádřil s ním rovněž v rozpravě souhlas, mohu disentovat jen k odůvodnění nálezu, které se mělo omezit tak, jak to vyjadřuje společné odlišné stanovisko. Na většinu výtek obsažených ve společném stanovisku jsem v rozpravě rovněž upozorňoval, leč marně, a byl jsem tak jako ostatní odkázán na vyjádření odlišného názoru touto formou, což tedy činím.
3. Odlišné stanovisko soudkyně Milady Tomkové k odůvodnění nálezu
Předesílám, že jsem svým hlasem podpořila oba výroky nálezusp. zn. Pl. ÚS 25/17; rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva znamenalo pro stěžovatele očekávání, že se jejich pře z důvodů procesních znovu otevře před obecnými soudy v naději, že po mnoha letech bude o jejich nároku konečně spravedlivě rozhodnuto.
Šíře odůvodnění nálezu Ústavního soudu však napovídá, že rozsah "pozitivních příkazů" udělených obecným soudům vybočuje z rámce vytyčeného rozhodnutím Evropského soudu pro lidská práva i předchozí judikaturou pléna Ústavního soudu. Odůvodnění nálezu proto mou podporu mít nemůže, a to jednak v zásadě z důvodů shrnutých ve společném odlišném stanovisku mých kolegů, jednak pro nerespektování základních sebeomezujících principů.
Již delší dobu s neklidem pozoruji, jak Ústavní soud postupně opouští veškeré mantinely svého rozhodování. V odlišném stanovisku k nálezusp. zn. Pl. ÚS 26/16ze dne 12. 12. 2017 (N 227/87 SbNU 597; 8/2018 Sb.) jsem v této souvislosti připomněla varování Antonina Scalii, podle kterého se každý orgán veřejné moci nachází v pokušení eliminovat meze vlastní moci. V tehdejší věci se Ústavní soud rozhodl ignorovat meze přezkumu vytyčené projednávaným návrhem. Dnes v této cestě k ničím neomezenému rozhodování učinil další krok a v rozporu s nálezemsp. zn. Pl. ÚS 13/06ze dne 8. 7. 2008 (N 126/50 SbNU 97) eliminoval meze plynoucí z povahy obnoveného řízení. Tak neodolatelné bylo pokušení pouhým zvednutím ruky zajistit žádaný výsledek řízení před obecnými soudy, že funkce Ústavního soudu, zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, ani vlastní judikatura Ústavního soudu nemohly stát v cestě. Rozhodl se Ústavní soud nahrazovat činnost obecných soudů, aniž by respektoval čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod? To je velmi opovážlivé a vskutku svévolné. Nikdo není oprávněn měnit nebo rušit dlouhodobá pravidla ve službě konkrétním cílům, byť se mohou jevit sebeušlechtilejší. V jiné době a v jiném složení může takový postup sloužit účelům daleko nebezpečnějším. V tomto smyslu musí být i "moc" Ústavního soudu mocí omezenou.
"Nejvyšší autorita vděčí za svůj respekt tomu, že je omezena obecnými pravidly." (F. A. Hayek. Právo, zákonodárství a svoboda. Praha: Academia, 1994, str. 373).