39. Podle vyjádření Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových je judikatorní závěr obecných soudů, že stěžovatelé nemají na majetek státu nárok, postaven na komplexním hodnocení důkazů. Ani případné učinění procesního práva stěžovatelů zadost (tj. nahlédnutí do rozhodnutí Ministerstva zemědělství č. j. 33.219/47-IX A 3 ze dne 30. 4. 1947) nemůže na věci nic změnit. Evropský soud pro lidská práva neshledal jiné porušení práv, než je hodnocení tohoto jediného listinného důkazu. Navrhovateli uváděná listina však nemůže nic zvrátit na závěru o nesplnění zákonných předpokladů pro navrácení majetku a nemění nic na skutkovém závěru, že stát převzal majetek Josefa Colloredo-Mannsfelda staršího před rozhodným obdobím.
40. Stěžovatel v replice uvedl, že žaloba na vydání věcí byla podána v roce 1992 a v řízení bylo třeba vyřešit řadu komplikovaných právních i skutkových otázek. Až do vyhlášení rozsudku krajského soudu č. j. 18 Co 148/2007-1227, tedy po dobu 15 let však nebylo sporné, že majetek Josefa Colloredo-Mannsfelda staršího přešel na stát až po 25. 2. 1948. Krajský soud své rozhodnutí založil na podkladech, k nimž stěžovatel neměl možnost se vyjádřit. Překvapivě tak změnil důkazní stav a následně i právní názor, aniž by měl stěžovatel možnost na změnu reagovat a posílit svou pozici navržením nových důkazů nebo nové argumentace. Právě toto pochybení bylo důvodem pro vydání vyhovujících rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva ve prospěch stěžovatelů. Na základě takto vadného postupu v části věci pak byla vydána rozhodnutí i o části zbylé.
41. Za toho stavu jsou zjednodušující vyjádření Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích a Národního památkového ústavu, neboť nereflektují všechny důsledky porušení práv stěžovatele. Stěžovatel neměl v řízení možnost reagovat na náhlou změnu skutkového a právního posouzení, což nelze napravit v obnoveném řízení před Ústavním soudem, ale pouze v řízení o původní žalobě. Nejde přitom o pouhé prodlužování řízení, neboť nedošlo ke koncentraci. Stěžovatel je tedy plně oprávněn a také připraven navrhovat nové důkazy k tomu, že stát převzal majetek až po 25. 2. 1948. Teprve po provedení úplného dokazování bude možné zjistit, zda obstojí původní závěry obecných soudů v neprospěch stěžovatele. Důraz vedlejších účastníků na nezvratitelné komplexní posouzení v původním řízení podle stěžovatele není namístě, protože původní závěry v neprospěch stěžovatele spočívají na vratkém základu jak z hlediska kvality, tak kvantity důkazů: na dopisu národní správy zámku, který však byl v části vydání 68 obrazů vykládán ve prospěch stěžovatele, a dále na rozhodnutí Ministerstva zemědělství, které soudy neměly vůbec k dispozici a které podle dostupných informací o něm nepotvrzuje převzetí movitého majetku státem.
42. K rozsahu přezkumu po obnově řízení stěžovatel uvedl, že k odstranění vad vytýkaných Evropským soudem pro lidská práva nemůže dojít jiným způsobem než doplněním původního důkazního řízení před obecnými soudy.
IV. Procesní předpoklady projednání návrhu
43. Nyní posuzované ústavní stížnosti Ústavní soud již jednou posuzoval a odmítl je v části pro opožděnost (usnesenímsp. zn. IV. ÚS 1234/09ze dne 3. 2. 2012 v části stížnosti stěžovatelky směřující proti rozsudku krajského soudu č. j. 18 Co 148/2007-1227) a ve zbylé části pro zjevnou neopodstatněnost, a to usnesenímisp. zn. I. ÚS 1211/09ze dne 11. 8. 2010,sp. zn. II. ÚS 475/12ze dne 17. 5. 2012,sp. zn. II. ÚS 485/12ze dne 19. 4. 2012 asp. zn. IV. ÚS 1234/09ze dne 3. 2. 2012. V rámci obnovy řízení podle § 119 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu") však Ústavní soud tato rozhodnutí zrušil, protože Evropský soud pro lidská práva rozsudky ve věcech Colloredo-Mannsfeld proti České republice ze dne 15. 12. 2016 (stížnosti č. 15275/11 a 76058/12) a Colloredo-Mansfeldová proti České republice ze dne 11. 1. 2018 (stížnost č. 51896/12) shledal, že postupem soudů České republiky došlo k porušení čl. 6 odst. 1 Úmluvy tím, že stěžovatelé nebyli upozorněni na listinné důkazy, z nichž vycházel krajský soud při svém rozhodování. Přestože šlo o důkazy, které tvořily základ pro rozhodnutí v neprospěch stěžovatelů, nebyla jim poskytnuta možnost se k nim vyjádřit.
Rozsah přezkumu v obnoveném řízení
44. Zrušil-li Ústavní soud na základě návrhu na obnovu řízení své předchozí usnesení, znovu projedná původní návrh na zahájení řízení. V obnoveném řízení Ústavní soud vychází z právního názoru mezinárodního soudu (§ 119b odst. 2, 3 a 5 zákona o Ústavním soudu).
45. Ústavní soud proto znovu posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnosti jsou přípustné a byly podány advokáty zastoupenými a oprávněnými stěžovateli. Ústavní stížnosti byly také podány včas v celém svém rozsahu. V tomto ohledu Ústavní soud změnil svůj původní náhled na včasnost ústavní stížnosti stěžovatelky v části směřující proti rozsudku krajského soudu č. j. 18 Co 148/2007-1227 vyjádřený v bodu 5 usnesenísp. zn. IV. ÚS 1234/09ze dne 3. 2. 2012. Stěžovatelka totiž rozsudek krajského soudu obsahově napadla již ve svém úvodním podání ze dne 14. 5. 2009, nikoliv až jeho doplněním ze dne 7. 9. 2010.
46. Zrušení rozhodnutí Ústavního soudu v rámci obnovy řízení je výjimečným zásahem do konečného rozhodnutí učiněného orgánem svrchovaného státu tam, kde nelze jiným způsobem dosáhnout plnění mezinárodních závazků České republiky, resp. odstranění následků jejího mezinárodně protiprávního chování. Návrh na obnovu řízení proto slouží k tomu, aby mohlo být případně o původním návrhu znovu rozhodnuto z hlediska právního názoru, který vyjádřil mezinárodní soud, nikoli aby bylo možno podat nový návrh. V obnoveném řízení - je-li tímto způsobem nutno ústavní stížnosti vyhovět - není třeba znovu posuzovat ostatní okolnosti případu, protože tím by byl rozšiřován již tak výjimečný zásah do konečného rozhodnutí učiněného orgánem svrchovaného státu [srov. nálezsp. zn. Pl. ÚS 13/06ze dne 8. 7. 2008 (N 126/50 SbNU 97)].
47. To v souzené věci znamená, že Ústavní soud musí vycházet z právního názoru Evropského soudu pro lidská práva, který ve věci stěžovatelů shledal porušení Úmluvy ve vztahu k soudním řízením o movitý majetek původně se nacházející v zámku Opočno a pouze ve vztahu k důkazům představovaným především rozhodnutím Ministerstva zemědělství č. j. 33.219/47-IX A 3 ze dne 30. 4. 1947 (srov. odst. 30-33 rozsudku ve věci Colloredo-Mannsfeld proti České republice a odst. 6 a 17-19 rozsudku ve věci Colloredo-Mansfeldová proti České republice). Jde tedy o vady důkazního řízení vztahující se k prokázání, zda se stát zmocnil mobiliáře zámku v Opočně před 25. 2. 1948, nebo později. Tato otázka je ovšem významná toliko pro posouzení společného nároku stěžovatelů na vydání věcí po Josefu Colloredo-Mannsfeldovi starším.
48. Samostatný nárok stěžovatelky na vydání věcí po Dr. Josefu Colloredo-Mansfeldovi mladším byl posouzen na základě jiných důkazů a právních úvah: že před 25. 2. 1948 nedošlo k obnovení jeho vlastnického práva, ač o jeho vydání požádat mohl, a proto je podle § 3 odst. 2 zákona o mimosoudních rehabilitacích třeba prokázat, že věci pozbyl v době nacistické okupace z důvodu rasové perzekuce. Tyto závěry na rozhodnutí Ministerstva zemědělství z roku 1947 nespočívaly, a nebyly tudíž zpochybněny ani rozhodnutími Evropského soudu pro lidská práva.
49. Rozhodnutí Ústavního soudu se tedy může týkat výlučně nároku stěžovatelů na vydání věcí po Josefu Colloredo-Mannsfeldovi starším. Stejně tak se pouze touto otázkou mohou zabývat obecné soudy v dalším řízení. Rozhodování o samostatném nároku stěžovatelky tak je uzavřeno a nemůže být již rozhodnutím ve věcisp. zn. Pl. ÚS 25/17dotčeno.
50. K objasnění věci v rozsahu potřebném pro rozhodnutí plně postačovala písemná vyjádření účastníků a vedlejších účastníků řízení, proto rozhodl Ústavní soud ve věci podle § 44 zákona o Ústavním soudu bez nařízení ústního jednání.
V. Vlastní posouzení návrhu
51. Rozsudky Evropského soudu pro lidská práva ve věcech stěžovatelů jsou založeny na závěru o porušení čl. 6 odst. 1 Úmluvy spočívajícím v nepředložení rozhodnutí Ministerstva zemědělství č. j. 33.219/47-IX A 3 ze dne 30. 4. 1947 jako důkazního prostředku významného pro skutkové a právní závěry o době převzetí majetku Josefa Colloredo-Mannsfelda staršího.
52. Stěžovatelé a Nejvyšší soud k tomu uvedli, že tuto vadu nelze zhojit jinak než doplněním důkazního řízení před obecnými soudy. Proti tomu krajský soud a oba vedlejší účastníci prosazovali názor, že původní závěry napadených rozhodnutí obstojí i bez doplnění dokazování rozhodnutím Ministerstva zemědělství z roku 1947, protože na jeho obsahu původní rozhodnutí nespočívají, respektive, že v části věci rozhodované rozsudkem č. j. 23 Co 396/2009-1501 týkající se vydání zbylých věcí k této vadě vůbec nedošlo. Z toho důvodu se Ústavní soud zabýval tím, v jakém rozsahu je řízení před obecnými soudy zasaženo vadou vytčenou Evropským soudem pro lidská práva a jaký vliv má tato vada na původní skutkové a právní závěry napadených rozhodnutí.
Rozhodnutí Ministerstva zemědělství ze dne 30. 4. 1947 č. j. 33.219/47-IX A 3 a jeho význam pro skutkové a právní závěry obecných soudů
53. V první části řízení o vydání 68 obrazů okresní soud založil svůj závěr o tom, že stát před 25. 2. 1948 uznával vlastnické právo Josefa Colloredo-Mannsfelda staršího a umožnil mu s ním disponovat, a bez právního důvodu jej převzal později, především na těchto zjištěních: Zemský národní výbor v Praze dne 26. 1. 1946 zrušil národní správu na majetek Josefa Colloredo-Mannsfelda staršího v obci Opočno, čítaje v to inventář, zařízení a sbírky na opočenském zámku. Ministerstvo financí přípisem ze dne 26. 2. 1947 Josefu Colloredo-Mannsfeldovi staršímu sdělilo, že musí vrácený majetek přihlásit podle zákona č. 134/1946 Sb., o dávce z majetkového přírůstku a o dávce z majetku. Zemský národní výbor v Praze dále sdělením ze dne 29. 4. 1947 informoval národní správu Colloredo-Mansfeldského velkostatku v Opočně, že byla zrušena konfiskační vyhláška na majetek Josefa Colloredo-Mannsfelda staršího a že ten má krom dalšího majetku v obci Opočno i inventář, zařízení a sbírky na opočenském zámku. Národní správce Colloredo-Mansfeldského velkostatku dopisem ze dne 24. 6. 1947 posléze informoval Národní kulturní komisi pro správu národního kulturního majetku, že Josef Colloredo-Mannsfeld starší, jemuž patří inventář, zařízení a sbírky na opočenském zámku, přijel do zámku a přes zákaz návštěv mu bylo umožněno uložit do rodinného archivu předměty a listiny. Nebylo mu však umožněno přenocování na zámku, který byl stále pod národní správou (jako knihovní majetek státu původně konfiskovaný nacisty Dr. Josefu Colloredo-Mansfeldovi mladšímu).
54. Krajský soud v první části řízení o vydání 68 obrazů doplnil dokazování a ztotožnil se se závěrem okresního soudu, že stát před 25. 2. 1948 uznával vlastnické právo Josefa Colloredo-Mannsfelda staršího a umožnil mu s jeho majetkem disponovat a bez právního důvodu jej převzal později. Učinil tak především na základě těchto doplněných zjištění: svědkyně Růžena Valášková vypověděla, že Josef Colloredo-Mannsfeld starší přijel na zámek v roce 1946 doplnit sbírky o dva bubny a vstup do zámku mu byl umožněn i v roce 1947. Nebyl mu však umožněn v roce 1948. Dále vypověděla, že Dr. Josef Colloredo-Mansfeld bydlel v Opočně do roku 1947 nebo 1948 a se zámeckými sbírkami nenakládal, neboť věděl, že jsou Josefa Colloredo-Mannsfelda staršího. Z dopisu Národní kulturní komise ze dne 6. 3. 1950 zjistil, že lesní správa Opočno převzala inventář, stříbro, prádlo a jiné věci v zámku v Opočně. Samotný dopis národního správce Colloredo-Mansfeldského velkostatku ze dne 24. 6. 1947 pak krajský soud hodnotil tak, že jasně prokazuje, že Josef Colloredo-Mannsfeld starší neměl možnost setrvat na zámku z důvodu jeho národní správy (jako správy nemovitého majetku patřícího původně Dr. Josefu Colloredo-Mansfeldovi mladšímu), nikoliv z důvodu, že by mu bylo upíráno vlastnictví sbírek.
55. Nejvyšší soud v první části řízení o vydání 68 obrazů výše uvedené závěry o převzetí majetku Josefa Colloredo-Mannsfelda staršího neřešil, protože shledal, že otázka navržená dovolatelem Památkovým ústavem Pardubice nemůže založit přípustnost dovolání.
56. V druhé části řízení o vydání slavnostního kočáru a dalších věcí okresní soud založil svůj závěr o tom, že stát před 25. 2. 1948 uznával vlastnické právo Josefa Colloredo-Mannsfelda staršího a umožnil mu s jeho majetkem disponovat a bez právního důvodu jej převzal později, na zjištěních uvedených již v rozsudku o vydání 68 obrazů rekapitulovaných v bodu 52 (správně zřejmě bod 51 - pozn. Ústavního soudu). Dále se okresní soud v návaznosti na závěry nálezusp. zn. III. ÚS 107/04, vyhlášeného ve věci vydání samotného zámku Opočno, zabýval především dokazováním k době převzetí majetku Dr. Josefa Colloredo-Mansfelda mladšího státem.
57. Krajský soud v druhé části řízení o vydání slavnostního kočáru a dalších věcí dospěl k závěru, že je možné na základě důkazů provedených okresním soudem provést odlišné právní hodnocení věci. K době převzetí majetku Josefa Colloredo-Mannsfelda staršího státem uvedl pouze, že je "nutno uzavřít, že mu již před 25. 2. 1948 stát neumožnil s majetkem nacházejícím se v zámku Opočno nakládat, a tedy ve smyslu ust. § 6 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. již před rozhodným obdobím, kdy věci v budově zámku Opočně převzal. Lze poukázat na písemnost národní správy zámku Opočno z 24. 6. 1947, z níž plyne, že původnímu vlastníku nebyl umožněn ani přístup do zámku, kde byly jeho některé movité věci umístěny, a který byl považován nadále za konfiskát. Přitom národní správce věděl, že vlastnické právo k věcem Josefa Colloredo Mansfelda bylo obnoveno. Krajský soud proto shrnuje, že ... vlastnické právo rozhodnutím příslušného orgánu bylo obnoveno před rozhodným obdobím pouze Josefu Colloredo Mansfeldovi, nar. 1866, avšak stát mu neumožnil movitý majetek, nacházející se v zámku Opočno převzít (byť v té době zřejmě již bez právního důvodu) a nakládat s ním ještě před 25. 2. 1948. Movitý majetek zjevně sledoval osud zámku Opočno, který byl (jak je odvolacímu soudu z jeho činnosti známo) rozhodnutím Ministerstva zemědělství ze dne 30. 4. 1947, č. j. 33.219/47-IX A 3 prohlášen za státní kulturní památku a byl odevzdán ... (včetně movitých věcí se tam nacházejících) do správy a užívání národní kulturní komise". Z protokolu o jednání vyplývá, že krajský soud žádné dokazování neprováděl.
58. Nejvyšší soud v druhé části řízení o vydání slavnostního kočáru a dalších věcí shledal dovolání stěžovatelů přípustným podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. ve znění do 31. 12. 2012, neboť šlo o případ tzv. zjevné diformity. Připomenul, že již dříve rozhodoval usnesením sp. zn. 28 Cdo 2446/2000 v jiné věci účastníků vedené pod sp. zn. 5 C 207/98 (tj. v první části o vydání 68 obrazů) s tím, že skutková zjištění odvolacího soudu ve prospěch stěžovatelů nemohla být předmětem dovolacího přezkumu. Uvedl, že "v této právní věci, nyní projednávané pod sp. zn. 5 C 147/92 Okresního soudu v Pardubicích odvolací soud (shodně se soudem prvního stupně) vycházel z toho, že movitý majetek v zámku Opočno byl rozhodnutím Ministerstva zemědělství z 30. 4. 1947, čj. 33.219/47-IX A 3, prohlášen za státní kulturní majetek a byl odevzdán podle § 2 a § 3 zákona č. 137/1946 Sb. (včetně movitých věcí v zámku se nacházejících) do správy a užívání národní kulturní komise". Po vymezení vady skutkového zjištění nemajícího oporu v dokazování jako zjištění něčeho, co ve spisu vůbec není, nebo opomenutí podstatné skutečnosti bez dalšího vyplývající z obsahu spisu Nejvyšší soud konstatoval, že nemohl dospět k závěru, že "odvolací soud nedůvodně (např. v případech, kdy nedošlo k novým skutkovým zjištěním) by se odchýlil od právních závěrů dovolacího soudu ve stejném či obdobném právním vztahu, případně že by odvolací soud vycházel ve svém rozhodnutí z něčeho, co ve spise vůbec není. Nebyly tu proto předpoklady k posouzení přípustného dovolání dovolatelů i jako dovolání důvodného".
59. V třetí části řízení o vydání zbylých věcí okresní soud stručně sdělil, že o části věci o vydání 68 obrazů rozhodl pravomocným částečným rozsudkem, podle něhož Josef Colloredo-Mannsfeld starší měl ke svému majetku v roce 1947 přístup a mohl s ním disponovat a stát převzal tento majetek až po 25. 2. 1948. O části vydání slavnostního kočáru a dalších věcí rozhodl částečným rozsudkem založeným na totožných skutkových a právních závěrech, tento rozsudek však byl změněn krajským soudem, který dospěl k opačným skutkovým i právním závěrům. Protože rozhodnutí krajského soudu obstálo v dovolacím řízení, vycházel okresní soud z jeho závěrů přijatých v druhé části řízení. Konstatoval tedy, že Josef Colloredo-Mannsfeld starší neměl ke svému majetku v roce 1947 přístup a nemohl s ním disponovat, což mělo vyplynout z dopisu národního správce Colloredo-Mansfeldského velkostatku ze dne 24. 6. 1947, podle něhož byl Josef Colloredo-Mannsfeld starší vpuštěn do zámku k uložení věcí do rodinného archivu, nebylo mu však umožněno zde přenocovat, a proto téhož dne odjel.
60. Krajský soud v třetí části řízení o vydání zbylých věcí vycházel z toho, že v části věci o vydání slavnostního kočáru a dalších věcí byl vydán částečný rozsudek, který obstál v dovolacím řízení i v řízení o ústavní stížnosti. Jeho závěry tedy bylo namístě vztáhnout i na třetí část řízení, neboť jde o stejné účastníky a stejný předmět sporu. Odchýlení by bylo možné jen při změně skutkové či právní situace. Dále krajský soud konstatoval, že v druhé části řízení bylo argumentačně využito rozhodnutí Ministerstva zemědělství z 30. 4. 1947 č. j. 33.219/47-IX A 3 s tím, že je soudu rozhodujícímu v této části řízení známo z jeho úřední činnosti. Senát krajského soudu rozhodující v třetí části o vydání zbylých věcí nepovažoval tuto listinu za jemu známou z jeho úřední činnosti. "Proto k námitce žalobců přistoupil k pokusu o zajištění této listiny a jejímu přečtení. Vycházel přitom z odůvodnění rozhodnutí Ústavního soudu ve věci III. ÚS 107/04, které uvádělo, že jde o listinu založenou na č. l. 60 spisu Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou sp. zn. 6 C 63/95. Na tomto místě spisu se však nenachází přímo tato listina, nýbrž jde o listinu Ministerstva zemědělství z 27. 5. 1957, která obsahuje potvrzení o obsahu rozhodnutí z 30. 4. 1947." Dále uvedl, že "Nejvyšší soud ČR i Ústavní soud ČR při svém rozhodování vycházeli (sic) ze správnosti skutkového závěru odvolacího soudu o tom, že majetku Josefa Colloredo-Mannsfelda, nar. 1866 se zmocnil Československý stát ještě před rozhodným obdobím, tedy před 25. 2. 1948 s tím, že primárně lze tento závěr dovodit z listiny ze dne 24. 6. 1947 (Nejvyšší soud se pak v odůvodnění svého rozhodnutí vypořádal s předcházejícím opačným skutkovým závěrem učiněným ve věci Krajského soudu v Hradci Králové 26 Co 351/99). To vše s tím, že na podporu této argumentace bylo zmíněno rozhodnutí Ministerstva zemědělství z 30. 4. 1947. Byť se takové rozhodnutí v soudním spisu nenachází, nachází se zde pouze listina potvrzující jeho obsah, pouze taková změna nemůže vést ke změně skutkového závěru. Toto rozhodnutí z 30. 4. 1947 nebylo soudy argumentačně využíváno tak, že ..., nýbrž tak, že z tohoto rozhodnutí je mimo jiné patrna představa státu o tom, že mu náleží majetek Colloredo-Mannsfeldů v Opočně, tedy toto rozhodnutí bylo využíváno jako důkaz toho, že se stát fakticky uchopil majetku Colloredo-Mannsfeldů v Opočně před 25. 2. 1948. V řízení tak nevyšlo najevo ničeho nového v tom směru, že by tomu mělo být jinak, tedy, že by se stát fakticky uchopil majetku - mobiliáře zámku - Colloredo-Mannsfeldů v Opočně po 25. 2. 1948". Z toho důvodu krajský soud neshledal důvod odchýlit se od závěrů rozhodnutí v části o vydání slavnostního kočáru a dalších věcí.
61. Nejvyšší soud v třetí části řízení o vydání zbylých věcí dovolání stěžovatelů odmítl. Konstatoval, že nalézací soud i odvolací soud jsou podle § 226 odst. 1 ve spojení s § 243d o. s. ř. vázány názorem dovolacího soudu. Dále uvedl, že v rozsudku sp. zn. 28 Cdo 5328/2008 vydaném v části věci o vydání slavnostního kočáru a dalších věcí byl "shledán dovolacím soudem správným názor odvolacího soudu (Krajského soudu v Hradci Králové v rozsudku z 18. 10. 2007, sp. zn. 18 Co 148/2007), že původní vlastník Josef Colloredo-Mannsfeld ‚ztratil své vlastnické právo již před rozhodným obdobím podle zákona č. 87/1991 Sb. (t. j. před 25. 2. 1948) a k obnovení jeho vlastnického práva podle zákona č. 128/1946 Sb. nedošlo'; s tím pak nebyla shledána v rozporu skutková zjištění odvolacího soudu, že původnímu vlastníku byl znemožněn vstup na zámek Opočno k nakládání s movitými věcmi v tomto zámku. Posléze bylo v citovaném rozsudku Nejvyššího soudu z 11. 2. 2009, 28 Cdo 5328/2008, konstatováno: ‚Bylo třeba mít na zřeteli, že v této právní věci (sp. zn. 5C 147/92 Okresního soudu v Pardubicích) odvolací soud (shodně se soudem prvního stupně) vycházel z toho, že movitý majetek v zámku Opočno byl rozhodnutím Ministerstva zemědělství z 30. 4. 1947 č. j. 33.219/47-IX A 3 prohlášen za státní kulturní majetek a byl odevzdán podle § 2 a § 3 zákona č. 137/1946 Sb. (včetně movitých věcí v zámku se nacházejících) do správy a užívání národní kulturní komise' ... Podle názoru dovolacího soudu bylo třeba proto mít i v dalším řízení v téže právní věci (vedené stále pod sp. zn. 5C 147/92 Okresního soudu v Pardubicích) na zřeteli rozsudek Nejvyššího soudu ČR z 11. 2. 2009, 28 Cdo 5328/2008, jakož i nález Ústavního soudu ČR z 11. 8. 2010,I. ÚS 1211/09[správně usnesení - pozn. red.], a vycházet ze závěrů zaujatých jmenovitě Nejvyšším soudem ČR v rozsudku z 11. 2. 2009, 28 Cdo 5328/2008, zejména z těch právních závěrů, jak jsou shora citovány. Je to namístě zejména i proto, že v dalších řízení u soudů obou stupňů nevyšlo přesvědčivě najevo skutkově i právně něco, co by tyto závěry dovolacího soudu, obsažené v citovaném rozhodnutí z 11. 2. 2009, vyvracelo. Za těchto uvedených okolností nemohl dovolací soud shledat u dovolání odvolatelů zákonné předpoklady přípustnosti dovolání ...".
62. Na základě výše uvedeného obsahu napadených rozhodnutí ve spojení s obsahem odpovídajících protokolů o jednání před obecnými soudy hodnotil Ústavní soud vliv rozhodnutí Ministerstva zemědělství ze dne 30. 4. 1947 č. j. 33.219/47-IX A 3 na závěry soudů v napadených věcech následovně:
63. V první části řízení o vydání 68 obrazů nemělo toto rozhodnutí vliv na skutkové závěry obecných soudů, neboť je žádná ze stran soudu nepředložila. Soudy tak na základě výpovědi svědků i listin z tehdejší doby (zejména výpověď svědkyně Valáškové, původního žalobce Jeronýma Colloredo-Mannsfelda, nar. 1912, a dopis národního správce Colloredo-Mansfeldského velkostatku ze dne 24. 6. 1947) učinily skutkový závěr o tom, že Josef Colloredo-Mannsfeld starší opakovaně vstoupil do zámku v letech 1946 a 1947, a to i přes zákaz návštěv, aby disponoval se svými sbírkami.
64. Z týchž důkazů a skutkových zjištění vycházel okresní soud i v druhé části řízení o vydání slavnostního kočáru a dalších věcí. Krajský soud v odvolacím řízení konstatoval, že mění toliko právní posouzení skutkového stavu, svědecké výpovědi vypovídající o proběhlých návštěvách Josefa Colloredo-Mannsfelda staršího na zámku a nakládání se sbírkami nicméně zcela pominul a obsah dopisu národního správce Colloredo-Mansfeldského velkostatku ze dne 24. 6. 1947 hodnotil přesně opačně, tedy že přístup do zámku nebyl možný. Tento svůj zjevně skutkový závěr pak doplnil o další skutkový poznatek plynoucí z rozhodnutí Ministerstva zemědělství ze dne 30. 4. 1947 způsobem, který nelze vyložit jinak než, že tím chtěl potvrdit, že Josef Colloredo-Mannsfeld starší neměl přístup do zámku, a mobiliář tedy sledoval osud samotného zámku. Rozhodnutí Ministerstva zemědělství ze dne 30. 4. 1947 tedy krajskému soudu sloužilo jako důkaz na podporu správnosti jeho úvah měnících skutkové závěry učiněné okresním soudem (k vadnosti tohoto postupu níže).
65. Nejvyšší soud následně ve svém rozsudku vydaném v druhé části řízení o vydání slavnostního kočáru a dalších věcí vycházel (zjevně nesprávně) z toho, že již okresní soud založil své skutkové závěry na rozhodnutí Ministerstva zemědělství ze dne 30. 4. 1947 a za toho stavu mají shodné skutkové závěry okresního a krajského soudu oporu ve spisu. Jiné důkazy, o něž se opíralo rozhodnutí krajského soudu, Nejvyšší soud nezmínil (stejně tak se nezmínil o tom, že krajský soud neprováděl dokazování a rozhodnutí Ministerstva zemědělství ze dne 30. 4. 1947 v procesním spisu založeno není). Rozhodnutí Ministerstva zemědělství ze dne 30. 4. 1947 tedy Nejvyššímu soudu sloužilo jako základ pro závěr, že skutkové závěry krajského soudu mají oporu ve spisu.
66. V třetí části řízení o vydání zbylých věcí okresní soud stručně sdělil, že vychází z rozhodnutí krajského soudu a Nejvyššího soudu vydaných v druhé části řízení o vydání slavnostního kočáru. Rozhodnutí Ministerstva zemědělství ze dne 30. 4. 1947 tedy okresní soud výslovně nezohledňuje, ale své skutkové a právní závěry činí pouze na základě předchozích závěrů krajského a Nejvyššího soudu v druhé části řízení.
67. Okresní soud v třetí části řízení o vydání zbylých věcí sdělil, že musí vycházet z rozhodnutí krajského a Nejvyššího soudu vydaných v druhé části řízení, ledaže by se změnil skutkový či právní stav. Pak doplnil dokazování kopií listiny potvrzující obsah rozhodnutí Ministerstva zemědělství č. j. 33.219/47-IX A 3 ze dne 30. 4. 1947 a shledal, že se skutkový stav nezměnil. Listina potvrzující obsah rozhodnutí Ministerstva zemědělství ze dne 30. 4. 1947 tedy soudu sloužila jako důkaz pro závěr, že se skutkový stav nezměnil oproti předchozím závěrům krajského soudu a Nejvyššího soudu v druhé části řízení.
68. Nejvyšší soud následně konstatoval, že krajský soud byl vázán jeho rozsudkem vydaným v druhé části řízení a že v řízení nevyšlo najevo nic nového. Rozhodnutí Ministerstva zemědělství ze dne 30. 4. 1947 tedy Nejvyšší soud výslovně nezohledňuje, ale své závěry činí pouze na základě přesvědčení o závaznosti předchozích závěrů krajského soudu a Nejvyššího soudu v druhé části řízení.
69. S ohledem na výše uvedené tedy Ústavní soud musí konstatovat, že rozhodnutí Ministerstva zemědělství ze dne 30. 4. 1947 bylo významné pro skutkové i právní závěry obecných soudů v druhé části věci o vydání slavnostního kočáru. Významné bylo i pro třetí část o vydání zbylých věcí, na čemž nic nemění ani snaha krajského soudu obstarat tuto listinu a provést ji jako důkazní prostředek - i jeho rozsudek se totiž odvíjí především od srovnání se skutkovými závěry v části o vydání slavnostního kočáru.
Vady důkazního řízení v řízení před obecnými soudy
70. Evropský soud pro lidská práva přímo ve věci stěžovatelů konstatoval, že součástí spravedlivého procesu podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy je i právo na kontradiktornost řízení. Účastníci řízení proto musejí mít možnost nejen předkládat důkazy na podporu svých tvrzení, ale musejí být také seznámeni se všemi důkazy a stanovisky předloženými s cílem ovlivnit rozhodnutí soudu a mít možnost se k nim vyjádřit. Bylo na stěžovatelích, aby sami zvážili, zda se chtějí k rozhodnutí Ministerstva zemědělství ze dne 30. 4. 1947 vyjádřit, a bylo povinností obecných soudů jim k tomu dát možnost. Podle Evropského soudu pro lidská práva by v konkrétních poměrech případu nestačilo, ani pokud by důkaz byl při ústním jednání předložen a přečten: vzhledem k jeho povaze a významu měli mít možnost seznámit se s takovým důkazem a vhodnou formou a v přiměřené lhůtě se vyjádřit k jeho existenci, obsahu a pravosti.
71. Je proto zřejmé, že v druhé části řízení o vydání slavnostního kočáru a dalších věcí došlo k závažnému porušení práv stěžovatelů. Vada ústavního významu však nespočívá pouze v tom, že stěžovatelé nedostali možnost vyjádřit se k rozhodnutí Ministerstva zemědělství ze dne 30. 4. 1947. To je pouze jedno z pochybení, kterých se krajský soud dopustil, které pak mělo zásadní vliv na řadu dalších skutkových i právních závěrů obecných soudů v celé věci.
Vady rozsudku krajského soudu č. j. 18 Co 148/2007-1227 a vady jemu předcházejícího řízení
72. Krajský soud v druhé části řízení o vydání slavnostního kočáru konstatoval, že Josef Colloredo-Mannsfeld starší neměl v roce 1947 přístup do zámku. Nejde o otázku právní, ale skutkovou (právní povahu by mělo posouzení následků toho, zda přístup do zámku měl a zda stát odepřením přístupu převzal věci bez právního důvodu ve smyslu § 6 odst. 2 in fine zákona o mimosoudních rehabilitacích). Jde přitom o opačný skutkový závěr, než ke kterému dospěl okresní soud, který na základě řady důkazů jasně konstatoval, že přístup do zámku byl v letech 1946 a 1947 možný. Z protokolu o odvolacím řízení na č. l. 1208-1210 spisu okresního soudu sp. zn. 5 C 147/1992 ovšem plyne, že krajský soud v řízení o odvolání neprováděl žádné dokazování, a ke změně skutkového závěru tak nebyl oprávněn [srov. nálezsp. zn. III. ÚS 3717/16ze dne 26. 9. 2017 (N 179/86 SbNU 845)].
73. Již výše Ústavní soud uvedl, že údajná úřední znalost rozhodnutí Ministerstva zemědělství ze dne 30. 4. 1947 krajskému soudu sloužila jako potvrzení toho, že stát již v roce 1947 převzal movité věci nacházející se v zámku Opočno. Druhým a podle textu rozhodnutí krajského soudu hlavním důkazem měl být dopis národní správy Colloredo-Mannsfeldského řiditelství velkostatku Opočno ze dne 24. 6. 1947. Ústavní soud se proto seznámil s obsahem spisu a zjistil, že závěry krajského soudu zjevně nemají oporu nejen v dokazování, které řádně neproběhlo, ale ani v samotném soudním spisu.
74. Rozhodnutí Ministerstva zemědělství ze dne 30. 4. 1947 se ve spisu Okresního soudu v Pardubicích vedeném pod sp. zn. 5 C 207/98 vůbec nenachází a žádný z účastníků či vedlejších účastníků ani netvrdil, že by se tam kdy nacházelo. Ústavní soud se proto seznámil alespoň se spisem Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou původně vedeným pod sp. zn. 6 C 63/95, na jehož č. l. 60-61 se toto rozhodnutí mělo nacházet. Ani zde se ono rozhodnutí nenachází. Je zde však založena kopie listiny - přípisu Ministerstva zemědělství a lesního hospodářství č. j. 150.868/57-232-VI ze dne 27. 5. 1957 adresovaného Ministerstvu kultury - státní památkové správě. Ministerstvo v něm "potvrzuje, že rozhodnutím ministerstva zemědělství ze dne 30. dubna 1947 č. j. 33.219/47-IX A 3 byl odevzdán do správy a užívání Národní kulturní komise podle § 2 a § 3 zákona ze dne 16. května 1946 č. 137/46 Sb. jako státní kulturní majetek zámecký objekt Opočno se všemi nemovitostmi, které tvoří podle § 7 odst. 4 dekretu č. 12/45 Sb. se zámeckou budovou jediný celek a sice ...". Následuje výčet pouze nemovitých věcí. Listina dále pokračuje: "Ministerstvo zemědělství a lesního hospodářství Vás zmocňuje, abyste si podle tohoto potvrzení ve smyslu § 11 zákona č. 90/47 Sb. provedli knihovní pořádek sami, totiž abyste v příslušných knihovních vložkách, ve kterých jsou tyto nemovitosti zapsány a) dali vyznačit vlastnické právo ve prospěch Národní kulturní komise, resp. jejího právního nástupce / § 11 zákona č. 90/47 Sb. /, b) dali vyznačit, že závady na listě ,C' kromě případných reálných břemen nepostihují přidělený majetek / § 9 zákona č. 90/47 Sb. /." Kopie stejného obsahu pak jsou založeny i na č. l. 106-107 a č. l. 179 spisu.
75. Pomine-li Ústavní soud otázku úplnosti a věrohodnosti takového důkazního prostředku, nijak z uvedeného neplyne, že by stát přistupoval k movitým věcem uloženým na zámku v Opočně jako k vlastním, nebo že by je právě tímto rozhodnutím mínil převzít (je třeba zopakovat, že zámek a movité věci v něm uložené nesdílely stejný právní osud). Jiný závěr nelze bez dalšího dovodit ani interpretací textu, konkrétně jeho odkazu na § 3 zákona č. 137/1946 Sb., o Národních kulturních komisích pro správu státního kulturního majetku. Nezbytnou podmínkou správy totiž bylo vlastnictví státu (srov. § 2 zákona).
76. Stejně tak se Ústavní soud seznámil i s textem dopisu národní správy Colloredo-Mannsfeldského řiditelství velkostatku Opočno ze dne 24. 6. 1947 adresovaného Národní kulturní komisi pro správu státního kulturního majetku. Na č. l. 152 spisu Okresního soudu v Pardubicích vedeného pod sp. zn. 5 C 207/98 se nachází jeho kopie tohoto znění: "Sdělujeme, že v pondělí 23. t. m. přijel kolem 11 h. do zámku v Opočně pan Josef Colloredo Mannsfeld starší, jemuž patří inventář, zařízení a sbírky v zámku a jehož konfiskát byl zrušen, s pány Josefem Colloredo Mannsfeldem ml. a Jeronymem Colloredo Mannsfeldem ze Zbirohu. Byl mu předložen tamní přípis čj. 669/1947 ze dne 17. 6. 1947, podle něhož nejsou návštěvy v zámku dovoleny. Sdělil nám, že byl tudíž mylně informován, že jeho majetkové věci jsou již v pořádku a že proto opustí zámek ještě týž den, ačkoliv hodlal zde pobýti několik dní. Večer o 6. hod všichni odjeli. Podepsaná národní správa učinila (sic) o jeho příjezdu ihned hlášení MNV v Opočně a ONV v Dobrušce odkud byl vyslán člen p. Nuc z Opočna, který měl s ním za přítomnosti podepsaného v zámku rozmluvu ve smyslu shora uvedeného. Po celou dobu jeho pobytu v zámku byl přítomen správce zámku pan Toman, který ohlásil, že pan Josef Colloredo Mannsfeld starší přivezl a v rodinném archivu v zámku uložil další historické listiny. Prosíme o instrukci, jak se máme v případu opětovaných návštěv tohoto druhu zachovati."
77. Závěr krajského soudu, že Josefu Colloredo-Mannsfeldovi staršímu nebyl v roce 1947 umožněn přístup do zámku, je v přímém rozporu s obsahem tohoto dopisu. Stejně tak z dopisu bez dalšího neplyne závěr, že Josef Colloredo-Mannsfeld starší nemohl fakticky disponovat se svými věcmi uloženými na zámku (ke svým stávajícím movitým věcem uložil i věci další, což je typický projev dispozice s majetkem sbírkové či archivní povahy).
78. Ústavní soud opakovaně vychází z toho, že není jeho úkolem hodnotit (a přehodnocovat) důkazy provedené obecnými soudy, pokud byly dodrženy zásady dané příslušnými procesními řády [nálezsp. zn. III. ÚS 23/93ze dne 1. 2. 1994 (N 5/1 SbNU 41)]. Mezi ústavně významné vady důkazního řízení však mimo jiné patří případy, kdy jsou učiněná skutková zjištění v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy. Extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy je dán zejména tehdy, kdy hodnocení důkazů a tomu přijaté skutkové závěry jsou výrazem zjevného faktického omylu či excesu logického (vnitřního rozporu), resp. jestliže skutková zjištění soudů vůbec nemají obsahovou spojitost s důkazy, jestliže skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, anebo jestliže skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna [usnesenísp. zn. III. ÚS 359/05ze dne 23. 9. 2005 (U 22/38 SbNU 579)].
79. Ústavní soud přitom není oprávněn přehodnotit skutkový závěr obecných soudů v tom smyslu, že by sám (pozitivně) závazně určil, jaká skutková zjištění z jimi provedených důkazů jednoznačně plynou [ledaže by sám tento důkaz provedl, srov. nálezsp. zn. I. ÚS 68/93ze dne 21. 4. 1994 (N 17/1 SbNU 123)]. I bez opakovaného provedení důkazů je však v rámci přezkumu oprávněn učinit (negativní) závěr o tom, že určité právní či skutkové závěry zjevně neplynou ze skutečností zaznamenaných v soudním spisu [nálezsp. zn. I. ÚS 1995/18ze dne 3. 9. 2019 (N 152/96 SbNU 8)].
80. Právě takové vady jsou dány v nyní souzené věci.
81. Krajský soud stěžovatelům nedal nijak na vědomí, že se bude zabývat otázkou přístupu do zámku a že ji hodlá posuzovat na základě rozhodnutí Ministerstva zemědělství ze dne 30. 4. 1947, které nebylo součástí spisu a které bylo soudu údajně známo z úřední činnosti. I kdyby mu bylo známo z úřední činnosti, šlo o porušení pravidel řádného procesu (stanoveného postupu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny), protože krajský soud neprovedl, neopakoval a nedoplňoval dokazování a ani jinak účastníky neupozornil na svůj postup, byť již v době jeho rozhodnutí doktrína i soudní judikatura vyžadovaly, aby soud dal účastníkům možnost reagovat na to, že některé skutečnosti považuje za známé mu z úřední činnosti (srov. Bureš, J., Drápal, L., Krčmář, Z. a kol. Občanský soudní řád. Komentář. I. díl. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2006, str. 578, a rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 1885/2008 ze dne 9. 7. 2008).