Za velmi závažný dopad právní úpravy § 4a ZSZ, ale i nálezu Ústavního soudu považujeme to, že patrně díky zúženému pohledu na možné adresáty úpravy nebylo vzato v úvahu, že absolutní zákaz je tak široký (i díky tomu, že jej Ústavní soud rozšiřuje svým přístupem k výkladu pojmu "ovládání" - viz body 181 a 182 nálezu), že má zákonodárcem patrně nepředpokládané "vedlejší účinky."
Máme za to, že většinou pléna konstruovaný široký výklad pojmu "ovládání" plně dopadá i na vztah mezi veřejnými funkcionáři a médii, zejména v podobě toho periodického tisku, který veřejná moc zcela běžně sama produkuje v souvislosti se svou úřední činností. Ministerstvo kultury eviduje 56 takových periodik (týdeníky, měsíčníky, čtvrtletníky) vydávaných přímo ministerstvy (o jiných orgánech veřejné moci ani nemluvě). Na publikaci takových periodik má (nebo může mít) veřejný funkcionář (typicky ministr) nepopiratelný vliv, který nepochybně naplňuje pojem "ovládání", jak ho vykládá většina pléna Ústavního soudu v nálezu.
Zákaz v § 4a ZSZ přitom nečiní žádný rozdíl mezi "soukromými" a "úředními" médii. Řada "úředních médií" přitom může generovat různě politicky motivovaný obsah (např. týdeník vydávaný ministerstvem vnitra "Veřejná správa", jehož oficiálně deklarovaným obsahovým zaměřením jsou "politické, filozofické, náboženské a kulturní publikace").
Samozřejmě se to týká i poměrně rozvinutého sektoru tzv. obecních či krajských zpravodajů a jiných širokospektrých médií, využívaných územními samosprávnými celky k prezentaci aktualit v oboru jejich působnosti. (poznámka pod čarou č. 8) V této souvislosti nemůžeme pominout, že běžnou námitkou v ústavních stížnostech ve věcech voleb je právě argument využívání médií územně samosprávných celků k sebeprezentaci aktuální politické garnitury (srov. např. nálezsp. zn. I. ÚS 4178/18, bod 15). Ústavní soud zde připustil, že takový způsob sebeprezentace možný je, přičemž neústavním se stává až tehdy, jestliže jeho zneužití by samo o sobě nebo v souvislosti s jinými okolnostmi bylo způsobilé hrubě ovlivnit výsledek voleb, to znamená, že by jejich výsledek byl odlišný. Samotná existence radničních zpravodajů tak nikdy sama o sobě v judikatuře Ústavního soudu za neústavní považována nebyla.
Pokud by snad měl být názor většiny pléna být vykládán tak, že existuje rozdíl mezi ovládáním "soukromého" a "úředního" média (což by bylo pozoruhodné), pak zase nic nebrání veřejnému funkcionáři vyloučenému ze "soukromých médií" § 4a ZSZ zneužívat své funkce k tomu, aby pod rouškou jejího řádného plnění využíval stávající nebo zřídil nová "úřední média" různého druhu a ovlivňoval jejich obsah přesně tím způsobem, kterému se snaží § 4a ZSZ předejít.
Ad 5) Test proporcionality
S ohledem na shora uvedené výhrady a závěry máme za to, že § 4a ZSZ zasahuje do výše specifikovaných základních práv veřejných funkcionářů. Je tedy třeba se zabývat tím, zda tento zásah obstojí v testu proporcionality. Jako konkurenční chráněný zájem zde patrně do úvahy připadá jen ochrana práv a svobod druhých, zejména tedy konkurenčních politických subjektů, občanské společnosti, potažmo samotných pracovníků v médiích před vlivem ze strany veřejných funkcionářů.
Jsme názoru, že řešení pouze majetkových poměrů a prevence rizika výkonu funkce za účelem vlastního materiálního obohacení (§ 4 ZSZ) je maximou reálně možného. Domníváme se, že právě majetkové zájmy veřejných funkcionářů (§ 4 ZSZ) jsou i dostatečně politicky a celospolečensky prodiskutovanou otázkou a existuje dostatečný společenský konsensus, že výkonem veřejné funkce se nemá její držitel majetkově obohatit jakkoliv jinak, než jen příjmy, které jsou s ní výslovně zákonem spojeny (plat, náhrady, funkční požitky atd.). Ostatní možné sporné oblasti života veřejných funkcionářů už nejsou z hlediska (ne)přípustnosti střetu zájmů zdaleka tak jednoznačně ohraničené, což má svůj dobrý důvod.
Již tříkrokový test proporcionality nasvědčuje závěru, že způsob, který zákonodárce zvolil v § 4a ZSZ, není ústavně souladný.
Legitimní cíl může obstát jen problematicky. Zákaz v § 4a ZSZ je totiž poměrně úzký. Jistě veřejní funkcionáři, zejména ti z nich, kteří představují vysloveně politické funkce, mohou mít zájem ovlivňovat média a mohou tak činit podle libosti. V demokratickém moderním státě lze dokonce říci bez většího přehánění, že politici jsou na veřejném mínění, tedy především na činnosti médií, závislí. To však neplatí jen pro politiky, kteří aktuálně zastávají post některého z veřejných funkcionářů dle § 2 odst. 1 ZSZ, ale i těch politiků, kteří o tyto posty usilují.
Jelikož pojmovým znakem moderní demokracie je vládnutí na čas a otevřený přístup do politické arény, zákaz § 4a ZSZ chrání nezávislost médií před aktuálními držiteli nejvyšších politických funkcí, nikoliv však před uchazeči o ně. O neprůhledné vlastnické nebo akcionářské struktuře některých sdělovacích prostředků jsme se již zmínili shora. Nevíme, kdo za nimi stojí, jaké má cíle a záměry. A může to být kdokoli.
"Uchazečům" se tak dostává zcela nedůvodného zvýhodnění, neboť novému politickému subjektu, usilujícímu o zisk např. poslaneckých mandátů, napadené ustanovení § 4a ZSZ nikterak nebrání v tom, aby se ujal třeba i dominantního podílu na médiích a s jejich pomocí tyto mandáty získal. Těm, kteří je obhajují, se tak vyráží z ruky zbraň, o níž celá konstrukce § 4a ZSZ a vůbec důvod, proč byl do tohoto zákona vložen, říká, že je natolik mocná, že přístup k těmto funkcím do značné míry na ní závisí.
Neobstojí dle našeho názoru závěr, že je v tomto ohledu možno dělat rozdíl mezi držitelem funkce a uchazečem o ni. Jistě je pravda, že držitel funkce je již z tohoto faktu oproti uchazeči určitým způsobem zvýhodněn (např. plat, služební vůz atd.), ovšem to platí opět pouze pro majetkové poměry. Ve sféře politické však o takovém apriorním zvýhodnění hovořit nelze. Jistě může na jedné straně držitel politické funkce jejím populistickým výkonem usilovat o přízeň voličů, ovšem na straně druhé uchazeč o tuto funkci, má snazší pozici v tom, že za ni nenese odpovědnost a může stejně populisticky za její výkon veřejného funkcionáře kritizovat a navrhovat stejně populistické alternativy.
Podstatné však je, že k prosazování svých politických záměrů, jsou aktuální veřejní funkcionáři i aspiranti na ně závislí na mediální podpoře naprosto stejně. Proto je naprosto kardinální zabránit tomu, aby ani jedna strana nemohla na sebe strhnout mediální moc.
Ustanovení § 4a ZSZ selhává i v druhém kroku testu proporcionality. Za zcela zásadní nedostatek napadeného ustanovení totiž, jak již uvedeno výše, považujeme, že v něm nejsou obsažena elektronická média, zejména internetové zpravodajské servery. Vynětí těchto typů médií z § 4a ZSZ jednak zcela nedůvodným způsobem vytváří nerovnost mezi veřejnými funkcionáři zastávajícími v médiích stejné pozice uvedené § 4a ZSZ pouze podle toho, o jaký typ médií jde (je známo provozování elektronických médií některými zákonodárci), jednak v konečném důsledku nemůže dávat naději na to, že by takové řešení mohlo být efektivní. S přihlédnutím k tomu, jakou roli v dnešní době hrají zejména oproti např. tištěným periodikům či rozhlasu, tvoří totiž elektronická média naprosto zásadní informační zdroj.
Rovněž je třeba dle našeho názoru dát za pravdu vedlejší účastnici v tom, že § 4a ZSZ je bezzubý z toho hlediska, že zákaz určitých postavení ve vztahu k médiím dle § 4a ZSZ se vztahuje toliko na veřejné funkcionáře, nikoliv však na politické strany, jejichž jsou zpravidla ti volení z nich, příslušníky. Domníváme se, že tento argument je mnohem pádnější, než jak se mu věnovala většina pléna Ústavního soudu.
Oproti majetkovému prospěchu, u nějž se lze důvodně obávat, že jej veřejný funkcionář bude chtít získat při výkonu své funkce především pro sebe, tedy jde o zájem především individuální a je pokryt vlastně už § 4 ZSZ, je totiž zájem na ovládnutí médií výrazně odlišný, protože bude mít zpravidla spíše kolektivní povahu. Volený veřejný funkcionář totiž zpravidla ovlivňováním médií nebude sledovat vlastní prospěch, ale prospěch politické strany či hnutí, jejímž je členem či s níž jedná ve shodě, aby ve funkci nadále obstál. § 4a ZSZ tak umožňuje poměrně jednoduché obejití patřičnou "dělbou rolí" v rámci tohoto politického subjektu, kdy někteří jeho členové budou usilovat o veřejné funkce a v případě úspěchu je i zastávat, jiní členové budou prosazovat dobrý mediální obraz v médiích, v nichž mohou mít naprosto libovolné postavení (i být jejich 100% společníkem, programovým ředitelem, jediným jednatelem, ovládající osobou atd.).
K tomu považujeme za důležité podotknout, že § 4a ZSZ tímto způsobem vytváří tlak na své obcházení, v jehož důsledku se mediální scéna výrazně znepřehledňuje. Máme za to, že je podstatně méně rizikové, pokud uživatel daného média přesně ví "odkud vítr vane", než pokud je vliv na toto médium vykonáván zprostředkovaně a složitější a neprůhlednou vlastnickou či jinou mocenskou konstrukcí.
Ani ve třetím kroku testu proporcionality nemůže obstát. Má-li být finálním cílem dosažení plurality, objektivity a transparentnosti médií (jiný cíl si lze těžko představit), není k jeho dosažení nutné úplné vyloučení všech veřejných funkcionářů (§ 2 odst. 1 ZSZ) ze všech pozic uvedených v § 4a ZSZ; naopak se tím určitá část mediální plurality může stírat. Přiměřený by tak byl jen zákaz vázaný na určitý podíl (viz opět výše) nebo obsahové zaměření (aby omezení dopadalo pouze na ta média, která obsahově mohou politiku ovlivňovat). To by ale vyžadovalo precizní a nezávislou analýzu, kterou nedisponoval ani zákonodárce, ani většina pléna Ústavního soudu.
V důsledku toho většina pléna rezignovala na jakoukoliv ochranu práva podnikat (čl. 26 odst. 1 Listiny) a vlastnit majetek (čl. 11 odst. 1 Listiny) veřejných funkcionářů ve vztahu k médiím. Neponechává jim ani minimální prostor, který by odrážel respekt k těmto základním právům, a staví je do pozice "buď, anebo." (poznámka pod čarou č. 9) To považujeme ve vztahu k ochraně těchto základních práv za neproporcionální zásah.
S ohledem na shora uvedené měl podle našeho názoru Ústavní soud zrušit ustanovení § 4a ZSZ celé a ve zbytku návrh zamítnout.
V Brně dne 11. února 2020
Jaroslav Fenyk
Josef Fiala
________________________________
1) O "přílepek" se jedná v případě, kdy je jím do daného zákona vnesena obsahově zcela nesouvisející materie, má jím být právně upravena zcela jiná oblast společenských vztahů, než jakou chce regulovat daný projednávaný zákon ve svém původním znění. Přílepek stejně, jako je to v případě novely provedené vložením § 4a do ZSZ, nebyl projednán ve standardním legislativním procesu. Ústavní soud takové přílepky nálezemsp. zn. Pl. ÚS 77/06prohlásil za neústavní.
2) http://www.aalep.eu/conflict-interest-laws-eu-member-states
3) S účastí senátorů a poslanců a některých dalších osob na podnikání počítá i § 5 a násl. ZSZ. V tomto kontextu jistě není bez zajímavosti například složení správní rady české VZP, kde je jediným "neposlancem" MUDr. Rudolf Stupka (viz https://www.zdravotnickydenik.cz/2018/01/parlamentni-strany-nominovaly-zastupce-spravni-dozorci-rady-vzp-vetsinou-sve-poslance/). Podobně jsou poslanci a senátoři zastoupeni v dozorčích radách ve státních institucích hospodařících s majetkem, jako jsou Státní fond bydlení a dopravy nebo Státní fond životního prostředí, Zemědělský intervenční fond, Vinařský fond, aj., které jsou různou měrou závislé na dotacích z veřejných prostředků. Patrně proto také jsou poslanci a senátoři z ustanovení § 4 odst. 1 vyloučeni, ačkoli se zde nabízí možnost střetu zájmů, před nímž má ZSZ chránit.
4) Managing Conflict of Interest in the Public Sector. A Toolkit. OECD 2005, http://www.oecd.org/governance/ethics/49107986.pdf, s. 19.
5) Doporučení CM/Rec(2007)2 o pluralitě médií a rozmanitosti mediálního obsahu, Deklarace o ochraně úlohy médií v demokracii v souvislosti s koncentrací médií (31. ledna 2007), Doporučení Rec(94)13 o opatřeních na podporu transparentnosti médií a další relevantní doporučení a deklarace, Doporučení CM/Rec(2016)5 o svobodě internetu, Doporučení CM/Rec(2016)4 o ochraně žurnalistiky a bezpečnosti novinářů a ostatních mediálních aktérů, Doporučení CM/Rec(2016)1 o ochraně a podpoře práva na svobodu projevu a práva na soukromý život vzhledem k neutralitě sítě, Doporučení CM/Rec(2015)6 o volném přeshraničním toku informací na internetu, Doporučení CM/Rec(2012)3 o ochraně lidských práv ve vztahu k internetovým vyhledavačům, Doporučení CM/Rec(2012)1 o správě veřejnoprávních médií, doporučení CM/Rec(2011)7 o novém pojetí médií, Deklarace o úloze komunitních médií při podpoře sociální soudržnosti a mezikulturního dialogu (11. února 2009), Doporučení CM/Rec(2007)3 o působnosti veřejnoprávních médií v informační společnosti a Doporučení Rec(2000)23 o nezávislosti a funkcích dozorných orgánů pro rozhlasové a televizní vysílání, atd.
6) https://www.mediaguru.cz/media/7774/mapa-vlastniku-2019_mediaguru.pdf
7) S. Berlusconi v době, než se poprvé stal předsedou vlády, ovládal sám nebo prostřednictvím jiných osob téměř 40 % akcií italských médií, poté, když byl předsedou vlády, kontroloval sám nebo prostřednictvím příbuzných či spřízněných osob dokonce 90% akcií všech italských médií (https://www.opensocietyfoundations.org/voices/berlusconi-s-chilling-effect-italian-media) a v rozporu s čl. 21 Ústavy IR prováděl cenzuru jejich obsahu. Zde již nešlo o nebezpečí ovládnutí, ale o ovládnutí plánovité, postupné a dokonalé.
8) Že na ně § 4a ZSZ dopadá, to vyplývá již z toho, že tiskový zákon výslovně upravuje periodický tisk územního samosprávného celku jako svébytnou kategorii. Mám za to, že i periodika jiných orgánů veřejné moci pod tiskový zákon spadají, o čemž svědčí již to, že jsou evidována v příslušném registru Ministerstva kultury ČR - https://www.mkcr.cz/databaze-periodickeho-tisku-pro-verejnost-978.html?paging.pageNo=all#seznam
9) Existují státy EU, které velmi citlivě přistupují k vyvažování těchto zájmů a umožňují, aby veřejný funkcionář pod kontrolou nezávislého orgánu si mohl alespoň částečně tato práva zachovat - viz např. rakouskou či maďarskou nebo italskou úpravu.
Odlišné stanovisko soudce Radovana Suchánka k nálezusp. zn. Pl. ÚS 4/17
V souladu s § 14 zákona o Ústavním soudu uplatňuji toto odlišné stanovisko k I. výroku nálezu:
1. Na rozdíl od většiny pléna mám za to, že Ústavní soud měl návrhu prezidenta republiky vyhovět potud, že měl zrušit § 4a zákona č. 159/2006 Sb., o střetu zájmů, ve znění zákona č. 14/2017 Sb. Souhlasím zde s odlišným stanoviskem soudců Jaroslava Fenyka a Josefa Fialy.
2. Nezískal-li návrh na zrušení celého § 4a zákona o střetu zájmů podporu většiny, měl Ústavní soud navrhovateli vyhovět alespoň v tom rozsahu, aby zrušil tato ustanovení téhož zákona:
1) v § 4a odst. 1 slova "ani společníkem, členem"; 2) v § 4a odst. 2 slova "nebo ukončit svou účast nebo členství v právnické osobě, která je provozovatelem rozhlasového nebo televizního vysílání nebo vydavatelem periodického tisku"; 3) v § 4a odst. 3 slova "který neukončil svou účast nebo členství v právnické osobě, která je provozovatelem rozhlasového nebo televizního vysílání nebo vydavatelem periodického tisku," a 4) v § 9 písm. e) slova "anebo společníkem, členem".
Uvedená ustanovení odporují čl. 11 odst. 1 větě první a druhé Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), vztahují-li se na účast nebo členství v takové právnické osobě, které nejsou postavením ovládající osoby.
3. Je totiž podstatný rozdíl mezi zásahem do vlastnického práva spojeným se snahou dosáhnout zisku (§ 4b a 4c zákona o střetu zájmů) a mezi vlastnictvím, popř. provozováním médií a vydavatelstvím, tedy se snahou ovlivňovat veřejné mínění, které ani nutně s dosahováním zisku spojeno vždy být nemusí. Systematický a teleologický výklad § 4a zákona o střetu zájmů proto vedou k pochybnostem (jichž si všímá i dnešní nález), zda jsou při vymezení subjektů, na které dopadá, dodržena pravidla demokratického právního státu (čl. 1 odst. 1 Ústavy České republiky). V tomto směru je třeba věnovat pozornost druhé části § 4a odst. 1 zákona o střetu zájmů, které staví naroveň společníka, člena a ovládající osobu právnické osoby, která je provozovatelem rozhlasového nebo televizního vysílání nebo vydavatelem periodického tisku. Z hlediska účelu regulace situací spojených se střetem zájmů je třeba uvést, že každá ovládající osoba podle korporátního práva musí být společníkem či členem nebo mít sama nebo spolu s osobami jednajícími s ní ve shodě určující podíl na hlasovacích právech (ve výši alespoň relativní většiny postačující k prosazení rozhodnutí), resp. potenciál k prosazení rozhodujícího vlivu, avšak nikoli každý společník či člen je nebo může být ovládající osobou. Pro srovnání různých typů společníků je tedy nepochybně rozdíl mezi vlastníkem, byť i jen jedné akcie, a většinovým společníkem nebo ovládající osobou. Otázkou proto z hlediska zásahu do práva vlastnit majetek podle čl. 11 odst. 1 Listiny - na rozdíl od práva podnikat podle jejího čl. 26 odst. 1 - je, zda je třeba vyjít z pojmu "ovládající osoba" s tím, že to představuje mezní hranici pro omezující zásah (čl. 4 odst. 4 Listiny), zatímco pojmy "společník" nebo "člen" značí takovou jejich vlastnost, že stojí z hlediska ovládání ještě výš než ovládající osoba ve smyslu § 74 a 75 zákona o obchodních korporacích, tedy jediný člen nebo většinový společník apod.
4. Vzhledem k tomu, že určujícím pojmem pro omezení základních práv a svobod podle účelu § 4a zákona o střetu zájmů je ovládání (vliv), tedy aktivní jednání veřejného funkcionáře, je jeho odst. 1 ve slovech "ani společníkem, členem" nadměrným zásahem do vlastnického práva tam, kde může jít jen o správu vlastního majetku (viz též § 4 odst. 2 zákona o střetu zájmů), přičemž postavení takového společníka nebo člena nedosahuje úrovně "ovládající osoby". Na tom nic nemění ani nálezem dovolávaná právní úprava akcií se zvláštními hlasovacími právy, obsažená v § 276 a násl. zákona o obchodních korporacích. Použití výkladového pravidla ejusdem generis tu podle mého názoru není vyloučeno a závěry nálezu se v tomto směru příčí principu jednoty právního řádu. Ostatně nález na jiném svém místě správně poukazuje na to, že právní úpravu zavádějící omezující zásah do základních práv a svobod nositelů veřejných funkcí lze vykládat jen doslovně (interpetatio stricta), nikoli rozšiřujícím způsobem (bod 117). Vzhledem k možnostem dvou opačných výsledků výkladu je proto třeba dát přednost tomu, který méně zasahuje do základních práv a svobod, nehledě na to, že takový výklad typu in dubio pro libertate je koneckonců obsažen i v § 4a odst. 2 a 3 zákona o střetu zájmů, podle kterých je veřejný funkcionář povinen ukončit provozování vysílání nebo vydávání tisku, anebo svou účast tam, kde má přímý vliv, tedy v právnické osobě, která je provozovatelem nebo vydavatelem, zatímco v právnické osobě, která je ovládající právnickou osobou tak učinit nemusí. Tento závěr je nutno promítnout i do souvisejícího a návrhem rovněž napadeného § 9 písm. e) zákona o střetu zájmů a do dalších právních předpisů, které na tato ustanovení zákona o střetu zájmů odkazují (např. § 13 odst. 3, § 21 odst. 6 a 7 a § 63 odst. 1 zákona č. 231/2001 Sb., o provozování rozhlasového a televizního vysílání a o změně dalších zákonů).
5. Přitom je třeba připomenout, že § 3 zákona o střetu zájmů dopadá na jednání každého veřejného funkcionáře, kterým by se mohl dostat do střetu zájmů. K tomu, aby nebylo porušeno obecné ustanovení § 3 zákona o střetu zájmů, nesmí takový funkcionář ve své funkci aktivně jednat (srov. obrat "zdržet se každého jednání"), tedy musí zůstat jen soukromým pasivním investorem či členem, jinak by - i v případě zrušení výše uvedených částí § 4a zákona o střetu zájmů - toto ustanovení porušil či nadále porušoval. To lze dovodit i z § 4a odst. 2 zákona o střetu zájmů, kde se kromě povinnosti ukončit provozování vysílání nebo vydávání periodického tisku obecně hovoří o ukončení členství nebo účasti v právnické osobě, aniž je již tato povinnost vázána na vlastnost ovládající osoby, a z § 4a odst. 3 téhož zákona, kde je důsledkem nesplnění této povinnosti zákaz výkonu hlasovacích práv, aniž by to bylo dále spojováno se zánikem vlastnosti společníka obchodní společnosti nebo člena jiné právnické osoby s členstvím (prezident republiky tu správně poukázal na rozpornost příkazů obsažených v § 4a). Konečně nelze v rámci systematického výkladu pominout ani přechodné ustanovení čl. II bodu 6 novelizujícího zákona č. 14/2017 Sb., které v této souvislosti hovoří o zákazech a "omezeních". Tento pojem na rozdíl od výslovného zákazu "provozování" či "hlasování" lze vztáhnout na omezení být společníkem nebo členem ve shora uvedeném významu, tedy v rozsahu ovládající osoby a více. Z hlediska šetrnosti zásahu do vlastnického práva se proto jeví jako přiléhavější výklad, který umožní zbavit takového investora nebo člena (bez vlivu) možnosti účasti na hlasování před nucením, aby se z takové obchodní korporace stáhl. Kdyby Ústavní soud alespoň shora uvedené části napadených ustanovení zrušil, umožnil by zákonodárci, aby zvážil, zda zásah do vlastnického práva provede jiným ústavně souladným způsobem vyjádřeným jasně, jednoznačně a srozumitelně, jak to vyžadují pravidla racionálního zákonodárství ve formálním smyslu, tak aby byli dotčení veřejní funkcionáři chráněni před výkladem, který by byl v rozporu s ústavním pořádkem a který by vytvářel prostor pro libovůli při správní nebo soudní aplikaci těchto ustanovení. Jak uznává i dnešní nález, je nanejvýš potřebné, aby zákonodárce tuto úpravu vyjasnil stanovením jasných pravidel jak pro ovládající osobu, tak pro provozovatele, a aby odlišil z hlediska střetu zájmů požadavky na vlastníka a provozovatele, protože se tyto pozice nemusejí krýt zejména u akciových společností, nadto vlastníka na rozdíl od provozovatele nelze vždy jednoznačně identifikovat (bod 182).
6. Mám tedy za to, že nálezem provedený výklad neodstraňuje možné hrozící spory o normativní obsah ustanovení § 4a a § 9 písm. e) zákona o střetu zájmů a o porušení čl. 11 odst. 1 Listiny. Vzhledem k tomu, že tato ustanovení o významu vlastnosti společníka nebo člena se promítají i do dalších ustanovení zákona o střetu zájmů (§ 6, 9 a 23), bylo by třeba, aby zákonodárce znovu (již s "chladnou hlavou" a perspektivou širší, než je jedna - byť významná - osoba politického konkurenta) význam použitých pojmů spojených s ukládáním povinností a potřebu šetrného vztahu k základním právům a svobodám znovu zvážil, a aby novou úpravu (bude-li shledána potřebnou) uvedl do souladu s účelem § 4a zákona o střetu zájmů.
V Brně dne 11. února 2020
Radovan Suchánek