Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaj) a soudů Jaromíra Jirsy a Vladimíra Sládečka ve věci ústavní stížnosti Zdeňka Baňky, zastoupené JUDr. Lenkou Rivolovou, advokátkou se sídlem Na Truhlářce 1455/13, Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2021, č. j. 33 Cdo 415/2021-222, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. 9. 2020, č. j. 13 Co 85/2020-200 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 14. 11. 2019, č. j. 21 C 28/2018-138, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
I.
Ústavnímu soudu byl dne 13. 6. 2021 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu § 72 zákona č. 182/1993 Sb. o Ústavním soudu ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů, a to z důvodu zásahu do práv garantovaných čl. 36 Listiny základních práv a svobod.
Předtím, než se začal Ústavní soud věcí zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje všechny formální náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu.
II.
Ústavní stížností napadeným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 byla uložena vedlejšímu účastníkovi (žalovaný) povinnost zaplatit stěžovateli (žalobce) částku 135 000 Kč s příslušenstvím. To vše z titulu ústně uzavřené smlouvy o zápůjčce. Současně byla tímto rozsudkem zamítnuta žaloba stěžovatele v části týkající se částky 85 030, 52 Kč, a to z titulu vrácení daru. Rovněž bylo rozhodnuto o nákladech řízení.
Ústavní stížností napadeným rozsudkem Městského soudu v Praze bylo o odvolání povinného rozhodnuto tak, že se žaloba co do částky 135 000 Kč zamítá. Odvolací soud na rozdíl od soudu prvního stupně dospěl k závěru, že vzhledem k celé řadě jiných případů se mezi otcem a synem nejednalo o zápůjčku, ale o dar. Není tak dán právní titul k vrácení žalované finanční částky.
O podaném dovolání rozhodl Nejvyšší soud tak, že se odmítá. Nejvyšší soud v napadeném usnesení uzavřel, že může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o.s.ř., je dovolatel povinen vymezit, které z tam uvedených hledisek přípustnosti dovolání považuje za naplněné (§ 241a odst. 2 o.s.ř.). To znamená, že dovolatel musí uvést, od které ustálené a konkrétně specifikované judikatury Nejvyššího soudu či Ústavního soudu se odvolací soud měl podle názoru dovolatele odchýlit - to však žalobce podle závěru Nejvyššího soudu neučinil.
Stěžovatel v ústavní stížnosti zpochybnil jak skutkové, tak i právní závěry obecných soudů.
III.
Ústavní stížnost je z části zjevně neopodstatněná a z části nepřípustná.
Z napadeného rozhodnutí Nejvyššího soudu vyplývá, že stěžovatel podal dovolání proti v záhlavní označenému rozsudku odvolacího soudu, aniž by řádně vymezil předpoklady přípustnosti dovolání. Vzhledem k tomu, že stěžovatel nedostál požadavkům na vymezení předpokladů přípustnosti dovolání a nevymezil a ani neoznačil žádnou otázku hmotného či procesního práva, na jejímž řešení rozhodnutí odvolacího soudu závisí, Nejvyšší soud stěžovatelem podané dovolání odmítl. Stěžovatel v ústavní stížnosti tento závěr Nejvyššího soudu nijak nerozporuje.
Ústavní soud za této situace podotýká, že v případě takto vadně podaného dovolání je nelze pokládat za řádně uplatněné, resp. vyčerpané, a proto je ústavní stížnost proti předchozím rozhodnutím o procesních prostředcích (tj. v daném případě proti napadeným rozsudkům odvolacího a nalézacího soudu) nepřípustná podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu (srov. stanovisko pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 ze dne 28. 11. 2017, vyhlášené ve Sbírce zákonů jako sdělení Ústavního soudu č. 460/2017 Sb.).
Ve světle řečeného tudíž Ústavní soud odmítl ústavní stížnost dílem dle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný, dílem dle § 43 odst. 1 písm. e) téhož zákona jako návrh nepřípustný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 29. června 2021
Tomáš Lichovník v. r. předseda senátu