Souhlasím s výrokem nálezu i s podstatnou částí jeho odůvodnění. Využívám-li přesto formy konkurenčního vota, pak jde o reakci na debatu o důvodech nálezu v uvnitř senátu a dílem o nesouhlas s jedním aspektem odůvodnění nálezu. Mé stanovisko může být navíc, podle mého přesvědčení, podáno na rozdíl od nálezové formy otevřenějším způsobem, přesahujícím obvyklý stilus curiae Ústavního soudu. Tak především se, na rozdíl od disentujícího kolegy, domnívám, že řešení případu je z ústavněprávního hlediska jasné a věc mluví sama za sebe - res ipsa loquitur. Policista je podle § 13 zákona o Policii České republiky povinen poučit osobu dotčenou úkonem mj. o právních důvodech jeho provedení. Jak se měl či měli policisté zachovat, vyžadovali-li průkaz totožnosti ("ztotožňovali") poté, co - jak je patrno ze zjištění v soudním spise včetně vyjádření příslušných orgánů veřejné moci - tak činili na základě obecného pokynu nadřízených složek? Měli zřejmě "naplno" říci minimálně to, že "mám/e povinnost, a to na základě pokynu nadřízeného k akci Klimakemp, které se hodláte zúčastnit, vyžádat od vás průkaz totožnosti z důvodu, že zamýšlíte kolektivní akci, jejímž výsledkem může být narušení veřejného pořádku a případně i škoda na majetku". Ani to se však, přinejmenším ne v úplnosti, nestalo, a navíc tu zůstává přídech jakéhosi preventivního postupu: loni zablokovali těžební stroje, tak to zřejmě budou chtít udělat i letos. K ústavněprávní rovině případu, o níž přesvědčivě mluví nález, jen dodatek či zdůraznění. Již před stoletím dovodil americký Nejvyšší soud, že k omezení shromažďovací svobody může dojít jen při aktuálním a bezprostředně trvajícím ohrožení veřejného pořádku nebo podle okolností jiných hodnot. Ve světle tohoto i nyní respektovaného kritéria a postulátu je pro mne nepřijatelné, aby v demokracii došlo k preventivnímu ztotožňování osob, dokonce ve větším rozsahu, jen proto, že snad mohou v blízké budoucnosti uskutečnit protestní akci. Tak si lze zajisté zjednodušit pozdější zásah veřejné moci vytvořením seznamu předpokládaných účastníků. Souhlasím zde navíc s body 39 (obecně) a 59, 60 (konkrétněji) nálezu, že namísto ztotožňování účastníků předem mohl být použit jiný nezbytný a potřebný, resp. dostačující prostředek - zcela jistě například střežení těžebních mechanismů nebo jejich nejbližšího okolí. Bezprostředním motivem mého konkurenčního vota je podle mne přílišný důraz kladený v nálezu na právo na soukromí, informační sebeurčení a shromažďovací svobodu (shromáždění se přitom policisté až tak dalece neobávali, srov. body 57-59 nálezu), a naopak malý akcent na ochranu projevu občanské neposlušnosti, která mohla spočívat ve vniknutí na soukromé pozemky a zablokování těžebních strojů (čehož se orgány veřejné moci obávaly více, a podle mne tu pak ani nejde o shromáždění). O občanské neposlušnosti se spíše obecně pojednává v bodech 49, 50 nálezu. Občanská neposlušnost, tato "mladší a mírnější sestra" práva na odpor podle čl. 23 Listiny (Molek, P. Politická práva. Praha: Wolters Kluwer, 2014, s. 573), k demokracii takřka odedávna patří a plní v něm některé funkce, z nichž pro nyní daný účel zdůrazňuji funkci signalizační. Rozhodnou-li se občan nebo skupina občanů odepřít poslušnost aktu veřejné moci či šířeji upozornit na nežádoucí společenský fenomén - a vyjádřit s ním případně i veřejný nesouhlas s vědomím možné sankce za jednání nebo pasivitu, pak takovému projevu nelze odepřít eventuálně i ústavní ochranu (srov. ostatně nálezsp. zn. II. ÚS 3212/18o protestu ostravského hotelu Brioni proti ruské anexi Krymu, byť pro mne až příliš radikální). Tím spíše by měl projev občanské neposlušnosti požívat potřebný respekt orgánů veřejné moci, jde-li o realizaci práva na ochranu životního prostředí. Ústavněprávní interpretace se tu v poslední době právem osvobodila ze striktně procesualistického rámce a posouvá se do roviny materiální (srov. ještě de lege ferenda zejména Müllerová, H. Perspektivy práva na příznivé životní prostředí: vzor přezkumu socioekonomických práv a test racionality. Právník č. 6/2019, s. 533-554, a poté již téměř doktrinálně Vomáčka/Tomoszek/Tomoszková v textu k čl. 35 Listiny in Husseini, F., Bartoň, M., Kokeš, M., Kopa, M. a kol. Listina základních práv a svobod. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2021, s. 974-1031). Stává-li se legitimním cílem projevu občanské neposlušnosti ochrana životního prostředí, pak se jeví obecně ústavně nežádoucí ztotožňovat, a tak nepřímo preventivně odrazovat, od tohoto projevu účastníky zatím jen předpokládané akce, zejména lze-li veřejný zájem na ochraně jiných hodnot přiměřeně bránit jinak. Minulý rok a půl byl provázen občanskou neposlušností téměř stále. Neskrývaná neochota tisíců občanů podřídit se vládním opatřením v boji proti pandemii nebyla jen nežádoucím projevem nedostatku slušnosti, ohledu či mezigenerační solidarity (incident Techtle-mechtle). Byla v mnoha případech vědomou demonstrací nesouhlasu s opatřeními, jež omezovala kupříkladu svobodu pohybu nebo podnikání. Napadlo by někoho protestující občany, a někteří mohli být známi předem, preventivně ztotožňovat a sepisovat? Ekologičtí aktivisté to nemají snadné. Určitě, některé jejich projevy vykazují jistou míru zideologizovanosti (který univerzalisticky zformulovaný myšlenkový směr tak nečiní?), ale nepochopení a lhostejnost široké, někdy i právnické veřejnosti zůstávají až zarážející. Nestačí roztálá Arktida ani plastový ostrov plující v Pacifiku. Nejde však už "jen" o politiku, ale o v nejvlastnějším smyslu slova existenciální přístup k budoucnosti lidstva. Malé post scriptum. Nepředpokládám, že po vyhlášení tohoto nálezu nabudou ekologičtí aktivisté hypertrofované sebevědomí ohledně odmítání být ztotožněn tehdy, je-li to zákonem "otevřeno" a přiměřené. A stejně tak nepředpokládám, že se budou policisté v odůvodněných případech obávat ztotožňovat občany s poukazem na nález Ústavního soudu, nebo že jim budou napřed předávat jakousi nově zformulovanou písemnou českou verzi amerického Mirandy.
Ludvík David
Odlišné stanovisko soudce Davida Uhlíře k rozhodnutí senátusp. zn. II. ÚS 1022/21
Podle § 22 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu podávám odlišné stanovisko k nálezu senátu ze dne 30.9.2021 sp.zn.II. ÚS 1022/21.
Nesouhlasím ani s výrokem, ani s odůvodněním nálezu. S podstatnou částí argumentace týkající se obecných principů (body 12 až 46 odůvodnění) mohu souhlasit, nikoliv však s jejich aplikací na projednávaný případ (body 47 a násl. odůvodnění).
Úvaha soudu o nezákonnosti a neústavnosti postupu hlídky Policie České republiky, která vyzvala stěžovatele k prokázání totožnosti, se opírá o dva zásadní argumenty. Prvním argumentem je, že policie nedostatečně informovala stěžovatele o důvodech, proč byl vyzván k prokázání své totožnosti, proč byl legitimován. Druhým argumentem je, že se policie legitimováním stěžovatele snažila odradit jej od výkonu práva shromažďovacího.
Pokud se týká povinnosti policie odůvodnit svůj požadavek na to, aby občan prokázal svoji totožnost, lze v obecné rovině souhlasit s tím, že tato povinnost je dána, zejména tehdy, jestliže se legitimovaný občan na důvod legitimování dotáže. Jak má splnění takové povinnosti vypadat, jak podrobné vysvětlení má legitimující policista občanu podat, se však vymyká jednoduchému a použitelnému návodu. Za problematickou tak považuji úvahu o rozsahu poučovací povinnosti, kterou má policista splnit současně s tím, když vyzve občana k prokázání totožnosti. Podle názoru Ústavního soudu "... z ústavního pořádku ... vyplývá také požadavek na odůvodnění postupu orgánu moci veřejné, kterým je do základního práva zasahováno. Odůvodnění musí být takové, aby ten, do jehož práv je zasahováno, mohl sám seznat přípustnost zásahu," (bod 43 odůvodnění). Nabízí se ale otázka, jaké důsledky z tohoto požadavku vyplývají? Jak má postupovat občan, který z policistova poučení přípustnost zásahu nesezná? Jak má v souladu s ústavním pořádkem jednat policista, jestliže po jeho poučení a odůvodnění zásahu legitimovaný občan prohlásí, že přípustnost zásahu neshledal? Lze stavět kritéria poučovací povinnosti na subjektivním názoru občana, který má prokázat svoji totožnost? (Jistěže by bylo ideální, kdyby byl Ústavní soud schopen obsah takového poučení jasně definovat, podobně jako Nejvyšší soud USA ve věci Miranda v. Arizona, nebo jak učinila Směrnice 2012/13/EU o právu na informace v trestním řízení. Takový ideál je zřejmě nedosažitelný, varianty důvodů a okolností, za kterých se prokázání totožnosti vyžaduje, jsou mnohé. Kromě toho postavení občana, po kterém je požadováno prokázání totožnosti, je ale nesrovnatelné s postavením podezřelého nebo obviněného, pouhé prokázání totožnosti je z tohoto pohledu zásahem do práva na ochranu soukromí s velmi omezeným významem. Ostatně svoji totožnost běžně prokazujeme i soukromým osobám při vstupu do veřejných a často i soukromých budov.) Je tedy nutné posuzovat poučovací a informační povinnost policie vždy podle konkrétních okolností, za kterých je totožnost občanů zjišťována. Jiná bude požadovaná a proveditelná podrobnost takového poučení tehdy, jestliže na jinak opuštěném nádraží policejní hlídka zjišťuje totožnost jediného cestujícího, jiná, jestliže má zjistit totožnost několika desítek osob. Ústavní soud na tento aspekt věci rezignoval, neprovedl potřebná skutková zjištění, a rozhodl arbitrárně. Nad rámec toho je třeba říci, že s největší pravděpodobností obě strany (policista i stěžovatel) dobře věděly, že důvodem zjištění totožnosti stěžovatele je jeho zamýšlená účast na akci Klimakemp 2018. Lze předpokládat, že tento důvod "visel ve vzduchu", byť nebyl nikým vyjádřen expressis verbis.
Ponechávám stranou otázku, zda byla zamýšlená účast stěžovatele na akci Klimakemp 2018 ohrožením bezpečnosti osob a majetku, veřejného pořádku nebo směřovala k trestné činnosti, aby ospravedlnila postup policie. K odpovědi na takovou otázku Ústavnímu soudu též chyběla dostatečná skutková zjištění, informace o průběhu předchozího Klimakempu jsou k dispozici jen omezeně, o průběhu Klimakempu 2018 nebylo soudu známo nic. Z veřejně dostupných zdrojů si lze učinit představu o povaze celé akce jen z údajů, které zveřejnili sami organizátoři; program lze nalézt na stránkách Limity jsme my: https://limityjsmemy.cz/klimakemp2018/program/, průběh akce organizátoři propagačně dokumentovali a zveřejnili na Youtube: https://youtu.be/AZupVCunexU Z těchto zdrojů se však nabízí podezření, že nejméně bezpečnost osob byla ohrožena.
Nyní k druhému argumentu, tedy že se policie legitimováním stěžovatele snažila odradit jej od výkonu práva shromažďovacího. Kdo pamatuje operace VB a StB proti návštěvníkům Palachova hrobu ve Všetatech, ten na takový argument dobře slyší. Nicméně dnes nežijeme v 70. letech minulého století a je třeba zvážit a zjistit, zda Klimakemp 2018 byl výkonem práva shromažďovacího, a pokud ano, tak zda jím byl úplně nebo jen zčásti. Tato zjištění si Ústavní soud neopatřil, není zřejmé, zda byl Klimakemp 2018 oznámen nebo ne, pokud byl oznámen, tak kým. Ústavní soud se spokojil s úvahou, že ochrany požívají jak shromáždění oznámená, tak neoznámená. Podle komentářové literatury (Wagnerová, E.; Šimíček, V.; Langášek, T.; Pospíšil, I. a kol. Listina základních práv a svobod. Komentář. Praha: Wolters Kluwe ČR, a.s.) "... můžeme odlišit tři typy shromáždění: (a) předem řádně neoznámená, (b) spontánní a (c) zakázaná. Optimální je samozřejmě první zmíněný případ ... ani v obou ostatních případech nicméně nelze dovodit automatickou možnost pro rozpuštění takto konaného shromáždění..." Z dostupných informací se nepodává, že by jednalo o shromáždění řádně oznámené, přinejmenším stěžovatel nic takového ve své stížnosti netvrdí. Nejednalo se ani o shromáždění spontánní, celá akce byla pečlivě předem připravena a dána veřejnosti na vědomí. Také se podle všeho nejednalo o shromáždění zakázané. Mám-li charakterizovat předmětnou akci, souhlasím s tím, jak ji popsal stěžovatel, tedy jako několikadenní společenskou akci spojenou s přednáškami a kulturním programem. Součástí této akce byl i předem připravený projev občanské neposlušnosti, obsazení důlního prostoru a zabránění těžbě. Dále platí, že předpokladem výkonu práva shromažďovacího je, aby shromáždění probíhalo na místě veřejnosti přístupném. Otázku, zda těžební prostor dolu Bílina je veřejně přístupný, si Ústavní soud nepoložil. Úvaha Ústavního soudu podle mého soudu měla být zaměřena na skutečný, nikoliv domnělý (předpokládaný) charakter akce. Nejednalo se o uplatnění práva shromažďovacího (to ani stěžovatel nikdy netvrdil), ale o projev občanské neposlušnosti. Ústavní soud měl tedy odpovědět na otázku, zda z hlediska základních lidských práv a svobod náleží aktům občanské neposlušnosti stejná ochrana, jako právu shromažďovacímu; zda je přípustné, aby účastníci takového aktu byli odrazováni od své účasti zjištěním totožnosti. Mojí poslední, ale nikoli nejméně závažnou, námitkou proti rozhodnutí, je úvaha soudu o společensky přínosném charakteru akce. V bodě 49 odůvodnění Ústavní soud akcentuje, že cílem akce bylo též prosazení základního práva na příznivé životní prostředí. Soudím, že nelze požadovat od policisty, který vyzývá občana k prokázání totožnosti, aby zvažoval, jaké základní právo občan svou účastí na akci brání. Podotýkám, že názory na význam toho kterého základního práva se mohou lišit, pro mnohé je kupříkladu právo lidského života na ochranu již před narozením (čl. 6, odst. 1, věta druhá Listiny) či právo bránit živost svůj či jiného i se zbraní (čl. 6, odst. 4, věta druhá Listiny) významnější, než právo na příznivé životní prostředí. Jestliže Ústavní soud stanoví mantinely postupu policie při dohledu na akce, při kterých dochází k projevům občanské neposlušnosti, musí tyto mantinely platit pro všechny obdobné akce bez ohledu na to, kterých základních lidských práv zaručených ústavním pořádkem se tyto akce dovolávají.
V Brně dne 11.10.2021
David Uhlíř