46. Trestní zákoník však užitím výrazu "odsouzení" v § 94 odst. 1, jehož význam je jednoznačný (trest uložený pravomocným rozsudkem za trestný čin, jímž byl obžalovaný uznán vinným), v takových případech znemožňuje modifikaci délky promlčecí doby tak, aby byla určena podle toliko nevykonaného zbytku původně uloženého trestu, neboť jakákoliv interpretace, která by k takovému závěru směřovala, by byla v rozporu s v tomto ohledu jasným textem zákona odkazujícím k trestu, k němuž byl dotyčný odsouzen, neboť za odsouzení nelze považovat jen nevykonaný zbytek trestu.
47. Jelikož trest, z něhož stěžovateli zbyl k vykonání toliko předmětný zbytek trestu, byl uložen původně v délce pěti let a šesti měsíců, činí promlčecí doba jeho výkonu v souladu s § 94 odst. 1 písm. c) trestního zákoníku deset let, což koresponduje i s délkou promlčecí doby dle § 68 odst. 1 písm. c) trestního zákona, podle nějž byl stěžovateli tento trest ukládán. Jestliže s výkonem předmětného zbytku trestu měl stěžovatel začít až 27. 5. 2015, neboť měl před ním vykonat ještě předmětný souhrnný trest, až do tohoto data by běh promlčecí doby stavěl ve smyslu § 94 odst. 3 trestního zákoníku výkon jiného trestu odnětí svobody (předmětného souhrnného trestu), a tedy promlčecí doba by skončila až dne 27. 5. 2025. Zcela bez ohledu na později zrušený předmětný doživotní trest by tak výkon předmětného zbytku trestu nemohl být v současné době ještě promlčen.
48. Je však zřejmé, že pro správné posouzení promlčení výkonu předmětného zbytku trestu je klíčové určit, v jakém pořadí byly jednotlivé postupně stěžovateli ukládané tresty vlastně vykonávány. To platí ostatně již proto, že nastoupil-li by stěžovatel k výkonu předmětného zbytku trestu tak, jak měl, byl by jej vykonal v původně předpokládaném termínu dne 26. 8. 2016. Dlužno přitom podotknout, že v době od původně předpokládaného začátku výkonu předmětného zbytku trestu do původně předpokládaného termínu jeho vykonání se stěžovatel fakticky ve výkonu trestu odnětí svobody nacházel. Pokud by tak stěžovatel v tomto období předmětný zbytek trestu skutečně vykonával, nebyla by námitka promlčení na místě, protože předmětný zbytek trestu by zanikl přímo svým výkonem. Ústavní soud se proto bude níže v části VI. C) zabývat pořadím výkonu jednotlivých trestů uložených stěžovateli.
B) K započítání trestů uložených za různé skutky v různých trestních řízeních
49. Z výše uvedeného v části VI. B) tohoto nálezu je zřejmé, že § 92 odst. 1 i 2 trestního zákoníku umožňují sice poměrně velkoryse započítání vazby na později uložený trest, vždy je však takový postup vázán na blízkou procesní souvislost. Ještě pevnější sepjetí je vyžadováno v případě započítání trestu na jiný trest, které je možné de lege lata toliko v případě, že oba tresty byly ukládány za tentýž skutek. Zde tedy ani blízká procesní souvislost nepostačuje. Judikatura, o níž stěžovatel opírá svou námitku započítání vykonané části předmětného výjimečného trestu na předmětný zbytek trestu, se bezezbytku týká toliko započítání vazby na později uložený trest. Ve stěžovatelově situaci jde však právě o započítání jednoho trestu na jiný trest, pro něž platí zmíněná přísnější podmínka.
50. Započítání jednoho vykonaného či z části vykonaného trestu uloženého za jeden skutek do jiného trestu uloženého za druhý skutek tedy de lege lata není možné. Vyloučena je i analogická aplikace § 92 odst. 2 trestního zákoníku, neboť by narážela na limity metod interpretace a aplikace práva. Účelem § 92 odst. 2 trestního zákoníku je zajistit odsouzenému garanci stejné relevance již vykonané části trestu bez ohledu na to, jaká další právní řízení (typicky o mimořádných opravných prostředcích dle trestního řádu, ale i o ústavní stížnosti dle zákona o Ústavním soudu) do uloženého trestu zasáhnou. Započítání trestu dle § 92 odst. 2 trestního zákoníku je obligatorní a nepodmíněné, a tedy soud rozhodující o něm dle § 350k trestního řádu nemá žádný prostor k úvaze, zda a v jakém rozsahu k započítání přistoupí.
51. Pokud by tak došlo k započítání trestu uloženého za jeden skutek, který již byl částečně vykonán a později zrušen, do trestu uloženého za druhý skutek analogickou aplikací § 92 odst. 2 trestního zákoníku, vznikla by neuspokojivě řešitelná situace, byl-li by za první skutek znovu uložen nový trest. Dosavadně vykonaná část později zrušeného trestu za první skutek by totiž již byla započítána do trestu uloženého za druhý skutek, ovšem pravidlo § 92 odst. 2 trestního zákoníku je, jak uvedeno výše, nepodmíněné. Ex offo by tak soud musel (znovu) provést započítání, což se zjevně příčí účelu tohoto institutu a což by vedlo k nedůvodnému zvýhodnění takového odsouzeného.
52. Analogická aplikace § 92 odst. 2 trestního zákoníku v těchto situacích by tak dávala smysl toliko tehdy, jestliže by byla doprovázena i teleologickou redukcí tohoto ustanovení pouze na případy, v nichž původně uložený, částečně vykonaný a později zrušený trest za stejný skutek nebude nahrazen žádným jiným trestem, která by vylučovala započítání tohoto trestu do trestu uloženého později za stejný skutek, jestliže již předtím došlo k započítání na trest uložený za jiný skutek.
53. Takový postup by se však již zjevně vymykal přípustným metodám interpretace a aplikace práva, neboť by de facto vytvářel zcela nová ustanovení o započítání trestů, které nemá žádnou oporu v platném a účinném podústavním právu.
54. Stěžovateli tedy nelze přisvědčit v tom, že by započítání jím vykonané části předmětného výjimečného trestu na předmětný zbytek trestu bylo možné. Jako obiter dictum však Ústavní soud apeluje na zákonodárce, aby zvážil zavedení takové právní úpravy, která by umožňovala započítání již alespoň částečně vykonaného trestu, který byl později zrušen, nejen do trestu později uloženého za stejný skutek, ale případně místo toho i do trestu uloženého za jiný skutek, jestliže za původní skutek žádný trest uložen později není (trestní řízení skončí např. zproštěním obžaloby či zastavením trestního stíhání), nebo jestliže má trest za druhý skutek být vykonán dříve, než řízení o původním skutku skončí uložením nového trestu, v kterémžto případě by bylo opětovné započítání na tento nový trest vyloučeno.
C) K posloupnosti výkonu postupně ukládaných trestů
55. Po vztažení východisek uvedených výše v části V. C) tohoto nálezu na případ stěžovatele je zřejmé, že z evidenčního hlediska stěžovatel nikdy předmětný zbytek trestu nezačal vykonávat, neboť předmětný výjimečný trest nahradil předmětný souhrnný trest, který stěžovatel vykonával ještě předtím, než měl začít vykonávat předmětný zbytek trestu (předmětný výjimečný trest tedy "vstoupil" na místo předmětného souhrnného trestu). Význam této skutečnosti však nelze přeceňovat, jelikož i na výkon předmětného výjimečného trestu a předmětného zbytku trestu je třeba aplikovat § 77 zákona o výkonu trestu, neboť stále jde o situaci výkonu dvou postupně uložených trestů odnětí svobody.
56. Že k respektování tohoto pravidla u stěžovatele došlo, o tom svědčí mimo jiné i to, že byl pro výkon obou těchto trestů přeřazen z věznice se zvýšenou ostrahou do věznice s ostrahou, do níž mu byl předtím ujednocen výkon předmětného souhrnného trestu (ještě než byl zrušen předmětným výjimečným trestem) a předmětného zbytku trestu (viz výše sub 22.), ačkoliv výkon předmětného zbytku trestu byl stěžovateli nařízen do věznice s ostrahou. U stěžovatele tak bylo zohledněno, že mu bylo postupně uloženo více trestů odnětí svobody a že je vykonává ve smyslu § 77 zákona o výkonu trestu jako trest jediný, a kdyby nebyl splnil při jeho výkonu podmínky pro přeřazení do věznice s mírnějším typem, byl by jej vykonával celý (tj. i dobu reprezentovanou předmětným zbytkem trestu) ve věznici se zvýšenou ostrahou.
57. Z výše uvedeného v části V. C) tohoto nálezu vyplývá, že § 77 zákona o výkonu trestu má na zřeteli především výkon dvou sukcesivních určitých trestů odnětí svobody, u nichž nečiní aplikace tohoto ustanovení větších potíží, nicméně žádné jiné pravidlo pro výkon postupně uloženého neurčitého doživotního trestu a určitého trestu odnětí svobody právní řád neobsahuje. I zde je tak třeba pohlížet na oba tyto tresty z hlediska jejich výkonu jako na jediný, tedy jako kdyby stěžovateli byl uložen jeden trest v délce rovnající se součtu doživotí a předmětného zbytku trestu.
58. Byť je tento myšlenkový konstrukt obtížně uchopitelný, jeho ratio vysvítá právě tehdy, je-li doživotní trest zrušen. V takovém případě není důvodu postupovat při odpovědi na otázku, zda a jakou část kterého trestu vlastně odsouzený vykonal, jinak, než šlo-li by o dva určité tresty odnětí svobody. Pokud by odsouzenému tak byly uloženy (jako v příkladě uvedeném výše) postupně dva pětileté tresty odnětí svobody, jež by odsouzený dle § 77 zákona o výkonu trestu vykonával de facto jako jeden trest desetiletý, a po vykonání pěti let byl zrušen ten pětiletý trest, který mu byl uložen jako první, těžko by bylo možno oponovat závěru, že odsouzený má být z výkonu trestu propuštěn. Zbývalo mu totiž formálně vykonat toliko už jen pětiletý trest a pět let z trestu, který se považoval z hlediska výkonu za jediný desetiletý trest, ale po zrušení prvního pětiletého trestu se "smrskl" na trest celkově již jen pětiletý, vykonal.
59. Opačný závěr, že v takovém případě se výkon prvního, později zrušeného pětiletého trestu "nepočítá", by odporoval logice § 77 zákona o výkonu trestu, protože by situaci odsouzeného činil závislou na tom, která část z trestu, který se považuje za jediný, vykonal jako první a která byla zrušena (pokud by totiž byl zrušen pětiletý trest uložený jako druhý v pořadí, byl by odsouzený po vykonání pěti let propuštěn zcela jednoznačně). Tato nelogičnost by spočívala v tom, že nelze z hlediska výkonu trestu současně aplikovat fikci jedinosti postupně uložených trestů odnětí svobody a současně k nim přistupovat jako k několika samostatným trestům. Otázka, jakou část trestu odsouzený vykonal, pak spadá do rozsahu § 77 zákona o výkonu trestu, neboť tato otázka spočívá, lapidárně řečeno, právě v tom, kolik dní odsouzený strávil ve věznici, byl nucen se podrobovat režimu výkonu trestu, plnil program zacházení atd., tedy kolik dní fakticky naplňoval obsah pojmu "výkon trestu".
60. Není tedy rozumného důvodu jinak postupovat v případě, že jeden z postupně uložených trestů odnětí svobody je trest odnětí svobody na doživotí, a tedy takový jiný postup by současně odporoval ústavně konformnímu výkladu § 77 zákona o výkonu trestu, což by jej stavělo do rozporu s čl. 8 odst. 1 a 2 Listiny.
61. Matoucí v této souvislosti může být, že na rozdíl od postupného výkonu trestů odnětí svobody s konkrétní určitou výměrou, u postupného výkonu trestů odnětí svobody, z nichž jeden je výjimečným trestem odnětí svobody na doživotí, se faktická délka výkonu tohoto posledně jmenovaného trestu může v čase proměňovat podle toho, jaké další (určité) tresty odnětí svobody jsou odsouzenému ukládány, či naopak rušeny nebo promíjeny. Zatímco v prvém případě totiž pachatel vždy má pevně stanovenu celkovou délku trestu vyjádřenou prostřednictvím přirozeného čísla představujícího součet všech postupně uložených výměr (např. 5+5=10), ve druhém případě reálná délka doživotí vždy odpovídá zbytku života odsouzeného, takže ji přirozeným číslem vyjádřit nelze ani samu o sobě, natož přičítají-li se k ní či odčítají-li se od ní další tresty (doživotí je stále zbytek života, ať už se k němu přičítá či odčítá cokoliv).
62. To je ovšem podstatou doživotí jakožto neurčitého trestu, k němuž je jako k takovému třeba přistupovat. Právě proto nelze souhlasit s výkladem § 77 zákona o výkonu trestu provedeným OSZ, že pro účely výkonu trestu se má u doživotí vycházet z "úmrtnostních tabulek", neboť to by neurčitost tohoto trestu popíralo tím, že by jeho délku přepočítalo na konkrétní hodnotu, pro což zákonná právní úprava nedává žádný podklad.
63. Kdyby neexistoval § 77 zákona o výkonu trestu, bylo by možno uvažovat nad tím, že postupně uložené tresty odnětí svobody se izolovaně vykonají v pořadí, v jakém byly uloženy, tedy že bylo-li započato s výkonem trestu odnětí svobody na doživotí před výkonem jakéhokoliv jiného určitého trestu odnětí svobody, výkon tohoto jiného trestu nezačne, dokud bude vykonáván trest odnětí svobody na doživotí (tedy v zásadě nikdy, nedojde-li ke zrušení či prominutí trestu odnětí svobody na doživotí). Jelikož však § 77 zákona o výkonu trestu je platnou a účinnou součástí právního řádu a nestanovuje pro takové případy žádnou výjimku, uplatní se na ně bezezbytku. Výsledkem jeho aplikace tak v těchto případech nemůže být to, že by se pro účely výkonu trestu považovaly doživotní a jiný (určitý) trest za tresty izolované a samostatně vykonávané, neboť to by bylo přesným opakem obsahu tohoto ustanovení.
64. Jediným logickým důsledkem aplikace § 77 zákona o výkonu trestu v takových případech je tedy to, že je-li trest odnětí svobody na doživotí vytvářející společně s určitým trestem odnětí svobody fikci jedinosti trestu zrušen, čas strávený ve výkonu tohoto trestu se počítá i do výkonu určitého trestu (či všech dalších určitých trestů, bylo-li by jich více). Nejde zde však o jakési quasizapočítání, ale právě o důsledek fikce jedinosti trestu, v jejímž rámci fakticky odsouzený vykonává trest po jedinou dobu na více různých trestů a tato doba se mu počítá společně vůči všem z nich.
65. Mimoběžná s tímto závěrem je tedy i argumentace okresního soudu, že s případným započítáním předmětného zbytku trestu je třeba vyčkat, jak dopadne stále ještě probíhající trestní stíhání proti stěžovateli. Ani v případě, že stěžovatel bude odsouzen (což Ústavní soud nikterak nepředjímá) a bude mu uložen nějaký trest odnětí svobody, by totiž započítání předmětného zbytku trestu nebylo možné, neboť by nešlo o započítání dvou trestů uložených za týž skutek, jak vyžaduje § 92 odst. 3 trestního zákoníku. I v takové eventualitě by případně mohla povinnost stěžovatele vykonat předmětný zbytek trestu zaniknout jedině z toho důvodu fikce jedinosti trestu pro účely jeho výkonu, a to tehdy, kdyby doba, po kterou dosud vykonával trest z titulu předmětného výjimečného trestu a předmětného zbytku trestu, byla stejná nebo delší než délka nově uloženého trestu.
66. V každém případě však výsledek trestního stíhání proti stěžovateli nelze předvídat a nelze pro potřeby rozhodnutí nynější věci nikterak operovat s variantou, že může ještě v budoucnu být odsouzen, neboť aktuálně se trestní stíhání proti němu nachází v bodě, v němž byl stěžovatel nepravomocně zproštěn obžaloby. Stále tedy požívá presumpce neviny dle čl. 40 odst. 2 Listiny.
67. V nynější věci je tak zřejmé, že stěžovatel od počátku výkonu předmětného výjimečného trestu ze společné doby odpovídající zbytku jeho života a předmětného zbytku trestu vykonal jednoznačně dobu přesahující předmětný zbytek trestu [zbývalo mu vykonat 457 dní, předmětný výjimečný trest začal vykonávat dne 10. 12. 2009, a i kdyby mu nebyl předmětný výjimečný trest nikdy uložen, vykonal by předchozí trest (předmětný souhrnný trest) dne 26. 5. 2015 a předmětný zbytek trestu dne 26. 8. 2016.], a tedy jeho další výkon je nezákonný a porušující jeho ústavně garantovanou osobní svobodu dle čl. 8 odst. 1 Listiny a jeho ústavně garantované základní právo na zbavení osobní svobody toliko zákonným způsobem dle čl. 8 odst. 2 Listiny.
68. K tomu Ústavní soud pro úplnost doplňuje, že v současné chvíli jsou vůči stěžovateli pravomocné a vykonatelné toliko rozsudek ukládající předmětný souhrnný trest a usnesení nařizující výkon předmětného zbytku. Doba součtu těchto trestů, kterou stěžovatel již vykonal, je tak v této chvíli dobou jeho zákonného zbavení osobní svobody ve smyslu čl. 8 odst. 2 Listiny. Pouze doba, po kterou ji přesahoval faktický výkon nyní již zrušeného předmětného výjimečného trestu stěžovatelem, je tak dobou nezákonného zbavení osobní svobody stěžovatele. Z toho plyne i to, že v případě, že by nynější trestní stíhání proti stěžovateli opět skončilo odsuzujícím rozsudkem a uložením trestu odnětí svobody, k započítání ve smyslu § 93 odst. 2 trestního zákoníku by byla způsobilá pouze ta část výkonu trestu, která odpovídá již vykonané části předmětného souhrnného trestu předtím, než byl zrušen předmětným výjimečným trestem, a ta část, o kterou výkon předmětného výjimečného trestu přesáhl délku předmětného zbytku trestu.
VII. Ke zbytku ústavní stížnosti
69. Stěžovatel formuloval petit své ústavní stížnosti z pochopitelných důvodů široce a jiný zásah spatřoval v postupu hned několika orgánů veřejné moci, podstata tohoto zásahu však byla stále stejná a spočívala v odmítnutí okresního soudu vydat příkaz k propuštění stěžovatele z výkonu trestu. Ostatní orgány veřejné moci (vězeňská služba a KSZ) však neměly samy o sobě pravomoc stěžovatele prosadit, jestliže okresní soud byl názoru, že stěžovatel stále vykonává existující trest odnětí svobody.
70. Oproti stěžovatelovu návrhu, v němž tento jiný zásah spočívající v nezákonném zbavení svobody přičítal vězeňské službě, Ústavní soud za původce tohoto zásahu nemohl vězeňskou službu považovat, neboť ta není samostatně oprávněna rozhodovat o tom, který odsouzený bude z výkonu trestu odnětí svobody propuštěn, jestliže má tento odsouzený nevykonaný zbytek trestu a vězeňská služba neobdrží rozhodnutí soudu či státního zastupitelství k propuštění takového odsouzeného.
71. Stejně postupoval Ústavní soud i ve vztahu ke Krajskému státnímu zastupitelství v Ústí nad Labem, které stěžovatel označil za účastníka řízení až ve svém doplnění ústavní stížnosti ze dne 7. 9. 2021, neboť ačkoliv jde bezpochyby o orgán vykonávající dozor nad zákonností výkonu trestu odnětí svobody ve smyslu § 78 odst. 1 zákona o výkonu trestu, bez příslušného rozhodnutí soudu samo o sobě Krajské státní zastupitelství v Ústí nad Labem nemohlo nařídit propuštění stěžovatele z výkonu trestu, i kdyby samo dospělo k závěru, že materiálně by pro vydání takového rozhodnutí soudu byl důvod. Ačkoliv § 78 odst. 2 písm. f) zákona o výkonu trestu upravuje pravomoc státního zástupce krajského státního zastupitelství nařídit, aby osoba, která je ve výkonu trestu držena nezákonně, byla ihned propuštěna, a § 73 písm. c) zákona o výkonu trestu ukládá věznici propustit odsouzeného z výkonu trestu, nařídil-li to státní zástupce při výkonu dozoru nad výkonem trestu, uvedená ustanovení nelze vykládat tak, že by státní zástupce byl oprávněn takto konat proti vůli soudu a nařizovat propuštění odsouzeného z výkonu trestu, který soud nařídil a považuje za dosud nevykonaný.
2. V rozsahu ostatních stěžovatelem namítaných jiných zásahů je tedy ústavní stížnost zjevně neopodstatněná. Ústavní soud proto vězeňskou službu ani KSZ nevyzýval k vyjádření, což by nebyl nečinil ani tehdy, byla-li by ústavní stížnost směřovala jenom proti údajným jiným zásahům, které měly způsobit tyto dva orgány veřejné moci. V opačném případě by toliko bylo prodlouženo řízení, což by vzhledem k trvající povaze zásahu do stěžovatelovy osobní svobody bylo obzvlášť nežádoucí.
VIII. Závěr
73. Nosné právní závěry tohoto nálezu, které jsou ve smyslu čl. 89 odst. 2 Ústavy závazné pro všechny, jsou vyjádřeny v bodech 64. a 67. tohoto nálezu. Další držení stěžovatele ve výkonu trestu odnětí svobody je neústavní, a je proto úkolem okresního soudu vydat bezodkladně příkaz k jeho propuštění.
74. Vzhledem ke všemu shora uvedenému Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavně zaručená základní práva stěžovatele garantovaná čl. 8 odst. 1 a 2 Listiny a čl. 36 odst. 1 Listiny byla porušena.
75. Jelikož Ústavní soud posoudil ústavní stížnost jako důvodnou, dle § 82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu vyslovil, která ústavně zaručená základní práva stěžovatele byla porušena a jakým zásahem orgánu veřejné moci a dle § 82 odst. 3 písm. b) zákona o Ústavním soudu zakázal okresnímu soudu v pokračování tohoto zásahu a přikázal mu, aby obnovil stav před tímto zásahem, respektive aby odstranil nečinnost s vydáním příkazu k propuštění stěžovatele z výkonu trestu odnětí svobody.
76. Jelikož vězeňská služba ani KSZ nemohly samy bez příkazu okresního soudu stěžovatele propustit za situace, v níž jí bylo doručeno nařízení soudu k výkonu dalšího trestu, jež vězeňská služba ani KSZ nemohou samostatně přezkoumávat, a jelikož přípis protokolující úřednice okresního soudu nelze považovat ani za pravomocné rozhodnutí či opatření ve smyslu § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu, ani za samostatný jiný zásah orgánu veřejné moci dle stejného ustanovení (šlo toliko o informaci, že okresní soud bude pokračovat v nečinnosti s vydáním příkazu k propuštění, ačkoliv měl okresní soud ex offo tento příkaz vydat), ve zbytku Ústavní soud dle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
77. Protože stěžovatel požádal o přiznání náhrady nákladů zastoupení dle § 83 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a protože stejnému návrhu Ústavní soud v řízení pod sp. zn. Pl. ÚS 110/20 vyhověl a není známo nic, co by svědčilo pro podstatnou změnu poměrů na straně stěžovatele v mezidobí, rozhodl Ústavní soud dle § 83 odst. 1 zákona o Ústavním soudu tak, že náhradu nákladů zastoupení stěžovateli přiznal.
78. Oproti celkové vyúčtované částce 13 598 Kč však učinil Ústavní soud korekci a přiznal náhradu nákladů zastoupení toliko ve výši 9 856,50 Kč. Stěžovatel vyúčtoval celkem 3 úkony právní služby [dle § 11 odst. 1 písm. a) vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů, dle § 11 odst. 1 písm. c) advokátního tarifu a dle § 11 odst. 1 písm. d) advokátního tarifu], avšak stěžovatel neprokázal, že by absolvoval "další" poradu s klientem ve smyslu § 11 odst. 1 písm. c) advokátního tarifu, tedy že by porada s ním nebyla součástí převzetí věci ve smyslu § 11 odst. 1 písm. a) advokátního tarifu. Stěžovatel dále vycházel při stanovení délky cesty do Věznice Bělušice ze vzdálenosti mezi Prahou 1 a touto věznicí, nikoliv ze vzdálenosti mezi adresou pobočky své advokátní kanceláře a touto věznicí, tedy určil tuto délku pro sebe výhodněji o 3 km.
79. Ústavní soud proto přiznal stěžovateli náhradu nákladů dle § 83 odst. 1 zákona o Ústavním soudu v celkové výši 9 856,50 Kč sestávající z: - mimosmluvní odměny za dva úkony právní služby v sazbě 3 100 Kč za jeden úkon dle § 7 bod 5. advokátního tarifu při tarifní hodnotě 50 000 Kč dle § 9 odst. 4 písm. e) advokátního tarifu, celkem tedy 6 200 Kč, - dvou paušálních částek náhrady hotových výdajů po 300 Kč dle § 13 odst. 4 advokátního tarifu, celkem tedy 600 Kč, - náhrady za promeškaný čas ve výši 5x 100 Kč dle § 14 odst. 3 advokátního tarifu při cestě z pobočky advokátní kanceláře do Věznice Bělušice a zpět v celkové délce 2:06 minut, celkem tedy 500 Kč, - náhrady cestovních výdajů dle § 13 odst. 5 při celkové ujeté vzdálenosti 142 km a kombinované spotřebě 5,6 l/100 km (dle technického průkazu předloženého právním zástupcem stěžovatele) ve výši 845, 87 Kč [základní náhrada dle § 1 písm. b) vyhlášky Ministerstva práce a sociálních věcí č. 589/2020 Sb., o změně sazby základní náhrady za používání silničních motorových vozidel a stravného a o stanovení průměrné ceny pohonných hmot pro účely poskytování cestovních náhrad, + vynaložené náklady na pohonné hmoty dle § 4 písm. a) téže vyhlášky], - daně z přidané hodnoty ve výši 21 %, celkem tedy 1 710,63 Kč.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.
V Brně dne 7. října 2021
David Uhlíř v. r. předseda senátu