Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Davida Uhlíře, soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka o ústavní stížnosti stěžovatele R. T., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Bělušice, zastoupeného JUDr. Jakubem Křížem, Ph.D., advokátem se sídlem Na Podkovce 281/10, Praha 4, pobočka Thákurova 676/3, Praha 6, proti jinému zásahu spočívajícím ve faktickém zbavení osobní svobody stěžovatele na základě usnesení Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 4. 3. 2005, sp. zn. PP 107/99, a nařízení výkonu trestu ze dne 6. 9. 2009, jinému zásahu Okresního soudu v Sokolově spočívajícím v nečinnosti při vydání příkazu k propuštění stěžovatele z výkonu trestu odnětí svobody na základě usnesení Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 4. 3. 2005, sp. zn. PP 107/99, a proti jinému zásahu Okresního soudu v Sokolově spočívajícímu ve sdělení protokolující úřednice ze dne 6. 8. 2021, sp. zn. 6 T 132/95, za účasti Okresního soudu v Sokolově, Vězeňské služby České republiky a Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem jako účastníků řízení a Okresního státního zastupitelství v Sokolově jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
I. Jiným zásahem Okresního soudu v Sokolově spočívajícím v nevydání příkazu k propuštění stěžovatele z výkonu trestu odnětí svobody uloženého stěžovateli rozsudkem Okresního soudu v Sokolově ze dne 19. 2. 1996, sp. zn. 6 T 132/95, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 29. 4. 1996, sp. zn. 8 To 188/96, z nějž byl stěžovatel podmíněně propuštěn usnesením Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 3. 5. 1999, sp. zn. PP 107/99, a ohledně nějž byl stěžovateli nařízen výkon zbytku tohoto trestu v délce 457 dní usnesením Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 4. 3. 2005, sp. zn. PP 107/99, po zrušení rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 26. 11. 2008, č. j. 2 T 46/2007-4003, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 9. 12. 2009, č. j. 8 To 97/2009-4175, a usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 28. 7. 2011, sp. zn. 8 Tdo 790/2010, nálezem Ústavního soudu ze dne 27. 7. 2021, sp. zn. Pl. ÚS 110/20, byla porušena ústavně zaručená základní práva stěžovatele dle čl. 8 odst. 1, 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. II. Okresnímu soudu v Sokolově se zakazuje, aby pokračoval v tomto jiném zásahu.III. Ve zbytku se ústavní stížnost odmítá. IV. Stěžovateli se přiznává náhrada nákladů právního zastoupení ve výši 9 856,50 Kč k rukám právního zástupce stěžovatele.
Odůvodnění:
I. Vymezení předmětu řízení
1. Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 6. 8. 2021 a doplněnou podáními ze dne 7. 9. 2021 a ze dne 17. 9. 2021, která splňuje formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá, aby Ústavní soud vyslovil porušení jeho ústavně zaručeného základního práva dle čl. 8 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") jiným zásahem Vězeňské služby České republiky (dále jen "vězeňská služba") a jeho ústavně zaručených základních práv dle čl. 8 odst. 2 Listiny a čl. 36 odst. 1 Listiny jinými zásahy Okresního soudu v Sokolově (dále jen "okresní soud") vymezenými v záhlaví, aby přikázal vězeňské službě propuštění stěžovatele na svobodu, okresnímu soudu vydání příkazu k propuštění stěžovatele a neprodlené vydání rozhodnutí o návrhu stěžovatele na promlčení doby výkonu trestu.
2. Stěžovatel dle § 39 zákona o Ústavním soudu požádal o přednostní projednání své ústavní stížnosti, neboť tvrdí, že je držen ve výkonu trestu v rozporu se zákonem i ústavním pořádkem, neboť pro tento trest chybí právní základ, a tedy vzhledem k trvajícímu zásahu do osobní svobody stěžovatele je ústavní stížnost naléhavá, ba dokonce nesnese odkladu. Ústavní soud o tomto návrhu samostatně nerozhodoval, ale vyhověl mu via facti.
3. Stěžovatel rovněž doplněním ústavní stížnosti ze dne 7. 9. 2021 navrhl, aby soudce zpravodaj ve smyslu § 119 odst. 6 ve spojení s § 83 a § 84 zákona o Ústavním soudu rozhodl tak, že náklady právního zastoupení stěžovatele v řízení před Ústavním soudem budou zcela zaplaceny státem, neboť stěžovatel je zcela nemajetný a stejné rozhodnutí bylo vydáno i v jeho věci sp. zn. Pl. ÚS 110/2020. Stěžovatelův právní zástupce dohromady "náklady obhajoby a vyčíslení nákladů řízení vč. DPH" spočetl na 13 598 Kč. Doplněním ze dne 17. 9. 2021 informoval stěžovatel Ústavní soud o odložení podnětu k podání stížnosti pro porušení zákona.
II. Rekapitulace skutkového stavu a procesního vývoje
4. Stěžovatel byl rozsudkem Okresního soudu v Sokolově ze dne 19. 2. 1996, sp. zn. 6 T 132/95, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Plzni (dále jen "krajský soud") ze dne 29. 4. 1996, sp. zn. 8 To 188/96, uznán vinným ze spáchání dvou trestných činů loupeže dle § 234 odst. 1 zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, v tehdy platném a účinném znění (dále jen "trestní zákon"), a z trestného činu nedovoleného ozbrojování dle § 185 odst. 1 trestního zákona, za něž mu byl uložen úhrnný trest odnětí svobody v délce pěti let a šesti měsíců, z jehož výkonu byl podmíněně propuštěn usnesením Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 3. 5. 1999, sp. zn. PP 107/99, na zkušební dobu v délce pěti let. Jelikož se v této zkušební době stěžovatel opětovně dopustil trestného činu loupeže, za nějž byl odsouzen rozsudkem krajského soudu ze dne 30. 4. 2004, sp. zn. 5 T 4/2002, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze (dále jen "vrchní soud") ze dne 23. 6. 2004, sp. zn. 10 To 80/2004, k trestu odnětí svobody v délce deseti let, rozhodl Okresní soud v Karlových Varech usnesením ze dne 4. 3. 2005, sp. zn. PP 107/99 (dále jen "nařízení výkonu zbytku trestu"), dle § 64 odst. 1 trestního zákona, že stěžovatel vykoná zbytek trestu (457 dní), z nějž byl podmíněně propuštěn, (dále jen "předmětný zbytek trestu").
5. Výrok o trestu v délce deseti let zmíněný v předchozím odstavci byl následně zrušen rozsudkem vrchního soudu ze dne 27. 4. 2005, č. j. 8 To 26/2005-2280, a nahrazen souhrnným trestem odnětí svobody v délce 13 let a šesti měsíců, který byl stěžovateli uložen spolu i za další sbíhající se trestný čin loupeže (dále jen "předmětný souhrnný trest"). Výkon předmětného zbytku trestu byl stěžovateli nařízen dne 6. 9. 2009, přičemž započato s ním mělo být dne 27. 5. 2015 po vykonání předchozího trestu odnětí svobody (předmětného souhrnného trestu) a ukončen měl být dne 26. 8. 2016.
6. V průběhu výkonu předmětného souhrnného trestu byl stěžovatel rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 26. 11. 2008, č. j. 2 T 46/2007-4003, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 9. 12. 2009, č. j. 8 To 97/2009-4175, uznán vinným ze spáchání trestného činu vraždy dle § 219 odst. 1, 2 písm. a) a h) trestního zákona, jehož se měl dopustit v souběhu s trestnými činy, za něž byl potrestán předmětným souhrnným trestem, a byl odsouzen k souhrnnému výjimečnému trestu odnětí svobody na doživotí (dále jen "předmětný výjimečný trest"), jímž byl současně zrušen předmětný souhrnný trest. Tyto rozsudky však byly zrušeny nálezem Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 110/20 ze dne 27. 7. 2021 (všechna zde uvedená rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná rovněž na webových stránkách https://nalus.usoud.cz - pozn. Ústavního soudu). K podrobné rekapitulaci jednotlivých trestních věcí stěžovatele viz část I. odkazovaného nálezu.
7. Po zrušení předmětného výjimečného trestu stěžovateli vězeňská služba dne 5. 8. 2021 přikázala nastoupit výkon předmětného zbytku trestu. Stěžovatel, který měl za to, že celý předmětný souhrnný trest i celý předmětný zbytek trestu již vykonal, se proto obrátil na okresní soud s návrhem, aby nařízení výkonu zbytku trestu bylo zrušeno či aby byl nařízen odklad výkonu předmětného zbytku trestu do doby, než okresní soud rozhodne o jeho promlčení dle § 94 odst. 1 písm. d) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní zákoník") či o započítání nezákonně vykonávaného předmětného výjimečného trestu. Vyjádřením ze dne 6. 8. 2021, sp. zn. 6 T 132/95, okresní soud stěžovateli (resp. jeho právnímu zástupci) bez bližšího odůvodnění sdělil, že se s jeho právním názorem neztotožňuje, že stěžovateli byl řádně nařízen výkon předmětného zbytku trestu, který stěžovatel bude vykonávat a který nelze odložit ani započíst a ani není promlčen jeho výkon.
III. Argumentace stěžovatele a dalších účastníků řízení, obsah spisu
8. Stěžovatel v první části ústavní stížnosti rekapituluje skutkový stav a procesní vývoj a uvádí, že běžnému citu pro spravedlnost se příčí, pokud předmětný zbytek trestu fakticky vykonal již asi čtyřikrát výkonem nezákonně uloženého předmětného výjimečného trestu (resp. té jeho části, která přesahovala všechny dříve uložené tresty odnětí svobody) a že okresní soud mu neposkytl právní ochranu. Dále stěžovatel formuluje své námitky proti napadeným jiným zásahům veřejné moci, a to 1) promlčení výkonu předmětného zbytku trestu a 2) započítání předmětného výjimečného trestu na předmětný zbytek trestu. Podstata těchto námitek tkví v následujícím:
9. Ad 1) stěžovatel argumentuje, že ve smyslu § 94 odst. 1 písm. d) trestního zákoníku ve spojení s § 94 odst. 2 trestního zákoníku byl výkon předmětného zbytku trestu již promlčen, neboť nenastala žádná z okolností, která by dle § 94 odst. 3 a 4 trestního zákoníku přerušovala či stavěla její běh. Jelikož předmětný zbytek trestu nedosahoval pěti let, promlčecí doba činila dle stěžovatele na základě § 94 odst. 1 písm. d) trestního zákoníku pět let, přičemž pro určení délky promlčecí doby ve smyslu § 94 odst. 1 trestního zákoníku je dle stěžovatele u nařízení výkonu zbytku trestu odnětí svobody, z nějž byl předtím odsouzený podmíněně propuštěn, jednoznačně rozhodující právě délka nevykonaného zbytku tohoto trestu, a to dle § 94 odst. 2 trestního zákoníku. Dle stěžovatele nelze rovněž uvažovat tak, že by promlčení bránil výkon předmětného výjimečného trestu, neboť ten byl zrušen, byl tedy nezákonný, kterážto okolnost jde plně k tíži státu a pro stěžovatele z něj nelze vyvozovat žádné negativní důsledky. Dle stěžovatele tak měl okresní soud v důsledku promlčení vydat usnesení dle § 350k zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů.
10. Ad 2) stěžovatel doplňuje svou předchozí námitku tím, že i kdyby nedošlo k promlčení výkonu předmětného zbytku trestu, fakticky jej již několikráte vykonal. Stěžovatel je názoru, že i v rovině podústavního práva je možno se s jeho nestandardní situací vypořádat, a to započítáním již vykonaného nezákonně uloženého předmětného výjimečného trestu. Stěžovatel si je vědom toho, že za podmínek § 92 trestního zákoníku při adekvátním či restriktivním výkladu nelze toto započítání provést, neboť v jeho věci by započítání mělo proběhnout mezi tresty uloženými v různých trestních řízeních za různé skutky, přičemž § 92 odst. 1 trestního zákoníku je omezen pouze na stejné trestní řízení, odst. 2 na stejný skutek a odst. 3 se netýká započítání, ale ukládání trestu, avšak smysl těchto ustanovení je zřejmý - kompenzovat různá omezení svobody jejich započítáním. K tomu stěžovatel připomněl závěr nálezu sp. zn. III. ÚS 4284/18 ze dne 3. 3. 2020, který považuje za ideál, jenž musí orgány činné v trestním řízení mít vždy na paměti, započítání vykonané vazby do trestu odnětí svobody, přičemž tento postup je primární, zatímco odškodnění v penězích za subsidiární postup, který lze uplatnit jen tehdy, není-li započítání možné. Stěžovatel tento závěr vztahuje na svou věc a na podporu tohoto svého závěru se dovolává dalších rozhodnutí Ústavního soudu, Nejvyššího soudu i Evropského soudu pro lidská práva.
11. V doplnění ústavní stížnosti ze dne 7. 9. 2021 stěžovatel upřesnil, že primárně za účastníky řízení považuje okresní soud a Krajské státní zastupitelství v Ústí nad Labem (dále jen "KSZ"), na něž se obrátil s žádostí o provedení dozoru nad výkonem trestu. Rovněž stěžovatel informoval Ústavní soud, že okresní soud požádal o odůvodnění postupu odpírajícího rozhodnutí dle § 350k trestního řádu, na něž okresní soud reagoval stručným přípisem obsahujícím v podstatě shodné stanovisko okresního soudu, jaké je prezentováno níže.
12. Ústavní soud si vyžádal vyjádření okresního soudu a Okresního státního zastupitelství v Sokolově (dále jen "OSZ"), jakož i spisový materiál, z nějž ověřil průběh řízení tak, jak byl zrekapitulován výše.
13. Okresní soud považuje postup protokolující úřednice za ústavně konformní. Výkon předmětného zbytku trestu dle § 94 trestního zákoníku nemohl být promlčen, neboť stěžovatel se v době nařízení jeho výkonu dne 6. 9. 2009 nacházel ve výkonu jiného trestu odnětí svobody, a tedy ve smyslu § 94 odst. 3 trestního zákoníku došlo k přerušení běhu promlčecí doby. Podmínky pro započítání trestu ve smyslu § 92 trestního zákoníku dány nebyly a ohledně hodnocení nezákonnosti uloženého trestu bude dle okresního soudu třeba vyčkat pravomocného rozhodnutí v předmětné věci, neboť byl-li by znovu stěžovateli uložen pravomocně trest odnětí svobody, teprve pak by bylo namístě započíst již vykonanou část nepodmíněného trestu odnětí svobody. Okresní soud tak nevydal žádné rozhodnutí, neboť k tomu neshledal právní důvod, ověřiv u Věznice Bělušice, že stěžovatel byl převeden do výkonu předmětného zbytku trestu.
14. OSZ prostřednictvím okresního státního zástupce sdělilo, že příslušný dozorový spis OSZ byl v roce 2020 skartován. Námitky stěžovatele okresní státní zástupce považuje za nedůvodné. Ať již se použije § 94 odst. 2 trestního zákoníku, nebo § 68 trestního zákona, důsledky budou vždy stejné. Do promlčecí doby se nezapočítává doba, po kterou byl na odsouzeném vykonáván jiný trest odnětí svobody. Dle § 77 zákona č. 169/1999 Sb., o výkonu trestu odnětí svobody a o změně některých souvisejících zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o výkonu trestu"), se postupně uložené tresty odnětí svobody považují z hlediska výkonu za jeden, a tedy nelze říci, který trest je vykonáván dříve a který později. Všechny jsou vykonávány souběžně, z každého vždy stejná část, přičemž u doživotních trestů nutno vycházet při určení konce výkonu z úmrtnostních tabulek Českého statistického úřadu. Dle okresního státního zástupce je tak třeba na celou věc nahlížet tak, že vykonal-li stěžovatel z onoho jednoho celého trestu určitý podíl, vztahuje se takový podíl na každý jím vykonávaný jednotlivý trest. Jelikož však OSZ není znám datum nástupu stěžovatele do výkonu trestu odnětí svobody, nemůže určit, jaký podíl trestu vykonal ke dni vyhlášení nálezu sp. zn. Pl. ÚS 110/20, zcela jistě to však nebylo plných 100 %. Ke stěžovatelově námitce, že by mu délka dosavadního pobytu ve věznici měla být započítána do jiných trestů, jde dle OSZ o předčasnou úvahu, neboť trestní řízení neskončilo, a teprve po jeho ukončení bude zřejmé, zda je možno tuto operaci vůbec realizovat.
15. Vzhledem ke způsobu rozhodnutí o ústavní stížnosti nepovažoval Ústavní soud za nutné zasílat stěžovateli vyjádření stížnostního soudu k replice.
16. Z vyžádaného spisového materiálu Ústavní soud zjistil následující:
17. Z lustrace stěžovatele vyplývá, že tento se fakticky nacházel ve výkonu trestu odnětí svobody či ve vazbě souvisle v období od 2. 2. 1995 do 3. 5. 1999, od 30. 11. 1999 do 22. 3. 2001 a naposledy od 27. 11. 2001 do současnosti. Z opisu z evidence rejstříku trestů fyzických osob však plyne, že stěžovatel vykonával dva tresty odnětí svobody ještě dříve, a to na základě rozsudků okresního soudu z let 1992 a 1994, jimiž byl odsouzen k trestu odnětí svobody v délce dvou a půl roku a ve druhém případě v délce tří měsíců, které postupně vykonal dne 27. 10. 1994.
18. Stěžovateli byl dne 29. 4. 1996 nařízen výkon trestu odnětí svobody v délce pěti let a šesti měsíců uložený rozsudkem krajského soudu ze dne 29. 4. 1996, sp. zn. 8 To 188/96, k jehož výkonu nastoupil dne 30. 4. 1996. Dne 3. 5. 1999 byl stěžovatel z výkonu tohoto trestu podmíněně propuštěn.
19. Dne 19. 4. 2005 nabylo právní moci usnesení o nařízení výkonu zbytku trestu, neboť krajský soud usnesením ze dne 19. 4. 2005, sp. zn. 9 To 206/2005, zamítl stížnost stěžovatele proti tomuto usnesení. Ve spisu se dále nachází několik urgencí vězeňské služby ke sdělení, zda se stěžovatel ve zkušební době podmíněného propuštění osvědčil, či zda bude nařízen jeho výkon, a následně po přijetí informace o vydání usnesení o nařízení výkonu zbytku trestu o zaslání dokladů k nařízení výkonu předmětného zbytku trestu. Nařízení výkonu předmětného zbytku trestu bylo doručeno vězeňské službě (Věznici Mírov) dne 11. 8. 2009 a stěžovateli byl dle zprávy věznice stanoven počátek trestu na 27. 5. 2015 s pravděpodobným koncem výkonu trestu dne 26. 8. 2016 ve 3:15 hod.
20. Usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 23. 10. 2009, č. j. 32 Nt 1327/2009-84, bylo rozhodnuto dle § 320 odst. 3 trestního řádu (tzv. "ujednocení výkonu trestu"), že postupně uložené tresty odnětí svobody - předmětný souhrnný trest, pro jehož výkon byl stěžovatel zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou - a předmětný zbytek trestu, k jehož výkonu byl zařazen do věznice s ostrahou, stěžovatel vykonává společně ve věznici se zvýšenou ostrahou.
21. Rozsudek ukládající stěžovateli předmětný výjimečný trest nabyl právní moci dne 9. 12. 2009 a stěžovatel jej počal vykonávat dne 10. 12. 2009 s tím, že do výkonu tohoto trestu mu byl započítán výkon vazby od 27. 11. 2001 do 23. 6. 2004, výkon trestu odnětí svobody od 23. 6. 2004 do 27. 4. 2005 a výkon trestu od 28. 4. 2005 do 9. 12. 2009. Dle tzv. rozsudkových dat k aktuálnímu věznění a historii stěžovatele pak před vydáním nálezu sp. zn. Pl. ÚS 110/20 stěžovatel aktuálně vykonával předmětný výjimečný trest, předmětný souhrnný trest byl zrušen právě rozsudkem ukládajícím předmětný výjimečný trest a předmětný zbytek trestu byl k výkonu plánován s tím, že nebyl stanoven ani počátek, ani konec trestu vzhledem k nařízenému předmětnému výjimečnému trestu.
22. Usnesením Okresního soudu v Jičíně ze dne 30. 4. 2013, č. j. 25 Nt 2122/2013-18, bylo rozhodnuto dle § 57 odst. 2 trestního zákoníku o přeřazení stěžovatele vykonávajícího postupně uložené předmětný výjimečný trest a předmětný zbytek trestu do věznice s ostrahou.
IV. Posouzení Ústavním soudem
23. Pravomoc Ústavního soudu v řízení o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí orgánu veřejné moci je založena ustanovením čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") jen tehdy, jestliže tímto rozhodnutím došlo k zásahu do ústavně zaručených práv a svobod. Jakékoliv jiné vady takového rozhodnutí se nachází mimo přezkumnou pravomoc Ústavního soudu, a tomu je tak zapovězeno se jimi zabývat. Ústavní soud totiž nestojí nad ústavou, nýbrž podléhá stejné povinnosti respektovat ústavně zakotvenou dělbu moci, jako kterýkoliv jiný orgán veřejné moci. Proto se musí důsledně vystříhat svévole a bedlivě dbát mezí svých pravomocí, svěřených mu Ústavou. Jinak by popřel samotný smysl své existence jakožto soudního orgánu ochrany ústavnosti. V řízení o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí orgánu veřejné moci je tak Ústavní soud povinen vždy nejprve zkoumat, zda jsou ústavní stížností napadená rozhodnutí způsobilá k vlastnímu meritornímu přezkumu, tedy zda těmito rozhodnutími vůbec mohla být porušena ústavně garantovaná práva či svobody stěžovatelů. Pakliže Ústavní soud dospěje k závěru, že tomu tak není, musí ústavní stížnost odmítnout dle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
24. V nynější věci tak však Ústavní soud postupovat nemohl. Po seznámení se s ústavní stížností, jejími přílohami, vyjádřením okresního soudu a spisovým materiálem dospěl naopak k závěru, že ústavní stížnost je důvodná.
25. Oproti stěžovateli Ústavní soud nemá za to, že by esenciálními pro rozhodnutí o ústavní stížnosti byly otázky započítání trestů odnětí svobody ukládaných v různých trestních řízeních za různé skutky či zda promlčecí dobu výkonu trestu dle § 94 odst. 3 trestního zákoníku může stavět i trest odnětí svobody, který byl později zrušen Ústavním soudem, nýbrž otázka posloupnosti výkonu trestů odnětí svobody ukládaných postupně za různé skutky v různých trestních řízeních a počítání okamžiků rozhodných pro začátek a konec jejich výkonu.
V. Obecná východiska
26. Stěžovatelova argumentace se odvíjí od dvou zásadních námitek - že výkon předmětného zbytku trestu již byl promlčen, a že i kdyby promlčen nebyl, měl být započítán. Oběma těmito otázkami se tak Ústavní soud musel zabývat samostatně, stejně jako otázkou v nynější věci nakonec rozhodující, jíž je posloupnost výkonu sukcesivně ukládaných trestů.
A) K promlčení výkonu trestu v případě nařízení výkonu zbytku trestu po podmíněném propuštění
27. Pro otázku promlčení výkonu trestu je z hlediska ústavněprávního rámce, v němž se realizuje, kardinálním čl. 8 odst. 2 věta první Listiny, která zní: "Nikdo nesmí být stíhán nebo zbaven svobody jinak než z důvodů a způsobem, který stanoví zákon." Způsob, který stanoví zákon, se totiž vztahuje stejně na otázku vzniku jako na otázku zániku trestu ukládaného v trestním řízení za spáchaný trestný čin.
28. Ústavní soud již v minulosti otázku legitimního cíle hmotněprávní úpravy promlčení výkonu trestu zodpověděl tak, že je jím otevření časového úseku, v němž jsou dány podmínky k výkonu trestu, a v zájmu právní jistoty působit jak na odsouzeného, tak i na státní moc, aby trest byl řádně vykonán s tím, že promlčecí doba neběží v období, v němž trest vykonán být nemůže [srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 1511/18 ze dne 11. 6. 2019 (N 110/94 SbNU 322), bod 21.].
29. § 94 trestního zákoníku, upravující promlčení výkonu trestu, stanoví: "(1) Uložený trest nelze vykonat po uplynutí promlčecí doby, jež činí [...] c) deset let, jde-li o odsouzení k trestu odnětí svobody nejméně na pět let, d) pět let při odsouzení k jinému trestu. (2) Promlčecí doba počíná právní mocí rozsudku a při podmíněném odsouzení nebo podmíněném propuštění právní mocí rozhodnutí, že se trest vykoná. (3) Do promlčecí doby se nezapočítává doba, po kterou nebylo možno trest vykonat proto, že [...] nebo byl na něm vykonáván jiný trest odnětí svobody. [...]. (4) Promlčecí doba se přerušuje, a) učinil-li soud opatření směřující k výkonu trestu, o jehož promlčení jde, nebo [...] 5) Přerušením promlčecí doby počíná nová promlčecí doba."
30. Délka promlčecí doby se stanoví podle druhu a výše uloženého trestu, přičemž zkrácení promlčecí doby není možné; toliko byl-li původně uložený trest zmírněn amnestií či individuální milostí prezidenta republiky, určuje se délka promlčecí doby podle druhu a délky takto zmírněného trestu [srov. např. PÚRY, F. In: ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 1134nn; AUGUSTINOVÁ, P. In: DRAŠTÍK, A. a kol. Trestní zákoník. Komentář. Praha: Wolters Kluwer, 2015, citováno dle ASPI (právní informační systém), komentář k § 94, body 4. a 5.; KALVODOVÁ, V. In: ŠČERBA, F. a kol. Trestní zákoník. Komentář. Praha: C. H. Beck, 2020, s. 1019nn].
31. V případě rozhodnutí, že se vykoná zbytek trestu odnětí svobody, z jehož výkonu byl odsouzený předtím podmíněně propuštěn, začíná promlčecí doba běžet od právní moci usnesení dle § 91 odst. 1 trestního zákoníku [srov. např. PÚRY, F. In: ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 1135; AUGUSTINOVÁ, P. In: DRAŠTÍK, A. a kol. Trestní zákoník. Komentář. Praha: Wolters Kluwer, 2015, citováno dle ASPI (právní informační systém), komentář k § 94, bod 5.; KALVODOVÁ, V. In: ŠČERBA, F. a kol. Trestní zákoník. Komentář. Praha: C. H. Beck, 2020, s. 1020]. Jedním z důvodů přerušení promlčecí doby, jímž počíná běžet nová promlčecí doba, je i nařízení výkonu trestu odnětí svobody dle § 321 odst. 1 trestního řádu [srov. např. PÚRY, F. In: ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 1137; AUGUSTINOVÁ, P. In: DRAŠTÍK, A. a kol. Trestní zákoník. Komentář. Praha: Wolters Kluwer, 2015, citováno dle ASPI (právní informační systém), komentář k § 94, bod 7.; KALVODOVÁ, V. In: ŠČERBA, F. a kol. Trestní zákoník. Komentář. Praha: C. H. Beck, 2020, s. 1023], jímž je mimo jiné i nařízení výkonu zbytku trestu, z nějž byl původně odsouzený podmíněně propuštěn, dle § 332 odst. 1 trestního řádu [srov. KRÁL, V. In: FENYK, J.; DRAŠTÍK, A. a kol. Trestní řád. Komentář. Praha: Wolters Kluwer, 2017, s. 851; či ŠKVAIN, P. In: ŠÁMAL, P. a kol. Trestní řád. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 3750].
B) K započítání trestů uložených za různé skutky v různých trestních řízeních
32. Započítání zákonného zbavení osobní svobody v trestním řízení (vnitrostátním) na jiné zákonné zbavení osobní svobody v trestním řízení (vnitrostátním) upravuje toliko § 92 trestního zákoníku, který stanoví: "(1) Jestliže se vedlo proti pachateli trestní řízení ve vazbě a dojde v tomto řízení k jeho odsouzení, započítá se mu doba strávená ve vazbě do uloženého trestu, popřípadě do trestu úhrnného nebo souhrnného, pokud je vzhledem k druhu uloženého trestu započítání možné. (2) Jestliže byl pachatel soudem nebo jiným orgánem potrestán a došlo k jeho novému odsouzení pro týž skutek, započítá se mu vykonaný trest do uloženého trestu, pokud je vzhledem k druhu uloženého trestu započítání možné. Obdobně postupuje soud, uložil-li pachateli trest úhrnný nebo souhrnný (§ 43) nebo společný trest za pokračování v trestném činu (§ 45). [...]"
33. Odst. 1 umožňuje započítání toliko vazby ve stejném trestním řízení, byť rozhodovací praxe k této otázce přistupuje poměrně velkoryse a ukládá započítání např. vazby, do níž byl vzat obviněný v trestním řízení pro trestný čin, z nějž byl později zproštěn obžaloby, jestliže v témže trestním řízení byl uznán vinným za jiný trestný čin, pro nějž bylo dodatečně rozšířeno trestní stíhání [srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 1983, sp. zn. 1 Tz 22/83 (publ. jako Rt 53/1984 SbNS); vazby na trest uložený ve formálně sice jiném trestním řízení, ale toliko z důvodu vyloučení k samostatnému projednání [srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 30. 12. 1992, sp. zn. Tv 16/92 (publ. jako Rt 28/1993 SbNS)]; stejně jako vazby vykonané v původně samostatném trestním řízení, které bylo spojeno s trestním řízením, v němž byl obviněnému uložen trest [srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 39. 4. 2003, sp. zn. 4 Tz 42/2003 (publ. jako Rt 14/2004 SbNS)]; vazby, do níž byl obviněný vzat v trestním řízení, které skončilo upuštěním od uložení souhrnného trestu, jestliže lze vazbu započítat do trestu uloženého dřívějším rozsudkem za sbíhající se trestný čin [srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 9. 10. 1997, sp. zn. 2 Tzn 84/97 (publ. jako Rt 21/1998 SbNS)], a to i když původní vazební trestní stíhání bylo zastaveno dle § 172 odst. 2 písm. a) trestního řádu [srov. rozhodnutí vrchního soudu ze dne 4. 3. 1998, sp. zn. 12 To 30/98 (publ. Jako Rt 12/1999 SbNS].
34. Odst. 2 je obdobně limitován toliko na započítání trestu uloženého za týž skutek, jestliže byl tento trest (typicky na podkladě mimořádného opravného prostředku) zrušen a odsouzenému byl uložen za tentýž skutek jiný trest. I zde je přístup aplikační praxe jinak dost široký, a tak umožňuje započítání např. trestu obecně prospěšných prací, byl-li přeměněn na trest odnětí svobody [srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 1998, sp. zn. 7 Tz 138/98 (publ. jako Rt 50/1999 SbNS)]; započítání trestu odnětí svobody, u nějž došlo k fikci, že byl vykonán [srov. např. rozhodnutí Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 15. 3. 2007, sp. zn. 10 To 75/2007 (publ. jako Rt 35/2008)]; atd.
C) K posloupnosti výkonu postupně ukládaných trestů
35. Trestní zákoník, trestní řád ani zákon č. 169/1999 Sb., o výkonu trestu odnětí svobody a o změně některých souvisejících zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o výkonu trestu"), nestanovují žádná pravidla pro časové pořadí výkonu více postupně uložených trestů odnětí svobody. Trestní zákoník upravuje toliko pořadí výkonu trestu odnětí svobody ve vztahu k současně uloženým ochranným opatřením ochranného léčení a zabezpečovací detence (srov. § 99 odst. 4 věty druhá až čtvrtá trestního zákoníku a § 100 odst. 3 věty druhá a třetí trestního řádu). Jediné pravidlo upravující obecněji situaci, v níž má odsouzený vykonat více postupně uložených trestů odnětí svobody, představuje § 77 zákona o výkonu trestu, který stanoví: "Postupně uložené a dosud zcela nevykonané tresty se považují z hlediska výkonu trestu za trest jediný."
36. Fikce jedinosti postupně uložených trestů odnětí svobody z hlediska jejich výkonu se projevuje např. tím, že pro potřeby stanovení minimální délky vykonaného trestu při rozhodování o podmíněném propuštění dle § 88 trestního zákoníku se všechny postupně uložené vykonatelné tresty odnětí svobody sečtou a potřebná minimální délka se určí z tohoto jejich součtu [srov. např. stanovisko Nejvyššího soudu ze dne 18. 3. 1974, sp. zn. Tpjn 13/74 (publ. jako Rt 30/1974-II. SbNS) či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 12. 1996, sp. zn. 2 Tzn 196/96 (publ. jako Rt 26/1997 SbNS)]. Jestliže je v určitých případech [§ 88 odst. 1 písm. b) trestního zákoníku a § 88 odst. 2 trestního zákoníku] umožněno podmíněné propuštění i před vykonáním jedné poloviny uloženého trestu a pachateli bylo uloženo postupně více trestů odnětí svobody, z nichž ne na všechny dopadá tento zvýhodněný režim, může být odsouzený podmíněně propuštěn jen po výkonu nejméně jedné poloviny [srov. PÚRY, František. In: ŠÁMAL, Pavel a kol. Trestní zákoník. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 1086; KALVODOVÁ, Věra. In: ŠČERBA, Filip a kol. Trestní zákoník. Komentář. Praha: C. H. Beck, 2020, s. 980]. Přísnější úprava platí ve vztahu ke všem postupně uloženým trestům odnětí svobody i tehdy, jestliže alespoň jeden z nich vyžaduje pro podmíněné propuštění naopak delší dobu, než je polovina uložené výměry [srov. PÚRY, František. In: ŠÁMAL, Pavel a kol. Trestní zákoník. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 1090].
37. Kromě toho trestní řád obsahuje úpravu tzv. ujednocení výkonu postupně uložených trestů odnětí svobody v § 320 odst. 3, který zní: "Je-li u trestů odnětí svobody postupně uložených (§ 36 odst. 2 tr. zák.) stanoven různý způsob výkonu trestu, určí společný způsob výkonu postupně uložených trestů soud, v jehož obvodu se trest odnětí svobody vykonává;" přičemž § 36 odst. 2 trestního zákona historicky obsahoval pravidlo prakticky stejné jako § 77 zákona o výkonu trestu. Tzv. ujednocení tedy spočívá v obligatorním stanovení společného způsobu výkonu trestu odnětí svobody (tedy zařazení do určitého typu věznice) pro všechny postupně uložené tresty odnětí svobody, u nichž byly původně způsoby výkonu (zařazení do příslušného typu věznice) stanoveny různě. Mění se tím tedy u některých těchto trestů specifikace, která byla stanovena pro jejich výkon již v odsuzujícím rozsudku v rámci soudní individualizace trestu.
38. Obdobou § 77 zákona o výkonu trestu je i § 6a odst. 9 vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 345/1999 Sb., kterou se vydává řád výkonu trestu odnětí svobody, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "řád výkonu trestu"), který stanoví: "Pro účely stanovení stupně zabezpečení se postupně uložené na sebe navazující tresty považují za trest jediný."
39. Fikce jedinosti výkonu postupně uložených trestů odnětí svobody nečiní žádné aplikační problémy, je-li trest odnětí svobody ukládán jako pravidelný trest či jako výjimečný trest nad dvacet až do třiceti let (§ 54 odst. 2 trestního zákoníku), tedy má-li povahu trestu určitého. V takovém případě se sečtou konkrétní výměry vyjádřené jako přirozená čísla (přinejmenším při přepočtu na měsíce či dny) a výsledkem je rovněž přirozené číslo (např. dva postupně uložené tresty odnětí svobody každý uložený ve výměře pěti let se pro účely výkonu trestu považují za jeden trest odnětí svobody v délce deseti let). Ačkoliv se eviduje, kdy odsouzený začal s každým z takto postupně uložených trestů a kdy jej vykonal, z hlediska vlastního výkonu trestu je situace odsouzeného taková, jako kdyby mu byl uložen jeden trest v délce součtu všech postupně uložených trestů (v uvedeném příkladu tedy jako kdyby mu byl uložen jeden trest v délce deseti let).
40. Režim výkonu bude ve všech shora uvedených ohledech jednotný, a taktéž se odsouzenému stanoví jen jeden program zacházení. Ten je z povahy věci nástrojem dosažení účelu trestu (§ 40 odst. 2 zákona o výkonu trestu), a proto musí reflektovat nejen okolnosti, které jsou stejné ve vztahu ke všem trestným činům, které odsouzený spáchal (např. osobnost, osobní poměry atd.), ale i variabilní okolnosti, které jsou v tomto vztahu proměnlivé, např. příčiny trestné činnosti nebo délku uloženého trestu (§ 41 odst. 1 zákona o výkonu trestu).
41. I konkrétní náplň programu zacházení (§ 36 řádu výkonu trestu) je tedy stanovena jednotně se zřetelem na fikci jedinosti postupně uložených trestů, avšak zohledňuje specifické okolnosti odsouzeného v relaci ke každému takto postupně uloženému trestu, resp. trestnému činu, za nějž byl uložen. Tato specifika a reakce na ně v programu zacházení (zejména vzdělávací a speciální výchovné aktivity dle § 36 odst. 4 a 5 řádu výkonu trestu) se přitom mohou značně lišit, neboť zcela jiné aktivity budou zapotřebí např. jako reakce na sexuálně motivovanou trestnou činnost, hospodářskou trestnou činnost, drogovou trestnou činnost atd. Náplň výkonu trestu ve smyslu § 77 zákona o výkonu trestu tak musí vyhovovat všem těmto specifikům současně, jako kdyby byl fiktivní jediný trest (tj. součet všech uložených výměr) uložen za každý jednotlivý trestný čin.
42. V tom se ostatně neliší situace postupně uložených trestů svobody od uložení souhrnného či úhrnného trestu odnětí svobody, v němž je za více trestných činů spáchaných v souběhu sice ukládán de iure i de facto jediný trest vyjádřený jedinou konkrétní výměrou, avšak předpoklady naplnění účelu tohoto trestu musí být posuzovány rovněž současně a v plném rozsahu s přihlédnutím ke specifikům všech sbíhajících se trestných činů, za něž je ukládán.
43. Tato východiska lze zobecnit do několika tezí: - za prvé, § 77 zákona o výkonu trestu má za následek, že pro účely výkonu trestu odnětí svobody se vytváří fikce, že odsouzenému byl uložen jeden trest odnětí svobody v délce součtu výměr všech postupně uložených trestů odnětí svobody; - za druhé, obsah výkonu takového fiktivního jediného trestu (program zacházení, režim podmíněného propuštění, druh věznice, stupeň zabezpečení ve věznici s ostrahou) je jednotný i ve vztahu k naplňování účelů jednotlivých trestů uložených za různé trestné činy; - za třetí, praktický dosah zaznamenávání začátků a konců výkonu těchto jednotlivých trestů tak nepřekračuje evidenční rovinu; - za čtvrté, v případě, že je jedním z postupně uložených trestů odnětí svobody výjimečný trest odnětí svobody na doživotí, nestanovuje platná a účinná právní úprava žádná odchylná pravidla.
VI. Aplikace obecných východisek na případ stěžovatele
44. Po předestření východisek každé otázky vzešlé z nynější věci dospěl Ústavní soud ve vztahu ke každé z nich in concreto k následujícímu:
A) K promlčení výkonu trestu v případě nařízení výkonu zbytku trestu po podmíněném propuštění
45. Jak vyplývá z části V. A) tohoto nálezu, promlčecí doba dle § 94 odst. 1 trestního zákoníku se odvíjí od druhu a výše uloženého trestu, jímž je třeba rozumět trest, který byl odsouzenému uložen pravomocným rozhodnutím trestního soudu. Trestní zákoník tedy neobsahuje pro účely stanovení délky promlčecí doby žádné zvláštní pravidlo pro případy, v nichž byl odsouzenému pravomocně uložen trest odnětí svobody, poté byl z výkonu tohoto trestu dle § 88 trestního zákoníku podmíněně propuštěn a následně byl nařízen výkon zbytku tohoto trestu. Pro takové situace stanoví úprava promlčení trestního zákoníku jedinou odchylku, jíž je stanovení počátku promlčecí doby dle § 94 odst. 2. Smysl této odchylky je tedy toliko stanovit, že zkušební doba podmíněného propuštění z výkonu trestu odnětí svobody nemá na běh promlčecí doby výkonu trestu, z nějž byl odsouzený podmíněně propuštěn, žádný vliv, neboť nařízením výkonu jeho zbytku počíná běžet promlčecí doba nová, samostatná.