33. Tzv. návratové řízení musí být vedeno férovým způsobem a poskytnout dotčeným osobám dostatečný procesní prostor k tomu, aby prezentovaly svůj postoj k věci a bránily svá práva (rozsudek ESLP ve věci Neulinger a Shuruk proti Švýcarsku, citován výše, § 139; rozhodnutí ESLP ve věci Tiemann proti Francii a Německu ze dne 27. 4. 2000 č. 47454/99 a 47458/99; rozhodnutí ESLP ve věci Eskinazi and Chelouche proti Turecku ze dne 6. 12. 2005 č. 14600/05, část B. 2. právního posouzení). Řízení musí být rovněž vedeno s nejvyšším možným urychlením, neboť plynutí času může mít nenapravitelné důsledky pro vztahy mezi dítětem a rodičem, jenž s ním nežije [viz rozsudek ESLP ve věci R. R. proti Rumunsku (č. 1) ze dne 10. 11. 2009 č. 1188/05, § 171]. Rozhodnutí soudu musí být pečlivě odůvodněno (rozsudek velkého senátu ESLP ve věci X proti Lotyšsku, citován výše, § 107).
V. 2. Aplikace obecných principů na posuzovanou ústavní stížnost
34. Ústavní soud především uvádí, že obecné soudy aplikovaly na posuzovanou věc vhodnou právní úpravu, včetně nařízení Brusel II bis.
35. Dále se Ústavní soud konstatuje, že nařízení Brusel II bis představuje jisté zpřísnění závazků plynoucích z Haagské úmluvy, neboť s ohledem na princip vzájemné důvěry a sdílených hodnot a) poněkud zužuje možnost rozhodnout o nenavrácení nezletilých z důvodu vážného nebezpečí, že návrat by je vystavil fyzické nebo duševní újmě nebo je jinak dostal do nesnesitelné situace, b) poněkud zužuje i možnost odmítnout jejich navrácení z důvodu nevykonávání péče ze strany otce a v důsledku toho c) stěžovatelce jakožto únoskyni nezletilých zužuje prostor pro procesní obranu proti návrhu na navrácení nezletilých do místa obvyklého bydliště. Tuto skutečnost ostatně v napadených rozhodnutích připouští i městský a krajský soud. Navzdory tomu je však dle Ústavního soudu nutno vycházet z domněnky, že pokud městský soud a krajský soud plnily při rozhodování o žádosti o navrácení nezletilých do Itálie závazky striktně plynoucí z komunitárního práva, jednaly i v souladu se závazky plynoucími z Úmluvy (zejm. z čl. 8) a Listiny (zejm. čl. 10 odst. 2 a čl. 32 odst. 4). V rámci přezkumu napadených rozhodnutí se tudíž Ústavní soud zabýval "toliko" tím, jestli obecné soudy při rozhodování nepřekročily striktně vymezené povinnosti (závazky), které jim vyplývaly z komunitárního práva, nebo jestli v řízení před obecnými soudy nebyla stěžovatelčinu základnímu právu na rodinný a soukromý život poskytnuta zjevně nedostatečná ochrana.
36. V této souvislosti je primárně nutné zvážit, zda obecné soudy neporušily základní práva stěžovatelky již při určování obvyklého bydliště nezletilých. Otázka určení obvyklého bydliště měla totiž zcela klíčový význam pro posouzení, zda se stěžovatelka vůbec mohla dopustit mezinárodního únosu nezletilých z Itálie do České republiky a zda byly dány podmínky pro to, aby obecné soudy stěžovatelce nařídily, aby nezletilé navrátila do Itálie.
37. Pojem "obvyklé bydliště dítěte" má význam jako hraniční určovatel pro stanovení protiprávnosti přemístění nezletilých z jednoho členského státu (Itálie) do jiného členského státu Evropské unie (České republiky). Jelikož nařízení Brusel II bis ani Haagská úmluva tento pojem nedefinují [nález sp. zn. II. ÚS 3742/14 ze dne 8. 9. 2015 (N 163/78 SbNU 437), bod 16], kritéria pro určení obvyklého bydliště dítěte byla postupně vymezována až judikaturou. V kontextu nařízení Brusel II bis se touto otázkou zevrubné zabýval především Soudní dvůr Evropské unie, jenž dospěl k závěru, že obvyklé bydliště dítěte musí být stanoveno na základě všech konkrétních skutkových okolností v každém jednotlivém případě. Obvyklé bydliště dítěte se nachází tam, kde se v době předcházející mezinárodnímu únosu fakticky nacházel skutečný středobod jeho života (srov. rozsudek SDEU ve věci C-512/17 HR ze dne 28. 6. 2018, bod 42). Kromě fyzické přítomnosti dítěte na území určitého členského státu Evropské unie je třeba zohlednit i další faktory, které mohou nasvědčovat tomu, že tato přítomnost neměla pouze dočasnou či příležitostnou povahu a že dítě bylo v tomto státě integrováno v rámci sociálního a rodinného prostředí (rozsudek SDEU ve věci C-111/17 PPU OL ze dne 8. 6. 2017, body 42 až 43; rozsudek SDEU ve věci C-497/10 PPU Mercredi, citován výše, body 44 a 47 až 49; rozsudek SDEU ve věci C-523/07 A ze dne 2. 4. 2009, body 37 až 38), zejména trvání, pravidelnost, podmínky a důvody pobytu dítěte na území různých členských států, rodinné a sociální vazby dítěte v uvedených členských státech a případně místo a podmínky jeho školní docházky (rozsudek SDEU ve věci C-523/07 A, citován výše, bod 39). Taktéž lze přihlédnout k záměru rodičů usadit se s dítětem v určitém členském státě, je-li vyjádřen konkrétními kroky (rozsudek SDEU ve věci C-523/07 A, citován výše, bod 40; rozsudek SDEU ve věci C-376/14 PPU C ze dne 9. 10. 2014, bod 52). Naopak obvyklý pobyt dítěte na území určitého členského státu bez dalšího nezakládají a) předchozí dočasné pobyty rodiče a dítěte na území státu, ze kterého tento rodič pochází, kupříkladu v rámci dovolených nebo v období svátků, či b) skutečnost, že rodič pochází z určitého členského státu, z toho plynoucí kulturní vazby dítěte na tento stát a jeho vztahy s rodinnými příslušníky, již v tomto státě bydlí (rozsudek SDEU ve věci C-512/17 HR, citován výše).
38. Ústavní soud konstatuje, že obecné soudy shora uvedené faktory zohlednily dostatečným způsobem a jejich závěr, že obvyklé bydliště nezletilých se nacházelo v Itálii, je dostatečně podložen provedenými důkazy. V této souvislosti Ústavní soud poukazuje na zjištění obecných soudů, že nezletilí se narodili v Itálii, navštěvovali tam lékaře, byli tam očkováni, přes tři roky tam navštěvovali mateřskou školu, kam pravidelně přicházeli v osm hodin ráno a byli vyzvedáváni v šestnáct hodin odpoledne, a po dobu několika let pravidelně navštěvovali rozličné kroužky a volnočasové aktivity (tenisovou školu, jazykovou školu angličtiny, tréninky lyžování a fotbalu, hodiny hry na hudební nástroje apod.), které se v závislosti na jejich povaze konaly až s četností jednou týdně. Oba nezletilí následně začali ve školním roce 2018/2019 plnit v Itálii povinnou školní docházku, přičemž nezletilý byl v tomto školním roce ve škole nepřítomen toliko 4 dny a nezletilá 5 dnů. V Itálii měli plnit povinnou školní docházku i v následujícím školním roce; tomu ostatně nasvědčuje i (stěžovatelkou nerozporované) tvrzení, že dle dohody s otcem se měla s nezletilými vrátit z prázdninového pobytu v České republice nejpozději v pátek 6. 9. 2019, neboť v pondělí měl začít nový školní rok. V Itálii měli nezletilí rovněž rodinné příslušníky z otcovy strany, s nimiž se relativně pravidelně setkávali. Část z nich bydlela ve stejném bytovém domě, pročež jejich interakce s těmito rodinnými příslušníky byly poměrně časté. Dle provedených důkazů měli nezletilí ve škole i kroužcích řadu kamarádů. Pakliže obecné soudy dospěly k závěru, že před mezinárodním únosem nezletilých do České republiky se jejich středobod života nacházel v Itálii, kde byli dostatečně integrováni v rámci sociálního a rodinného prostředí, nelze jejich závěry považovat za svévolné, nepodložené, rozporné s provedenými důkazy nebo vadné z jakéhokoliv jiného ústavněprávně relevantního důvodu.
39. Na tomto závěru nemohla nic změnit ani skutečnost, že nezletilí měli bezpochyby vazby i na Českou republiku, měli zde příbuzné z matčiny strany, které často navštěvovali, a byli zde paralelně zapsáni k docházce do mateřské školy a následně do základní školy. Jak správně podotýkají obecné soudy v napadených rozsudcích, docházka nezletilých do české mateřské školy nevykazovala dostatečnou míru pravidelnosti (viz č. l. 32 soudního spisu) a jejich docházka do české základní školy ve školním roce 2018/2019 pak byla v zásadě nulová, neboť plnili povinnou školní docházku v zahraničí (viz č. l. 34 soudního spisu). Rovněž pobyty nezletilých v České republice v době přinejmenším jednoho roku před jejich mezinárodním únosem měly spíš dočasný a příležitostný charakter, na který poukazuje Soudní dvůr Evropské unie kupříkladu ve shora citovaném rozsudku ve věci C-512/17 HR. Pouze pro úplnost lze dodat, že stěžovatelka neprokázala a ostatně ani netvrdila, že otec nezletilých výslovně nebo konkludentně vyjádřil souhlas s tím, aby se obvyklé bydliště nezletilých nacházelo v České republice. Ústavní soud proto uzavírá, že obecné soudy neporušily základní právo stěžovatelky na respektování rodinného a soukromého života, když dospěly k závěru, že obvyklé bydliště nezletilých se nacházelo v Itálii, a na základě toho stěžovatelce nařídily, aby nezletilé do tohoto státu navrátila.
40. Dále Ústavní soud zkoumal, zda obecné soudy neporušily základní práva stěžovatelky, když na posuzovanou věc odmítly aplikovat některou z výjimek z povinnosti navrátit nezletilé do místa obvyklého bydliště dle nařízení Brusel II bis a Haagské úmluvy.
41. Stran závěru obecných soudů, že nejsou dány podmínky pro aplikaci výjimky z povinnosti navrátit nezletilé do místa obvyklého bydliště v Itálii dle čl. 13 písm. a) Haagské úmluvy ve spojení s čl. 2 odst. 11 nařízení Brusel II bis (nevykonávání práva péče o nezletilé jejich otcem), Ústavní soud uzavírá, že jej považuje za dostatečně důkazně podložený, pečlivě odůvodněný a nevybočující z ústavněprávních limitů. V této souvislosti Ústavní soud podotýká, že obecné soudy především zjistily, že otci nezletilých podle italského práva svědčilo právo péče o nezletilé. Na jedné straně pak nelze zpochybňovat, že stěžovatelka byla pro nezletilé již v Itálii primární vztahovou a pečující osobou, což bylo patrně dáno jednak pracovní vytížeností otce a jednak skutečností, že po faktickém rozpadu manželství o nezletilé pečovala především stěžovatelka. Na druhé straně však nelze přehlížet, že otec o nezletilé i přesto pečoval, často je dle provedených důkazů doprovázel při rozličných volnočasových aktivitách, vodil je do mateřské školy a vyzvedával je z ní apod. Ze spisového materiálu rovněž plyne, že i po faktickém rozpadu manželského vztahu se otec nezletilých přestěhoval do bytu, jenž se nacházel ve stejném bytovém domě jako byt, v němž žila stěžovatelka s nezletilými, a to právě za účelem zachování jeho blízkosti k nezletilým a možnosti podílet se na péči o ně. Nakonec Ústavní soud důrazně připomíná, že otázka, kdo z rodičů pečoval o nezletilé ve větší míře, jakým dílem se rodiče podíleli na péči a zda byla péče jednoho z rodičů vnímána druhým rodičem jako dostatečně kvalitní a angažovaná, je pro posouzení naplnění podmínek pro aplikaci výjimky podle čl. 13 písm. a) Haagské úmluvy ve spojení s čl. 2 odst. 11 nařízení Brusel II bis irelevantní.
42. Stran závěru obecných soudů, že nejsou dány ani podmínky pro aplikaci výjimky dle čl. 13 písm. b) Haagské úmluvy ve spojení s čl. 11 odst. 4 nařízení Brusel II bis (vážné nebezpečí, že návrat by dítě vystavil fyzické nebo duševní újmě nebo je jinak dostal do nesnesitelné situace), Ústavní soud uzavírá, že nijak nevybočuje z ústavněprávních limitů. Jelikož žádost o navrácení nezletilých nelze zamítnout, pokud soudy přijaly vhodná opatření (záruky) k zajištění jejich ochrany po navrácení, Ústavní soud se mohl zabývat toliko otázkou, jestli:
a) bylo s ohledem na skutkové okolnosti případu, základní práva nezletilých a jejich nejlepší zájem vůbec možné přijmout takové záruky, jež by byly s to zajistit jejich ochranu po návratu do místa obvyklého bydliště, a
b) zda byly takové záruky obecnými soudy přijaty.
43. Jak již bylo naznačeno, Ústavní soud se především musel zabývat tím, jestli s ohledem na specifické skutkové okolnosti případu a na nejlepší zájem nezletilých bylo možné přijmout vhodné záruky zajišťující jejich ochranu po návratu do místa obvyklého bydliště v Itálii. V tomto ohledu především zdůrazňuje, že je-li objektivně nemožné přijmout takové záruky, jež by byly s to zajistit ochranu nezletilých, jejich základních práv a nejlepšího zájmu po návratu do místa obvyklého bydliště, pak je obecný soud povinen žádost o navrácení zamítnout; je totiž pojmově vyloučeno, aby záruky, které nejsou s to zajistit ochranu základních práv nezletilých a jejich nejlepšího zájmu, mohly být považovány za "vhodné" ve smyslu čl. 11 odst. 4 nařízení Brusel II bis. Zrcadlovým odrazem této povinnosti je nicméně povinnost obecných soudů nařídit navrácení nezletilých do místa obvyklého bydliště, je-li objektivně možné takové záruky stanovit. Pouze tak lze dostát závazkům, které na sebe Česká republika převzala podle čl. 10 a 10a Ústavy, a nalézt rovnováhu mezi bezpodmínečnou povinností orgánů moci veřejné rozhodovat v souladu se základními právy a nejlepším zájmem nezletilých a povinností poskytnout náležitou ochranu základním právům obou rodičů na respektování rodinného a soukromého života (rozsudek velkého senátu ESLP ve věci Neulinger a Shuruk proti Švýcarsku, citován výše, § 135 až 140; rozsudek ESLP ve věci Sneersone a Kampanella proti Itálii, citován výše, § 85; rozsudek ESLP ve věci Mansour proti Slovensku, citován výše, § 55).
44. Stěžovatelka v této souvislosti v podstatě namítá, že bez ohledu na soudem stanovené záruky není z ústavního hlediska přípustné nařídit navrácení nezletilých do místa obvyklého bydliště v Itálii, neboť otec nezletilých zacházel s ní i s nezletilými špatně, páchal na nich domácí násilí, příp. jinou srovnatelnou trestnou činnost a nezletilí reagují na jakoukoliv zmínku o otci nebo Itálii extrémně negativně, a to až do té míry, že nezletilý se měl v době po vyhlášení napadeného rozsudku městského soudu pokusit o sebevraždu. V abstraktní rovině by tvrzení tak závažného charakteru mohla založit důvod pro zamítnutí žádosti o navrácení nezletilých do místa obvyklého bydliště podle čl. 11 odst. 4 nařízení Brusel II bis a čl. 13 písm. b) Haagské úmluvy. V rovině konkrétního případu je však nutno zkoumat, jestli stěžovatelka jakožto osoba nesoucí důkazní břemeno (viz návětí čl. 13 Haagské úmluvy) tato tvrzení prokázala, resp. jestli se mohly obecné soudy na základě zjištěných skutečností důvodně domnívat, že stěžovatelčina tvrzení mohou být pravdivým odrazem reality.
45. Co se týče tvrzení stěžovatelky, že otec nezletilých se vůči ní i nezletilým dopouštěl domácího násilí, trýznění, stalkingu apod., Ústavní soud se ztotožňuje s názorem obecných soudů i opatrovníka nezletilých, že tato tvrzení se v řízení před obecnými soudy neprokázala. Na jedné straně nelze dle Ústavního soudu brát stěžovatelčina tvrzení stran špatného zacházení na lehkou váhu a je nutno vzít v potaz, že prokazování domácího násilí a srovnatelné trestné činnosti je pro oběti notoricky obtížné. Na druhé straně ale nelze přehlédnout, že důkazy, jimiž se stěžovatelka snažila prokázat pravdivost svých tvrzení, nejsou - jak korektně uvedly obecné soudy v napadených rozhodnutích - příliš věrohodné a průkazné. Stěžovatelka v tomto kontextu poukazovala především na obsah trestních oznámení, jež podala na otce nezletilých v Itálii a v České republice v době těsně před a těsně po mezinárodním únosu nezletilých. Nicméně ze samotné skutečnosti, že stěžovatelka v době vyhroceného manželského konfliktu podala na otce nezletilých trestní oznámení, o jejichž dalším osudu není Ústavnímu soudu nic známo, nelze bez dalšího dovozovat pravdivost stěžovatelčiných tvrzení stran domácího násilí a jiného špatného zacházení. Dále stěžovatelka v tomto kontextu uváděla, že pravdivost jejích tvrzení o špatném zacházení ze strany otce nezletilých prokazují i vyjádření nezletilých, jež jsou zachycena v četných zprávách z nejrůznějších psychologických a psychiatrických vyšetření, jimž se nezletilí podrobili po jejich mezinárodním únosu do České republiky. K tomu Ústavní soud uvádí, že obecné soudy se obsahově identickou argumentací stěžovatelky velmi podrobně zabývaly v napadených rozhodnutích, přičemž po obsáhlém dokazování a pečlivém zhodnocení stěžovatelkou namítaných skutečností dospěly k závěru, že tvrzení o trýznění ze strany otce se u nezletilých začala objevovat až po jejich mezinárodním únosu do České republiky a postupem času se stávala přesnějšími, detailnějšími, barvitějšími, silnějšími a negativnějšími. Z toho, jak se tvrzení nezletilých o trýznění ze strany otce vyvíjela v čase, obecné soudy následně dovodily, že nesvědčí o pravdivosti stěžovatelčina tvrzení, že otec týral nezletilé i stěžovatelku, nýbrž o tom, že stěžovatelka s narůstající intenzitou přenáší na nezletilé své extrémně negativní postoje vůči manželovi (otci nezletilých), vtahuje je do manželského konfliktu, traumatizuje je a de facto je využívá k boji proti manželovi (otci nezletilých). Ústavní soud s ohledem na obsah spisového materiálu nemá důvod pochybovat o ústavní konformitě shora uvedených závěrů obecných soudů.
46. Pro dokreslení celkového obrazu o vývoji tvrzení, názorů a postojů nezletilých v čase Ústavní soud poukazuje na to, že ze záznamů z psychologické konzultace, které byly vyhotoveny v červenci 2019, tedy v době krátce před mezinárodním únosem, plyne, že nezletilí považovali za primární pečující a vztahovou osobu stěžovatelku a vnímali probíhající konflikt mezi rodiči, nicméně nejevili žádné zjevné známky traumatizace, nevymezovali se vysloveně negativně vůči otci a nezmiňovali žádné násilí otce vůči nim nebo stěžovatelce. Konkrétně nezletilý ve vztahu k otci uvedl, že si s ním "hrává málo, pokud jsou spolu, dívají se na tablet. Otec dle chlapce hodně pracuje, taky dělá závody s auty. Většinou jsou s mámou. Pokud jeli spolu na dovolenou, táta ,dělal auta´ a děti s matkou byli u moře"; nezletilá ve vztahu k otci uvedla, že "by byla ráda, kdyby s nimi byl táta, ale on většinou nemá čas a ,nebaví se, nehraje si´ s nimi. Ani v Itálii spolu s tátou nedělají výlety" (viz č. l. 42 soudního spisu). Ze záznamů z psychologické konzultace, které byly vyhotoveny dne 9. 9. 2019, tedy v době bezprostředně po mezinárodním únosu, vyplývá, že nezletilí začali mnohem intenzivněji vnímat narůstající konflikt mezi rodiči. Nezletilá se o otci nijak nezmiňovala, avšak nezletilý již tehdy začal uvádět, že "tatínek je bil, mámu také bil" (viz č. l. 44 soudního spisu). O měsíc později již i nezletilá začala popisovat, že "otec se špatně choval k matce, ubližoval jí a též bratrovi (,tahal za krk, za nohu, za ruku, lískal´)", a nezletilý začíná uvádět, že "otec se špatně choval k matce, ubližoval jí a též jemu a sestře," jakož i to, že "otec je ani mamku nemá rád, protože jim nedá najíst, nechce je vidět, chce s nimi utéct, chce je ukradnout" (viz č. l. 46 soudního spisu). Oba nezletilí pak začali postupem času uvádět čím dále tím podrobnější informace o tom, jak v době, kdy žili v Itálii, otec ubližoval jim i jejich matce. V květnu 2020 již nezletilí uváděli mimořádně detailní a barvité informace o tom, jakým způsobem je měl otec v Itálii týrat. Nezletilá dle zprávy z psychologického vyšetření v té době začala uvádět, že "otec byl na maminku, ji i bratra zlý, všechny dirigoval, ubližoval jim; že mamince přirazil ruku a nohu do auta, též jí autem přejel nohu, hodně na ni křičel, maminka se toho bála, oni u toho s bratrem byli. (Nezletilého - pozn.) i ji bil, když chtěli jít za maminkou, jí hodně tahal za vlasy, za ucho, za ruku, nedával jim někdy najíst, při koupání používal studenou vodu, málem zmrzli, jednou taky skoro vařící...". Nezletilý dle zprávy z psychologického vyšetření z téhož dne uváděl, že "otec jej docela často, když chtěl jít za maminkou, bil, bouchal jej do hlavy, tloukl jej rukou, všem chtěl jen rozkazovat (...). (Nezletilý - pozn.) též mluví o tom, že k jídlu dostávali několikrát denně jen jogurt, když nechtěl jíst avokádo, nedostal najíst vůbec. Dále chlapec mluví o tom, že mamince přirazil táta nohu do dveří auta, taky jí autem přejel nohu, hodně na ni křičel, maminka se ho bála, nechtěla s ním být, ale on za ní chodil, sledoval ji. Když chtěli jít za maminkou, tak jeho bil, ale (nezletilou - pozn.) hlavně tahal za vlasy nebo za ruku, taky jí bil. Taky mu, i když nechtěl, asi dvakrát dával klystýr - bylo to moc nepříjemné, bolelo ho to, neměl žádné potíže (zácpu)". V červnu 2020 se pak měl nezletilý dle lékařské zprávy MUDr. Jitky Michlové pokusit o sebevraždu, neboť to, co s otcem prožili, "bylo prý tak bolestivé, že by raději skočil z balkonu, než se vrátil zpět k otci do Itálie".
47. K posledně jmenované lékařské zprávě lékařky z oboru psychiatrie pro děti a dorost MUDr. Jitky Michlové (dále jen "lékařka") však Ústavní soud poznamenává, že bere v úvahu pochybnosti obecných soudů o věrohodnosti této zprávy, vztažené i ke zprávám dalším. Není rozlišeno, co jsou tvrzení stěžovatelky a co jsou tvrzení nezletilého či nezletilé, zprávy neobsahují řádné vysvětlení závěrů a doporučení lékařky. Jde o krátká tvrzení stran nutnosti zabránit jakémukoliv kontaktu nezletilých s otcem, nutnosti zabránit jejich návratu do Itálie, stran nemožnosti nezletilých zúčastnit se na jednání u soudu z důvodu jejich nevyhovujícího psychického stavu, předepsání "kapiček na náladu" nezletilým (aniž by bylo vysvětleno či obecnými soudy zjištěno, co pod tímto pojmem lékařka myslela). Závažné psychické problémy nezletilých nejsou v lékařských zprávách řádně popsány - v čem spočívají, jakým způsobem je lékařka diagnostikovala a jak je hodlá léčit. Ústavní soud nemohl přehlédnout ani to, že orgán sociálně-právní ochrany dětí (opatrovník nezletilých v řízení před obecnými soudy) se opakovaně pokoušel navázat kontakt s lékařkou, avšak podle obsahu spisu marně (srov. č. l. 503, 595 soudního spisu).
48. K námitce, že nezletilý se měl pokusit o sebevraždu, Ústavní soud uvádí, že se jedná o námitku mimořádně závažného charakteru. V obecné rovně je tato námitka způsobilá založit důvody pro zamítnutí žádosti o navrácení dítěte do místa obvyklého bydliště podle čl. 11 odst. 4 nařízení Brusel II bis ve spojení s čl. 13 písm. b) Haagské úmluvy; významné je přitom pouze to, zda existují důvodné a objektivní obavy, že dotčené dítě by si v reakci na nařízení návratu do místa obvyklého bydliště mohlo sáhnout na život nebo vážně ublížit, nikoli již to, kdo nebo co je původcem tohoto špatného psychického stavu dítěte (pouze na okraj Ústavní soud poznamenává, že v určitých případech by tato otázka mohla mít význam z hlediska trestního práva). Z důvodu nutnosti poskytnout ochranu základním právům a nejlepšímu zájmu dotčeného dítěte [viz nález sp. zn. IV. ÚS 950/19 ze dne 14. 4. 2020 (N 70/99 SbNU 362), body 52 a 53, především závěry vztahující se k první kategorii tam vyjmenovaných řízení, u nichž musí rozhodující orgán prakticky vždy považovat nejlepší zájem dítěte za rozhodující kritérium] bylo tudíž povinností obecných soudů, aby námitky podobného charakteru vždy důkladně zvážily a objasnily, proč je považují za důvodné nebo naopak za účelové.
49. V tomto ohledu je však nutno dodat, že Ústavní soud, sledující svou doktrínu subsidiarity a minimalizace zásahů do rozhodování orgánů veřejné moci, není zásadně oprávněn v rámci svého přezkumu nepřímo zasahovat do důkazního řízení před obecnými soudy, tím méně pak hodnotit jeho výsledky [nález ze dne 1. 2. 1994 sp. zn. III. ÚS 23/93 (N 5/1 SbNU 41) a shodně celá řada dalších]. Je tak limitován i ve svých právních závěrech. Musí ovšem konstatovat, že ani orgány sociálně-právní ochrany dětí, ani obecné soudy nemohou postupovat, i v zájmu respektu k osobnostním právům zúčastněných, jinak než v rámci zákona a jeho výkladu. Nejen soud prvního stupně, ale zejména odvolací soud provedl ve věci mimořádně rozsáhlé dokazování, zaměřené na skutečnosti umožňující posoudit nejlepší zájem dětí i v aspektu jejich psychického stavu. Svá zjištění posléze doplnil ve vyjádření podaném Ústavnímu soudu. Celkově je však třeba obzvláště zdůraznit, že i při veškerém zohlednění relevantních faktů a akcentu na principy úpravy základních práv nemohou orgány veřejné moci nahradit to nejpodstatnější - a tím je součinnost a vzájemné pochopení obou rodičů, jejichž motivem a hlavním cílem musí být nejlepší zájmy dětí a vzájemné soužití v rodině. Tyto postuláty opakuje Ústavní soud přímo i implicite v celém tomto nálezu.
50. Se zřetelem na shora řečené Ústavní soud uzavírá, že skutkové okolnosti případu prima facie nevylučovaly možnost přijetí vhodných opatření (záruk) zajišťujících ochranu nezletilých, jejich základních práv a nejlepšího zájmu po navrácení do místa obvyklého bydliště v Itálii ve smyslu čl. 11 odst. 4 nařízení Brusel II bis ve spojení s čl. 13 písm. b) Haagské úmluvy. Tento závěr je dán jednak tím, že v řízení před obecnými soudy nebylo prokázáno, že by nezletilým ze strany otce hrozilo jakékoliv hmatatelné nebezpečí, a jednak tím, že setrvávání v aktuálních rodinných, vztahových, výchovných a sociálních poměrech, jak se vyvinuly po mezinárodním únosu nezletilých do České republiky, lze jen stěží označit za souladné s jejich nejlepším zájmem. Ostatně i z četných zpráv z psychologických a psychiatrických vyšetření nezletilých, na které stěžovatelka v ústavní stížnosti poukazuje, plyne, že v průběhu pobytu nezletilých na území České republiky došlo k jejich psychické destabilizaci, traumatizaci, odcizení od jednoho z rodičů (otce), zpřetrhání sociálních a rodinných vazeb, vzniku tendencí k reinterpretaci vlastní minulosti nezletilými a jejich extrémnímu vtažení do boje mezi rodiči. Tyto zprávy pak s varující podrobností dokumentují to, že z dětí, jež sice původně byly zasaženy konfliktem rodičů, avšak projevovaly se vesměs vyrovnaně, komunikativně a spontánně (viz č. l. 43 soudního spisu), se po postupem času staly děti, jež jsou silně traumatizovány, nejsou s to vyrovnat se se situací, pociťují bezmoc, strach a ohrožení, projevují se negativně, nejsou schopné spontánně komunikovat a odmítají vše, co se spojeno s jejich otcem nebo Itálií (viz č. l. 458 až 469 a č. l. 542 až 544 soudního spisu). Prostředí, podmínky a atmosféra, v nichž nezletilí v současnosti vyrůstají, jim dle mínění Ústavního soudu neposkytují podmínky pro harmonický a zdravý rozvoj. S ohledem na to, že k tomuto negativnímu vývoji došlo z nezanedbatelné části v důsledku jednání stěžovatelky, Ústavní soud uzavírá, že je v nejlepším zájmu nezletilých, aby se navrátily do jejich místa obvyklého bydliště v Itálii, aby se jejich poměry ustálily, aby došlo k obnovení zpřetrhaných rodinných a sociálních vazeb a zejména aby je jejich rodiče přestaly zneužívat jako lehce ovlivnitelný nástroj vzájemného boje, jenž dokáže toho druhého zasáhnout na jednom z nejcitlivějších míst. Pouze tehdy, když rodiče přestanou svým vlastním jednáním poškozovat nezletilé a narušovat jejich zdravý vývoj a psychiku, o jejichž ochranu se teď přou před Ústavním soudem, lze očekávat, že se stav nezletilých zlepší.
51. Ústavní soud se zabýval též navazující otázkou, zda záruky bezpečného návratu nezletilých do Itálie, které stanovil krajský soud v napadeném rozsudku, lze považovat za "vhodné" ve smyslu čl. 11 odst. 4 nařízení Brusel II bis ve spojení s čl. 13 písm. b) Haagské úmluvy, resp. za souladné se základními právy nezletilých a jejich nejlepším zájmem. V zájmu přehlednosti Ústavní soud připomíná, že krajský soud podmínil návrat nezletilých a) povinností otce nezletilých složit na účet stěžovatelky částku 15 000 eur, jež měla sloužit k zajištění samostatného bydlení pro stěžovatelku a nezletilé v místě obvyklého bydliště či jeho okolí do 30 km a pro zajištění nákladů na nezbytnou výživu a potřeby nezletilých do rozhodnutí opatrovnického soudu v Itálii, b) povinností nepokračovat v úkonech trestního řízení proti stěžovatelce pro trestný čin únosu nezletilých z území Itálie, a je-li to možné, vzít návrh na zahájení řízení zpět, a c) zdržet se odejmutí nezletilých z faktické péče stěžovatelky s výjimkou soudem stanoveného styku. Nutnost přijetí těchto záruk bezpečného návratu odůvodnil krajský soud tím, že s ohledem na faktický rozpad manželství, vyostřený konflikt mezi rodiči nezletilých a tvrzení stěžovatelky o domácím násilí je nezbytné, aby stanovené záruky garantovaly stěžovatelce co největší míru volnosti a nezávislost na otci nezletilých, v největší možné míře eliminovaly prostor pro konflikt mezi rodiči a zabezpečily nezletilým důstojné životní podmínky, jež budou reflektovat životní úroveň a sociální status jejich rodičů, zejména otce. Krajský soud ve svých úvahách rovněž reflektoval skutečnost, že nezletilí jsou na stěžovatelku v současnosti silně citově navázáni, pročež je vhodné, aby zůstali v její péči i po návratu do Itálie.
52. Takto nastavené záruky bezpečného návratu nezletilých považuje Ústavní soud za přiměřené, vyvážené, zohledňující obavy stěžovatelky, odrážející potřeby nezletilých a respektující jejich základní práva a nejlepší zájem. Zajišťují totiž, že nezletilí se budou moct vrátit do místa obvyklého bydliště, aniž by byli náhle odtrženi od stěžovatelky jakožto primární pečující osoby a byli zbytečně stresováni neustálou přítomností či blízkostí otce, obavami stěžovatelky o jejich budoucnost (včetně obav o finanční zajištění rodiny) a znovu narůstajícími konflikty mezi rodiči (kupříkladu z důvodu neshod stran kvality zajištěného bydlení pro nezletilé a stěžovatelku). Naopak stanovené záruky poskytují dostatečný prostor pro to, aby se nezletilí postupně přizpůsobili změně situace a kontrolovaným, metodickým způsobem znovu vybudovali zdravý vztah k oběma rodičům. Ústavní soud však znovu důrazně připomíná, že úspěšnost jakýchkoliv záruk bezpečného návratu je podmíněna ochotou rodičů přičinit se o to, aby jejich děti zbytečně netrpěly; pakliže tato ochota na straně rodičů chybí, ani ty nejvhodnější, nejpřiměřenější a nejvelkorysejší záruky bezpečného návratu nezajistí nezletilým možnost harmonického psychického a fyzického rozvoje. Lze proto pouze apelovat na rodiče nezletilých (v současnosti především na stěžovatelku, jež je má ve faktické péči), aby i oni sami začali jednat v souladu s nejlepším zájmem nezletilých.
53. K námitce stěžovatelky, že otec nezletilých nesplnil záruky bezpečného návratu, jež stanovil krajský soud v napadeném rozsudku, Ústavní soud podotýká, že posouzení této otázky bude teprve předmětem vykonávacího řízení. Ústavní soud proto není oprávněn nahrazovat činnost obecných soudů a vyjadřovat se k otázkám, jež tyto soudy zatím neměly možnost posoudit. Ústavní soud toliko stručně podotýká, že v listopadu 2020 založil otec nezletilých prostřednictvím své právní zástupkyně do soudního spisu listiny, které mají prokazovat splnění soudem stanovených záruk bezpečného návratu (viz č. l. 635 a násl. soudního spisu).
54. Pro úplnost Ústavní soud dodává, že v rámci řízení o nyní posuzované ústavní stížnosti zkoumal také to, jestli obecné soudy v průběhu návratového řízení respektovaly procesní práva stěžovatelky a principy spravedlivého procesu. Po důsledném přezkoumání obsahu soudního spisu a napadených rozhodnutí Ústavní soud konstatuje, že obecné soudy poskytly stěžovatelce široký prostor pro uplatnění jejích procesních práv, vznášení tvrzení, předkládání důkazů a vyjádření se k tvrzením a důkazům předloženým dalšími účastníky řízení, přičemž stěžovatelka tento prostor takřka bezezbytku využila. Pakliže stěžovatelka spatřuje porušení svého základního práva na spravedlivý proces v tom, že jí nebylo soudem umožněno klást otázky přímo otci nezletilých, Ústavní soud má za to, že i kdyby se mělo jednat o pochybení obecných soudů v rovině podústavního práva, tak toto pochybení by samo o sobě nemohlo založit protiústavnost napadených rozhodnutí. Nakonec Ústavní soud konstatuje, že napadená rozhodnutí městského a krajského soudu jsou odůvodněna řádným, podrobným, pečlivým, srozumitelným a logickým způsobem a náležitě se věnují vymezení nejlepšího zájmu nezletilých a hledání rovnováhy mezi zájmy a základními právy nezletilých na straně jedné a jejich rodičů na straně druhé. Obecné soudy tudíž neporušily právo stěžovatelky na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy a čl. 36 odst. 1 Listiny.
VI. Závěr
55. Ústavní soud uzavírá, že napadená rozhodnutí nepovažuje za protiústavní a rozporná se základními právy stěžovatelky, zejména s jejím právem na respektování rodinného a soukromého života dle čl. 8 odst. 1 Úmluvy a čl. 10 odst. 2 Listiny, právem na péči o nezletilé a jejich výchovu dle čl. 32 odst. 4 Listiny a právem na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny. Ústavní soud se rovněž neztotožnil s názorem stěžovatelky, že napadená rozhodnutí jsou v rozporu s nejlepším zájmem nezletilých ve smyslu čl. 3 Úmluvy o právech dítěte. Ústavní stížnost proto zamítl jako nedůvodný návrh podle § 82 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. Ústavní soud takto rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení, neboť od něho nebylo možné očekávat další objasnění věci (§ 44 zákona o Ústavním soudu).