Nález
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Ludvíka Davida (soudce zpravodaj), soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce Davida Uhlíře ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky M. P., právně zastoupené JUDr. Pavlem Pechancem, Ph.D., advokátem, se sídlem Masarykova 175, Luhačovice, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 20. 10. 2020 č. j. 20 Co 188/2020-627 a rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 19. 5. 2020 č. j. 125 Nc 2501/2020-279, spojené s návrhem na odložení vykonatelnosti napadeného rozhodnutí, za účasti 1) Krajského soudu v Brně a 2) Městského soudu v Brně jako účastníků řízení a 1) nezletilé Ch. B., 2) nezletilého W. B., obou zastoupených opatrovníkem - Úřadem pro mezinárodněprávní ochranu dětí, sídlem Šilingrovo náměstí 3, Brno, a 3) A. F. B., zastoupeného JUDr. Kateřinou Sekaninovou, advokátkou, se sídlem Jezuitská 13, Brno, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se zamítá.
Odůvodnění
1. Ústavnímu soudu byl doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu § 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví citovaného rozsudku Krajského soudu v Brně (dále jen "krajský soud") a Městského soudu v Brně (dále jen "městský soud"), neboť má za to, že jsou v rozporu s jejími právy dle čl. 10 odst. 2, čl. 32 odst. 1, čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 odst. 1 a čl. 8 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále též jen "Úmluva"), čl. 5 Protokolu č. 7 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod, čl. 10 Mezinárodního paktu o hospodářských, sociálních a kulturních právech, čl. 90, čl. 95 odst. 1 a čl. 96 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), čl. 2 odst. 2, čl. 3, čl. 6 odst. 2, čl. 9 odst. 1 a 2, čl. 16, 19 a čl. 29 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte a nakonec čl. 3, 12 a 13 Úmluvy o občanskoprávních aspektech mezinárodních únosů dětí, publikované jako sdělení Ministerstva zahraničních věcí č. 34/1998 Sb., o sjednání Úmluvy o občanskoprávních aspektech mezinárodních únosů dětí (dále jen "Haagská úmluva"). S ústavní stížností stěžovatelka spojila návrh na odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí a návrh na jmenování opatrovníka nezletilé vedlejší účastnici 1) a nezletilému vedlejšímu účastníkovi 2), jichž se napadená rozhodnutí obecných soudů týkají.
2. Ústavní soud usnesením ze dne 11. 12. 2020 sp. zn. II. ÚS 3345/20 (rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz) rozhodl, že nezletilým vedlejším účastníkům 1) a 2) se opatrovníkem pro zastupování v řízení o ústavní stížnosti ustanovuje Úřad pro mezinárodněprávní ochranu dětí (výrok I) a vykonatelnost napadených rozhodnutí se odkládá do rozhodnutí Ústavního soudu o nyní projednávané ústavní stížnosti (výrok II).
I. Rekapitulace skutkového stavu a obsahu napadených rozhodnutí
3. K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal spis obecných soudů. Jelikož jsou skutkové okolnosti případu, obsah napadených rozhodnutí a průběh řízení, které předcházelo jejich vydání, účastníkům důvěrně známy, Ústavní soud nepovažuje za účelné podrobně je rekapitulovat. Pro posouzení ústavní stížnosti postačí uvést následující. Stěžovatelka, státní občanka České republiky, (dále též "matka") a A. B., státní občan Italské republiky. (dále jen "otec") jsou od roku 2008 manželi. Z manželství se zrodily dvě děti, nezletilá Ch. B. (dále jen "nezletilá") a nezletilý W. B. (dále jen "nezletilý"), jež jsou momentálně ve věku devíti let a jsou státními občany Italské republiky a České republiky. Nezletilé děti se narodily v Itálii, kde žily od narození, avšak rodinu a zázemí měly i v České republice.
4. Stěžovatelka a nezletilé děti odjely z Itálie do České republiky se svolením otce v polovině srpna 2019, přičemž bylo dohodnuto, že se vrátí nejpozději přede dnem 7. 9. 2019. K návratu stěžovatelky a nezletilých do Itálie nicméně doposud nedošlo. Otec nezletilých dne 7. 2. 2020 podal návrh na zahájení řízení o navrácení nezletilých dětí do místa jejich obvyklého bydliště v Itálii dle § 478 a násl. zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, neboť měl za to, že ze strany matky došlo k mezinárodnímu únosu dětí, resp. k jejich protiprávnímu zadržení ve smyslu Haagské úmluvy ve spojení s nařízením Rady (ES) č. 2201/2003 ze dne 27. listopadu 2003 o příslušnosti a uznávání a výkonu rozhodnutí ve věcech manželských a ve věcech rodičovské zodpovědnosti a o zrušení nařízení (ES) č. 1347/2000 (dále jen "nařízení Brusel II bis" nebo "nařízení").
5. Městský soud ústavní stížností napadeným rozsudkem nařídil, aby stěžovatelka navrátila nezletilé do místa jejich obvyklého bydliště v Itálii, a to do 30 dnů od doručení tohoto rozsudku (výrok I). V případě, že stěžovatelka nezletilou a nezletilého do místa jejich obvyklého bydliště v Itálii ve stanovené době nenavrátí, je dle rozsudku městského soudu otec oprávněn po uplynutí stanovené lhůty nezletilé děti převzít za účelem jejich navrácení do místa jejich obvyklého bydliště (výrok II). Navrácení nezletilých podmínil splněním určitých záruk ze strany otce, jmenovitě 1. povinností zajistit stěžovatelce a nezletilým samostatné bydlení v místě jejich obvyklého bydliště nebo v okolí 20 km v zařízeném bytě o velikosti minimálně 3+1 a hradit náklady spojené s tímto bydlením do doby, než bude italským soudem rozhodnuto o úpravě rodičovské odpovědnosti k nezletilým, a 2. povinností zdržet se odejmutí nezletilých z faktické péče stěžovatelky, vyjma dohodnutého styku s nezletilými (výrok III). Nakonec rozhodl o nákladech řízení (výrok IV).
6. Krajský soud ústavní stížností napadeným rozsudkem rozhodl, že rozsudek soudu prvního stupně se ve výrocích I, II a IV potvrzuje (výrok I). Ve výroku III rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že navrácení nezletilých se podmiňuje splněním určitých záruk ze strany otce, jmenovitě 1. povinností složit na účet stěžovatelky pro zajištění samostatného bydlení v místě obvyklého bydliště nebo v okolí 30 km a pro zajištění nákladů na nezbytnou výživu a potřeby nezletilých dětí částku 15 000 eur, 2. povinností nepokračovat v úkonech trestního řízení vedeného vůči stěžovatelce pro trestný čin únosu nezletilých dětí z území Itálie, a je-li to možné, vzít návrh na zahájení řízení zpět, a 3. povinností zdržet se odejmutí nezletilých z faktické péče stěžovatelky s výjimkou stanoveného styku (výrok II). Dále rozhodl o nákladech řízení (výrok III). Odvolací soud za účelem náležitého posouzení věci nařídil dvě celodenní jednání a zčásti zopakoval, zčásti doplnil dokazování, v rámci něhož provedl celou řadu důkazů - zejm. požádal Úřad pro mezinárodněprávní ochranu dětí (dále též "ÚMPOD") o provedení pohovoru s nezletilými dětmi za účelem posouzení jejich aktuální situace a zjištění, jak ji děti prožívají a hodnotí. Na základě provedených důkazů dospěl odvolací soud k závěru, že ač nezletilé děti trávily nezanedbatelné množství času v České republice, jejich obvyklé bydliště se bez jakýchkoliv pochybností nacházelo v Itálii. Pakliže se stěžovatelka s nezletilými odmítla vrátit do místa jejich obvyklého bydliště, byť otec k tomu nedal souhlas, došlo k tzv. mezinárodnímu únosu. V návaznosti na uvedené zjištění krajský soud zkoumal, zda není dána některá z výjimek, dle nichž může soud rozhodnout o nenavrácení dětí do místa obvyklého bydliště, a to zejm. z důvodu uvedeného v čl. 13 písm. b) Haagské úmluvy (existence vážného nebezpečí, že by návrat vystavil dítě fyzické nebo duševní újmě nebo je jinak dostal do nesnesitelné situace). Po zhodnocení provedených důkazů dospěl krajský soud k závěru, že nejsou dány podmínky pro odmítnutí navrácení nezletilých do místa jejich obvyklého bydliště. Krajský soud konstatoval, že soud prvního stupně nepochybil, dospěl-li k závěru, že "výluky v aplikaci (Haagské - pozn.) úmluvy dány nejsou, když matka toliko vytváří konflikty k dosažení svého cíle vyloučit otce z péče o děti a tohoto dětem zcela zprotivit". V zájmu zajištění bezproblémového návratu dětí a stěžovatelky do Itálie (soft landing) přistoupil krajský soud k úpravě záruk bezpečného návratu.
II. Obsah ústavní stížnosti
7. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá porušení celé řady (základních) práv a (ústavních) principů. Za prvé, namítá, že obecné soudy chybně posoudily otázku obvyklého bydliště nezletilých. Má za to, že z provedených důkazů jasně plyne, že nezletilé děti měly své obvyklé bydliště v České republice. Za druhé, stěžovatelka uvádí, že otec o nezletilé před odjezdem do České republiky nijak nepečoval. Tuto skutečnost dokládá tvrzením, že otec za nezletilými po září 2019 nepřijel a neposlal jim dárky k narozeninám a Vánocům. Za třetí, namítá, že obecné soudy náležitě nezohlednily tvrzené špatné zacházení, sledování a kontrolování (vč. kontrolování nakládání stěžovatelky s financemi, neboť tato v Itálii nepracovala a byla plně finančně závislá na svém manželovi) ze strany otce nezletilých, jakož i jeho tvrzený nezájem o děti, autoritářské sklony, chybějící zázemí a emocionální vazby dětí v Itálii a silně negativní psychologickou reakci nezletilých na cokoliv, co se týká otce nebo Itálie. Stěžovatelka v této souvislosti uvádí, že psychologické problémy nezletilých dětí se začaly stupňovat po vydání ústavní stížností napadeného rozsudku prvostupňového soudu, a to až do té míry, že nezletilý se měl při pomyšlení na návrat do Itálie pokusit o sebevraždu. Děti mají dle stěžovatelkou zadaných a pořízených psychologických posudků trpět syndromem týraného, zneužívaného a zanedbávaného dítěte (syndrom CAN). Za čtvrté, dle stěžovatelky obecné soudy nepřikládaly dostatečnou váhu tomu, že nezletilé děti si v České republice zvykly, od září 2019 zde chodí do školy, mají zde kamarády a milující rodinu, líbí se jim tu a cokoliv italské kategoricky odmítají. Pokud by obecné soudy těmto skutečnostem přikládaly náležitou váhu, musely by dospět k závěru, že je dána alespoň jedna z výjimek z povinnosti navrátit nezletilé děti do místa jejich obvyklého bydliště. Za páté, stěžovatelka je přesvědčena, že obecné soudy náležitě nevzaly v potaz nejlepší zájem nezletilých, jenž lze shledávat v tom, aby zůstaly s ní v České republice. Za šesté, stěžovatelka má za to, že otec nezletilých nedoložil splnění soudem uložených záruk, resp. je nesplnil a nelze ani očekávat, že tak učiní.
8. Jak již bylo shora uvedeno, stěžovatelka spojila s ústavní stížností návrh na odklad vykonatelnosti napadených rozsudků obecných soudů (§ 79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu) a návrh na ustanovení opatrovníka nezletilým dětem pro účely řízení o ústavní stížnosti.
III. Vyjádření účastníků a vedlejších účastníků řízení a replika stěžovatelky
9. Městský soud ve svém vyjádření v plném rozsahu odkázal na odůvodnění napadených rozhodnutí městského a krajského soudu.
10. Krajský soud ve svém vyjádření za prvé podotýká, že již prvostupňový soud provedl ve věci rozsáhlé dokazování, které bylo v souladu s principem úplné apelace následně doplněno i odvolacím soudem. Za tímto účelem nařídil dvě řádná jednání. Za druhé, podotýká, že z provedeného dokazování jasně vyplynulo, že obvyklé bydliště nezletilých se nacházelo v Itálii. Ostatně z vyjádření stěžovatelky v průběhu řízení lze dovodit, že si toho je a vždy byla plně vědoma. Za třetí, spolehlivě bylo prokázáno i to, že otci svědčilo právo péče o nezletilé a toto právo vykonával. Za čtvrté, poukazuje na to, že se soudy obou instancí podrobně zabývaly možností aplikace výjimek (výluk) z povinnosti navrátit nezletilé do místa obvyklého bydliště. K tomu uvádí, že s ohledem na okolnosti případu se lze domnívat, že špatný psychický stav nezletilých je zapříčiněn dlouhodobě negativním postojem stěžovatelky k otci, naváděním dětí proti němu a jejich umělou traumatizací. Navíc krajský soud zjistil, že nezletilým dětem nebylo diagnostikováno žádné psychické onemocnění vyplývající z mezinárodní klasifikace nemocí. Pakliže nezletilí vyčerpali své obranné mechanismy před extrémně vyhroceným manželským konfliktem rodičů a dostali se do nevyhovujícího psychického stavu, lze to připisovat na vrub pouze stěžovatelce a jejímu jednání po přemístění nezletilých do České republiky. Za páté, podotýká, že stěžovatelka byla na základě rozsudku krajského soudu zabezpečena komfortními a nadstandardními zárukami bezpečného návratu. Poukazuje-li v ústavní stížnosti na jedinou výseč z těchto záruk - závazek otce nepokračovat v úkonech trestního řízení vedeného vůči stěžovatelce z důvodu mezinárodního únosu nezletilých, pak si z nich vybrala pouze tu část, která nebyla v rámci evropského jednotného justičního prostoru zatím uspokojivě vyřešena. Za šesté, krajskému soudu není známo, z jakých důvodů označuje stěžovatelka opatrovníka nezletilých v řízení před obecnými soudy za podjatého a nekompetentního, neboť soud má naopak za to, že opatrovnictví bylo vykonáváno s nejvyšší mírou pečlivosti a odbornosti.
11. Úřad pro mezinárodněprávní ochranu dětí jakožto opatrovník nezletilých se v první řadě vyjádřil k otázce místa jejich obvyklého bydliště. Má za to, že soudy dospěly k přesvědčivému a důkazy podloženému závěru, že obvyklé bydliště nezletilých se nacházelo v Itálii. Byť měly nezletilé děti jisté vazby i na Českou republiku, fakticita jejich převažujícího pobytu a centra jejich zájmů nejméně po dobu posledního roku před přemístěním jasně svědčí pro obvyklé bydliště v Itálii. V druhé řadě se opatrovník podrobně vyjádřil k posouzení toho, zda je dána některá z výjimek (výluk) z povinnosti navrátit nezletilé do místa obvyklého bydliště. Stran stěžovatelčiny námitky, že otec nevykonával právo péče o nezletilé, uvádí, že toto tvrzení je v ostrém rozporu s provedenými důkazy. Stran stěžovatelčiny námitky, že obecné soudy se nedostatečně vypořádaly s tím, že návrat do Itálie by nezletilé vystavil fyzické nebo dušení újmě nebo je dostal do jiné nesnesitelné situace, opatrovník podotýká, že touto námitkou se soudy podrobně zabývaly a dospěly k přesvědčivému názoru, že aplikace této výluky není namístě. Připomíná, že v době bezprostředně po mezinárodním únosu byly nezletilé děti sice zasaženy konfliktem mezi rodiči, avšak jejich stav byl poměrně uspokojivý, k situaci se vyjadřovaly objektivně a nevymezovaly se zcela negativně k návratu do Itálie. V průběhu jejich pobytu v České republice však došlo k prudké eskalaci jejich odporu vůči otci a všemu, co je s ním spojené. Při pohovoru s psychologem ÚMPOD v září 2020 se nezletilé děti nebyly s to vyjadřovat spontánně a pouze uváděly, že nechtějí do Itálie, ačkoli jim ještě nebyla položena otázka nebo se otázka týkala něčeho zcela odlišného. Rovněž vyjádření nezletilých stran údajného špatného zacházení otce s matkou se objevila až později. Bez snahy zlehčovat tvrzení stěžovatelky o nevhodném chování otce nelze přehlédnout, že nebylo prokázáno, že děti se negativně vymezovaly vůči otci již v průběhu pobytu v Itálii, a rovněž nebylo prokázáno, že otec páchal na stěžovatelce nebo nezletilých trestnou činnost (např. domácího násilí) nebo se dopouštěl jiného silně závadného jednání. Naopak destabilizaci psychiky nezletilých a jejich odpor vůči otci lze přisoudit spíš jejich extrémnímu vztažení do rodičovského konfliktu, omezování jejich kontaktu s otcem a jejich ovlivnění negativními postoji matky. Ve třetí řadě ÚMPOD uvádí, že napadená rozhodnutí považuje za řádně odůvodněná, vnitřně souladná a nikoli formalistická. Ve čtvrté řadě opatrovník k námitce stěžovatelky, že obecné soudy nezajistily participační práva nezletilých a neprovedly s nimi pohovor, uvádí, že z jeho účasti na soudních jednáních (tehdy pouze v roli veřejnosti, nikoli opatrovníka) mu je známo, že stěžovatelka nevyhověla výzvě odvolacího soudu, aby zajistila účast nezletilých na jednání za účelem pohovoru. To jí ostatně bylo soudem vytýkáno. Pohovor s nezletilými proto musel být proveden na žádost odvolacího soudu psychologem ÚMPOD. Zpráva z tohoto pohovoru byla následně postoupena soudu i oběma zbylým účastníkům řízení. Opatrovník má za to, že názor nezletilých byl zjištěn dostatečně. V páté řadě ÚMPOD podotýká, že se pokusil informovat nezletilé o probíhajícím řízení před Ústavním soudem prostřednictvím informačního dopisu, avšak neví, jak s ním stěžovatelka naložila. Na základě předchozích zkušeností s marnými pokusy orgánu sociálně-právní ochrany dětí (opatrovník v řízení před obecnými soudy) informovat nezletilé o probíhajícím soudním řízení osobně či dopisem má nicméně za to, že jeho snaha nebyla úspěšná. S ohledem na výše řečené navrhuje, aby Ústavní soud ústavní stížnost odmítl pro zjevnou neopodstatněnost.
12. Otec nezletilých jako vedlejší účastník byl vyzván k vyjádření ve stanovené lhůtě. Právní zástupkyně otce tři dni po uplynutí této lhůty informovala Ústavní soud, že zdravotní důvody jí znemožnily seznámit se s podklady a vyjádřit se k ústavní stížnosti dříve, pročež požádala o prominutí zmeškání lhůty a její prodloužení do dne 29. 1. 2021. Jelikož v období mezi dnem uplynutí lhůty a dnem doručení žádosti o prominutí jejího zmeškání Ústavní soud již učinil navazující procesní úkony, zejm. zaslal obdržená vyjádření stěžovatelce k replice, a jelikož dodatečné prodlužování lhůt k vyjádření a potažmo opakované zasílání těchto vyjádření k replice by vedlo k nežádoucímu prodlužování řízení o ústavní stížnosti na úkor zájmů nezletilých, Ústavní soud žádosti o prominutí zmeškání lhůty a žádosti o prodloužení lhůty k vyjádření do dne 29. 1. 2021 nevyhověl. K vyjádření otce proto nepřihlížel.
13. Vyjádření účastníků řízení a vedlejších účastníků řízení byla zaslána stěžovatelce k replice; vyjádření otce stěžovatelce zasláno nebylo, neboť z výše uvedených důvodů k němu Ústavní soud nepřihlížel. Co se týče vyjádření opatrovníka nezletilých, stěžovatelka v replice rozporuje závěr, že obvyklé bydliště nezletilých se nacházelo v Itálii. V této souvislosti uvádí, že studovala (nespecifikovanou) judikaturu Ústavního soudu, přičemž nyní projednávaná věc se od předchozích (nespecifikovaných) rozhodnutí má odlišovat pasivitou otce. Dále uvádí, že považuje za prokázaný fakt, že otec nezletilých se k ní a k dětem choval špatně. Za psychické problémy nezletilých tudíž může on, ne ona. Zprávy psycholožky jsou dle jejího názoru zcela v pořádku a korektní; nekorektní je naopak jednání a zprávy Úřadu pro mezinárodněprávní ochranu dětí (opatrovník v řízení před Ústavním soudem) a orgánu sociálně-právní ochrany dětí (opatrovník v řízení před obecnými soudy). Co se týče vyjádření krajského soudu, stěžovatelka uvádí, že ačkoli nelze rozporovat odbornost a profesionální přístup rozhodujícího senátu, má za to, že rozhodování českých soudů v posuzované agendě je "nadmíru právně-pozitivistické" a nezohledňuje nejlepší zájem dítěte. Rovněž má za to, že krajský soud nijak nehodnotil negativní dopady návratu na psychiku nezletilých a přeceňuje záruky bezpečného návratu.
IV. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
14. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, jež byla účastnicí řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu a vyčerpala všechny procesní prostředky k ochraně svého práva. Ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
V. Posouzení důvodnosti ústavní stížnosti
15. Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je nedůvodná, pročež ji zamítl dle § 82 odst. 1 zákona o Ústavním soudu.
16. Důvodnost ústavní stížnosti byla posuzována především prizmatem základního práva stěžovatelky na respektování rodinného a soukromého života dle čl. 8 Úmluvy a čl. 10 odst. 2 Listiny, eventuálně také ve spojení se základním právem na péči o nezletilé a jejich výchovu dle čl. 32 odst. 4 věty první před středníkem Listiny. Obsah námitek uplatněných v ústavní stížnosti se totiž téměř bez výhrady upíná právě k uvedeným základním právům, a nikoli k téměř dvěma tuctům dalších (základních) práv a (ústavních) principů, jejichž porušení stěžovatelka formálně namítá, avšak blíže nezdůvodňuje.
17. V zájmu přehlednosti Ústavní soud předesílá, že nejprve v části V. 1. stručně shrne relevantní právní úpravu, která na posuzovanou věc dopadá, a vymezí základní principy, jejichž optikou bude posuzována důvodnost ústavní stížností. Následně v části V. 2. přistoupí k aplikaci těchto obecných principů na konkrétní skutkové okolnosti posuzované věci.
V. 1. Obecné principy
18. Ústavní soud připomíná, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Jeho posláním tudíž není přezkoumávání pouhé správnosti interpretace a aplikace podústavního práva ze strany obecných soudů. Jelikož Ústavní soud není povolán k instančnímu přezkumu rozhodnutí obecných soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není samo o sobě významné, je-li stěžovatelkou namítána jejich věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je totiž založena výlučně k přezkumu napadených rozhodnutí z hlediska dodržení ústavně chráněných základních práv nebo svobod stěžovatelky, ústavních principů a obecné ideje spravedlnosti.
V. 1. 1. Haagská úmluva
19. Základní pravidla pro navrácení dítěte, jež bylo neoprávněně přemístěno nebo zadrženo v cizině, jsou upravena v Haagské úmluvě, jež je součástí právního řádu České republiky podle čl. 10 Ústavy.
20. Podle čl. 3 Haagské úmluvy se přemístění nebo zadržení dítěte považuje za protiprávní, jestliže tím a) bylo porušeno právo péče o dítě, které má osoba, instituce nebo kterýkoliv jiný orgán společně nebo samostatně podle právního řádu státu, v němž dítě mělo své obvyklé bydliště bezprostředně před přemístěním nebo zadržením, a b) v době přemístění nebo zadržení bylo právo péče o dítě skutečně vykonáváno nebo by bylo vykonáváno, kdyby bylo k přemístění či zadržení nedošlo. Pod pojmem "právo péče o dítě" je dle čl. 5 písm. a) Haagské úmluvy třeba rozumět práva vztahující se k péči o dítě, zejména právo určit místo jeho pobytu. Ustanovení čl. 13 Haagské úmluvy stanoví výjimky z povinnosti nařídit navrácení dítěte. Podle písm. a) citovaného ustanovení nebude návrhu na navrácení dítěte vyhověno, jestliže právo péče nebylo v době před přemístěním či zadržením vykonáváno nebo došlo k následnému souhlasu či smíření se s tím; dle čl. 12 Haagské úmluvy se pak má za to, že ke smíření se se situací nedošlo, byla-li žádost podána ve lhůtě jednoho roku ode dne přemístění. Podle písm. b) citovaného ustanovení nebude návrhu vyhověno v případě, že existuje vážné nebezpečí, že návrat by dítě vystavil fyzické nebo duševní újmě nebo je jinak dostal do nesnesitelné situace.
21. Jak správně uvedly obecné soudy v napadených rozhodnutích, v nyní posuzované věci si nelze vystačit toliko s pravidly vymezenými v Haagské úmluvě. Jelikož se jedná o mezinárodní únos nezletilých mezi členskými státy Evropské unie, je nutno aplikovat také příslušnou unijní právní úpravu - nařízení Brusel II bis.
V. 1. 2. Nařízení Brusel II bis a jeho vztah k Haagské úmluvě
22. Nařízení Brusel II bis je přímo použitelné v rámci právního řádu České republiky. Obsahově navazuje na Haagskou úmluvu a doplňuje ji o některá specifická pravidla, jež se uplatní v případě mezinárodního únosu dítěte mezi členskými státy Evropské unie. Haagská úmluva je v těchto vztazích i nadále účinná (čl. 62 odst. 2 nařízení), avšak nařízení Brusel II bis má před ní aplikační přednost [čl. 60 písm. e) nařízení].
23. Cílem nařízení je - podobně jako u Haagské úmluvy - zabránění mezinárodním únosům dětí mezi členskými státy a v případě únosu dosažení toho, že navrácení dítěte do místa obvyklého bydliště bude provedeno neprodleně (rozsudek SDEU ve věci C-195/08 PPU Inga Rinau ze dne 11. 7. 2008, bod 52). Právo Evropské unie naplňuje uvedené cíle prostřednictvím společného systému zahrnujícího členské státy, jenž je založen na dvou základních principech. Prvním principem je, že uznání a výkon rozhodnutí vydaných v členských státech by měly být založeny na zásadě vzájemné důvěry a na sdílení srovnatelných hodnot [viz body 17, 21, 23 a 24 odůvodnění nařízení; nález sp. zn. II. ÚS 3742/14 ze dne 8. 9. 2015 (N 163/78 SbNU 437), bod 11]. Druhým principem je, že nařízení musí být interpretováno v souladu se základními právy garantovanými Listinou základních práv Evropské unie (dále jen "Listina základních práv EU"), zejména s jejím čl. 24 [viz bod 33 odůvodnění nařízení; nález sp. zn. I. ÚS 387/20 ze dne 26. 5. 2020 (N 105/100 SbNU 221), bod 53]. Hlavním hlediskem při všech činnostech týkajících se dítěte má proto být jeho nejvlastnější zájem, má být respektováno jeho právo na ochranu a péči nezbytnou pro jeho blaho, participační práva a právo udržovat osobní vztahy a přímý styk s oběma rodiči, není-li to v rozporu s jeho zájmy (čl. 24 Listiny základních práv EU).
24. Těžiště právní úpravy relevantní pro nyní posuzovanou věc se nachází v čl. 11 nařízení Brusel II bis. Uvedené ustanovení se použije, požádá-li rodič (nositel práva péče o dítě) příslušné orgány v členském státě Evropské unie o vydání rozhodnutí na základě Haagské úmluvy, aby dosáhl navrácení dítěte, které bylo neoprávněně odebráno (přemístěno) nebo zadrženo v jiném členském státě než v členském státě, v němž mělo obvyklé bydliště bezprostředně před neoprávněným odebráním (přemístěním) nebo zadržením (čl. 11 odst. 1 nařízení). Stran možnosti rozhodnout o nenavrácení dítě do místa obvyklého bydliště z důvodu existence vážného nebezpečí, že návrat by dítě vystavil fyzické nebo duševní újmě nebo je jinak dostal do nesnesitelné situace, nařízení stanoví, že "soud nemůže zamítnout žádost o navrácení dítěte na základě čl. 13 písm. b) Haagské úmluvy z roku 1980, pokud se prokáže, že byla přijata vhodná opatření k zajištění ochrany dítěte po jeho navrácení" (čl. 11 odst. 4 nařízení).
25. Ustanovení čl. 11 nařízení Brusel II bis je přitom nutno vykládat i ve světle čl. 2 odst. 11 tohoto nařízení, dle něhož se za neoprávněné považuje odebrání (přemístění) nebo zadržení dítěte v jiném členském státě, a) kterým je porušováno právo péče o dítě, a to b) za předpokladu, že v době odebrání (přemístění) nebo zadržení bylo právo péče o dítě skutečně vykonáváno, příp. by bylo vykonáváno, kdyby k odebrání (přemístění) nebo zadržení nedošlo. Péče o dítě se přitom "považuje za vykonávanou společně v případě, kdy podle rozhodnutí nebo ze zákona jeden z nositelů rodičovské zodpovědnosti nemůže rozhodnout o místě bydliště dítěte bez souhlasu jiného nositele rodičovské zodpovědnosti".
26. Na základě shora řečeného lze stručně shrnout, že v duchu vzájemné důvěry a sdílených hodnot mezi členskými státy Evropské unie a v zájmu efektivního naplnění cílů vytyčených nařízením i Haagskou úmluvou stanovuje čl. 11 nařízení Brusel II bis poněkud přísnější pravidla pro tzv. návratové řízení než Haagská úmluva. Na členské státy Evropské unie jsou kladeny striktnější požadavky ohledně možnosti rozhodnout o nenavrácení dítěte zpět do místa obvyklého bydliště buď z důvodu nevykonávání péče o dítě před odebráním (přemístěním) nebo zadržením, nebo z důvodu vážného nebezpečí, že návrat by dítě vystavil fyzické nebo duševní újmě nebo je jinak dostal do nesnesitelné situace. Striktnější požadavky jsou kladeny i ohledně rychlosti rozhodování soudů (srov. nález sp. zn. I. ÚS 387/20 ze dne 26. 5. 2020, bod 55).
V. 1. 3. Vztah mezi Haagskou úmluvou a nařízením Brusel II bis na straně jedné a Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod na straně druhé
27. Evropský soud pro lidská práva opakovaně vyjádřil názor, že právo na respektování rodinného a soukromého života dle čl. 8 Úmluvy musí být v oblasti mezinárodních únosů dětí vykládáno ve světle závazků plynoucích z Haagské úmluvy (rozsudek ESLP ve věci Iglesias Gil a A. U. I. proti Španělsku ze dne 29. 4. 2003 č. 56673/00, § 51; rozsudek ESLP ve věci Ignaccolo-Zenide proti Rumunsku ze dne 25. 1. 2000 č. 31679/96, § 95), a je-li to relevantní, z nařízení Brusel II bis (rozsudek ESLP ve věci Mansour proti Slovensku ze dne 21. 11. 2017 č. 60399/15, § 55; rozsudek ESLP ve věci K. J. proti Polsku ze dne 1. 3. 2016 č. 30813/14, § 58; rozsudek ESLP ve věci E. S. proti Rumunsku a Bulharsku ze dne 19. 7. 2016 č. 60281/11, § 77). Tyto právní instrumenty je nutno vykládat souladným způsobem (rozsudek velkého senátu ESLP ve věci X proti Lotyšsku ze dne 26. 11. 2013 č. 27853/09, § 93 a 94). U mezinárodního únosu dítěte mezi členskými státy Evropské unie musí být přihlédnuto k tomu, že nařízení Brusel II bis je založeno na principu vzájemné důvěry mezi členskými státy Evropské unie (rozsudek ESLP ve věci Michnea proti Rumunsku ze dne 7. 7. 2020 č. 10395/19, § 36, 37 a 42) a je pro tyto státy závazné v celém rozsahu, přímo aplikovatelné a má aplikační přednost před závazky plynoucími z Haagské úmluvy (rozsudek ESLP ve věci E. S. proti Rumunsku a Bulharsku, citován výše, § 77).
28. Dle judikatury ESLP však Haagská úmluva a nařízení Brusel II bis vycházejí ze srovnatelných ideových základů, usilují o dosažení srovnatelných cílů a používají k tomu srovnatelné prostředky (rozsudek velkého senátu ESLP ve věci X proti Lotyšsku, citován výše, § 97; rozsudek ESLP ve věci Michnea proti Rumunsku, citován výše, § 37; rozsudek ESLP ve věci Oller Kamińska proti Polsku ze dne 18. 1. 2018 č. 28481/12, § 86), takže nic nebrání tomu, aby byly vykládány souladným způsobem.
29. Nicméně i kdyby vzniklo jisté napětí mezi závazky plynoucími z nařízení Brusel II bis ve spojení s Haagskou úmluvou na straně jedné a závazky plynoucími z Úmluvy na straně druhé, je nutno vycházet z následující domněnky: Pokud je mezinárodní organizace, na niž orgány členského státu přenesly část svých pravomocí (Evropská unie), s to garantovat srovnatelnou, byť ne nezbytně identickou, míru ochrany základních práv jako Úmluva, pak je nutno předpokládat, že plní-li stát své závazky vyplývající z členství v této mezinárodní organizaci (Evropské unii), jedná i v souladu se svými závazky vyplývajícími z Úmluvy [srov. rozsudek velkého senátu ESLP ve věci Avotinš proti Lotyšsku ze dne 23. 5. 2016 č. 17502/07, § 46 až 49 a § 101 až 104; rozsudek ESLP ve věci Michaud proti Francii ze dne 6. 12. 2012 č. 12323/11, § 102 až 104; rozsudek velkého senátu ESLP ve věci Bosphorus Hava Yollari Turzim ve Ticaret Anonim Sirketi proti Irsku ze dne 30. 6. 2005 č. 45036/98, § 152 až 158; přiměřeně srov. také rozhodnutí Spolkového ústavního soudu SRN ze dne 7. 6. 2000 sp. zn. 2 BvL 1/97; rozhodnutí Spolkového ústavního soudu SRN ze dne 12. 10. 1993 sp. zn. 2 BvR 2134/92, 2 BvR 2159/92 (BVerfGE 89, 155) - Maastricht; rozhodnutí Spolkového ústavního soudu SRN ze dne 22. 10 1986 sp. zn. 2 BvR 197/83 (BVerfGE 73, 339) - Solange II]. Ve vztahu k Evropské unii a unijnímu právu má pak ESLP za to, že základním právům jednotlivců poskytují srovnatelnou míru ochrany jako Úmluva (rozsudek velkého senátu ESLP ve věci Avotinš proti Lotyšsku, citován výše, § 103; rozsudek velkého senátu ESLP ve věci M. S. S. proti Belgii a Řecku ze dne 21. 1. 2011 č. 30696/09, § 338). Shora uvedená domněnka se ale neuplatní, pokud jednání státu šlo nad rámec povinností plynoucích z členství v této mezinárodní organizaci (Evropské unii) nebo pokud stát poskytl základním právům zaručeným Úmluvou zcela zjevně nedostatečnou ochranu (přiměřeně srov. rozsudek ESLP ve věci Michaud proti Francii, citován výše, § 103).
30. Co se týče požadavků, jež čl. 8 Úmluvy klade na soudní rozhodnutí v návratovém řízení, z judikatury Evropského soudu pro lidská práva jasně plyne, že centrem úvah musí být nejlepší zájem dítěte. Ten je spojován s urychleným obnovením statu quo ante, tedy se zajištěním promptního navrácení dítěte do jeho obvyklého životního, rodinného a výchovného prostředí, není-li to s ohledem na skutkové okolnosti případu zcela nevhodné (rozsudek ESLP ve věci Macready proti České republice, citován výše, § 49). Inherentní součástí nejlepšího zájmu dítěte je jeho právo na to, aby nebylo odtrženo od jednoho rodiče a zadržováno druhým rodičem, jenž se domnívá, že jeho práva mají větší váhu než práva dotčeného dítěte. Rodiče nemohou s dítětem nakládat jako se svým majetkem nebo rukojmím; naopak, k dítěti musí být přistupováno jako k subjektu práv s vlastními potřebami, zájmy a právy (rozsudek ESLP ve věci Maumousseau a Washington proti Francii ze dne 6. 12. 2007 č. 39388/05, § 68). Soudy tudíž nesmějí rozhodovat o navrácení dítěte automatickým či mechanickým způsobem (rozsudek ESLP ve věci Neulinger a Shuruk proti Švýcarsku, citován výše, § 138); naopak jejich povinností je přiměřeně a v rámci pravidel stanovených relevantní právní úpravou, zejm. Haagskou úmluvou a nařízením Brusel II bis, posoudit rodinnou situaci a zájmy dotčených osob, především nejlepší zájem dítěte (rozsudek ESLP ve věci Sneersone a Kampanella proti Itálii ze dne 12. 10. 2011 č. 14737/09, § 85). Nejlepší zájem dítěte přitom může a má převážit nad zájmy jeho rodičů, byť práva a zájmy rodičů, zejm. právo na pravidelný kontakt s dítětem, i nadále zůstávají relevantním hlediskem při hledání optimálního řešení nastalé situace (rozsudek ESLP ve věci Neulinger a Shuruk proti Švýcarsku ze dne 6. 7. 2010 č. 41615/07, § 134).
31. O zamítnutí žádosti o navrácení dítěte do místa obvyklého bydliště podle nařízení Brusel II bis a Haagské úmluvy lze rozhodnout pouze v případech podložených objektivními důvody a v souladu s nejlepším zájmem dítěte (rozhodnutí ESLP ve věci Tobey Josef Hammond a Jana Hammond proti České republice ze dne 22. 9. 2015 č. 30741/15, část A právního posouzení). Žádost o navrácení dítěte lze zamítnout toliko na základě výjimek striktně vymezených v nařízení Brusel II bis a Haagské úmluvě, jejichž naplnění musí být podloženo závažnými, objektivními a prokazatelně existujícími důvody (rozsudek velkého senátu ESLP ve věci X proti Lotyšsku, citován výše, § 97). Důkazní břemeno při prokazování existence výjimky z povinnosti navrátit dítě do místa jeho obvyklého bydliště nese strana, která s navrácením nesouhlasí (rozsudek ESLP ve věci K. J. proti Polsku, citován výše, § 64).
32. Konkrétně stran možnosti nevyhovět žádosti o navrácení dítěte do státu obvyklého bydliště na základě výjimky zakotvené v čl. 13 písm. b) Haagské úmluvy (vážné nebezpečí, že návrat by dítě vystavil fyzické nebo duševní újmě nebo je jinak dostal do nesnesitelné situace) je znovu nezbytné zmínit, že dle komunitárního práva se této výjimky nelze dovolávat, podmíní-li soud návrat dítěte vhodnými zárukami. Tuto výjimku rovněž nelze ve světle čl. 8 Úmluvy vykládat tak, že zahrnuje všechny nepříjemnosti inherentně spojené s návratem. Její aplikaci nemůže bez dalšího odůvodnit ani to, že rodič-únosce se svévolně, tedy bez kvalifikovaných důvodů, odmítá vrátit s dítětem do státu jeho obvyklého bydliště, a ani to, že v důsledku navrácení dítěte by mohlo dojít k jeho (dočasné) separaci od rodiče-únosce, jenž o něj po mezinárodním únosu pečoval (rozsudek ESLP ve věci G. S. proti Gruzii ze dne 21. 7. 2015 č. 2361/13, § 56; rozsudek ESLP ve věci K. J. proti Polsku, citován výše, § 64 a 67). Předmětná výjimka se totiž vztahuje "toliko" k vážné hrozbě újmy na straně dítěte, nikoli rodiče, a týká se jenom těch situací, u nichž nelze po dítěti spravedlivě a rozumně požadovat, aby snášelo nepříjemnosti spojené s navrácením do místa obvyklého bydliště (rozsudek ESLP ve věci K. J. proti Polsku, citován výše, § 64; rozsudek velkého senátu ESLP ve věci X proti Lotyšsku, citován výše, § 116; rozsudek ESLP ve věci Maumousseau a Washington proti Francii, citován výše, § 69 a 73).