Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů 1) N. R., zastoupené Mgr. et Mgr. Markem Čechovským, Ph.D., advokátem sídlem Opletalova 25, Praha 1, 2) R. H., zastoupené JUDr. Vítem Svobodou, advokátem sídlem Púchovská 2782/12, Praha 4, 3) P. N., zastoupeného JUDr. Romanem Jelínkem, advokátem sídlem Valentinská 56/11, Praha 1, a 4) I. H., zastoupeného Mgr. Janem Rambouskem, advokátem sídlem Čimická 34/717, Praha 8, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2021, sp. zn. 7 Tdo 1314/2020, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. 12. 2019, sp. zn. 5 To 430/2019, rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 22. 7. 2019, sp. zn. 2 T 175/2015, a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 24. 10. 2017, sp. zn. 5 To 185/2017, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 6, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnosti se odmítají.
Odůvodnění:
1. Včas podanými ústavními stížnostmi, které splňují podmínky řízení ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a ustanovení § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelé domáhají zrušení výše uvedených rozhodnutí. Ústavní soud usnesením ze dne 1. 6. 2021 tyto čtyři ústavní stížnosti spojil ke společnému řízení.
2. Pro úplnost je třeba konstatovat, že stěžovatelka R. H. petitem své ústavní stížnosti sice formálně nenapadá v záhlaví citované usnesení Nejvyššího soudu, nicméně z odůvodnění její ústavní stížnosti je patrné, že i ona svojí argumentací brojí proti tomuto usnesení, od jehož doručení ostatně počítá i lhůtu k podání ústavní stížnosti. Ústavní soud proto v souladu se svou judikaturou (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 6. 8. 2008 sp. zn. II. ÚS 256/08 - všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná pod http://nalus.usoud.cz), navazující na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva (srov. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Bulena proti České republice ze dne 20. 4. 2004, Přehled rozsudků ESLP, ASPI, Praha č. 3, 2004, str. 125), podrobil ústavnímu přezkumu usnesení Nejvyššího soudu i v případě této stěžovatelky, aniž považoval za nutné ji vyzývat k případnému upřesnění petitu ústavní stížnosti.
3. Z ústavních stížností a z jejich příloh se podává, že v záhlaví citovaným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 6 (dále jen "obvodní soud") byla stěžovatelka N. R. uznána vinnou přečinem organizování a umožnění nedovoleného překročení státní hranice podle § 340 odst. 1, odst. 2 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. zákoník"), přečinem podplacení podle § 332 odst. 1 alinea první tr. zákoníku a přečinem pojistného podvodu podle § 210 odst. 2 tr. zákoníku. Stěžovatel I. H. byl uznán vinným zločinem organizování a umožnění nedovoleného překročení státní hranice podle § 340 odst. 1, odst. 3 písm. a) tr. zákoníku, přečinem napomáhání k neoprávněnému pobytu na území republiky podle § 341 odst. 1, odst. 2 písm. a), b) tr. zákoníku, přečinem podplacení podle § 332 odst. 1 alinea první tr. zákoníku, přečinem padělání a vystavení nepravdivé lékařské zprávy, posudku a nálezu podle § 350 odst. 2 alinea první tr. zákoníku spáchaného formou účastenství podle § 24 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku, přečinem padělání a vystavení nepravdivé lékařské zprávy, posudku a nálezu podle § 350 odst. 2 alinea druhá tr. zákoníku a přečinem pojistného podvodu podle § 210 odst. 2 tr. zákoníku. Stěžovatelka R. H. byla uznána vinnou zločinem organizování a umožnění nedovoleného překročení státní hranice podle § 340 odst. 1, odst. 3 písm. a) tr. zákoníku, přečinem napomáhání k neoprávněnému pobytu na území republiky podle § 341 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku a přečinem podplacení podle § 332 odst. 1 alinea první tr. zákoníku. Stěžovatel P. N. byl uznán vinným zločinem organizování a umožnění nedovoleného překročení státní hranice podle § 340 odst. 1, odst. 3 písm. a) tr. zákoníku, přečinem napomáhání k neoprávněnému pobytu na území republiky podle § 341 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku, přečinem přijetí úplatku podle § 331 odst. 1 alinea první tr. zákoníku, přečinem padělání a vystavení nepravdivé lékařské zprávy, posudku a nálezu podle § 350 odst. 2 alinea první tr. zákoníku a přečinem pojistného podvodu podle § 210 odst. 2 tr. zákoníku.
4. Stěžovatelce N. R. byl za uvedenou trestnou činnost uložen souhrnný trest odnětí svobody v trvání jednoho roku, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu tří let. Podle § 82 odst. 2 tr. zákoníku jí byla uložena povinnost, aby podle svých sil nahradila škodu, kterou trestným činem způsobila. Dále jí byl uložen peněžitý trest ve výši 20 000 Kč. Pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, byl této stěžovatelce stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání 100 dnů. Dále jí byl uložen trest propadnutí věci, a to mobilního telefonu se SIM kartou. Současně byl podle § 43 odst. 2 tr. zákoníku zrušen výrok o trestu z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 27. 6. 2017, sp. zn. 1 T 35/2015, ve znění rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. 6. 2018, sp. zn. 6 To 108/2018, včetně rozhodnutí obsahově navazujících. Stěžovateli I. H. byl uložen souhrnný trest odnětí svobody v trvání pěti let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou, peněžitý trest celkem 100 000 Kč, s náhradním trestem odnětí svobody ve výměře čtyř měsíců, a dále trest propadnutí věci - dvou mobilních telefonů, SIM karty a pistole ČZ se dvěma zásobníky, čtyřmi kusy nábojů a tlumičem hluku výstřelu. Současně byl podle § 43 odst. 2 tr. zákoníku zrušen výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Kladně ze dne 11. 5. 2017, sp. zn. 5 T 124/2016, ve znění rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 2. 11. 2017, sp. zn. 12 To 375/2017, a výrok o trestu z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 7. 12. 2016, sp. zn. 2 T 175/2015. Stěžovatelce R. H. byl uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání dvou let, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu tří let. Podle § 82 odst. 2 tr. zákoníku jí byla uložena povinnost, aby podle svých sil nahradila škodu, kterou trestným činem způsobila. Dále jí byl uložen peněžitý trest celkem 100 000 Kč, s náhradním trestem odnětí svobody ve výměře čtyř měsíců, a trest propadnutí věci - mobilního telefonu včetně SIM karty. Stěžovateli P. N. byl uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání dvou let, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu tří let. Podle § 82 odst. 2 tr. zákoníku mu byla uložena přiměřená povinnost, aby podle svých sil nahradil škodu, kterou trestným činem způsobil. Dále mu byl uložen peněžitý trest celkem ve výši celkem 100 000 Kč, s náhradním trestem odnětí svobody ve výměře čtyř měsíců. Podle 228 odst. 1 tr. ř. pak byla všem stěžovatelům uložena povinnost, aby společně a nerozdílně uhradili škodu ve výši 27 043,43 Kč poškozené Oborové pojišťovně zaměstnanců bank, pojišťoven a stavebnictví.
5. Trestné činnosti, jíž byli stěžovatelé uznáni vinnými, se zjednodušeně řečeno měli dopustit tím, že pomáhali T. A. (v řízení před trestními soudy svědkyni, matce obviněné N. R.) ke vstupu na území České republiky, ačkoliv jí po příletu na Letiště Václava Havla dne 27. 3. 2014 byl odepřen vstup kvůli neplatnému vízu a byla umístěna do tzv. tranzitu s povinností ve lhůtě sedmi dnů vycestovat do Ruska. O této skutečnosti stěžovatelka N. R. informovala obviněného I. H., který po dohodě s ní začal vyvíjet aktivity, jejichž cílem bylo umožnit T. A. opustit tranzitní prostor letiště a vstoupit a setrvat na území České republiky. Toho chtěl docílit jednak pomocí osoby užívající e-mailovou adresu XX, jež by mohla ovlivnit a urychlit řízení při vydávání tzv. překlenovacího štítku, a jednak hospitalizací T. A. ve zdravotnickém zařízení s následným podáním žádosti o vízum za účelem strpění na území České republiky ze zdravotních důvodů. Proto ještě odpoledne téhož dne (tedy 27. 3. 2014) oslovil stěžovatelku R. H., s níž se dohodl, že ona zajistí hospitalizaci T. A. pro akutní bolest páteře, ač z detailního vyjádření I. H. věděla o skutečném důvodu tohoto postupu. R. H. pak telefonicky kontaktovala stěžovatele P. N., vedoucího lékaře lůžkové části psychiatrického oddělení nemocnice v Praze, kterého informovala o situaci a dohodla s ním podmínky hospitalizace na lůžkovém oddělení za částku od 40 000 Kč výše, v závislosti na délce hospitalizace. Výše naznačený plán pak byl v těchto intencích realizován, byť T. A. nemohla být z organizačních důvodů hospitalizována jen pro bolesti páteře vyvolané nádorem, jak bylo původně plánováno, a proto byla hospitalizována také pro psychické - depresivní potíže. Všichni stěžovatelé si přitom byli vědomi, že navenek prezentované zdravotní potíže T. A. jsou pouze záminkou k jejímu vstupu a setrvání na území České republiky. T. A. pak během hospitalizace nemocnici opustila, nicméně pro kontrolu ze strany cizinecké policie se musela do nemocnice vrátit a za této situace byla dne 11. 4. 2014 předána cizinecké policii, neboť její hospitalizace byla ukončena propouštěcí zprávou P. N. s tím, že podle této zprávy pacientka odchází v přiměřeně kompenzovaném stavu, ale zvažovaný transport pro ni představuje zátěž s možným opakováním akutní stresové situace. I. H. ve snaze zabránit transportu sice požádal P. N. o jednoznačné vyjádření, že je z lékařského hlediska vyloučeno vycestování T. A. z České republiky, to ale P. N. odmítl, byť N. R. striktně požadovala, aby N. dodržel obsah jejich dohody v plném rozsahu a do propouštěcí zprávy uvedl to, co oni potřebují. Za takto účelový převoz a hospitalizaci T. A. přitom vyplatila zdravotní pojišťovna pojistné plnění v celkové výši 27 043,43 Kč.
6. K podaným odvoláním Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") v záhlaví citovaným rozsudkem rozsudek obvodního soudu zrušil v celém rozsahu a nově rozhodl tak, že stěžovatelku N. R. uznal vinnou přečinem podplacení podle § 332 odst. 1 alinea první tr. zákoníku a přečinem pojistného podvodu podle § 210 odst. 2 tr. zákoníku, za které a za sbíhající se přečin neoprávněného přístupu k počítačovému systému a nosiči informací podle § 230 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, spáchaný formou účastenství podle § 24 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku, ji odsoudil k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku, jehož výkon podmíněně odložil na zkušební dobu dvou let a šesti měsíců. Podle § 82 odst. 2 tr. zákoníku jí uložil povinnost, aby ve zkušební době podmíněného odsouzení podle svých sil nahradila škodu, kterou trestným činem způsobila. Dále jí uložil peněžitý trest celkem 20 000 Kč, a trest propadnutí věci, a to mobilního telefonu se SIM kartou. Současně byl podle § 43 odst. 2 tr. zákoníku zrušen výrok o trestu z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 27. 6. 2017, sp. zn. 1 T 35/2015, ve znění rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. 6. 2018, sp. zn. 6 To 108/2018, včetně rozhodnutí obsahově navazujících.
7. Stěžovatele I. H. uznal městský soud vinným přečinem napomáhání k neoprávněnému pobytu na území republiky podle § 341 odst. 1, odst. 2 písm. a), b) tr. zákoníku, přečinem podplacení podle § 332 odst. 1 alinea první tr. zákoníku, přečinem padělání a vystavení nepravdivé lékařské zprávy, posudku a nálezu podle § 350 odst. 2 alinea první tr. zákoníku spáchaným formou účastenství podle § 24 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku, přečinem padělání a vystavení nepravdivé lékařské zprávy, posudku a nálezu podle § 350 odst. 2 alinea druhá tr. zákoníku a přečinem pojistného podvodu podle § 210 odst. 2 tr. zákoníku. Za tyto trestné činy a za sbíhající se zločin týrání osoby žijící ve společném obydlí podle § 199 odst. 1, odst. 2 písm. d) tr. zákoníku, zločin znásilnění podle § 185 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, přečin vydírání podle § 175 odst. 1 tr. zákoníku a přečin nebezpečného vyhrožování podle § 353 odst. 1 tr. zákoníku, jimiž byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Kladně ze dne 11. 5. 2017, sp. zn. 5 T 124/2016, ve znění rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 2. 11. 2017, sp. zn. 12 To 375/2017, a dále za sbíhající se přečin nedovoleného ozbrojování podle § 279 odst. 1 tr. zákoníku, jímž byl uznán vinným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 7. 12. 2016, sp. zn. 2 T 175/2015, ho městský soud odsoudil k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání čtyř let a šesti měsíců, pro jehož výkon jej zařadil do věznice s ostrahou. Dále jej odsoudil k trestu propadnutí věci - dvou mobilních telefonů a SIM karty - a k trestu propadnutí věci - pistole ČZ se dvěma zásobníky, čtyřmi kusy nábojů a tlumičem hluku výstřelu. Současně byly podle § 43 odst. 2 tr. zákoníku zrušeny výroky o trestech z výše označených dřívějších rozsudků, a to včetně rozhodnutí obsahově navazujících.
8. Stěžovatelku R. H., městský soud uznal vinnou přečiny napomáhání k neoprávněnému pobytu na území republiky podle § 341 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku a podplacení podle § 332 odst. 1 alinea první tr. zákoníku, za které ji odsoudil k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku, jehož výkon podmíněně odložil na zkušební dobu dvou let. Podle § 82 odst. 2 tr. zákoníku jí byla uložena povinnost, aby ve zkušební době podmíněného odsouzení podle svých sil nahradila škodu, kterou trestným činem způsobila. Dále jí byl uložen peněžitý trest, celkem 50 000 Kč, s náhradním trestem odnětí svobody ve výměře dvou měsíců, a trest propadnutí věci - mobilního telefonu včetně SIM karty.
9. Stěžovatele P. N. uznal odvolací soud vinným přečiny napomáhání k neoprávněnému pobytu na území republiky podle § 341 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku, přijetí úplatku podle § 331 odst. 1 alinea první tr. zákoníku, padělání a vystavení nepravdivé lékařské zprávy, posudku a nálezu podle § 350 odst. 2 alinea první tr. zákoníku a pojistného podvodu podle § 210 odst. 2 tr. zákoníku, za které jej odsoudil k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku, jehož výkon podmíněně odložil na zkušební dobu tří let. Podle § 82 odst. 2 tr. zákoníku mu uložil povinnost podle svých sil nahradit škodu, kterou trestným činem způsobil. Dále mu byl uložen peněžitý trest celkem ve výši 50 000 Kč, s náhradním trestem odnětí svobody ve výměře dvou měsíců. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. pak byla všem stěžovatelům uložena povinnost, aby společně a nerozdílně uhradili škodu ve výši 27 043,43 Kč poškozené Oborové pojišťovně zaměstnanců bank, pojišťoven a stavebnictví.
10. V odůvodnění rozhodnutí městský soud mimo jiné konstatoval, že jím přezkoumávané rozhodnutí obvodního soudu je v pořadí čtvrtým, když svým posledním kasačním usnesením ze dne 24. 10. 2017, sp. zn. 5 To 323/2017 městský soud zrušil zprošťující rozsudek obvodního soudu ze dne 14. 8. 2017, sp. zn. 2 T 175/2015 a současně nařídil, aby věc byla projednána v jiném složení senátu, přičemž obvodnímu soudu vytkl, že náležitě nepostupoval podle § 2 odst. 6 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. řád") a nerespektoval výtky a pokyny městského soudu obsažené v jeho předchozím kasačním rozhodnutí. Naopak ve vztahu k poslednímu rozhodnutí obvodního soudu městský soud uvedl, že obvodní soud v hlavním líčení náležitě provedl většinu reálně dostupných a pro věc podstatných důkazů, a to způsobem odpovídajícím zákonu, když tyto také náležitě zhodnotil. Jako důvodné ovšem městský soud shledal odvolání obviněných v rozsahu, pokud namítali, že svým jednáním nenaplnili skutkovou podstatu trestného činu organizování a umožnění nedovoleného překročení státní hranice, neboť T. A. nepřekračovala státní hranici nedovoleně, když smyslem této skutkové podstaty je zájem státu na kontrole osob, které překračují státní hranici. T. A. se ovšem kontrole na hraničním přechodu k tomu určenému (v daném případě na letišti) podrobila a neskrývala svou totožnost. Už proto nemohla být skutková podstata tohoto trestného činu ze strany stěžovatelů naplněna.
11. Následná dovolání stěžovatelů byla ústavními stížnostmi napadeným usnesením Nejvyššího soudu odmítnuta. Stěžovatelé totiž ve svých dovoláních uplatnili námitky, které zčásti nejsou podřaditelné pod uplatněné dovolací důvody, zčásti pak jde o námitky zjevně neopodstatněné. Nejvyšší soud neshledal ani porušení základního práva některého ze stěžovatelů na spravedlivé řízení. Proto jejich dovolání odmítl jako zjevně neopodstatněná.
12. Stěžovatelka N. R. v ústavní stížnosti namítá porušení práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv svobod (dále jen "Listina"), práva na zákonného soudce podle čl. 38 odst. 1 Listiny, dále namítá porušení zásady in dubio pro reo podle čl. 40 odst. 2 Listiny, zásady presumpce neviny podle čl. 6 odst. 2 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a principů chráněných čl. 2 odst. 3 Ústavy. Stěžovatelka se především domnívá, že městský soud ve svém posledním kasačním rozhodnutí ze dne 24. 10. 2017, jímž zároveň přikázal věc k rozhodnutí jinému senátu obvodnímu soudu podle § 262 tr. řádu, tento svůj postup řádně neodůvodnil. Byť městský soud ve svém rozhodnutí uvádí, že důvodem pro odnětí věci, resp. pro přikázání věci jinému senátu, bylo údajné zjevné nerespektování právního názoru vysloveného v předchozích rozhodnutích městského soudu, stěžovatelka má naopak za to, že opakovaná hlavní líčení před obvodním soudem jednoznačně hovořila o nutnosti stěžovatelku zprostit viny v celém rozsahu, což se také třikrát stalo. Městský soud přitom není oprávněn obvodnímu soudu nařizovat, k jakým závěrům má při hodnocení důkazů dospět. Městský soud prý nevyslovil žádný právní názor, ale pouze hodnotil důkazy, z nichž vyvodil obvodní soud odlišné právní závěry. Takovýto postup je ovšem podle stěžovatelky v rozporu například s usnesením sp. zn. I. ÚS 1442/19 ze dne 3. 9. 2019. Městský soud tedy podle stěžovatelky ve svém důsledku nahrazoval hlavní líčení a prosazoval vlastní závěry, aniž by skutečně rozporoval řádnost hodnocení důkazů obvodním soudem. Rozpor napadených rozhodnutí s principem právní jistoty pak stěžovatelka spatřuje v tom, že není-li v důkazním řízení dosaženo praktické jistoty o existenci relevantních skutkových okolností (jsou-li tedy přítomny v daném kontextu důvodné pochybnosti, jež nelze odstranit ani provedením dalších důkazů), je nutno rozhodnout ve prospěch obviněného. To se však ve věci stěžovatelky nestalo. Na základě znaleckých posudků vypracovaných pro účely trestního řízení přitom byla podle stěžovatelky jednoznačně potvrzena autenticita akutních zdravotních problémů T. A. a tím i účelnost hospitalizace v nemocnici v Praze. O důvodnosti hospitalizace jmenované svědčí též okolnost, že o jejím převozu do nemocnice rozhodl zdravotnický personál stojící zcela mimo reálnou sféru jakéhokoliv vlivu kteréhokoli ze stěžovatelů. O vině stěžovatelky N. R. pak podle jejího názoru nemůžou svědčit ani pořízené odposlechy, neboť tyto je nutno hodnotit v kontextu dalších důkazů. Pokud je stěžovatelce kladen za vinu přečin podplácení a přečin pojistného podvodu, pak stěžovatelka upozorňuje na to, že pro spáchání těchto trestných činů je nutno naplnit subjektivní stránku ve formě úmyslu, když ovšem u stěžovatelky podle jejího názoru nelze shledat znaky alespoň úmyslu nepřímého, neboť vycházela z nepravdivého ujištění "o kontrole nad situací" ze strany I. H., jemuž plně důvěřovala, a proto nemohla vědět, že svým konáním může ohrozit zákonem chráněný zájem. Stěžovatelka N. R. tedy nebyla obeznámena s tím, že se její matka nachází na území České republiky bez patřičného pobytového povolení. Pokud v souvislosti s hospitalizací své matky někomu předávala finanční prostředky, činila tak jen proto, aby se matce dostalo co nejlepší zdravotní péče. Stěžovatelka je prý proto stíhána jen za to, že se v nejisté situaci přiklonila k názoru zdravotníků a souhlasila s převozem své matky do nemocnice. Stěžovatelka se podle svého názoru nemohla dopustit ani trestného činu pojistného podvodu, neboť u této skutkové podstaty absentuje naplnění objektivní stránky trestného činu, když vzniklá pojistná událost - hospitalizace její matky - nebyla nikterak předstírána. Stěžovatelka N. R. také shledává rozpor v tom, že ji městský soud zprostil viny za spáchání trestného činu napomáhání jinému k neoprávněnému pobytu na území České republiky, ale na druhou stranu stěžovatelku společně s ostatními obviněnými uznal vinnou tím, že se měla pokoušet legalizovat pobyt své matky na území České republiky.
13. Stěžovatelka R. H. v prvé řadě poukazuje na údajný opomenutý důkaz, když orgány činné v trestním řízení přes výslovný návrh obhájců neprovedly důkaz přehráním záznamu mobilního telefonu stěžovatele I. H. obsahující jeho jednání s cizineckou policií. Tím ovšem podle stěžovatelky porušily zásadu volného hodnocení důkazů a založily tak nepřezkoumatelnost nyní napadených rozhodnutí [např. nález sp. zn. IV. ÚS 802/02 ze dne 21. 4. 2004 (N 58/33 SbNU 89)]. Nevyhovění tomuto důkaznímu návrhu obvodní soud odůvodnil jen tím, že není v jeho technických možnostech takový zvukový záznam přehrát. Stěžovatelka také poukazuje na okolnost, že společně s ostatními stěžovateli byla celkem třikrát rozhodnutím obvodního soudu zproštěna viny a teprve po změně rozhodujícího senátu byla shledána vinnou. Takové rozhodnutí je ovšem překvapivé, když v jejím případě podle jejího názoru nebylo dosaženo praktické jistoty, že by se jakéhokoliv trestného činu dopustila. Došlo tak k porušení zásady presumpce neviny ve smyslu čl. 40 odst. 2 Listiny a bylo rovněž porušeno její právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny. Stěžovatelka upozorňuje na to, že k tomu, aby mohla spáchat trestný čin spočívající v pomoci jinému k neoprávněnému pobytu na území České republiky (když tento trestný čin měla navíc spáchat jako členka organizované skupiny), musela by tak činit v úmyslu získat majetkový nebo jiný prospěch. Žádný majetkový prospěch však nezískala a byla motivována toliko snahou pomoci známému, který se ocitl v nesnázích. Pokud pak přijala finanční plnění, které následně zčásti zaslala na soukromý účet stěžovatele N., šlo o odměnu, kterou mu poskytla za konzultace při znalecké činnosti. Mezi stěžovateli neexistovala žádná plánovitost nebo koordinovanost páchat trestnou činnost. Trestného činu ve smyslu § 341 tr. zákoníku se nemohla dopustit také proto, že neporušila objekt tohoto trestného činu, neboť se nepodílela na žádné nekontrolované migraci, která by byla spojena s nebezpečím sociálních, ekonomických problémů a zvýšené kriminality [v této souvislosti stěžovatelka odkazuje na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2019, sp. zn. 4 Tdo 1341/2019, rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná pod https://www.nsoud.cz]. Stěžovatelka se nemohla dopustit ani žádného trestného činu spojeného s uplácením, neboť pokud telefonicky intervenovala u N., nepožadovala za takovou intervenci žádné finanční plnění. I stěžovatelka R. H. v ústavní stížnosti upozorňuje na to, že podle znaleckých posudků měla T. A. zdravotní problémy, a proto hospitalizace v jejím případě nemohla být účelová. Konečně je stěžovatelka toho názoru, že ač se trestnímu stíhání nijak nevyhýbala, trestní řízení bylo nepřiměřeně dlouhé v rozporu čl. 6 odst. 1 Úmluvy a v rozporu s čl. 38 odst. 2 Listiny. V této souvislosti stěžovatelka odkazuje na rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva [srov. například rozsudek ve věci Bunkate proti Nizozemsku ze dne 26. 5. 1993, č. 13645/88, kde celková délka řízení přitom činila pouhé dva roky a deset měsíců (ve věci stěžovatelky trvalo řízení 6 let)]. Dále stěžovatelka odkazuje například na nález sp. zn. II. ÚS 535/03 ze dne 6. 9. 2006 (N 157/42 SbNU 287).
14. Stěžovatel P. N. ústavní stížností napadá výše uvedená rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy a právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny, právo na zákonného soudce podle čl. 38 odst. 1 Listiny, princip presumpce neviny podle čl. 40 odst. 2 Listiny a podle čl. 6 odst. 2 Úmluvy a zásada žádný trestný čin bez zákona podle čl. 39 Listiny a podle čl. 7 odst. 1 Úmluvy. K porušení práva na zákonného soudce stěžovatel v prvé řadě uvádí, že městský soud (jako soud odvolací) nemohl obvodnímu soudu vnucovat své hodnocení důkazů, což ale při kasaci jednotlivých osvobozujících rozhodnutí činil. Pokud chtěl městský soud hodnotit důkazy jinak, než učinil obvodní soud, měl je sám ve veřejném zasedání provést a sám rozhodnout; nikoliv si vynucovat jiné složení senátu obvodního soudu. Stěžovatel jako lékař vždy musí při léčbě pacienta vycházet z "presumpce nemoci" a nikoliv z toho, že si pacient potíže vymýšlí. Stěžovateli také není jasné, proč by prostředky, jež obdržel na účet od stěžovatelky H., měly představovat úplatek, když v takovém případě by bylo snazší, aby mu je jmenovaná předala v hotovosti. Naopak jak on, tak i H. prokázali (mimo jiné z předloženého účetnictví a znaleckých deníků), že uvedené prostředky představovaly odměnu za znaleckou činnost. Obecné soudy také přehlíží, že sám stěžovatel v rozporu s přáním stěžovatele H. hospitalizaci T. A. ukončil, což podle něj jen potvrzuje, že i v tomto případě se řídil výhradně zdravotními hledisky a nikoliv jinými vlivy. Ostatně i sám městský soud podle stěžovatele P. N. vychází z toho, že H. měla vyžadovat úplatek, jehož výši stanovil primář; nikdy ale nebylo postaveno najisto, že tímto primářem je právě stěžovatel P. N. Městský soud přitom měl zejména na hodnocení odposlechů telefonních hovorů jiný názor, který obvodnímu soudu vnucoval, aniž tyto odposlechy sám provedl (zopakoval). Naopak obvodní soud se prý důsledně držel pokynů městského soudu, který mu tento ve svých předchozích kasačních rozhodnutích udělil. Pro změnu složení senátu obvodního soudu tak nebyl dán důvod. Postup městského soudu je v rozporu s rozsudkem Evropského soudu pro lidská práva ze dne 25. 6. 2020 ve věci Tempel proti České republice, stížnost č. 44151/12. Stěžovatel P. N. T. A. k hospitalizaci ostatně ani nepřijímal a k hospitalizaci došlo na základě rozhodnutí jiného lékaře. I podle znaleckých posudků přitom byla u T. A. přítomna duševní porucha (porucha přizpůsobení) a degenerativní změny páteře. Z toho podle stěžovatele vyplývá, že i kdyby věděl, že jedním z důvodů, proč T. A. žádala o poskytnutí zdravotních služeb, je snaha vyhnout se vynucenému vycestování z České republiky, jako lékař by nesměl tuto okolnost zohlednit v rámci úvah o tom, jakou zdravotní péči pacientce poskytne. Ze všech uvedených důvodů má stěžovatel P. N. za to, že nebylo postaveno mimo rozumnou pochybnost (nebylo dosaženo praktické jistoty), že se stěžovatel dopustil jemu za vinu kladené trestné činností a proto obecné soudy postupovaly v rozporu se zásadou in dubio pro reo a zásadou presumpce neviny, pokud jej shledaly vinným ze spáchání shora popsané trestné činnosti.
15. Stěžovatel H. v ústavní stížnosti namítá porušení práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny, porušení principu rovnosti účastníků řízení podle čl. 37 odst. 3 Listiny a porušení práva na právní pomoc podle čl. 37 odst. 2 Listiny. V dané věci rovněž podle stěžovatele existuje extrémní rozpor mezi důkazy a skutkovými zjištěními, které z nich obecné soudy vyvodily. Podle stěžovatele totiž nelze spolehlivě přijmout závěr o tom, že svým jednáním naplnil všechny zákonné znaky vytýkaných skutkových podstat a že se tak stalo způsobem ve výroku rozsudku městského soudu uvedeným. Některé důkazy navrhované stěžovatelem zůstaly opomenuty, jiné soudy podle jeho názoru deformovaly a naopak některé z provedených důkazů nebyly získány procesně přípustným způsobem. Obecné soudy se pak údajně samy nemohou shodnout v tom, zdali měl stěžovatel H. stěžovatelce H. předat finanční hotovost ve výši 40 000 Kč mající představovat úplatek za hospitalizaci T. A. jako jeden obnos či zda tak učinil ve dvou částkách. Nejvyšší soud se pak v nyní napadeném rozhodnutí k této nesrovnalosti vyjádřil tak, že není podstatná, protože to na postavení obviněných nemá vliv. Stěžovatel H. však s tímto závěrem nesouhlasí, neboť uvedená nesrovnalost podle něho znamená porušení zásady totožnosti skutku. Dále stěžovatel trvá na tom, že odposlech a záznam telekomunikačního provozu v dané věci nebyl pořízen v souladu se zákonem, konkrétně v souladu s § 88 tr. řádu. To už proto, že se od počátku neopíral o jakékoliv důvodné podezření z trestné činnosti, ale jen o skutečnost, že se stěžovatel patrně v inkriminované době seznámil s osobou v té době již sledovanou. Stěžovatel v ústavní stížnosti rovněž pokládá otázku, zda odposlechy jeho osoby byly souladné s povinností mlčenlivosti advokáta a tedy zda byly konformní s právem na právní pomoc. Stěžovatel rovněž opakuje námitku vznesenou již H., že soudy neprovedly analýzu paměti jeho telefonu, kam si nahrál komunikaci s orgány cizinecké a azylové politiky.
16. Pro posouzení ústavních stížností není podrobnější rekapitulace průběhu řízení a napadených rozhodnutí účelná, jelikož účastníkům jsou všechny podstatné skutečnosti známy.
17. Ústavní soud posoudil obsah všech čtyř podaných ústavních stížností a dospěl k závěru, že představují zjevně neopodstatněné návrhy podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Ústavní soud je totiž podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že na základě jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Směřuje-li však ústavní stížnost proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; pravomoc Ústavního soudu je totiž založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny ústavně zaručená práva nebo svobody jeho účastníka, zda bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
18. Ústavní soud v minulosti již také mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83, čl. 90 a čl. 91 odst. 1 Ústavy). Pokud proto soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. Žádná pochybení ve shora naznačeném směru však Ústavní soud v nyní posuzované věci neshledal.
19. Před vypořádáním stížnostních námitek jednotlivých stěžovatelů Ústavní soud konstatuje, že napadená rozhodnutí jsou velmi přesvědčivě a pečlivě odůvodněna a vypořádávají velmi široce jak (obecné) principy dopadající na daný případ, tak dílčí skutkové události celé věci. V daném kontextu je proto nutné konstatovat, že stížnostní argumentace stěžovatelů je jen opakováním obhajoby založené na zkreslování jednotlivých částí průběhu děje shora popisované trestné činnosti; orgány činné v trestním řízení se přitom podle přesvědčení Ústavního soudu s námitkami stěžovatelů dostatečně vypořádaly.
20. Uvedené platí už pro námitku N. R., že pro postup městského soudu podle § 262 tr. řádu, aby věc byla projednána a rozhodnuta v jiném složení senátu obvodního soudu, nebyly splněny podmínky. Naopak i jen z odůvodnění nyní napadeného rozhodnutí Nejvyššího soudu je patrno, že podmínky pro přikázání věci jinému senátu splněny byly. Podle rozvrhu práce původně určený senát obvodního soudu nejprve Vrchnímu soudu v Praze navrhl, aby případ byl přikázán jinému soudu téhož druhu a stupně, neboť všichni soudci Obvodního soudu pro Prahu 6 jsou vyloučeni z projednávání a rozhodování dané věci; N. a H. jsou totiž uznávanými znalci, s nimiž jsou soudci Obvodního soudu pro Prahu 6 v pravidelném, dlouhodobém kontaktu. Poté, co Vrchní soud v Praze obvodnímu soudu případ neodňal, neboť profesionální vztah soudců k obviněným nepostačuje k vyloučení (nadto) všech soudců daného soudu, rozhodl příslušný senát obvodního soudu tak, že všechny stěžovatele opakovaně zprostil obžaloby. Zprošťující rozhodnutí obvodního soudu městský soud opakovaně rušil (stejně tak jako zrušil rozhodnutí obvodního soudu o vrácení věci státnímu zástupci k došetření). Obvodnímu soudu opakovaně vytýkal, že v dané věci nehodnotil důkazy v souladu s § 2 odst. 6 tr. řádu, když mnohé z nich opakovaně nehodnotil vůbec. Přikláněl se ke skutkové verzi průběhu věci, jak jej prezentovala obhajoba, aniž by svá rozhodnutí řádně odůvodnil. Poté, co obvodní soud třikrát (podle městského soudu) hodnotil důkazy povrchně a selektivně, kdy městský soud odkázal zejména na rozpory mezi tvrzeními stěžovatelů a odposlechy telekomunikačních provozu, nezbylo městskému soudu nic jiného, než věc přikázat k rozhodnutí jinak složenému senátu obvodního soudu.
21. Jak tedy patrno, městský soud obvodnímu soudu "neoktrojoval" způsob, jak má konkrétní důkazy hodnotit, ale žádal, aby je hodnotil všechny, a to i v jejich vzájemných souvislostech, jak vyžaduje zákon. Vzhledem ke zjevné nevůli obvodního soudu k takovému postupu poté městský soud rozhodl podle § 262 tr. řádu. Tím ovšem podle Ústavního soudu dostál podmínkám aplikace daného zákonného ustanovení, jak je interpretuje i nálezová judikatura a judikatura Evropského soudu pro lidská práva [srov. k tomu za všechny například nález sp. zn. II. ÚS 1837/16 ze dne 13. 12. 2016 (N 243/83 SbNU 767) a tam vyložená judikatura Evropského soudu pro lidská práva]. Z tohoto nálezu také vyplývá, že shledává-li konkrétní stěžovatel neústavní aplikaci § 262 tr. řádu v jeho věci, má ústavní stížností brojit přímo proti rozhodnutí o přikázání věcí jinak složenému senátu a naopak nemá s touto námitkou vyčkávat až na stížnost proti konečnému rozhodnutí, jímž se řízení končí, jak se to stalo v právě posuzovaném případě. Uvedená námitka stěžovatelky je tak z formálního hlediska de facto nepřípustná a ani stěžovatelka neuvádí, že by rozhodnutí o přikázání věci jinak složenému senátu v minulosti již ústavní stížností napadla.
22. Nad tento rámec nutno konstatovat, že městský soud - vzdor tvrzení stěžovatelky - podle přesvědčení Ústavního soudu nevytvářel autonomní vlastní závěry o skutkovém stavu a nenahrazoval hlavní líčení, což by teprve bylo v rozporu s principy trestního řízení.
23. O skutkových okolnostech, tak jak z nich vycházely obecné soudy a které svědčí o výše popsané trestné činnosti páchané mimo jiné stěžovatelkou N. R., nemá rovněž Ústavní soud z hlediska ústavnosti žádné relevantní pochybnosti. Pro závěr opačný nesvědčí ani znalecké posudky, podle nichž má matka stěžovatelky zdravotní problémy, s nimiž by mohla být v Ústřední vojenské nemocnici v Praze eventuálně léčena.
24. Podstata ústřední myšlenky napadených rozhodnutí obecných soudů spočívá totiž v tom, že se neprokázalo, že jakékoliv zdravotní problémy T. A. v době, kdy byla umístěna v tranzitním prostoru letiště, byly takového charakteru, aby vyžadovaly hospitalizaci v nemocnici. V napadených rozhodnutích je naopak obšírně popsáno, že všem stěžovatelům (tedy i N. R.) muselo být jasné, že T. A. žádnými akutními problémy netrpěla. Ostatně i lékař převozní lékařské služby, která T. A. transportovala do nemocnice, měl za to, že jí tvrzené potíže - bolesti zad - jsou účelově tvrzené, což ale nemohl v prostoru letiště s jistotou zcela ověřit a proto k transportu přistoupil. V návaznosti na to, aby mohla být T. A. v nemocnici hospitalizována, byly v posouzení zdravotního stavu zdůrazněny psychické problémy. Ani s takovou diagnózou však nemohla být adekvátně léčena, neboť pro účely zdravotní pojišťovně vykazované psychoterapie by musela hovořit česky, což nedokázala. Neexistuje rovněž žádná rozumná pochybnost svědčící o tom, že stěžovatelkou N. R. poskytnuté peníze stěžovateli H. byly skutečně úplatkem a stěžovatelka N. R. s takovýmto jejich účelem byla srozuměna. Ostatně proto také v jednom z odposlechnutých hovorů uvádí, že N. má dodržet jejich dohodu a do propouštěcí zprávy napsat, že stav její matky neumožňuje jakýkoliv transport zpět do Ruska. Na takovýto požadavek však N. i s ohledem na opakující se kontroly cizinecké policie v nemocnici, kdy T. A. nebyla v nemocnici k nalezení, už nepřistoupil.
25. Skutková podstata trestného činu podvodu pak v daném případě spočívala v tom, že na léčbu T. A. byly vynaloženy prostředky zdravotního pojištění, ač tato žádnou péči nepotřebovala, což bylo stěžovatelce N. R. známo, a přesto v rámci organizované skupiny činila kroky k tomu, aby její matka hospitalizována byla a mohla tak protiprávně setrvat na území České republiky.