26. Není konečně žádný rozpor v závěru městského soudu, že stěžovatelka N. R. svým jednáním spáchala trestný čin napomáhání k neoprávněnému pobytu na území republiky, když činila kroky k tomu, aby její matka i bez zákonného důvodu mohla na území České republiky setrvat, ale zároveň nespáchala trestný čin spočívající v tom, že by matce napomáhala nedovoleným způsobem překročit státní hranici. Matka stěžovatelky totiž neměla - zjednodušeně řečeno - v úmyslu vyhnout se kontrole na státní hranici (na letišti).
27. K námitce stěžovatelky H. o tom, že obecné soudy nepřehrály zvukový záznam umístěný v paměti telefonu stěžovatele H. mající zachycovat jeho jednání s cizineckou policií, Ústavní soud uvádí, že k tomuto důkazu se v odůvodnění ústavní stížností napadeného rozhodnutí výslovně vyjádřil městský soud tak, že pokud jej obvodní soud neprovedl, učinil tak proto, že měl pro posouzení věci dostatek jiných důkazů. Provedení tohoto důkazu by tak podle něj na věci nemohlo nic změnit. I podle stěžovatelkou odkazovaného nálezu sp. zn. IV. ÚS 802/02 ze dne 21. 4. 2004 (N 58/33 SbNU 89) přitom platí, že soud nemusí provést všechny navrhované důkazy, ovšem musí ve svém rozhodnutí vysvětlit, proč eventuální důkaz neprovedl. To přitom bylo minimálně ze strany městského soudu vysvětleno, a to tak, že provedení tohoto důkazu by na důkazním stavu věci nemohlo nic změnit. Tento - byť strohý - závěr (ač byl stěžovatelce znám) v ústavní stížnosti zpochybňuje mimo jiné tak, že tím obecné soudy porušily zásadu volného hodnocení důkazů, když k nim údajně přistupovaly selektivně. Ani prostor daný stěžovatelce H. ústavní stížností proto nevyužila k tomu, aby ozřejmila, jak konkrétně by měl být záznam pořízený stěžovatelem H. při jednání s cizineckou policií přínosný, tzn. co nového by do věci měl nebo mohl vnést. V daném kontextu je tak odůvodnění městského soudu, proč onen důkaz nebyl ani k odvolacím námitkám proveden, dostatečný.
28. Podle přesvědčení Ústavního soudu nelze překvapivost nyní přezkoumávaných rozhodnutí obvodního soudu a městského soudu spatřovat ani v tom, že jimi byli stěžovatelé shledáni vinnými za shora popsanou trestnou činnost, za což jim byly uloženy tresty. Městský soud opakovaně ve svých kasačních rozhodnutích vyjadřoval námitky nikoliv k tomu, že obvodní soud ke zproštění obžaloby jako takovému přistoupil, ale neztotožňoval se s tím, na základě jaké argumentace - která nebyla podložena řádnou analýzou důkazů - k němu dospěl. Provedl-li následně jinak složený senát obvodního soudu onu původně absentující analýzu důkazů a na základě ní dospěl k jinému rozhodnutí ve věci samé - když výtky městského soudu byly stěžovatelům z jeho předchozích kasačních rozhodnutí známy - nemohlo být pro stěžovatele nyní napadené rozhodnutí obvodního soudu (respektive městského soudu) překvapivé, tedy alespoň v tom smyslu, že by se změna právního názoru soudu nedala očekávat.
29. V odůvodnění napadených rozhodnutí je také velmi podrobně popsán podíl stěžovatelky H. na páchání jí za vinu kladené trestné činnosti, o čemž podle Ústavního soudu nejsou dány žádné rozumné pochybnosti. Nedošlo tak proto ani v jejím případě k porušení zásady presumpce neviny, neboť ve vztahu k trestnému činu napomáhání jinému k neoprávněnému pobytu na území republiky bylo prokázáno, že stěžovatelka H. od stěžovatelky N. R. přijala prostřednictvím stěžovatele H. neoprávněný majetkový prospěch, byť se toto plnění snažila zastřít mimo jiné jako odměnu za znaleckou činnost. Zájem na zabránění nelegální migraci, jemuž je prostřednictvím skutkové podstaty trestného činu napomáhání k neoprávněnému pobytu na území republiky poskytována ochrana, pak nelze redukovat tak, že by si objekt, jemuž je ochrana poskytována, tuto zasloužil jen tehdy, je-li pobyt cizince spojen s nebezpečím kriminality atp. (srov. k tomu opačný - a nesprávný - výklad stěžovatelky k jí odkazovanému usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 4 Tdo 1341/2019).
30. Přiléhavý konečně není ani odkaz stěžovatelky na rozsudky Evropského soudu pro lidská práva ve věci Bunkate proti Nizozemsku ze dne 26. 5. 1993, č. 13645/88, ve věci Matwiejczuk proti Polsku ze dne 2. 12. 2003, č. 37641/97, ve věci Barfuss proti České republice ze dne 31. 7. 2000, č. 35848/97 a na nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 535/03. Je samozřejmě pravda, že v těchto rozhodnutích Evropský soud pro lidská práva shledal jako nepřiměřenou délku řízení, která je ve vztahu k délce řízení ve věci stěžovatelky i poloviční, nicméně stěžovatelka zcela přehlíží, že v jí odkazovaných věcech Evropský soud pro lidská práva zohlednil například zjevnou nečinnost soudů (což stěžovatelka H. v její věci ani nenaznačuje), když naopak obecně Evropský soud pro lidská práva akceptuje - vždy vzhledem k okolnostem případu - jako přiměřenou délku řízení i takovou, která je výrazně delší, než ta ve věci stěžovatelky. Odhlédnuto od této skutečnosti, ani ze stěžovatelkou odkazovaných rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva a ani z odkazovaného nálezu Ústavního soudu nevyplývá, že by nepřiměřená délka řízení musela být kompenzována snížením trestu; naopak i v rozhodnutích Evropského soudu pro lidská práva je primárně přiznávána satisfakce za danou újmu v penězích, když sám Ústavní soud vychází z toho, že snížení trestu s ohledem na průtahy v řízení sice není pojmově vyloučeno, ale jedná se o řešení spíše výjimečné. Stěžovatelka v dané souvislosti ve stížnosti výslovně uvádí, že jí byl napadenými rozhodnutími uložen dlouholetý podmíněný trest, skutečností ovšem zůstává, že jí byl uložen trest odnětí svobody v délce trvání jednoho roku s podmíněným odkladem na 2 roky. Sama stěžovatelka pak uvádí, že trestní řízení v její věci trvalo 5 let, 6 měsíců a 10 dnů, ovšem žádnou další argumentaci svědčící o nepřiměřenosti uloženého trestu vzhledem k takové délce řízení nenabízí.
31. Jak již se Ústavní soud vyjádřil k námitkám N. R., stejně tak k argumentaci N. uvádí, že považuje postup městského soudu podle § 262 tr. řádu v dané věci za zcela akceptovatelný. Z opakovaných kasačních rozhodnutí městského soudu vyplývá - kdy tato rozhodnutí má Ústavní soud k dispozici - že obvodnímu soudu opakovaně vytýkal, že nehodnotil odposlechy telefonických hovorů, a když už tak k výtkám městského soudu učinil, nebylo jeho hodnocení v logickém souladu s ostatními zjištěními. Takové rozpory se ostatně objevují doposud i ve stížnostní argumentaci (původně obhajobě) stěžovatelů, kterou obvodní soud zprvu do značné míry přejal. N. R. tvrdila, že částka, kterou předala stěžovateli H., měla krýt léčebné výlohy její matky přesahující rámec zdravotního pojištění; poté, co stěžovatel H. tuto částku předal stěžovatelce H. a ta ji poukázala na účet stěžovateli N., šlo již podle obhajoby o odměnu za konzultace mezi H. a N. (což právě v jednom ze svých osvobozujících rozhodnutí přijal i obvodní soud). Městský soud na tyto rozpory ve svých rozhodnutích upozorňoval, přičemž zároveň zdůrazňoval, že zrušení zprošťujících rozhodnutí z jeho strany nevylučuje, aby obvodní soud dospěl opět k závěru o nutnosti zprostit stěžovatele obžaloby. Aby ale takový jeho závěr mohl obstát, musí se obvodní soud naznačených argumentačních rozporů vyvarovat. Takovýto požadavek byl ovšem podle Ústavního soudu ze strany městského soudu při hodnocení kvality odůvodnění rozhodnutí obvodního soudu zcela legitimní.
32. Nadto i podle Ústavního soudu stěžovatel N. od počátku věděl, že hospitalizace T. A. je účelová, neboť - jak vyplývá z telefonických odposlechů - stěžovatel H. N. informoval, že T. A. bude potřebovat "zdravotní vízum" a ten mu možnost hospitalizace, kterou s ním před tím projednala již H., potvrdil s tím, že sice nebude mít službu v nemocnici, ale bude instruovat v tomto směru službu konající kolegy a bude dosažitelný na telefonu, což se také ostatně ukázalo jako žádoucí, neboť původně plánovaná hospitalizace T. A. na neurologickém oddělení nebyla pro jeho obsazenost možná, proto se hospitalizace po další intervenci N. realizovala na psychiatrii. Neobstojí proto ani obrana stěžovatele N. v tom smyslu, že z lékařského hlediska musel prezumovat, že T. A. skutečně potřebovala hospitalizaci. Toto jeho obecně správné východisko by totiž obstálo jen tehdy, kdyby z jiných skutečností nevyplývalo, že stěžovatel N. nejenže o absenci akutních zdravotních obtíží T. A. věděl, ale dokonce se na smyšlené konstrukci špatného zdravotního stavu T. A. sám podílel.
33. Nereflektoval-li obvodní soud opakovaně všechny tyto skutečnosti, městský soud důvodně - jak již uvedeno - nařídil, že věc bude projednána a rozhodnuta v jinak složeném senátu obvodního soudu. Daný postup v této věci pak podle Ústavního soudu není ani rozporný se stěžovatelem odkazovaným rozsudkem Evropského soudu pro lidská práva Tempel proti České republice, neboť v nyní posuzovaném případě nesloužila aplikace § 262 tr. řádu k tomu, aby městský soud obvodnímu soudu vnutil svůj pohled na věc, ale šlo o to, aby byly konečně odstraněny myšlenkové rozpory, které se v odůvodnění rozhodnutí obvodního soudu doposud vyskytovaly. Městský soud rovněž nehodnotil důkazy, aniž by je sám provedl (zopakoval), na druhou stranu ale musel obvodnímu soudu názorně popsat, jakých logických chyb se ve svém uvažování dopustil.
34. Stěžovateli N. je sice třeba dát za pravdu v tom, že jak on, tak stěžovatelka H. peníze přijaté od stěžovatele H. (respektive od stěžovatelky N. R.) formálně vyúčtovali jako konzultace, které stěžovatel N. poskytl H., nicméně obecné soudy přesvědčivě vysvětlily, že takto tvrzené konzultace patrně vůbec neproběhly. Nadto - a to je podstatné - ke znaleckým posouzením, kde ke konzultacím mělo dojít, odborné znalosti H. zcela postačovaly a tato N. ani jako konzultanta neuvedla. Z předložených znaleckých deníků pak obecné soudy zjistily, že k obdobnému formálnímu zaznamenávání a následnému proplácení konzultací mezi H. a stěžovatelem N. v jiném případě, než je právě tento, před ním ani po něm nedošlo. Neobstojí ani argumentace stěžovatele, že mělo-li by jít o úplatek, neposkytovala by jej H. formu bankovního převodu, ale jistě by přistoupila k předání hotovosti. Stěžovatelé při páchání popsané trestné činnosti jistě neočekávali, že jsou již odposlouchávány jejich hovory a že tedy bude poměrně snadné vysledovat doslova každý jejich jednotlivý krok, a to nikoliv jen s ohledem na obsah jednotlivých telefonních hovorů, ale také s ohledem na místa jednotlivých hovorů s tím, že bude možno do značné míry rovněž identifikovat, v čí přítomnosti se ten, který volající v průběhu hovoru nacházel. Kdyby takto přesnou představu orgány činné v trestním řízení u jednotlivých stěžovatelů neměly, jistě by bylo mnohem složitější rovněž identifikovat i pohyb finančních prostředků a bezhotovostní převody by tak stěžovatelům poskytovaly mnohem větší anonymitu. Navíc, jak bylo uvedeno výše, pohyby na jednotlivých účtech bylo možné vysvětlit právě odměnou za znaleckou činnost (za konzultace při znalecké činnosti) a tyto bylo možné také z daňového hlediska správně vykázat.
35. S ohledem na tyto zmíněné telefonické hovory je také zřejmé, že pokud H. v jednom z odposlechnutých hovorů sděluje, že výši odměny stanovil "primář", není pochyb o tom, že jde právě o P. N. Skutečnost, že sám stěžovatel N. posléze přistoupil k ukončení hospitalizace T. A., pak byla i podle Ústavního soudu mj. odrazem kontroly cizinecké policie na oddělení nemocnice, kdy i pro N. jistě bylo složité zdůvodnit, že T. A. nemocnici během hospitalizace opouštěla.
36. K námitce stěžovatele H., že jím páchanou trestnou činnost potvrzující odposlechy nebyly získány procesně přípustným způsobem, Ústavní soud v prvé řadě odkazuje na rozsudek obvodního soudu ze dne 7. 12. 2016, sp. zn. 2 T 175/2015 (srov. zejména str. 31), kde je mimo jiné popsáno, že prvotní odposlechy jeho telefonů a sledování e-mailové schránky bylo nařízeno při šetření podezření ze spáchání zločinu padělání a pozměnění veřejné listiny a přečinu zneužití pravomoci úřední osoby. Věcně šlo v tehdy prošetřované věci - zjednodušeně řečeno - o prověřování podezření z neoprávněného poskytování informací z informačního systému Odboru azylové a migrační politiky Ministerstva vnitra České republiky. Z vyhodnocení takto pořízených odposlechů vyplynulo podezření ze spáchání trestné činnosti spočívající právě mimo jiné v účelové hospitalizaci T. A.. Stěžovateli H. lze tedy přisvědčit v tom, že v době nařízení odposlechů mimo jiné na jeho telefonu k výše popisované trestné činnosti související s osobou T. A. ještě nedošlo, nicméně pro podezření z této trestné činnosti také nebyl odposlech původně nařízen. Není tedy přiléhavé stěžovatelovo tvrzení, že původně nařízeny odposlech se neopíral o žádné důvodné podezření ze spáchání trestné činnosti.
37. Přiléhavá také není úvaha, že odposlechem stěžovatelova telefonu bylo porušeno právo na právní pomoc a povinnost mlčenlivosti advokáta. Ačkoliv stěžovatel ani tuto svoji námitku v ústavní stížnosti příliš argumentačně nerozvíjí, patrně směřuje na situaci, kdy celou záležitost T. A. a jím koncipovaného řešení v podobě "zdravotního víza" konzultoval se svým známým advokátem J. M. V tomto hovoru mezi oběma jmenovanými se ovšem nejednalo o vztah obhájce a obviněného (dokonce nešlo ani o klasický vztah advokáta a jeho klienta), proto na něj nelze aplikovat speciální ochranu, tak jak ji na mysli právě § 88 odst. 1 tr. řádu.
38. Ústavní soud rovněž výše akceptoval, pokud obecné soudy v nyní posuzované věci nepřehrály obsah záznamů paměti stěžovatelova telefonu. K tomu lze ještě doplnit, že i jen z jednotlivých rozhodnutí, která stěžovatelé ke svým stížnostem předložili, vyplývá, že stěžovatel H. v nich obsáhle popisoval, jak vyjednával na Odboru cizinecké a migrační politiky Ministerstva vnitra České republiky o případném vízu za účelem strpění ze zdravotních důvodů, když se mu údajně mělo dostávat protichůdných informací o podmínkách takového pobytu T. A. na území České republiky. Nicméně v tom podstata trestné činnosti, která je stěžovateli kladena za vinu, nespočívá. Stěžovatel H. ani nikdo jiný z ostatních stěžovatelů není stíhán za to, že by se řídil informacemi jmenovaného odboru, ale jsou stíháni proto, že ono strpění pobytu mělo být odůvodněno akutně nepříznivým zdravotním stavem T. A., což ale neodpovídalo realitě.
39. Pokud stěžovatel H. v ústavní stížnosti uvádí, že nejednal mimo jiné se zaměstnanci rychlé záchranné pomoci fungující na Letišti Václava Havla, pak opak je i podle Ústavního soudu dostatečně dosvědčován právě výpověďmi zaměstnanců konajících v inkriminované době službu na tomto pracovišti. Ti - aniž by na věci byli jakkoliv zainteresováni - vypověděli, že se k nim dostavil nějaký pán, který se představil jako zástupce T. A. a bývalý policista s tím, že jeho klientka leží na pokoji v tranzitním hotelu, má bolesti páteře a pokud se tyto zhorší, mají ji transportovat do nemocnice X, kde již byla v minulosti údajně léčena (což ale nebyla pravda). K žádné stěžovatelem tvrzené deformaci důkazů tak ani v tomto ohledu při popisování stěžovatelem páchané trestné činnosti podle Ústavního soudu nedošlo. Jednotlivé skutkové podstaty trestných činů kladených stěžovateli za vinu jsou přitom dostatečně skutkově podloženy.
40. Namítá-li tento stěžovatel v ústavní stížnosti zcela okrajově absenci totožnosti skutku, kdy mezi jednotlivými rozhodnutími obecných soudů má existovat nesrovnalost v tom, zda prostředky od N. R. předal H. najednou nebo odděleně, pak tato okolnost nemá podle Ústavního soudu pro posouzení dané věci žádnou ústavněprávní relevanci. Ke stěžovatelově argumentaci tak stačí poznamenat, že pro zachování zásady totožnosti skutku postačuje dokonce jen částečné zachování totožnosti jednání nebo částečné zachování totožnosti následku mezi usnesením o zahájení trestního stíhání a obžalobu, resp. obžalobou a rozhodnutím soudu [srov. k tomu v podrobnostech například usnesení Ústavního soudu z 18. 5. 2010, sp. zn. I. ÚS 977/10]. Stěžovatel se pak v ústavní stížnosti ani nepokouší naznačit, zda jím uváděná nesrovnalost měla mít reálný vliv na porušení totožnosti jednání či na porušení totožnosti následku, když ani podle Ústavního soudu uvedený rozdíl (tedy ona nesrovnalost) na hodnocení trestné činnosti stěžovatele nemá žádný podstatný vliv, natož aby mohla znamenat porušení zásady totožnosti skutku.
41. Po přezkoumání ústavními stížnostmi napadených rozhodnutí tedy dospěl Ústavní soud k závěru, že základní práva či svobody, jichž se stěžovatelé dovolávají, napadenými rozhodnutími porušeny nebyly. Rozhodnutí obecných soudů totiž nijak nevybočují z judikatury Ústavního soudu a jejich odůvodnění vyhovují požadavkům na úplnost a přesvědčivost odůvodnění soudních rozhodnutí. Jelikož tedy Ústavní soud nezjistil žádné pochybení, které by bylo možno obecným soudům z hlediska ústavněprávního vytknout, nepříslušelo mu jejich rozhodnutí jakkoliv přehodnocovat.
42. Ústavní soud proto uzavírá, že napadenými rozhodnutími nebyla porušena základní práva stěžovatelů a proto byly ústavní stížnosti odmítnuty pro jejich zjevnou neopodstatněnost podle § 43 odst. 2 písm. a) téhož zákona.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. června 2021
Radovan Suchánek v. r. předseda senátu