49. Jak se totiž podává ze shora prezentované judikatury, právní názor obsažený v nálezechsp. zn. II. ÚS 1920/20asp. zn. I. ÚS 1975/20nepředstavuje exces z hlediska právního názoru obsaženého (především) ve stanovisku Pl. ÚS-st. 21/05. V těchto nálezech totiž Ústavní soud nezpochybnil klíčovou tezi (a nečiní tak ani v tomto nálezu), že právním důvodem konfiskace majetku podle dekretu č. 12/1945 Sb. byl dekret samotný a následná konfiskační rozhodnutí měla jen deklaratorní charakter. Je však podstatné, že jsou-li následná konfiskační rozhodnutí ještě před rozhodným obdobím zrušena jako protizákonná, a současně stát před rozhodným obdobím předmětné nemovitosti ani nepřevzal, není dán žádný právní a ani faktický důvod k domněnce, že se na tyto nemovitosti dekret č. 12/1945 Sb. vůbec vztahoval. Jinak řečeno, obecné soudy jsou v těchto restitučních řízeních povinny posoudit, zda došlo k účinné konfiskaci ještě před rozhodným obdobím.
50. Překážkou pro aplikaci závěrů o povinnosti orgánů veřejné moci posoudit účinky konfiskace konečně není ani časový faktor (oba referované nálezy byly přijaty až poté, co Nejvyšší soud vydal ústavní stížností napadené usnesení, jakožto poslední rozhodnutí v nyní posuzované věci). Ústavní soud totiž již dříve a v souladu se soudobými evropskými kontinentálními trendy potvrdil [srov. např. nálezsp. zn. II. ÚS 3168/09ze dne 5. 8. 2010 (N 158/58 SbNU 345)], že v horizontálních právních vztazích, tedy i ve vztahu, v němž se stěžovatel žalobně domáhal určení vlastnictví státu, zůstává zásadou incidentní retrospektivita nových (resp. s ohledem na shora řečené spíše "nových") právních názorů vytvořených judikaturními změnami. Nový právní názor se tedy prosadí ihned a bude aplikován na všechna probíhající řízení. Ústavní soud tímto odlišil situaci retrospektivního působení změny judikatury (tj. opravy "chybného" právního názoru) od retroaktivního působení právních norem (k tomu srov. např. Kühn, Zdeněk. Prospektivní a retrospektivní působení judikatorních změn. Právní rozhledy. 2011, roč. 19, č. 6, s. 191 a násl.).
51. Za nepřesvědčivý pak Ústavní soud považuje názor vedlejší účastnice řízení, jež označuje předmětnou nálezovou judikaturu za "exces z ustálené rozhodovací praxe (nejen) Ústavního soudu", což dokládá odkazy na řízení vedená u zdejšího soudu (dle názoru vedlejší účastnice řízení) ve skutkově a právně shodných věcech, ve kterých byly ústavní stížnosti odmítnuty pro zjevnou neopodstatněnost (srov. usnesenísp. zn. IV. ÚS 1990/20ze dne 26. 1. 2021 a usnesenísp. zn. III. ÚS 1852/20ze dne 2. 2. 2021). Na těchto řízeních vedlejší účastnice demonstruje svůj názor, že závěry týkající se povinnosti orgánů veřejné moci posoudit účinky konfiskace nebyly respektovány ani navazující judikaturou zdejšího soudu. Aniž by se Ústavní soud zabýval otázkou, zda je v daných případech opravdu dána skutková a právní shoda, připomíná, že předpokladem závaznosti nálezů je jejich vykonatelnost, jež v případě nálezů vydávaných v řízení o ústavních stížnostech nastává doručením jejich písemného vyhotovení účastníkům. Postačí tedy uvést, že v pořadí první nález (sp. zn. II. ÚS 1920/20) byl vyhlášen až dne 3. 2. 2021, což znamená, že obě řízení, na něž poukazuje vedlejší účastnice řízení, byla skončena ještě před tím, než se stal tento nález vykonatelným, a tedy též právně závazným. Tentýž závěr lze tím spíše učinit ve vztahu ke druhému nálezu (sp. zn. I. ÚS 1975/20), který byl vyhlášen až 30. 3. 2021. Jen pro úplnost je vhodné dodat, že podle § 54 odst. 1 zákona o Ústavním soudu ve věci samé rozhoduje Ústavní soud nálezem a v ostatních věcech usnesením, takže se v těchto případech nejednalo o meritorní, nýbrž pouze o "kvazimeritorní" rozhodnutí, pro jejichž překonání není třeba postupovat způsobem uvedeným v § 23 cit. zákona.
52. Vzhledem k precedenční závaznosti nálezů, plynoucí krom výslovné dikce čl. 89 odst. 2 Ústavy zejména z obecných principů rovnosti v právech a vyloučení svévole, je tedy Ústavní soud povinen reflektovat jejich nosné důvody v obdobných věcech [srov. např. nálezsp. zn. Pl. ÚS 11/02ze dne 11. 6. 2003 (N 87/30 SbNU 309)]. V dalším kroku je proto nutno posoudit, zda je u nyní rozhodované věci splněna podmínka obdobnosti (ve vztahu k nálezůmsp. zn. II. ÚS 1920/20a/nebosp. zn. I. ÚS 1975/20), či naopak, zda je možné vzhledem ke skutkovým okolnostem přistoupit k tzv. odlišení (distinguishing). Ústavní soud takto ostatně postupoval rovněž ve věcisp. zn. II. ÚS 1920/20, jejíž skutkové okolnosti a následně též právní hodnocení odlišil od případu vedeného podsp. zn. IV. ÚS 2056/18, v němž bylo rozhodnuto zamítavým nálezem ze dne 23. 6. 2020.
53. Jak plyne již z předchozí části tohoto odůvodnění, obecné soudy založily svá (ústavní stížností napadaná) rozhodnutí na právním názoru, aprobovaném též zdejším soudem, že konfiskace podle dekretu č. 12/1945 Sb. a dekretu č. 108/1945 Sb. byla zákonným aktem, jejž nelze posuzovat z hlediska vad, nicotnosti či věcné nesprávnosti na něj navazujících správních (deklaratorních) rozhodnutí. Z tohoto důvodu Nejvyšší soud zrušil předchozí rozsudek krajského soudu (č. j. 11 Co 236/2017-425), jenž dovozoval zachování vlastnického práva stěžovatele z věcných či procedurálních nedostatků konfiskačních řízení, jež vyústila ve vydání konfiskačních vyhlášek Okresního národního výboru v České Lípě a Okresního národního výboru v Opavě. Viděno optikou Nejvyššího soudu, konkluze týkající se předmětných (celkem tří) konfiskačních vyhlášek byly z hlediska završení procesu konfiskace nemovitostí zcela irelevantní, neboť účinky konfiskace nastoupily souběžně s účinností dekretu č. 12/1945 Sb.
54. Ústavní soud tedy posoudil, zda jsou v nynější věci dány shora předestřené výjimečné okolnosti, jež odůvodňují závěr, že zastavením algoritmu přezkumu u důvodu tvrzené výluky z restituce bez důsledného posouzení restitučního titulu samotného (srov. nálezsp. zn. II. ÚS 1920/20, bod 61) došlo k zásahu do základního práva stěžovatele podle čl. 36 odst. 1 Listiny. Po prostudování ústavní stížností napadených rozhodnutí i vyžádaného spisu odpověděl Ústavní soud na tuto otázku kladně.
55. Skutkové okolnosti nyní posuzovaného případu jsou totiž srovnatelné s okolnostmi, z nichž vycházel zdejší soud v nálezusp. zn. I. ÚS 1975/20. Problém tudíž nespočívá v neurčitém označení konfiskací dotčeného subjektu, kterýžto nedostatek byl stěžejní pro formulaci právních závěrů obsažených v nálezusp. zn. II. ÚS 1920/20, když jak v dané věci (srov. nálezsp. zn. I. ÚS 1975/20, bod 34), tak v nyní posuzovaném případě (srov. spis, č. l. 177, 178 a násl.) byl povinný subjekt v konfiskačních rozhodnutích identifikován jednoznačně (Řád Maltézských rytířů), nýbrž v okolnosti vydání konfiskačních vyhlášek správním orgánem, který k tomu nebyl příslušný, což umožňuje učinit závěr o nicotnosti daných konfiskačních rozhodnutí.
56. Obdobně jako ve věcisp. zn. I. ÚS 1975/20byla totiž konfiskace majetku deklarována konfiskačními akty, v nichž byl stěžovatel, coby církevní právnická osoba, označen za osobu německé - maďarské národnosti (srov. vyhlášky Okresního národního výboru v České Lípě ze dne 11. 10. 1945 a ze dne 5. 4. 1948, a dále konfiskační vyhlášku Okresního národního výboru v Opavě ze dne 27. 9. 1945, spis, čl. 177, 178 a 185). Jak již bylo ovšem řečeno, tento konfiskační titul uvedený v ustanovení § 1 odst. 1 písm. a) dekretu č. 12/1945 Sb. dopadal toliko na fyzické osoby. Ve vztahu k vyhlášce vydané již v rozhodném období navíc nejsou zcela nepřípadné ani úvahy krajského soudu naznačující možné zneužití dekretů prezidenta republiky (srov. rozsudek krajského soudu, č. j. 11 Co 236/2017-425, bod 19).
57. Ústavní soud navíc nepřehlédl, že se stěžovatel konfiskaci svého majetku bránil (srov. spis, č. l. 232), když proti konfiskační vyhlášce Okresního národního výboru v Opavě, jakož i proti dalším konfiskačním rozhodnutím Okresní správní komise v Krnově, vznesl námitky, v nichž dovozoval, že jej nelze označit za osobu německé národnosti ani za zrádce a nepřítele českého a slovenského národa. Výměrem Moravskoslezského zemského národního výboru, expositury v Moravské Ostravě, ze dne 13. 5. 1946, č. j. VIII/35-1204/16-1946, byly tyto konfiskační vyhlášky zrušeny jako nezákonné, neboť byly vydány, aniž by okresní národní výbor a okresní správní komise předem vyvolaly rozhodnutí zemského národního výboru (srov. spis č. l. 232; v tomto výměru je výslovně označen i zemědělský majetek v obvodu obce Pitárna), což ostatně potvrzuje shora učiněné konkluze stran nepříslušnosti okresních správních orgánů. V právě citovaném rozhodnutí bylo totiž uvedeno, že podle § 3 odst. 2 dekretu presidenta republiky č. 12/1945 Sb. o tom, zda fysickou nebo právnickou osobu lze považovat za zrádce a nepřátele Československé republiky, rozhoduje zemský národní výbor, v jehož obvodě dotčená nemovitost leží, podle návrhu příslušného okresního národního výboru. Teprve na základě tohoto rozhodnutí může okresní národní výbor vydat konfiskační vyhlášku, což se však v daném případě nestalo. Proto byla shledána podstatná vada řízení.
58. Ústavní soud si je současně vědom (srov. nálezsp. zn. I. ÚS 1975/20, bod 25), že "samotné zjištění této skutečnosti [tj. vydání konfiskačního rozhodnutí věcně nepříslušným správním orgánem] by ovšem samo o sobě nemělo žádný vliv na rozporované závěry soudů za předpokladu, že stát by se byl ještě před začátkem rozhodného období chopil předmětných pozemků. Na takový případ by totiž dopadl výše zdůrazněný a již ustálený právní názor, že ke konfiskaci podle dekretu č. 12/1945 Sb. docházelo s okamžitou platností, tedy že právním důvodem konfiskace je samotný dekret, a nikoli (následný) správní akt." Vedle této skutečnosti by pak shledání konfiskačních vyhlášek okresních národních výborů nicotnými či jinak vadnými bylo pro účely posuzovaného restitučního sporu naprosto bezvýznamné.
59. Pro Ústavní soud je však podstatné, že v nyní přezkoumávaném soudním řízení nebyl proveden žádný důkaz svědčící o tom, že stát dotčené pozemky před započetím rozhodného období opravdu převzal, resp. účinně konfiskoval, tedy že by se byl zachoval jako jejich nově nastoupivší vlastník, popřípadě že by byl býval tento proces převzetí v téže době alespoň započal, třebaže k jeho dovršení by bylo došlo až v rozhodném období. Nic z obsahu napadených rozhodnutí, jakož i z obsahu zevrubně prostudovaného spisu současně nenaznačuje, že by zabavení majetku postupem podle zákona č. 142/1947 Sb. představovalo toliko paralelní konfiskaci navazující na konfiskaci původní, iniciovanou právě na základně dekretu prezidenta republiky.
60. Jak je naopak patrné již z rozsudku okresního soudu (srov. s. 8-9), potvrzeného rovněž následně zrušeným rozsudkem krajského soudu, v daném případě proběhl v celé šíři postup podle zákona č. 142/1947 Sb. Okresní soud zde odkázal mj. na rozhodnutí Ministerstva zemědělství v Praze ze dne 15. 5. 1948, č. j. 24.909/IX-R12/1948, kde je konstatováno odnětí majetku vlastníka (Mezinárodního suverénního řádu Maltézských rytířů) na základě revize první pozemkové reformy podle zákona č. 142/1947 Sb. Tvrzení stěžovatele považoval okresní soud za prokázaná též rozhodnutím Ministerstva zemědělství ze dne 23. 3. 1949, č. j. 13 019/49-IX/A-21, které doplnilo shora uvedený revizní výměr a které se týkalo zamýšleného převzetí nemovitostí stěžovatele podle ustanovení § 1 odst. 3 a § 4 zákona č. 142/1947 Sb. Předmětné doplnění se týkalo ponechání určitých nemovitostí ve vlastnictví stěžovatele. Nemovitosti, které jsou předmětem nyní posuzovaného řízení, ovšem nebyly do uvedeného seznamu zahrnuty. V části D tohoto rozhodnutí přitom Ministerstvo zemědělství svolilo, aby u nemovitostí zahrnutých do seznamu byla vymazána poznámka převzetí a poznámka revise podle zákona č. 142/1947 Sb. Okresní soud doplnil, že žádosti stěžovatele týkající se ponechání další půdy nebylo ze strany ministerstva vyhověno. S tímto dále korespondoval zápis v knihovní vložce č. 96 Zemských desek opavských pro katastrální území Pitárné pod pořadovým číslem 10 v části "B", kde se k 16. 6. 1948 na základě oznámení Ministerstva zemědělství ze dne 31. 5. 1948 poznamenalo dle § 3 zákona číslo 329/20 Sb., ve znění zákona číslo 225/22 Sb., a podle ustanovení § 17 zákona č. 142/1947 Sb., zamýšlené převzetí a dle ustanovení § 7 vládního nařízení č. 193/47 Sb. byla učiněna poznámka revize.
61. Ústavní soud s ohledem na shora předestřené okolnosti nyní posuzovaného případu činí následující závěr. Nachází-li se restituční řízení v takové důkazní situaci, kdy na jedné straně stojí konfiskační vyhlášky vydané věcně nepříslušným správním orgánem, když jedna z těchto vyhlášek byla navíc k obraně stěžovatele coby nezákonná zrušena, a přesto byl obecnými soudy při posuzování restitučního nároku učiněn (obecný) závěr, že předmětné nemovitosti byly konfiskovány na základě dekretu prezidenta republiky, aniž by však bylo prokázáno, že stát tyto nemovitosti opravdu převzal, a na straně druhé zde existuje celá řada důkazů vypovídajících o tom, že postup orgánů státu podle zákona č. 142/1947 Sb. nebyl veden snahou "pojistit si" přechod nemovitostí pro případ, že by se jejich dřívější konfiskace podle dekretu č. 12/1945 Sb. z různých příčin nezdařila, nýbrž svědčí spíše o prvním pokusu odebrat majetek stěžovatele, je namístě promítnout do rozhodování soudu shora připomenutou zásadu in favorem restitutionis.
62. Obecné soudy (resp. Nejvyšší soud zavazující svým právním názorem soud odvolací) se však této zásady důsledně nedržely, když ve svých rozhodnutích ponechaly otázku účinné konfiskace daných pozemků před rozhodným obdobím v pozadí svého zájmu, tj. bez přihlédnutí k postoji a chování státu po rozhodném datu 25. 2. 1948, ačkoliv jde o otázku, jejíž zodpovězení se pro vyřešení nyní posuzovaného případu jeví jako zcela klíčové. V tom shledal Ústavní soud v napadených rozhodnutích Nejvyššího soudu deficit, dosahující porušení ústavního práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny.
63. Ústavní soud současně připomíná své předchozí závěry, že v případě výjimečné kolize restituční výluky [podle ustanovení § 8 odst. 1 písm. h) ZMV] a restitučního titulu [podle ustanovení § 5 písm. a) ZMV] jsou obecné soudy povinovány respektem k restitučnímu titulu (srov. cit. nálezsp. zn. II. ÚS 1920/20, bod 59). Postup dovolacího soudu měl však za následek, že zastavením algoritmu přezkumu u důvodu tvrzené výluky z restituce nedošlo k posouzení restitučního titulu samotného, včetně jeho zákonných podmínek, čímž ovšem došlo k zásahu do základního práva stěžovatele podle čl. 36 odst. 1 Listiny.
64. Ústavní soud se nezabýval dalšími stěžovatelem uplatněnými argumenty (např. přidělováním restitučních sporů jednomu a témuž senátu dovolacího soudu), neboť to vzhledem k předchozím závěrům potvrzujícím důvodnost ústavní stížnosti považoval za nadbytečné.
65. Ústavní soud pro úplnost dodává, že nepřehlédl v mezidobí vydané usnesení, jímž byla jako zjevně neopodstatněná odmítnuta ústavní stížnost podaná stěžovatelem v jiné - avšak skutkově a právně shodné - věci (srov. usnesenísp. zn. IV. ÚS 2662/21ze dne 16. 11. 2021). Ústavní soud připomíná, že právním závěrem vysloveným v citovaném usnesení není vázán [srov. nálezsp. zn. IV. ÚS 301/05ze dne 13. 11. 2007 (N 190/47 SbNU 465), body 88-89] a jelikož smysl usnesení odmítajících ústavní stížnost pro její zjevnou neopodstatněnost spočívá primárně jen ve vysvětlení důvodů, pro které Ústavní soud neshledal ústavní stížnost "přijatelnou" k meritornímu posouzení, není namístě ani polemizovat s odůvodněním tohoto odmítavého usnesení. Navíc za situace, kdy se v tomto usnesení Ústavní soud výslovně nezabýval stěžovatelem tvrzeným rozporem napadených rozhodnutí obecných soudů s nálezy zdejšího soudusp. zn. II. ÚS 1920/20aI. ÚS 1975/20, právě který shledal Ústavní soud v nyní posuzované věci jako relevantní.
VI. Závěr
66. Ústavní soud ze všech shora uvedených důvodů uzavírá, že Nejvyšší soud i krajský soud svými rozhodnutími porušily základní právo stěžovatele na soudní ochranu zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny.
67. Z důvodu procesní ekonomie, jakožto i s ohledem na zásadu minimalizace zásahů do rozhodovací činnosti obecných soudů a zásadu rychlosti řízení před obecnými soudy, však Ústavní soud podle ustanovení § 82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu zrušil pouze usnesení Nejvyššího soudu, který bude mít příležitost při opakovaném rozhodování věci napravit předchozí pochybení své i navazující pochybení odvolacího soudu, vyvolané ovšem právě pouze jeho povinností respektovat závazný právní názor dovolacího soudu vydaného v této konkrétní věci.
68. Ve zbytku proto Ústavní soud ústavní stížnost odmítl zčásti podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný a zčásti - ve vztahu k rozsudku krajského soudu ze dne 2. 4. 2019, č. j. 11 Co 236/2017-425 - podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. d) zákona o Ústavním soudu jako návrh, k jehož projednání není Ústavní soud příslušný.
69. Úkolem Nejvyššího soudu bude posoudit daný případ znovu, přičemž je vázán právním názorem vysloveným v tomto nálezu (čl. 89 odst. 2 Ústavy).
70. Ústavní soud rozhodl bez nařízení ústního jednání, neboť od něj nebylo možno očekávat další objasnění věci (ustanovení § 44 zákona o Ústavním soudu).
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat (§ 54 odst. 2 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 30. listopadu 2021
Radovan Suchánek v. r. předseda senátu
Odlišné stanovisko soudce Radovana Suchánka k nálezusp. zn. III. ÚS 361/21
Nesouhlasím s výrokem ani s odůvodněním nálezu, pročež k němu zaujímám podle § 22 zákona o Ústavním soudu toto odlišné stanovisko:
Nemohu se ztotožnit s rozhodnutím většiny senátu především proto, že nerespektuje předchozí dlouhodobě ustálenou judikaturu Ústavního soudu a nepřípustně rozšiřuje meze použití výkladového pravidla in favorem restitutionis.
Nález je totiž založen na logické chybě, v jejímž důsledku rozmělňuje dosud konstantně používaná kritéria přezkumu rozhodnutí v restitučních věcech. Tenorem odůvodnění nálezu je argument, že vlastnictví předmětných pozemků přešlo na stát nikoli na základě dekretu prezidenta republiky č. 12/1945 Sb., ale postupem podle zákona č. 142/1947 Sb. až v rozhodném období, tj. po 25. 2. 1948. Mělo tomu tak být proto, že "v ... soudním řízení nebyl proveden žádný důkaz svědčící o tom, že stát dotčené pozemky před započetím rozhodného období opravdu převzal, resp. účinně konfiskoval, tedy že by se byl zachoval jako jejich nově nastoupivší vlastník [...]. Nic z obsahu napadených rozhodnutí, jakož i z obsahu zevrubně prostudovaného spisu současně nenaznačuje, že by zabavení majetku postupem podle zákona č. 142/1947 Sb. představovalo toliko paralelní konfiskaci navazující na konfiskaci původní ..." (bod 59 odůvodnění nálezu). Na podporu tohoto názoru senátní většina četně odkazuje na nálezy Ústavního soudusp. zn. I. ÚS 1975/20asp. zn. II. ÚS 1920/20, které údajně nejsou v rozporu s nálezemsp. zn. IV. ÚS 2056/18, jenž ale prý nemá být k nynější věci přiléhavý.
Ze zákona ani z předchozí judikatury ovšem neplyne požadavek, že by konfiskace majetku podle dekretu prezidenta republiky č. 12/1945 Sb., následovaná toliko deklaratorním správním aktem, vyžadovala pro svou účinnost také faktické převzetí majetku nebo jinou aktivitu, která prokazuje skutečný výkon práv nového vlastníka. Tato argumentace byla až dosud ústavně souladným způsobem odmítána. Platí-li totiž, že právním titulem konfiskace byl dekret sám ke dni jeho účinnosti (23. 6. 1945), nemůže mít na toto právní posouzení vliv - vzhledem k časovém odstupu nejistá - skutková okolnost v podobě pozdějšího (ne)jednání státu. Jinými slovy: nynější nález III. senátu opět vnáší do dosavadní judikatury prvek nejistoty tím, že z dosud nerozhodného argumentu činí důvod pro soudní přezkum v obdobných věcech.
Nález řadou neurčitých formulací dospívá k nevyslovenému, ale z jeho celkového smyslu nepochybnému závěru, že dekret, nebyl-li na základě navazujících správních aktů následován faktickým převzetím majetku, neměl právní účinky. Skutečnost, že tento závěr nález nezmiňuje výslovně, nemění nic na tom, že se jím překonává, resp. nebere na zřetel celá řada předchozích rozhodnutí Nejvyššího soudu i Ústavního soudu. Stejně tak nález fakticky prolamuje dosud respektované pravidlo, že správní akty navazující na dekrety prezidenta republiky nelze přezkoumávat z hlediska vad, nesprávností, nicotnosti a dalších kritérií, neboť právním důvodem konfiskace je dekret samotný.
V bodech 40 až 41 odůvodnění nálezu je připomenuto, že podle stanoviska pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS-st. 21/05 a nálezusp. zn. Pl. ÚS 10/13jsou právní předpisy i správní akty vydané před rozhodným obdobím nedotknutelné. Stěžovatel tudíž nemůže očekávat přezkum ani nicotnosti konfiskačního správního aktu. Výjimečně jsou však soudy oprávněny posoudit dopad konfiskačních aktů z hlediska restitučních titulů v případě, že byly tyto správní akty vydány až v rozhodném období. Na základě tohoto právního názoru bylo v nálezechsp. zn. I. ÚS 1975/20asp. zn. II. ÚS 1920/20, jakož i v nálezu nynějším, dovozeno, že byl-li konfiskační správní akt navazující na dekret vydán až v rozhodném období, lze jej přezkoumat a při neprokázaném převzetí majetku státem v rozhodném období (ač konfiskovaném na základě dekretu ke dni 23. 6. 1945), lze mít za to, že majetek byl konfiskován až v rozhodném období. Taková myšlenka však ani ze stanoviska pléna sp. zn. Pl. ÚS-st. 21/05 ani z nálezusp. zn. Pl. ÚS 10/13neplyne. Nynější nález již také nezohledňuje, že soudy v restitučním řízení posuzují dopad správních aktů přijatých v rozhodném období z hlediska v úvahu připadajících restitučních titulů zcela výjimečně, a to především v případě zneužití dekretů prezidenta republiky, za něž lze považovat zejména případy svévolné anulace rozhodnutí vydaného před rozhodným obdobím ve prospěch vlastníků nebo jejich právních nástupců (viz nález Ústavního soudu ze dne 31. 8. 1998sp. zn. IV. ÚS 309/97).
Nálezem odkazovaná judikatura nijak neoslabovala toliko deklaratorní povahu na dekret navazujícího aktu, který obecně přezkoumávat nelze. Jakkoli tedy nález argumentuje ve prospěch specifických okolností případu, zůstává faktem, že na základě dosud irelevantní skutečnosti - neprokázaného faktického převzetí majetku, je nyní nepřezkoumatelnost správních aktů prolomena. V důsledku toho je relativizován i závazný postulát o účinnosti konfiskace podle dekretu ke dni 23. 6. 1945, tedy před rozhodným obdobím. Připomínám, že nález tak usuzuje na základě toho, že v řízení údajně nebylo prokázáno převzetí majetku státem v rozhodném období, což je podmínka, kterou právní předpisy ani judikatura nikdy nestanovily. Dodatečné stanovení takové podmínky je projevem libovůle, která je v právním státě nepřípustná. Jinak řečeno, podle většiny III. senátu znamená pravděpodobné nesplnění této nově a libovolně stanovené podmínky "automaticky" konfiskaci až v rozhodném období podle zákona č. 142/1947 Sb. Tím je ovšem fakticky prolomena nepřípustnost přezkumu deklaratorních konfiskačních aktů navazujících na dekrety prezidenta republiky, neboť byl-li majetek konfiskován podle dekretu č. 12/1945 Sb., na nějž navázaly individuální správní akty, má podle dosavadní ustálené judikatury platit, že vlastnictví bylo odňato ke dni 23. 6. 1945.
Senátní většina tedy argumentuje logicky nekonzistentně, neboť je-li obecně nevýznamné, že konfiskační rozhodnutí vydal věcně nepříslušný správní orgán (bod 58 odůvodnění nálezu), neexistuje právní důvod, proč by tato okolnost měla být rozhodná v případě, že se stát vzápětí neujal držby majetku (srov. bod 59 odůvodnění). Držba majetku je nerozhodná tím spíše, je-li dlouhodobý právní závěr o okamžiku účinnosti konfiskace podle dekretu rozporován na základě zpětně obtížně prokazatelné skutkové okolnosti. Její vliv na právní povahu konfiskace totiž opět z ničeho neplyne, a ani v nálezu nebyl objasněn. "Účinnost konfiskace" je právní kategorií, se kterou nález v bodu 59 nesprávně nakládá jako s kategorií skutkovou. Výše citovaná teze nemá oporu ani v tradičních doktrinálních standardech týkajících se výkonu práva a nabytí účinnosti právního aktu. Mám proto za to, že ona "účinnost konfiskace", spojovaná s držbou majetku a chováním se jako "nově nastoupivší vlastník" je projevem libovůle a rozhodováním bez právního základu. Rozsah vlastnického práva totiž současně vlastníkovi zaručuje, že jednotlivých atributů nakládání s vlastněnou věcí nemusí (ihned) využít. Zpětně konstatovat, že pravděpodobné nevyužití nakládání s věcí je projevem "neúčinnosti konfiskace", postrádá logiku. Účinnost konfiskace nemůže záležet na faktickém jednání vlastníka k jeho majetku a v případě dekretu č. 12/1945 Sb. je problémem dávno vyřešeným a dosud konstantně rozhodovaným. Je tudíž bez právního významu, zda byly předmětné nemovitosti fakticky převzaty, který správní orgán vydal konfiskační výměr nebo zda následně proběhl postup podle zákona č. 142/1947 Sb. Řešení této problematiky tak již z povahy věci nemůže záviset na rozšíření mezí podpůrného výkladového principu in favorem restitutionis (viz např. nález ze dne 22. 6. 2020sp. zn. III. ÚS 4121/18).
Taktéž mám za to, že věc měla být dle § 23 zákona o Ústavním soudu předložena plénu, neboť v ní většina III. senátu dospěla k názoru odchylnému od názoru vysloveného v nálezusp. zn. IV. ÚS 2056/18, který navazuje na stanovisko pléna sp. zn. Pl. ÚS-st. 21/05, nálezsp. zn. Pl. ÚS 10/13a další nálezy tam uvedené. V nyní posuzované věci totiž většina III. senátu vycházela z nálezůsp. zn. I. ÚS 1975/20asp. zn. II. ÚS 1920/20. Druhý senát Ústavního soudu však v nálezusp. zn. II. ÚS 1920/20, jenž byl krátce na to následován nálezemsp. zn. I. ÚS 1975/20, dospěl bez přesvědčivého odůvodnění k odlišení tamní věci od věci dříve rozhodnuté nálezemsp. zn. IV. ÚS 2056/18. Závěry nálezusp. zn. II. ÚS 1920/20, který sice tvrdí, že se odlišuje, ale ve skutečnosti překonává nálezsp. zn. IV. ÚS 2056/18, následuje i nález nynější.
V bodu 40 odůvodnění nálezusp. zn. IV. ÚS 2056/18bylo jasně shrnuto jeho ratio decidendi tak, "že v souladu se stanoviskem pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS-st. 21/05 a na něj navazující judikaturou nejsou pro posouzení uplatněných nároků na obnovu vlastnického práva k majetku konfiskovanému na základě dekretu presidenta republiky podle zákona o majetkovém vyrovnání rozhodné tvrzené vady správních aktů vydaných ve správním řízení navazujícím na dekret presidenta republiky, neboť účinky konfiskace podle dekretu nastávaly ex lege ke dni 23. 6. 1945. Na dekret navazující výměr Ministerstva zemědělství představoval deklaratorní akt, přičemž k posouzení majetkové křivdy jako vzniklé v rozhodném období nepostačuje, bylo-li v tomto období Správním soudem negativně rozhodnuto o stížnosti proti výměru správního orgánu ...." Z této teze a z dalších okolností však Ústavní soud ve výše zmíněných nedávných nálezech, jakož i nyní, dovodil, že u deklaratorních konfiskačních aktů vydaných v rozhodném období vyžaduje "účinnost konfiskace" faktické převzetí majetku státem. Takový závěr z předchozí judikatury neplyne. Naopak je z ní zřejmé, že navazoval-li na dekret konfiskační proces završený správním rozhodnutím deklaratorní povahy, nemělo to vliv na konfiskaci majetku ex lege ke dni účinnosti dekretu. Vydání správního aktu v rozhodném období není totéž, jakoby takové rozhodnutí nebylo vydáno vůbec. Nadto bylo v nynější věci vydáno několik konfiskačních vyhlášek, a to jak v rozhodném období, tak před ním - s tím, že dvě z nich byly zrušeny. Nález však blíže neodůvodňuje, které vyhlášky a s jakým účinkem považuje za (ne)rozhodné v tom smyslu, že bylo na místě považovat konfiskaci za neúčinnou a majetek za odňatý až při revizi první pozemkové reformy podle zákona č. 142/1947 Sb. Dospěla-li nyní většina III. senátu k takovému závěru, který fakticky prolamuje konfiskaci podle dekretů s účinností ex lege, tak ač navazuje na dva recentní nálezy, nemůže být z povahy věci v souladu s předchozí nálezovou judikaturou Ústavního soudu.
V posledku shledávám nedostatečnou argumentaci obsaženou v bodu 65 odůvodnění, jíž se nález "vyrovnává" s čerstvým, výsledkem opačným, usnesením Ústavního soudusp. zn. IV. ÚS 2662/21v obdobné věci. Za prvé to měly být nyní III. a předtím I. a II. senát Ústavního soudu, které měly dané případy předložit plénu, a nikoli IV. senát v odkazované věci, který následoval starší ustálenou nálezovou judikaturu (opačně srov. poslední větu bodu 65 nynějšího nálezu). Za druhé se bod 65 vyrovnává s aktuálním usnesenímsp. zn. IV. ÚS 2662/21povrchně a zavádějícím způsobem. Zastávám názor, že spočívá-li smysl usnesení, odmítajícího ústavní stížnost pro zjevnou neopodstatněnost typicky "primárně jen ve vysvětlení důvodů, pro které Ústavní soud neshledal ústavní stížnost ‚přijatelnou' k meritornímu posouzení", neznamená to nutně, že "není namístě ani polemizovat s odůvodněním tohoto odmítavého usnesení", jsou-li v takovém usnesení obsaženy svou povahou věcné argumenty, navazující na předchozí nálezy Ústavního soudu. Není tudíž přiléhavé argumentovat pro nedůležitost vyrovnání se s takovým usnesením proto, že typicky odmítá ústavní stížnost bez ústavněprávního rozměru. V odkazované věci totiž nebyla zjevná neopodstatněnost dána toliko absencí ústavněprávního rozměru, ale především předchozí konstantní judikaturou Ústavního soudu, která výsledek případu předurčila, a která tak zapříčinila zjevnou neopodstatněnost ústavní stížnosti.
Ostatně stojí za pozornost, že Nejvyšší soud považoval za nutné "se zřetelem na oznámení o veřejném vyhlášení nálezu v této věci dne 4. 1. 2022" doplnit dne 15. 12. 2021 své vyjádření k ústavní stížnosti, o níž bylo rozhodnuto nynějším nálezem, takto: "Ve věci téhož Stěžovatele rozhodl Ústavní soud usnesením ze dne 16. 11. 2021sp. zn. IV. ÚS 2662/21, tak, že se ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněná ve smyslu ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále "zákon o Ústavním soudu"), odmítá. Podrobným studiem obsahu ústavní stížnosti podané za Stěžovatele stejným zástupcem a při existenci shodných stížnostních námitek, jimiž Stěžovatel brojí proti ústavní konformitě usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2020, č. j. 28 Cdo 3087/2020-677, (a rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 7. 1. 2020, č. j. 28 Cdo 2620/2019-452), nelze dospět k jinému závěru, než že za shodných skutkových okolností a jejich právního posouzení se Ústavní soud ve výše označeném usnesení věcí Stěžovatele, byť se týkala jiného majetku, již zabýval, a neshledal, že by napadenými rozhodnutími obecných soudů, tedy v odkazované věci ani usnesením Nejvyššího soudu ze dne 20. 7. 2021, č. j. 28 Cdo 1802/2021-933, byla porušena ústavně zaručená základní práva Stěžovatele.
Jak vyplývá z bodů 16. až 21. odůvodnění označeného usnesení Ústavního soudu, nejedná se o rozhodnutí mající pouze formální charakter, ale o rozhodnutí, jež se souladem rozhodnutí obecných soudů s ústavním pořádkem z obsahového hlediska vymezeného ústavně formulovanými námitkami Stěžovatele řádně zabývalo. V situaci, kdy v přítomné právní věci Stěžovatel uplatnil v ústavní stížnosti totožné námitky jako ve věci odkazované, považovali bychom za očekávatelné, že i III. senát Ústavního soudu dospěje ve věci, která se liší toliko v individualizaci nárokovaného majetku církevní právnickou osobou (nejedná se však o diferenční kritérium, jež by činilo obě věci v podstatných znacích posuzovaných skutkových i právních okolností odlišnými), ke stejnému závěru jako IV. senát. Zásada stare decisis, jež není pouze principem podústavního práva (§ 13 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník), ale i principem ústavním, by měla být plně uplatnitelná i v rozhodovací praxi Ústavního soudu.
Znovu si v této souvislosti dovolujeme upozornit na nejednotnou rozhodovací praxi Ústavního soudu při posuzování otázek - a.) právních účinků dekretu prezidenta republiky č. 12/1945 Sb., b.) významu konfiskačních vyhlášek z hlediska potřeby konfiskaci provést, c.) náležitého rozlišení věcné nesprávnosti a nicotnosti konfiskační vyhlášky (mající vliv na určení orgánu příslušného k rozhodnutí o konfiskaci), jež se projevilo v nálezech Ústavního soudu ze dne 25. 1. 2021,sp. zn. II. ÚS 1920/20, a ze dne 23. 3. 2021,sp. zn. I. ÚS 1975/20, na straně jedné a usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 2. 2021,sp. zn. III. ÚS 1852/20, a nově i v usnesení (...) ze dne 16. 11. 2021,sp. zn. IV. ÚS 2662/21, na straně druhé. Argument, že význam a z něj vyplývající závaznost nálezu Ústavního soudu je na vyšší úrovni než je tomu u usnesení, je zjevně neobhajitelný v případě, kdy zejména časově poslední rozhodnutí Ústavního soudu má zřejmý kvazimeritorní charakter, jak se z jeho odůvodnění zřetelně podává. Dle našeho názoru, protichůdné závěry prezentované v označených rozhodnutích nemohou vedle sebe obstát a jediným procesně přijatelným postupem by, obdobně jako ve věci projednávané Ústavním soudem podsp. zn. II. ÚS 1778/21, mělo být předložení věci ve smyslu ustanovení § 23 zákona o Ústavním soudu plénu Ústavního soudu tříčlenným III. senátem Ústavního soudu."
Vzhledem ke všemu shora uvedenému měla senátní většina v situaci rozporné nálezové judikatury postupovat podle § 23 zákona o Ústavním soudu a předložit otázku svého právního názoru k posouzení plénu. Neučinila-li tak, měla být ústavní stížnost pro zjevnou neopodstatněnost odmítnuta i v části týkající se usnesení Nejvyššího soudu, popř. zamítnuta.
V Brně dne 4. ledna 2022
Radovan Suchánek