Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Suverénního řádu Maltézských rytířů - České velkopřevorství, se sídlem Velkopřevorské nám. 485/4, Praha 1, zastoupeného JUDr. Ondřejem Rathouským, advokátem se sídlem Ovocný trh 8, Praha 1, směřující proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2020, č. j. 28 Cdo 3087/2020-677, rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 28. 5. 2020, č. j. 11 Co 236/2017-564, rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 7. 1. 2020, č. j. 28 Cdo 2620/2019-452, rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 2. 4. 2019, č. j. 11 Co 236/2017-425, a rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 9. 1. 2019, č. j. 28 Cdo 4000/2018-403, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Ostravě, jako účastníků řízení, a České republiky - Státního pozemkového úřadu, se sídlem Husinecká 1024/11a, Praha 3, zastoupené Mgr. Martinem Bělinou, advokátem se sídlem Pobřežní 370/4, Praha 8, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
I. Usnesením Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2020, č. j. 28 Cdo 3087/2020-677, bylo porušeno základní právo stěžovatele na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
II. Toto usnesení se proto ruší.
III. Ve zbytku se ústavní stížnost odmítá.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci a průběh předchozího řízení
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Ostravě, neboť má za to, že jimi byla porušena jeho základní práva zaručená v čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě.
2. Jak se podává z ústavní stížnosti a přiložených listin, Okresní soud v Bruntále (dále jen "okresní soud") rozsudkem ze dne 23. 2. 2017, č. j. 15 C 279/2013-288, ve znění opravného usnesení ze dne 22. 3. 2017, č. j. 15 C 279/2013-297, v řízení o určení vlastnictví rozhodl, že Česká republika je vlastníkem pozemků parc. č. 1206 - trvalý travnatý porost, parc. č. 1472/2 - orná půda a parc. č. 1473/2 - trvalý travnatý porost, zapsaných pro obec Vysoká a katastrální území Pitárné na listu vlastnictví č. 149 v katastru nemovitostí vedeném Katastrálním úřadem pro Moravskoslezský kraj, Katastrální pracoviště Krnov (dále jen "předmětné pozemky").
3. Okresní soud vyšel ze zjištění, že stěžovatel, jenž se žalobou domáhal určení vlastnického práva státu k předmětným pozemkům coby součásti svého historického majetku podle ustanovení § 18 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb., o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi a o změně některých zákonů (dále jen "ZMV"), je oprávněnou osobou ve smyslu ustanovení § 3 písm. b) tohoto zákona, tedy osobou, která utrpěla majetkovou křivdu odnětím pozemků podle zákona č. 142/1947 Sb., o revisi první pozemkové reformy, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 142/1947 Sb."). Nepřisvědčil přitom tvrzením žalovaných, F. Friče a vedlejší účastnice řízení, že stěžovatel pozbyl vlastnické právo již podle dekretů prezidenta republiky č. 108/1945 Sb., o konfiskaci nepřátelského majetku a Fondech národní obnovy (dále jen "dekret č. 108/1945 Sb."), a č. 12/1945 Sb., o konfiskaci a urychleném rozdělení zemědělského majetku Němců, Maďarů, jakož i zrádců a nepřátel českého a slovenského národa (dále jen "dekret č. 12/1945 Sb."), v kterémžto případě by se na něj ZMV nevztahoval.
4. K odvolání vedlejší účastnice řízení bylo rozhodnutí okresního soudu potvrzeno rozsudkem Krajského soudu v Ostravě (dále jen "krajský soud") ze dne 10. 1. 2018, č. j. 11 Co 236/2017-342, jenž byl ovšem zrušen ústavní stížností napadeným rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 9. 1. 2019, č. j. 28 Cdo 4000/2018-403. Nejvyšší soud vrátil věc krajskému soudu k dalšímu řízení s tím, že má povinnost náležitě přezkoumat argumentaci, jež vedla okresní soud k závěru, že předmětný majetek byl stěžovateli odňat až na základě zákona č. 142/1947 Sb., a nikoli již podle shora uvedených dekretů prezidenta republiky.
5. Krajský soud následně rozhodl ústavní stížností rovněž napadeným rozsudkem ze dne 2. 4. 2019, č. j. 11 Co 236/2017-425, v němž opětovně potvrdil závěry okresního soudu, že majetková křivda nebyla na stěžovateli spáchána již před rozhodným obdobím ve smyslu ustanovení § 1 ZMV. Odvolací soud vyšel ze skutkových závěrů okresního soudu, že majetek stěžovatele (mimo jiného i předmětné pozemky) byl vyvlastněn až postupem dle zákona č. 142/1947 Sb., a to konkrétně rozhodnutím Ministerstva zemědělství ze dne 15. 5. 1948, č. j. 24909/48-IX-R12, a dalšími navazujícími rozhodnutími, což - promítnuto do právního posouzení věci - krajskému soudu umožnilo dovodit, že stěžovatel je oprávněnou osobou ve smyslu ustanovení § 3 písm. b) ZMV, neboť jeho majetek mu byl odebrán až v rozhodném období bez náhrady postupem podle zákona č. 142/1947 Sb.
6. Ústavní stížností napadeným rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 7. 1. 2020, č. j. 28 Cdo 2620/2019-452, byl ovšem i tento rozsudek krajského soudu zrušen a vrácen mu k dalšímu řízení. Dovolací soud označil právní hodnocení odvolacího soudu za nesprávné, když dospěl k závěru, že stěžovatel není oprávněnou osobou ve smyslu ustanovení § 18 odst. 1 ZMV. Nejvyšší soud krajskému soudu vytknul, že nesprávně dovozuje zachování vlastnického práva stěžovatele z věcných a procedurálních nedostatků konfiskačních řízení, přičemž v odkazu na vlastní předchozí judikaturu i judikaturu Ústavního soudu [srov. stanovisko sp. zn. Pl. ÚS-st. 21/05 ze dne 1. 11. 2005 (ST 21/39 SbNU 493; 477/2005 Sb.); veškerá judikatura Ústavního soudu je dostupná na http://nalus.usoud.cz] zdůraznil, že "tvrzení o vadách v konfiskačním řízení vydaného rozhodnutí samo o sobě není s to účinky konfiskace zpochybnit, neboť právním titulem přechodu vlastnického práva zde není tento správní akt, nýbrž dekret samotný."
7. Vysloveným právním názorem dovolacího soudu byl v dalším řízení odvolací soud vázán ve smyslu ustanovení § 243g odst. 1 věta první zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."). Krajský soud tedy (v pořadí již třetím a ústavní stížností rovněž napadeným) rozsudkem ze dne 28. 5. 2020, č. j. 11 Co 236/2017-564, rozsudek okresního soudu změnil tak, že se žaloba na určení vlastnictví druhé žalované k předmětným pozemkům zamítá (výrok I.).
8. Stěžovatel napadl tento rozsudek krajského soudu dovoláním, v němž předložil k posouzení právní otázku, zda je ve smyslu ustanovení § 18 odst. 1 zákona ZMV oprávněnou osobou, přičemž v jejím rámci vymezil další dílčí otázky, jimiž argumentoval v neprospěch správnosti závěru přijatého odvolacím soudem, že k odnětí vlastnického práva právního předchůdce stěžovatele došlo na základě konfiskace již před rozhodným obdobím. Stěžovatel byl toho názoru, že dovolací soud by se měl při novém posouzení těchto otázek odchýlit od řešení přijatého v této věci ve shora citovaném rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 7. 1. 2020, č. j. 28 Cdo 2620/2019-452.
9. Nejvyšší soud dovolání stěžovatele odmítl ústavní stížností napadeným usnesením jako nepřípustné podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř.
II. Argumentace stěžovatele
10. Stěžovatel se závěry obsaženými ve shora rekapitulovaných rozhodnutích Nejvyššího soudu nesouhlasí a napadá je ústavní stížností, v níž předně namítá, že v řízení o žalobách dle ustanovení § 18 odst. 1 ZMV nelze zkoumat existenci restitučních výluk dle § 8 odst. 1 tohoto zákona, neboť tyto tvoří předmět až případného následného restitučního řízení, což dokládá odkazy na příslušnou judikaturu Nejvyššího soudu i komentářovou literaturu. Má za to, že otázkou restitučního nároku se měl nejdříve zabývat Státní pozemkový úřad ve správním řízení, přičemž jeho rozhodnutí by následně podléhalo přezkumu krajským soudem v řízení podle části páté o. s. ř.
11. Stěžovatel považuje ústavní stížností napadená rozhodnutí pro absenci řádného odůvodnění za nepřezkoumatelná. Je toho názoru, že obecné soudy aplikovaly podústavní právo svévolně a interpretovaly je způsobem, který je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti, a opětovně zdůrazňuje, že jeho majetek nikdy nebyl konfiskován. V této souvislosti se dovolává závěrů vyslovených v nálezu Ústavního soudu ze dne 25. 1. 2021,sp. zn. II. ÚS 1920/20. Stěžovatel též napadá organizaci přidělování sporů v restitučních věcech u Nejvyššího soudu, které jsou rozhodovány pouze jediným senátem, a to senátem 28 Cdo, což má dle jeho názoru "zásadní dopad na deformaci vytváření konstantní judikatury."
12. V doplnění ústavní stížnosti stěžovatel uvádí, že se na věc vztahují rovněž závěry nálezu ze dne 23. 3. 2021,sp. zn. I. ÚS 1975/20. Současně odmítá uplatnění závěrů předestřených v usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 2. 2021,sp. zn. III. ÚS 1852/20(pozn. Ústavního soudu: jak vyplývá z následujícího podání - doplnění ústavní stížnosti, stěžovatel má za to, že nyní posuzovaný případ se od posledně uvedeného případu liší v tom, že k vydání konfiskační vyhlášky došlo až v rozhodném období předvídaném ZMV). Obecným soudům dále vytýká, že nedostatečně zohlednily fakt, že stěžovatel nekolaboroval s nacistickým režimem, resp. že se nezabývaly jeho reálným postavením v době nacistické okupace.
13. V dalším doplnění ústavní stížnosti stěžovatel s ohledem na shora citovanou recentní nálezovou judikaturu zdejšího soudu uvádí, že "obecné soudy opomenuly zásadu in favorem restitutionis, jakož i skutečnost, že majetek stěžovatele fakticky přešel na stát postupem podle zákona č. 142/1947 Sb. a současně v řízení nebyly zjištěny žádné okolnosti, které by dokládaly, že na základě tvrzených (chybných a neúčinných) konfiskačních vyhlášek skutečně došlo ke konfiskaci majetku žalobce, resp. že by dotčené konfiskační vyhlášky byly reálně provedeny."
14. Stěžovatel má za to, že obecné soudy pochybily, pokud se nezabývaly okolností účinnosti konfiskace, když pouze konstatovaly, že ke konfiskaci majetku stěžovatele došlo proto, že zde existují konfiskační vyhlášky, aniž by však zkoumaly, zda byla konfiskace skutečně provedena. Současně připomíná, že závěry vyslovené v předchozí nálezové judikatuře jsou závazné i pro Ústavní soud.
15. Stěžovatel současně poukazuje na další okolnosti, které dle jeho názoru ospravedlňují aplikaci zásady in favorem restitutionis, přičemž zmiňuje četná rozhodnutí z let 1945-1948, kterými byl právní předchůdce stěžovatele uznán za osobu národně a státně spolehlivou a kterými mu byl podle dekretu prezidenta republiky č. 5/1945 Sb., o neplatnosti některých majetkově-právních jednání z doby nesvobody a o národní správě majetkových hodnot Němců, Maďarů, zrádců a kolaborantů a některých organisací a ústavů (dále jen "dekret č. 5/1945 Sb."), jakož i podle zákona č. 128/1946 Sb., o neplatnosti některých majetkově-právních jednání z doby nesvobody a o nárocích z této neplatnosti a z jiných zásahů do majetku vzcházejících, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 128/1946 Sb."), vrácen majetek konfiskovaný během nacistické okupace.
16. Ve třetím doplnění ústavní stížnosti stěžovatel odkazuje na listiny, které dle jeho názoru potvrzují, že ohledně jeho majetku probíhalo řízení podle zákona č. 142/1947 Sb., resp. že byl tento majetek odňat právě až na základě tohoto zákona. Uvádí, že naproti tomu neexistuje žádný důkaz, že by měl být majetek stěžovateli odňat již dříve konfiskačními vyhláškami. Stěžovatel má za to, že "za dané situace je tedy nutno trvat na tom, že v kontextu závěrů Ústavního soudu vyjádřených v jeho nálezech ze dne 25. 1. 2021,sp. zn. II. ÚS 1920/20, a ze dne 23. 3. 2021,sp. zn. I. ÚS 1975/20, ke konfiskaci majetku stěžovatele podle dekretu č. 12/1945 Sb. nedošlo a ke tvrzeným konfiskačním vyhláškám v žádném případě nelze přihlížet. Opačný právní názor by byl v rozporu se zmiňovanými nálezy Ústavního soudu a byl by neústavní."
III. Vyjádření účastníků řízení a vedlejší účastnice řízení
17. K ústavní stížnosti se na výzvu Ústavního soudu vyjádřil krajský soud, Nejvyšší soud a vedlejší účastnice řízení. Obecným soudům nebylo (na rozdíl od vedlejší účastnice řízení) zasláno třetí doplnění ústavní stížnosti, jež bylo zdejšímu soudu doručeno až po odeslání výzvy k vyjádření. Ústavní soud totiž nepovažoval vyjádření k tomuto doplnění ústavní stížnosti za nezbytné, neboť - jak vyplývá z jeho výše provedené rekapitulace - jím byla pouze rozvíjena argumentace uplatněná již v předchozích podáních.
18. Krajský soud ve vyjádření pouze stručně odkázal na odůvodnění ústavní stížností napadených rozhodnutí a zdůraznil, že v případě obou svých rozsudků byl vázán právními názory vyslovenými v předchozích rozhodnutích Nejvyššího soudu.
19. Na odůvodnění obsažené v ústavní stížností napadeném usnesení odkázal rovněž Nejvyšší soud. S ohledem na stěžovatelem předestřenou argumentaci současně odmítl, že by obecné soudy nemohly v řízení podle ustanovení § 18 odst. 1 ZMV zohlednit existenci výluk. Zdůraznil, že podmínka, zda určitá evidovaná právnická osoba je osobou oprávněnou, může být v režimu ustanovení § 18 odst. 1 ZMV zkoumána nikoliv skrze výluku obsaženou v ustanovení § 8 odst. 1 písm. h) téhož zákona, ale se zřetelem na obecný předpoklad vyjádřený časovým hlediskem rozhodného období.
20. K námitce, že předmětné pozemky nebyly nikdy konfiskovány, Nejvyšší soud uvedl, že stěžovatel pomíjí právní účinky konfiskace dle dekretu č. 12/1945 Sb. a dekretu č. 108/1945 Sb., jakož i absenci podmínky ujmutí se držby konfiskovaného majetku státem a absenci podmínky intabulace k nabytí vlastnického práva státem. Dále vyslovil názor, že "ústavní stížnost, společně s odkazovanými závěry nálezů Ústavního soudu ze dne 25. 1. 2021,sp. zn. II. ÚS 1920/20, a ze dne 23. 3. 2021,sp. zn. I. ÚS 1975/20, zpochybňuje konkluze přijaté Ústavním soudem ve stanovisku pléna ze dne 1. 11. 2005, sp. zn. Pl. ÚS-st. 21/05, a - snad nevědomky - otevírá cestu k prolomení tzv. Benešových dekretů v určitých případech."
21. Nejvyšší soud rovněž stěžovateli vytknul, že se použitou argumentací snaží navodit mylný dojem, že nálezy Ústavního soudusp. zn. II. ÚS 1920/20asp. zn. I. ÚS 1975/20na straně jedné a usnesení tohoto soudusp. zn. III. ÚS 1852/20na straně druhé souvisejí s odlišnou právní problematikou. Nejvyšší soud upozornil na nejednotné posuzování otázek právních účinků dekretu prezidenta republiky č. 12/1945 Sb., významu konfiskačních vyhlášek z hlediska potřeby konfiskaci provést a náležitého rozlišení věcné nesprávnosti a nicotnosti konfiskační vyhlášky (mající vliv na určení orgánu příslušného k rozhodnutí o konfiskaci) řešených ve shora uvedených rozhodnutích, a proto navrhl, aby III. senát předložil věc podle ustanovení § 23 zákona o Ústavním soudu k posouzení plénu. V případě, že by takto nebylo postupováno, navrhl Nejvyšší soud ústavní stížnost odmítnout či zamítnout.
22. Vedlejší účastnice řízení předně namítla, že ústavní stížnost je v části směřující proti kasačním rozhodnutím Nejvyššího soudu, jakož i proti rozhodnutí krajského soudu, kterým bylo vyhověno stěžovatelově žalobě, nepřípustná.
23. Dále vyjádřila názor, že žaloba stěžovatele byla obecnými soudy zamítnuta pro absenci aktivní věcné legitimace k podání žaloby dle ustanovení § 18 odst. 1 ZMV, neboť obecné soudy dospěly k závěru, že stěžovatel není oprávněnou osobou dle § 3 tohoto zákona, a to z důvodu konfiskace jeho majetku dle dekretu č. 12/1945 Sb. Vedlejší účastnice řízení tudíž rozporuje stěžovatelův názor, že žaloba byla zamítnuta z důvodu aplikace restituční výluky dle § 8 odst. 1 písm. h) ZMV, z čehož stěžovatel údajně nesprávně dovozuje, že existenci jeho restitučního nároku posuzovaly nepříslušné soudy v jiném druhu soudního řízení a bez předchozího správního řízení.
24. Vedlejší účastnice řízení označila za bezpředmětnou též námitku stěžovatele, že část jeho majetku mu byla následně vrácena jakožto osobě státně spolehlivé v řízeních dle dekretu č. 5/1945 Sb. a prováděcího zákona č. 128/1946 Sb. Odmítla rovněž argument, že ani komunistický režim nezastával názor, že by byl majetek stěžovatele konfiskován dle dekretu č. 12/1945 Sb.
25. Vedlejší účastnice se dále vyjádřila k otázce spolupráce stěžovatele s nacistickým režimem, přičemž zdůraznila, že "pokud by se obecné soudy zabývaly tím, zda stěžovatel kolaboroval či nikoliv, jednalo by se ve své podstatě o [nepřípustný] věcný přezkum správnosti konfiskačních vyhlášek."
26. Vedlejší účastnice řízení také odmítla aplikaci závěrů plynoucích z recentní nálezové judikatury zdejšího soudu (sp. zn. II. ÚS 1920/20asp. zn. I. ÚS 1975/20). Tento svůj názor odůvodnila v prvé řadě tím, že řízení před obecnými soudy ve věcech, jež vedla k vydání citovaných nálezů, byla (odlišnými) řízeními o žalobě dle části V. o. s. ř. směřujícími k nahrazení předchozího rozhodnutí správního orgánu. Ústavní soud se v uvedených nálezech zabýval aplikací výluky dle § 8 odst. 1 písm. h) ZMV, kterážto otázka - jak vyplývá již z předchozí argumentace vedlejší účastnice řízení - ovšem nebyla řešena v nyní posuzované věci, která je tím pádem věcí odlišnou. Dále se vyjádřila tak, "že závěry vyslovené v nálezechsp. zn. II. ÚS 1920/20asp. zn. I. ÚS 1975/20jsou v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí Ústavního soudu včetně stanoviska pléna Ústavního soudusp. zn. Pl. ÚS 21/05ze dne 1. 11. 2005 a řady dalších nálezů a usnesení Ústavního soudu týkajících se aplikace dekretu č. 12/1945 Sb., resp. 108/1945 Sb."
27. Při hodnocení předchozí nálezové judikatury zdejšího soudu vedlejší účastnice řízení zdůraznila, že právním důvodem konfiskace majetku podle dekretu č. 12/1945 Sb. byl dekret samotný, přičemž konfiskovaný majetek přecházel na stát účinností dekretu, tj. dnem 23. 6. 1945. Požadavek formulovaný Ústavním soudem v nálezechsp. zn. II. ÚS 1920/20asp. zn. I. ÚS 1975/20, že by obecné soudy měly v aktuálně probíhajících řízeních přezkoumávat účinnost konfiskace, proto označila za rozporný s veškerou dosavadní judikaturou tohoto soudu, z čehož dovodila, že "jestliže se tedy senát č. II. či senát č. I. Ústavního soudu chtěly odchýlit od shora uvedených závěrů opakovaně vyslovovaných v nálezech Ústavního soudu a vyslovit závěr o tom, že obecné soudy mají přezkoumávat účinnost konfiskace, k níž (sic!) dochází přímo ze zákona, měly věc předložit k posouzení plénu Ústavního soudu."
28. Vedlejší účastnice řízení odkázala rovněž na následně přijatá rozhodnutí Ústavního soudu vydaná ve skutkově a právně shodných věcech, v nichž byly ústavní stížnosti odmítnuty pro zjevnou neopodstatněnost, na čemž demonstruje svůj názor, že citovaná nálezová judikatura představuje exces z ustálené rozhodovací praxe zdejšího soudu.
29. V závěru svého podání se vedlejší účastnice řízení vyjádřila k argumentaci tvrzeného porušení práva na spravedlivý proces z hlediska požadavků na zákonného soudce a nezávislý a nestranný soud v situacích, kdy je dle rozvrhu práce určitá agenda rozhodována stejným senátem. S odkazem na předchozí judikaturu zdejšího soudu uvedla, že pluralita potenciálně rozhodujících soudců není součástí zmiňovaných základních práv.
30. Ze všech shora předestřených důvodů vedlejší účastnice řízení navrhla, aby byla ústavní stížnost odmítnuta, nebo případně zamítnuta.
31. První žalovaný, F. Frič, se přes výzvu Ústavního soudu k podané ústavní stížnosti nevyjádřil, a proto měl Ústavní soud v dalším řízení za to, že se postavení vedlejšího účastníka vzdal (srov. § 28 odst. 2 zákona o Ústavním soudu).
IV. Předpoklady věcného projednání návrhu
32. Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda ústavní stížnost splňuje předpoklady k věcnému projednání dle zákona o Ústavním soudu. Stěžovatelka totiž napadá nejenom konečné rozhodnutí Nejvyššího soudu, ale rovněž jeho předchozí kasační rozsudky, jakož i rozsudky krajského soudu, včetně rozsudku vyhovujícího, jenž byl následně zrušen dovolacím soudem.
33. Jelikož Ústavní soud z logiky věci nemůže zrušit již zrušené rozhodnutí, konstatuje, že není ve smyslu ustanovení § 43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu příslušný k projednání části ústavní stížnosti směřující proti rozsudku krajského soudu ze dne 2. 4. 2019, č. j. 11 Co 236/2017-425 [srov. např. nálezsp. zn. I. ÚS 1119/15ze dne 16. 6. 2015 (N 116/77 SbNU 697), bod 26].
34. Ve zbylé části ovšem ústavní stížnost představuje návrh, u nějž je splněna jak podmínka příslušnosti zdejšího soudu, tak podmínka přípustnosti ve smyslu ustanovení § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu. Ústavní soud (s ohledem na vyjádření Nejvyššího soudu a vedlejší účastnice řízení) připomíná, že je-li s konečným a pravomocným meritorním rozhodnutím napadeno i kasační rozhodnutí Nejvyššího soudu, které takovému meritornímu a konečnému rozhodnutí předcházelo, je ústavní stížnost přípustná i ve vztahu k tomuto předchozímu kasačnímu rozhodnutí. Je tomu tak proto, že plnohodnotný ústavní přezkum kasačního rozhodnutí je připuštěn právě až po skončení předmětného řízení [srov. zejména nálezsp. zn. Pl. ÚS 29/11ze dne 21. 2. 2012 (N 34/64 SbNU 361; 147/2012 Sb.)]. Opačný přístup by totiž kasační rozhodnutí zcela vyloučil z rámce ústavního přezkumu, což zdejší soud nemůže akceptovat, jelikož by tak byla významně omezena efektivní ochrana základních práv, poskytovaná Ústavním soudem.
35. Ústavní soud dodává, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Stěžovatel je rovněž právně zastoupen advokátem podle § 29 až § 31 zákona o Ústavním soudu.
V. Vlastní posouzení věci Ústavním soudem
36. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí, včetně průběhu řízení, které jim předcházelo, jakož i obsah vyjádření účastníků a vedlejší účastnice řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je částečně důvodná.
37. Podstatou nyní posuzované ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatele se závěry obecných soudů, že není oprávněnou osobou ve smyslu ustanovení § 18 odst. 1 ZMV, a proto není ani aktivně legitimován k podání žaloby o určení vlastnického práva státu k předmětným nemovitostem. Podle právě zmíněného zákonného ustanovení "[o]právněná osoba může podat soudu žalobu o určení vlastnického práva státu z důvodu, že věc z původního majetku registrovaných církví a náboženských společností byla přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona převedena nebo přešla z majetku státu do vlastnictví jiných osob v rozporu s ustanovením § 3 zákona č. 92/1991 Sb., o podmínkách převodu majetku státu na jiné osoby, nebo v rozporu s ustanovením § 29 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění účinném do dne nabytí účinnosti tohoto zákona; lhůta pro uplatnění výzvy k vydání věci počne běžet dnem nabytí právní moci rozhodnutí, kterým bylo určeno vlastnické právo státu." Podle § 8 odst. 1 písm. h) ZMV přitom platí, že "[v]ěc nelze vydat v případě, že se jedná o věc konfiskovanou na základě dekretu prezidenta republiky č. 12/1945 Sb., o konfiskaci a urychleném rozdělení zemědělského majetku Němců, Maďarů, jakož i zrádců a nepřátel českého a slovenského národa, nebo dekretu prezidenta republiky č. 108/1945 Sb., o konfiskaci nepřátelského majetku a Fondech národní obnovy."
38. Svůj závěr o absenci aktivní legitimace stěžovatele podle § 18 odst. 1 ZMV odůvodnily obecné soudy tím, že majetková křivda byla stěžovateli způsobena mimo rozhodné období předvídané ustanovením § 1 ZMV (tzn. v období od 25. února 1948 do 1. ledna 1990), neboť konfiskace jeho majetku byla provedena již na základě dekretu č. 12/1945 Sb. Stěžovatel tento závěr rozporuje a setrvává na svém názoru uplatňovaném v průběhu předchozího řízení, tj. že předmětné pozemky na stát fakticky přešly až postupem podle zákona č. 142/1947 Sb., přičemž s odkazem na nálezysp. zn. II. ÚS 1920/20asp. zn. I. ÚS 1975/20zdůrazňuje, že konfiskace dle dekretů prezidenta republiky neproběhla účinně.
39. Ústavní soud v právě odkazovaných nálezech vyzdvihl zásadu in favorem restitutionis (ve prospěch restituce), provázející majetkové vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi podle ZMV, jež našla svůj odraz zvláště v nálezu Ústavního soudusp. zn. Pl. ÚS 10/13ze dne 29. 5. 2013 (č. 177/2013 Sb.; N 96/69 SbNU 465), ale jež má svůj původ i v jeho předchozích rozhodnutích týkajících se restitucí v obecné rovině. Poselstvím této zásady je požadavek, adresovaný státním orgánům, respektovat hodnotové základy (církevních) restitucí v případech, jež vyžadují posouzení individuálních skutkových okolností. Jakkoli tato zásada není sama o sobě ústavněprávním požadavkem, ztělesňuje podpůrné kritérium hodnocení uplatněného restitučního nároku, takže její aplikace se jeví o to naléhavější, je-li výklad rozhodné právní normy obtížnější.
40. Ústavní soud v nálezusp. zn. II. ÚS 1920/20dále provedl rekapitulaci dosavadního vývoje své judikatury v oblasti přezkumu deklaratorních správních aktů ve vazbě na konfiskace majetku, realizované na základě dekretu prezidenta republiky č. 12/1945 Sb. V tomto ohledu zdůraznil především závěry přijaté ve stanovisku pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS-st. 21/05 ze dne 1. 11. 2005 (č. 477/2005 Sb.; ST 21/39 SbNU 493), dle nichž skutečnosti nastalé před datem 25. 2. 1948 a jejich právní následky, nebyly-li dotčeny zvláštním zákonem č. 243/1992 Sb., jsou skutečnostmi dokonanými z pohledu práva mezinárodního i vnitrostátního. K tomu Ústavní soud tehdy dodal, že ani správní orgány ani soudy nejsou nyní, ve shodě s restituční prejudikaturou, oprávněny k přímým zásahům a k rušení pravomocných rozhodnutí z minulého období. Současně však Ústavní soud vyslovil názor, že pokud jde o správní akty přijaté již v rozhodném období, jsou uvedené orgány výjimečně oprávněny posuzovat dopad těchto rozhodnutí z hlediska v úvahu připadajících restitučních titulů uvedených v restitučních předpisech. Na výše uvedeném postoji, tedy že skutečnosti nastalé před datem 25. 2. 1948, včetně právních následků jimi vyvolaných, jsou skutečnostmi dokonanými a nelze je rušit, Ústavní soud setrval i ve vzpomenutém nálezusp. zn. Pl. ÚS 10/13ze dne 29. 5. 2013 (srov. bod 208). V něm připomněl, že ke konfiskaci podle dekretu č. 12/1945 Sb. docházelo s okamžitou platností a bez náhrady, takže právním důvodem konfiskace je samotný dekret, nikoli až následné správní rozhodnutí. V témže bodě však také doplnil, že při posouzení otázky, zda v rozhodném období došlo k majetkové křivdě, je třeba vyjít z toho, kdy bylo o naplnění podmínek podle dekretu prezidenta republiky rozhodnuto a zda byly tyto podmínky skutečně splněny.
41. S ohledem na tuto přetrvávající doktrínu nedotknutelnosti samotných právních předpisů i správních aktů vydaných před začátkem rozhodného období proto Ústavní soud v nálezusp. zn. II. ÚS 1920/20vyslovil, že stěžovatelka nemůže očekávat, že by obecné soudy mohly posoudit konfiskační vyhlášku samu o sobě jako nicotný právní akt, že by výslovně konstatovaly její obsahové vady nebo ji posoudily jako vydanou nepříslušným správním orgánem. Ta je totiž považována za dokonanou i za situace, kdy právní úprava restituční výluky podle § 8 odst. 1 písm. h) ZMV směřuje svými časovými důsledky (byť poněkud nekoncepčně) před hranici rozhodného období. Současně ovšem Ústavní soud vyslovil, že stěžovatelka naopak může oprávněně očekávat, že obecné soudy posoudí její tvrzení o nepřevzetí majetku státem po vydání konfiskační vyhlášky a do začátku rozhodného období, tedy že soudy náležitým způsobem zhodnotí, zda k takové konfiskaci před rozhodným obdobím vskutku došlo, tj. zda příslušná konfiskační vyhláška dospěla ke svému uskutečnění. Řečeno jinak, orgány veřejné moci mají povinnost náležitě zhodnotit, zda nemovitosti, jež jsou (byly) předmětem uplatněného restitučního nároku, byly také účinně konfiskovány.
42. Shora uvedená povinnost ovšem nenastupuje obecně v každém případě, v němž je v souvislosti s rozhodováním o restitučním nároku posuzována otázka konfiskace dle dekretů prezidenta republiky, nýbrž uplatňuje se toliko v případech, jež je možné vzhledem ke specifickým a individuálním skutkovým okolnostem považovat za výjimečné. Jak zdůraznil Ústavní soud (srov. nálezsp. zn. II. ÚS 1920/20, bod 56), "měla-li by existence deklaratorního aktu na základě dekretu č. 12/1945 Sb. znamenat nevyhovění restitučnímu nároku, muselo by být posouzení okolností spojených s vydáním takového aktu úplné a přesvědčivé." Není-li tedy tato podmínka splněna (označení konfiskací dotčeného subjektu v konfiskačním rozhodnutí bylo v dané věci neurčité), přičemž jsou současně předloženy důkazy svědčící o tom, že zde již v rozhodném období proběhl postup podle tzv. revize první pozemkové reformy, tedy podle zákona č. 142/1947 Sb., je nutno posoudit otázku účinnosti konfiskace. Při vzniklé výjimečné kolizi restituční výluky a restitučního titulu, není-li prokázáno že předmětné pozemky byly konfiskovány účinně, jsou pak obecné soudy s ohledem na zásadu in favorem restitutionis povinovány respektem k restitučnímu titulu (tamtéž, bod 59).
43. Jako k výjimce z obecného pravidla, dle kterého následné konfiskační rozhodnutí má toliko deklaratorní charakter, přičemž účinky konfiskace jsou spjaty s účinností příslušného dekretu, přistoupil Ústavní soud k povinnosti orgánů veřejné moci posoudit účinnost konfiskace rovněž v nálezusp. zn. I. ÚS 1975/20. Ústavní soud zde dospěl k závěru (srov. bod 30), že "stojí-li tedy v důkazní situaci na straně jedné konfiskační vyhláška, jejíž osamocení navíc umocňuje (jinak samostatně nepoužitelný) závěr o její nicotnosti ve vztahu k právnímu předchůdci stěžovatelky, a na straně druhé tu existuje celá řada důkazů vypovídajících o tom, že postup orgánů státu podle zákona o nové pozemkové reformě nebyl veden snahou "pojistit si" přechod nemovitostí pro případ, že by se jejich dřívější konfiskace podle dekretu č. 12/1945 Sb. z různých příčin nezdařila, nýbrž svědčí spíše o prvním pokusu odebrat majetek právnímu předchůdci stěžovatelky, sluší se při posuzování restitučního nároku stěžovatelky promítnout do rozhodování soudu shora připomenutou zásadu in favorem restitutionis. Soudy se však této zásady důsledně nedržely, když ve svých rozhodnutích ponechaly otázku účinné konfiskace daných pozemků před rozhodným obdobím v pozadí svého zájmu, tj. bez přihlédnutí k postoji a chování státu po rozhodném datu 25. 2. 1948, ačkoliv jde o otázku, jejíž zodpovězení se pro vyřešení potenciální konkurence dvou v úvahu přicházejících konfiskací jeví zcela klíčovým."
44. V právě popsaném případě dospěl zdejší soud k závěru o nicotnosti konfiskační vyhlášky, jíž byla konfiskací dotčená právnická osoba označena za osobu německé - maďarské národnosti podle § 1 odst. 1 písm. a) dekretu č. 12/1945 Sb., kteréžto ustanovení ovšem dopadá toliko na fyzické osoby, aniž by bylo současně zemským národním výborem rozhodnuto, že daná právnická osoba je zrádcem a nepřítelem republiky ve smyslu ustanovení § 1 odst. 1 písm. b) ve spojení s § 3 tohoto dekretu (srov. nálezsp. zn. I. ÚS 1975/20, body 21-25 a zde citovanou nálezovou judikaturu Ústavního soudu). Tento jinak samostatně nepoužitelný závěr o nicotnosti konfiskačního aktu pak s přihlédnutím k dalším specifickým okolnostem případu, v jehož rámci byly obdobně jako ve věcisp. zn. II. ÚS 1920/20předloženy důkazy svědčící o tom, že v celé šíři proběhl postup podle restitučního titulu předvídaného ustanovením § 5 ZMV [zde konkrétně postup podle zákona č. 46/1948 Sb., o nové pozemkové reformě (trvalé úpravě vlastnictví k zemědělské a lesní půdě)], aniž by bylo současně prokázáno, že stát konfiskované pozemky převzal ve shora naznačeném smyslu, tedy že by se byl zachoval jako jejich nově nastoupivší vlastník, dává vzniknout právní situaci, v níž jsou obecné soudy s přihlédnutím k zásadě in favorem restitutionis opětovně povinovány respektem k restitučnímu titulu.
45. Ústavní soud se při zohlednění předestřených obecných východisek předně zabýval tím, zda je tento závazný právní názor, týkající se povinnosti posoudit účinky konfiskace (při splnění mimořádných okolností vymezených výše), použitelný i v nyní posuzovaném případě, což Nejvyšší soud a vedlejší účastnice řízení odmítly s poukazem na odlišnost v předmětu řízení (Ústavní soud nepřehlédl ani s tím související stěžovatelovu námitku, že v řízení o žalobách podle ustanovení § 18 odst. 1 ZMV nelze zkoumat existenci restitučních výluk předvídaných § 8 odst. 1 tohoto zákona), jakož i argumentem, že závěr o nutnosti posouzení účinnosti konfiskace odporuje předchozí ustálené judikatuře zdejšího soudu, a jako takový měl být posouzen plénem Ústavního soudu.
46. Co se týká první výhrady, Ústavní soud uvádí, že - striktně vzato - předmět řízení vedoucích k vydání citovaných nálezů je vskutku odlišný od nynějšího řízení, jež vyústilo ve vydání ústavní stížností napadených rozhodnutí. Zatímco totiž v prvém případě obecné soudy rozhodovaly o žalobě na nahrazení souhlasu správního orgánu (Státního pozemkového úřadu) výrokem soudu v postupu podle části V. o. s. ř., nyní posuzované řízení bylo zahájeno žalobou na určení dle ustanovení § 18 odst. 1 ZMV. V prvém případě tedy obecné soudy posuzovaly, zda je dána existence restitučních výluk dle § 8 odst. 1 ZMV [konkrétně pak výluky předvídané pod písm. h) tohoto ustanovení], ve stávajícím případě pak rozhodovaly, zda je stěžovatel oprávněnou osobou ve smyslu ustanovení § 3 citovaného zákona, a tedy zda mu svědčí aktivní legitimace k podání uvedené určovací žaloby.
47. Pro Ústavní soud je ovšem podstatné, že obecné soudy byly v obou typech řízení povolány k řešení shodné právní otázky, tj. zda byly předmětné pozemky stěžovatelů odňaty ještě před rozhodným obdobím, tedy před 25. 2. 1948, a to konfiskací provedenou podle dekretu č. 12/1945 Sb. Jedná se tedy o identický právní problém, na čemž nic nemění ani okolnost, že zatímco jeho řešení vede na straně jedné k závěru o naplnění výluky z restituce podle § 8 odst. 1 písm. h) ZMV, na straně druhé je základem pro rozhodnutí, zda je stěžovatel aktivně legitimován k podání zákonem předvídané určovací žaloby. Vyjádřeno slovy Nejvyššího soudu, posouzení, zda byla majetková křivda stěžovateli způsobena v rozhodném období, představuje předběžnou otázku pro formulování závěru, zda je stěžovatel osobou oprávněnou ve smyslu ustanovení § 18 odst. 1 ZMV (srov. usnesení Nejvyššího soudu, č. j. 28 Cdo 3087/2020-677, s. 5 a rozsudek Nejvyššího soudu, č. j. 28 Cdo 2620/2019-452, s. 7). Závěry z citované nálezové judikatury jsou tedy plně použitelné i v kontextu nyní posuzované věci.
48. Ústavní soud nepřisvědčil ani druhé námitce, poukazující na tvrzenou nezákonnost a v konečném důsledku též protiústavnost referované nálezové judikatury, resp. vyzývající III. senát Ústavního soudu, aby vzhledem k rozporům právních názorů vyslovených v nálezové judikatuře předložil věc (zejména s ohledem na zmíněnou povinnost posouzení účinnosti konfiskace) plénu. Ústavní soud má totiž za to, že právní názor vyslovený v nálezechsp. zn. II. ÚS 1920/20asp. zn. I. ÚS 1975/20nelze považovat za odchylný od právních názorů vyjádřených v předchozí judikatuře, když "pouze" následuje a rozvíjí dlouhodobý trend této judikatury, zřetelně zdůrazňující význam zásady in favorem restitutionis. Povinnost náležitého posouzení účinnosti konfiskace navíc s ohledem na požadavek předvídatelnosti soudního rozhodování nepředstavuje ani nepřípustně překvapivý či neočekávatelný závěr, což lze ostatně dovodit rovněž z judikatury Nejvyššího soudu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu, č. j. 28 Cdo 4000/2018-403, a odkazy na něj v nálezusp. zn. II. ÚS 1920/20, body 48 a 59). Ústavní soud tudíž dospěl k dílčímu závěru, že zde nejsou splněny předpoklady pro postup podle ustanovení § 23 zákona o Ústavním soudu.