53. V posuzovaném případě se zejména krajský soud (ale ani okresní soud v napadeném rozsudku poté, co bylo krajským soudem přikázáno, aby věc projednal v jiném složení senátu) nezabýval při svých úvahách o trestnosti vytýkaného jednání občanskoprávní stránkou vytýkaného jednání a jejím případným občanskoprávním řešením. Přitom stěžovatel v průběhu trestního řízení uplatňoval obhajobu spočívající zejména ve vzniku druhotné platební neschopnosti, když společnosti B, které byl jednatelem, za jejich provedenou dodávku prací a výkonů nezaplatila společnost D, přičemž mimo jiné i uvedl, že v době krize se při nezaplacení objednatelem subdodavatelům nehradilo, neboť nebyly volné peníze, přičemž se nejprve platily provozní záležitosti, např. mzdy, stroje, pohonné hmoty, kanceláře, telefony atd., a že kdyby zaplatili poškozené společnosti, bylo by to pro firmu likvidační, přičemž se o tom všeobecně vědělo. Z provedených důkazů okresním soudem vyplývalo, že šlo rovněž o zvažování podnikatelského rizika v rámci dodavatelského řetězce a druhotně vzniklou platební neschopnost v obchodně právních vztazích, navíc v období hospodářské a finanční krize. Tyto skutečnosti vyplývají nejen z obhajoby stěžovatele, ale také z již opakovaně citované svědecké výpovědi P. Š., který mimo jiné uvedl, že při sjednávání zakázky s odběratelem nikdy neřešili jejich finanční situaci, neboť v té době v důsledku krize nikdo neměl provozní peníze, splatnost se nedodržovala a ani společnost B ji nedodržovala, i když se snažila. Sami si také najímali subdodavatele, neměli finance předem, ale vždy věděli, tedy spoléhali na to, že jim přijdou peníze od nějakých zákazníků. Svědek také potvrdil, že následně se stěžovatelem či jeho otcem opakovaně telefonicky hovořil a že vracení faktur bylo v té době běžné (blíže viz sub 44. shora). Mimo zorný úhel obecných soudů tak zcela zůstala skutečnost, po jak přesně dlouhou dobu trvala situace v dodavatelsko-odběratelských vztazích, který stěžovatel jako jednatel společnosti B s P. Š., jednatelem poškozené řešili, čeho se přesně zmíněné telefonické rozhovory týkaly, jaké byly vyjednávací pozice obou stran a co všechno obě strany za účelem prosazení svých zájmů učinily, a zda se strany někdy pokusily své spory vyřešit i za pomoci procesních institutů občanského soudního řízení v návaznosti na uzavřené smlouvy. Přitom trestní stíhání stěžovatele mohlo být motivováno jen snahou poškozené donutit podáním trestního oznámení a navazujícím trestním řízením společnost B uhradit své závazky. Uvedeným rozhraničením trestního práva od občanského práva ve světle shora vyloženého zásadního náhledu Ústavního soudu, že trestní právo a trestněprávní kvalifikaci určitého jednání je třeba považovat za ultima ratio a slouží k ochraně jen v situaci, kdy by ostatní prostředky ochrany práva byly vyčerpány nebo byly zjevně neefektivní, se však obecné soudy nezabývaly [nález ze dne 4. srpna 2010sp. zn. II. ÚS 1098/2010(N 155/58 SbNU 321)]. V důsledku toho nezohlednily zásadu subsidiarity trestní represe a princip ultima ratio, čímž porušily základní práva stěžovatele podle čl. 8 odst. 2 a čl. 39 Listiny.
54. Ze shora uvedeného vyplývá, že krajský soud již v prvním zrušujícím usnesení si bez provedení k tomu potřebných důkazů utvořil závěr o vině stěžovatele, na který ve svých dalších rozhodnutích (ze dnů 20. 3. 2019 a 30. 8. 2019) v podstatě již jen odkazoval (viz např. bod 9. v usnesení ze dne 20. 3. 2019) a doplňoval své úvahy v tomto duchu. V prvním zrušujícím usnesení okresnímu soudu neuložil doplnění důkazů, ale pouze ho zavázal, jak má provedené důkazy hodnotit. Ve druhém zrušujícím usnesení sice uložil doplnění výslechu svědka P. Š., ale následně v posledním zrušujícím rozhodnutí ze dne 30. 8. 2019 k ní a k výpovědi svědka M. S. aniž by se zabýval hodnocením těchto důkazů okresním soudem, pouze konstatoval, že tyto výpovědi zásadní změnu do důkazní situace nepřinesly (viz bod 9. usnesení krajského soudu ze dne 30. 8. 2019). V této souvislosti nelze přehlédnout, že krajský soud využil úvod bodu 48. rozsudku okresního soudu ze dne 27. 6. 2019, tj. že výpověď jmenovaného svědka "žádnou změnu nepřinesla", ke zkreslení závěrů okresního soudu, neboť tento závěr okresní soud učinil ve vztahu ke svému hodnocení důkazů, které bylo ve prospěch stěžovatele, a ke svému závěru o jeho zproštění obžaloby. Z hlediska hodnocení důkazů krajským soudem totiž výpověď svědka P. Š. podstatnou změnu přinesla, neboť z jeho výpovědi zejména vyplynulo, že on i jeho manželka si museli být vědomi jistého rizika při uzavírání smlouvy se společností B, že tato společnost může být finančně závislá na zaplacení objednatelem v řetězci za ní, že splatnost faktur domlouvali podle splatnosti faktur v předchozím vztahu v řetězci, přičemž společnost B se navíc zachovala správně vůči poškozené společnosti, když ji na stavbě dále nenechala pracovat, že se stěžovatelem a jeho otcem opakovaně telefonicky hovořil a že vracení faktur bylo v dané době běžné (viz bod 48. rozsudku okresního soudu ze dne 27. 6. 2019). Všechny tyto okolnosti krajský soud vůbec nehodnotil, ač je zřejmé, že výpovědí svědka P. Š. závěr o úmyslném zavinění stěžovatele, jak jej učinil krajský soud, podporován nebyl, a navíc svědecká výpověď jeho manželky E. Š., z níž krajský soud především vycházel, byla touto výpovědi značně zpochybněna. Krajský soud, aniž by se rozdíly ve výpovědích P. Š. a E. Š. zabýval, místo toho okresní soud obvinil z "nemístných polemik, které nemají mít v rozhodnutí místo" (viz bod 10. usnesení okresního soudu ze dne 30. 8. 2019), ač se okresní soud snažil se závěry krajského soudu, právě na základě provedených důkazů v hlavním líčení, vypořádat. V tomto směru je třeba poukázat na hodnocení důkazů okresním soudem, tj. vždy na základě konkrétních provedených důkazů (viz body 28. - 34. rozsudku okresního soudu ze dne 18. 4. 2018, body 38. - 45. rozsudku okresního soudu ze dne 17. 12. 2018, body 46. - 51. rozsudku okresního soudu ze dne 27. 6. 2019), zatímco u krajského soudu jde o souhrnné hodnocení v podstatě bez poukazu na konkrétní provedené důkazy okresního soudu a při prosazování svého odlišného hodnocení, aniž by k němu podle § 263 odst. 6, 7 trestního řádu provedl jediný důkaz.
55. Z odůvodnění rozhodnutí krajského soudu o odnětí věci nelze dovodit ani to, že by se původní senát okresního soudu dopustil v řízení závažných vad a že by nadto byl důvod k obavám, že se jich dopustí i propříště, respektive že nebude schopen věc uzavřít způsobem, který by mohl krajský soud, jako soud odvolací, akceptovat. Již nedostatečné odůvodnění daného rozhodnutí krajského soudu by přitom postačovalo k jeho zrušení (srov. nálezsp. zn. II. ÚS 2766/14ze dne 1. 12. 2015 (N 202/79 SbNU 281)].
56. V kontextu výše uvedeného se podává, že krajským soudem byla okresnímu soudu věc odňata za situace, kdy původní senát okresního soudu byl schopen ve věci sám rozhodnout. Tím došlo k porušení práva na zákonného soudce podle čl. 38 odst. 1 Listiny. Uvedeným postupem krajský soud rovněž překročil meze stanovené trestním řádem pro postup odvolacího soudu, když sám hodnotil odlišně okresním soudem provedené a hodnocené důkazy, ačkoli takový postup zapovídá § 263 odst. 7 trestního řádu. Okresnímu soudu opakovaně důrazně naznačil, že nevina stěžovatele z provedených důkazů nevyplývá, byť sice navenek deklaroval, že je prost toho, aby naznačoval, jakým způsobem měly být provedené důkazy okresním soudem zhodnoceny. Shora podrobně popsaný postup krajského soudu navíc odporuje i zásadě rychlosti a hospodárnosti řízení [srov. nález Ústavního soudu ze dne 1. 12. 2015sp. zn. II. ÚS 2766/14(N 202/79 SbNU 281)].
VI. Závěr
57. Ze všech těchto důvodů krajský soud svým usnesením ze dne 30. 8. 2019 č. j. 9 To 254/2019-1986 porušil práva stěžovatele na soudní ochranu a práva na zákonného soudce podle čl. 36 odst. 1 ve spojení s čl. 38 odst. 1 Listiny, v důsledku čehož je celá následující fáze trestního řízení (počínaje úkony a postupem okresního soudu rozhodujícího v jiném složení senátu, přes jeho odsuzující rozsudek ze dne 9. 12. 2019 č. j. 3 T 135/2017-2023, usnesení krajského soudu ze dne 20. 5. 2020 sp. zn. 9 To 80/2020 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 12. 2020 sp. zn. 7 Tdo 1243/2020) stižena vadou, která spočívá v rozhodování nezákonného soudu o vině a trestu stěžovatele.
58. Ústavní soud proto ústavní stížnosti podle § 82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu vyhověl a vyslovil, že usnesením krajského soudu ze dne 30. 8. 2019 č. j. 9 To 254/2019-1986 byla porušena práva stěžovatele na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny a na zákonného soudce podle čl. 38 odst. 1 Listiny, dále že usnesením Nejvyššího soudu ze dne 8. 12. 2020 sp. zn. 7 Tdo 1243/2020, usnesením krajského soudu ze dne 20. 5. 2020 sp. zn. 9 To 80/2020 a rozsudkem okresního soudu ze dne 9. 12. 2019 č. j. 3 T 135/2017-2023 byla porušena práva stěžovatele na řádný proces podle čl. 36 odst. 1 ve spojení s čl. 8 odst. 2, čl. 39 a čl. 40 odst. 2 Listiny. V návaznosti na to zrušil podle § 82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu nejen v záhlaví specifikovaná rozhodnutí krajského soudu a Nejvyššího soudu, ale i rozsudek okresního soudu ze dne 9. 12. 2019 č. j. 3 T 135/2017-2023 a usnesení krajského soudu ze dne 30. 8. 2019 č. j. 9 To 254/2019-1986.
59. Věc se tak vrací do stadia po vyhlášení zprošťujícího rozsudku okresního soudu ze dne 27. 6. 2019 č. j. 3 T 135/2017-1955, proti kterému podal státní zástupce odvolání.
60. Ústavní soud o ústavní stížnosti rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, neboť dospěl k závěru, že od něho nelze očekávat další objasnění věci (§ 44 zákona o Ústavním soudu).
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.
V Brně dne 26. října 2021
Pavel Šámal v. r. předseda senátu
Odlišné stanovisko soudce Josefa Fialy k výrokům a odůvodnění nálezu ve věcisp. zn. IV. ÚS 541/21
V souladu s § 22 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, podávám odlišné stanovisko k výrokům a odůvodnění nálezu ve věcisp. zn. IV. ÚS 541/21:
1. Podle mého názoru nebylo napadenými rozhodnutími obecných soudů porušeno stěžovatelovo právo na řádný proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny ve spojení s čl. 8 odst. 2, čl. 39 a čl. 40 odst. 2 Listiny, právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny ani právo na zákonného soudce podle čl. 38 odst. 1 Listiny.
2. Podle nálezu je právní závěr okresního soudu a krajského soudu v napadených rozhodnutích, že stěžovatel naplnil subjektivní stránku trestného činu podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 4 písm. d) trestního zákoníku, v extrémním rozporu se skutkovými zjištěními rozhodujících soudů.
3. Je notorietou, že vědomá nedbalost [§ 16 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku] se shoduje s nepřímým úmyslem ve vědomostní složce, ale oproti nepřímému úmyslu [§ 15 odst. 1 písm. b) a odst. 2 trestního zákoníku] u ní chybí volní složka vyjádřená srozuměním. Při vědomé nedbalosti pachatel ví, že může způsobit následek trestného činu, avšak nechce ho způsobit, ani s ním není srozuměn. Při posuzování rozhraničení vědomé nedbalosti a eventuálního úmyslu je třeba hodnotit, zda důvody, pro které pachatel spoléhá, že následek nezpůsobí, mají charakter dostatečných důvodů. Za takové možno považovat jen důvody, které sice v konkrétním případě nebyly způsobilé zabránit relevantnímu následku z hlediska trestního práva, ale v jiné situaci a za jiných podmínek by k tomu mohly být reálně způsobilé, zatímco tam, kde pachatel spoléhá jen na tzv. šťastnou náhodu, nejedná z vědomé nedbalosti, nýbrž v nepřímém úmyslu [srov. Šámal, P. a kol.: Trestní zákoník. Komentář I. § 1 až 139. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, str. 211, 221-224, 236; Kratochvíl, V. a kol.: Trestní právo hmotné. Obecná část. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, str. 287-295]. Eventuální úmysl nevylučuje ani situace, kdy pachatel sleduje cíl souladný s právním řádem (např. provozovat určitý podnik, zaměstnávat řadu osob a dosáhnout zisku) a eventualita vzniku následku (např. způsobení škody na cizím majetku) je mu nepříjemná (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2019 sp. zn. 5 Tdo 548/2019, bod 39.).
4. Nález v bodě 49. konstatuje následující: "Dokonce, bylo-li by připuštěno, že stěžovatel mohl pomyslet na to, že při nezaplacení prací společností D nebude moci poškozené společnosti zaplatit, nemohl by být se způsobením uvedené škody srozuměn, neboť při uzavírání předmětné smlouvy podle řádně odůvodněného a nezpochybněného závěru okresního soudu počítal se zaplacením provedených prací společností D (viz bod 51. rozsudku okresního soudu ze dne 27. 6. 2019), což byl s ohledem na uvedené obchodní vztahy odůvodněný předpoklad."
5. Zastávám stanovisko, že důvody, pro které stěžovatel spoléhal, že následek relevantní z hlediska trestního práva nezpůsobí, nemají charakter dostatečných důvodů. V daném případě nebylo zjištěno, že si stěžovatel před objednávkami zemních prací obstaral potřebné informace o právních a ekonomických poměrech D.
6. V souvislosti s činností D na stavbě haly v H. byli obžalováni M. Š. (někdejší jednatel D) a A. H. (jednající za D na základě plné moci), a to ze zvlášť závažného zločinu podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 5 písm. a) trestního zákoníku ve spolupachatelství podle § 23 trestního zákoníku. Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci rozsudkem ze dne 4. 1. 2018 č. j. 56 T 7/2014-1146 oba obžalované podle § 226 písm. c) trestního řádu obžaloby zprostil. Následně Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 6. 8. 2018 sp. zn. 9 To 38/2018 podle § 258 odst. 1 písm. b), c), d), odst. 2 trestního řádu napadený rozsudek ohledně obžalovaného A. H. v celém rozsahu zrušil a podle § 259 odst. 1 trestního řádu věc vrátil soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí. Trestní řízení není skončené. Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci v odůvodnění rozsudku konstatoval, že: "Svědek P. majitel B uvedl, že D jej kontaktoval telefonicky. Myslí si, že jednal s nějakým panem K., což měl být ředitel nebo ekonom a na stavbě byl muž jménem T. Osobně s ním nemluvil. Nejednal ani se Š. Objednávka přišla emailem. Potvrdil, že obdrželi zálohu převodem na účet. Faktury posílali poštou a nikdy se nevrátila. Když nastala splatnost faktur, tak se byli zeptat, ale už tam nikdo nebyl. Za D s nikým osobně nemluvil. S tím T. ze stavby se setkal v Praze na Černém Mostě. Jednání bylo kvůli úhradě dlužných faktur. Se zástupcem firmy F nejednal. Měl představu, že D dodává přímo pro G. Svědek neznal osoby jako V., P. ani S. Na stavbě byl člověk z D, který dával jeho lidem práci." Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci též uvedl, že: "D se zabýval reklamní činností až do chvíle, kdy ji převzal H. Firma se určitě nikdy dříve nezabývala stavební činností." ... "Veškerá komunikace mezi poškozenými (tj. i společností B) a společností D probíhala na úrovni emailů. V omezeném množství proběhly telefonické hovory, žádný osobní kontakt." ... "T. a V. F. byli mnohými opakovaně označováni jako zástupci D. To ale (podle Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci) prokazatelně pravda nebyla a svědčí to jen o tom, jakou péči měli poškození jako dodavatelé o znalost společnosti, pro kterou prováděli práce a které měli práce vyúčtovat."... "Svědci, majitelé nebo zástupci poškozených, příliš často osobně na stavbě nebyli. Bylo zjištěno, že výkazy práce a stavební deník potvrzovali oba F., a pak mladý muž, který měl zastupovat D na stavbě a byl to zřejmě brigádník nebo student v oboru. D na stavbě neměl vlastní stavební buňku."
7. Spojil-li stěžovatel ekonomické "přežití" B s platební schopností D, tj. společnosti bez jakýchkoliv dokumentů založených ve sbírce listin, které by umožňovaly posoudit její finanční situaci, bez živnostenského oprávnění očekávatelného u společnosti provádějící stavební práce (v rozhodné době byl v obchodním rejstříku zapsán předmět podnikání: velkoobchod, reklamní činnost a marketing, zprostředkování obchodu a služeb) a bez historie činnosti v oboru a referencí, přičemž takto zásadní zakázku převzal na základě objednávky e-mailem a telefonátů s osobami, se kterými se osobně nesetkal a o nichž si rovněž nic konkrétního nezjistil, šlo nepochybně o vysoce rizikový postup.
8. Nález (v bodě 48.) uvádí, že společnost B "fungovala pod vedením stěžovatele ještě další tři roky" a stěžovatel "nespojoval zaplacení poškozené společnosti pouze se zaplacením od společnosti D, ale naopak by mohl zaplatit i z jiných zakázek, neměl však volné finanční prostředky v důsledku druhotné platební neschopnosti". V obchodním rejstříku u společnosti B byl vymazán stěžovatel jako jednatel dne 10. 6. 2014, nicméně z procesního spisu se nepodávají jakékoli informace o tom, že by B v tomto období "fungoval" (provozoval svoji podnikatelskou činnost, platil své závazky atd.).
9. Konstatování, že B mohl uhradit své závazky vůči poškozené společnosti i bez "zaplacení od společnosti D", tj. přijetím peněžního plnění od (nespecifikované) jiné společnosti ("z jiných zakázek"), vyvrací další část věty, která připouští, že B nedisponoval finančními prostředky k úhradě závazků poškozené, neboť B mu dluh nesplatil, přičemž vůči jinému subjektu B neměl pohledávku, jejíž úhradou by nabyl prostředky pro zaplacení svého dluhu vůči poškozené. Hypotetická úvaha, že B mohl (později) získat jiné zakázky a zisk z nich by mu umožnil sanovat ztrátu způsobenou D a splatit dluhy vůči všem věřitelům B (tedy i poškozené), nemá oporu ve výsledcích dokazování a stěžovatel v tomto směru nic konkrétního neuvedl. Za regulérní postup nelze označit tzv. "vytloukání klínu klínem", které by vedlo nikoli k "záchraně" B, ale pouze ke změně v osobě věřitele, jemuž by pohledávka nebyla B uhrazena (B by zůstal dlužen jinému dodavateli než poškozené H).
10. Okolnosti, pro které stěžovatel spoléhal, že následek relevantní z hlediska trestního práva nezpůsobí, charakter dostatečných důvodů neměly. Nález k těmto skutečnostem, které považuji za zásadní, neobrací pozornost. Stěžovatel přitom předmětné riziko přenesl na své věřitele, zejména na poškozenou společnost H.
11. Podle judikatury Nejvyššího soudu zatajení nepřiměřeného podnikatelského rizika souvisejícího s poskytnutím konkrétní služby či zboží poškozeným může za splnění i ostatních podmínek svědčit o existenci subjektivní stránky trestného činu podvodu podle § 209 trestního zákoníku (srov. usnesení ze dne 22. 8. 2018 sp. zn. 7 Tdo 983/2018). Jak bylo uvedeno výše, platební schopnost B byla závislá na platební schopnosti jediné smluvní protistrany, tj. D, o jejíž situaci si stěžovatel zavčas prakticky nic nezjistil. Okolnost, že se stěžovatel o právní a ekonomický stav D nezajímal, samozřejmě nevylučuje naplnění nepřímého úmyslu. V širším kontextu lze připomenout judikaturu Nejvyššího soudu vztahující se k § 224 odst. 1 trestního zákoníku a hrubému nepoměru k majetkovým poměrům pachatele při překročení rámce obvyklého podnikatelského rizika i související závěry právní teorie (srov. usnesení ze dne 8. 2. 2012 sp. zn. 5 Tdo 1440/2011, jakož i např. Kuchta, J.: Přípustné a podnikatelské riziko u hospodářských trestných činů. In Fryšták, M.: Nové jevy v hospodářské kriminalitě ve světle reformy trestního práva. 1. vyd. Brno: MU 387, nakladatelství Munipress, 2011, s. 148-162, či Kuchta, J. - Púry, F.: Postih úpadkových deliktů podle nového trestního zákoníku s přihlédnutím k úpravě přípustného rizika. Bulletin advokacie. Praha: ČAK, roč. 2011, č. 9, s. 13-25).
12. Nález konstatuje, že: "stěžovatel neměl povinnost poškozenou společnost informovat o vázanosti zaplacení poškozené společnosti na předchozí zaplacení společností D, navíc z provedeného dokazování vyplynulo, že tato okolnost byla v oboru stavebnictví veřejně známá, jak plyne z výpovědi svědka P. Š.". Podnikatelské subjekty, a to nejen v oboru stavebnictví, mají obecnou vědomost o riziku druhotné platební neschopnosti. Podle mého názoru však tímto předpokladem nelze eliminovat význam výše uvedeného, tj. že stěžovatel bez dostatečných důvodů spoléhal na to, že společnost B obdrží přislíbené finanční plnění od společnosti D, přičemž před poškozenou (jednající v důvěře ve stěžovatele a společnost B na základě předchozí bezproblémové spolupráce na stavbě tzv. pražského okruhu) nepřiměřené podnikatelské riziko zatajil.
13. Nález se dále zabývá užitím zásady subsidiarity trestní represe a principu ultima ratio. Určující okolností není zjištění, že se stěžovatel svého jednání dopustil v občanskoprávních vztazích, když obecná souvislost s určitým občanskoprávním vztahem je pro jednání, následně posuzované jako podvodné ve smyslu § 209 trestního zákoníku, zcela běžná. Navíc není u této námitky možné přehlédnout, že stěžovatel se zločinu podvodu dopustil podle § 209 odst. 1, odst. 4 písm. d) trestního zákoníku, tj. i v jeho kvalifikované skutkové podstatě, přičemž způsobená škoda více než dvakrát přesahovala hranici škody značné. Není zcela vyloučeno, aby s poukazem na zásadu subsidiarity trestní represe nebyla trestní odpovědnost uplatněna u kvalifikovaných skutkových podstat trestných činů, nicméně neuplatnění trestní odpovědnosti s poukazem na uvedenou zásadu bude obvykle přicházet v úvahu u trestných činů naplňujících jen skutkovou podstatu základní (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2016 sp. zn. 8 Tdo 1362/2016). O takovou výjimečnou situaci zde však nejde.
14. Ve shodě s usnesením Ústavního soudu ze dne 26. 11. 2019sp. zn. I. ÚS 3556/19mám za to, že krajský soud usnesením ze dne 30. 8. 2019 sp. zn. 9 To 254/2019 neporušil stěžovatelovo právo na zákonného soudce (čl. 38 odst. 1 Listiny), jestliže s poukazem na § 262 trestního řádu vrátil věc okresnímu soudu, přičemž nařídil projednání věci v jiném složení senátu.
15. Z výše uvedených důvodů měla být stěžovatelova ústavní stížnost odmítnuta [podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu] pro její zjevnou neopodstatněnost, ev. nálezem zamítnuta (podle § 82 odst. 1 zákona o Ústavním soudu) pro její nedůvodnost.
V Brně 26. října 2021
Josef Fiala